Moře dnes bylo kvůli větru v zátoce svatého Pavla pořádně divoké.

Začátek mše svaté v kostele Panny Marie Bolestné, který je v zátoce sv. Pavla na Maltě ve správě minoritů. Patřil mezi ně i zemřelých P. Elias Vella, který před dlouhými lety založil tradici slavení mší svatých za osvobození a uzdravení.

Kněz všechny přítomné přivítal těmito slovy: „Odpusťte mi tu otázku v úvodu, ale co vás sem přivedlo v tuto noc na Blatnickou horu? Vždyť jste mohli zůstat doma, možná si dát se svými blízkými skleničku vína, nebo jít spokojeně spát. Co vás sem přivedlo?“

Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.

No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.

No a ty fotky jsou toho všeho dokladem

26. 6. 2018 Jestli chceš mít v srdci pravou radost, musíš se vydat na cestu k Bohu. Je to takové hledání Boha, kdy mu důvěřuji. Dnes místo abychom Bohu důvěřovali, snažíme se ho ze všeho vytěsnit. Vzorem Boží radosti byl svatý František. Patří mezi tři svaté, kteří přestože velmi trpěli, byli plni radosti. Vedle Františka, který měl stigmata, to byla také Terezka z Lisieux, která prožila celý život v klášteře, kde nebyla chápána svými sestrami. Dále to byl Maxmilián Kolbe, který zemřel za druhé světové války v kobce hladu, protože svůj život nabídnul za život jiného muže, který měl děti. Mottem svatého Františka bylo: Dokonalá radost. Viděl Boha v motýlu, vlčím máku, ptáčcích a to mu dávalo velkou radost. Papež Pavel VI. tyto tři světce označil v Encyklice radosti za vzory radosti v utrpení.

Dnes jsme ovlivňování filosofií New Age, která hlásá, že v sobě máme dost síly, takže si můžeme sami pomoct, a tak se stáváme sami pro sebe bohy.

Pokud ale chci následovat Ježíše, stále se ptám: „Pane, co po mně žádáš?“ To je dospělost – následovat Ježíše, i když s ním nesouhlasím, důvěřuji mu, protože vím, že mne nemůže zradit a oklamat. Nestačí jen dodržovat desatero a zákon.

Blahoslavenství bylo prvotně napsáno v aramejštině. Zůstal nám ale dochovaný pouze překlad do řečtiny, protože se aramejský text ztratil. Církev ale říká, že i řecký překlad byl inspirovaný Bohem. Byl napsán pro židy, kteří žili v řecké kultuře a stále ještě nepřijali evangelium.  Řecký text napsal židovský křesťan evangelista Matouš. Matouš, který napsal evangelium ale nebyl apoštol Matouš, který následoval Ježíše. Matouš psal pro židy, kteří většinou žili ve větších městech a ne na vesnicích. Židé, kteří žili v pluralitní společnosti, nežili izolovaně a nezajímali se až tak moc o chudé. Ježíš na nás skrze Matouše klade být světlem uprostřed temnoty. Ježíš chtěl žít v chudobě. Byl vlastně bezdomovcem bez vlastního domu. Ježíš nám dává poselství: „Přišel jsem, abych hlásal radostnou zvěst chudým.“ Chudí v evangeliu nejsou jen ti, co nemají materiální zabezpeční. Chudý je v evangeliu ten, co si uvědomuje, že bez Boží pomoci není ničeho chopný. Ježíš jim přišel zvěstovat radostnou zvěst chudým.

My se nyní máme stát těmi, kdo budou hlásat tuto radostnou zvěst aniž se budeme zbavovat našich sociálních podmínek. Co znamená být učedníkem – apoštolem blahoslavenství. Ráj je stav radosti.

Náš svět je v přímém rozporu s blahoslavenstvím. Stvoření má vézt k Bohu, ale lidé si dělají bohy ze stvořených věcí. Máme být lidmi blahoslavenství. Jsme povoláni předávat dobrou zprávu druhým. Často býváme ovlivněni mentalitou světa. Bůh říká: „Posílám vás do světa, ale vy nejste z tohoto světa. Máme být Božími poslanci tohoto světa. Jsme povoláni, abycho měnili struktury. Měnit je můžeme tak, že budeme evangelizovat. Jak budeme evangelizovat politiky, společnost založenou na byznysu, lidi, co se zabývají propagandou v médiích? Radost není něco statického, je dynamická, je to dobrá novina, kterou si nemůžeme nechat pro sebe. Ta se má předávat druhým. Buďte světlem světa skrze své postoje. Lidem máme hlásat radost svým životem a to je světlo do dnešního světa. Buďte solí země, dodávejte příchuť. Buďte mými svědky.

Evangelizace je založena na svědectví. Nejde o slova. Ta nemají takový význam. To, co dělám, ale má na lidi vliv. Když lidé vidí na našich tvářích radost, i když trpíme, to je evangelizace.  Stát se učedníky blahoslavenství. Blahoslavenství je styl života. Něco, co uskutečňujeme. Radost, o které mluvím,  nám nemůže zprostředkovat žádný psycholog či psychiatr. Radost vychází pouze z věrnosti Bohu. Horské kázání je poselství, které nám Ježíš předal. Radost, kterou nám nabízí Ježíš, je radsot, o kterou musíme každý den usilovat.. Blahoslavenství jsou postoje.

Podívejme se na hněv, který je něco přirozeného a kolikrát ho neumíme ovládnout. Jdeme ale za Ježíšem a prosíme ho, abychom žili tak, že nikoho nezraňujeme. Neměli bychom se naštvat, že s námi někdo nesouhlasí.

Smilstvo bylo v židovské kultuře považováno za jeden z hlavních tří hříchů. Dále ještě modloslužba a vražda. Kvůli těmto třem hříchům byli lidé vyobcování ze společenství.

28. 6. Komu nestačí Bůh, kdo je závislý na materiálních věcech, takový člověk je žebrák. Pokud si člověk nenenchá srdce naplnit Bohem, tak si potom vytváří jiné bohy. Například kariéru s touhou mít stále více peněz. Bohatí lidé chtějí mít stále více peněz. Tito velmi bohatí lidé jsou vlastně velmi chudí. Nic než Bůh nás totiž nemůže naplnit a uspokojit. Blahoslavení jsou ti, kdo majích chudého ducha. Církev bojovala po staletí proti chudobě, ale milovala chudé. Dnes máme krásný příklad v papeži Františkovi, který neslaví své narozeniny s diplomaty ve Vatikánu ani s lidmi, co mají vysoké postavení, ale s bezdomovci, chodí do věznic. Stal se tak ikonou pro celou církev, aby nám připomínal, jaké je naše poselství, abychom v chudých viděli Ježíše. „Pokud dáš sklenici vody žíznivému, dáš ji mně,“ říká Ježíš. Boží království je pro ty, kdo jsou v duchu chudí  ale ne ekonomicky chudí. Boží království můžeme přijmout jen s prázdnáma rukama. Jsou lidé, kteří více věří psychotronice a léčitelství než Bohu. Jsou ochotni dělat všechno, co jim říkají. Potom už nejsou otevřeni přijmout Boha.

Kariéra je darem od Boha. Pokud se ale kariéra stane mým bohem, nedržím se žádných hodnot, chci být stále známějším, nemám potom prázdné ruce, aby je Bůh naplnil. Boží vůle je péče o druhé. Když reagujeme svou pomocí na lidské potřeby, sestupuje na nás Boží požehnání. Boží království je láska, radost a pokoj. Když jsme oproštěni od materiálních věcí a v centru našeho života je Ježíš, pomáháme druhým, potom žijeme blahoslavenství a naše srdce je plné radosti. Všcihni hledáme radost. Někdo ji najde a někdo ne. Najdu ji, když se odevzdám do Božího plánu.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Nedovolíme, aby nás utrpení zlomilo. To potřebuje pořádný výcvik. Setkáváme se s Ježíšem, člověkem plným radosti.

Utrpení

Proměnění a utrpení jsou vzájemně propojené. Drsná cesta vede ke světlu. Ježíš přišel, aby dal v utrpení naději. Člověk, který trpí nemá naději, je chudák, vede ho to k zoufalství. Můžeme to vidět v nemocnicích. Utrpení nesmíme sami vyhledávat. Vždyť i Ježíš řekl: „Je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich.“

Výkupné utrpení je to, které nabídneme Ježíši, aby ho mohl využít. Nedovolme, aby naše utrpení bylo nadarmo. Svěřme ho Ježíši: „Pane, tady je mé utrpení. Použij ho k mému vlastnímu obráení, k obrácení syna, dcery, manžela, kněze v krizi, nemocného, co potřebuje uzdravení… Použij ho…“ Tímto způsobem bude mé utrpení výkupné a budu utěšen. Blahoslavení ti, do pláčou, ale jsou otevřeni útěše, kterou jim Bůh chce dát.

29. 6. Víra nás nezbaví problémů, ale snaží se je řešit. Víra nám dává odvahu nést problémy, které nelze vyřešit – například žal z úmrtí blízkého člověka.  Utrpení nás může zničit. Utrpení nás buď ničí a sráží k zemi, nebo nás pozvedá a vede k růstu. Ve vztahu k utrpení můžeme udělat volbu. Jsem požehnaný, pokud otevřu srdce k Ježíšově útěše a dovolím mu, aby do mne vstupoval a vykupoval i skrze mé utrpení.

Utrpení zůstane tajemstvím. Svatý Pavel toto tajemství nazýval tajemstvím zla, nespravedlnosti. Utrpení nemá odpověď, ale má řešení. Nacházíme ho u Ježíše na kříži: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ A poté zvolal: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ A to je pro nás – vložit své utrpení do Ježíšových rukou. Neprožívej své utrpení sám, protože se t i to nepodaří. S Ježíšem je to možné. Můžeme se setkat s lidmi, kteří velmi trpí a přesto mají v srdci radost. Pláčou, ale není to pláč zoufalství. Je to pláč s otevřeností vůči Bohu. Utrpení zůstává a je součásní našeho života. Stále jsme v údolí slz.  Je zbytečné ptát se, proč právě já. Nidko neprožívá život bez utrpení. Ježíš nepřišel, aby nám odňal utrpení, ale by nás naučil, jak čelit a prožívat utrpení. Když umím prožívat utrpení, mám v sobě stále vnitřní radost a pokoj. Nedovolte, aby se síla z vašeho utrpení někam ztratila. Ať je vaše utrpení vykupující. V okamžicích, kdy víme, jak prožívat utrpení, se mohu stát útěchou pro druhé lidi. Ať jsme všichni v utrpení otevřeni Boží útěše.

Pokud by někoho poznámky z přednášek P. Eliase Velly v Hodoníně zaujaly, může si objednat zvukový záznam celého semináře na této adrese: vacapcz@volny.cz   

Tady je přepis kázání salesiánského kněze P. Miloslava Kabrdy:

Svatý Jan Křtitel žil na poušti. Vracel se na poušť jako na místo, kde může o své vnitřní prameny pečovat, aby nevyschly. Bez pouště by Jan Křtitel nemohl být Janem ukazatelem. Tím, který svými slovy ukazuje na Krista, který svým životem ukazuje na Krista.

Chraň nás Pane před tzv. živými farnostmi, kde se každý stará o všechno a o všechny, ale nikdo nepečuje o svou duši. Všechny velkolepé projekty, které svým důmyslem vybudujeme, se nakonec rozpadnou. Jediný projekt, který se nikdy nerozpadne, je lidská duše, stvořená pro věčnost a přitom tak křehká, stále ohrožená nejen hříchem, ale i pozlátkem vnějších věcí, které nadchnou, ale nenasytí. Nevoďme své duše nejdříve do světa, voďme je do samoty na poušť s Pánem. Každý křesťan schopný hlubšího zamyšlení, uzná, že je skutečně nemožné pozbýt víry aniž člověk pozbude do určité míry rozumu, což je mohutnost, díky které poznáváme Boha. Člověk, který staví rozum proti víře, je stejně hloupý jako rytíř, který nenasytil svého koně. Jak ovšem dobře víte, tak právě taková je současná úroveň nejen nevěřících, ale i většiny věřících. Nechci vám násilím vnucovat svůj způsob vidění, jak se dnes obvykle říká, ale chci pouze vydávat svědectví o pravdě. To chci ze všech sil, jako to chtěli popravovaní mučedníci. Jak zmrzačená je naše víra. Nebo jak slaboučká je naše víra. Zapomněli jsme stát na víře a poslušnosti evangeliu. K tomu potřebujeme apoštoly. Ne přednašeče, ale svědky! Ne demonstrátory! Dokazovat, že Bůh existuje, na to už není čas. Nastala chvíle položit za Ježíše Krista život.

Sentimentální námitky nemají žádný smysl. Máme být poslušni Boha a církve. To je podstatné. Z tohoto podstatně prostého hlediska není kněz ničím jiným než nadpřirozeným nástrojem, který plodí nekonečno. A vidět něco jiného může jen osel. Protože všechno, co se odehrává, odehrává se v absolutnu, Už celá desetiletí poslouchám bohoslužby sloužené kněžími, které neznám. Zpovídám se kněžími, které neznám. Zpovídám se u jiných, o nichž nevím, jsou-li svědci, nebo vrazi. Jsem snad jejich soudcem? A jaký bych to byl hlupák, kdybych po tom chtěl pídit? Stačí vědomí, že církev je božská a nemůže být jiná, a že svátoti udělované špatným knězem, jsou stejně účinné, jako když je uděluje světec. Protestantský svět, který nás obklopuje, je beze všech pochyb šeredný a ubohý. Postrádající absolutno, jak to jenom lze. Co je jeho charakteristickým rysem? Vyloučení nadpřirozeného křesťanství bez nadpřirozeného světa, to je ta nejnesmyslnější myšlenka, která kdy mohla vstoupit do lidské hlavy. Z toho plyne pohrdání svátostmi, znehodnocování funkce kněze, věcí, bez nichž se nadpřirozené nemůže projevit.

Katolický kněz má takové pověření, že i když je nehodný, vznešenost jeho řádu se přesto projevuje. Kněz, třeba je i zločinec, člověk, možná hluboce zatracený, a přesto má moc proměňovat.

Jak necítit tu nekonečnou krásu? „A co ještě?“, povzdechl starý podřimující farář, unavený dětským zpovídáním. Vzpomínám si, že mne ta pořád stejná otázka ničila. Později mne napadlo, že bych mohl odpovědět: „Co ještě říkáte? Nic prostšího. Žádám vaše srdce. Chtěl bych, abyste splnil, co praví Pán, abyste za mne položil život. Až do té doby budete jen a jen sluha, špatný pastýř, kterého jeho stádo nezná, a který nezná jeho. Až přijde zloděj, najde vás spícího tak hluboce, že by vás probudilo leda tak troubení sedmi polnic posledního soudu. Takhle dnes reptají poslední opuštěné a nešťastné duše, výsostné pozůstatky podobnosti vzácně přežívající nenáviděné exempláře, jež odpadlictvím, svými banalitami, nedokázalo odstřelit.

Žádá se po vás, vážení nástupci apoštolů, abyste neznechucovali chudého, který hledá Ježíše, abyste necítili odpor k těm, kdo by rádi bojovali po vašem boku za vás. Kdybyste jen byli dost pokorní, abyste tohle přikázali. Vy však ani neposloucháte, nechcete nic vědět. Nad raněnými, kteří krvácejí, nebo umírají, padáte v těžkou dřímotu, a když vás nějaký příliš zoufalý výkřik přiměje otevřít oči, zmůžete se jen na ono: „A co ještě, mé dítě?“ A hned zase usínáte udiveni, že nad tím nemáte vládu. Jste modloslužebníci! Dáváte přednost viditelnému před neviditelným.

Proč vyhledáváš odpočinek, když jsi byl stvořen k práci? Kde přebývá Pan Ježíš, pokud ne v utrpení? Kde tedy přebývá, pokud ne v utrpení? Proto každá duše uvržená do utrpení, žije po Jeho boku. Bydlí s Ježíšem Kristem v oné nesmírné bolesti, o níž prorok zpívá. Je to příbytek předurčení těch, které Otec pozval, a které chce mít ve shodě se svým božským Synem, s ukřižovaným. Kde tedy On přebývá, pokud ne v utrpení? V nesmírném, v nejvyšším utrpení. To je příbytek všech duší, které miluje, jejichž život připodobňuje k životu Vykupitele. Člověk byl postaven tváří v tvář této netušené skutečnosti. Existuje Bůh, který je Otcem nebeské blaženosti. Existuje Bůh, který je Syn, jenž svobodně sestoupil do propasti utrpení a mezi nimi existuje tak dokonalé a podstatné objetí, že je třeba nazývat je darem, duchem, láskou, Duchem svatým. V propasti utrpení, které jako člověk podstoupil, zůstává Syn  natolik sjednocen s Otcem, že s e toto utrpení stává jejich společným.

Jen samotnou jejich láskou, protože jsme viděli ukřižovaného Božího syna, a uvěřili jsem v Něho, viděli jsme neuvěřitelné a tomu jsme uvěřili. Nejen, že se ta láska vyjadřuje také odevzdáním a obětí, ale ona je vyžaduje!

Láska vyžaduje odevzdání a oběti. Mírou lásky je oběť. Rozkoš je plodem lásky. Jen povrchní osoba neví, že láska spaluje, stravuje, a že před tímto stravováním a spalováním, odevzdaností a obětí, které láska vyžaduje, se ochrání pouze ten, kdo miluje méně. Svatý Josefe, učiteli vnitřního života, nauč mne modlit se mlčením, trpět a milovat.

Jan Křtitel je tvrdý sám k sobě, a protože otevřeně říká: „My změkčilí kazatelé, jak žijeme? Pohodlně a bez velkých těžkostí lze proplout k Pán. Jan byl ve svém způsobu života jako druhý Eliáš. Koho napodobeninou jsme my?“