Zveřejňuji zde slova, která tehdy zazněla, protože jsou poplatná i pro dnešní dobu.  P. Jan Pavlík tehdy řekl:

„Nejme tu od toho, abychom mnoho mluvili, ale abychom byli svědectvím dobra a vnitřní krásy. Náš život má být svědectvím, které bude směřovat k hledání dobra. Nemá smysl se hlídat, abychom něco nepokazili, ale spíše stále hledat, jak bychom mohli něco udělat lépe, a jak bychom mohli někomu udělat radost. To je svědectví, které vede k důvěře. Svátost biřmování bývá nazývána také svátostí křesťanské dospělosti. Patří sem fyzická, intelektuální a citová zralost. Pro lidský život je nejdůležitější citová dospělost. Mnohdy vidíte, že čtyřiceti i padesátiletí lidé dělají blbosti na entou. Nejsou citově vyzrálí. Nemají v sobě vypěstovanou zodpovědnost. S citovou zralostí je to dnes těžké. Doba technicko-kulturní revoluce a stálý rozmach dává vše velmi lacino. Tak snadno si můžeme někam zavolat mobilem, poslat esemesku nebo na cokoliv nasurfovat na internetu. Pokud chtěl někdo z mé generace v mládí získat poznatky, musel hodně číst a vše ukládat do paměti. Citová nezralost se nyní stává největším problémem. Potřebuje svobodný, vážný zásah každého jedince, aby navzdory lacinosti dozrával k zodpovědnosti celého lidstva, národa, rodin, manželství a vůbec. Nebrat zodpovědnost za nic je katastrofický scénář postmoderního světa,“ řekl tehdy šestaosmdesátiletý kněz.

Tento text jsem v prosinci roku 2006 napsala pro okresní týdeník hodonínského okresu Naše Slovácko, který dnes už neexistuje.

Jezuitský kněz P. Jan Evangelista Pavlík se narodila 23. 10. 1920 v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen  19. 6. 1943. Působil v různých farnostech po celé jižní Moravě a v roce 1947 vstoupil do noviciátu jezuitského řádu. V roce 1950 byl v rámci Akce K nezákonně internován a posléze poslán k PTP. Po návratu ze služby u PTP mu stát znemožňoval kněžskou činnost. Od ledna 1954 pracoval v Ostravě jako stavební dělník. S dalšími jezuity v Ostravě si vyměňoval a rozmnožoval náboženskou literaturu a v provizorních podmínkách se pokoušeli o život v řeholní komunitě. Zároveň tehdy P. Pavlík organizoval tajné studium jezuitských kleriků a duchovně vedl skupinu mladých věřících. Dne 12. srpna 1955 byl zatčen. Při vykonstruovaném procesu byl označen za „organizátora rozsáhlé ilegální organizace mimořádné nebezpečnosti“ a jednoho z hlavních představitelů „páté kolony Vatikánu“.  Dne 5. ledna 1956 byl odsouzen Krajským soudem v Ostravě v procesu Pavlík a spol. za velezradu na 10 let vězení. Prošel koncentráky při uranových dolech na Jáchymovsku, poté byl vězněn v Leopoldově a na Mírově. Propuštěn byl na amnestii 11. května 1960.  V roce 1971 se stal provinciálem jezuitů a tento úřad zastával až do roku 1991. Po sametové revoluci zahájil obnovu organizace české provincie. V letech 1991–1998 působil také jako spirituál kněžského semináře v Olomouci. Od roku 1998 působil na Velehradě. Zemřel 28. 11. 2008 a  byl 4. 12. 2008 pohřben na Velehradě.

Jistě není bez zajímavosti, že je tento útes na světě jediným svého druhu, kdy delfíni nejsou vězněni, ale mohou si kdykoliv vyplavat na širé moře.

Další den jsem si koupila u ruské cestovní kanceláře zájezd k Mrtvému moři, řece Jordánu, kde křtil Jan Křtitel, Bethlehemu a Jeruzalému. Přestože bylo pár dnů před Svatým týdnem, měli jsme štěstí a dostali jsme se v Bazilice Božího narození až na místo, kde se měl pan Ježíš narodit a také v Bazilice Božího hrobu na Golgotu a do Božího hrobu. Návštěvu Jeruzalému jsme zakončili u Zdi nářků (o tom, co jsem zde zažila, píšu více zde ) a poté frčeli zpět do Eilatu, což bylo nějakých 300 km. Bylo to náročné udělat v jednom dni na otočku 600 km, ale rozhodně nelituji a jsem za to ráda, že jsem na těchto svatých místech zase mohla být a zvlášť teď před Velikonocemi…

Ke konci svého pobytu, kdy jsem byla prakticky sedm dnů obklopena jen samými rusky mluvícími lidmi, jsem už pomalu začínala i myslet rusky. Je až neuvěřitelné, kolik mně toho v hlavě za ty roky studií z ruštiny zůstalo. Je fakt, že jednou jsem přes dveře na chodbě hotelu zaslechla češtinu a jednou na pár minut také na pláži, kdy se zde zastavil pár mladých lidí. A to bylo vše. Potom už jen výjimečně němčinu. Jo a s delfíny jsem šla plavat kromě instruktora také s párem mladých Kanaďanů, kteří mne uklidňovali, že se nemusím ničeho bát

Ale Izrael miluji a pokaždé zde objevím a zažiji něco nového, tak třeba zase někdy nashledanou…