A tak bylo rozhodnuto, že tentokrát vyrazíme společně na výlet do Polska, i když je to jen úplný kousek za hranicemi. Dnes ráno jsme tedy vyjely ze Židlochovic, kde bydlí, směrem na sever. Přijela jsem už o den dříve večer a domluvily se, že startujeme v sedm ráno. Už o půl páté jsem ale slyšela, jak cupitá po bytě. Když jsem se před šestou vyhrabala z postele, byla už komplet oblečená i obutá, a tak jsme vyjížděly téměř o hodinu dříve, než bylo večer naplánováno, co mně vůbec nevadilo, protože jsem měla obavy z ranní dopravní situace na moravských úsecích dálnic. Nakonec jsme cestu ale zvládly bez komplikací. Dálnice naštěstí stála od Slavkova směrem na Brno jen v protisměru.

V polském Těšíně jsme tak byly už okolo půl deváté. Dokonce se mně podařilo zaparkovat zdarma v místech, odkud v pohodě došla do centra i mamka s hůlčičkou, se kterou chodí po zlomenině stehenní kosti před pár lety. Snažila se a kráčela hrdinně celý den se slovy: „Je to úplně v pohodě. Jen musím jít holt pomaleji.“

Celkem jsme byly i s obědem a časem na kávu v terénu pět hodin. Na procházku centra města, s krátkým zastavením na adoraci v kostele sv. Marie Magdaleny, včetně projití Masarykova parku a tržiště tento čas stačil. Brala jsem ohled na její věk i hendikep. Osobně jsem si ještě navíc vyběhla na na Piastovského věž v parku, abych udělala pár fotek z nadhledu. Mamka na mne počkala na lavičce u vchodu. Pěkně jsme si to užily. Domů si odvážela kromě zážitků z poznávání města, které je krásně opravené, čisté a v restauraci, kavárně i obchodech jsme se setkaly jen se samými milými a ochotnými lidmi, také halenku, kterou si vybrala.

Návštěvu polského Těšína vřele doporučuji. Je to doopravdy moc pěkné město s pěkným historickým centrem. Je zde i spousta kaváren a restaurací, takže si na své přijdou také gurmáni. A rozhodně tady není všude jen nabídka pizzy a kebabu od Turků, Pákistánců a dalších, což se jako mor rozšiřuje u nás, ale třeba také v Rakousku a vloni jsem se s tímto trendem setkala i na severu Polska v přímořské Lebě.

26. 6. 2018 Jestli chceš mít v srdci pravou radost, musíš se vydat na cestu k Bohu. Je to takové hledání Boha, kdy mu důvěřuji. Dnes místo abychom Bohu důvěřovali, snažíme se ho ze všeho vytěsnit. Vzorem Boží radosti byl svatý František. Patří mezi tři svaté, kteří přestože velmi trpěli, byli plni radosti. Vedle Františka, který měl stigmata, to byla také Terezka z Lisieux, která prožila celý život v klášteře, kde nebyla chápána svými sestrami. Dále to byl Maxmilián Kolbe, který zemřel za druhé světové války v kobce hladu, protože svůj život nabídnul za život jiného muže, který měl děti. Mottem svatého Františka bylo: Dokonalá radost. Viděl Boha v motýlu, vlčím máku, ptáčcích a to mu dávalo velkou radost. Papež Pavel VI. tyto tři světce označil v Encyklice radosti za vzory radosti v utrpení.

Dnes jsme ovlivňování filosofií New Age, která hlásá, že v sobě máme dost síly, takže si můžeme sami pomoct, a tak se stáváme sami pro sebe bohy.

Pokud ale chci následovat Ježíše, stále se ptám: „Pane, co po mně žádáš?“ To je dospělost – následovat Ježíše, i když s ním nesouhlasím, důvěřuji mu, protože vím, že mne nemůže zradit a oklamat. Nestačí jen dodržovat desatero a zákon.

Blahoslavenství bylo prvotně napsáno v aramejštině. Zůstal nám ale dochovaný pouze překlad do řečtiny, protože se aramejský text ztratil. Církev ale říká, že i řecký překlad byl inspirovaný Bohem. Byl napsán pro židy, kteří žili v řecké kultuře a stále ještě nepřijali evangelium.  Řecký text napsal židovský křesťan evangelista Matouš. Matouš, který napsal evangelium ale nebyl apoštol Matouš, který následoval Ježíše. Matouš psal pro židy, kteří většinou žili ve větších městech a ne na vesnicích. Židé, kteří žili v pluralitní společnosti, nežili izolovaně a nezajímali se až tak moc o chudé. Ježíš na nás skrze Matouše klade být světlem uprostřed temnoty. Ježíš chtěl žít v chudobě. Byl vlastně bezdomovcem bez vlastního domu. Ježíš nám dává poselství: „Přišel jsem, abych hlásal radostnou zvěst chudým.“ Chudí v evangeliu nejsou jen ti, co nemají materiální zabezpeční. Chudý je v evangeliu ten, co si uvědomuje, že bez Boží pomoci není ničeho chopný. Ježíš jim přišel zvěstovat radostnou zvěst chudým.

My se nyní máme stát těmi, kdo budou hlásat tuto radostnou zvěst aniž se budeme zbavovat našich sociálních podmínek. Co znamená být učedníkem – apoštolem blahoslavenství. Ráj je stav radosti.

Náš svět je v přímém rozporu s blahoslavenstvím. Stvoření má vézt k Bohu, ale lidé si dělají bohy ze stvořených věcí. Máme být lidmi blahoslavenství. Jsme povoláni předávat dobrou zprávu druhým. Často býváme ovlivněni mentalitou světa. Bůh říká: „Posílám vás do světa, ale vy nejste z tohoto světa. Máme být Božími poslanci tohoto světa. Jsme povoláni, abycho měnili struktury. Měnit je můžeme tak, že budeme evangelizovat. Jak budeme evangelizovat politiky, společnost založenou na byznysu, lidi, co se zabývají propagandou v médiích? Radost není něco statického, je dynamická, je to dobrá novina, kterou si nemůžeme nechat pro sebe. Ta se má předávat druhým. Buďte světlem světa skrze své postoje. Lidem máme hlásat radost svým životem a to je světlo do dnešního světa. Buďte solí země, dodávejte příchuť. Buďte mými svědky.

Evangelizace je založena na svědectví. Nejde o slova. Ta nemají takový význam. To, co dělám, ale má na lidi vliv. Když lidé vidí na našich tvářích radost, i když trpíme, to je evangelizace.  Stát se učedníky blahoslavenství. Blahoslavenství je styl života. Něco, co uskutečňujeme. Radost, o které mluvím,  nám nemůže zprostředkovat žádný psycholog či psychiatr. Radost vychází pouze z věrnosti Bohu. Horské kázání je poselství, které nám Ježíš předal. Radost, kterou nám nabízí Ježíš, je radsot, o kterou musíme každý den usilovat.. Blahoslavenství jsou postoje.

Podívejme se na hněv, který je něco přirozeného a kolikrát ho neumíme ovládnout. Jdeme ale za Ježíšem a prosíme ho, abychom žili tak, že nikoho nezraňujeme. Neměli bychom se naštvat, že s námi někdo nesouhlasí.

Smilstvo bylo v židovské kultuře považováno za jeden z hlavních tří hříchů. Dále ještě modloslužba a vražda. Kvůli těmto třem hříchům byli lidé vyobcování ze společenství.

28. 6. Komu nestačí Bůh, kdo je závislý na materiálních věcech, takový člověk je žebrák. Pokud si člověk nenenchá srdce naplnit Bohem, tak si potom vytváří jiné bohy. Například kariéru s touhou mít stále více peněz. Bohatí lidé chtějí mít stále více peněz. Tito velmi bohatí lidé jsou vlastně velmi chudí. Nic než Bůh nás totiž nemůže naplnit a uspokojit. Blahoslavení jsou ti, kdo majích chudého ducha. Církev bojovala po staletí proti chudobě, ale milovala chudé. Dnes máme krásný příklad v papeži Františkovi, který neslaví své narozeniny s diplomaty ve Vatikánu ani s lidmi, co mají vysoké postavení, ale s bezdomovci, chodí do věznic. Stal se tak ikonou pro celou církev, aby nám připomínal, jaké je naše poselství, abychom v chudých viděli Ježíše. „Pokud dáš sklenici vody žíznivému, dáš ji mně,“ říká Ježíš. Boží království je pro ty, kdo jsou v duchu chudí  ale ne ekonomicky chudí. Boží království můžeme přijmout jen s prázdnáma rukama. Jsou lidé, kteří více věří psychotronice a léčitelství než Bohu. Jsou ochotni dělat všechno, co jim říkají. Potom už nejsou otevřeni přijmout Boha.

Kariéra je darem od Boha. Pokud se ale kariéra stane mým bohem, nedržím se žádných hodnot, chci být stále známějším, nemám potom prázdné ruce, aby je Bůh naplnil. Boží vůle je péče o druhé. Když reagujeme svou pomocí na lidské potřeby, sestupuje na nás Boží požehnání. Boží království je láska, radost a pokoj. Když jsme oproštěni od materiálních věcí a v centru našeho života je Ježíš, pomáháme druhým, potom žijeme blahoslavenství a naše srdce je plné radosti. Všcihni hledáme radost. Někdo ji najde a někdo ne. Najdu ji, když se odevzdám do Božího plánu.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Nedovolíme, aby nás utrpení zlomilo. To potřebuje pořádný výcvik. Setkáváme se s Ježíšem, člověkem plným radosti.

Utrpení

Proměnění a utrpení jsou vzájemně propojené. Drsná cesta vede ke světlu. Ježíš přišel, aby dal v utrpení naději. Člověk, který trpí nemá naději, je chudák, vede ho to k zoufalství. Můžeme to vidět v nemocnicích. Utrpení nesmíme sami vyhledávat. Vždyť i Ježíš řekl: „Je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich.“

Výkupné utrpení je to, které nabídneme Ježíši, aby ho mohl využít. Nedovolme, aby naše utrpení bylo nadarmo. Svěřme ho Ježíši: „Pane, tady je mé utrpení. Použij ho k mému vlastnímu obráení, k obrácení syna, dcery, manžela, kněze v krizi, nemocného, co potřebuje uzdravení… Použij ho…“ Tímto způsobem bude mé utrpení výkupné a budu utěšen. Blahoslavení ti, do pláčou, ale jsou otevřeni útěše, kterou jim Bůh chce dát.

29. 6. Víra nás nezbaví problémů, ale snaží se je řešit. Víra nám dává odvahu nést problémy, které nelze vyřešit – například žal z úmrtí blízkého člověka.  Utrpení nás může zničit. Utrpení nás buď ničí a sráží k zemi, nebo nás pozvedá a vede k růstu. Ve vztahu k utrpení můžeme udělat volbu. Jsem požehnaný, pokud otevřu srdce k Ježíšově útěše a dovolím mu, aby do mne vstupoval a vykupoval i skrze mé utrpení.

Utrpení zůstane tajemstvím. Svatý Pavel toto tajemství nazýval tajemstvím zla, nespravedlnosti. Utrpení nemá odpověď, ale má řešení. Nacházíme ho u Ježíše na kříži: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ A poté zvolal: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ A to je pro nás – vložit své utrpení do Ježíšových rukou. Neprožívej své utrpení sám, protože se t i to nepodaří. S Ježíšem je to možné. Můžeme se setkat s lidmi, kteří velmi trpí a přesto mají v srdci radost. Pláčou, ale není to pláč zoufalství. Je to pláč s otevřeností vůči Bohu. Utrpení zůstává a je součásní našeho života. Stále jsme v údolí slz.  Je zbytečné ptát se, proč právě já. Nidko neprožívá život bez utrpení. Ježíš nepřišel, aby nám odňal utrpení, ale by nás naučil, jak čelit a prožívat utrpení. Když umím prožívat utrpení, mám v sobě stále vnitřní radost a pokoj. Nedovolte, aby se síla z vašeho utrpení někam ztratila. Ať je vaše utrpení vykupující. V okamžicích, kdy víme, jak prožívat utrpení, se mohu stát útěchou pro druhé lidi. Ať jsme všichni v utrpení otevřeni Boží útěše.

Pokud by někoho poznámky z přednášek P. Eliase Velly v Hodoníně zaujaly, může si objednat zvukový záznam celého semináře na této adrese: vacapcz@volny.cz   

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně BROLNu. Spolupracoval s Českým rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková