„Milá paní Lenko, milí přátelé, dámy a pánové,
než knihu požehnám, rád bych k ní nebo spíše k její autorce řekl pár slov. Jak už všichni víte, kniha „Navzdory všemu“ je kniha pětapadesáti rozhovorů. Co je to vlastně rozhovor? Všude přítomná AI říká, že je to řízená komunikační situace, ve které probíhá výměna informací, myšlenek a názorů mezi dvěma nebo více účastníky. Hlavními podobami rozhovoru pak je:
– běžná konverzace, což je neformální lidský rozhovor, dialog a sdílení v každodenním životě
– a žurnalistické interview, což je cílený publicistický útvar, kde novinář klade otázky zajímavé osobnosti s cílem informovat veřejnost. Dnes pracují v nejrůznějších médiích stovky novinářů, kteří denně zveřejňují desítky rozhovorů. Není však mnoho těch, kteří dokážou klást otázky, které nejsou banální. A k těm patří Lenka Fojtíková.
Klást dobré otázky je dovednost. Klást dobré otázky je zkušenost.
Klást otázky chytré a inspirující, které přibližují smýšlení i postoje respondentů a zároveň otvírají čtenářům prostor k přemýšlení o důležitých věcech jejich života, to je umění.
Ale je to především dar. Lenko, díky za vás.“

A já děkuji panu biskupovi za krásná slova i všem, kdo si v dnešní uspěchané době, kdy nikdo nemá čas na nic a především ne na druhé, udělali čas, přišli a uměli se v letu života spolu se mnou zastavit nad vznikem mé nové knihy.
Kniha neostří na autorku, ale na úžasné lidi, s nimiž jsem se mohla díky své novinářské práci setkat a v průběhu minulých desetiletí rozmlouvat. Jsou mezi nimi nejen skvělí lidé z Moravy, ale také z Polska, Slovenska, Rakouska, Irska, Anglie a Floridy. Když jsem dávala knihu rozhovorů a příběhů 55 osobností dohromady, několikrát mne zalila obrovská vděčnost Bohu, že mi umožnil stát se novinářkou, s těmito lidmi rozmlouvat, naslouchat jejich někdy až neskutečným životním příběhům a společně žasnout nad tím, jak je Bůh vedl a vede dál.
Jak k tomu došlo, že tato kniha vznikla? V průběhu téměř tiřceti let jsem prostě dělala jen svou novinářskou práci a někdy se dostala mezi hromadou zpravodajských článků k možnosti zpracovat s někým zajímavým rozhovor. Osobnosti mně nikdy nevybírali mí šéfredaktorové. S nabídkou jsem přicházela sama. A že z toho jednou bude kniha? Tak to nebyl ani náhodou můj nápad! Ani ve snu by mne to nenapadlo a hlavně bych neměla odvahu se do takové věci pustit. V mozku by mně hned vyskočilo mnoho důvodů, proč do toho nejít.
Startovacím motorem pro mne byla pracovnice biskupství Martina Jandlová, která byla bezmála třicet let tiskovou mluvčí Biskupství brněnského. Díky tomu má naprosto dokonale zmapované dění v diecézi a je doslova chodící encyklopedií toho, co se kde, kdy stalo a má dokonalý přehled nejen o událostech, ale také o osobnostech, o nichž by bylo možné při různých jejich životních událostech napsat. Byla to právě Martina, která mně dávala tipy a kontakty na lidi, k nimž bych se jinak nedostala, nebo by mě kvůli mé neznalosti ani nenapadlo o nich napsat.
A právě Martina na mě počátkem ledna letošního roku už poněkolikáté apelovala, abych vydala knihu rozhovorů, protože se jí moc líbily. V knize přitom nejsou zdaleka jen rozhovory a příběhy, které byly napsané pro Katolický týdeník. Spousta jich byla zveřejněna v týdeníku Slovácko, Naše Slovácko, Naše adresa PPF, DOBRÝ DEN S KURÝREM, na webu www.zpravyzmoravy.cz a mém osobním webu www.lenkafojtikova.cz. Ke vzniku knihy nakonec napomohla skutečnost, že jsem si pár minut před lednovým setkáním na biskupství přímo před katedrálou zlomila na zledovatělých tzv. kočičích hlavách kotník. Najednou přede mnou byly tři měsíce, kdy jsem mohla s přestávkami, jak mi to zdravotní stav dovolil, sedět u počítače a dávat knihu dohromady. Souběžně jsem pracovala také na své části novodobé historie na Svatém Antonínku, kde jsem zachytila zhruba posledních 25 let dění na tomto úžasném místě, z čehož vznikla kniha Na Blatnické hoře. Nemalou práci dal pro tuto knihu výběr fotografií z mého soukromého archivu. Ale to už je zase jiný příběh, i když trošku propojený. Obě knihy vlastně mohly vzniknout díky zlomenému kotníku a dalším chorobám, s nimiž jsem musela letos bojovat. Je to dokladem toho, že i z něčeho zlého a těžkého může NAVZDORY VŠEMU vzniknout něco krásného. A tak Bohu díky za vše! Mnoho fotek od hlavního fotografa setkání Vladimíra Bimky najdete zde.
Pokud by si chtěl někdo knihu objednat, může zde

Tento rozhovor před uvedením knihy Navzdory všemu zveřejnil Katolický týdeník

PŘES POHÁDKY DÁL
Přes pohádky jsem se rychle přesunula k jiným autorům. Fascinovalo mne nechat se unášet příběhy Julese Vernea, ale i Jaroslava Foglara, které tehdy v knihovně sice nebyly, ale podědila jsem je po mém taťkovi, který byl skautem a později v osmašedesátém i mí sourozenci. Hltala jsem Viktora Huga, Arthura Haileyho, Antoine de Saint-Exupéryho, Ericha Maria Remarquea, Richarda Bacha, Anthony de Mella, Roberta Fulghuma, skvělé detektivky severských autorů, ale i brožované, které tak skvělé nebyly. Později jsem načetla hromadu literatury různých církevních autorů včetně životopisů světců a samozřejmě Bibli, kterou čtu průběžně stále už desítky let.

SEN O NOVINAŘINĚ
Po střední škole mne v osmdesátých letech minulého století naprosto uhranulo dílo Oty Pavla.  Díky jemu jsem se chtěla stát novinářkou a také psát o sportu a jeho hvězdách zcela neotřelým způsobem, jako to uměl právě Ota Pavel. První články o sportu jsem napsala do okresních novin pro Brno-venkov, které vycházely v předrevoluční době pod názvem Směr. Dopisovala jsem také občas do firemních novin Průmyslových staveb a jeden článek mně zveřejnila Mladá fronta v rámci soutěže pro studenty na téma Trapas před lavicemi. A to bylo všechno. Více možností za socialismu nebylo, pokud se tedy člověk nedostal na pozici redaktora přímo do některé z mála redakcí, což tedy rozhodně nebylo vůbec snadné. A to byl důvod, proč jsem se přihlásila na žurnalistiku. V době mého mládí se mohla „žurna“ studovat jen v Praze nebo Bratislavě. V Praze brali ročně čtyřicet lidí. Třikrát jsem se tam hlásila a třikrát jsem nebyla přijata. K novinařině jsem se ale nakonec přesto dostala. Touha po psaní ve mně ale rostla už od útlého dětství v době, kdy jsem se nořila do prvních knižních příběhů. Pamatuji si, že už tehdy se v mé hlavě objevila myšlenka, že bych jednou také psala knihy. Druhý hlas v mé hlavě ale hned oponoval a říkal, co bych jako chtěla psát, když už stejně bylo všechno napsáno. A když jsem se rozhlédla po tehdejší okresní knihovně a viděla ty regály plné knih, dala jsem zapravdu onomu druhému hlasu a myšlence, že už bylo vlastně všechno napsáno, tak co vymýšlet nového, že?

VLASTNÍ KNIHY
Dnes mám navzdory tomuto boji v hlavě dvě samostatné vlastní knihy (Elias Vella a jeho stopy nejen v České republice, Navzdory všemu a jednu zbrusu horkou novinku Na Blatnické hoře, kde jsme autoři tři. Všechny tyto tři knihy mají z mého pohledu společného novinářského ducha. Jsou poskládané z rozhovorů, příběhů a dokumentování skutečných událostí, takže je to vlastně literatura faktu. Žádné smyšlené příběhy, vybájené fantazie, ale pouze čistá realita, životy konkrétních lidí a popis událostí.  Moje cesta za vlastními knihami vedla přes přečtení hromady knih a bezmála třicetiletou novinářskou praxi, kdy píšu denně a stále mě to baví a naplňuje. Když ne do novin a časopisů podle přesného zadání, tak na tento můj web. A mám radost, že lidi baví mé texty číst. Před pár týdny mne zastavil na Svatém Antonínku při duchovní obnově P. Vojtěcha Kodeta jeden muž ze Slovenska s dotazem, jestli jsem ta Lenka Fojtíková. Když jsem řekla, že ano, tak mne překvapila jeho odpověď. „Víte, já čtu váš web a moc mne to baví! Je to takové čtení ke kávičce. Uvařím si kávu a potom si čtu,“ řekl onen neznámý muž. A další paní ze slovenských Piešťan si přišla koupit knihu Navzdory všemu. Byl to pro mne docela šok, že dnes, kdy už mnozí mladí nerozumí slovensky a ti ze Slovenska zase česky, někoho baví číst můj český web a dokonce i knihy, což je samozřejmě super. Mezi Čechy a Moraváky jsem měla už dříve reakce, kdy mně třeba napsal někdo naprosto cizí, že náhodou večer narazil na můj web, začetl se a potom se od toho nemohl až do půlnoci odtrhnout. To musí přece potěšit každého, kdo píše. Já k těm svým textům mám na webu navíc i spousty fotek, protože když jsem nastoupila na pozici redaktorky do regionálních novin na Slovácku, bylo podmínkou, že si udělám řidičák a budu také fotit. Tak jsem poslechla, protože jsem chtěla tolik psát. Díky tomu mám i na třech větších knihách své fotky na obálce – viz. snímek níže. Spousta mých fotek je ale i v různých knihách uvnitř. Velký snímek přes dvě stránky s pohledem na krajinu Čertoryjí nad Malou Vrbkou na Horňácku najdete například v obří publikaci Louky Bílých Karpat. Jednu fotku mám i v nedávno vydané knize rozhovorů s olomouckým arcibiskupem Josefem Nuzíkem. Další snímky jsou i s mými texty v knize STOJANOV dílo z lásky podniknuté…, kterou v roce 2024 vydala Matice velehradská. Na fotky z mého archivu narazí čtenáři v publikaci Filipa Gorazda Martinka Cundrla ZJEVIT OBRAZ (vydal Malovaný kraj v roce 2021), v knize DĚCKA, VALÍME do nebe, která je o mém kamarádovi, tragicky zemřelém minoritském knězi P. Robertu Maria Mayerovi (vydala Flétna v roce 2016), v knize rozhovorů Václava Čápa OTCEM PRO KAŽDÉHO životní příběh Eliase Velly (vydalo Kartuziánské nakladatelství 2019) a mnoho fotek je i v knize Jarmily Ligasové JOSEF ZIMOVČÁK na trase GIRO D’ITALIA 2006 (vydal HIGBIC, Klub přátel cyklistiky Bzenec v roce 2006).

PŘEDSTAVENÍ NOVINEK
A tak přede mnou dnes leží tři knihy: ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice (Kartuziánské nakladatelství 2023), NAVZDORY VŠEMU rozhovory a příběhy silných osobností (Kartuziánské nakladatelství 2026) a Na Blatnické hoře (LD studio Uherský Ostroh 2026) autorský tým Vladimír Teťhal, Lenka Fojtíková, Miroslav Hudeček.

Publikace Na Blatnické hoře bude veřejnosti oficiálně představena při Děkovné pouti na Antonínku v neděli 30. srpna. Hlavní poutní mši svatou bude od 10.30 sloužit pražský arcibiskup Mons. Stanislav Přibyl, který knihu požehná. Kniha Navzdory všemu bude veřejnosti představena v Knihovně Biskupství brněnského 10. září od 16.00 hod. a možná se zúčastní i některé vzácné osobnosti, s nimiž jsem vedla v posledních třech desetiletích rozhovory a jsou součástí knihy. Musím přiznat, že z toho mám radost a přeji si, aby všechny čtenáře bavilo mé knihy číst. Přinesly jim pohlazení na duši i povzbuzení do života s nadějí, že má smysl jít si za svými sny, a že když je těžko, bude zase líp, protože i za těmi nejtemnějšími mraky se přece skrývá slunce, které zase jednou v našich životech zazáří.
Lenka Fojtíková