Hlavní poutní mši svatou celebroval olomoucký arcibiskup Mons. Josef Nuzík a nedělní program uzavřela odpolední poutní mše svatá s blatnickým farářem P. Františkem Králem. Pokud by si někdo myslel, že na závěrečnou mši svatou už nikdo nepřijde, škaredě by se spletl, protože kaple byla plná i v tomto, pro místní farníky z Blatnice a Ostrožské Lhoty, netradičním čase.
Odpolední program začal ale už ve 13.30 půlhodinovou adorací, kterou vedl arcibiskup Nuzík. Po svátostném požehnání následovala beseda s arcibiskupem, kdy se mohl kdokoliv z přítomných zeptat na cokoliv. Příliš mnoho lidí, ale nedostalo odvahu nějakou otázku položit. Nakonec arcibiskup odpovídal například na to, co si myslí o výrazném úbytku věřících v našich kostelích, jestli by mohl být blahořečený sběratel moravských lidových písní, překladatel, myslitel, básník a teolog František Sušil. Zazněla ale i odlehčující otázka, kam pojede pan arcibiskup v létě dovolenou za odpočinkem. V závěru setkání se sám rozpovídal o smyslu a možnostech současné iniciativy arcibiskupství s názvem projektu PROPOJENI.

Arcibiskup Nuzík při besedě s věřícími mimo jiné odpověděl na dotazy:

Proč ubývá věřících:
„Naším spirituálem byl otec Jan Pavlík. Když měl v roce 1963 svěcení na kněze, tak mu v tom týdnu zemřela jeho mladší sestra, která měla před svatbou. Byl to šok pro něho i maminku. Maminka, protože byla ženou víry, mu řekla: „Synku, co my víme, my za zatáčku nevidíme. To ví jen Pán Bůh.“  A to je důležité připomínat si ve všem, co prožíváme, že nevidíme za zatáčku. Bůh ale vidí a on to řídí. Nevíme, jakými jinými cestami chce Bůh dál vést církev. Každopádně mne těší, že přibývá iniciativa laických aktivit především na severní Moravy, kde se hned několik společenství pravidelně schází, aby chválili zpěvem Boha.“

Každý rok se účastním pouti za Františka Sušila. Není to pouť organizovaná církví, ale laiky – folkloristy, kteří jdou vždy z Bystřice pod Hostýnem na Hostýn. Obvykle vycházíme až na střechu baziliky a tam jsme i hráli. Jednou nám to zakázali, protože jste tam byl, tak abychom vás nerušili. František Sušil byl profesorem teologie, mluví se o něm jako o Sušilově škole. Není to symbol pro zahájení jeho blahořečení?
„Častokrát se můžete setkat s tím, že někde jsem a já něco zakážu nebo povolím a přitom o tom ani nevím. Častokrát se s tím setkám, že někdo řekne: „Pan arcibiskup si přeje…“ A já si potom říkám, co jsem si to přál? To tak bývá.
K vašemu dotazu: Ve světě je mnoho dobrého, a když plním roli veřejného činitele, kdy chodím na různé vernisáže a řadu dalších akcí, setkávám se s mnoha lidmi, kteří se snaží konat dobro. Někdy nejsou ani věřící, ale mají Boží zákon vtisknutý v srdci. Pokud vznikne společenství okolo díla Františka Sušila a toho, co dělal, k čemu vedl, co učil, které poroste, je to cesta, která povede k tomu, aby se o jeho blahořečení usilovalo. Nikdy by tato iniciativa neměla začít biskupem. V současné době běží procesy blahořečení P. Antonína Šuránka, Aničky Zelíkové, staříčka Stuchlého, které mají na starosti u salesiáni, a arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. U všech čekáme, aby se na jejich přímluvu stal nějaký zázrak v podobě zázračného uzdravení, aby se v lidech rodila touha uctívat a mluvit o těchto lidech pozitivně. V naší zemi jsme hodně zaměřeni na kritiku. Obyčejně umíme na každém najít něco. Jsme negativně naladěni a nenecháme někoho vyrůst. Tak my přemýšlíme. Je to na škodu celkově naší společnosti.  Nedávno mně někdo říkal, že prožívali v rodině těžké onemocnění a svěřili se mně, že se začali modlit k Antonínovi Cyrilovi Stojanovi. Takto to vzniká, když se dostanete do životních potíží a vidíte, že lidská naděje je malá, nespoléhejte jen na to, kde najdeme lepšího lékaře, lepší léky, ale začněme se modlit. I když se zázrak nestane, tak přesto na tom našem světě něco lepšího vyroste.“

Jak prožijete letos dovolenou?
„Budu ji mít rozdělenou zhruba po třech týdnech. Týden bych chtěl být na Klatovské pouti, kam jezdím každý rok, mám tam spolužáka z prvního ročníku a zůstanu na Šumavě pár dnů, trošku se tam projdu. Dále v Oseku, kde je opuštěný bývalý cisterciácký klášter. Po 90. letech to tam spravuje veterinář Jindřich Koska z Hlučínska. Vše, co se tam za tu dobu udělalo a vyrostlo, bylo díky jeho obětavosti. Tak tam budu týden.  Potom prožiji jeden týden s biskupy Stanislavem, Martinem a generálním sekretářem blízko Brumovský skal, kde mají benediktíni takovou hájenku, kterou opravili v obci Řeřišný. Je to na konci světa. Plánujeme navštívit okolí a trošku se dospíme. V životě biskupa je to tak, že starosti nepovolí ani o dovolené. Pokud se něco stane, je třeba s tiskovým mluvčím řešit, jak odpovíme. Někdy přirovnávám službu biskupa ke službě matky v rodině. Ať je nemocná, tak děti čekají, že jim něco dá k jídlu, ať je unavená, tak děti čekají, že bude vše uklizené, že nebude v koupelně halda prádla. Stejně to čekají i od biskupa a Pán k tomu dává sílu, že to nějak jde.

PROJEKT PROPOJENI
„Včera jsme se po pouti na Svatém Hostýnu setkali s poutníky na faře. Bavili jsme se o situaci, ve které se nachází naše diecéze. Jako dobré znamení doby vidím projekt PROPOJENI. Líbí se mně na tom projektu, že byla stanovena témata, abychom se začali bavit o podstatných a duchovních věcech, abychom začali přemýšlet o tom, že lidé od nás nečekají nějaké poselství. Rodák z Ostrožské Nové Vsi P. Jan Franta  má rád tradiční liturgii. Je knězem naší diecéze, ale slouží nyní ve Vandsdorfu, což je výběžek na severu naší země, kde potkávají tři státy – Německo, Polsko a naše země. Prozradil mně, že venku chodí pořád v klerice, zastavuje se na ulici s lidmi, oslovuje je, baví se, ptá se jich, co prožívají, co je trápí. Říká, že je překvapený, kolik lidí v tomto výběžku nikdy nic neslyšelo o Bohu. Já tuto dobu vidím i v tom, že ubývá kněží, ale je to poslání i pro laiky, aby lidem svědčili o Bohu. Druhý příklad jsem prožil, když můj nejstarší bratr Antonín před necelými třemi roky umíral. V závěru života ležel v uherskohradišťské nemocnici, kde jsem ho dost často navštěvoval. Když jsem se zeptal jeho spolubydlících, tak jsem si s nimi také povykládal a nakonec se zeptal, jestli chtějí požehnání. Okamžitá reakce některých mužů ale byla: „Ne, ne, ne!!! Já nejsem věřící!“ Když jsem jim ale vysvětlil, co to požehnání vlastně je, že je to vyprošování dobra, brzkého uzdravení a návratu z nemocnice domů, tak souhlasili.
Je důležité s lidmi mluvit. Nejsou to žádné složité věci, které si člověk musí nastudovat. Stačí se jen tak lidsky pobavit a potom nabídnout modlitbu nebo požehnání. Víra není jen cesta k tomu, že je to věc faráře. Proto se mluví o všeobecném kněžství. Všichni máme lidem říct něco o Bohu. Když se setkáváme s umírajícími, starými a nemocnými lidmi, jsou to vzácné okamžiky. Oni třeba už za tři, čtyři hodiny uvidí Boha a my na toto setkání budeme čekat třeba ještě několik desetiletí.

Další dotaz: Projekt PROPOJENI  tedy znamená, že jde o propojení hledajících s věřícími?Nedávno mně jeden ze spolupracovníků řekl: „Však v tom není nic nového! Pastorační rady vždy byli a dobrovolníci také. Je třeba si uvědomit, že máme jako věřící bohatství a stojí za to, abychom jeli na bohoslužby i do sousední farnosti, protože to, co mně dá mše svatá, nelze nijak nahradit. Abychom se začali bavit o podstatných věcech, kde nejde přitom jen o nás pár, co ještě chodí do kostela. O své víře bychom měli začít svědčit. Jak? Třeba i tím, že něco nedělám. Když jsem v úvodu vzpomínal otce Pavlíka, připomenu, jak to dělal on. Když mu vzali státní souhlas k vykonávání duchovní služby, pracoval u Dopravního podniku Města Brna jako jeřábník. Vzpomínal na to, jak tam chlapi viděli, že se chová jinak než ostatní, že nikdy neřekl třeba vulgární slovo. A o tom to jde. Nebo, když mamince přijedou v neděli na návštěvu děti, tak přesto půjde na mši svatou. Může jim nabídnout, aby šli s ní, a pokud nebudou chtít, poprosit, aby na ni počkali, protože je pro ni mše svatá důležitá.“
Zaznamenala Lenka Fojtíková