počasí – Lenka Fojtíkova

Cesta po stopách P. Eliase Velly v Saint Paul’s Bay

Lenka Fojtíková — Tue, 12 Nov 2024 18:22:34 +0000

Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil.
A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl.
Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB.
Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni.
Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil.
Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku.
Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova…
Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.

Při večerní adoraci se dnes stal na Antonínku zázrak

Lenka Fojtíková — Sun, 30 Jun 2024 18:41:12 +0000

Na Antonínku se dnes večer při adoraci stal zázrak. Ne tedy takový, že by někomu například dorostla amputovaná noha nebo ruka, ale zázrak přece byl!
Jaký? No musím začít popořádku! Když jsem se po dnešní poslední přednášce valila domů převléknout z šatů, které jsem měla na mši a šaty já moc nemusím, tak musely honem dolů… No a v té pauze jsem zavolala mamce, která mně hlásila, že na Brněnsku je bouřka jako blázen, a že to určitě přijde k nám. Když jsem mrknula z okna, tak mně bylo jasné, že pršet tady bude také. Valila jsem proto rychle zpět na Antonínek, abych si do auta schovala křesílko a chytnula si místečko v kostele. Půl hodiny před začátkem adorace byla obloha od Buchlovic úplně černá. Kamarádi z Hluku valili domů, že bude pršet. Já se schovala do kaple a čekala pěkně v suchu a teplíčku na déšť. Ten ale do 19 hodin nepřišel, a tak jsem mohla blatnického pana faráře Zdeňka Stodůlku vyfotit akorát, jak z kaple vynáší eucharistického Krista v monstranci do venkovního areálu.
Šla jsem tedy také ven, když všichni byli venku včetně Pana Ježíše, tak co bych dělala sama v kapli, že? Adoraci vedl otec Vojtěch Kodet, modlil se, schola zpívala a nad hlavami nám letěly těžké černé mraky. No a já jsem už v hlavě pomalu psala textík, jak jsem dnes obdivovala důvěru kněží i ostatních věřících, že pršet začne až po adoraci, jak mnozí tvrdili předem.
No tato předpověď se jim ale nepodařila, protože zhruba v polovině adorace začalo lít jako z konve, tak jsem se valila schovat rychle do kaple. Když jsem se ale u dveří otočila, tak jsem viděla, že se lidé nahrnuli pod střechu venkovního liturgického prostorou ke Kristu vystaveném a na oltáři a otec Vojtěch povzbuzoval další, aby šli, že je tam a tam ještě spousta místa, že se určitě vejdou další lidé.
V tom okamžiku vedle mě stál otec Zdeněk u vrat kaple a řekl, že všichni se tam asi nevejdou. No ale mně najednou došlo, že chci být také tak blízko Pana Ježíše a valila deštěm k venkovnímu oltáři, kde se už tísnily desítky lidí.
No a tak se při dnešní adoraci stal zázrak, že si nás prostřednictvím počasí Pan Ježíš přitáhl fyzicky hodně blízko k sobě. Tak blízko, že jsme to nikdo nečekali a ani netušili. No já, nevěřící Tomáš, už vůbec ne. A tak jsem byla svědkem zázraku, abych už konečně doopravdy věřila, že u Boha není nic nemožné… A bylo to moc pěkné, když jsme si najednou byli všichni i fyzicky tak blízko.

Poslední den v Dolomitech a nebe v puse

Lenka Fojtíková — Mon, 27 May 2024 13:36:21 +0000

Dnešek jsem si chtěla užít, protože je mým posledním dnem v Dolomitech. Ještě večer jsem ale nevěděla, co budu dělat, protože na dnešek nebyla žádná skvělá předpověď počasí.
Když jsem se ale ráno probudila, tak venku svítilo slunko. Nebylo co řešit. Rozhodnutí, že si ještě jednou zajedu užít Lago di Braies, bylo dílem okamžiku. Nasnídala jsem se, hupla do auta a vyrazila. Na místě jsem byla v 8.40 a přede mnou byly tři hodiny pouhého flákání se u jezera. Pár cvaků jsem sice udělala, ale dnes jsem nejela fotit, ale jen si „to“ užít! Když jsem přijela, bylo nad jezerem krásně modré nebe. Hned jsem udělala pár fotek a šla si na „svou“ lavičku, kterou jsem si užívala už posledně. Tehdy jsem ale oběhla celé jezero a cvakala jako divá. Dnes ne! Sedla jsem si, koukala na tu nádhernou přírodu, meditovala a prostě si to všechno na plné pecky užívala s vědomím, že si sem prostě už nezajedu. Proč? No prostě to vím. Je tady nádherná příroda, ale na světě je tolik nádherných míst, na kterých jsem ještě nebyla a to i v České republice. A to nemluvím o horách a jezerech v sousedním Rakousku.

SENIOŘI, KAM SE PODÍVÁŠ
Jak jsem si tak užívala pohled na jezero a okolní přírodu, nešlo nevšímat si těch, kdo přicházeli a zase odcházeli. Převažovali starší senioři. Třeba takový autobus seniorů 75+ z Francie. Ti si na jednu lavičku kousek ode mne dovlekli obří plastovou chladničku. Bylo mně jasné, že tam mají nějaké dobroty. Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že po deváté ráno začnou z chlaďáku vytahovat láhve vína – no i nějaké nealko tam bylo a něco malého na zub. To mně připomnělo včerejšek, kdy jsem sjížděla autem z hor, tak jsem na jednom parkovišti u silnice viděla autobus – z jedné strany k přírodě seděli u tzv. našich pivních setů senioři a cpali se něčím dobrým a z druhé strany jeden účastník zájezdu u skládacího stolu v lavoru zrovna umýval nádobí. Jsem si říkala, jak jsou ti důchodci nejen u nás vynalézaví a někteří si umí užívat život i v hodně pokročílém věku.

CVRKOT U JEZERA
Další část návštěvníků tvořily rodiny s malými dětmi – hodně malými a také pejskaři. K vodě dnes přišli fakt nejrůznější čtyřnozí krasavci a bylo zajímavé sledovat, jak má i každý pes úplně jinou povahu. No mazec sledovat ten cvrkot. Ihned po svém příjezdu jsem udělala za chůze také tři cvaky novomanželského páru z Asie, který se tam fotil. Novomanželé se u jezera většinou fotí ve všední dny brzy ráno, a když má člověk čas, tak je také zajímavé sledovat kolegu fotografa, co s nimi vymýšlí, do čeho je tlačí, do čeho se ještě nechají zatlačit…

NA SVĚTLE HODNĚ ZÁLEŽÍ
A ještě jeden postřeh od jezera, co se týká fotek. Poprvé jsem ho fotila, když bylo úplně šedivo a dnes modré nebe nad hlavou. Ale pozor! Modré nebe bylo zhruba jen hodinu. Jak se totiž posouvalo slunce, tak modrá obloha logicky bledla – v tom sledovaném úhlu pohledu. Potom se na obloze navíc objevila temně šedivá mračna. Tak jsem si říkala, že pokud by tam někdo jel fotit i za pěkného počasí, musí být u jezera brzy ráno. Podle mne tak v 7 hodin, aby případně stačil všechny různé úhly pohledů na jezero oběhat. Stejně tak ty svatby tam prostě musí být brzy, protože dobré světlo je jinak rychle pryč, i když svítí slunce. S tím sluncem je dobré světlo ještě možná mnohem horší a rychleji pryč. Když nebylo modré nebe a slunce, tak měla voda v jezeře krásně tyrkysovou barvu. Za slunce a modré oblohy byla voda spíše průzračná…

VYPLATÍ SE PŘIVSTAT
Když jsem odjížděla okolo půl dvanácté, tak jsem zjistila, že je dobré tam být tak brzy i kvůli parkování, protože parkoviště č. 4, které je neblíže jezeru, bylo už úplně plné. Pod ním je 3, což také není daleko, ale 2 a 1 jsou už dost daleko pro takové lenochy, jako jsem já.
Vzhledem k tomu, že jsem tady poslední den, tak jsem si ho chtěla udělat hezký se vším všudy.

KULINÁŘSKÝ ZÁŽITEK – NEBE V PUSE!
Rozhodla jsem se, že znovu zamířím do restaurace Rienz, kde jsem byla včera. Přestože je pondělí a tedy pracovní den, tak restaurace byla zase plná! A hádejte koho? Seniorů na kolech! A zase byli všeho věku a všech postav – tencí i tlustí. Po včerejším úspěchu vynikající polévky jsem si ji dnes objednala znovu. Prý to byl bramborový krém s krutonky chleba, slaniny a posypané čerstvými bylinkami. Nevěřili byste, jak z tak jednoduchých surovin může mistr kuchař připravit něco tak vynikajícího, kdy jsem si už včera říkala, že to šlo rovnou do ledvin, jak prohlašoval Kája Mařík. Dnes jsem si prozíravě nedala hlavní jídlo, protože včera toho bylo tolik, a tak syté, že jsem ani vše nesnědla. Dala jsem si další teplý předkrm – domácí těstoviny plněné špenátem a sýrem, posypané parmezánem a opraženými, drcenými lískovými oříšky. To byla dobrota! A jako sladká tečka následoval na závěr teplý štrůdl s kopečkem vanilkové zmrzliny, jahodami a borůvkami. Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. To těsto jakoby bylo třené – vláčné, vlahé, žádná sušina či lístové těsto. Jablíčka nebyla nastrouhaná, ale byly to malé plátky. Jak říkám – dobrota a k tomu cappuccino – všechno šlo také rovnou do ledvin!
No a můžu balit. Natankovat už jsem stihla – bezmála dvě eura za litr, ale auto říká, že mám dojezd přes 800 kilometrů, tak hlavně ať už jsem doma bez havárky – bez poruchy – bez pokuty. Za oknem právě prší, tak jsem ráda, co jsem dnes zvládla. A úplná poznámka na závěr.

PARKOVÁNÍ A VÝHODA KARTY MOBILITY
Tady se musí téměř všude platit parkování. Blbé je, když člověk dostane onu kartičku mobility, se kterou může jezdit tady po severu autobusy i vlaky zdarma. Pokud je ale ubytovaný například dva kilometry od vlaku, tak už je to zase větší komplikace kombinovat a synchronizovat busy s odjezdy a příjezdy vlaků. To byl také důvod, proč jsem si všude jezdila autem a vlastně bezva kartičku mobility vůbec nevyužila. Mnohokrát jsem si za ten týden tady říkala, že to auto mně dávalo svobodu být tam, kde jsem chtěla být. V Toblachu je například u vlakového nádraží napsané, že z rozhodnutí obecního zastupitelstva se tam může parkovat maximálně 3 hodiny. Paní v íčku mně sice řekla, že když tam bude stát auto jeden den (ne noc), pokud bych si chtěla zajet vlakem do Bolzana, jak jsem měla jeden den v plánu, takže je to prý v pohodě. Já jsem to ale nechtěla riskovat. Pro představu trvá cesta vlakem do Bolzana dvě hodiny a dvě hodiny zpět, že… Takže tam člověk musí jet brzy ráno a vrátit se večer ne-li v noci, aby něco viděl. Nerada bych potom vystoupila na nádraží a auto bylo odtáhnuté nebo bych musela platit pokutu. Proč to ale říkám? Paní v íčku mně vůbec neřekla, že mohu zcela zdarma a neomezeně parkovat o pár desítek metrů dál u Domu v přírodním parku, kde se nachází například také Mahlerův sál a restaurace. Tak radím těm, kdo sem pojedou, že tady se může zdarma parkovat a vlak je za rohem.

Jak jsem se znovu vydala fotit 3 Zinnen

Lenka Fojtíková — Sun, 26 May 2024 15:08:25 +0000

Nevěřili byste tomu, ale je to tak! Dnes jsem znovu vyrazila do hor, abych ulovila snímky 3 Zinnen. Proč, když jsem se zařekla, že do výšky 2 330 metrů už rozhodně pěšky dusat nebudu? No protože jsem tak trošku asi magor a ty fotky jsem fakt chtěla. Navíc podle předpovědi meteorologů mělo na severu Itálie téměř celou neděli svítit slunce a déšť měl spadnout jen na pět procent. No tak jsem to zkusila!
Je fakt, že jsem v hloubi duše doufala, že možná v neděli otevřou mýtné, já zaplatím třicet euro a vyvezu si zadek až do průsmyku ve výšce 2 330 metrů nad mořem a zbylé zhruba dva a půl kilometru dojdu už s téměř žádným převýšením pěšky. To jsem se ale škaredě přepočítal. Kruháč ve směru nahoru měl opět ceduli se zákazem vjezdu, takže nezbývalo než jít po svých, takže jsou ty fotky docela draze vykoupené…
Brzy ráno jsem ale vůbec netušila, jestli se do hor mám vůbec vydat, protože dole v údolí byla mlha, že hory nebyly vůbec vidět. Nakonec jsem ale vyrazila a na parkovišti, odkud se vyráželo, jsem byla krátce po sedmé hodině. Moje auto bylo v tom okamžiku na parkovišti první. Jak jinak, že? Jsem prostě v těchto věcech blázen… Měla jsem ale štěstí, protože hned za kruháčem jsem si stopla dva mladé kluky z Polska, kteří mne posunuli blíže k horám a vysadili na druhém parkovišti u jezera. Dál museli pěšky i oni.
Na prvních fotkách vidíte, že nejdříve to na azuro vůbec nevypadalo, ale jak jsem stoupala výš a výš, tak se slunce prodralo a přišla nádherná podívaná, kdy jsem zjistila, že předevčírem jsem ve špatném počasí neměla ani tušení, jak nádhernou krajinou kráčím, protožem jsem z ní nic neviděla…
Dnes se mně ale šlo po silnici úžasně! Hnalo mne nahoru určitě i to úžasné počasí, které se pomaličku rozbalovalo, jak začalo ubývat mlhy a prodírat se slunce. Navíc jsem tu cestu už znala, takže se šlo líp. Když jsem dorazila nahoru, téměř nikdo tam nebyl. Dnes už jsem věděla, že i když bude dobrá viditelnost, tak od chaty Rifugio Auronzo 3 Zinnen nevyfotím, že musím jít dál zhruba dva a půl kilometru. Na nohách jsem měla tentokrát sice pohorky, ale moc mne ani dnes nepotěšilo, když se pěkná betelná cesta v jednom místě zase změnila v úzký chodníček pokrytý namrzlým sněhem. Zase jsem našlapovala hodně opatrně. Poté se ale cesta rozšířila, já minula kapličku Panny Marie a dorazila k dřevěné chatě, která byla také zavřená, jako zatím v těchto výškách vše. No a dál už se šlo jen sněhem a muselo se jít úzkou stezkou i do takového kopce a překonat po tom sněhu průsmyk. No a netušila jsem, co by mne čekalo za průsmykem, takže jsem se k focení toho hlavního z nejlepšího pohledu nedostala. U oné dřevěné chaty mně ale jedni mladí německy mluvící lidé řekli, že stojím u 3 Zinnen, ale zezadu. Nejsem si jistá, jestli je to pravda, tak budu ráda když mně někdo dá vědět, jak to vlastně je.
Přiznám se bez mučení, že jsem prostě neměla odvahu pokračovat dál, protože únavou už jsem si nebyla svýma roky opotřebovanýma nohama prostě jistá. Když jsem se potom vracela, tak jsem toho měla dost a byla jsem nakonec ráda, že jsem nepokračovala. Děkovala jsem Bohu, že mně v tom okamžiku rozhodování, jestli pokračovat v cestě, ráčil zachovat rozum a já to otočila. Vždyť na nějaké fotce svět nestojí. Ostatně jich je už stejně plný internet a já si tam svou nerozvážností nechtěla způsobit nějaký problém.
Jak už jsem zmínila, stejně jsem toho měla i dnes plné kecky, ale vůbec se to nedá srovnat s tím, jak jsem si nahorui kráčela v nevhodných polobotkách a riflích. Dnes jsem si oblékla elastické třičtvrťáky a hned se lépe šlapalo.
Při cestě zpět jsem měla štěstí u Lago Antorno, kde u cesty stálo otevřené auto s českou poznávací značkou. Tak jsem hned strčila hlavu dovnitř s prosbou, jestli jedou dolů. Jeli! Tak druhý dotaz byl, jestli by mne vzali k prvnímu parkovišti, kde mám auto. A tito mladí lidé byli velmi ochotní. Slečna ze Slovenska skočila do zadní části auta, i když tam neměli sedačky, a mne nechala sedět vpředu. No zlatí lidé! Ušetřili stařence dobré dva kilometry, zač jsem ji ještě teď nesmírně vděčná!
Při cestě zpět jsem se ještě zastavila u Lago di Misurina. Jen tak na mrk. Udělalo to na mne dojem poklidného lázeňského městečka. A potom jsem frčela na zasloužený oběd do doporučené restaurace Rietz v Toblachu. Vaří tam fakt výborně! Mňam! No a dnešek jsem zakončila na mši svaté v Toblachu, kde jsem s italsky mluvícímí obyvateli oslavila Nejsvětější Trojici.

Nejen Lago di Braies mým pohledem

Lenka Fojtíková — Thu, 23 May 2024 14:08:41 +0000

Hurá! Podařilo se! Mise je splněna! Hlavním cílem mé návštěvy Dolomit bylo nafotit Lago di Braies, což se mně dnes podařilo a mám z těch fotek fakt velkou radost! Jasně, zase to nebylo jen tak…

Netušila jsem, jak je jezero položené, jaké tam budou světelné podmínky. Každopádně meteorologové dnes předpovídali, že od deseti hodin dopoledne bude pršet. Zadala jsem proto buzení před šestou. Jakmile začal mobil drnčet a já vykoukla z okna, tak jsem chvilku sama se sebou zase bojovala, jestli nezalézt do postele, protože světlo bylo docela hrůza a děs. Nakonec jsem si ale vzpomněla na svého švagra Bernda, který procestoval kus světa, že když už je člověk na dovolené, nemůže ležet v posteli, ale musí co nejvíce využít všechen čas, aby toho co nejvíce viděl, protože ležet v pelechu může doma. Tak jsem dala na jeho staré dobré rady a vyrazila k jezeru, které jsem obdivovala v seriálu Na krok od nebe.
A už mohu říct, že jsem udělala moc dobře, protože jsem přijela na úplně prázdné parkoviště a okolo jezera se pohybovali doopravdy jen jednotlivci. Zaregistrovala jsem ale nevěstu s ženichem, kteří se sem tak brzy přijeli vyfotit. Mám jich na pár fotkách ale jen tak krapet z dálky.
Mne lákalo jezero, a tak jsem vyrazila po jeho břehu. Bez zbytečného spěchu s hromadou zastávek na focení a v jednom místě, kde byla WC, tak se zastávkou i tam, jsem jezero obešla za dvě hodiny. Potom jsem posnídala na jedné lavičce u východu, užila si další hodiny a zamířila zpět na parkoviště.
O půl desáté přijel první zájezd školáků a potom už se turisté začali brutálně valit, ale to já jsem už odjížděla zpět. Nyní je krajina z velké části pokrytá mlhou a drobně s přestávkami prší. Tentokrát se předpověď vyplnila měrou vrchovatou a já jsem moc ráda, že jsem vyrazila fotit hned ráno. Tak pokud máte chuť, pokochejte se a absolvujte prostřednictvím mých fotek alespoň virtuální procházku okolo jezera.
A ještě něco musím připomenout. Rodina mně letos ke kulatým narozeninám věnovala můj první iPhone. Prý, abych už nemusela s sebou tahat těžký foťák s objektivy. No já ho zatím dál tahám, ale dnes jsem využila skvěle i mobil. Posloužil mně k širokoúhlým záběrům, protože to největší šíro leží doma u PC, protože jsem myslala, že mi budou stačit objektivy, co jsem vlekla s sebou. A to šíro by se tedy dnes fakt hodilo. Skvěle ale posloužil nový mobil i k videím a živým fotkám. Takže jsem s velkou vděčností myslela na staršího syna Johnyho, který ten dárek vymyslel, ale i na všechny, kdo na něj přispěli. Sice jsem nebyla nejdříve nadšená, že se budu muset učit ovládat novou techniku, ale mobil je fakt svělej!
Jinak za tři hodiny parkování jsem zaplatila 10 euro. Vyfotila jsem pro všechny návštěvníky mého webu i ceník komplet, protože je moc zajímavý. Tak mrkněte. Končím, protože ještě valím ven na procházku – kapky – nekapky (deště) se projdu, i když už bez focení. Toho bylo ostatně dnes až moc.
Užívejte si každý den naplno, protože nikdy nevíme, co bude zítra. Já dnes celý den Bohu děkovala, že tady mohu být, nohy slouží, vidím a fototechniku i se svačinou zatím unesu na zádech. Moc dobře vím, že to vůbec nemusí být samozřejmost…

Moje dnešní putování na Svatý kopeček nad Mikulovem

Lenka Fojtíková — Sun, 04 Sep 2022 14:17:00 +0000

Pokud chcete zažít pravou pouť, zajeďte si příští rok do Mikulova, kam se putuje při příležitosti svátku Narození Panny Marie. Narozeniny Panny Marie si bude sice církev připomínat až ve čtvrtek 8. září, ale na Svatém kopečku se slavily poutní mší svatou už dnes.
Kdo se chce zúčastnit pouti na Svatém kopečku nad městem, musí tam, jak se říká, dojít po svých – pěšky. Na Svatý kopeček totiž žádná asfaltka nevede a je to tak jedno z mála poutních míst na Moravě (mne teď nenapadá žádné jiné), kam se musí skutečně putovat pěšky. Na vlastní oči jsem dnes viděla, že tam pěšky po křížové cestě došli i kněží, což mne tedy fakt překvapilo. To se hned tak nevidí.
A co mne poté ještě docela dost dostalo? Že celá pouť byla bez jakýchkoliv okázalostí. Bylo tam sice sedm krojovaných, kteří nesli z kaple sochu Panny Marie na plácek o kousek dál, kde probošt mikulovské kapituly P. Pavel Pacner sloužil mši svatou, ale do kroku jim nevyhrávala žádná dechovka. Poutníci si v čele s knězem zpívali jen tak bez hudby.
V cíli krátkého procesí na duchovenstvo nečekala žádná tribuna ani bohatá květinová výzdoba před oltářem a až na pár dětí na dekách všichni poutníci celou mši svatou stáli. A nikdo z toho neměl problém. Nebyly tam přenosné ani žádné jiné toalety ani stan se zdravotníkem. Otec Pacner měl zhruba šestiminutové kázání, ve kterém řekl úplně všechno. Každé další slovo by bylo navíc.
Tož tak… Moje zkušenost z dnešní pouti na Svatém kopečku nad Mikulovem, kam jsem na tuto pouť putovala poprvé. A ještě musím upozornit, že jsem z Blatnice pod Svatým Antonínkem vyjížděla za hodně hustého deště, který za Břeclaví pomaličku ustával a do Mikulova jsem už přijela a nepotřebovala deštník ani pláštěnku. A počasí vydrželo! V to ráno, kdy jsem se hrabala z postele, se mně fakt nikam jet nechtělo. Nakonec jsem moc ráda, že jsem tam mohla být a vše zdokumentovat pro Katolický týdeník a prožít si zase jinou, takovou opravdickou pouť bez automobilů a jiných přibližovadel, protože lesní cestou z druhé strany nesmí jezdit ani cyklisté.
Ty nejlepší fotky budou zveřejněné v Katolickém týdeníku. A samozřejmě je doplní text se zajímavostmi, co se mně tam podařilo mezi lidmi posbírat. Tady vždy píšu spíš takovou svou pocitovku z cesty za články a fotkami pro Katolický týdeník.

Přepis kázání hlavního celebranta poutní mše sv. mikulovského probošta P. Pavla Pacnera:

Ve čtvrtek 8. září slavíme narozeniny Panny Marie. Jaký by mohl být dárek pro Pannu Marii? Když se podíváme do Nového zákona, tak Panna Maria toho moc nenapovídala. Není tam zaznamenáno mnoho jejich slov. Ta slova, která tam ale jsou, jsou velmi důležitá. Když byla s Ježíšem na svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíš udělal takový sympatický zázrak, kdy proměnil vodu ve víno, tak Maria řekla učedníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ To bylo to největší přání – výzva Panny Marie. Udělejte to, co vám řekne Ježíš.
A tak jsme tady na mariánské pouti a chceme dát dárek Panně Marii k narozeninám. Tím je naše snaha dělat to, co chce Ježíš, naše snaha číst Ježíšovo slovo, naše snaha naslouchat mu. Ono se to lehce říká, ale sami dobře víme, jak je to někdy těžké. Ale pozor! Letos budeme slavit sto let od narození Stanislava Krátkého, probošta a biskupa skryté církve.
Rád bych proto připomněl jeho krásné heslo, které všichni asi známe: „Ano a rád, i když je to těžké.“ A to je veliká výzva: „Ano a rád, i když je to těžké.“ Když jsem tady v době covidové mluvil o tom, jak prožíváme takové nejisté časy plné obav a strachu, tak mne nenapadlo, že tady budeme stát v době, kdy nedaleko od nás zuří válka. Kdy umírá a trpí tolik nevinných lidí. Kolik zla a neuvěřitelné bolesti ve dvacátém prvním století. A my jsme svědky těchto hrůz. Žijeme v době ještě větší nejistoty a strachu. Tehdy jsem tady říkal, že mne nesmírně oslovila slova kněze Karla Satoriji, slova o tom, že musíme žít tady a teď, že musíme žít přítomný okamžik.
Někdy se trápíme tím, co bylo. Mnoho věcí nás bolí, ale už je nezměníme. Častokrát se utápíme v minulosti. Častokrát zase naopak máme obavy z budoucnosti, co bude, jak to zvládneme, co nás čeká. Bůh nám ale dává přítomný okamžik tady a teď. Tato chvíle přítomná je tu, kterou můžeme prožívat, kterou máme ve svých rukou. Ani minulost ani budoucnost ve svých rukou nemáme. Tady a teď. V jedné starší křesťanské písni se zpívá: „Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Možností je vždycky dost, to co přijde, ví jen Pán. A tak bych přál vám i sobě, abychom měli hodně odvahy žít přítomnost tady a teď. Žijme tedy přítomnost, více lásky dejme druhým. Přeji nám všem odvahu žít přítomnost a přeji nám všem hodně důvěry v Boha, který je a bude s námi, i když nevíme, co nás čeká. Zakončím to vzpomínkou na svého kamaráda, který si našel takového oblíbeného světce svatého Josefa Kopertinského. On byl svými přestavenými v klášteře stále přesouván na jiné místo. Nějak jim asi nebyl pohodlný, nebo to s ním nešlo vydržet… Nevím, kde byla chyba. Ale když ho zase představený posílal zase do nějakého úplně vzdáleného kláštera, zeptal se tohoto představeného, jestli tam s ním bude Pán Ježíš. A představený mu prý řekl: „Bude!“ Josef Kopertinský na to odpověděl: „No tak jdu!“ Takže přeji nám všem hodně důvěry, že Ježíš bude s námi ať už jsem kdekoliv. Amen.

Všechny zdravím a přeji Vám také krásná překvapení

Jak prožít deštivý den v Ramsau am Dachstein?

Lenka Fojtíková — Wed, 29 Jun 2022 16:09:08 +0000

Od včerejšího podvečera celou noc pršelo, a když jsem se ráno probudila a vyšla na balkon, byla přede mnou vlastně bílá tma. Jediné, co jsem viděla, byly truhlíky s květinami zavěšené na balkoně. Hned mně bylo jasné, že dnešní plánovaný výlet k vodopádům padá. Po snídani jsem zalezla do postele a dokonce ještě na hodinu usnula. Když jsem se ale probrala a vyřídila maily, tak pršet přestalo, i když olověně tmavé mraky visely až k zemi.

Aniž bych to plánovala, popadla jsem včera připravený batoh i s foťákem a pláštěnkou a vyrazila ven! V duchu jsem si říkala, že si udělám alespoň nějaké kolečko v okolí. Nakonec to byla čtyřhodinová túra Rittisbergrundweg.

Les má své kouzlo i za špatného počasí

Životodárna voda, bez které není život…

Prostě jsem šla okolo hory Rittisberg, kde je letní bobová dráha, ale nakonec jsem se vyšplhala i k chatě Wiesmahd-Alm a o kousek dál k Sonnenalm v nadmořské výšce 1 300 metrů. Zmokla jsem až poslední půl hodiny. Jinak jsem měla občas dojem, že jdu prádelnou. Mlha a mračna sahala až k zemi. Při cestě lesem jsem potkala jen pár podobných bláznů, jako jsem já. Měla jsem ale čas na meditaci, když jsem tak šla sama přírodou a myslela na spoustu přátel, známých a potřebných, u nichž jsem vnímala, že to potřebují nebo mne o to prosili.

U chaty Wiesmahd-Alm, která byla zavřená

Hory mají své kouzlo i v dešti, ale fakt je ten, že z té krásy, co tady je, holt moc nevidíte. Však můžete mrknout na fotky, že je to hodně velký rozdíl než, když jsem měla minulé dny slunce nad hlavou. Při cestě jsem si znovu uvědomila, že je to s přírodou stejné jako v životě, kde nám slunce nad hlavou stále také nezáří na jasně modrém nebi, ale někdy máme nad hlavou i kolem sebe spoustu temných mraků, z kterých kolikrát i bijí hromy. A tak jsem navzdory tomu, že jsem vůbec nechtěla ani vystrčit nos z pokoje, dnes našlapala nejvíce kilometrů za celý pobyt v Ramsau. Tomu říkám kouzlo nechtěného – nenásilného tlačení na pilu.

Pohled z balkonu penzionu po návratu domů

A co z toho vyplývá? Nenechme se odradit a zkazit náladu tím, když některé naše ráno nevypadá zrovna růžově. Nakonec to může být naprosto bezvadný den, kdy se nám podaří překonat sami sebe nebo alespoň nějkou překážku na cestě dál.

Ať máte krásné léto! Lenka

Když je i ve výšce 1906 metrů nad mořem 35 stupňů, jako bylo dnes v rakouské Planai

Lenka Fojtíková — Mon, 27 Jun 2022 18:42:10 +0000

Přátelé, je to tak! Dnes jsem se vyšplhala do výšky 1 906 metrů nad mořem na Planai nad rakouským Schladmingem a informační tabule tam ukazovala krátce po desáté hodině dopoledne pětařicet stupňů! Normálně jsem nechápala. Nevím, jak u nás doma, ale tady se po dvacáté hodině spustil krásný déšť tzv. „zahradnický“, který krásně zavlaží, ale nijak neublíží. Nádherně se osvěžil vzduch. Jakoby příroda dostala po horkém dni osvěžující sprchu, což se vlastně fakticky stalo.

Jinak zemědělci po celý den pilně pracovali a snažili se uklidit seno z pokosených luk. Věřím, že se to většině podařilo, když jsem viděla, jak kmitali ještě v hlubokém pozdním odpoledni. Já dnes měla další den dovolené, a jak už jsem avizovala, vyrazila na Planai. Přiznám se bez mučení, že při cestě nahoru jsem využila lanovku a potom si udělala takový okruh s krásnými pohledy na okolní hory i detaily přírody, což byla oproti včereší túře na ledovci doslova procházka růžovým sadem.

Tento pramen měl úžasně studenou a tedy osvěžující vodu. Jedna paní, co se napila, tvrdila, že je výborná!

Všechno ale má své kouzlo. Až jsem prošmejdila, co jsem mohla a nafotila, co jsem chtěla, sjela jsem dolů do Schladmingu a udělala si čas na procházku městem. Zakotvila jsem v tamním katolickém kostelíku, kde bylo moc dobře. Zajímavé bylo, že vchod do kostela lemovaly náhrobky zemřelých. Ostatně hřbitůvek vlastně obklopoval celý kostel i zezadu. Později jsem zjistila, že ještě jeden velký hřbitov je také na okraji města. Mně se zdálo hodně symbolické, když jdou lidé do kostela okolo těch náhrobků lidí, co ve městě žili před nimi. Stále jim připomínají, že také jednou zemřou a měli by na to myslet i ve svém každodenním jednání…

Však mrknět na fotky. Ty mluví ostatně za všechno. Jedno je jisté. Rakušáci hodně myslí na rodiny s malými dětmi. I na Planai bylo pro děti spousta nejrůznějších atrakcí. Viděla jsem mnoho mladých párů, jak nesou své nejmenší potomky na zádech i do dost velkých výšek. I tak lze vychovávat od útlého věku k lásce k přírodě.

Mějte se krásně a přežijte ta horka, co nyní sužují naši krásnou zem.

Lenka

Biskup vyzval vdovy a vdovce k čerpání síly skrze modlitbu

Lenka Fojtíková — Sat, 26 May 2018 17:11:54 +0000

Hustá ranní mlha přivítala poslední květnovou neděli několik stovek účastníků historicky první Pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku. V průběhu mše svaté ale došlo na víru těch, kdo tvrdili, že se vyčasí a bude pěkně. Nakonec bylo až moc horko, ale podle všech oslovených se pouť vydařila.

Mši svatou sloužil olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Nuzík. Ve svém kázání připomněl, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se nikdy neoženili, neprovdali, protože po letech manželství odešel jejich partner z tohoto světa.

„Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný,“ upozornil ve své promluvě biskup Nuzík.

Po mši svaté došlo i na svědectví jedné vdovy a čas sdílení při přestávce na občerstvení. Členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková přítomné seznámila s historií poutního místa na Svatém Antonínku, které si právě letos připomíná 350 let existence. Kdo měl zájem, mohl v kapli zhlédnout zhruba desetiminutový dokument o životě a díle kněze P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.

Pouť na Svatém Antonínku zakončila společná modlitba křížové cesty ve sluncem prozářené přírodě. „Do příprav se zapojilo mnoho žen, jimž patří velký dík za náročný úkol, který na sebe vzaly. Samozřejmě velké poděkování patří také blatnickému faráři P. Stodůlkovi, že nám vyšel vstříc a umožnil, aby se tato pouť poprvé na Svatém Antonínku uskutečnila. Všichni jsme také šťastni, že se podařilo najít volný termín v zaplněném diáři pana biskupa Nuzíka a mohl tak přijmout naše pozvání a sloužit zde mši svatou,“ upozornila s velkou vděčností předsedkyně Společenství vdov a vdovců Alenka Panáková ze Zlína.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Přepis zvukového záznamu kázání olomouckého pomocného biskupa Mons. Josefa Nuzíka při pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku:

„Asi před sedmi lety jsem dostal knížku. Byl jsem překvapený. Nebyla to duchovní kniha, jako častokrát dávají věřící duchovním. Byla to kuchařka pro osamělé. Přiznám se, že jsem podle ní nikdy nevařil, protože si na to moc netroufám. Doma totiž vždy vařívala maminka nebo mých šest sester, takže jsem se opravdu vařit neučil. Na té knize mne ale překvapilo to, že kdosi myslí na osamělé. Když jsem se připravoval na tuto pouť, tak mne napadlo, kolik je těch, kdo dnes myslí na osamělé?

Před deseti lety vzniklo toto Společenství vdov a vdovců ve Zlíně, ke kterému jste se postupně i z jiných částí země připojovali. To znamená, že na mnoha lidských myslích leží osud těch, kteří zůstali v životě sami. Předně vám chci ale dnes a na tomto místě zvěstovat, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se třeba nikdy neoženili, neprovdali, ale také proto, že po letech manželství jejich partner odešel z tohoto světa. Můžeme se zamyslet, co by bylo v Boží kuchařce pro život toho, kdo je v životě osamělý? Myslím, že to slovo je univerzální a platí i pro toho, kdo má partnera, má rodinu. Tato mše svatá je nesena prosbami k Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Její svátek se slavil 24. května. Bylo to proto, že je to spojeno s jednou historickou událostí, jak tomu častokrát u mariánských svátků bývá.

Na počátku devatenáctého století bylo těžké období pro Evropu i pro církev. Papež Pius VI. Byl revolučními francouzskými vojsky zajat a odveden z Říma do vězení, kde po krátké době na konci ledna roku 1 800 zemřel. Neměl vůbec křesťanský pohřeb. Nad jeho rakví se nikdo nemodlil. A ti, kdo byli tehdy na chvíli u moci, jak to v dějinách bývá, pronášeli slova, že smrtí tohoto papeže končí éra církve a éra papežů. A nestalo se tak. Bůh si své dílo hlídá. Kolegium kardinálů svolalo konkláve do Benátek, kde zvolili nového papeže Pia VII. Ten žil zpočátku na svobodě, ale roku 1809 ho Napoleon uvěznil. Ve vězení byl bezmála celých pět let, ale nezahálel. Ve vězení celou záležitost, sebe i církev svěřoval přímluvě Panny Marie a ona nezklamala. V březnu roku 1814 byl papež z vězení propuštěn a 24. května 1814 byl přivítán v Římě jako nástupce sv. Petra. S vděčností, za to, že se vrátil, právě ten den korunoval obraz P. Marie a také zavedl svátek Panny Marie, Pomocnice křesťanů.

To první, co by bylo v Boží kuchařce pro život osamělého člověka, ale také pro život každého, by byla modlitba. Jak jsme dnes slyšeli v druhém čtení svatého apoštola Pavla v listu Efesanům: „Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti, oblečte se do plné výzbroje Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, buďte bdělí.“ To jsou slova, která neztratila na síle a významu v žádné době. Ani v té naší. A také v žádné situaci. Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel právě říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný, aby byli silní naši muži, aby byly silné ženy, matky, aby byly děti silné proti tomu všemu, co nese život.

My někdy naříkáme, a tak se vzájemně utvrzujeme, jak je těžká doba. Ale byla lehčí na počátku devatenáctého století? Doba papeže Pia VII.? Bez rozmýšlení řeknu, že nebyla. Naopak! Mnoho lidí říká, že se v dnešní době po vnější stránce žije nejlépe, ale tlačí nás vnitřní kříže. Kříže, o kterých možná neví ani ti nejbližší. A právě proto jsme na pouti, abychom jako papež Pius VII. i tu na této hoře nad Blatnicí a Ostrožskou Lhotou ukázali Bohu to, na čem nám dochází síly a prosili Pannu Marii jako Pius VII.: „Maria pomoz!“ Mám-li jít dál, potřebuji tvoji sílu.

Kdybychom hledali, co by bylo v Boží kuchařce pro osamělého člověka, i pro toho, kdo žije v rodině, tak by bylo to, o čem mluvilo první čtení z Knihy královské. Jak často se naše situace podobá tomu, co prožíval prorok Eliáš. Prorok Eliáš je obraz osamělého člověka, jakým se cítí vdova, vdovec, ale osamělým se může cítit i muž či žena v rodině. Není ten jeho profil tak blízký nám? Eliáš šel na poušť tak, jako někdy i my, když už je toho dost, nechceme nikoho vidět. Chceme být sami. Přál si smrt tak, jako to napadne i člověka: „Já už nechci být, k čemu takový život?“ a zvolal: „Už je toho dost Hospodine!“ Také taková slova nebo myšlenky jsou blízké člověku. Nemusíme se za ně stydět, ale nemáme zůstat jenom u nich. Na toto zvolání, na tento postoj prorok Eliáš uslyšel od anděla, kterého poslal Hospodin: „Vstaň a jez!“ A dokonce dvakrát uviděl upečený chléb a džbán vody a slyšel ta slova: „Vstaň a jez!“ Bez tohoto pokrmu a nápoje by byla cesta pro tebe dlouhá a toto slovo je i pro nás. I nám Bůh říká: „Vstaň a neseď u televize! Běž se modlit! Vstaň!“ To je výzva Hospodinova anděla i pro nás. Všichni jsme někdy životem unaveni a nejraději bychom zůstali sedět a spát jako Eliáš. A Bůh říká: „Ne! To není postoj pro tebe! Vstaň a jez!“

A co máme jíst? To je symbol Eucharistie. Tolikrát už zaznělo i z úst našeho arcibiskupa Jana, že v kostelích se schází málo lidí ve všední dny na mši svatou. Člověk sedí na jiném místě. Když chodím z práce z biskupství, tak na naší ulici je hodně barů a u jednoho, pokud neprší, vždycky sedí několik lidí a mezi nimi jedna seniorka u pohárku bílého vína. Možná není věřící, ale je to obraz člověka, který sedí na tom svém místě. A nám Bůh říká: „Vstaň a jez a já tě posílím skrze eucharistii, abys to unesl, abys to unesla. Abys tu svoji cestu zvládla.“ Toto najdeme, bratři a sestry, v Boží kuchařce jako recept pro náš život. Zkusíme podle něho v našem životě uspořádat, postavit něco jinak? Nebo budeme sedět a čekat u něčeho, co nám tu sílu nedá?

A to poslední, co si můžeme z Božího slova vzít, je Ježíšův postoj. Jak nám ho vykreslilo evangelium: Velebím tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým, tak se ti Otče zalíbilo. Co je to za Ježíšův postoj? Ježíš měl v té chvíli modlitby před sebou apoštoly a trochu prostých lidí a on děkoval Bohu za tuto chvíli. Chválil ho, protože viděl život a své poslání ve větších souvislostech. A to si, bratři a sestry, můžeme při této mši svaté vyprošovat i my, abychom se na svůj život i skrze to, že jsme na Blatnické hoře, podívali trošku z odstupu. Abychom přestali přemýšlet.

Dnes je svatého Filipa Neri a v tom čtení, které jsme my kněží četli v homilii svatého Augustina, byla krátká myšlenka přestat se trápit přemýšlením. Svatý Augustin to říká v nějakém kázání. A to je velká pravda. Přestat se trápit přemýšlením! Kolikrát nás to vede hlavně, když jsme sami a myslíme, že něco vymyslíme… Ne…

V Miláně je vojenský hřbitov jako památka na vojáky, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Byli to letci, mladí muži a na jednom hrobu pětadvacetiletého italského vojáka jsou napsána slova, která tam nechali vytesat jeho rodiče: Přijde doba, kdy pochopíme. To je víc než přemýšlení. A to věděl Ježíš, a proto říká: „Velebím tě otče za to, že jsi to právě tak dal. Toto Ježíšovo slovo říká i nám. I ta naše cesta, které nerozumíme. A když si člověk myslí, že rozumí svému životu, že to řídí, tak je to tolikrát jenom zdání. My životu málo rozumíme, ale Bůh mu rozumí. Bůh řídí naše cesty. A tak i my máme jít s tím, že dojde doba, kdy pochopíme, proč to v našem životě naší rodině bylo tak a ne jinak, proč se stalo tamto a nestalo se to, co jsme si přáli. Přijde doba, kdy pochopíme. A co máme dělat do té doby?

Už několik týdnů se vracím k citátu, který jsem četl v jedné knížce. Jsou to slova svatého Jana od Kříže. Říká: „Všechno, co se ti v životě přihodí, ať je to k užitku tvému, nebo je to protivenství, přijímej jako to, co pochází od Boha. Když je to dobré, tak proto, abys nezpyšněl, že jsi výborný, že to máš v rukou, a když je to těžké, abys nemalomyslněl. A tak ti Pane děkujeme za to, že jsme tu, že se můžeme hodinu modlit a přemýšlet nad životem z trochu větší perspektivy než bychom nad ním přemýšleli doma u kávy, na zahradě, v rozhovoru s jinými. A prosíme tě na přímluvu Panny Marie pomocnice a svatého Antonína, pomoz i nám, abychom přijímali to, co se přihodí v našem životě, jako to, o čem ty víš. Co jsi poslal, co má smysl. Ať se tak stane.“