ČÁRA PŘES ROZPOČET
Na dnešní výlet jsem samozřejmě zase vyrazila brzy s myšlenkou, že si tam když tak počkám v autě, kdyby nebyly příznivé podmínky na focení. A tak jsem si pěkně frčela autem vzhůru, ale zastavila mne na kruháči u kempu Alla Baita značka se zákazem vjezdu nahoru s upozorněním, že jsou tam plná parkoviště. No bylo mně naprosto jasné, že žádná parkoviště nahoře plná nejsou. Nicméně jsem u toho kruháče musela odstavit na parkovišti auto a 6,5 kilometrů nahoru k oné chatě zvládnout pěšky. Nechtělo se mně, ale šla jsem, když už jsem byla necelých sedm kilometrů od fotek, co jsem chtěla udělat, že? Kdybych ale věděla, co mne čeká, tak to auto otočím a jedu pryč!

ŠPATNÁ OBUV
Nejdříve jsem dupala asi dva kilometry po silnici, a až když jsem sešla na lesní cestu, jsem zjistila, že jsem si u auta zapomněla přezout své boty do města za pohorky. Vracet se mně nechtělo, tak jsem šla dál. Jak ale bude moje naprosto nevhodná obuv zásadní, jsem zjistila asi po kilometru, když jsem přecházela malý potůček, k jehož přechodu tam někdo nastrčil různá dřeva. Já zvolila takový malý kmínek, který se ale po mém našlápnutí otočil a já žuchla botou rovnou do ledové vody. Sice byla jen po kotník, ale v šesti stupních to nebyla žádná hitparáda. Jak jsem ale funěla po lesní cestě, která se najedou brutus začala zvedat, funěla jsem jako prasátko (koneckonců jím i jsem, protože má kondice je dávno pryč, ale přibylo spoustu kil na těle, která rozhodně nejsou svaly), tak jsem se pořádně zahřála a potila se brzy jako dveře od chlívku, i když čvachtající voda v botě to krapet vyrovnávala.

NERVY NA SNĚHOVÉ STEZCE
To všechno by ještě bylo dobré, kdyby se záhy lesní cestička neproměnila ve sněhovou stezku na šíři maximálně dvou chodidel. A to nastal čas, kdy jsem se začala modlit fakt fest. Bylo mi naprosto jasné, že stačí jedno špatné našlápnutí, uklouznutí a potom bych se už jen řítila z příkrého kopce do hlubin lesa po levici. Zastavila jsem a zapnula v mobilu data, aby mne když tak našli, kdyby k tomu, čeho jsem se obávala, došlo. A nedovedete si představit tu hrůzu ve mně, když jsem po té sněhové stezce přecházela mostek a pod ním se valila voda z hor do údolí. Moje polobotky s naprosto hladkou podrážkou byly k jakémukoliv uklouznutí jako stvořené. Když k tomu připočtu svou neohrabanost s přemírou kilogramů živé váhy, batoh s foto technikou na zádech a koleno půl roku po artroskopii, tak je vlastně zázrak, že teď klovu tyto řádky a neskončila jsem jako valící se koule dole v údolí hory, okolo které jsem šla. Fakt děkuji Bohu, Panně Marii a všem svatým, že jsem dnešní dobrodružství po sněhové stezce v horách přežila. Jakmile jsem měla za sebou tento extra nebezpečný úsek a byla možnost, okamžitě jsem přešla na silnici. Bylo to delší, ale pro mne neskutečně jistější a pohodovější putování.

ŠPATNÉ POČASÍ
Když jsem se tedy po více než dvou hodinách vyškrábala do nadmořské výšky 2 330 metrů, zjistila jsem, že tam není pomalu na krok vidět. Už tam přede mnou dorazilo několik dalších nadšenců jako já. Vesměs šlo ale o mladá děcka, na jejichž tvářích bylo jasné, že je tam kromě Evropy zastoupena také Asie i Afrika. Chata i WC bylo zamčené a parkoviště absolutně prázdné. Chvíli jsem čekala, jestli se chuchvalce mlhy neroztrhají a zázračně na mne nevykouknou Tre Zinnen, které jsem se s odhodláním sobě vlastním chtěla fotit, ale v tomto směru se tedy zázrak nekonal. Zázrak ale bezesporu byl, že jsem se tam dostala v těch svých „bezva“ botách do města. No magor… Až po několika dnech jsem zjistila, že z této vyhlídky Tre Zinnen vlastně vůbec nejdou, že se za nimi musí jít ještě další kilometry. V tom okamžiku jsem o této skutečnosti ale neměla ani tušení.

PÁD PŘI CESTĚ ZPĚT
Po nějakém otálení a cvaknutí pár fotek, jsem se vydala na cestu zpět. Tentokrát už jen po silnici. Záhy začalo navíc pršet. Chvílemi po cestě sice vykouklo i sluníčko a odhalily se některé hory, okolo nichž jsem kráčela, ale bez pláštěnky to už nešlo. Takže pláštěnka na batoh s foťákem, který jsem dnes vlastně téměř ani nevytáhla a vše fotila jen mobilem a přes batoh ještě další pláštěnka. Ta částečně kryla i mne. Tím vším ale peripetie dnešního dne neskončily. Jak jsem si to štráfovala po silnici, tak tam byla jedna serpetína za druhou. A já si jednu z nich chtěla střihnout lesem po cestičce, která k tomu přímo vybízela. Jednalo se o pár desítek kroků méně. Jak jsem ale na tu cestičku vstoupila, ujela mně noha a žuchla jsem sebou na zadek jako pytel. Prostě stará babka. Takže teď už jsem neměla mokro jen v botách, jak jsem se prošla potokem, ale měla celý zadek od bahna, částečně i bílou bundu a kalhoty byly blátem obalené na více místech, jak jsem se potom hrabala ze země zase na nohy. Poslední zhruba dva kilometry jsem došla už za vytrvalého deště a nedovedete si představit mou radost, když jsem odemykala na parkovišti auto. Převlékla jsem džíny za suché elasťáky, vyzula vycházkovou obuv včetně zcela mokrých ponožek, shodila mokré bundy a oblékla si prošívanou, která byla také v autě a konečně obula suché pohory, které na mne za sedadlem v autě čekaly. To bylo blaho!

ZASTÁVKA U LAGO DI DOBBIACO
Vyrazila jsem autem zpět. Jak jsem sjížděla z hor, lepšilo se počasí. Když jsem dorazila k Lago di Dobbiaco, tak už svítilo slunce. Zastavila jsem proto neplánovaně na parkovišti, zaplatila nejnižší cenu parkovného, což bylo na půl hodiny jedno euro, protože moje tělo volalo, že už chce být doma. U jezera jsem cvakla pár fotek a musela konstatovat, že se včerejším Lago di Braies se to nedá vůbec srovnat. I když je samozřejmě také pěkné, ale prostě včerejšek nastavil laťku hodně vysoko… Doma jsem po nezbytných úkonech zajela do postele, namazala si bolavé končetiny a uvidíme, co bude dál po necelých 14 kilometrech dnešního putování v horách. Aktuálně z okna vidím, že jsou hory utopené v šedivých mracích.

A ještě poznámka na závěr. Na jedné fotce můžete vidět mýtné. Kdyby vše fungovalo, jak jsem myslela, že bude, tak bych za výjezd nahoru zaplatila 30 euro, takže jsem vlastně ušetřila. Překvapilo mne, že musí platit 20 euro i cyklisté. Těch jsem dnes ostatně několik také potkala. Napadlo mne, jestli tudy dnes  náhodou nepojede Giro d’Italia, protože u mýtného visely vlajky různých států. A také mne napadlo, že už jsem u té chaty možná jednou byla, když jsem coby novinářka doprovázela v roce 2006 na Giro d’Italia Pepu Zimovčáka, který tuto trasu dokázal zvládnout v sedle historického vysokého kola. Už je to osmnáct let, což je neuvěřitelné, jak to letí… (Více zde). Tož tak. Zatím žiju a všechny, kdo čtou mé zážitky, zdravím!