poznávání – Lenka Fojtíkova

Koupání na severu Malty a návštěva města Mellieha

Lenka Fojtíková — Thu, 09 Oct 2025 17:26:51 +0000

Dnes jsem se jakoby vrátila v čase do léta a užívala si koupání v moři, opalování a objevování města Mellieha, kde jsem ještě nikdy za svých čtyř pobytů na Maltě nebyla.

Cesta po stopách P. Eliase Velly v Saint Paul’s Bay

Lenka Fojtíková — Tue, 12 Nov 2024 18:22:34 +0000

Dnes se Malta opět probudila do deštivého rána. Voda z nebe ale nic nezměnila na mém plánu. Ten byl jasný! Zajít zátokou svatého Pavla až k věži, která se nachází v těsné blízkosti minoritského kláštera, kde P. Elias žil.
A tak jsem se hned po snídani za deště pod deštníkem vydala do míst, která byla tak blízká otci Eliasovi. Ostatně se i v této zátoce narodil a prožil zde své dětství a dospívání až do odchodu do kláštera. Netušila jsem, že busta je přímo ve vyhlídkovém prostoru u věže s pohledem na ostrůvek, kde měl podle Bible ztroskotat svatý Pavel. A právě tento ostrůvek má busta P. Velly za zády a jeho tvář jakoby se koukala směrem ke klášteru a za ním ke kostelu Mater Doloresy, kde sloužil mše svaté, a kde byla také za něj sloužena zádušní mše. Do kostela jsem se nedostala, ale byla otevřená věž, tak jsem zaplatila dvě eura za vstup a mohla jsem shora udělat i nějaké fotky a pohledy na okolí i Eliasův klášter. Fakt je ale ten, že dnes jsem nejvíce ostřila na vzpomínanou bustu a poté také udělala hodně fotek na hřbitůvku, kde bylo uložené jeho Eliasovo tělo. Bylo zajímavé, že přicházející cizinci z Polska i Německa nevěděli, kdo P. Elias Vella vlastně byl.
Ještě bych se ale ráda vrátila k ránu, kdy jsem kráčela po pobřeží v dešti. Zjistila jsem totiž, že zřejmě ani na Maltě není nějaká systematická kanalizace, jak jsme na ni zvyklí doma. Voda stála všude a na chodnících i silnicích byly obří kaluže. V některých místech ale měli důmyslně vyspádované chodníky i silnice, že se voda valila přímo do moře – i po schodech. Však to zachycuje jedno mé video na FB.
Po zdokumentování okolí věže a delším posezení u busty jsem myslela na všechny, kdo mne prosili o modlitby a přímluvu otce Eliase. Všechno jsem mu ale řekla později i na hřbitově a vkládala jsem i ty, co by měli zájem o jeho přímluvu a nestačili mně to říct, tak se nebojte, byli jste tam všichni.
Při cestě na hřbitov jsem i s navigací v mobilu opět zabloudila. Radilo mně po cestě několik lidí, ale všichni nějak blbě. Až jsem narazila na paní, která venčila pejska a ta mně řekla, že jdu úplně špatně a vysvětlila cestu tak, že všechno klaplo a já dorazila, kam jsem chtěla. Úsměvné bylo, že jsem jí řekla, proč na ten hřbitov jdu a ona mně na to řekla, že se za ni otec Elias modlil! Tak to bylo moc pěkné setkání. Rozloučila jsem se s ním úměsměvem na tváři a odpovědí, že se za mne také modlil.
Na hřbitově jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Je to totiž takový malý hřbitůvek úplně přeplněný pomníky i pomníčky, které pokrývají zem těsně vedle sebe a jsou jich také plné zdi. K tomuto hřbitůvku jsou přilepené další dva z pravé i levé strany, ale tam už jsou obrovské masivní hrobky upozorňující na to, že majitelé mají fakt hodně peněz. Ostatně toto je vidět i na některých hřbitovech na Slovácku.
Okolo hřbitova vede velmi frekventovaná silnice, po které snad bez přestání frčí ze Saint Paul’s Bay jedno auto za druhým. Tělo otce Eliase je uložené v malé kapličce v zadní části hřbitůvku. Když jsem tam tak seděla, myslela jsem na to, jak skromně žil a stejně skromný má i hrob. A rozhodně neodpočívá v nějakém klidu, protože je hned na dosah té frekventované silnice. A stejně to měl v životě, který prožil velmi skromně a pokorně, ale přitom to byl zvlášť v druhé půlce života, kdy začal jezdit a evangelizovat po celém světě, pořádný fofr a fičák – stejně jako ta silnice u hřbitova…
Při zpáteční cestě do hotelu jsem znovu zabloudila. Nevím, jak se mně to prostě s navigací v ruce podařilo, ale střihla jsem si to přes Quawru… Moje nervy! Ale hodně jsem toho zato viděla a nafotila! Při mém bloudění se mne pořád všichni ptali, jestli nechci jet busem. Nechtěla jsem! Chtěla jsem tu zemi i lidi poznávat přímo a ne pohledem z busu nebo taxíku! To umí každej! Mobil mně ukazuje, že jsem dnes nachodila necelých 21 000 kroků. Já chci na dovolené chodit a ne se vozit jako doma furt autem… Díky tomu jsem zcela neplánovaně kráčela i okolo Malta National Aquarium. Viděla jsem toho hodně, tak mrkněte na fotky. Zítřek si musím užít na plné pecky. Mimo jiné mám naplánované setkání i s kámoškou ze Slovenska, která tady žije díky otci Eliasovi už dlouhé roky a potom valím zase zpátky domů.

Dárek v podobě výletu do polského Těšína k 84. narozeninám

Lenka Fojtíková — Tue, 09 Jul 2024 19:05:05 +0000

„Mami, chceš k narozeninám peníze nebo zážitek?,“ začala zhruba před měsícem moje konverzace s mamkou, která za dva dny oslaví 84. narozeniny. „Peníze nechcu!“ zněla její odpověď. „A chceš výlet do Mariazell nebo do polského Těšína?“ pokračovalo mé vyzvídání. „V Mariazell jsem už byla,“ reagovala mamka bleskurychle. „Takže bys jela raději do Polska?“ „Určitě!“ Její odpověď mne vůbec nepřekvapila, protože je to „stará“ cestovatelka. Jakmile to bylo možné, tak po revoluci začala jezdit po Evropě, kam to jen šlo. Cestovala ale i v době minulé. Tehdy si třeba s mým otcem zajeli k moři do Rumunska, ale sama také do Ruska, kam vyhrála zájezd. Ještě v 79 letech se vydala sama už coby dlouholetá vdova bez doprovodu rodinných příslušníků na poutní zájezd do Izraele. Letěla tam tehdy před covidem se slovenskou cestovkou a ze zájezdu předem nikoho neznala. Vrátila se nadšená.

A tak bylo rozhodnuto, že tentokrát vyrazíme společně na výlet do Polska, i když je to jen úplný kousek za hranicemi. Dnes ráno jsme tedy vyjely ze Židlochovic, kde bydlí, směrem na sever. Přijela jsem už o den dříve večer a domluvily se, že startujeme v sedm ráno. Už o půl páté jsem ale slyšela, jak cupitá po bytě. Když jsem se před šestou vyhrabala z postele, byla už komplet oblečená i obutá, a tak jsme vyjížděly téměř o hodinu dříve, než bylo večer naplánováno, co mně vůbec nevadilo, protože jsem měla obavy z ranní dopravní situace na moravských úsecích dálnic. Nakonec jsme cestu ale zvládly bez komplikací. Dálnice naštěstí stála od Slavkova směrem na Brno jen v protisměru.

V polském Těšíně jsme tak byly už okolo půl deváté. Dokonce se mně podařilo zaparkovat zdarma v místech, odkud v pohodě došla do centra i mamka s hůlčičkou, se kterou chodí po zlomenině stehenní kosti před pár lety. Snažila se a kráčela hrdinně celý den se slovy: „Je to úplně v pohodě. Jen musím jít holt pomaleji.“

Celkem jsme byly i s obědem a časem na kávu v terénu pět hodin. Na procházku centra města, s krátkým zastavením na adoraci v kostele sv. Marie Magdaleny, včetně projití Masarykova parku a tržiště tento čas stačil. Brala jsem ohled na její věk i hendikep. Osobně jsem si ještě navíc vyběhla na na Piastovského věž v parku, abych udělala pár fotek z nadhledu. Mamka na mne počkala na lavičce u vchodu. Pěkně jsme si to užily. Domů si odvážela kromě zážitků z poznávání města, které je krásně opravené, čisté a v restauraci, kavárně i obchodech jsme se setkaly jen se samými milými a ochotnými lidmi, také halenku, kterou si vybrala.

Návštěvu polského Těšína vřele doporučuji. Je to doopravdy moc pěkné město s pěkným historickým centrem. Je zde i spousta kaváren a restaurací, takže si na své přijdou také gurmáni. A rozhodně tady není všude jen nabídka pizzy a kebabu od Turků, Pákistánců a dalších, což se jako mor rozšiřuje u nás, ale třeba také v Rakousku a vloni jsem se s tímto trendem setkala i na severu Polska v přímořské Lebě.