Poslední den v Římě, cesta domů a návrat do reality

Lenka Fojtíková — Sun, 23 Mar 2025 10:16:32 +0000

Původně jsem chtěla poslední den pobytu v Římě vyrazit ještě jednou fotit pohledy na město z Janiculského pahorku, kde je Garibaldiho památník. Nakonec ale vše bylo jinak.
Po předchozím výšlapu s kámoškou Blankou jsem byla docela zničená, a tak jsem se rozhodla prožít odpočinkový den a potom se jen už sbalit, připravit na cestu a brzy zalehnout, protože jsem měla druhý den vstávat ve tři hodiny ráno, abych se včas dostala na letiště.
LOUČENÍ SE SANTA MARIA MAGGIORE
Trošku jsem si pospala, rozepsala jeden článek pro Katolický týdeník, abych toho potom o víkendu neměla tolik a vyrazila do ulic na rozlučkovou obchůzku městem. Prošla jsem, stejně jako každý den mého pobytu v Římě, vlakovým nádražím Termini, který mi obchody a nejrůznějšími kavárnami připomínal průchod brněnské Vaňkovky směrem k autobusovému nádraží Zvonařka a poté šla okolo baziliky Santa Maria Maggiore, kam jsem ještě jednou zašla – potřetí při mé návštěvě Říma. U vchodu před bezpečnostními rámy téměř nikdo nebyl, tak jsem se dovnitř dostala i tentokrát bez čekání. A měla jsem štěstí. Za chvilku po mém příchodu začínala mše svatá a potom jsem ještě zašla do boční kaple na adoraci, kde bylo stále plno, protože tam bylo jen pár míst.
PICCOLO GELATO
Poté jsem se pomaličku vydala k Fontáně di Trevi, protože jsem si chtěla dát na rozloučenou s Římem Cacio e pepe s lanýžem. Tato restaurace se nachází jen pár desítek metrů – možná sto metrů od fontány, ale přitom je tam prázdno – viz. fotky ve fotogalerii. Přišla jsem ale brzy. Číšník, co čučel před vchodem do mobilu, tvrdil, že otvírají až ve dvě. A tak jsem si zašla do jedné uličky vedoucí k fontáně na něco jako pannini s mortadelou, ale pannini to nebylo. Prostě takový nějaký světlý italský chleba, který ohřála obsluha na grilu. To jsem měla místo snídaně a pak jsem to korunovala piccolo gelato. Ta zmrzlina ale nebyla vůbec malá. Byl to pořádný kopec a opět byla vynikající. No a potom jsem zevlovala a sledovala cvrkot okolo fontány. V jednom okamžiku tam borec padl na kolena a požádal svou přítelkyni za dohledu snad stovek lidí o ruku. Sklidil za to obrovský potlesk. Já si jen říkala, že když byla žádost o ruku tak velkolepá a na tak profláklém místě, aby jim to hlavně vydrželo na furt – na celý život. Bylo po půl druhé a já šla omrknout, co se děje v restauraci, kam jsem měla namířeno. No a představte si, že už byla otevřená! Pikolík kecal! Opět potvrzení, že jen málokomu se dá věřit. Každopádně cacio e pepe bylo vynikající! A dala jsem si k tomu Limoncello Spritz, což je osvěžující koktejl s citronovým líkérem. Bylo to fakt moc moc dobré. No a potom jsem se už pomalu vracela do hotelu.
NA LETIŠTĚ TAXÍKEM NEBO BUSEM?
Ještě jsem neměla zcela vyřešené, jak se v brzkém ránu dostanu na letiště Ciampino. Na recepci hotelu jsem dostala inforamce, že mne tam služba odveze za 70 euro. Když jsem namítala, že taxíky u nádraží, které je vzdálené od hotelu jen 300 metrů, nabízí odvoz za 40, dostala jsem argument, že pojedu v noci a to je cena vyšší. Abych byla konkrétní, chtěla jsem odvoz na 4.00 hod. ráno. Zaskočila jsem si proto za taxíkaři k nádraží, za kolik by mne tam zavezli v tomto čase. No a dostala jsem odpověď, že za 50 euro. Tak jsem šla smlouvat na recepci, ale nepochodila jsem. Rozhodla jsem se, že zlodějinu podporovat nebudu, a když už bych musela jít na taxík k nádraží, že můžu jet rovnou autobusem, který má zastávku hned před nádražím směrem do města. Prošla jsem nádraží a našla stánek společnosti Terravision, s kterou jsem se z letiště nechala přepravit při příjezdu do Říma. Tam jsem si koupila lístek za 8 euro – přes web byl za sedm… Až když jsem zaplatila, zjistila jsem, že je to tzv. free lístek bez rezervace do konkrétního busu. A já potřebovala odjet ve 4.00 hod. Vyrazila jsem proto na zastávku, kde zrovna postávali před jedním z autobusů řidiči a ti mně řekli, že přednostní nástup budou mít rezervace zakoupené on-line, a že mám přijít na zastávku aspoň o čtvrt hodiny dříve, abych se do autobusu dostala i bez rezervace. Tak z toho jsem měla zase docela nervy, abych se do busu dostala. Večer jsem si ještě i přes umělou inteligenci ověřovala, jestli je v noci a nad ránem otevřené nádraží Termini. A prý jo! No situace byla taková, že nebylo. V místech průchodu byla mříž, u které jsem zahlédla pár nešťastníků s kufry. Věděla jsem, že musím jít přes autobusové nádraží. Tam se projít dalo. Míjela jsem při cestě bezdomovce, kteří spali obyčejně namáčknutí na zeď nádraží. Vzhledem k tomu, že většina z nich spala, tak z mého pohledu nebyli nebezpeční. Strach jsem prožila, když jsem šla prázdnou ulicí cca. 300 metrů od hotelu k nádraží. No ale k autobusové zastávce před Termini jsem se dostala v pohodě a bez komplikací. Byla jsem tam 20 minut před odjezdem a už na zastávce čekal chumel lidí. Většina v mobilech třímala QR kódy s lístky koupenými on-line a tedy i s rezervací. Já měla jen svůj papírový – tzv. free na všechny spoje, ale bez místenky. Zase jsem se nervovala, abych se dostala do autobusu. Zhruba deset minut před odjezdem k nám nakráčela koordinátorka přepravy a vytvořila dvě řady čekajících na letiště Ciampino a Fiumicino. Čekali tam ale i lidé bez žádného lístku a těm koordinátorka řekla, že musí čekat bokem, a jestli bude místo, tak jim prodá lístek. Když to zkrátím, dostala jsem se se svým papírovým lístkem bez rezervace do autobusu jako první. To jsem si oddechla! No a pár lidí se do busu nedostalo. Na letišti v Bratislavě pro mne do sedmi minut přijelo auto, které mne podle dohody odvezlo na parkoviště, kde jsem měla svou blešku. V 11 hodin už jsem si nakupovala kousek od domova zásoby a po návratu začala prát první pračku z cest. No a další den už jela za reportáží a vlastně plynule naskočila do reality každodenních úkolů, starostí a povinností.

ŽIVOT ZTRPČUJÍCÍ PUCHÝŘ NA NOZE
Na jednu věc jsem zapomněla. V Římě se mně snad už druhý nebo třetí den mého pochodování po dlažbě Věčného města udělal na prstu vedle palce na levé noze z boku puchýř. Nic jsem s ním nedělala, protože jsem měla v mozku zafixované, že se nesmí propichovat. Myslela jsem, že záhy praskne, ale s přibývajícími dny nepraskl, jen se stále více nafukoval a bolel jako čert. Chodit jsme sice mohla, ale bez bolesti to nebylo. Prst se dost ozýval i při zpáteční cestě v letadle, tak jsem zvažovala, jestli se zrovna nezastavit při cestě domů v hodonínské nemocnici. Nakonec jsem v sobě tuto myšlenku pohřbila, protože jsem si dovedla představit, jak by se na mne v nemocnici dívali, kdybych jím řekla, že tam jdu s puchýřem. No ale puchýř se znovu ozval doma. Nedalo mně to a zavolala jsem kámošce, která je vrchní v nemoci a ta mně řekla, abych hned zajela na polikliniku. Že je třeba, aby mně to propíchli a dali na to nějakou hojivou mřížku. Tak se stalo, ale prst bolí furt, tak uvidím, co bude dál. Bylo by super, kdybych někdy měla své cestování bez takových a jiných zdravotních problémů. Jedno je ale jisté. Zážitky a poznatky z cestování nám nikdo nevezme a jsou velmi cenné. Nikdy nevíme, kdy nám nějaká vyšší síla zavře hranice, jak to bylo v dobách komunismu, anebo docela nedávno v době covidové, kdy byli lidi násilím a vydíráním tlačeni do očkování, protože bez něj nebylo možné vycestovat.

PUTOVÁNÍ – Lenka Fojtíkova

Poslední den v Římě, cesta domů a návrat do reality