SRANDA MUSÍ BÝT!
Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik „zvonků“, že jsme se občas fakt váleli smíchy.  Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: „Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?“ Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, odpověděla za dceru babička: „Asi mají radost, že zase vyjeli….“ Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: „Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!“ Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná… Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam… Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své „děti“ ve věku nad čtyřicet i nad padesát… No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili…

LIDÍ JAKO MUCH
Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh Naschmarkt, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé… Ty by tam člověk nenašel… Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční „umělce“, kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephansdomu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně… Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den „ztratil“ už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli „ztracení“… Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku… Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: „Já už slyším nějaké troubení!“ „To jsou ale mami hasiči,“ vyvedla ji z omylu sestra… Nakonec jsme hledání „panáčka“, co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky… Co na to říct? No coment…   

KLID U SCHÖNBRUNNU
Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunnu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný… U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr.

TRH S VÍDEŇÁKY
Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu… Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno… Babička v autě zase zaperlila, když řekla: „Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!“ Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.

A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli spolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu.  Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda… Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou…

A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze…

Hele, ségra – díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!

Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka