Naposledy jsem tam byla někdy před čtyřiadvaceti lety. Tehdy jsme se tam jednoho horkého dne vyrazili koupat ještě celá rodinka s oběma syny. Z toho dne si pamatuji jen samotné koupání, a že tam hlava rodiny se syny uspořádala soutěž, kdo se dovede déle potápět. Asi si dovedete představit, kdo vyhrál, kdyby se měl utopit. To už je ale dávná historie. A ještě v dávnější době – přesně v zimě roku 1986 jsme tehdy s budoucím manželem vyrazili do Piešťan za nákupem prstenů, protože svatba byla počátkem března. I když jsme si prsteny objednali včas, do svatby hotové nebyly, a tak jsme si při svatbě s manželem navlékali prsteny mých rodičů. No a mně naběhly nějak prsty a ženich mně prostě ten prsten vůbec na prst nedostal. Jako kdyby už tato skutečnost signalizovala, že něco bude špatně. To jsem ale krapet odbočila od své aktuální cesty do Piešťan, kam jsem vyrazila posledního července.

TROCHA VZPOMÍNEK
Ten den mělo být vedro, a bylo (!), tak jsem hledala už o den dříve, kam si zajet zaplavat. Nakonec moje volba padla na Piešťany. Při cestě na Slovensko nešlo nevzpomenout na to, o čem jsem slyšela vyprávět příběhy. Manželova rodina si tam totiž dělala výlety v dobách jeho mládí, kdy ještě existovalo Československo, hodně často. Údajně tam jeli někdy i několikrát za měsíc. Manželovi kmocháčci totiž až do své smrti neměli v domě tekoucí vodu, tak se tam údajně jezdívali prostě „okúpat“. S tím se pojí jeden můj trapas, kdy jsem jim z Rakouska přivezla sprchový gel v dobách, kdy se v naší zemi běžně nedal koupit. K dostání byly tyto věci jen v Tuzexu, kde bylo možné nakupovat za valuty anebo tzv. bony, které šlo získat právě třeba směnou valut anebo je koupit od překupníků tzv. veksláků. Když jsem kmocháčkům vítězoslavně předávala sprcháč, tak se švagr začal velmi smát a poučil mě, že jim sprchový gel bude na nic, protože žádnou sprchu nemají, jelikož jejich jediná „sprcha“ je studna na dvorku a lavór… Tak to byla vsuvka z historie manželovy rodiny. Při cestě na Slovensko jsem si ještě vzpomněla, jak manželova maminka vyprávěla, že než dojeli do Piešťan, synové ji bombardovali spoustou otázek, na které neznala odpovědi. Když jeli například přes kopec do Strání-Květné, tak je zajímalo, kolik je v tom lese, co projíždí, stromů. No a tak jim cesta rychle ubíhala. Podobné otázky mají ale děti i dnes. V tomto směru se zase nic moc nezměnilo.

PARKOVÁNÍ VE MĚSTĚ
Samotné Piešťany se ale z mého pohledu změnily hodně. Mají krásně opravené centrum města i lázeňské domy. Na radu mého manžela jsem si dala pozor a zaparkovala tak, abych se vyhnula poplatkům za parkování. Ano, v Piešťanech to ještě jde. Sice jsem se prošla asi dva kilometry, ale to mně vůbec nevadilo, protože jsem stejně chtěla fotit, jak to ve městě vypadá. Jinak parkovné se ve městě pohybuje ve dvou parkovacích zónách s označením A a B od 1,5 do 2,5 eur za každou započatou hodinu. Ušetřila jsem tedy zhruba 16 eur, protože jsem ve města byla osm hodin. Mým cílem bylo projít pěší zónu, nějaké parky a ostrov, kde jsou lázeňské domy, koupaliště Eva s velkým bazénem na plavání, bazénkem pro děti a kulatým bazénem s termální vodou.

STOPY ĽUDOVÍTA WINTERA VE MĚSTĚ
Jak už jsem tady párkrát psala, miluji cestování i proto, že se vždy dozvím něco nového a zajímavého o dané lokalitě, kam mířím. Včera jsem se tak dozvěděla více o životě Ľudovíta Wintera, který byl podnikatel židovsko-maďarského původu. Narodil se 1. listopadu 1870 v obci Šahy v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho otec Alexandr pronajal lázně Piešťany od grófa Františka Erdödyho. Svého syna zapojil do řízení lázní už v jeho dvaceti letech. Po smrti otce v roce 1909 se ujal vedení lázní. Za dobu jeho působení v této funkci byly v Piešťanech postavené významné stavby. Jednalo se například o Robotníckou nemocnici, Kursalon, Františkovy lázně, Pro Patria, Thermia Pace s lázněmi Irma, které jsou dodnes světoznámé. Winter byl v letech 1919-1935 předsedou Svazu slovenských lázní a zasloužil se o zvelebení Piešťan například i tím, že byly vyasfaltované silnice, vybudované chodníky, náměstí, vodovod, kanalizace a řada dalších věcí včetně třeba regulace řeky Váh. Po vzniku Slovenského státu čelila Winterova rodina za druhé světové války perzekucím. Ľudovít se ukrýval, ale Němci ho našli a byl deportovaný do sběrného tábora v Seredi, odkud potom putoval v roce 1944 do Terezína. Při osvobození měl přitom už 75 let. Po znárodnění lázní komunistickým režimem v roce 1948 žil v ústraní a chudobě. Dokonce měl zakázaný vstup na Kúpeľný ostrov, kde se nacházela většina lázeňských domů. Zemřel v Piešťanech ve věku 98 let. Je pochovaný na hřbitově v Bratislavské ulici v Piešťanech. V roce 1991 po něm byla pojmenovaná hlavní ulice. Jeho jméno nese také nemocnice. Svůj život a dílo popsal ve vzpomínkách, které byly vydané v roce 2001 pod názvem Spomienky na Piešťany. Na základě této knihy natočil režisér Dušan Trančík film s názvem Optimista. 11. května 2019 byla na Kolonádovém mostě tomuto vzácnému muži odhalená socha.  Přiznám se vám bez mučení, že jsem do včerejška o tomto muži nevěděla lautr nic… Je to ostuda, ale je to tak. Zase jsem o něco chytřejší. Podle mne byl Ľudovít Winter borec nad borce. Ve svém mládí byl ale bohatý a úspěšný muž a to se prostě v našich zemích neodpouští. Zemřel v zapomnění, ale naštěstí si na něj Slováci vzpomněli alespoň po revoluci.

NÁVŠTĚVY PIEŠŤAN RODINY ALFONSE MUCHY
No a další věc, co jsem nevěděla a neměla o tom ani tušení, že pravidelně do Piešťan s celou rodinou jezdíval Alfons Mucha. Z vděčnosti za uzdravující sílu piešťanských pramenů daroval hotelu Thermia Palace olejomalbu, kterou vytvořil v Nice. Výstava, která je na lázeňském ostrově k vidění v Napoleonských kúpeloch až do konce října letošního roku, připomíná mimo jiné i to, že byl také fotograf. V Piešťanec se umělec cítil dobře a čerpal tam také inspiraci pro své velkolepé dílo Slovanská epopej. Za vstupné zaplatí dospělý člověk 3 eura. Hned v první výstavní části běží na obrazovce dokument o životě a díle Alfonse Muchy. Je dobré ho vidět a teprve poté pokračovat v prohlížení celé expozice. Na některých fotkách je umělec s rodinou a blízkými sám, ale jsou tam k vidění také jeho různé snímky, plakáty a z Piešťan fotky krojovaných, které Alfons Mucha udělal při svých návštěvách lázní.

KOUPALIŠTĚ EVA
Mým hlavním cílem bylo vykoupat se a zaplavat si a nakonec jsem se toho tolik dozvěděla a viděla. Ještě tedy něco málo k mému včerejšímu koupání. Zamířila jsem na koupaliště Eva, které se nachází na Kúpel’nom ostrově u cyklostezky podél řeky Váh. Celodenní lístek vyjde dospělého na 9 euro. Manžel mě upozornil, že pokud má člověk nad 60 let, může si koupit seniorský lístek. Ten vyšel na 6 eur, děti do 6 let mají vstup zdarma a do 15 let zaplatí 5 euro. Rodinná vstupenka 2 rodičů a jednoho dítěte vyjde na 20 euro a se dvěma dětmi na 24 eur za celý den. Zvlášť se platí ale skluzavka – 1 euro za svezení. Návštěvníci si mohou pronajmout také lehátka. Za hnědé (dřevěné, které není polohovatelné) zaplatí 1 euro a za bílé plastové 2 eura. Dvojlehátka se slunečníkem stoji 4 eura. Lze si koupit také pernamentku s 20 vstupy, což důchodce vyjde na 90 eur a celosezónní stojí 200 eur. Otevřené je tam v červenci a srpnu od 10 do 19 a v září a červnu od 11 do 18 hod. K dispozici je venkovní bazén – 50 metrů, dětský bazén s teplotou 28-30 stupňů a termální bazén s masážními tryskami s teplotou 32-36 stupňů. Je tam několik občerstvení. Ceny jsou vidět na fotkách ve fotogalerii. Bylo tam moc dobře, ale stačilo mně tam být pět hodin, protože jsem měla strach, abych se nespálila, i když jsem se mazala. Potom jsem měla ale stejně namířeno na výstavu Alfonse Muchy. Ráno jsem si dala na pěší zóně po deváté hodině v jedné restauraci snídaňové menu. Fotka i s cenou je také ve fotogalerii.

CESTOVÁNÍ JE VELKÝM PŘÍNOSEM
Co říct na závěr? Budu se opakovat, ale cestujme a poznávejme místa, která jsou třeba i jen hodinu cesty od našich domovů. Rozhodně se tím obohatíme a dozvíme se spoustu nových a zajímavých věcí. Já si ještě někdy do Piešťan určitě udělám výlet, protože je tam moc dobře s bohatou nabídkou kulturního programu. Jen ve dvou parcích, které jsem prošla, jsem viděla nádherná místa připravená k různých hudebním a možná i divadelním vystoupením – viz. fotografie v příloze. A jak by ne, když se tam vracel i skvělý umělec Alfons Mucha, který vedle opakovaných návštěv Piešťan žil v Brně, Vídni, Mikulově, Mnichově, Paříži, Berlíně, New Yorku, Rusku, Nice a Praze.

Zcela spontánně jsem se rozhodla, že si na pár dnů zajedu do Českého Švýcarska, kam jsem měla ostatně namířeno už několik let. Doposud jsem se ale nerozjela, protože jsem si říkala, že po naší zemi budu cestovat až nebudu mít dost sil jezdit do dalekých krajin. Síly by tedy zatím byly, ale objevily se zcela jiné okolnosti, které mně cestování za oceán znemožnily.

Zcela bez problémů se mně podařilo sehnat slušné ubytování přímo v centru Hřenska s tím, že mým cílem bude především Pravčická brána a jízda na lodičkách v Divoké a Edmundově soutěsce. Všechno jsem zvládla v jednom dni, kdy mně večer chytré hodinky ukazovaly, že mám v nohách 26 756 kroků, což dělalo zhruba 18,5 kilometru. No byla jsem nadřená jako kůň… Co Vám mám povídat… Ta taška s foťákem a objektivy se pořádně pronesla… Zvlášť mne zpětně štvalo, že to dlouhé sklo jsem s sebou vláčela docela zbytečně, protože jsem ho téměř nepoužila. Kdybych ho ale neměla, tak by mně určitě chybělo… Ale podařilo se mně udělat slušné fotky, což byl hlavní cíl mého putování. Je pravda, že jsem si po cestě říkala, že jsem vlastně pořádný magor, který neumí vůbec odpočívat… Jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že do toho hotelu ani nedolezu… Ale potom jsem si vzpomněla na paní, se kterou jsem se setkala v Divoké soutěsce. Spadla a dost jí z nohy tekla krev. Museli jí pomáhat hasiči. Její kamarádka prozradila, že jí je devadesát. V duchu jsem si řekla: „Devadesát! Ty vogo! Ta je o čtyřiatřicet let starší než ty a lítá po horách jak srnka. No trochu zraněná srnka, ale přesto! Do hotelu se musíš doplazit, kdyby bylo, nevím, co!“ Doplazila jsem se!

S doplazením se do cíle mně hodně pomáhala vidina, že se na závěr putování zastavím na oběd-večeři v restauraci Stará plynárna, kterou mně doporučila kamarádka Katka. Dala jsem si menu, jehož součástí byla cibulová polévka se sýrem a masová roláda plněná špenátem se šťouchanými brambory, okurkovým salátem a malinovkou. To vše za 199 Kč, což je na Hřensko luxusní (míněno nízká) cena. A jídlo bylo skutečně luxusní. Byl to gurmánský zážitek. Dlouho jsem si tak na něčem dobrém nepochutnala. Však mrkněte do fotogalerie, jsou tam fotky exteriéru, interiéru stavby i samotného jídla.

České Švýcarsko je nádherné. A vůbec nevadilo, že nebylo blankytně modré nebe. Důležité bylo, že nepršelo a občas vylezlo i sluníčko. A hlavně jsem po cestě potkávala pouze ojediněle turisty. Nebyly tu prostě žádné davy, skrze něž by se člověk musel prodírat. Je pravda, že poslední den mého pobytu svítilo sluníčko celý den a teplo bylo jako v létě, ale to jsem, pravda, zjistila až odpoledne, protože jsem celé dopoledne seděla na pokoji hotelu a musela bušit do počítače články.

I tady je vidět, že turismus silně poznamenal covid. Svědčí o tom prázdné restaurace. Číšník ve Staré plynárně mně řekl, že po páté hodině už přicházeli lidé pomalu na večeři a bývalo plno. Při mé návštěvě jsem byla v restauraci sama… Z tohoto pohledu je to pro všechny podnikatele velmi těžká a smutná doba. Tak snad bude brzy líp!

Jinak mne docela překvapilo, kolik je tady prodejen, které vlastní naši vietnamští spoluobčané. V jejich stáncích jsem viděla zaručeně originální bundy od Adidas a Nike, ale také kabelky a peněženky od mé oblíbené značky Tommy Hilfiger…. Kromě toho ale mezi triky a mikinami byly potisky s propagací nacismu. Fuj! Prostě dva vojáci v nacistických uniformách a z boku dva muklové z koncentráku a jednomu z nosu tekla krev… To nevymyslíš… Pětasedmdesát let po válce… Všichni Vietnamci také valili snad jen německy a nápisy byly také v němčině a ceny v eurech… Na stáncích zněly z trazistoráků nějaké německé hity, které já samozřejmě neznám… Prostě němčina v Hřensku zurčí, jak za Hitlera… Kde byli Vietnamci, když tady byli lidé mučeni a hromadně likvidováni v koncentračních táborech? Jak by jim bylo, co by na to říkali, kdyby někdo na stáncích prodával trika s vietnamskými vězni v zajetí Američanů?

Jinak mně přátelé doporučovali, abych si zajela prozkoumat i Saské Švýcarsko, kam je to z Hřenska coby kamenem dohodil, že je tam ještě hezčí příroda, ale navíc také úžasné lázně se slanou vodou. Ráda bych, ale neměla jsem víc času, tak možná někdy jindy… Při procházce před odjezdem jsem zjistila, že se člověk do lázeňského městečka v Německu může dopravit po Labi lodí. Kdyby byla příležitost, tak toho bych určitě využila. Kdo ale ví, jestli se sem ještě někdy dostanu?

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se nenechali otrávit covidem ani nikým a ničím jiným. Nezůstali zavření doma a šli ven – třeba na kopec, do lesa či louku, co máte za barákem…

Lenka

Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.

Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce.  Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.

Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.

Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek.  Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…

Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.

Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce.  Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.

Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům.  To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.

Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.

A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…

Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…

Lenka

Jistě není bez zajímavosti, že je tento útes na světě jediným svého druhu, kdy delfíni nejsou vězněni, ale mohou si kdykoliv vyplavat na širé moře.

Další den jsem si koupila u ruské cestovní kanceláře zájezd k Mrtvému moři, řece Jordánu, kde křtil Jan Křtitel, Bethlehemu a Jeruzalému. Přestože bylo pár dnů před Svatým týdnem, měli jsme štěstí a dostali jsme se v Bazilice Božího narození až na místo, kde se měl pan Ježíš narodit a také v Bazilice Božího hrobu na Golgotu a do Božího hrobu. Návštěvu Jeruzalému jsme zakončili u Zdi nářků (o tom, co jsem zde zažila, píšu více zde ) a poté frčeli zpět do Eilatu, což bylo nějakých 300 km. Bylo to náročné udělat v jednom dni na otočku 600 km, ale rozhodně nelituji a jsem za to ráda, že jsem na těchto svatých místech zase mohla být a zvlášť teď před Velikonocemi…

Ke konci svého pobytu, kdy jsem byla prakticky sedm dnů obklopena jen samými rusky mluvícími lidmi, jsem už pomalu začínala i myslet rusky. Je až neuvěřitelné, kolik mně toho v hlavě za ty roky studií z ruštiny zůstalo. Je fakt, že jednou jsem přes dveře na chodbě hotelu zaslechla češtinu a jednou na pár minut také na pláži, kdy se zde zastavil pár mladých lidí. A to bylo vše. Potom už jen výjimečně němčinu. Jo a s delfíny jsem šla plavat kromě instruktora také s párem mladých Kanaďanů, kteří mne uklidňovali, že se nemusím ničeho bát

Ale Izrael miluji a pokaždé zde objevím a zažiji něco nového, tak třeba zase někdy nashledanou…