Na filmu mne hlavně dostal příběh Freddieho, který jsem do té doby takto podrobně neznala. Příběh malého chlapce, který je do osmi let hýčkán rodiči na ostrově Zanzibar, aby byl poté v necelých devíti letech poslán do internátní školy v Indii. Dostalo mne to tak moc, že jsem si po návratu domů stáhla dva díly dokumentu, který o životě Freddieho natočila BBC. Začala poslouchat písně Queen, hltala texty písní a přečetla čtyři knihy o životě Freddieho Mercuryho. I když je tento fenomenální zpěvák už sedmadvacet let po smrti, tak mne prostě jeho životní příběh dostal. Přinutil mne zamyslet se nad tím, proč Freddie žil tak divoký život, kdy střídal muže i ženy. Pamětníci vzpomínají, že byl sexem doslova posedlý, a když to na něj přišlo, musel ho mít. Na podiu absolutní suverén, který dokázal zapojit do své show více než sto tisíc návštěvníků, kteří přišli na jeho koncert a kdesi uvnitř přitom stále ten plachý a nesmělý kluk z dalekého Zanzibaru se záchvaty úzkosti, od nichž mu nepomohl kokain, alkohol ani sex s nekonečnou řadou mužů i žen…

Jeho poslední partnerJim Hutton, který s ním žil sedm let až do jeho smrti, o něm ve své knize (Mercury and me) napsal:  Další věc, kterou mi často říkal, až do noci, kdy zemřel, byla: „Miluji tě.“ A nikdy to nebylo „miluji tě“, že by to jen říkal jazyk, ale vždycky to tak skutečně myslel. Myslím, že jsme oba sdíleli strach ze stejné věci – z osamělosti. Freddie opakovaně říkal: „Můžete mít kolem sebe přátele celého světa, ale přesto se stále cítíte bolestně osamělí.“  Oba jsme si byli velmi dobře vědomi toho, že mnoho našich homosexuálních přátel bylo pronásledováno vyhlídkou na osamělý život, který budou prožívat nechtění a nemilovaní. Napsal ve své knize mimo jiné rodák z Irska Jim Hutton.
Z mého pohledu hledal Freddie v dobách své největší slávy lásku, kterou ale stejně v nezávazném sexu a divokých večírcích nenalezl. Hledal pravou, hlubokou lásku, kterou v sexu najít nemohl. Myslím si, že na sklonku svého života vše pochopil a setkal se i s opravdovou láskou skrze lidi, kteří ho chránili a poslední roky se o něj starali. Zvlášť právě u svého posledního přítele Jima Huttona, se kterým se miloval, i když jejich vztah na sklonku Freddieho života kvůli devastujiícímu postupu nemoci AIDS nebyl postavený na sexu. Mohl tak už zde na zemi zakusit střípek právé bezpodmínečné lásky a přijetí, po kterém touží ostatně všichni lidé… A to nikomu nemůžou dát miliony na nejrůznějších kontech ani sláva. Jakoby tato touha v nás byla už při početí zakódovaná.
V samotné bolesti nemoci a umírání byl ale nakonec sám, i když okolo něj byli jeho nejbližší. Mnohé zaznívá v písni Mother Love. Ale i tím si musí prožít každý umírající člověk. Prakticky nic o umírání, posledních okamžicích na tomto světě a o přechodu do nového života nevíme, protože nemůžeme udělat rozhovor s lidmi, kteří definitivně přešli na druhý břeh života, jelikož se od tam nikdy nikdo nevrátil.

A já věřím, že už se Freddie na věčnosti setkal s Jimem, který u něj byl, když 24. listopadu 1991 umíral. Jim za svým životním druhem odešel 1. 1. 2010. Tedy až devatenáct let po smrti Freddieho Mercury. Z lidského pohledu je to hodně dlouhá doba čekání na opětovné shledání, ale z Božího pohledu je to jen mrknutí oka. Po Freddieho smrti to tady neměl Jim vůbec lehké. Rozhodně se minimálně celý první rok po smrti své lásky necítil milovaný a přijímaný, jak toužil být a spíše zakoušel bolestné osamění, kterého se tak obával. A Freddiemu by se určitě nelíbilo, jak se k Jimovi někteří lidé z nejbližšího okolí chovali. Jim na to měl ale hodně trefnou odpověď. Na konci své knihy vzpomíná na dialog s přítelem Joe, který mu po smrti Freddieho řekl: „Jestli zemřu dřív než ty, řeknu mu všechno, co se tady dole děje.“ A Jim mu na to s úsměvem odpověděl: „On ví…“

Související

Tady je český text písně, který jsem převzala z www.textypisni.koule.cz

Mother Love

Nechci s tebou spát,
nepotřebuji ani vášeň.
Nechci bouřlivé aféry,
abych cítil, že můj život někam míří.
Všechno, co chci, je pohodlí a péče
Jen vědět, že mi má žena dává sladkou –
Mateřskou lásku

Šel jsem příliš dlouho touto osamělou uličkou
Mám už dost té stejné staré hry
Jsem člověk světa znalý a oni říkají, že jsem silný
Ale mé srdce je těžké a má naděje pryč

Tam venku ve městě, v chladném světě
Nechci žádný soucit, jen bezpečný úkryt
Mami, prosím, vezmi mě zpátky k sobě

Nechci dělat žádný rozruch
Ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které toužím
Nemůžu si ji vzít, jestli mě uvidíš plakat
Toužím po míru, předtím než zemřu

Vše, co chci, je vědět, že jsi tady
Že mě zahrneš svou sladkou mateřskou láskou –
Mateřskou lásku

Moje tělo bolí, že téměř nemůžu spát
Mé sny jsou jediná společnost, co mi zůstala
Cítím se jako zapadající slunce
Vracím se domů za svou sladkou mateřskou láskou –
(Mateřskou láskou)
(Mateřskou láskou)
Den oh (den oh)
Den oh
Den oh
Myslím, že se vracím k věcem, které jsem se v mládí tak dobře naučil …

A tady je píseň ke zhlédnutí…

26. 6. 2018 Jestli chceš mít v srdci pravou radost, musíš se vydat na cestu k Bohu. Je to takové hledání Boha, kdy mu důvěřuji. Dnes místo abychom Bohu důvěřovali, snažíme se ho ze všeho vytěsnit. Vzorem Boží radosti byl svatý František. Patří mezi tři svaté, kteří přestože velmi trpěli, byli plni radosti. Vedle Františka, který měl stigmata, to byla také Terezka z Lisieux, která prožila celý život v klášteře, kde nebyla chápána svými sestrami. Dále to byl Maxmilián Kolbe, který zemřel za druhé světové války v kobce hladu, protože svůj život nabídnul za život jiného muže, který měl děti. Mottem svatého Františka bylo: Dokonalá radost. Viděl Boha v motýlu, vlčím máku, ptáčcích a to mu dávalo velkou radost. Papež Pavel VI. tyto tři světce označil v Encyklice radosti za vzory radosti v utrpení.

Dnes jsme ovlivňování filosofií New Age, která hlásá, že v sobě máme dost síly, takže si můžeme sami pomoct, a tak se stáváme sami pro sebe bohy.

Pokud ale chci následovat Ježíše, stále se ptám: „Pane, co po mně žádáš?“ To je dospělost – následovat Ježíše, i když s ním nesouhlasím, důvěřuji mu, protože vím, že mne nemůže zradit a oklamat. Nestačí jen dodržovat desatero a zákon.

Blahoslavenství bylo prvotně napsáno v aramejštině. Zůstal nám ale dochovaný pouze překlad do řečtiny, protože se aramejský text ztratil. Církev ale říká, že i řecký překlad byl inspirovaný Bohem. Byl napsán pro židy, kteří žili v řecké kultuře a stále ještě nepřijali evangelium.  Řecký text napsal židovský křesťan evangelista Matouš. Matouš, který napsal evangelium ale nebyl apoštol Matouš, který následoval Ježíše. Matouš psal pro židy, kteří většinou žili ve větších městech a ne na vesnicích. Židé, kteří žili v pluralitní společnosti, nežili izolovaně a nezajímali se až tak moc o chudé. Ježíš na nás skrze Matouše klade být světlem uprostřed temnoty. Ježíš chtěl žít v chudobě. Byl vlastně bezdomovcem bez vlastního domu. Ježíš nám dává poselství: „Přišel jsem, abych hlásal radostnou zvěst chudým.“ Chudí v evangeliu nejsou jen ti, co nemají materiální zabezpeční. Chudý je v evangeliu ten, co si uvědomuje, že bez Boží pomoci není ničeho chopný. Ježíš jim přišel zvěstovat radostnou zvěst chudým.

My se nyní máme stát těmi, kdo budou hlásat tuto radostnou zvěst aniž se budeme zbavovat našich sociálních podmínek. Co znamená být učedníkem – apoštolem blahoslavenství. Ráj je stav radosti.

Náš svět je v přímém rozporu s blahoslavenstvím. Stvoření má vézt k Bohu, ale lidé si dělají bohy ze stvořených věcí. Máme být lidmi blahoslavenství. Jsme povoláni předávat dobrou zprávu druhým. Často býváme ovlivněni mentalitou světa. Bůh říká: „Posílám vás do světa, ale vy nejste z tohoto světa. Máme být Božími poslanci tohoto světa. Jsme povoláni, abycho měnili struktury. Měnit je můžeme tak, že budeme evangelizovat. Jak budeme evangelizovat politiky, společnost založenou na byznysu, lidi, co se zabývají propagandou v médiích? Radost není něco statického, je dynamická, je to dobrá novina, kterou si nemůžeme nechat pro sebe. Ta se má předávat druhým. Buďte světlem světa skrze své postoje. Lidem máme hlásat radost svým životem a to je světlo do dnešního světa. Buďte solí země, dodávejte příchuť. Buďte mými svědky.

Evangelizace je založena na svědectví. Nejde o slova. Ta nemají takový význam. To, co dělám, ale má na lidi vliv. Když lidé vidí na našich tvářích radost, i když trpíme, to je evangelizace.  Stát se učedníky blahoslavenství. Blahoslavenství je styl života. Něco, co uskutečňujeme. Radost, o které mluvím,  nám nemůže zprostředkovat žádný psycholog či psychiatr. Radost vychází pouze z věrnosti Bohu. Horské kázání je poselství, které nám Ježíš předal. Radost, kterou nám nabízí Ježíš, je radsot, o kterou musíme každý den usilovat.. Blahoslavenství jsou postoje.

Podívejme se na hněv, který je něco přirozeného a kolikrát ho neumíme ovládnout. Jdeme ale za Ježíšem a prosíme ho, abychom žili tak, že nikoho nezraňujeme. Neměli bychom se naštvat, že s námi někdo nesouhlasí.

Smilstvo bylo v židovské kultuře považováno za jeden z hlavních tří hříchů. Dále ještě modloslužba a vražda. Kvůli těmto třem hříchům byli lidé vyobcování ze společenství.

28. 6. Komu nestačí Bůh, kdo je závislý na materiálních věcech, takový člověk je žebrák. Pokud si člověk nenenchá srdce naplnit Bohem, tak si potom vytváří jiné bohy. Například kariéru s touhou mít stále více peněz. Bohatí lidé chtějí mít stále více peněz. Tito velmi bohatí lidé jsou vlastně velmi chudí. Nic než Bůh nás totiž nemůže naplnit a uspokojit. Blahoslavení jsou ti, kdo majích chudého ducha. Církev bojovala po staletí proti chudobě, ale milovala chudé. Dnes máme krásný příklad v papeži Františkovi, který neslaví své narozeniny s diplomaty ve Vatikánu ani s lidmi, co mají vysoké postavení, ale s bezdomovci, chodí do věznic. Stal se tak ikonou pro celou církev, aby nám připomínal, jaké je naše poselství, abychom v chudých viděli Ježíše. „Pokud dáš sklenici vody žíznivému, dáš ji mně,“ říká Ježíš. Boží království je pro ty, kdo jsou v duchu chudí  ale ne ekonomicky chudí. Boží království můžeme přijmout jen s prázdnáma rukama. Jsou lidé, kteří více věří psychotronice a léčitelství než Bohu. Jsou ochotni dělat všechno, co jim říkají. Potom už nejsou otevřeni přijmout Boha.

Kariéra je darem od Boha. Pokud se ale kariéra stane mým bohem, nedržím se žádných hodnot, chci být stále známějším, nemám potom prázdné ruce, aby je Bůh naplnil. Boží vůle je péče o druhé. Když reagujeme svou pomocí na lidské potřeby, sestupuje na nás Boží požehnání. Boží království je láska, radost a pokoj. Když jsme oproštěni od materiálních věcí a v centru našeho života je Ježíš, pomáháme druhým, potom žijeme blahoslavenství a naše srdce je plné radosti. Všcihni hledáme radost. Někdo ji najde a někdo ne. Najdu ji, když se odevzdám do Božího plánu.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Nedovolíme, aby nás utrpení zlomilo. To potřebuje pořádný výcvik. Setkáváme se s Ježíšem, člověkem plným radosti.

Utrpení

Proměnění a utrpení jsou vzájemně propojené. Drsná cesta vede ke světlu. Ježíš přišel, aby dal v utrpení naději. Člověk, který trpí nemá naději, je chudák, vede ho to k zoufalství. Můžeme to vidět v nemocnicích. Utrpení nesmíme sami vyhledávat. Vždyť i Ježíš řekl: „Je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich.“

Výkupné utrpení je to, které nabídneme Ježíši, aby ho mohl využít. Nedovolme, aby naše utrpení bylo nadarmo. Svěřme ho Ježíši: „Pane, tady je mé utrpení. Použij ho k mému vlastnímu obráení, k obrácení syna, dcery, manžela, kněze v krizi, nemocného, co potřebuje uzdravení… Použij ho…“ Tímto způsobem bude mé utrpení výkupné a budu utěšen. Blahoslavení ti, do pláčou, ale jsou otevřeni útěše, kterou jim Bůh chce dát.

29. 6. Víra nás nezbaví problémů, ale snaží se je řešit. Víra nám dává odvahu nést problémy, které nelze vyřešit – například žal z úmrtí blízkého člověka.  Utrpení nás může zničit. Utrpení nás buď ničí a sráží k zemi, nebo nás pozvedá a vede k růstu. Ve vztahu k utrpení můžeme udělat volbu. Jsem požehnaný, pokud otevřu srdce k Ježíšově útěše a dovolím mu, aby do mne vstupoval a vykupoval i skrze mé utrpení.

Utrpení zůstane tajemstvím. Svatý Pavel toto tajemství nazýval tajemstvím zla, nespravedlnosti. Utrpení nemá odpověď, ale má řešení. Nacházíme ho u Ježíše na kříži: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ A poté zvolal: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ A to je pro nás – vložit své utrpení do Ježíšových rukou. Neprožívej své utrpení sám, protože se t i to nepodaří. S Ježíšem je to možné. Můžeme se setkat s lidmi, kteří velmi trpí a přesto mají v srdci radost. Pláčou, ale není to pláč zoufalství. Je to pláč s otevřeností vůči Bohu. Utrpení zůstává a je součásní našeho života. Stále jsme v údolí slz.  Je zbytečné ptát se, proč právě já. Nidko neprožívá život bez utrpení. Ježíš nepřišel, aby nám odňal utrpení, ale by nás naučil, jak čelit a prožívat utrpení. Když umím prožívat utrpení, mám v sobě stále vnitřní radost a pokoj. Nedovolte, aby se síla z vašeho utrpení někam ztratila. Ať je vaše utrpení vykupující. V okamžicích, kdy víme, jak prožívat utrpení, se mohu stát útěchou pro druhé lidi. Ať jsme všichni v utrpení otevřeni Boží útěše.

Pokud by někoho poznámky z přednášek P. Eliase Velly v Hodoníně zaujaly, může si objednat zvukový záznam celého semináře na této adrese: vacapcz@volny.cz