Poté, co se ve zpravodajství v souvislosti s pandemií koronaviru neustále znovu a znovu začal omílat problém s nedostatkem roušek, hromada lidí zasedla za šicí stroje a šije roušky. A úžasné je, že zdaleka nejen pro sebe a své blízké! Většina lidí je nabízí dalším známým i neznámým. Kromě jednotlivců okamžitě zareagovali i různé šicí dílny, které také začaly pro potřebné chrlit tuto ochranu. Ano, říká se, že jsou zapotřebí respirátory a ne roušky, protože nás roušky neochrání. Ale jedním dechem všichni dodávají, že je lepší něco než nic… Že, když neochráníme sebe, tak před nákazou chráníme druhé, pokud už jsme tedy infikovaní. A to, že je někdo nakažený, se pozná až, když je fakt zle.

Já šicí stroj nemám a toto umění jsem nikdy neovládala, tak jsem si vyrobila vlastní roušku z nákrčníku, do kterého jsem všila vycpávku z podprsenky. Ty totiž z každé podprsenky ihned po zakoupení dávám pryč, protože nic zvětšovat nepotřebuji. Až do této doby jsem ani ve snu netušila, proč ty vycpávky vlastně schovávám. Teď už vím! J Všechno se jednou může hodit.

Ale zpět k našemu národu. Opět se v posledních dnech ukazuje, že se naši lidé umí v době krize a nouze semknout a pomáhat druhým, jak se dá. Z iniciativy měst a obcí je tady nabídka pro přestárlé s dovozem nákupů do domu, vznikají malé skupiny, které hlídají děti záchranářům, zdravotníkům, hasičům, policistům a třeba také matkám samoživitelkám.  Další se potřebným nabízí k venčení pejsků.

Je pravda, že na jedné straně jsme takový národ Švejků, který si ze všeho dělá legraci a snaží se vše odrbat, obejít, aby jen nemusel poslouchat nějaká nařízení a příkazy výše postavených. Když ale přijde na lámání chleba, tak se umíme semknout a vzájemně si pomáhat.

V ulicích je vidět den ode dne více lidí s rouškou na obličeji, takže věřím, že všichni pochopili, že je situace vážná a záleží na každém jedinci, jestli se podaří zastavit šíření viru. I já jsem byla zpočátku skeptik, ale když jsem po pár dnech viděla, co se děje v zahraničí, tak mně docvaklo, že tady konči všechna legrace.

O tom, jak pandemii prožívá má dlouholetá kamarádka z Blatnice, která v Itálii žije dvaadvacet let, jsem psala tady

Všem nám přeji pevné nervy, a aby tato hrůza brzy skončila a dovedla nás k tomu, že vůbec není automatické, že si můžeme každý den nakoupit cokoliv z kteréhokoliv konce světa, že nám teče z kohoutku voda, jak se nám zamane, že stačí zmáčknout vypínač a v noci je světlo i teplo. Važme si všeho, protože dnes vidíme, že ze dne na den může být všechno zcela jinak…

Lenka