Potom ale hned připomněl, že se veškeré liturgické vybavení chrámu mohlo udělat díky velkorysosti čtyř rodin, které vše zaplatily a daly mu důvěru. „Díky tomu jsem neměl žádné starosti s obhajobou díla před nějakými komisemi.  Zkušený investor ví, že když zatíží tvůrce důvěrou, tak ho zatíží maximálně. A to mu už stačí,“ upozornil přítomným po mši svaté sochař. Dále prozradil některou symboliku, kterou použil při výrobě oltáře, věčného světla, ambonu, křtitelnice a kříže.
Díky Otmarovi jsem se při agapé seznámila s novou kastelánkou chrámu Janou Krejcarovou. Na to, jak se dostala vystudovaná učitelka pro mateřské školy k této naprosto odlišné profesi, připravuji větší materiál do Katolického týdeníku a věřte, že je nač se těšit. Zatím jen prozradím, že když ji jaroměřický farář počátkem letošního roku oslovil s touto nabídkou, tak nejdříve řekla, že to fakt ne. Nakonec ale nečekanou nabídku přijala, podařilo se jí připravit vše potřebné pro průvodcovský okruh kostelem, dala dohromady tým mladých lidí z farnosti a na začátku turistické sezóny se už vše pěkně rozjíždí. Pokud sama provádí, tak prohlídku zakončuje na chóru hrou na varhany. A zdaleka není mezi svými průvodcovskými kolegy jediná. Sochař Oliva o její prohlídce řekl, že to byl neopakovatelný zážitek. „Je to takový zvláštní a neuvěřitelně elegantní způsob evangelizace. Mám radost, jak tady vše funguje a jak se farnost o toto dílo stará,“ uvedl pro Katolický týdeník.

Zatím se tedy pokochejte mými posledními obrázky z Jaroměřic nad Rokytnou a až bude v Katolickém týdeníku zveřejněný článek o této výjimečné kastelánce, dám vědět.

Mějte krásné léto, nezlobte se a nenadávejte, že praží slunce, je vedro k zalknutí, ale užívejte si teplíčko na plné pecky, protože se ani neohlédneme, léto bude pryč a přijde podzim s krátkými dny, plískanicemi a vlezlou zimou. Ať tedy žije léto!

Jinak je většina mých článků v tištěném Katolickém týdeníku, tak kdo by měl zájem si je přečíst, musí si je zajít do kostela či trafiky koupit. Nebo je lze koupit i v elektronické podobě…

A dnes jsem byla zase v Brně, kde se odhalovala a žehnala socha jezuitského kněze P. Martina Středy. Že vůbec netušíte, kdo to byl? No moc zajímavý člověk, který sehrál významnou roli při obléhání Brna Švédy. Více si můžete přečíst tady.

Mějte se pohádkově a buďte v obraze Lenka

Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.

V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.

Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.

Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…

Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda

Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.

Lenka