ŘÍMEM UŽ BEZ NAVIGACE
Mapy.cz ukazovaly, že je to necelých pět kilometrů, a že tam půjdu jeden a půl hodiny. Nešla jsem podle map, ale už svou cestou, kterou si už jednou prošlapala a byla jsem tam za padesát minut. A zapomeňte na to, že jsem letěla jako pták! Ty roky, když jsem byla docela dobrou vytrvalostní běžkyní, jsou už zkrátka pryč. Byla jsem ráda, že mě mé zchátralé tělo dlouhými běhy a věkem dovolilo jit takovým normálním krokem. Musím připomenout, že jako siamské dvojče s sebou stále vláčím svou brašnu s foťákem, vodou a dalšími nezbytnostmi, která pár kilo má a při více než 22 000 krocích, které jsem dnes nachodila, se holt pronese.
PUTOVÁNÍ S RAKUŠÁKY
U pointu jsem se krátce po osmé zeptala, jestli mohu jít se skupinou, která byla už s křížem připravená vyrazit koridorem, do kterého se jinak lidé nedostanou. V prosklené budce odklikli můj QR kód a řekli, že v pohodě. A tak jsem se dostala ani nevím jak do skupiny rakouských poutníků. Oni se modlili z papíru německy a já z mobilu česky – například litanie a další modlitby. Když zpívali něco, co jsem znala, tak jsem se přidala. V okamžiku, kdy jsme prošli bezpečnostní rám s kontrolou, co máme v taškách, jsem poprosila, aby mně půjčili kříž a jejich vedoucí mne vyfotil. Na fotce můžete vidět, jak v tom okamžiku bylo na náměstí ve vymezeném prostoru málo lidí. Stačí si přivstat! Společně jsme ještě prošli svatou branou a poté jsem se od nich odpojila.
ŽIVOTNÍ POUŤ
Bylo úžasné, že jsem tam byla sama bez nějaké skupiny, protože jsem se mohla zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Měla jsem tu milost, že jsem se přímo v bazilice zúčastnila i mše svaté. Myslela jsem tam na všechny blízké a známé, co o modlitby prosili, ale i ty, co neprosili. S cestou koridorem, mší svatou, časem na modlitbu i focení jsem se v bazilice zdržela přes tři hodiny. Plně jsem si tam uvědomila, že je to moje životní pouť, i když jsem už byla na mnoha nejrůznějších poutích včetně Fatimy, Lurd, Medžugorje, Izraele a dalších… Prostě to tak je. Hluboce to cítím ve svém nitru.
POSÍLENÍ NEJEN DUŠE, ALE I TĚLA
Poté jsem využila toalety v blízkosti baziliky a vracela se boční ulicí vpravo, i když je člověk zády k bazilice. Věděla jsem, že je tam kostel Božího milosrdenství, který mám moc ráda, tak jsem se tam chtěla zastavit. Ještě předtím jsem se ale zastavila na snídaňo-oběd v malé Caffetterii – baru AL SAN MICHELE, kde měli plno dobrot. Bylo už bylo po jedenácté hodině a já od rána nic nejedla. Poutník přece musí snášet i nějakou újmu, že? Tam jsem si dala výborné jídlo s luxusním capuccinem, které bylo tak dobré, že lepší snad nepamatuji. Hlavně se mně líbilo, že ho servírovali v porcelánu s poctivou těžkou nerezovou lžičkou. To vše za pouhých 10,5 euro.
SVATÁ FAUSTYNA A NEJVYŠŠÍ PAHOREK ŘÍMA
Potom jsem už valila do kostela Božího milosrdenství, kam jsem mohla dorazit tak o půl dvanácté. Ve dvanáct kostel zavřeli a mně se ještě nechtělo jít domů. Šla jsem tedy opačným směrem podél Tibery a koukala na takový vršek a říkala si, že by bylo super se dostat nahoru a udělat pár fotek z nadhledu. A podařilo se! Vůbec jsem nevěděla, kam jdu! Minula jsem dětskou nemocnici a poté se po dalších schodech vyškrábala na Janiculský pahorek – Gianicolo který je údajně jedním z nejvyšších bodů v Římě a nabízí tedy nádherný výihled na město. Než jsem se tam ale vyškrábala, tak se pokazilo počasí byly špatné světelné podmínky na focení. Navíc jsem si na vršku uvědomila, že tentokrát by se mně hodil ten teleobjektiv, který mám v pokoji zamčený v kufru a zatím jsem ho s sebou nikam nevlekla a nechyběl. Dnes tedy chyběl moc, i když bylo špatné světlo. Uvidím! Možná se tam vydám znovu ve čtvrtek, kdy ještě nemám nic v plánu. Na tom vršku je kromě výhledu na město, který mně mimochodem připomínal pohled na Prahu z Letné, Památník Garibaldiho, což je jezdecká socha věnovaná Giuseppe Garibaldimu, italskému vojevůdci a hrdinovi sjednocení Itálie. Kromě toho je tam také mnoho soch mužů, protože toto místo hrálo klíčovou roli v bojích za sjednocení Itálie, zvláště během obrany Římské republiky v roce 1849 proti francouzských vojskům, ktrá podporovala papeže. Janiculský pahorek je považován za symbol italského vlastnectví a boje za svobodu..
MIMO DAVY
A víte, co bylo ještě super? Že tam nebyli téměř žádní turisté. No krapet byli, ale žádná hrůza jako jsem pak zase zažila v úseku od Tibery až po odbočku na Romanum Forum. Tam já top ale rychle stočila do „svých“ klidných – bočních uliček, kudy jsem se dostala zase k bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsem si dala kousek od baziliky vynikající zmrzlinu v cukrárně – zmrzlinárně Maggiore – ja jinak, že? Potom jsem koupila pár suvenýru a valila si domů dát sprchu. Byl to zase krásný den, za který jsem moc vděčná. Tož všem přeji, aby měli také krásné dny! Teď je tu 11 stupňů a přes den jsem měla termo triko a dvě tenké bundy, z nichž jsem za svého pobytu venku ani jednu neodložila. Prostě nebylo žádné vedro, ale mám zprávy, že u nás byl ráno mínus jeden, tak co bych chtěla, že?

To všechno platilo až do května letošního roku, kdy jsem sledovala 13. května přímý přenos z Cova da Iria ve Fatimě, kam při příležitosti stého výročí, kdy se třem malým pasáčků zjevila Panna Maria, zavítal papež František. Něco mi říkalo, že bych se tam měla letos rozjet. Sedla jsem tedy k počítači a začala hledat vhodný zájezd.

Podařilo se mně ho najít u bratrů Slováků. Jedna cestovní kancelář dokonce nenabízela pouze pobyt ve Fatimě. Zaujala mne pouť, na kterou se odlétalo z Budapešti do Lisabonu. Dále se mělo pokračovat přes Fatimu, Santiago de Compostelu, Garabandal, Lurdy až do La Salette. Jistě uznáte, že to jsou hodně zajímavá místa. A navíc vše bylo za velmi výhodnou cenu. Neváhala jsem proto ani minutu a v květnu jsem se na tento zájezd přihlásila.

Od počátku jsem ale samozřejmě moc dobře věděla, že tato pouť nebude žádná procházka růžovým sadem, ale skutečnou poutí se vší tíhou a námahou, která k putování patří. Do Lisabonu jsme sice letěli, ale zpět jsme se vraceli celou trasu autobusem. Celkem jsme si v něm museli odsedět zhruba 3 500 kilometrů, což už je pořádný kus cesty a hromada hodin prožitých ve stísněném prostoru.

Dnes jsem se z cesty vrátila domů a mohu říct, že to bylo velmi náročné, ale rozhodně vše stálo zato. Při putování jsem došla k jednomu zásadnímu poznání. Ve Fatimě bych potřebovala být minimálně pět dnů, v Lurdech nejlépe deset až čtrnáct dnů a v La Salette, která mně naprosto učarovala, bych potřebovala prožít také alespoň týden.

Zůstává samozřejmě otázkou, jestli se mně ještě někdy podaří na některé z míst, která jsem nyní navštívila, ještě jednou vrátit a skutečně si ho užít.

Opět mi to nedalo, takže jsem celou cestu tahala tašku s foťáky a objektivy. V Lurdech jsem s tímto docela slušným závažím naběhala necelých sedmnáct kilometrů. Koho zajímá, jak to na jednotlivých místech vypadalo, může mrknout na fotky. To, co jsem tam ale prožilo, to bohužel není ani skrze fotky předatelné. To se prostě musí zažít. A vzhledem k tomu, že fotek je mnoho, představím tady jednotlivá místa v samostatnýc galeriích.

Jako první je tedy na řadě Fatima, kam jsme se přesunuli rovnou z letiště.

Pro ty, kdo neví, co se ve Fatimě stalo, uvedu alespoň základní historická data.

Zjevení Panny Marie ve Fatimě (čerpáno z www.cm-fatima.cz )

Zjevení v portugalské Fatimě začalo v roce 1916 trojím zjevením anděla desetileté Lucii Santosové, devítiletému Františkovi a sedmileté Jacintě Martovým. Po této duchovní přípravě docházelo každý měsíc od 13. května do 13. října 1917 ke zjevením Panny Marie. Tento cyklus 6 zjevení byl ukončen slunečním zázrakem. I když dětem zpočátku nikdo nevěřil a zažily krušné chvíle a výslechy, díky ochraně Panny Marie byly všechny komplikace a pomluvy překonány a tato mariánská zjevení po důkladném teologickém šetření byla uznána Církví jako pravá dne 13. 10. 1930.

Zjevení ve Fatimě začala v době, kdy v Portugalsku vládl mimořádně silný protínáboženský duch a křesťanství bylo velmi pronásledováno. Fatimské události během roku po ukončení zjevení změnily tuto negativní nábožensko-politickou situaci.

Již při prvním setkání anděl děti povzbuzoval k úctě k Bohu a v této souvislosti je naučil modlitbu: „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“

Při druhém setkání je velmi povzbuzoval k modlitbě a obětem. Řekl jim, že ze všeho mohou učinit oběti a nabídnout je Pánu.

Při třetím setkání je povzbuzoval k eucharistické úctě a naučil je následující modlitbu: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, Duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

1. zjevení – 13. 5. 1917

13. května 1917 si Lucie, František a Hyacinta hráli nahoře na svahu Cova da Iria. Zatímco se jim pásly ovce, postavili si zídku kolem křoví. Náhle uviděli něco jako blesk. V domění, že se blíží bouřka začali sestupovat, aby hnali ovce k silnici. Asi v polovině svahu uviděli nový blesk a po pár krocích uviděli před sebou nad dubem paní, oděnou v bílém šatě, zářící více než slunce. Vycházelo z ní jasné intenzivní světlo. Všichni tři se ocitli uvnitř světla, které paní obklopovalo a z ní se rozlévalo. Ze vzdálenosti asi půldruhého metru k nim promluvila: Nebojte se! Neublížím vám. Na otázky odkud je a co si přeje,odpověděla: „Přicházím z nebe. Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců 13-tého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu kdo jsem a co chci…“ Děti se ptaly, zda přijdou do nebe a na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Když jim Paní s laskavostí dotazy zodpověděla, zeptala se: „Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ při posledních slovech otevřela ruce a děti zalilo silné světlo, odraz paprsků, které z jejích rukou vycházely. To světlo proniklo dětem do hrudi a do hlubin duše, takže se viděly v Bohu, který byl tím světlem, jasněji než v zrcadle. Padly na kolena a v duchu opakovaly andělem naučenou modlitbu. Paní pak ještě řekla: „Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války“. Pak se začala zvedat a vznášet k východu a její světlo jakoby před sní otevíralo cestu do nebeské klenby. Děti si nejprve slíbily, že budou mlčet, ale neudržely tajemství. Hyacinta o tom první domařekla, takže se to rozšířilo. Rodiče šli samozřejmě na faru a místní farář zaujal opatrný postoj, varoval, že může jít i o mámení zlého ducha.

2. zjevení – 13. 6. 1917

13. června po modlitbě děti opět spatřili paprsek blížícího se světla a nad dubem se Paní zjevila podruhé. Na Luciinu otázku, co si přeje, odpověděla: „Přála bych si, abyste se denně modlili růženec a učili se číst. Později vám řeknu, co chci.“ Dále Lucie přednesla své prosby vč. vzetí do nebe. Paní řekla, že si Hyacintu a |Františka brzy vezme. V odpovědi se mimo jiné dozvěděla, že Ježíš: Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci a ona mu má přitom pomoci. Lucie projevila smutek, že zůstane na zemi sama. Paní dodala: „Neztrácej odvahu! Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Opět je zalila záře a před pravou dlaní Panny Marie bylo Srdce ovinuté trním, které se je zdálo probodávat. Všichni pochopili, že je to Neposkvrněné Srdce Mariino, zraňované lidskými hříchy, a že si přeje odčinění těch vin. To bylo na závěr zjevení a děti to uchovávali jako 1. tajemství, i když jim v té věci mlčení nebylo přikázáno.

3. zjevení – 13. 7. 1917

13. července na Cova da Iria se děti již modlily se zástupem. Paní přišla a zopakovala své prosby. Lucie mimo další prosby požádala o zázrak a Paní ho přislíbila v říjnu. Panna Maria řekla, že je třeba se modlit růženec a pak pokračovala: Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ježíší, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci“. Při posledních slovech otevřela Paní ruce a zdálo se, že záře proniká zemí a všichni tři viděli jakoby ohnivé moře, v němž byli ďáblové a duše, podobné průhledným, černým a bronzově zbarveným žhavým uhlíkům.

Duše měly lidskou podobu, vznášely se v tom žáru, zmítaly se mezi plameny, které z nich šlehaly, a vycházely mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které vzbuzovalo děs a rozechvívalo hrůzou. Když vizionáři vzhlédli k Paní, řekla jim: „Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je zachránil, chce Bůh ve světě zavést úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír. Válka spěje ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová, krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je velké znamení, kterým Bůh dává najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním Církve a Svatého otce. Aby se tomu zabránilo, příjdu požádat o zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému Srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsící…“ Panna Maria uvedla předpovědi o Rusku, o pronásledování Církve, o utrpení Svatého otce i to, že některé národy zmizí z povrchu Země. Oznámení o utrpení bylo podmíněné jako v případě 2. světové války. Mnoho se naplnilo, pekelné nebezpečí ale stále hrozí. O tajemstvích sdělených v tento den měly děti prozatím mlčet. A Paní dodala: Když se budete modlit růženec, opakujte po každém desátku: O můž Ježíší, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které Tvého milosrdenství nejvíce potřebují. Pak zjevení skončilo jako obvykle.

4. zjevení – 19. 8. 1917

13. srpna byly děti vezněny na faře a tak ke zjevení došlo později ve Valinhos. Byli vyzvání, aby 13.9. přišli na Cova da Iria a denně se modlili růženec. Na dotaz, co s penězi, které tam lidé nechávají, dostali odpověď, aby se nechala udělat dvoje nosítka pro slavnost růžencové Panny Marie a zbytek sloužil na stavbu kaple a loučila se slovy: Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti a hříšníky, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí.“

5. zjevení – 13. 9. 1917

13. září se Lucie, František a Hyacinta museli protlačit zástupem, z něhož na ně lidé volali prosby. U dubu se s nimi začali modlit růženec. Paní přišla, opět poprosila o modlitbu růžence. Pochválila děti za jejich oběti a stanovila hranice pro jejich askezi s provazem (děti spali s utaženým provazem kolem těla). Na různé prosby odpověděla, že některé splní, některé ne. Pak se začala vznášet.

6. zjevení – 13. 10. 1917

13. října pršelo, na Cova da Iria vybídla Lucie lidi, aby zavřeli deštníky a modlili se růženec. Pak přišla „Naše milá Paní“ a řekla Lucii: „Chci ti řící, aby zde postavili k mé úctě kapli. Jsem Panna Maria, Královna svatého růžence. Dále se denně modlete růženec. Válka spěje ke konci, vojáci se brzy vrátí domů.“ Následovala Luciina prosba za nemocné a hříšníky. K jejím žádostem Panna Maria řekla:“Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať už víc neurážejí Boha, našeho Pána, byl již tolik urážen.“ Pak rozevřela ruce a nechala je ozářit paprsky slunce. Zatímco se vznášela, zazářilo její světlo proti slunci. Poté co Paní zmizela v nekonečné dáli oblohy, spatřili vedle slunce sv. Josefa s Ježíškem a Naší milou Paní v bílém šatě s modrým pláštěm. Sv. Josef žehnal svět a rukou dělal kříž. Potom uviděli Pana Ježíše a Pannu Marii Bolestnou. Pan Ježíš žehnal svět stejným způsobem jako sv. Josef. A nakonec uviděli Paní jako P.M. Karmelskou.

V té době nastal sluneční zázrak. Ustal déšť, roztrhly se mraky a ukázal se sluneční kotouč v podobě stříbrného měsíce, který začal vířivě kroužit jako ohnivé kolo metajíce všemi směry pruhy světel v barvách žluté, zelené, červené, modré, fialové, které ozařovaly oblaka, stromy, skály i lidi. Pak se na několik vteřin zastavilo a nejhýřivější světelné kolo se znovu roztočilo. Pak se znovu zastavilo a roztočilo ještě v rozmanitějším oslnivém víření. Pak všichni zažili pocit, jakoby se odpoutalo od oblohy a padalo na ně. Lidé padali na kolena do bláta a vzbuzovali lítost nad svými hříchy. Tyto výjevy, trvající asi 10 minut, vidělo na 70 000 lidí nejen nad místem, ale i ve vzdálenosti více kilometrů. Po skončení slunečního úkazu měli lidé šaty dokonale suché, jakoby vůbec nepršelo.

Fatimská Panna Maria vyzývá k obrácení, pokání, modlitbám za hříšníky. Chce jedině to, co její Syn. Jedná se o lásku, které on učí v evangeliu. Ve své lásce k nám a za naši spásu šel do krajnosti. Stále jde o záchranu duší, to se neobejde bez lásky a ta je naší spásou, neboť Bůh je Láska a žít v lásce znamená žít v Bohu.

 Další podrobnosti naleznou zájemci zde