Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.

Jen prozradím, že na začátku dnešní návštěvy bylo šití roušek, které dvě ze tří žen začaly šít ihned po vypuknutí koronavirové pandemie. Zapomeňte na to, že dnes do dětské nemocnice dovezly hromadu roušek. Hlavní dar byl úplně jiný! Ale mohly za to na počátku roušky… To je fakt… A fakt je, že mezi dary byly také, ale jenom kvůli nim tam tyto bezvadné holky nejely. Podrobnosti se dočtete v článku, na který zde dám odkaz hned, jak bude zveřejněný.

Když mně vyprávěly, jak se všechno bez jejich plánu seběhlo, tak jsem jen kroutila nevěřícně hlavou. A to jsem vůbec netušila, do čeho jdu, když mne v neděli večer kontaktovala jedna z iniciátorek této dobročinné akce Iva Pištěková. Přesto jsem na jejich pozvání k setkání kývla. A udělala jsem dobře!

Ty holky strážnické dnes v nemocnici zářily jako lampy, když vlekly na dětskou onkologii všechny ty dary. Jakoby ony samy něco dostaly… Mají srdce na pravém místě, které touží pomáhat.. A já zároveň smekám nejen před nimi, ale i před všemi Strážničany a dalšími lidmi, kteří se zapojili a jakýmkoliv způsobem pomohli.

„Do práce se spolu s námi zapojili při šití, kompletování a balení roušek Eva Mikesková, Jitka Ručná, Hana Floryanova, Radim Kvaltín a Hana Chocholáčkova. Poděkování ale patří všem, kdo se nějak podíleli . A VELKÉ diky městu Strážnice,“ napsala mně teď večer do zprávy Iva Pištěková.

Strážnice byla vždy blízko mému srdci a po dnešním setkání ještě víc….

Všechny Vás zdravím a také Vám přeji štěstí na potkávání skvělých lidí. Oni mezi námi jsou! Jen musíme chodit s očima otevřenýma dokořán, abychom je viděli… Lenka

V roce, kdy Eliška trumfovala v soutěži krásy, jsme se potom ještě potkaly na několika akcích na Slovácku. Dalších dvanáct let jsem její život pozorovala jen zpovzdálí a dozvídala se novinky z jejího soukromí především prostřednictvím bulvárních článků. Samozřejmě, že jsem veškeré tyto informace brala s nadhledem.

Zhruba před měsícem se ke mně dostala pozvánka na besedu s P. Ladislavem Heryánem, kterou měla vést ve své rodné Strážnici právě Eliška Bučková. Neváhala jsem a po dlouhatánských letech jsem zavolala její mamince Blaženě, jestli by Elišku nepoprosila, aby mně dala rozhovor. Eliška souhlasila, takže jsme se poslední únorový pátek roku 2020 sešly ve strážnickém Rodinném centru, které vede její maminka Blažena.

Mám takový blbý zvyk, že na všechny schůzky chodím se značným předstihem s tím, že potom prostě čekám. Jinak tomu nebylo ani onen pátek ve Strážnici. Opět jsem tam byla s více než půlhodinovým předstihem před plánovaným rozhovorem. Proto jsem byla docela v šoku, že Eliška na mne už na místě čekala!!! Její rodiče totiž připravovali sál na přednášku a ona tam prostě byla s nimi. Na mé upozornění, že jsme se už dvanáct let neviděly, s milým úsměvem na tváři řekla: „Ale zůstaly jsme stejné, že?“ Už to mně signalizovalo skutečnost, že Eliška zůstala v srdci „obyčejnou“ holkou ze Strážnice, i když se pohybuje převážně mezi celebritami a úspěch či sláva ji nestoupla do hlavy. O tom mne ostatně přesvědčila i v následujícím rozhovoru, který jsem s ní vedla pro www.zpravyzmoravy.cz Rozhovor si můžete přečíst zde

Bylo to milé setkání. Stejně jako následující beseda s P. Heryánem, který nedávno oslavil své šedesáté narozeniny. Prostě krásný den, za nějž děkuji Blaženě Bučkové, která besedu připravila a vše zorganizovala, jak je ostatně zvyklá z tolika akcí, jež by ani všechny nebylo možné vyjmenovat…

A toto jsem o Elišce a celé její rodině napsala na svém starém webu ihned po jejím vítězství v soutěži v roce 2008. Dnes už můžeme na základě rozhovoru pro Zprávy z Moravy říct, že Eliška v charitativní práci i svých dalších aktivitách naplňuje to, co si po volbě České Miss v roce 2008 předsevzala, o čem snila…

Manžele Blaženu a Víta Bučkovi ze Strážnice znám už roky. Jsou to příjemní lidé s rozsáhlou škálou aktivit, ze kterých nikdy nedělali vědu, i když se jich účastnily stovky a někdy dokonce tisíce lidí. Vesměs se jednalo o zábavu určenou dětem. Možná to pramenilo ze skutečnosti, že sami mají pět dětí, a tak nebyli líní a pohodlní připravit a zorganizovat něco dobrého nejen pro ně, ale i pro druhé.

Na druhé straně rozhodně nepatří mezi tahouny, při nichž by se jejich potomci jenom pohodlně vezli. Od útlého věku děti zapojovali do organizace vyhlášených Pohádkových lesů či oslav závěru církevního roku. Vloni všichni členové rodiny nechyběli při první ročníku Misijní poutě, která se uskutečnila ve strážnickém skanzenu. Tak jsem mohla poznat také jejich osmnáctiletou dceru Elišku. Ještě před pár týdny o ní téměř nikdo nevěděl a dnes ji zná celá republika coby nejkrásnější dívku země. Koncem listopadu zazvonil mobil a maminka Blažena mně šťastná oznámila, že Eliška postoupila do finále České Miss. Byla jsem první novinářkou, která se tuto informaci dozvěděla.

Měla jsem proto radost, že jsem mohla být v Praze na ruzyňském lešti při vyvrcholení celé soutěže. Se zářivým úsměvem na tváři Eliška postupně přebírala šerpu za Miss Internet, Miss Frekvence 1, Tip poroty a nakonec i korunku a titul České Miss. Vše jsem poctivě fotografovala, ale přesto se mně při jednotlivých záběrech draly do očí slzy. Měla jsem chuť všem těm profíkům kolem sebe z nejrůznějších prestižních  novin říct, že ta nejkrásnější holka je naše, že je to děvče od mých kámošů, kteří jsou pro mě skoro rodina. Že toto není obyčejná Miss, ale „holka“ se srdcem na pravém místě. Dobře vychovaná, nenamyšlená, která přes svůj docela nízký věk ví, co chce.

O tom mne ostatně přesvědčila, když se ji o pár hodin později snažili fotografové z bulvárních novin vmanipulovat do určité pózy. Nedala se a udělala si pořádek. Jen jsem zaslechla, jak řekli: „No počkej za rok! Ještě u nás budeš škrábat prstíčkem!“ Tak tentokrát se myslím hodně spletli…. Tato miss u nich škrábat nebude… Moc bych Elišce přála, aby ustála útoky komerčních médií, jimž jde o senzaci za každou cenu

Výjimečná přitom není jenom sama nová Česká Miss, ale také všichni její sourozenci, které má tak ráda. Vždyť první slova po vyhlášení byla: „Kde jsou naši?“ Myslela tím své tři sourozence, kteří ji na pražském letišti fandili. Její otázka mluvila za všechno. V okamžicích obrovské radosti myslela na svou rodinu. 

O lecčem vypovídají také slova teprve třináctileté sestry Aničky před finálovým večerem. „Elišku jsme všichni podporovali především modlitbou. Nemodlili jsme se přitom za její vítězství, ale hlavně aby všechno ustála, kdyby vyhrála,“ řekla mladší sestra. „Moc jí přeji, aby vše dobře zvládla psychicky a nezhroutila se třeba z toho, kdyby byla druhá,“ doplnil slova mladší sestry před finálovým večerem šestnáctiletý bratr Vít. Spolu s devatenáctiletou sestrou Štěpánkou byli všichni v hledišti soutěže.

Jakmile Eliška postoupila do super finále, začali posílat textové zprávy. „Bratr jich mohl poslat aspoň sedmdesát,“ odhadovala Štěpánka. Přestože sourozenci poslali desítky SMS, rozhodně by nestačily k vítězství. Vždyť se do hlasování údajně zapojilo více než dvě stě tisíc diváků.

„Bylo to neuvěřitelné. Jakoby Elišce fandila celá republika. Všem bychom chtěli poděkovat. Zažili jsme v těchto dnech neuvěřitelnou podporu od lidí ze všech koutů země. A co bych řekla těm, kdo pochybují o tom, jestli je vhodné, aby se věřící dívka zúčastnila podobné soutěže? Víte, ono je velmi lehké udržet si víru ve skleníkovém prostředí kostela či fary. Něco jiného je si ji udržet v prostředí modelingu. A my věřící máme být přece tím správným kvasem, který bude působit ve všech oblastech života,“ míní maminka.

Poté rodiče prozradili, že se jim dcera druhý den po zisku titulu rozplakala do telefonu. Najednou byla sama a chtěla být tolik s rodinou, která je pro ni na prvním místě. „Utěšovali jsme ji, že je to daň za slávu, a že určitě bude mít hodně příležitostí, kdy bude moct pomáhat druhým a to za to stojí,“ řekl tatínek Vít.

Jeho mínění naprosto koresponduje s názorem členky poroty České Miss Petry Němcové. Podle ní by si správná miss měla umět zjednat respekt. Navíc by měla být nejen milá a ctižádostivá, ale také pokorná. „Neměla by vše dělat jen pro sebe, ale i pro druhé, protože miss má hodně možností, jak pomoct druhým, kteří to potřebují. Správná miss by prostě měla mít srdce na pravém místě,“ řekla krásná modelka, která s rozlámanou pánví přežila vlnu tsunami v koruně palmy, na níž se těžce zraněná držela několik hodin. Dnes prostřednictvím nadace Happy Heart Fund pomáhá především dětem.

Eliška ještě před finálovým večerem naznačovala, že by ráda pokračovala v aktivitách, k nimž ji už v útlém věku přivedli rodiče. Ve své pomoci by se proto chtěla zaměřit hlavně na děti, pro něž spolu s rodiči pořádala různé akce. Až čas ukáže, jestli se jí podaří uskutečnit i tyto sny. Věřím, že s podporou skvělé rodiny určitě ano. Držme jí v tom všichni pěsti. A pokud je někdo ze čtenářů těchto řádků věřící, tak Elišku prosím podpořte také modlitbami.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Se značným předstihem jsem si zarezervovala místo a udělala jsem dobře. V sobotu prvního prosince, kdy se jejich narozeninový koncert v Kulturním domě Strážničan ve Strážnici uskutečnil, bylo totiž naprosto plno, proto se přidávaly do uliček i nějaké židličky. A kdo tam byl, tak ví, že to byl krásný večer. Díky předem nahranému doprovodnému slovu, které provázelo video projekci, si mohli návštěvníci připomenout, co všechno spolu muzikanti a tanečníci zažili, s kým slavným se potkali, ve kterých zemích za dobu své existence účinkovali, což je tedy výčet neuvěřitelný. A to prvního ledna roku 2019 odlétají do Kataru. Kdo ve Strážnici nebyl, může mrknout alespoň na pár fotek, co jsem tam udělala, i když se jejich prostřednictvím nedá předat atmosféra, která při koncertu panovala…

Tak za sebe přeji muzikantům i tanečníkům alespoň dalších dvacet let existence a připíjím na zdraví, protože bez toho se jen těžko dá stíhat, co doposud obě tato tělesa zvládla

Ze srdce Lenka

Tento článek jsem napsala pro časopis Mikroregionu Strážnicko přesně před deseti lety:

Zvukové záznamy z vernisáže:

Úvodní řeč ředitelky kulturního domu Strážničan Olgy Floriánové

Úvodní řeč Filipa Martinka

CM Danaj s Magdou Múčkovou