OBAVY Z CESTY
Hotel jsem si našla už někdy v září, říjnu loňského roku a stejně to bylo s letenkou. Před odjezdem jsem měla hrůzu z milionu nejrůznějších věcí, které nemusely klapnout. Hlavou se mně honily myšlenky typu: Najdu to parkoviště v Bratislavě kdesi u letiska? A bude tam po páté ráno obsluha? Nebude tam fronta aut? Atd., atd… Stejně to bylo s hotelem, na který jsem v hodnocení nenašla jen samé pozitivní informace. Hlavně si mnoho lidí stěžovalo, že ho nemohli vůbec najít! A tak mnou zmítala před odjezdem hrůza, jak vše dopadne, jestli půjde v hotelu internet, nešoupnou mne někam do sklepa a najdu ho? A tak jsem čuměla na mapy.cz a otiskávala si do mozku cestu, jak pojedu na to odstavné parkoviště u letiště, jak potom jít v Římě k hotelu. No a všechno klaplo – díky Bohu a modlitbám mnohých kámošů i kmošek šlo vše jako po másle! Autem jsem nebloudila, chlapík mně hned otevřel bránu a po zaparkování hodil firemním autem na letiště. V Itálii jsem se na letišti, kde jsem nikdy nebyla, dostala do prvního busu, co jel od mé společnosti k nádraží Termini v Římě, protože i když tam čekalo asi 30 lidí přede mnou, tak to byly dvojice a rodiny, které se nechtěly rozdělit a v buse bylo jen jedno místo pro mne! Singl totiž moc lidí necestuje. Tak jsem byla na hotelu už před 13. hodinou a musela nakonec ještě chvilku čekat, než jsem mohla na pokoj.

JAK SE V ŘÍMĚ NEPO…T
Cíl byl dnes jasný! Chtěla jsem zvládnout fontánu di Trevi, Forum Romanum, Koloseum a baziliku Panny Marie Sněžné, kde chci zítra projít svou první svatou bránu tady v Římě. A fakt jsem to stihla, kousek od kašny si dala špagety s pepřem a sýrem, což je údajně římská specialita a také jsem potom neodolala a koupila si picollo gelato, což byl obří kopec dvou druhů zmrzlin a byla vynikající. To jsem ale asi neměla dělat, nebo nepít studenou vodu po špagetách… Při cestě k Foru Romanu se mně daly do pohybu střeva a já myslela, že se mně stane to nejhorší a já se tam mezi těmi davy lidí po….u! Pořád  jsem fotila krásné památky, které jsme míjela, ale nutkavé tlaky v zadní části těla mně do mozku vyslaly důrazný signál, abych se vyprdla na focení, nebo si prdnu do gatí a bude z toho pohroma. V hrůze jsem se zeptala jednoho kněze – vedoucího jakési německé skupiny, jestli neví, kde jsou toalety. A on, že ne, ale že byli právě táááám vzááádu za tou světelnou křižovatkou na kafe, kde si můžu dát za 1,5 euro kafe a jít tam na záchod. Poděkovala jsem mu a řekla, že bych klidně dala i pět euro a bez kafe! Hlavně, abych mohla tlaky ve střevech vypustit hodně rychle do záchodu. Chvílemi jsem si musela zkřížit nohy a držet se, aby svěrač vydržel nápory z útrob mého těla. Hlavou mně letělo leccos: Jak půjdu zpět přes půl centra Říma s hnědou náloží v kalhotech? Skočit tam k té zdi a vypustit to tam? To nemůžu! Ty lidi by mne hned natočili na mobily a ještě dnes by z toho byl virál…
DNEŠEK A DALŠÍ PLÁNY
Nakonec jsem fakt použila jednu restauraci a katastrofa se nestala! Když jsem potom kráčela už lehce ke Koloseu, tak jsem míjela u informací toalety. To už mně ale bylo hej! Potom jsem stihla i nafotit baziliku Panny Marie Sněžné a mši svatou v salesiánském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova kousek od nádraží Termini, kde působí už šest let misionář P. Pavel Ženíšek, kterému přátelé říkají Gambi. Máme se setkat ve středu a věřím, že z tohoto bude pěkný článek do Katolického týdeníku. Plánů mám spoustu! Ve středu budu s kámoškou, se kterou mne vlastně v roce 2000 spojila cesta na Sicílii se zastávkou v Římě. O pět let později jsem u ní spala, když jsem pro Deník dokumentovala pohřeb papeže Jana Pavla II.  Tak a valím spát, abych si toho Říma užila! A pokud by to někoho zajímalo, tak dnes nepršelo. Spadlo jen pár kapek, kvůli kterým jsem ani nevytahovala deštník z tašky. Tož tak! Hlavně se z toho všeho nepos…t!