V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.

Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…

Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:  

„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“

Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:

„Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“

Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:

Milá Lenko,
od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti.
Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.

Ať Ti Pán žehná! Marie N.

A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…

Vinicím s hrozny
stařenek
nazrálými na pád do prachu
dávala vitální sílu
Svá, jenom však navenek
brávala za ruku
vracela po letech víru
Tak už se čas dopotácel
zbytek toho pozemského
Poklad spásy nepoztrácel
daroval jí věčnost Jeho

Milá Marie,

nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!

S mimořádnou úctou Lenka          

26. 6. 2018 Jestli chceš mít v srdci pravou radost, musíš se vydat na cestu k Bohu. Je to takové hledání Boha, kdy mu důvěřuji. Dnes místo abychom Bohu důvěřovali, snažíme se ho ze všeho vytěsnit. Vzorem Boží radosti byl svatý František. Patří mezi tři svaté, kteří přestože velmi trpěli, byli plni radosti. Vedle Františka, který měl stigmata, to byla také Terezka z Lisieux, která prožila celý život v klášteře, kde nebyla chápána svými sestrami. Dále to byl Maxmilián Kolbe, který zemřel za druhé světové války v kobce hladu, protože svůj život nabídnul za život jiného muže, který měl děti. Mottem svatého Františka bylo: Dokonalá radost. Viděl Boha v motýlu, vlčím máku, ptáčcích a to mu dávalo velkou radost. Papež Pavel VI. tyto tři světce označil v Encyklice radosti za vzory radosti v utrpení.

Dnes jsme ovlivňování filosofií New Age, která hlásá, že v sobě máme dost síly, takže si můžeme sami pomoct, a tak se stáváme sami pro sebe bohy.

Pokud ale chci následovat Ježíše, stále se ptám: „Pane, co po mně žádáš?“ To je dospělost – následovat Ježíše, i když s ním nesouhlasím, důvěřuji mu, protože vím, že mne nemůže zradit a oklamat. Nestačí jen dodržovat desatero a zákon.

Blahoslavenství bylo prvotně napsáno v aramejštině. Zůstal nám ale dochovaný pouze překlad do řečtiny, protože se aramejský text ztratil. Církev ale říká, že i řecký překlad byl inspirovaný Bohem. Byl napsán pro židy, kteří žili v řecké kultuře a stále ještě nepřijali evangelium.  Řecký text napsal židovský křesťan evangelista Matouš. Matouš, který napsal evangelium ale nebyl apoštol Matouš, který následoval Ježíše. Matouš psal pro židy, kteří většinou žili ve větších městech a ne na vesnicích. Židé, kteří žili v pluralitní společnosti, nežili izolovaně a nezajímali se až tak moc o chudé. Ježíš na nás skrze Matouše klade být světlem uprostřed temnoty. Ježíš chtěl žít v chudobě. Byl vlastně bezdomovcem bez vlastního domu. Ježíš nám dává poselství: „Přišel jsem, abych hlásal radostnou zvěst chudým.“ Chudí v evangeliu nejsou jen ti, co nemají materiální zabezpeční. Chudý je v evangeliu ten, co si uvědomuje, že bez Boží pomoci není ničeho chopný. Ježíš jim přišel zvěstovat radostnou zvěst chudým.

My se nyní máme stát těmi, kdo budou hlásat tuto radostnou zvěst aniž se budeme zbavovat našich sociálních podmínek. Co znamená být učedníkem – apoštolem blahoslavenství. Ráj je stav radosti.

Náš svět je v přímém rozporu s blahoslavenstvím. Stvoření má vézt k Bohu, ale lidé si dělají bohy ze stvořených věcí. Máme být lidmi blahoslavenství. Jsme povoláni předávat dobrou zprávu druhým. Často býváme ovlivněni mentalitou světa. Bůh říká: „Posílám vás do světa, ale vy nejste z tohoto světa. Máme být Božími poslanci tohoto světa. Jsme povoláni, abycho měnili struktury. Měnit je můžeme tak, že budeme evangelizovat. Jak budeme evangelizovat politiky, společnost založenou na byznysu, lidi, co se zabývají propagandou v médiích? Radost není něco statického, je dynamická, je to dobrá novina, kterou si nemůžeme nechat pro sebe. Ta se má předávat druhým. Buďte světlem světa skrze své postoje. Lidem máme hlásat radost svým životem a to je světlo do dnešního světa. Buďte solí země, dodávejte příchuť. Buďte mými svědky.

Evangelizace je založena na svědectví. Nejde o slova. Ta nemají takový význam. To, co dělám, ale má na lidi vliv. Když lidé vidí na našich tvářích radost, i když trpíme, to je evangelizace.  Stát se učedníky blahoslavenství. Blahoslavenství je styl života. Něco, co uskutečňujeme. Radost, o které mluvím,  nám nemůže zprostředkovat žádný psycholog či psychiatr. Radost vychází pouze z věrnosti Bohu. Horské kázání je poselství, které nám Ježíš předal. Radost, kterou nám nabízí Ježíš, je radsot, o kterou musíme každý den usilovat.. Blahoslavenství jsou postoje.

Podívejme se na hněv, který je něco přirozeného a kolikrát ho neumíme ovládnout. Jdeme ale za Ježíšem a prosíme ho, abychom žili tak, že nikoho nezraňujeme. Neměli bychom se naštvat, že s námi někdo nesouhlasí.

Smilstvo bylo v židovské kultuře považováno za jeden z hlavních tří hříchů. Dále ještě modloslužba a vražda. Kvůli těmto třem hříchům byli lidé vyobcování ze společenství.

28. 6. Komu nestačí Bůh, kdo je závislý na materiálních věcech, takový člověk je žebrák. Pokud si člověk nenenchá srdce naplnit Bohem, tak si potom vytváří jiné bohy. Například kariéru s touhou mít stále více peněz. Bohatí lidé chtějí mít stále více peněz. Tito velmi bohatí lidé jsou vlastně velmi chudí. Nic než Bůh nás totiž nemůže naplnit a uspokojit. Blahoslavení jsou ti, kdo majích chudého ducha. Církev bojovala po staletí proti chudobě, ale milovala chudé. Dnes máme krásný příklad v papeži Františkovi, který neslaví své narozeniny s diplomaty ve Vatikánu ani s lidmi, co mají vysoké postavení, ale s bezdomovci, chodí do věznic. Stal se tak ikonou pro celou církev, aby nám připomínal, jaké je naše poselství, abychom v chudých viděli Ježíše. „Pokud dáš sklenici vody žíznivému, dáš ji mně,“ říká Ježíš. Boží království je pro ty, kdo jsou v duchu chudí  ale ne ekonomicky chudí. Boží království můžeme přijmout jen s prázdnáma rukama. Jsou lidé, kteří více věří psychotronice a léčitelství než Bohu. Jsou ochotni dělat všechno, co jim říkají. Potom už nejsou otevřeni přijmout Boha.

Kariéra je darem od Boha. Pokud se ale kariéra stane mým bohem, nedržím se žádných hodnot, chci být stále známějším, nemám potom prázdné ruce, aby je Bůh naplnil. Boží vůle je péče o druhé. Když reagujeme svou pomocí na lidské potřeby, sestupuje na nás Boží požehnání. Boží království je láska, radost a pokoj. Když jsme oproštěni od materiálních věcí a v centru našeho života je Ježíš, pomáháme druhým, potom žijeme blahoslavenství a naše srdce je plné radosti. Všcihni hledáme radost. Někdo ji najde a někdo ne. Najdu ji, když se odevzdám do Božího plánu.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Nedovolíme, aby nás utrpení zlomilo. To potřebuje pořádný výcvik. Setkáváme se s Ježíšem, člověkem plným radosti.

Utrpení

Proměnění a utrpení jsou vzájemně propojené. Drsná cesta vede ke světlu. Ježíš přišel, aby dal v utrpení naději. Člověk, který trpí nemá naději, je chudák, vede ho to k zoufalství. Můžeme to vidět v nemocnicích. Utrpení nesmíme sami vyhledávat. Vždyť i Ježíš řekl: „Je-li to možné, odejmi ode mne tento kalich.“

Výkupné utrpení je to, které nabídneme Ježíši, aby ho mohl využít. Nedovolme, aby naše utrpení bylo nadarmo. Svěřme ho Ježíši: „Pane, tady je mé utrpení. Použij ho k mému vlastnímu obráení, k obrácení syna, dcery, manžela, kněze v krizi, nemocného, co potřebuje uzdravení… Použij ho…“ Tímto způsobem bude mé utrpení výkupné a budu utěšen. Blahoslavení ti, do pláčou, ale jsou otevřeni útěše, kterou jim Bůh chce dát.

29. 6. Víra nás nezbaví problémů, ale snaží se je řešit. Víra nám dává odvahu nést problémy, které nelze vyřešit – například žal z úmrtí blízkého člověka.  Utrpení nás může zničit. Utrpení nás buď ničí a sráží k zemi, nebo nás pozvedá a vede k růstu. Ve vztahu k utrpení můžeme udělat volbu. Jsem požehnaný, pokud otevřu srdce k Ježíšově útěše a dovolím mu, aby do mne vstupoval a vykupoval i skrze mé utrpení.

Utrpení zůstane tajemstvím. Svatý Pavel toto tajemství nazýval tajemstvím zla, nespravedlnosti. Utrpení nemá odpověď, ale má řešení. Nacházíme ho u Ježíše na kříži: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ A poté zvolal: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ A to je pro nás – vložit své utrpení do Ježíšových rukou. Neprožívej své utrpení sám, protože se t i to nepodaří. S Ježíšem je to možné. Můžeme se setkat s lidmi, kteří velmi trpí a přesto mají v srdci radost. Pláčou, ale není to pláč zoufalství. Je to pláč s otevřeností vůči Bohu. Utrpení zůstává a je součásní našeho života. Stále jsme v údolí slz.  Je zbytečné ptát se, proč právě já. Nidko neprožívá život bez utrpení. Ježíš nepřišel, aby nám odňal utrpení, ale by nás naučil, jak čelit a prožívat utrpení. Když umím prožívat utrpení, mám v sobě stále vnitřní radost a pokoj. Nedovolte, aby se síla z vašeho utrpení někam ztratila. Ať je vaše utrpení vykupující. V okamžicích, kdy víme, jak prožívat utrpení, se mohu stát útěchou pro druhé lidi. Ať jsme všichni v utrpení otevřeni Boží útěše.

Pokud by někoho poznámky z přednášek P. Eliase Velly v Hodoníně zaujaly, může si objednat zvukový záznam celého semináře na této adrese: vacapcz@volny.cz