ŘÍMEM UŽ BEZ NAVIGACE
Mapy.cz ukazovaly, že je to necelých pět kilometrů, a že tam půjdu jeden a půl hodiny. Nešla jsem podle map, ale už svou cestou, kterou si už jednou prošlapala a byla jsem tam za padesát minut. A zapomeňte na to, že jsem letěla jako pták! Ty roky, když jsem byla docela dobrou vytrvalostní běžkyní, jsou už zkrátka pryč. Byla jsem ráda, že mě mé zchátralé tělo dlouhými běhy a věkem dovolilo jit takovým normálním krokem. Musím připomenout, že jako siamské dvojče s sebou stále vláčím svou brašnu s foťákem, vodou a dalšími nezbytnostmi, která pár kilo má a při více než 22 000 krocích, které jsem dnes nachodila, se holt pronese.
PUTOVÁNÍ S RAKUŠÁKY
U pointu jsem se krátce po osmé zeptala, jestli mohu jít se skupinou, která byla už s křížem připravená vyrazit koridorem, do kterého se jinak lidé nedostanou. V prosklené budce odklikli můj QR kód a řekli, že v pohodě. A tak jsem se dostala ani nevím jak do skupiny rakouských poutníků. Oni se modlili z papíru německy a já z mobilu česky – například litanie a další modlitby. Když zpívali něco, co jsem znala, tak jsem se přidala. V okamžiku, kdy jsme prošli bezpečnostní rám s kontrolou, co máme v taškách, jsem poprosila, aby mně půjčili kříž a jejich vedoucí mne vyfotil. Na fotce můžete vidět, jak v tom okamžiku bylo na náměstí ve vymezeném prostoru málo lidí. Stačí si přivstat! Společně jsme ještě prošli svatou branou a poté jsem se od nich odpojila.
ŽIVOTNÍ POUŤ
Bylo úžasné, že jsem tam byla sama bez nějaké skupiny, protože jsem se mohla zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Měla jsem tu milost, že jsem se přímo v bazilice zúčastnila i mše svaté. Myslela jsem tam na všechny blízké a známé, co o modlitby prosili, ale i ty, co neprosili. S cestou koridorem, mší svatou, časem na modlitbu i focení jsem se v bazilice zdržela přes tři hodiny. Plně jsem si tam uvědomila, že je to moje životní pouť, i když jsem už byla na mnoha nejrůznějších poutích včetně Fatimy, Lurd, Medžugorje, Izraele a dalších… Prostě to tak je. Hluboce to cítím ve svém nitru.
POSÍLENÍ NEJEN DUŠE, ALE I TĚLA
Poté jsem využila toalety v blízkosti baziliky a vracela se boční ulicí vpravo, i když je člověk zády k bazilice. Věděla jsem, že je tam kostel Božího milosrdenství, který mám moc ráda, tak jsem se tam chtěla zastavit. Ještě předtím jsem se ale zastavila na snídaňo-oběd v malé Caffetterii – baru AL SAN MICHELE, kde měli plno dobrot. Bylo už bylo po jedenácté hodině a já od rána nic nejedla. Poutník přece musí snášet i nějakou újmu, že? Tam jsem si dala výborné jídlo s luxusním capuccinem, které bylo tak dobré, že lepší snad nepamatuji. Hlavně se mně líbilo, že ho servírovali v porcelánu s poctivou těžkou nerezovou lžičkou. To vše za pouhých 10,5 euro.
SVATÁ FAUSTYNA A NEJVYŠŠÍ PAHOREK ŘÍMA
Potom jsem už valila do kostela Božího milosrdenství, kam jsem mohla dorazit tak o půl dvanácté. Ve dvanáct kostel zavřeli a mně se ještě nechtělo jít domů. Šla jsem tedy opačným směrem podél Tibery a koukala na takový vršek a říkala si, že by bylo super se dostat nahoru a udělat pár fotek z nadhledu. A podařilo se! Vůbec jsem nevěděla, kam jdu! Minula jsem dětskou nemocnici a poté se po dalších schodech vyškrábala na Janiculský pahorek – Gianicolo který je údajně jedním z nejvyšších bodů v Římě a nabízí tedy nádherný výihled na město. Než jsem se tam ale vyškrábala, tak se pokazilo počasí byly špatné světelné podmínky na focení. Navíc jsem si na vršku uvědomila, že tentokrát by se mně hodil ten teleobjektiv, který mám v pokoji zamčený v kufru a zatím jsem ho s sebou nikam nevlekla a nechyběl. Dnes tedy chyběl moc, i když bylo špatné světlo. Uvidím! Možná se tam vydám znovu ve čtvrtek, kdy ještě nemám nic v plánu. Na tom vršku je kromě výhledu na město, který mně mimochodem připomínal pohled na Prahu z Letné, Památník Garibaldiho, což je jezdecká socha věnovaná Giuseppe Garibaldimu, italskému vojevůdci a hrdinovi sjednocení Itálie. Kromě toho je tam také mnoho soch mužů, protože toto místo hrálo klíčovou roli v bojích za sjednocení Itálie, zvláště během obrany Římské republiky v roce 1849 proti francouzských vojskům, ktrá podporovala papeže. Janiculský pahorek je považován za symbol italského vlastnectví a boje za svobodu..
MIMO DAVY
A víte, co bylo ještě super? Že tam nebyli téměř žádní turisté. No krapet byli, ale žádná hrůza jako jsem pak zase zažila v úseku od Tibery až po odbočku na Romanum Forum. Tam já top ale rychle stočila do „svých“ klidných – bočních uliček, kudy jsem se dostala zase k bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsem si dala kousek od baziliky vynikající zmrzlinu v cukrárně – zmrzlinárně Maggiore – ja jinak, že? Potom jsem koupila pár suvenýru a valila si domů dát sprchu. Byl to zase krásný den, za který jsem moc vděčná. Tož všem přeji, aby měli také krásné dny! Teď je tu 11 stupňů a přes den jsem měla termo triko a dvě tenké bundy, z nichž jsem za svého pobytu venku ani jednu neodložila. Prostě nebylo žádné vedro, ale mám zprávy, že u nás byl ráno mínus jeden, tak co bych chtěla, že?

Všichni se přišli rozloučit s milovaným papežem, kterému svou přítomností přišli poděkovat za všechno, co udělal pro svět. Ten pohřeb nebyl vůbec smutný. Byla to vlastně oslava a poděkování za život výjimečného muže. Prvního papeže z východního bloku, který byl u toho, když v Evropě padla vláda komunismu.

Na to všechno jsem dnes myslela, když jsem se prostřednictvím televizního přenosu TV Noe účastnila mimořádného požehnání Urbi et Orbi, které ve Vatikánu v dnešním podvečeru udělil současný papež František. Na rozdíl od pohřbu Jana Pavla II., kdy bylo náměstí svatého Petra ve Vatikánu zaplněno do posledního místečka, současný papež František sloužil svému lidu před naprosto prázdným náměstím. Jaký kontrast…

Přes svůj pokročilý věk a zřejmé zdravotní problémy a omezení, která se s jeho věkem pojí, papež neváhal a v této mimořádné době, kdy svět drtí pandemie koronaviru, udělal pro svěřený lid nejvíce, co mohl. Udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi, se kterým se pojí plnomocné odpustky.

Nejdříve zaznělo evangelium, na něž papež navázal promluvou k současné situaci, kterou prožíváme. Dále následovala adorace a vzpomínané požehnání.

Web www.radiovaticana.cz zveřejnil celý překlad papežovy meditace:

»Téhož dne večer« (Mk 4,35). Tak začíná evangelium, které jsme slyšeli. Již několik týdnů se zdá, že nastal večer. Husté temnoty zahalily naše náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím tichem a bezútěšnou prázdnotou, ochromujícími cokoli se namane. Je to cítit ve vzduchu, je to patrné na gestech a vyjadřují to pohledy. Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní, ale zároveň důležití a nezbytní, všichni jsme povoláni veslovat společně, všichni se potřebujeme navzájem těšit. Na této lodi… jsme všichni. Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají: »Hyneme« (v.38), tak i my jsme postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní účet, nýbrž pouze společně.

Je snadné vžít se do této příhody. Obtížné je pochopit Ježíše. Zatímco učedníci jsou přirozeně vylekaní a zoufalí, On byl na zádi, v té části lodi, která se potápí nejprve. A co dělá? Navzdory pozdvižení klidně spí, s důvěrou v Otce – v evangeliu vidíme Ježíše spát pouze tady. Když je probuzen, utiší vichr a vody a obrátí se k učedníkům vyčítavým tónem: »Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?« (v.40).

Snažme se porozumět. V čem spočívá nedostatek víry učedníků, který je protikladem Ježíšovy důvěry? Nepřestali v Něho věřit, vždyť se na Něho obracejí. Podívejme se však, jakým způsobem: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (v.38). Je ti to jedno. Mysleli, že Ježíšovi na nich nezáleží, nestará se o ně. Je to jedna z nejhorších věcí, slyšíme-li mezi sebou, v našich rodinách slova: „Nezáleží ti na mně?“. Tato věta zraňuje a rozbouří srdce. Otřásla také Ježíšem, protože nikomu jinému na nás nezáleží více než Jemu. A vskutku, jakmile je požádán, zachraňuje svoje  malomyslné učedníky.

Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své  programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu. Bouře odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků, neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím.

Bouří spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, tvoje Slovo nás dnes večer zasáhlo a dotýká se všech. V tomto našem světě, který miluješ více než my, jsme se hnali vpřed plnou rychlostí a měli dojem, že jsme mocní a schopní všeho. Chtiví zisku, jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář planetárním válkám a nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety. Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: „Probuď se, Pane!“.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, obracíš se k nám výzvou, výzvou k víře. Výzvou, v níž nejde ani tak o to věřit, že Ty existuješ, nýbrž jít za Tebou a důvěřovat Ti. V této postní době zní tvoje naléhavá výzva: „Změňte smyšlení“, »obraťe se ke mně celým svým srdcem« (Jl 2,12). Voláš nás, abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby. Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým. A cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří vprostřed strachu reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jež se vylévá a přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost. Život Ducha je s to vykoupit, docenit a ukázat, jak jsou naše životy spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám. Tváří v tvář utrpení, v němž se poměřuje opravdový rozvoj  našich národů, objevujeme a zakoušíme Ježíšovu velekněžskou modlitbu: »ať všichni jsou jedno« (Jan 17,21). Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech. Modlitba a tichá služba jsou naše vítězné zbraně.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Počátkem víry je uznání, že potřebujeme spásu. Nejsme soběstační, sami se utopíme: potřebujeme Pána jako kdysi mořeplavci hvězdy. Pozvěme Ježíše  na loďky svých životů. Odevzdejme mu svoje obavy, aby je přemohl. Jako učedníci zakusíme, že s Ním na palubě neztroskotáme. Vždyť v tom je Boží moc, že obrací v dobro všechno, co se stane, i to nepěkné. On vnáší klid do našich bouří, protože s Bohem život nikdy neumírá.

Pán nás uprostřed bouře interpeluje a vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno ztroskotává. Pán se probouzí, aby probudil a oživil naši velikonoční víru. Máme kotvu: v Jeho kříži jsme byli spaseni. Máme kormidlo: v Jeho kříži jsme byli vykoupeni. Máme naději: v Jeho kříži jsme znovuzrozeni a obejmuti, aby nás nic a nikdo neoddělil od Jeho výkupné lásky. Uprostřed izolace, v níž trpíme nedostatkem přízně a setkání, zakoušíme nedostatek mnohého, slyšme ještě jednou zvěst, která je naší spásou: vstal z mrtvých a žije vedle nás. Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život, který nás čeká, hleděli na ty, kteří se nás dovolávají, posílili, rozpoznali a podnítili milost, která v nás přebývá. Nezhášejme skomírající plamínek (Iz 42,3), který nikdy neochoří, a dejme vzplanout naději.

Obejmout Jeho kříž znamená najít odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli svého bažení po všemohoucnosti a majetku a dát prostor kreativitě, kterou může vzbudit jedině Duch svatý. Znamená to najít odvahu otevřít prostory, kde všichni pocítí, že jsou povoláni, a dopustit nové podoby pohostinnosti, bratrství a solidarity. V Jeho kříži jsme byli spaseni, abychom přijali naději, které umožníme posilovat a podporovat všechna možná opatření a cesty, jež nám mohou pomoci se opatrovat a chránit. Obejmout Pána, abychom objali naději: to je síla víry, která osvobozuje od strachu a dává naději.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?« Drazí bratři sestry, z tohoto místa, které vypráví o skálopevné Petrově víře, chtěl bych dnes večer svěřit vás všechny Pánu na přímluvu Madony, Spásy jeho lidu, mořské hvězdy uprostřed bouře. Z této kolonády, která objímá Řím a svět, ať na vás sestoupí Boží požehnání jako útěchyplné objetí. Pán ať žehná světu, daruje zdraví tělu a útěchu srdci. Žádáš nás, abychom neměli strach. Naše víra je však slabá a jsme bázliví. Ty však, Pane, nenechej nás napospas bouři. Zopakuj znovu: »Vy se nebojte« (Mt 28,5). A my, spolu s Petrem, »hoďme na Něj všechnu svou starost, vždyť Tobě na nás záleží« (srov. 1 Petr 5,7).

Přeložil Milan Glaser

Foto: Lenka Fojtíková ( přímého přenosu TV NOE)