„Fara tehdy byla v dezolátním stavu a tam, kde dnes stojí farní sál s kuchyňkou a sociálním zařízením, byl rozpadající se kravín,“ vzpomíná na své začátky v Olbramovicích farář.
Farní sál se mu podařilo postavit před patnácti lety a dnes plní účel, za kterým byl postavený. Konají se zde různé aktivity farníků i obyvatel, kteří zatím Boha nepoznali. Dochází tak k propojení všech bez rozdílu vyznání víry. „Bývají zde i svatby, různé rodinné oslavy a nyní se zde druhou dubnovou sobotu uskutečnila první duchovní obnova. Přijel k nám jihlavský rodák, karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet,“ říká kněz. Od loňského roku se zhruba jednou za půl roku v sále schází lidé při modlitbách s prosbou za fyzické uzdravení.
Že to nemá P. Jan Fiala ve svěřené farnosti snadné, svědčil fakt, že před mší svatou se ujal role kostelníka a poté také ministranta. Skutečnost, že byly Olbramovice historicky součástí Sudet, se prostě na osudu této farnosti tvrdě podepsal.

Při sobotním semináři P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm., který v promluvách zaostřil na velikonoční události, v Olbramovicích mimo jiné zaznělo:

• Ježíš jako jediný věděl, že Otcova vůle je to největší dobro pro nás. Neexistuje nic lepšího, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Neseme pečeť svého Boha. Jsme stvořeni pro lásku na celou věčnost, a proto jedině Bůh ví, co je pro nás dobře.

• Jeden z našich základních hříchů je, že si nenecháme do svého života mluvit, ale spoustu věcí děláme v nezávislosti na Bohu.

• Dnes je takový moderní postoj, který se nazývá svobodou. Mladí jsou svobodní tím, že si dělají, co chtějí. To je prostě přeznačení hříchu nezávislosti a svévole. Nemůžeme se ale divit, protože dnes se všechno přeznačuje. Láskou se nazývá něco, co vůbec není, svobodou se nazývá závislost a můžeme jít dál, jak to všechno ve světě je.

• Pro nás je důležité, abychom poznali, že Bůh je jenom dobro a to Ježíš věděl.

• Od ráje ďábel pokřivil obraz Boží a lidé se Boha bojí. Kolikrát lidé řeknou, že se bojí Bohu odevzdat život, protože by třeba mohli onemocnět.

• Bůh poslal svého Syna, aby z nás sňal ty nemoci a uzdravil,ale lidé mají strach, že když se odevzdají Bohu nemoc sešle, nebo že je potrestá. Kdyby nás Bůh chtěl trestat, tak nás musí ale trestat od rána do večera. On ale přece neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.

• Úplně jinak se staví k problémům života člověk, který od dětství zakoušel, že je přijatý a milovaný. Přijdou překážky a on ví, že jsou od toho, aby se zdolaly, přijdou těžkosti a on ví, že tím musí projít, protože ví, že k tomuto životu ve světě těžkosti patří. Tady nemáme na růžích ustláno. Pán Ježíš na sebe sice vzal všechno to těžké, co prožíváme, ale to neznamená, že už nebudeme prožívat nic. My to ale můžeme prožívat s ním a potom v odevzdanosti do Otcovy vůle, v blízkosti Otce, který je milujícím a nese nás v náručí, dává nám sílu Ducha Svatého, abychom prošli tím těžkým. Ale to musí mít člověk zkušenost lásky a dobroty Boží, že tváří tvář v utrpení vlastním i druhých nezpochybní Boží dobrotu.

• Za námi kněžími přicházejí lidé a říkají: „Jak se na to Pán Bůh může dívat? Proč nás tohle to potkalo? Onemocněla jsem a potom i manžel a dítě začalo blbnout s drogami. Proč to ten Pán Bůh na nás dopouští?“ To je pohanská představa Boha, který na nás sesílá trápení. Ale on poslal svého Syna, aby z nás to trápení sňal. Problém je ale v tom, že mu nejsme schopni zcela důvěřovat a patřit. Kdybychom mu opravdu patřili a na jeho lásku odpovídali, tak by to těžké bylo nakonec k našemu dobru. Těm, kdo milují Boha, všechno napovídá k dobrému. Předpoklad je láska a důvěra, že nezpochybním Boží dobrotu, i když jsou v životě těžké věci.

• Pán Ježíš nám neslíbil, že budeme všemu rozumět. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí, vždycky bude s námi, a když se ho budeme držet, dá smysl i tomu, co je těžké.

• Když čteme Písmo svaté, je třeba vnímat každé slovo.

• Na mnoha místech Písma svatého čteme, že nemáme soudit. Je to velmi důležité, protože my vůbec nevíme, co toho člověka vedlo k tomu, že dnes jedná nebo mluví tak, jak jedná. Nevíme, co si donesl na svět, kdo ho vychovával, jaká zranění, touhy, co všechno jím lomcovalo. My nevíme… To ví Bůh. Ale Ježíš vždy hrál na touhu srdce.

• Touha po Bohu je základem všeho. Probouzí se v nás, když čteme Písmo, modlíme, prosíme o Ducha Svatého, účastníme se chval, naše srdce se v těch chvílích jakoby nadechne a touží, aby Bůh byl v nás, aby nás plně obsadil a plně obsadil náš život.

• Když v sobě nemáte světlo, tak nás to atomizuje, odtahuje od sebe, člověk se vymlouvá, že má rád samotu a jde do přírody. On je ale rozdíl, jestli tam jde rozjímat nebo utíká z napětí, které je u nich doma. Vnitřní rozbitost se vždy projeví rozbitostí ve vztazích. Pokud nemám v srdci pokoj, nemůžu ho mít ve vztahu k lidem. Ve vztahu k lidem, kteří byť mají jiné názory, mohu mít pěkný vztah, pokud mám pokoj v srdci. Když ale nemám pokoj v srdci, hádám se na potkání kvůli největším blbostem. A když se nehádám, tak si aspoň myslím, že ti druzí jsou blbí a to stačí, abych hřešil.

• Největším motorem v životě je láska, ale má jednu velkou konkurenční sílu a tou je lidská pýcha. Lidé udělají nejvíce buď z lásky, což je k dobru druhých, ke slávě Boží anebo z pýchy a to je k oslavě sebe sama. Tento svět vsadil na pýchu, sebestřednost, lidskou důležitost, ale evangelium vsází na jinou sílu. Sílu lásky a láska nikdy nehledá sebe, ale vždy hledá, co chce Bůh a co pomůže druhým lidem.

• Víra roste s osobním vztahem lásky. Víra nejsou duchovní vztahy, ale dar Boží. Čím více žijeme v důvěrném vztahu s Ježíšem, tím více víra roste. A také tím, když víru používáme a dovolujeme sami sobě smýšlet na základě Písma, víry a jednat na základě víry, tak se víra rozmnožuje. Když se víra nežije, tak se ztrácí. Když nebudeme spolupracovat s Duchem Svatým, tak zvítězí náš duch v srdci. Když si nebudeme vážit daru Božího slova, nebudeme ho rozjímat, nebudeme podle něho jednat, k ničemu nám nepomůže, že budeme vědět, že Ježíš vstal z mrtvých.

• Nestačí vědět, že Ježíš vstal z mrtvých! My se s ním musíme setkat. Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.

• Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje, je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.

• O co vlastně více v životě jde? Čím více poznáváte Ježíše, tím víc ho milujete. A čím víc ho milujete, tím více se proměňujete v něho. Lidé chtějí poznat všechno možné. Každému přeji exotické dovolené, někoho baví věda, ale nad tím vším musí být touha poznat Boha. Každým krůčkem tohoto poznání poroste naše láska, důvěra a nás to bude měnit, budeme se mu podobat.

• Někdy máme dojem, že Pána Boha zajímají naše hříchy. Ty on ale zná! Za ně zemřel. On ale chce, abychom ho začali poslouchat, milovat, abychom dělali, co chce on. Definitivně dostaneme smysl svého života tehdy, kdy přijmeme poslání, které nám Bůh dal a to vždy souvisí s tím, že nežijeme pro sebe.
  
• Strach je jedna z největších překážek našeho života s Bohem. V Písmu svatém je údajně 366x řečeno: „Neboj se.“ To je proto, když je přestupný rok, aby to bylo na každý den v roce. A možné je dobře si to často připomínat, protože Boží nepřítel se snaží strach nějakým způsobem do našeho života vnést a tím strachem nás od Pána odvést.
  
• Strach ze smrti, nemoci, strach o druhé, strach z toho, co bude chtít Bůh, jsou všechno strachy, které nás vzdalují Bohu. Když to zjistíme, musíme se proti tomu postavit.
  
• Pán pokáral strach, démony i bouři. Učedníky tak osvobodil od moci strachu.
  
• Pokoj vám – to je největší Ježíšův dar pro nás, protože v něm je odpuštění našich hříchů, smíření s Bohem, nový život. Ten pokoj způsobuje pokoj mezi námi a Bohem, zrození k novému lidství. Pokoj jde proti každé nesrovnalosti, proti každému nedorozumění, proti každé rozbitosti ve vztazích. Ježíš učil své učedníky, aby byli šiřiteli pokoje. Pokoj nevytvoříme, je to Ježíšův dar, ale jsme povoláni předávat ho dál jeden druhému od srdce k srdci. To znamená nesoudit, nekritizovat, odpouštět, přijímat druhé jací jsou a vědět tak, jako Bůh pomohl mně, pomůže jemu. Pán Bůh se dívá na naše nepřátele určitě jinak než se na ně díváme my. Pro Ježíše jsou všichni lidé, včetně těch největších zločinců, lidé, kteří mají potenciál uvěřit a změnit svůj život. A moje maminka říkávala, co nejde po dobrým, nejde vůbec. A my se to musíme učit. V tom smyslu věřit, že Boží dobro je mocnější než veškeré zlo na celém světě. Ta moc jeho lásky a odpuštění a to je v tom slově: „Pokoj vám!“
  
• Nejde o náš hřích, selhání a strachy! Jde o to, že si nás Bůh vyvolil, abychom pokračovali v Ježíšově životě tady na zemi. V jeho poslání, které  dal. Nic víc, nic míň. Nic víc už být nemůže, protože to nemají ani andělé! Jsme povolání žít životem Ježíše Krista, Božího Syna. Když budeme poznávat Ježíše, budeme poznávat, jak žít toto synovství, jak žít toto poslání, proto rozjímáme evangelia, jak to ten Pán Ježíš dělal, jak to dělat s těmi nemocnými, chudými, nepřáteli, chytrými, co říkal, jak se choval, kdy se modli. To je takový poklad! Největším vzorem našeho života je Ježíš sám.
  
• My nemáme svůj byznys. Pro mnohé z vás to znamená žít pro Boha ve své rodině, vychovat děti, starat se o stárnoucí rodiče, zvěstovat evangelium sousedům, být připraveni nést evangelium dál v práci. Když v sobě budete mít Boha, tak to nepůjde zatajit. K tomu ale potřebujte Ducha Svatého. Bez Ducha Svatého křesťanství neexistuje. Přijímáme odpuštění a dáváme ho dál, přijmeme pokoj a dáváme ho dál, protože Bůh nemůže jinak působit, když žijeme v nenávisti, napětí. Víte kolik je mezi lidmi arogance, agrese. hněvu, neodpuštění…Jak v tom má Pán Bůh působit? Jak to může fungovat? Nikoho to trvale nebaví žít v takových vztazích, takže potom utíkají k chytrým mobilům, počítačům, tabletům, nebo drogám. Dříve chlapi více utíkali do hospody a dnes mají zase jiné možnosti. Každý takový útěk je jen znamením nepokoje, který mají v srdci.
  
• Dotýkat se Kristových ran znamená žít z Boží lásky. A vědět, že i Kristovo tělo má rány stejně jako naše společenství církve. A ty rány mohou být místem, kde se Pán oslaví.
  
• Velikonoce nejsou o tom, abychom prožili hezké obřady, ale abychom se setkali se Vzkříšeným Kristem, aby se znovu naše víra, láska a vděčnost k němu rozhořela, abychom s ním žili každodenní život. Nám se ani ten nejsvětější obřad nemůže stát nějakou náhradou víry. Křesťanství je vztah s živým Bohem. Vztah lásky a důvěry.
  
• Jsme povoláni věřit i na základě znamení, která nám Pán Bůh dává. Ježíš několikrát vyzývá své učedníky, aby měli oči otevřené, učili se dívat, aby dobře naslouchali, protože Bůh žije mezi námi, žije v nás, v našich vztazích. Když budeme vidět jeho skrytou přítomnost nebo budeme jeho přítomnost vidět v utrpení, tak ho budeme  vidět i ve slávě.
  ‚
• Musíme se naučit vidět Boha v utrpení, abychom ho viděli i ve slávě, ve znameních, která nám dává, ve slově Božím, protože Bůh je všude, jenom my jsme slepí. Je důležité, abychom nepřestávali hledat a toužit po svém Pánu. Je důležité, abychom celým srdcem milovali svého Boha. Poslání, které nám Pán Bůh dal, můžeme správně žít jedině v jeho lásce, tak jako on miluje nás, abychom nejprve na jeho lásku odpověděli a milovali ty, které nám svěřil. To je poslání Velikonoc, které nám Pán Bůh dal – podíl na jeho životě a lásce.

Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.

Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.

Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.

Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.

V Římě jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou, protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.

Z domova jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině, ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu. Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas, který ale už měl Photoshop.

V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.

S tím, co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice, jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky, vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala do redakce přes počítač kavárny.

To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.

Ten pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.

Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…

Tady je jeden ze zveřejněných článků:

Mladí lidé při pohřbu volali: „ Vivat papa!

Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: „Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.

„Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. „ Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.

Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.

Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.

Prožíváme náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma

Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně zasáhla i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.

S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.

Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.

A toto byl komentář k fotoreportáži:

Tisíce lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.

Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.

Někteří v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné, jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze Sicílie.

Římská radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých domovech.

Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…

Dnes mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva, abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte se? Já určitě…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Důležité ale bylo, že lidé přišli poděkovat za všechny dary, které každý den dostávají. Ke konci hlavní poutní mše svaté už na účastníky svítilo sluníčko.

Jak už bývá zvykem, ranní mši svatou sloužil od devíti hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Ten ve své promluvě připomněl úsloví našich předků: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání,“ a dále pokračoval: „Musíme si dnes připomenout, že kromě těch, kdo se namáhali na polích, vinicích a sadech, je tu ještě někdo, komu je třeba neustále děkovat. A to je Stvořitel. Nebeský hospodář, který dává vínu růst, který dává slunce. Na to dnes člověk často zapomíná. Když přestane naslouchat hlasům ptáků, přestane si všímat krásy pestrobarevného motýla, když přestane vnímat tajemství klíčící rostliny, bude zítra ještě vidět člověka? Proto nepřestávejme žasnout a obdivovat všechny zázraky a Boží dary, které se nám nabízí v obdivuhodném stvoření přírody a plodech naší práce. A hlavně, nepřestávejme za vše děkovat,“ řekl v závěru kázání. P. Reif.

Text a foto: Lenka Fojtíková

„Když jsme sem přijeli,  kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat.  Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal.  A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“  „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel…  Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším…  Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy.  Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď  pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů…  Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu.