To jsem ale krapet odbočila. Letos se mně prostě letitý sen o návštěvě Ameriky a New Yorku podařilo splnit! Předem mne někteří zkušení cestovatelé varovali, abych se moc netěšila, protože mě to město může pěkně zklamat. Kamarádka Jana mě upozorňovala, abych si vzala teplé oblečení, protože přes ty mrakodrapy se slunko dolů do ulice ani nedostane. Tvrdila, že i když tam byla v květnu, jako jsem se chystala já, pořádně mrzla a musela si koupit teplou mikinu…

Cestu jsme se sestrou plánovaly s ročním předstihem. S tímto předstihem zamluvila zpáteční letenky i s týdenním pobytem v jednom skleněném hotelu snad jen padesát metrů od místa, kde stávala dvojčata, se jí podařilo sehnat za cca. 19 000 Kč, což byla fantastická cena.

Chtěla jsem být v New Yorku v době mých narozenin, což je na počátku května. Dnes už můžu říct, že to byla skvělá volba! Všechno kvetlo, vzduch voněl jarem, příroda se probouzela a po celou dobu bylo takové teplo, že jsme mohli chodit jen v tričku a vedro tam bylo tedy v čase naší návštěvy pořádné.

Byla jsem jako v rauši, když jsem šla po Manhattanu a pěšky prožila procházku přes Brooklyn i Manhattan bridge. Ten most, který mně dlouhá léta pokrýval jednu celou stěnu pracovny a já si snila o tom, že se tam jednou podívám… Zaběhala jsem si, byť vzhledem ke svému věku a zdraví už těžkým krokem, v Central parku a procházela se po Time square… Ochutnala dobroty v Chine Town a nasávala atmosféru na Canal Street. Splnila jsem si sen…

Sny jsou od toho, abychom si je plnili, protože jednou můžeme ležet nemocní, staří a nemohoucí v posteli, koukat do stropu a litovat toho, co jsme mohli udělat, zažít, vidět a procestovat a neudělali jsme to. Ať už z lenosti, anebo také třeba ze strachu, že bychom měli šetřit, myslet na zadní vrátka a neutrácet.

A ještě jednu výhodu měla moje první cesta do New Yorku. Za moře jsem se vydala se svou starší sestrou a jejím manželem. S lidmi, s nimiž jsem toho hodně zažila už od mých nějakých osmnácti let, kdy jsem se za nimi vydala po maturitě do Vídně. Hlídala jsem tam tehdy svou malou neteř, která mne naučila sprostě německy nadávat. Běhala jsem ještě lehkým krokem po Schónbrunnu a poznávala, jak se žije na západ od našich hranic. Později mne tito dva lidé vzali poprvé do Itálie na divokou vodu a ještě později jsme spolu absolvovali nespočet běžeckých závodů v nejrůznějších koutech Rakouska. Když jsme tedy společně po dlouhých desetiletích vyrazili do Ameriky, cítila jsem se najednou jakoby mně zase bylo dvacet a prostě si to užívala, i když jsem moc dobře věděla, že dvacet nám už dávno není… To nic ale nezměnilo na tom, že jsem si tento trip pořádně užila!

Pokud jste se prohryzali textem až sem a zajímá Vás, jak jsem viděla přes hledáček fotoaparátu vysněný New York na jaře roku 2018 já, můžete níže mrknout na fotky. Rozhodně té cesty nelituji. New York mne v žádném případě nezklamal. Byl přesně takový, jaký jsem si ho ve své fantazii a mozku vysnila před čtyřiceti lety…