Ráno, které v ostravské fakultní nemocnici určitě zpočátku vypadalo jako každé jiné ráno. Během pár minut ale bylo všechno jinak. Po střelbě útočníka v čekárně traumatologického oddělení zůstalo šest mrtvých a dva vážně zranění. Podle zpravodajských serverů šlo o pacienty.

Původně jsem si myslela, že si šel vyřídit účty s lékaři či ošetřujícím personálem, se kterými nebyl spokojený. Proč ale střílel do nevinných pacientů, kteří čekali na ošetření? Nějak mně to rozum nebere. Samotný útočník už také nedá žádnou odpověď na hromadu otázek, které se vynořují ze všech stran. Po svém činu se totiž zastřelil….

Znovu jsem si plnou vahou uvědomila křehkost lidského života i to, že nikdo nevíme, kdy budeme povoláni na věčnost… Všechny dnešní oběti naprosto nečekaného útoku prostě byly v určitém okamžiku na špatném místě. Tuto skutečnost nemohl nikdo z nich tušit a tedy ani ovlivnit.

Na to všechno a mnohé další jsem myslela, když jsem procházela adventními trhy v Brně. Myslela jsem na oběti, ale i jejich rodiny, které zasáhla šokující zpráva o ztrátě nejbližších pár dnů před Vánocemi. Tím se pro ně zřejmě už navždy změnil předvánoční čas v něco naprosto příšerného a hrozného. Hrůzu, která nejde vrátit a bude navždy vryta do jejich paměti a bude se vracet rok co rok…

Myslela jsem ale také na hrůzu a bolest, kterou nyní prožívá matka vraždícího muže, jehož kolegové z práce charakterizovali jako hodného a sympatického kolegu.

Média nyní budou tento útok na nevinné rozebírat ze všech stran po mnoho dnů a možná i týdnů. Určitě se najde mnoho chytráků, zdůvodňujících proč, co, a jak se stalo… Nic to ale nezmění na skutečnosti, že bolest pozůstalých, kteří byli ztrátou blízkých brutálně zraněni uvnitř svých duší a myslí, bude přetrvávat dlouhé roky, přestože oni osobně přímý zásah kulkou nedostali. A protože jsem věřící, tak se modlím za zemřelé i pozůstalé…

Lenka

V pondělí 10. prosince jsem s cestovní kanceláří Kormidlo vyrazila Do Drážďan. To už jsem za sebou měla ale návštěvu adventních trhů v Brně. O těch píši ale na jiném místě tohoto webu.

Do Drážďan jsme z brněnského autobusového nádraží Zvonařka vyráželi ve čtyři hodiny ráno. Další turisty jsme nabírali ve Velkém Meziříčí, Jihlavě a Praze. Cesta byla bez dopravních zácp naprosto plynulá a my na místo s několika přestávkami „na čurání“ dorazili zhruba o půl desáté. Průvodce nám řekl, že je před námi devět hodin v ulicích města, protože řidič potřebuje dodržet povinnou přestávku. Vzhledem k tomu, že právě začalo pršet, tak jsem to s mým plánovaným focením neviděla moc dobře. Nakonec nás celý den provázely dešťové přeháňky a v jednom okamžiku údajně i sprška ledových krup, ale to jsem zřejmě právě procházela obchoďák nebo seděla v kavárně…

Každopádně mohu zpětně říct, že přestože jsem nejdříve z deště nebyla nadšená, protože jsem jela do Drážďan primárně fotit, tak ty fotky nakonec dostaly mezi kapkami deště jiný, zajímavý a krásný náboj… Pokud se prokousáte ve fotogalerii až ke konci, tak je to vidět především v nastávajícím večeru za umělého osvětlení pouličních lamp starého města a vánoční výzdoby… Zveřejnila jsem ale i fotky za denního světla, protože mají také svoji atmosféru..

Co se týká výzdoby prodejních domečků, tak doposud ji dle mého mínění nepředčilo žádné město, které jsem za svůj život navštívila. Adventní trhy se zde konají od roku 1434, tak možná to bude tím. Drážďany jsou typické především pečením obří vánoční štoly, která bývá dlouhá několik metrů a letos se stala středem pozornosti tzv. Striezelmarketu v sobotu 8. prosince. My jsme v Drážďanech byli v pondělí po této velké slávě. Výhodou bylo, že se v centru města dalo v pohodě projít a člověk se nemusel prodírat přes davy lidí, což doopravdy nesnáším. Nevýhodou ale bylo, že byly zavřené všechny galerie i muzea. To člověka naštve – zvlášť, když jsme celý den bojovali s dešťovými přeháňkami…

Vánoční štoly – drážďanskou specialitu, ale nabízeli mnozí prodejci na svých stáncích a byla k mání také v lkavárnách a cukrárnách. Zatímco u nás v obchodních domech dostanete podle velikosti štolu za cca. 60 až 120 Kč, tak v Drážďanech byly čtyři plátky v celofánu od zhruba šesti eur až po štoly v různém dárkovém balení za cenu přes 20 eur. Cena se odvíjela od váhy a místa, kde ji člověk kupoval.

Grilovaná klobása v housce byla naopak na trzích nejlevnějším nabízeným pokrmem a cena se pohybovala od tří eur. Svařák vyšel zhruba na 3,5 eura. V nabídce byly také punče s vaječným koňakem, Becherovkou a dalším nejrůznějším alkoholem. Punč vyšel zhruba na 5 eur – plus – mínus.

Při svém putování městem jsem zabrousila také do jednoho obchoďáku, kde jsem slyšela hlavně češtinu Z tohoto globálního blázince jsem zase rychle vypadla. Další informace jsou ve fotogalerii v popiskách, které jsou tady netradičně umístěny nad fotkou.

Celkový závěr z mé první návštěvy Drážďan? Mně osobně se historické město moc líbilo. V adventních Drážďanech bylo pěkné, že odpoledne na podiu probíhal program i ve všední den. V pozdějším odpoledni potom na různých místech vyhrávali různí muzikanti rozličných žánrů. Na zámeckém nádvoří byli oblečeni do historických kostýmů a hráli skvěle. Pokud bych město ale chtěla více poznat a navštívit galerie či nějaké muzeum, potřebovala bych k tomu alespoň tři dny pobytu.

Jinak jsem po tom devítihodinovém pochodu městem, kdy jsem si pravda dala přestávku, abych ochutnala drážďanskou štolu v jedné cukrárně a na závěr svého putování také spočinula v klidu kostela, jsem byla  o půlnoci, kdy jsme dorazili do Brna, nadřená jako kůň. Uvědomila jsem si, že moc let asi takové výkony už podávat nebudu. Nachodila jsem sice jen nějakých dvanáct kilometrů, ale s těmi zhruba deseti kilogramy foto techniky v tašce a posléze navíc s taškou dárečků, se mně to pěkně proneslo. Ale stálo to za to! Kdo máte čas, tak Drážďany vřele doporučuji!

A jedna poznámka na závěr. Na fotkách můžete vidět také betonové zátarasy, které brání, aby případní teroristé na některý z adventních trhů nevjeli a cíleně nezmasakrovali návštěvníky. Když jsem procházela městem a viděla důmyslně umístěné zátarasy, které si nic nezadají s těmi v Izraeli, tak jsem si smutně říkala, že Evropa už nikdy nebude taková, jaká bývala v osmdesátých a možná ještě počátkem devadesátých let. Za posledních třicet let se svět totiž neskutečně změnil…

Všem přeji krásný advetní čas a podám ještě „raport“ z návštěvy Salzburgu, kam se teprve chystám i z Brna, kde už jsem byla.

SRANDA MUSÍ BÝT!
Musím se přiznat, že nejsem zrovna vyznavač nějakých trhů. Všude lidí jako opic a obyčejně i stejný sortiment zboží na stáncích. Ani o řemeslníky nestojím, protože se s nimi stýkám v rámci svých pracovních povinností. Po včerejšku ale musím říct, že to bylo super. Nešlo přitom ani tak o ty trhy, ale spíš o to, že jsme byli všichni jeden celý den spolu a pořádně si to užili. Při naší společné komunikaci přitom zaznělo tolik „zvonků“, že jsme se občas fakt váleli smíchy.  Nevím, jestli by vše stejně vnímali čtenáři těchto stránek, ale my jsme byli v daném okamžiku několikrát hodně odrovnaní. Všechno začalo poté, co jsme vjeli za hranice Vídně a můj sedmnáctiletý syn Filip se zeptal: „Teto, proč jsou na těch šalinách vlaječky?“ Než tetička stačila odpovědět na jeho dotaz, odpověděla za dceru babička: „Asi mají radost, že zase vyjeli….“ Vůbec jsme nepochopili logiku její odpovědi a zřejmě to byl také důvod k našemu výbuchu smíchu. Řehtali jsme se jako koně. Když jsme pak řekli: „Pšššt!!! Nesmějte se tak nahlas!!!“ Smály jsem se ségrou ještě víc, protože právě těmito slovy nás naše matka-babička neustále napomíná… Podle jejího mínění se totiž chováme příliš hlučně a nezachováváme náležitou důstojnost dam… Babička totiž pracovala celý život v jeslích, a tak má zřejmě neustále potřebu někoho vychovávat. Občas je to krapet trapné, když před velkou společností začne peskovat své „děti“ ve věku nad čtyřicet i nad padesát… No a tak si z toho musíme dělat srandu, protože jinak bychom se z různých upozornění třeba zbláznili…

LIDÍ JAKO MUCH
Tentokrát ale bylo vše v pohodě. Nejdřív jsme zamířili na největší vídeňský trh Naschmarkt, kde bylo k dostání téměř všechno. Myslím tedy, co se jídla týká. Rozhodně tam nebyli se svým sortimentem naši šikmoocí spoluobyvatelé… Ty by tam člověk nenašel… Čerstvé ryby, maso, pečivo, punč, sýry, sladkosti, svařák, ovoce a zelenina všeho druhu a já nevím, co všechno ještě, tak toho tam byly haldy. Byly tam ale také mraky lidí. Stejný nápad vyrazit na trh dostaly tisíce lidí, takže jsme občas nemohli vůbec mezi prodejními stánky procházet. Než jsme se trhem protlačili, bylo poledne a my pak zamířili na Kärtner Strasse. Procházeli jsme nejluxusnější ulicí města, obdivovali vánoční výzdobu, sledovali nejrůznější pouliční „umělce“, kteří se snažili svými dovednostmi vydělat nějaké euro. Od Stephansdomu jsme zamířili k Rathausu. Všude panovala pohodová atmosféra. Jen těch lidí, kdyby bylo aspoň o trošku méně… Z trhu u Rathausu jsme toho moc neviděli. Tam už se mezi prodejními stánky totiž nedalo vůbec projít. Záhy jsme se rozhodli odejít pryč. Ještě předtím jsme ale museli najít Filipa, který se nám ten den „ztratil“ už potřetí. Vždycky se totiž někde zapomněl při focení a už jsme byli „ztracení“… Je pravda, že u Rathausu už mně mezi těmi davy vytekly nervy a napsala jsem mu SMS: Kde zase jsi??? A on odepsal: U panáčků, co hrají na trubku… Vydaly jsme se (my tři ženské) tedy hledat panáčka, co hraje na trubku. Naše matka najednou řekla: „Já už slyším nějaké troubení!“ „To jsou ale mami hasiči,“ vyvedla ji z omylu sestra… Nakonec jsme hledání „panáčka“, co hraje na trubku, vzdaly a já jsem Filipovi napsala, kde na něj čekáme. Za chvilku byl u nás a teprve pak jsme se dozvěděly, že šlo o dřevěné panáčky… Co na to říct? No coment…   

KLID U SCHÖNBRUNNU
Trh u Rathausu jsme tedy vzdali a vyrazili k Schönbrunnu. Tam byla pohoda, kterou jsme hledali! Žádná tlačenice a navíc se právě začínalo stmívat, takže pohled na nasvícený zámek s temně modrým nebem na pozadí byl nááádherný… U zámku jsme si dali opečenou klobásku, kterou jsme zapili punčem, prohlédli zboží lidových řemeslníků ve stáncích a už jsme museli mazat k silnici, kde nás s autem čekal švagr.

TRH S VÍDEŇÁKY
Naše sobotní putování po vídeňských vánočních trzích ten den ale ještě neskončilo! Švagr nás vyvezl na kopec Cobenzl. Díky jeho ochotě a iniciativě jsme se mohli pokochat nádherných pohledem na rozzářenou předvánoční Vídeň, která nám ležela přímo u nohou. Také na tomto kopci byl vánoční trh. Sortiment byl podobný jako tam dole s tím rozdílem, že tady byli samí Vídeňáci, zatímco u Rathausu bylo na každém kroku slyšet češtinu, slovenštinu a trošku také italštinu… Na tomto posledním trhu jsme vypili ten den svůj třetí punč a poté uháněli směrem na Brno… Babička v autě zase zaperlila, když řekla: „Tento výlet byl stokrát lepší než se Žákem!“ Kdo je Žák? Jeden dobrý muž, který organizuje zájezdy mimo jiné i na adventní trhy do Vídně.

A proč byl lepší? No vždyť to je jasný! Protože jsme byli spolu! Vůbec ani tak nešlo o to, co všechno stihneme, ale že si ten výlet společně užíváme. Taky jsem docela dost fotila, protože vůbec netuším, jestli se zase do Vídně hned tak dostanu.  Pokud totiž pracuji, tak většinou není na nic čas. Bohužel ani na setkávání s blízkými, což je samozřejmě špatně a taky veliká škoda… Není totiž nad společné zážitky se svou vlastní rodinou…

A tak všem přeji, aby se dokáli utrhnout od svých pracovních povinností a užívali si aspoň občas nějaký den se svou rodinou, protože to jsou ty okamžiky, na které bude člověk dlouho vzpomínat. Společně prožité zážitky totiž nejde koupit za žádné peníze…

Hele, ségra – díky za super výlet a perfektní průvodcovské služby!!!

Všechny zdravím a přeji vám bezva dny prožité se svými blízkými!!!! Lenka