Z Keukenhofu jsme zamířili do skanzenu v ZaanseSchans v Zaandamu. Obrázky a pár řádků k nim najdete zde. A tady jsou fotky ze „šmejdění“ po Amsterdamu.

Byl to pěkný výlet, ale brutálně náročný. Busem přes noc tam, poté celodenní focení a přes noc zpět. Takové vélety už holt nejsou pro starý, jako jsem já. Byla jsem totálně vyřízená. Vedle mne ale seděla úžasná paní doktorka – anestezioložka z Prahy – ročník 1940. Všechno vydržela, vůbec si nestěžovala a vše zvládla. Měla můj obdiv! I za to, když mně řekla, že dvakrát týdně ještě bývá v nemocnici na sále. To mně rozum nebral. No borka to byla! Já jsem si v jednom okamžiku říkala, že tam asi umřu.

Vadily mně ty davy lidí, které byly všude, kam jsme se hnuli. V zahradách, skanzenu a nejbrutálnější davy byly v Amsterdamu. Až na místě jsem se dozvěděla, že něco jako veřejné záchodky tam vůbec neexistují… Člověk musel vždy zajít do mekáče či jiné restaurace. A v tom byl právě ten kámen úrazu. Má představa byla, že se usadím do nějakého stylového podniku, objednám si dobré jídlo a pití a budu sledovat na ulici cvrkot holandského velkoměsta. To jsem ale měla příliš odvážný plán! Všechny, ale doslova všechny restaurace v centru města byly plné k prasknutí. Pokud byl nějaký stůl či stoleček volný, tak na něm byl lístek s rezervačkou. A „bistro“ na čtyřech kolech, na které nás upozorňoval průvodce, že tam mají luxusní slanečky, které Holanďané milují, mne fakt nelákalo. Sebelepší rybku jíst „na stojáka“ vedle odpadkáče, protože prodej z okna přívěsu samozřejmě žádné posezení se zázemím nenabízel, pro mne doopravdy nebylo místem pro kulinářský zážitek.

Další věc, co mne v Holandsku dost dostala, byla agresivní jízda VŠECH cyklistů. Ti tam jezdí bez helm a bez téměř jakýchkoliv ohledů na chodce. Za těch pár hodin, co jsem v jejich hlavním městě pobyla, na mne několikrát najížděli na přechodu pro chodce v okamžiku, kdy jsem měla zelenou. Jasně – jeli na červenou s drzostí sobě vlastní, protože v Holandsku přece mají cyklisté všude přednost! No ta bezohlednost a dravost cyklistů byl fakt hnus. Snad takoví nejsou i v běžném životě k sobě navzájem.

Jinak jsem tam zaregistrovala hodně pěkných domorodých žen. To mne tedy překvapilo, protože jsem to vůbec nečekala :-). Vysoké, převážně světlovlasé a fakt mnohdy doslova krásné. A co mne dále překvapilo, že podle průvodce jsou ve městě pouze čtyři kostely a jen v jednom se slouží mše svaté. Z ostatních jsou výstavní prostory nebo si je člověk může pronajmout na mejdan. Z toho mně zase bylo fakt smutno… Jeden z nich byl i ve čtvrti vyhlášených červených lamp, kde se ženy živí svým tělem a muži sem míří za sexem.

Když zhodnotím návštěvu Holandska tak musím říct, že květiny byly nádherné a zaujala mne i architektura a toť vše. Další návštěva Holandska z mé strany asi nebude. Rozhodně toho ale nelituji a dárcům za vánoční dárek děkuji. Každé poznání nové země je pro mne cenné. O to více jsem si při přechodu našich hranic vážila toho, jaké poskytujeme služby nejen turistům ale i sami sobě. Ať už v mnnožství míst v pěkných restauracích, kde není problém zajít na jídlo a pití (nemluvím o fast foodech, kterých tam měli spoustu), tak i toalet, které jsou na většině našich benzínovných stanic zdarma, zatímco v Německu i Holandsku se musí všude platit. Uvidíme, jestli brzy nenapodobíme své západní sousedy.

Všechny zdravím a přeji spoustu zajímavých zážitků a setkání nejen v zahraničí ale také doma…

Lenka