Na filmu mne hlavně dostal příběh Freddieho, který jsem do té doby takto podrobně neznala. Příběh malého chlapce, který je do osmi let hýčkán rodiči na ostrově Zanzibar, aby byl poté v necelých devíti letech poslán do internátní školy v Indii. Dostalo mne to tak moc, že jsem si po návratu domů stáhla dva díly dokumentu, který o životě Freddieho natočila BBC. Začala poslouchat písně Queen, hltala texty písní a přečetla čtyři knihy o životě Freddieho Mercuryho. I když je tento fenomenální zpěvák už sedmadvacet let po smrti, tak mne prostě jeho životní příběh dostal. Přinutil mne zamyslet se nad tím, proč Freddie žil tak divoký život, kdy střídal muže i ženy. Pamětníci vzpomínají, že byl sexem doslova posedlý, a když to na něj přišlo, musel ho mít. Na podiu absolutní suverén, který dokázal zapojit do své show více než sto tisíc návštěvníků, kteří přišli na jeho koncert a kdesi uvnitř přitom stále ten plachý a nesmělý kluk z dalekého Zanzibaru se záchvaty úzkosti, od nichž mu nepomohl kokain, alkohol ani sex s nekonečnou řadou mužů i žen…

Jeho poslední partnerJim Hutton, který s ním žil sedm let až do jeho smrti, o něm ve své knize (Mercury and me) napsal:  Další věc, kterou mi často říkal, až do noci, kdy zemřel, byla: „Miluji tě.“ A nikdy to nebylo „miluji tě“, že by to jen říkal jazyk, ale vždycky to tak skutečně myslel. Myslím, že jsme oba sdíleli strach ze stejné věci – z osamělosti. Freddie opakovaně říkal: „Můžete mít kolem sebe přátele celého světa, ale přesto se stále cítíte bolestně osamělí.“  Oba jsme si byli velmi dobře vědomi toho, že mnoho našich homosexuálních přátel bylo pronásledováno vyhlídkou na osamělý život, který budou prožívat nechtění a nemilovaní. Napsal ve své knize mimo jiné rodák z Irska Jim Hutton.
Z mého pohledu hledal Freddie v dobách své největší slávy lásku, kterou ale stejně v nezávazném sexu a divokých večírcích nenalezl. Hledal pravou, hlubokou lásku, kterou v sexu najít nemohl. Myslím si, že na sklonku svého života vše pochopil a setkal se i s opravdovou láskou skrze lidi, kteří ho chránili a poslední roky se o něj starali. Zvlášť právě u svého posledního přítele Jima Huttona, se kterým se miloval, i když jejich vztah na sklonku Freddieho života kvůli devastujiícímu postupu nemoci AIDS nebyl postavený na sexu. Mohl tak už zde na zemi zakusit střípek právé bezpodmínečné lásky a přijetí, po kterém touží ostatně všichni lidé… A to nikomu nemůžou dát miliony na nejrůznějších kontech ani sláva. Jakoby tato touha v nás byla už při početí zakódovaná.
V samotné bolesti nemoci a umírání byl ale nakonec sám, i když okolo něj byli jeho nejbližší. Mnohé zaznívá v písni Mother Love. Ale i tím si musí prožít každý umírající člověk. Prakticky nic o umírání, posledních okamžicích na tomto světě a o přechodu do nového života nevíme, protože nemůžeme udělat rozhovor s lidmi, kteří definitivně přešli na druhý břeh života, jelikož se od tam nikdy nikdo nevrátil.

A já věřím, že už se Freddie na věčnosti setkal s Jimem, který u něj byl, když 24. listopadu 1991 umíral. Jim za svým životním druhem odešel 1. 1. 2010. Tedy až devatenáct let po smrti Freddieho Mercury. Z lidského pohledu je to hodně dlouhá doba čekání na opětovné shledání, ale z Božího pohledu je to jen mrknutí oka. Po Freddieho smrti to tady neměl Jim vůbec lehké. Rozhodně se minimálně celý první rok po smrti své lásky necítil milovaný a přijímaný, jak toužil být a spíše zakoušel bolestné osamění, kterého se tak obával. A Freddiemu by se určitě nelíbilo, jak se k Jimovi někteří lidé z nejbližšího okolí chovali. Jim na to měl ale hodně trefnou odpověď. Na konci své knihy vzpomíná na dialog s přítelem Joe, který mu po smrti Freddieho řekl: „Jestli zemřu dřív než ty, řeknu mu všechno, co se tady dole děje.“ A Jim mu na to s úsměvem odpověděl: „On ví…“

Související

Tady je český text písně, který jsem převzala z www.textypisni.koule.cz

Mother Love

Nechci s tebou spát,
nepotřebuji ani vášeň.
Nechci bouřlivé aféry,
abych cítil, že můj život někam míří.
Všechno, co chci, je pohodlí a péče
Jen vědět, že mi má žena dává sladkou –
Mateřskou lásku

Šel jsem příliš dlouho touto osamělou uličkou
Mám už dost té stejné staré hry
Jsem člověk světa znalý a oni říkají, že jsem silný
Ale mé srdce je těžké a má naděje pryč

Tam venku ve městě, v chladném světě
Nechci žádný soucit, jen bezpečný úkryt
Mami, prosím, vezmi mě zpátky k sobě

Nechci dělat žádný rozruch
Ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které toužím
Nemůžu si ji vzít, jestli mě uvidíš plakat
Toužím po míru, předtím než zemřu

Vše, co chci, je vědět, že jsi tady
Že mě zahrneš svou sladkou mateřskou láskou –
Mateřskou lásku

Moje tělo bolí, že téměř nemůžu spát
Mé sny jsou jediná společnost, co mi zůstala
Cítím se jako zapadající slunce
Vracím se domů za svou sladkou mateřskou láskou –
(Mateřskou láskou)
(Mateřskou láskou)
Den oh (den oh)
Den oh
Den oh
Myslím, že se vracím k věcem, které jsem se v mládí tak dobře naučil …

A tady je píseň ke zhlédnutí…

Poté jsme byly s Marií zhruba tři roky v hodně intenzivním kontaktu a docela dost jsme toho spolu také zažily. Pevně věřím, že nás po své smrti seznámil právě P. Kubíček. Ale zpět k dnešnímu setkání.

V okamžiku, kdy jsem na nabídku charity kývla, mně bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Marie je mediálně velmi známý člověk, a pokud nedala za dobu svého působení stovky rozhovorů, tak desítky jich byly zcela jistě. Udělat rozhovor s takto mediálně „profláknutým“ člověkem proto není žádná legrace. Vždyť už  snad na všechny otázky, které ji kdo mohl položit, odpověděla!

A zvlášť nyní, když s ní Aleš Palán napsal knihu rozhovorů! V ní už bylo zcela jistě  řečeno všechno. Přesto jsem do této výzvy šla a teď už mohu říct, že rozhodně nelituji! Zcela jistě zazněly otázky, na které již Marie v minulosti odpovídala, ale ona i dnes na všechny dotazy reagovala jako vždy skvěle. Bylo to prostě úžasné setkání nejen pro mne, ale i pro posluchače, kteří přišli. Na závěr zhruba hodinového povídání jsem všem přítomným připomněla, že jsme se při rozhovoru jen lehce dotkly Mariiny činnosti v hospicovém hnutí, evangelizačních kurzech Alfa, do kterých se s vervou pustila v Praze Řepích, kde žije a samozřejmě nemohly chybět otázky nedávno vydanou knihu Neboj se vrátit domů. Kdo se ale o Marii chce dozvědět skutečně hodně, měl by si rozhodně knihu přečíst, protože tam je prostě všechno. Z dnešního dne si tady dovoluji zveřejnit pár fotografií z autogramiády v Uherském Hradišti i ze samostné besedy v tamní Orlovně, abyste viděli, jak pohodová tam panovala atmosféra. Tak! A já valím číst! Dobrou!

Lenka Fojtíková