KUŽELOVSKÝ MLÝN A VZPOMÍNÁNÍ
Do areálu se vcházelo od silnice boční brankou v plaňkovém plotu. I tehdy tam stála stodola, která se ale po rekonstrukci proměnila ve vstupní budovu do areálu, kde je dnes pokladna, upomínkové předměty i toalety. U kuželovského větráku jsem se většinou v minulosti potkávala s panem rídícím Františkem Okénkou. Naposledy to bylo v roce 2011, kdy ho tam fotil můj syn Filip do cyklu Stáří pro závěrečnou práci ve škole. Já sama jsem ho fotila u kuželovského větráku a v přilehlém stavení v roce 2010. Do mlýna mne tedy vnukové přivedli po třinácti letech a mně se ve vzpomínkách vracelo mnoho chvil, které jsem zde jako novinářka prožila. Děti měly o všechno zájem a výhodou bylo, že jsme byli v areálu první hosté, takže jsme si prohlídku pěkně užili.

Z Kuželova jsme potom jeli rovnou do přístavu Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou.

PROMĚNA BAŤOVA KANÁLU
Novodobou historii Baťáku znám dost dobře. Jako dnes si pamatuji, jak jsme seděli na tiskovce ještě ve staré budově veselského městského úřadu u hlavní silnice v roce 1998 a architekt Ivo Ondračka tam předkládal novinářům svou vizi o obnově vodní trasy Baťova kanálu s využitím pro turistiku. Apeloval, že je třeba vybudovat především infrastrukturu – přístaviště v jednotlivých obcích na trase Baťáku, servisy, íčka, občerstvení a ubytování, aby bylo turistům co nabídnout. Vzpomínal tehdy podobné kanály v Holandsku. Přiznám se, že jsem si tehdy nedovedla zcela představit, co má vizionář Ondračka na mysli. Když jsem ale minulý týden přijela s dětmi do veselského přístavu, tak jsem to pochopila naplno. Nádherný přístav s kotvením lodí v laguně, nové apartmány, plocha pro kempování, nová restaurace, informace, servis pro kola i lodě, půjčovna kol, koloběžek i různých lodí – od kanoí, přes malé motorové čluny až po hausbóty. K tomu moderní WC, sprchy i umývárna nádobí. Hřiště pro děti, v dosahu pítko pro lidi i psy, gril, workoutové hřiště, park pro skejťáky i koloběžky a lanové centrum. Vše perfektně vychytané a srovnatelné – ne-li lepší než na západ od našich hranic. Místo k rekreaci, které už dnes táhne do Veselí nad Moravou desetitisíce turistů ze všech koutů naší země i ze zahraničí. Do města, které bylo v době převratu v roce 1989 šedivým městem a rozhodně nepatřilo k turistickým ani kulturním místům naší krásné země. Vnuci se vrhli na hřiště a já šla zjistit, jak jezdí výletová loď Danaj. Měli jsme štěstí! Byl státní svátek, takže přidali jednu vyjížďku navíc a já koupila padesátiminutová plavbu pro všechny tři za 210 Kč. Odskočili jsme si domů na oběd a vrátili se do přístavu, kde se dětem na hřišti moc líbilo. Za hodinu jsme vypluli a po návratu zase zakotvili u hřiště.

Další den patřilo dopoledne lanovému centru u Baťáku. Jeden lístek vyšel děti na tři hodiny na 120 Kč. Dostaly na ruky náramek a mohly tam běhat a jezdit na obří skluzavce do znavení těla. Fakt je ten, že jsme tam v horku ani celé tři hodiny nevydrželi. Ještě musím upozornit, že v přístavu je zpoplatněné parkování všechny dny v roce. První půlhodina je zdarma a další hodiny vyjde na 30 Kč. Za 50 Kč, ale můžete v areálu parkovat 24 hodin. Když jsem do automatu hodila padesátikorunu, tak mně vyjel lístek s platností do 13.17 příštího dne, což je v porovnání s jinými městy naší země úplně v pohodě. A to nemluvím o zahraničí. Také v nové restauraci odpovídají ceny podobným zařízením v jiných městech. Platit zde lze ale pouze kartou. Kdo s bezhotovostním stykem nesouhlasí, tak se tady nenají ani nenapije. Připomnělo mně to Holandsko, kde mne před dvěma roky překvapilo, že se nedostanu ani na veřejný záchod bez karty a platbu kartou tam tehdy vyžadovali i v občerstvení v maringotce. To jsem tehdy nechápala a pomalu se to vkrádá i k nám.

OSTROŽSKÁ LHOTA VEDE
Odpoledne jsme s vnuky státní svátek, připomínající Jana Husa, prožili na dětském hřišti v Ostrožské Lhotě. Podle mne je to jedno z nejlepších dětských hřišť široko daleko. Proč? Leží u potoka a mezi tím vede jen cyklostezka a žádná silnice. Samozřejmě, že je také oplocené, má spoustu herních prvků a v jednom koutě i WC budku. Pro děti jsou ale nejlákavější věcí vodní prvky – hned u vchodu vodní mlha a v levé části od vchodu vodní prvek uprostřed obřího pískoviště, jehož součástí je i dřevěná nádrž, ze které lze kaskádovými drahami nechat protékat vodu, kterou je třeba načerpat a naplnit nádrž. To mé vnuky bavilo nesmírně. Z toho důvodu si přivezli plastové kbelíky a makali jako diví. Menší děti si dělaly různé kanály a vodní cesty v obřím pískovišti. Dohromady tam bylo za našeho pobytu jen pět dětí a tři dospělí. O den dříve jsme tam byli na průzkumu v podvečer ale sami.

Naši návštěvu zhatilo jen to, že jsem dostala od vos dvě žihadla mezi prsty pravé nohy. Doporučuji proto uzavřené boty. O den dříve se mně v plátěnkách nic nestalo, ale žabky holt nohy nekryly, a tak mám nohu po kotník jako baňu a po žihadlech se mně udělalo špatně, proto jsme jeli domů zhruba o hodinu dříve, než bylo v plánu. Jinak v Ostrožské Lhotě doporučuji navštívit Budařovu cukrárnu na křižovatce. Zákusky si tam koupíte v průměru za třicet korun a jsou vynikající. Stejně jako tamní zmrzlina. Dnes si pro děti přijedou rodiče. Za těch pár dnů jsem se jim snažila připravit zajímavý program. Snad se to podařilo. Občas jsem si večer připadala unavená jako horní, co fárá do dolů, ale stálo to zato, že jsme mohli být spolu.

INICIÁTOŘI BYLI MANŽELÉ REICHSFELDOVI
Zatímco Hodonín, Uherské Hradiště a dokonce i Brno vyčkávalo, jak se situace v zemi po sedmnáctém listopadu v roce 1989 vyvine, ve Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Jako první s iniciativou přišli manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Vesměs oslovili lidi, kteří už v létě podepsali Několik vět. Na první schůzce se pak v jejich rodinném domku sešlo třináct lidí. Tito aktivisté sepsali dopis Ústřednímu výboru komunistické strany Československa, v němž vyjádřili nesouhlas s tvrdým zásahem proti studentům.

SILNÉ OKAMŽIKY
Už 22. listopadu se pak uskutečnila před kinem Morava první manifestace proti komunistickému režimu, na níž přišlo podle odhadu dvě stě až tři sta lidí. „Neměli jsme ještě techniku, proto jsme mluvili bez mikrofonu a jen za svitu svíček. Byly to silné okamžiky,“ vzpomíná po letech Jarmila Pospíšilová, která byla s manželem Jaroslavem obyčejně moderátorkou setkání. Poté se konaly manifestace před kinem každý večer. V té době neexistoval internet ani mobilní telefony, a tak se zprávy nešířily tak rychle jako dnes. Aktivisté proto obyvatele informovali o dění v Praze a hlavně je vyzývali, aby se nebáli a svobodně se postavili na odpor proti komunistům.

PŘIPRAVENÍ MILICIONÁŘI SE ZBRANĚMI
Při druhé demonstraci už ale za sklem tehdejšího kina Mír stáli připravení milicionáři, čekající na povel, aby zasáhli. „Přiznám se, že jsem měla strach. Bylo mně pětatřicet, manželovi o rok víc a měli jsme tři děti. Ten den, kdy tam číhali soudruzi milicionáři, jsem po návratu domů, napsala prohlášení, že naše děti odkazuji své rodině. V tom okamžiku totiž ještě vůbec nebylo jisté, jestli proti nám komunisté nepoužijí zbraně,“ připomíná dramatické okamžiky Jarmila Pospíšilová.

NĚKDO SE BÁL A JINÝ NE
Byli ale i takoví, kdo se nebáli vůbec. Patřil mezi ně Dušan Leitgeb, jemuž ve Veselí nikdo neřekne jinak než Lobo. „Pamatuji si to jako dnes. Byl jsem údržbářem Městského národního výboru. Nahnali nás na povinnou veřejnou schůzi, kde komunisté hromadně odsuzovali události, k nimž došlo v Praze. Nevydržel jsem ty řeči, postavil jsem se a řekl: „Dojděte večer ke kinu! Tam si to všechno vyříkáme! Uslyšíte hlas lidu! Skončili jste! Kamarádi mě tahali za rukáv, abych byl zticha. Policajti mě chtěli zavřít a úředníci zase propustit ze zaměstnání,“ vzpomíná na situaci ve městě v den první demonstrace Lobo.

ZÁZEMÍ V CHKO BÍLÉ KARPATY
Aktivisté se nejdříve setkávali v domku manželů Reichsfeldových a poté v sídle CHKO Bílé Karpaty. „Zazvonila u nás Hana Reichsfeldová s prosbou, že shání vhodné prostory, a jestli by se náhodou nemohli scházet v kanceláři CHKO. Potřebovali telefon a cyklostyl. Souhlasila jsem, i když jsem si zpětně říkala, že by z toho mohl být pěkný průšvih. Nijak jsem to ale neřešila. Můj tehdejší šéf seděl v Luhačovicích a je pravda, že jsem ho o ničem neinformovala,“ prozrazuje další skutečnosti dramatických událostí Iva Jongepierová. Revolucionáři tak získali potřebné zázemí ke své činnosti. V budově byla nepřetržitá služba čtyřiadvacet hodin denně. Lidé přepisovali texty, psali plakáty a cyklostylovali letáky s informacemi, které přicházely z Prahy. Situace se měnila hodinu od hodiny, a proto bylo zapotřebí zprávy předávat dál. „Do budovy CHKO přicházeli dobrovolníci, kteří třeba celou noc přepisovali texty a malovali plakáty. Další navařili a upekli buchty, které nám přínášeli. Našlo se hodně dobrých lidí ochotných přiložit ruku k dílu podle svých možností, což bylo velmi pěkné. Asi po deseti dnech jsem přiznala šéfovi, co se v naší kanceláři dělo. Vzhledem k tomu,že už karta byla dostatečně obrácená, přijal vše v pohodě. Dokonce pak zaplatil i telefonáty, co se v oněch pohnutých dne provolalo. Tehdejší Krajské středisko památkové péče ochrany přírody tak vlastně podpořilo revoluci,“ říká se smíchem Jongepierová.

ÚŽASNÁ DOBA
„Byla to úžasná doba. Ve štábu revolucionářů panovaly nádherné vztahy. Měli jsme obrovskou energii. Byli jsme úplně nabuzení a odhodlaní. Přestože jsme málo spávali, jeli jsme na plný výkon. Celá situace a zpočátku i nebezpečí s tím spojené nás stmelovalo. Všichni jsme si věřili, každý dělal, co mohl. Bylo to velmi krásné,“ vzpomíná Pospíšilová. Největší vzepětí bylo před celonárodní stávkou v zemi. Veselané tehdy jezdili po celém okrese. Na kulturáky i školy lepili plakáty a s lidmi mluvili především po hospodách, kde se nejvíce scházeli. Před generální stávkou byl celý region vybuzený. „Rozhodili jsme kruhy co nejdál. Měli jsme krabici, kam jsme ukládali petice z provozů, fabrik a družstev, kde psali lidé, že jdou do toho s námi. To bylo povzbuzující,“ připomíná Pospíšilová. Na jednu demonstraci přišel také herec Josef Somr z Vracova. „Bylo to v největším mrazu, kdy snad bylo mínus dvanáct stupňů a on přijel jen polehku v polobotkách. Byla jsem dramaturgem večera a věděla jsem, že kdybych ho pustila na začátku, vypráskali bychom si nejlepší příspěvek. Potřebovala jsem, aby to nejlepší přišlo na závěr a vše správně gradovalo. Požádala jsem proto pana Somra, aby k davu nejdříve promluvili zástupci různých institucí a on až na konec. Pamatuji, že v tom mrazu trpělivě čekal. Mohlo to být i dvě hodiny a potom měl krásnou povzbudivou řeč. Jeho ochota, trpělivost a pokora se mě hodně dotkly připomíná Pospíšilová.

DNEŠNÍ ROZČAROVÁNÍ
Z polistopadového vývoje situace jsou dnes někteří tehdejší aktivisté rozčarovaní. „Rozhodně jsem si  budoucnost naší země představoval bez komunistů. Všechny zlé činy, které udělali, měly být řádně potrestané. Oni jsou totiž dobrým slovem nepoučitelní. Mám Havlovi za zlé, že s komunity nezatočil. Na ně totiž žádný samet neplatí. Jsou to prolhanci a chameleóni, kteří jsou dnes vlezení v každé straně. Jsem z toho všeho velmi smutný. Komunisté se nám smějí. Vždyť třeba jen ve Veselí byl prvním privatizátorem šéf komunistů Josef Chmelař. V osmdesátém devátém pracoval na radnici, chtěl mě zavírat a teď sedí ve vedení města zase. Kde to žijeme?,“ podivuje se Lobo. „Já jsem velmi šťastná a spokojená, že je tu svoboda. Považuji ovšem za chybu, že se nezakázala komunistická strana. Dodnes mne pobuřuje, když se například v televizi při zprávách ptají na nějaký názor komunisty,“ míní Jarmila Pospíšilová.

Předlistopadová situace v zemi a revoluce pohledem Holanďana Jana Jongepiera

Učitel strážnického gymnázia a spoluautor ministrem životního prostředí nedávno oceněné knihy Louky Bílých Karpat Jan Jongepier se do Československa přistěhoval z Holandska v dubnu roku 1989. Pro mnohé udělal těžko pochopitelný krok, protože byla doba, kdy se lidé snažili spíš jakýmkoliv způsobem dostat na Západ.
„Do Veselí jsem se oženil a přestěhoval, protože moje žena Ivana si nedovedla představit život v Holandsku, kde je každý pěkný kousek země soukromým pozemkem, kam není možné vstoupit. Navíc zde začínala po vysoké škole kariéru a já jsem měl informace, že je  v Holandsku tisíc nezaměstnaných botaniků. Ivana měla obavy, aby tam neskončila jako žena v domácnosti,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Jongepier. Po několika měsíční adaptaci začal v srpnu pracovat v blatnickém Jednotném zemědělském družstvu Budoucnost. Zatímco v Holandsku učil matematiku, programování, mechaniku a biomechaniku, v družstvu nejdříve musel projít povinným kolečkem v provozu. Natíral prasečí chlívky, pracoval u linky se sektem i v mlékárně v Blatničce. „Vůbec toho nelituji! Zachytil jsem tak poslední závany socialismu v zemi. Inženýr Jandák mně tam tehdy vysvětloval základy socialistické ekonomiky,“ upozorňuje Jongepier. Po absolvování povinné praxe měl být v družstvu počítačovým expertem, který by výhledově školil další lidi z celé Moravy. K tomu už ale nikdy nedošlo. Přišla revoluce, která přinesla spoustu změn.
„Jsem rád, že jsem tu alespoň půl roku žil a pamatuji, jak to tady vypadalo před listopadem. Snad nejvíc mně utkvělo v paměti, když jsem v roce 1989 cestoval před revolucí vlakem a tam bylo ticho. Lidé nemluvili, a když tak jen o úplně neutrálních věcech. O politice se samozřejmě vůbec nemluvilo. Cítil jsem atmosféru plnou strachu. Bylo vidět, že se lidé bojí, kdo sedí o kousek dál, jestli neposlouchá a něco si nezapisuje… Fronty na banány a jiné nedostatkové zboží vzpomínat nechci. Když jsem ale slyšel v nějakém pořadu, jak komunisté tvrdili, že žádné fronty nebyly, že je to pohádka, tak to mě naštvalo. Jsem od dvaceti let vegetarián a sehnat tehdy v zimě pohanku nebo čerstvou zeleninu, bylo nemožné. A to už vůbec nemluvím, když jsem přišel v Praze na záchod, kde byly místo toaletního papíru nastříhané časopisy, které byly naprosto nepoužitelné,“ vzpomíná Jongepier.
Po přestěhování do Československa mu každý týden přicházeli z Holandska noviny a vývoj politického dění sledoval také poslechem rádia Svobodná Evropa. Po pádu berlínské zdi tušil, že se něco schyluje i v naší zemi. „Kolegové se pak manžela zpětně ptali, jak je možné, že tady žil pouhého půl roku a hned padl režim a účastnil se revoluce.  Když totiž Honza odcházel z Holandska, byl tam hodně aktivní v Amnesty International. V jedněch novinách pak napsali, že doufají, že brzy založí Amnesty International i v naší zemi,“ prozrazuje manželka Iva.
„V době revoluce jsme samozřejmě chodili také na manifestace. Vždyť jsme je měli pod oknem domu. Iva mně ale tehdy upozornila na jednu další zásadní věc. Televize dělala přímé přenosy z Václavského náměstí, kde byly rozhovory s lidmi na ulici. Do té doby nic takového nebylo možné, protože se vše předtáčelo, aby náhodou někdo neřekl, co nesměl. Pro mne to byla z Holandska ale úplně běžná věc,“ upozorňuje Jongepier.
Zároveň připouští, že ho před pár dny šokoval průzkum veřejného mínění, v němž jen čtyřicet šest procent Čechů považuje současný stav společnosti jako lepší než před listopadem 1989. „To snad ani není možné!!! Jen čtyřicet šest procent??? Ani polovina? A co si ti lidé pamatují z doby před devětaosmdesátým rokem? Jak mohou mít tak zkreslené představy? Neříkám, že je to teď tady úplně perfektní a nic lepšího neexistuje,“ upozorňuje muž. 
Za největší zlo považuje obrovskou všude rozšířenou a propletenou korupci. Pokud má někdo dobrou pozici, dostane na ministerstvo nebo kraj či okres, podnik svou celou rodinu. „Tady téměř neexistují objektivní výběrová řízení, takže se schopní a dobří lidé nedostanou tam, kam patří, kde by mohli být užiteční. Je mně jasné, že se to nedá vyměnit během týdne, ale od revoluce už uběhlo dvacet let. Nejhorší na tom je, že když je to tak rozšířené a propletené, je do toho každý nějak zainteresovaný a nikdo s tím nic nebude dělat,“ poukazuje na pro něj zásadní nedostatek dnes osmapadesátiletý Holanďan žijící dvacet let ve Veselí nad Moravou. 

Rozhovor s hlavním iniciátorem demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomírem Reichsfeldem jsem vedla v říjnu roku 2019. Můžete si ho přečíst zde

V reakci na výše zveřejněný text, mně napsal kamarád, z jehož farnosti přijde do Veselí nad Moravou nový farář a děkan P. Andrzej Bystrzycki. Cituji: „Je mně líto, že od nás odchází. Má dar slova, neznám nikoho lepšího. Vždy jsem si řikal, že bych měl jeho kázání nahrávat a přepisovat. Jsou krátká a jasná. Ve 3 – 4 minutách řekne tolik, jak někdo za půl hodiny.“ Konec citace A tak Veselané a lidé z přilehlých obcí nemusí smutnit nad odchodem P. Vrby, ale dívat se do budoucna s nadějí…

A toto se mně o Tomovi podařilo všechno zjistit z krátkého rozhovoru před koncertem a jeho informace doplnila také maminka, kterou jsem ještě před měsícem vůbec neznala. Úsměvné ale je, že jsem kdysi na počátku milénia psala o jejím tatínkovi – úžasném malíři a dlouholetém skautovi Jaromírovi Hynštovi. Někdy si říkám, že život fakt píše romány, a kdyby člověk chtěl, tak to nevymyslí.

Letos sedmadvacetiletého Tomáše Mikulce z Veselí nad Moravou můžete zastihnout na pódiu jako sólového zpěváka a hráče na kytaru, ale zároveň je také součástí kapely  FreeTom, kterou založil v roce 2020.
Zde hraje po boku svého o pět let staršího bratra Petra (elektrická kytara), Petra Jarotky (baskytara) a Martina Vystrčila (bicí). Vloni v dubnu představila tato veselská kapela své debutové album Alright!

Miluje hudební legendy
„Máme docela zaplněnou sezónu. V červenci jsem měl dvouhodinové vystoupení v Panském dvoře, kde jsem zavzpomínal na hudební legendy. Zazněly písně Johna Cashe, Elvice Preslyeho, Johna Lennona, Paula  McCartneyho a Rolling Stones. Další vystoupení nás čeká s kapelou 22. července ve Slováckém dvoře v Ostrožské Nové Vsi, 29. 7. zahrajeme na Gastrofestivalu na náměstí ve Veselí  a v srpnu ve veselské kavárně v parku. Čekají nás také různé rodinné oslavy a prakticky máme hodně zaplněnou sezónu až do konce října,“ prozrazuje sympatický mladý muž,  s nímž se můžete ve školním roce setkat také v Základní škole Kyjov Komenského, kde pracuje v družině. „I s dětmi si zazpívám, i když to nejsou písně světových legend. Na druhou stranu je fakt, že mne v základní škole velmi ovlivnil učitel hudby Ladislav Vystrčil, když nám v rámci pohledu do historie představil Johna Cashe. Ten mne úplně dostal a já začal vyhledávat další pěvecké a muzikantské legendy té doby,“ přiznává písničkář.

Kariéru odstartoval v Bráně
Tom ale svou sólovou kariéru odstartoval v soutěži trampské, folkové a country písně Brána, kde se probojoval v říjnu roku 2014 do celostátního kola v Brně. Další úspěch následovat v březnu roku 2016, kdy se dostal až do finále v Trutnově soutěže Česko zpívá. Ve stejném roce přitom stihl odmaturovat na Střední škole gastronomie, hotelnictví a lesnictví ve Bzenci v oboru uměleckořemeslného zpracování dřeva. Kvůli obavě, aby si při práci nepoškodil prsty, které potřebuje při hře na kytaru, pokračoval ve studiu na Vyšší odborné škole pedagogické v Litomyšli. Obor předškolní pedagogika ukončil absolutoriem v roce 2020 a díky tomu je dnes vychovatelem v družině.

Vystupoval v Japonsku
V regionu vystupoval v minulých letech také v rámci  Kunovského léta a třeba i v doprovodném programu Zimní filmové školy v Uherském Hradišti se zaměřením na britský film. Při studiu pedagogické školy v Litomyšli byl ale součástí tamního pěveckého sboru se zaměřením na duchovní písně a dostal se na turné nejen po Evropě ale také do Japonska. 

Nebojí se hrát ani na ulici
V době covidové pandemie, kdy nemohl vystupovat, začal den před Štědrým dnem hrát před domem vánoční anglo-americké písně pro lidi z přilehlých ulic a své vystoupení nazval „Hudba na rohu.“ „Lidé přišli s prskavkami i něčím tekutým na zahřátí.  Bylo to moc fajn a stala se z toho vlastně taková nová tradice, na kterou se nyní lidé těší každým rokem,“ prozrazuje maminka Zuzana Mikulcová. Další novodobou tradici Tom založil u kaple svatého Floriána ve Bzenci, kde hrává také před vánočními svátky a doprovázel i znovuotevření této kaple. Má ale odvahu jít s kůží na trh i při buskingu, kdy ho můžete o prázdninách občas zastihnout v ulicích Luhačovic, kde hraje a zpívá pro náhodné kolemjdoucí, kteří mohou jeho výkon ocenit pár drobnými anebo i bankovkami v otevřeném pouzdru na kytaru. V zimě takto hrává i v Olomouci.
Věřím, že toto je jen začátek a o Tomovi ještě uslyšíme. Je to borec, moc sympatický mladý muž, který umí svou produkci doprovodit výborným komentářem.

Podrobné zpravodajství naleznete příští týden v Katolickém týdeníku. Do novin se ale vejdou pouze dvě fotky, a tak jich více zveřejňuji k přiblížení celé akce zde. Dnes poutníci ráno v šest hodin vyrazili z Antonínku do Veselí nad Moravou. Přestávku na svačinu si udělali v atriu Městkého úřadu ve Veselí nad Moravou a potom už přes park vyrazili do přístaviště Baťova kanálu, kde se k nim při plavbě do Strážnice přidal olomoucký biskup Josef Nuzík. Právě on bude ve strážnickém kostele Nanebevzetí Panny Marie sloužit v 18 hod. mši svatou a po ní bude následovat beseda na téma: Co je pro mě biskup. Pan biskup prozradil, že se na tuto besedu moc těší.

Návštěvníci KAFÉ V KINĚ vytvořili muzikantům pravou klubovou atmosféru s bouřlivým aplausem, takže museli na závěr přidat několik písniček. Honza Hrubý měl mezi publikem kamarády z časů hluboké totality, proto si na ně udělal čas, aby společně zavzpomínali na roky, kdy mu komunisté ve Veselí nad Moravou zakázali vystoupit. Jistě není bez zajímavosti, že jeho přátelé byli potom v listopadu 1989 iniciátory prvních manifestací ve Veselí nad Moravou.

„Vloni jsme s triem absolvovali první dva koncerty v Ostravě a Rožnově pod Radhoštěm. Oba byly vyprodané. Letos jsme vystupovali v Brně, Kladně a Českých Budějovicích. Ještě nás čeká vystoupení devátého prosince v kavárně U tety ve Žďáru nad Sázavou, kde je to naprosto úžasné a desátého prosince v Klubu Harvart ve Znojmě. Ve Veselí jsem hrál snad už počtvrté a vždy je tady plno. Jsou tu skvělí lidi a obrovská pořadatelská péče. Máme se tady prostě vždy moc dobře,“ podělil se o dojmy z Veselí nad Moravou Ondřej Fencl.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Představovala jsem si potemnělé náměstí Míru mezi hotelem Rozkvět a kinem před třiceti lety. Tam, kde tehdy stálo sousoší dělníků v nadživotní velikosti, dnes stojí finanční úřad. Vedle kina vyrostla nová základní umělecká škola. Dnes bylo uvnitř pořádně živo, protože zde probíhal košt svatomartinských vín. Zpívalo se a tančilo také v sousedním kulturním domě. Plno bylo i v Café kino. Před třiceti lety v kině samozřejmě žádná kavárna nebyla. Zatímco dnes panovalo téměř jarní počasí, tak tehdy byla podle pamětníků zima, sychravo a poprchávalo.

První na místo srazu dorazili tehdejší hlavní iniciátoři demonstrací manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Téměř současně přišel i Dušan Leitgeb zvaný Lobo. Manželé Jarmila a Jaroslav Pospíšilovi přinesli stejně jako před třiceti lety českou vlajku. A poté přicházeli další, kdo měli v prvních revolučních dnech odvahu přijít ve tmě ke kinu a svou přítomností dát najevo, že nesouhlasí s brutálním zásahem proti studentům v Praze.

Přesně v 17.11 hod. pustil Břetislav Habanec z mobilu přes reproduktor píseň Marty Kubišové Modlitbu pro Martu. A potom následovalo vzpomínání, povídání, aby se všichni následně přesunuli do Parku Petra Bezruče, kde uspořádalo pietní setkání vedení města Veselí nad Moravou. Těžko říct, proč bylo toto setkání v parku a ne u kina, kde se před lety vše odehrávalo. Je smutné, že v proslovech v parku nikdo nevzpomněl nikoho z tehdejších revolucionářů ve Veselí nad Moravou. Údajně se poté měl na radnici konat při příležitosti oslav Sametové revoluce raut, na který nikdo z tehdejších revolucionářů také nebyl pozván. Zajímavý přístup vedení města..

Vraťme se ale zpět k aktivistům revoluce ve Veselí nad Moravou, kterých jsem se zeptala, jak vzpomínají na události před třiceti lety, a jak vnímají současné dění v naší zemi. Tady jsou jejich odpovědi:

Hana Brigita Reichsfeld:

Mám pěkný pocit plný nostalgie. Těch třicet let uběhlo strašně rychle. Dnes jsou věci dobré i špatné. Z těch dobrých mám samozřejmě radost.  K těm špatným řeknu to, že je velmi lehké soudit a nic víc. Dívám se na to tak, co mohu udělat já, aby se děly věci dobré alespoň tam, kde se aktuálně nacházím.  Žijeme v bohaté zemi, ale z vlastní praxe a životní zkušenosti vidím, že obzvlášť mladí lidé svobodu hledají. Máme třicet let od revoluce, máme svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Přibývá sebevražd, lidé mají deprese, a tak si myslím, že máme spoustu věcí a vymožeností moderní doby, ale ty nám radost nepřinášejí. Co přináší radost, je smysl těchto věcí. Být svobodný znamená být opravdovým člověkem a to je těžké. Je zajímavé, že dnes mnohem více šťastných lidí než v našem světě konzumu potkávám v klášterech nebo na poušti, kde lidé musí něco obětovat.

Dušan Leitgeb zvaný Lobo:

Stejně jako tehdy tady pořád cítím samopaly těch komunistů. Všichni ví, kdo se měl potrestat a nikdo se nepotrestal, proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Břetislav Habanec:

Vzpomínky na revoluční dobu mám uchované hodně hluboko. Bylo mně šestadvacet let. Po celou tu dobu jsem slýchal, že to jednou praskne, a když to přišlo, byly to krásné dny a týdny. Dnes jsem určitě spokojený, že je to tak, jak to je, i když by mnohé mohlo být lepší.  Máme ale to základní, po čem jsme volali, a to je svoboda.

Jarmila Pospíšilová:

Ve vzpomínkách mám revoluční dny uchované dobře. Z dneška už tak dobrý pocit nemám a více se mně to nechce komentovat. S manželem je pro nás nyní středem zájmu našich devět vnoučat.

Více jsem o revolučních dnech listopadu roku 1989 psala zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Během více než hodinového setkání návštěvníkům Panského dvoru prezentoval při komentované projekci svou knihu černobílých fotografií s názvem VÁCLAV HAVEL – TOMKI NĚMEC.

Snímky v knize zachycují především období od konce roku 1989, kdy byl Václav Havel poprvé zvolen prezidentem bývalého Československa až do roku 1992 a poté také jeho život v letech 1997 – 2002.

Co fotografie – to příběh. A Tomki je uměl podat tak, že se přítomní smáli, aby je záhy vzpomínání na Václava Havla vedlo k zamyšlení a ke konfrontaci s dneškem. Stál před nimi totiž muž, který Václava Havla skutečně znal a dle fotografií je naprosto zřejmé, že ho bývalý prezident pustil až do intimních okamžiků svého života.

Nevyprávěl o něm někdo něco, co si přečetl na internetu a považuje tyto zprávy za absolutní pravdu, i když pravda je obyčejně někde úplně jinde, než je dnes prezentována ve většině médií. Stál před nimi fotograf, který se přiznal, že zpočátku spolupráce bývalého prezidenta považoval za „poloboha“, ale přesto ho neadoroval, jak by si někdo mohl myslet. Znal jeho slabosti, ale také opakovaně upozornil na to, že nebyl mstivý, ale byl to skutečně dobrý člověk, který uměl odpouštět, měl specifický smysl pro humor a dar radovat se z nejrůznějších okamžiků ve svém životě jako malý kluk.

V minulosti jsem při výstavách a nejrůznějších akcích dokumentovala takové mistry fotografy jako jsou Jindřich Štreit, Robert Vano, Karel Cudlín či Jan Šilpoch. A vždy jsem měla velký respekt na tyto muže zaostřit a zmáčknout spoušť. Dnes jsem znovu měla tu drzost, takže se můžete podívat na pár fotek z dnešní výjimečné akce, kterou uspořádalo Veselské kulturní centrum v čele s ředitelem Michalem Blažíčkem a produkční Danielou Evjákovou. Patří jim za to velký dík. Kdo dnes ve Veselí nad Moravou nebyl, může jen litovat… Vzpomínání prostřednictvím fotografií a příběhů s nimi spojených na ojedinělou dobu, která se v naší zemi už nikdy nebude opakovat, bylo silné… Podrobnosti o knize najdete zde

Text a foto: Lenka Fojtíková