Byly sem přemístěny stavby z okolí, jež by musely jinak být strženy, ale pro svou historickou hodnotu byly zachovány.  Kromě typických severoholandských zelenobílých dřevěných domků jsou zde k vidění také mlýny na lisování oleje, mlýn pilu a mlýn na hořčičné semínko. Ve ZaanseSchans se vrátíte asi o 150 let do minulosti. Součástí areálu je také muzeum dřeváků s ukázkami, jak taková typická holandská obuv vzniká. Na klidné projití tohoto skanzenu jsme ale neměli vůbec čas. Průvodce nás na prvním místě dovedl do tamní prodejny sýrů, kde bylo opět lidí jako „opic“. Celý areál jsem poté doslova proletěla rychlostí kulového blesku. A na závěr všeho s radostí využila toaletu, kde byly dva záchody pro mraky návštěvníků. Naštěstí v okamžiku mé potřeby tam vůbec nikdo nebyl a hlavně jsem měla kreditní kartu, protože paní, co to tam měla na povel, nepřijímala hotovost, takže se muselo platit kartou. Nevím, co bych dělala, kdybych kartu neměla, ale jisté je, že bych se bez karty doslova a do písmene po….la. Kartu jsem naštěstí měla! Hůře na tom byla moje spolusedící paní doktorka, která si kartu záměrně nechala doma, takže se na oněch toaletách nemohla vyčůrat… Nepočůrala se, i když byla mnohem, mnohem starší než já… Naopak já vím, že kdybych kartu neměla, tak mám gatě plné ho….n.

Platit kartou ostatně chtěli i v maringotce u Keukenhofu, kde jsem si koupila kornout holandských hranolek… No a právě z těch jsem se málem o dvě hodiny později podělala… No mazec to byl tento výlet do Holandska… Ale nakonec jsem se z toho všeho nepo….la a všechno dobře dopadlo a já už teď zase přemýšlím, kam vyrazím na další vélet!

První část mého povídání o zážitcích v Holandsku v dubnu roku 2022 najdete tady, kde je i odkaz na fotogalerii z Amsterdamu.

Z Keukenhofu jsme zamířili do skanzenu v ZaanseSchans v Zaandamu. Obrázky a pár řádků k nim najdete zde. A tady jsou fotky ze „šmejdění“ po Amsterdamu.

Byl to pěkný výlet, ale brutálně náročný. Busem přes noc tam, poté celodenní focení a přes noc zpět. Takové vélety už holt nejsou pro starý, jako jsem já. Byla jsem totálně vyřízená. Vedle mne ale seděla úžasná paní doktorka – anestezioložka z Prahy – ročník 1940. Všechno vydržela, vůbec si nestěžovala a vše zvládla. Měla můj obdiv! I za to, když mně řekla, že dvakrát týdně ještě bývá v nemocnici na sále. To mně rozum nebral. No borka to byla! Já jsem si v jednom okamžiku říkala, že tam asi umřu.

Vadily mně ty davy lidí, které byly všude, kam jsme se hnuli. V zahradách, skanzenu a nejbrutálnější davy byly v Amsterdamu. Až na místě jsem se dozvěděla, že něco jako veřejné záchodky tam vůbec neexistují… Člověk musel vždy zajít do mekáče či jiné restaurace. A v tom byl právě ten kámen úrazu. Má představa byla, že se usadím do nějakého stylového podniku, objednám si dobré jídlo a pití a budu sledovat na ulici cvrkot holandského velkoměsta. To jsem ale měla příliš odvážný plán! Všechny, ale doslova všechny restaurace v centru města byly plné k prasknutí. Pokud byl nějaký stůl či stoleček volný, tak na něm byl lístek s rezervačkou. A „bistro“ na čtyřech kolech, na které nás upozorňoval průvodce, že tam mají luxusní slanečky, které Holanďané milují, mne fakt nelákalo. Sebelepší rybku jíst „na stojáka“ vedle odpadkáče, protože prodej z okna přívěsu samozřejmě žádné posezení se zázemím nenabízel, pro mne doopravdy nebylo místem pro kulinářský zážitek.

Další věc, co mne v Holandsku dost dostala, byla agresivní jízda VŠECH cyklistů. Ti tam jezdí bez helm a bez téměř jakýchkoliv ohledů na chodce. Za těch pár hodin, co jsem v jejich hlavním městě pobyla, na mne několikrát najížděli na přechodu pro chodce v okamžiku, kdy jsem měla zelenou. Jasně – jeli na červenou s drzostí sobě vlastní, protože v Holandsku přece mají cyklisté všude přednost! No ta bezohlednost a dravost cyklistů byl fakt hnus. Snad takoví nejsou i v běžném životě k sobě navzájem.

Jinak jsem tam zaregistrovala hodně pěkných domorodých žen. To mne tedy překvapilo, protože jsem to vůbec nečekala :-). Vysoké, převážně světlovlasé a fakt mnohdy doslova krásné. A co mne dále překvapilo, že podle průvodce jsou ve městě pouze čtyři kostely a jen v jednom se slouží mše svaté. Z ostatních jsou výstavní prostory nebo si je člověk může pronajmout na mejdan. Z toho mně zase bylo fakt smutno… Jeden z nich byl i ve čtvrti vyhlášených červených lamp, kde se ženy živí svým tělem a muži sem míří za sexem.

Když zhodnotím návštěvu Holandska tak musím říct, že květiny byly nádherné a zaujala mne i architektura a toť vše. Další návštěva Holandska z mé strany asi nebude. Rozhodně toho ale nelituji a dárcům za vánoční dárek děkuji. Každé poznání nové země je pro mne cenné. O to více jsem si při přechodu našich hranic vážila toho, jaké poskytujeme služby nejen turistům ale i sami sobě. Ať už v mnnožství míst v pěkných restauracích, kde není problém zajít na jídlo a pití (nemluvím o fast foodech, kterých tam měli spoustu), tak i toalet, které jsou na většině našich benzínovných stanic zdarma, zatímco v Německu i Holandsku se musí všude platit. Uvidíme, jestli brzy nenapodobíme své západní sousedy.

Všechny zdravím a přeji spoustu zajímavých zážitků a setkání nejen v zahraničí ale také doma…

Lenka