S manželem jsme proto vysadili trávník a túje! Následně přibyl bazén, který jsme tehdy měli určitě mezi prvními ve vsi. Záhy jsem ale poznala, že mít anglický trávník není jen tak. Že se i ty „blbé“ túje musí stříhat, protože jinak majitelům rychle přerostou přes hlavu. No a bazén? Když jsem zjistila, jak náročná je údržba vody, tak prostě po pár letech letěl a raději jsme si za vodou někam „došli“.

Bazén po čase nahradilo jezírko. Když už něco dělám, tak jsem maximalista. Na hladině kvetly nádherné lekníny a ve vodě se proháněli barevní kapříci koi a mezi nimi dvě vodní želvy – Ferda a Stará. Želvy se rády vyhřívaly na kamenných ostrůvcích vytvořených jen pro ně. No pohled to byl úžasný – vzpomíná i sousedka.

Co si ale budeme povídat, také údržba jezírka dala dost práce. Časem ryby zdechly a už jsme nekoupili nové. Manžel se snažil naučit svého Ferdu přezimovat venku, ale Ferda tento manželův počin nepřežil stejně jako kapři. Já jsem proto Starou i s akvárkem darovala jedné mladé zájemkyni. Od té doby jezírko pustlo, protože navíc byla někde u vrchní části díra, kudy unikala voda. Ta byla dražší a dražší, tak se mně ji moc nechtělo jen tak vylévat do země. Túje rostly a rostly a už vůbec nebyly pěkné… A tak jsem je začala postupně likvidovat.

Pomaličku jsem si v zahradě udělala záhon, na který jsem začala sadit rajčata, okurky i cibuli a bylinky. Místo tújí jsem postupně vysadila švestku, třešničku, dvě meruňky a fíkovník.

A jsme u toho! Velkoplodá švestka zatím potvora ani jednou nekvetla a lístky se jí po útoku mšicí každoročně podivně kroutí. Zato meruněčky potěšily moje srdce!!! Ta starší, co jsem ji vysadila do stínu u domu, vloni sice také bojovala se mšicemi o přežití. Letos mně ale vše vynahradila! Oproti velkopavlovické, co se vyhřívá na sluníčku, vykvetla ve chvíli, když už ostatní meruňky sežehl mráz. Od velkopavlovické jsem letos dostala jen dva plody, ale zato starší meruněčka ve stínu mne odměnila minimálně třemi kbelíky krásných meruněk! Vytáhla se totiž do výšky, aby i ji mohlo plody opalovat do růžova sluníčko.

Podarovala jsem děti, babičku i dvě další ženy a pořád mně zbyly více než dva kbelíky. Co s nimi? Po dlouhých letech jsem se musela pustit do zavařování a vaření marmelády. Bylo mně líto nechat tak krásné plody shnít… A tak mám na zimu cca. pětadvacet sklének meruněk a patnáct skleniček marmelády. Moje meruněčky nebyly tak dokonalé jako ty z obchodu! Občas měly nějakou černou tečku, jak do nich několikrát bušily kroupy, ale jsou bez chemie a jsou moje!

Holka, která vyrostla v  Židlochovicích na meruňkách, chodila je snad od čtrnácti sbírat  brigádně do sadu a od stejného věku jich doma musela zavařovat. A tak z nich mám radost. Vrátila jsem se při jejich sběru a zavařování do let svého dospívání a mládí, kdy jsem si snila o tom, jak nikdy nebudu nic zavařovat a okopávat. Jo, jo, jo… Časem se měníme, vyvíjíme a vracíme do let svého mládí a dětství. K tomu, co nás naučily naše babičky a mamky…

Všechny Vás zdravím a užívejte léta!

Zelený čtvrtek      

Možná byl ten čtvrtek den jako každý jiný… Neslavili spolu poprvé. Najedli se a pak šli ven. Některé věci byly trochu divné, třeba to umývání nohou a tak, ale – Ježíš přece vždycky dělal něco nového a divné by bylo spíš to, kdyby nic divného nedělal… Nikoho z nich snad vůbec nenapadlo, že je to naposled. On jim to sice říkal, ale to jim došlo až už bylo po všem. Kdyby to tušili, možná by ten večer vypadal jinak. Tolik otázek zůstalo nezodpovězených, tolik chvílí prospaných… Přece by se dalo zůstat chvilku vzhůru, kdyby člověk věděl. Říct pár slov. Podat ruku. Proč jsi to neřekl jasněji? Ne, řekl jsi všechno, co jsme potřebovali vědět. Jim i nám. Přeji nám všem, abychom měli oči a uši otevřené pro to, co On říká. Abychom tyhle Velikonoce nepropásli…

Jana Ungerová, L.P. 2006