Na Svatém Antonínku dostali věřící v neděli tento dar měrou vrchovatou. Novokněz P. Antonín Uhlíř, rodák z nedalekého Hluku, jim totiž v nedělním odpoledni udělil kromě novokněžského požehnání také svátost pomazání nemocných a navíc celebroval poutní mši svatou za nemocné. Na Pouť nemocných, kterou založil v červenci roku 2027 tehdejší blatnický farář P. Zdeněk Stodůlka, připutovali lidé z různých koutů Jihomoravského i Zlínského kraje.

A moje osobní zkušenost z letošního prožívání Duše Slovácka na Svatém Antonínku? Kvůli nemoci jsem se mohla každý den účastnit jen jedné přednášky a mše svaté. Oproti jiným letům, kdy jsem seděla blízko liturgického prostoru, vše divoce fotila a nahrávala si pro sebe i zvuk, jsem se letos stáhla úplně dozadu a seděla v těsné blízkosti kaple s velkou vděčností, že tam vůbec mohu být v takto omezeném režimu. U mé židličky se o přestávkách zastavovali lidé. Byli mezi nimi staří známí,ale i ti, s nimiž jsem se poprvé potkala na Duši Slovácka s P. Vojtěchem Kodetem a stali se z nás přátelé, s nimiž se setkáváme jen při těchto exerciciích jednou ročně. Jistě není bez zajímavosti, že mezi nimi převažují lidé ze Slovenska. Jeden se u mne zastavil jeden muž, který se ptal, jestli jsem to skutečně já, že si rád čte na mém webu, že ho moje texty baví číst při kafíčku. Na Antonínek přijel někde od Žiliny a svými slovy mne moc potěšil. Mimo jiné se ptal na knihu, kterou jsem napsala o P. Eliasovi Vellovi z Malty. Takových lidí bylo ostatně více, tak zde zveřejňuji odkaz na Kartuziánské nakladatelství, kde je možné si tuto knihu objednat doslova za hubičku.

Co tím chci ale hlavně říct? Že Duše Slovácka je samozřejmě na prvním místě o vyučování, modlitbách, svátostech pro ty, kdo se chtějí více přiblížit Bohu a zakotvit v něm ještě více své životy. Je ale také o setkáváních a poznávání nových lidí, které dala dohromady touha po Bohu. A to je na tom to krásné. Někdy jsem si i letos ale připadala, jako bych  cestovala časem. Třeba v okamžiku, kdy se ke mně vrhla jedna paní se slovy: „Ahoj Leni, jak se máš?“ A já musela lovit v paměti, kdo to vlastně je, odkud se známe. Po pár sekundách mně docvaklo, kdo stojí přede mnou. V jednom období – možná tomu už je i dvacet let zpět, jsme se díky novinařině hodně setkávaly a já dokumentovala jako novinářka její rozsáhlou činnost. Tehdy byla tmavovláska aktivní jak jaderná elektrárna a nyní přede mnou stála úplně bělovlasá dáma, které ale energie neubyla. A tak to prostě je… Všichni stárneme, měníme se, takže nás někdo už nemusí poznat. Svou roli jistě hraje i skutečnost, že nám slábne paměť. I s tím se ale musíme s pokorou smířit a přijímat také svůj věk, který nám přináší určitá omezení.

A povzbuzující zpráva na konec! P. Vojtěch Kodet O.Carm. přijal další pozvání blatnického faráře P. Františka Krále na příští rok, takže pokud dá Pán, povede Duši Slovácka 1. – 4. července roku 2027.

Čtvrteční fotostřípky z Duše Slovácka na Svatém Antonínku

Hlavní poutní mši svatou celebroval olomoucký arcibiskup Mons. Josef Nuzík a nedělní program uzavřela odpolední poutní mše svatá s blatnickým farářem P. Františkem Králem. Pokud by si někdo myslel, že na závěrečnou mši svatou už nikdo nepřijde, škaredě by se spletl, protože kaple byla plná i v tomto, pro místní farníky z Blatnice a Ostrožské Lhoty, netradičním čase.
Odpolední program začal ale už ve 13.30 půlhodinovou adorací, kterou vedl arcibiskup Nuzík. Po svátostném požehnání následovala beseda s arcibiskupem, kdy se mohl kdokoliv z přítomných zeptat na cokoliv. Příliš mnoho lidí, ale nedostalo odvahu nějakou otázku položit. Nakonec arcibiskup odpovídal například na to, co si myslí o výrazném úbytku věřících v našich kostelích, jestli by mohl být blahořečený sběratel moravských lidových písní, překladatel, myslitel, básník a teolog František Sušil. Zazněla ale i odlehčující otázka, kam pojede pan arcibiskup v létě dovolenou za odpočinkem. V závěru setkání se sám rozpovídal o smyslu a možnostech současné iniciativy arcibiskupství s názvem projektu PROPOJENI.

Arcibiskup Nuzík při besedě s věřícími mimo jiné odpověděl na dotazy:

Proč ubývá věřících:
„Naším spirituálem byl otec Jan Pavlík. Když měl v roce 1963 svěcení na kněze, tak mu v tom týdnu zemřela jeho mladší sestra, která měla před svatbou. Byl to šok pro něho i maminku. Maminka, protože byla ženou víry, mu řekla: „Synku, co my víme, my za zatáčku nevidíme. To ví jen Pán Bůh.“  A to je důležité připomínat si ve všem, co prožíváme, že nevidíme za zatáčku. Bůh ale vidí a on to řídí. Nevíme, jakými jinými cestami chce Bůh dál vést církev. Každopádně mne těší, že přibývá iniciativa laických aktivit především na severní Moravy, kde se hned několik společenství pravidelně schází, aby chválili zpěvem Boha.“

Každý rok se účastním pouti za Františka Sušila. Není to pouť organizovaná církví, ale laiky – folkloristy, kteří jdou vždy z Bystřice pod Hostýnem na Hostýn. Obvykle vycházíme až na střechu baziliky a tam jsme i hráli. Jednou nám to zakázali, protože jste tam byl, tak abychom vás nerušili. František Sušil byl profesorem teologie, mluví se o něm jako o Sušilově škole. Není to symbol pro zahájení jeho blahořečení?
„Častokrát se můžete setkat s tím, že někde jsem a já něco zakážu nebo povolím a přitom o tom ani nevím. Častokrát se s tím setkám, že někdo řekne: „Pan arcibiskup si přeje…“ A já si potom říkám, co jsem si to přál? To tak bývá.
K vašemu dotazu: Ve světě je mnoho dobrého, a když plním roli veřejného činitele, kdy chodím na různé vernisáže a řadu dalších akcí, setkávám se s mnoha lidmi, kteří se snaží konat dobro. Někdy nejsou ani věřící, ale mají Boží zákon vtisknutý v srdci. Pokud vznikne společenství okolo díla Františka Sušila a toho, co dělal, k čemu vedl, co učil, které poroste, je to cesta, která povede k tomu, aby se o jeho blahořečení usilovalo. Nikdy by tato iniciativa neměla začít biskupem. V současné době běží procesy blahořečení P. Antonína Šuránka, Aničky Zelíkové, staříčka Stuchlého, které mají na starosti u salesiáni, a arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana. U všech čekáme, aby se na jejich přímluvu stal nějaký zázrak v podobě zázračného uzdravení, aby se v lidech rodila touha uctívat a mluvit o těchto lidech pozitivně. V naší zemi jsme hodně zaměřeni na kritiku. Obyčejně umíme na každém najít něco. Jsme negativně naladěni a nenecháme někoho vyrůst. Tak my přemýšlíme. Je to na škodu celkově naší společnosti.  Nedávno mně někdo říkal, že prožívali v rodině těžké onemocnění a svěřili se mně, že se začali modlit k Antonínovi Cyrilovi Stojanovi. Takto to vzniká, když se dostanete do životních potíží a vidíte, že lidská naděje je malá, nespoléhejte jen na to, kde najdeme lepšího lékaře, lepší léky, ale začněme se modlit. I když se zázrak nestane, tak přesto na tom našem světě něco lepšího vyroste.“

Jak prožijete letos dovolenou?
„Budu ji mít rozdělenou zhruba po třech týdnech. Týden bych chtěl být na Klatovské pouti, kam jezdím každý rok, mám tam spolužáka z prvního ročníku a zůstanu na Šumavě pár dnů, trošku se tam projdu. Dále v Oseku, kde je opuštěný bývalý cisterciácký klášter. Po 90. letech to tam spravuje veterinář Jindřich Koska z Hlučínska. Vše, co se tam za tu dobu udělalo a vyrostlo, bylo díky jeho obětavosti. Tak tam budu týden.  Potom prožiji jeden týden s biskupy Stanislavem, Martinem a generálním sekretářem blízko Brumovský skal, kde mají benediktíni takovou hájenku, kterou opravili v obci Řeřišný. Je to na konci světa. Plánujeme navštívit okolí a trošku se dospíme. V životě biskupa je to tak, že starosti nepovolí ani o dovolené. Pokud se něco stane, je třeba s tiskovým mluvčím řešit, jak odpovíme. Někdy přirovnávám službu biskupa ke službě matky v rodině. Ať je nemocná, tak děti čekají, že jim něco dá k jídlu, ať je unavená, tak děti čekají, že bude vše uklizené, že nebude v koupelně halda prádla. Stejně to čekají i od biskupa a Pán k tomu dává sílu, že to nějak jde.

PROJEKT PROPOJENI
„Včera jsme se po pouti na Svatém Hostýnu setkali s poutníky na faře. Bavili jsme se o situaci, ve které se nachází naše diecéze. Jako dobré znamení doby vidím projekt PROPOJENI. Líbí se mně na tom projektu, že byla stanovena témata, abychom se začali bavit o podstatných a duchovních věcech, abychom začali přemýšlet o tom, že lidé od nás nečekají nějaké poselství. Rodák z Ostrožské Nové Vsi P. Jan Franta  má rád tradiční liturgii. Je knězem naší diecéze, ale slouží nyní ve Vandsdorfu, což je výběžek na severu naší země, kde potkávají tři státy – Německo, Polsko a naše země. Prozradil mně, že venku chodí pořád v klerice, zastavuje se na ulici s lidmi, oslovuje je, baví se, ptá se jich, co prožívají, co je trápí. Říká, že je překvapený, kolik lidí v tomto výběžku nikdy nic neslyšelo o Bohu. Já tuto dobu vidím i v tom, že ubývá kněží, ale je to poslání i pro laiky, aby lidem svědčili o Bohu. Druhý příklad jsem prožil, když můj nejstarší bratr Antonín před necelými třemi roky umíral. V závěru života ležel v uherskohradišťské nemocnici, kde jsem ho dost často navštěvoval. Když jsem se zeptal jeho spolubydlících, tak jsem si s nimi také povykládal a nakonec se zeptal, jestli chtějí požehnání. Okamžitá reakce některých mužů ale byla: „Ne, ne, ne!!! Já nejsem věřící!“ Když jsem jim ale vysvětlil, co to požehnání vlastně je, že je to vyprošování dobra, brzkého uzdravení a návratu z nemocnice domů, tak souhlasili.
Je důležité s lidmi mluvit. Nejsou to žádné složité věci, které si člověk musí nastudovat. Stačí se jen tak lidsky pobavit a potom nabídnout modlitbu nebo požehnání. Víra není jen cesta k tomu, že je to věc faráře. Proto se mluví o všeobecném kněžství. Všichni máme lidem říct něco o Bohu. Když se setkáváme s umírajícími, starými a nemocnými lidmi, jsou to vzácné okamžiky. Oni třeba už za tři, čtyři hodiny uvidí Boha a my na toto setkání budeme čekat třeba ještě několik desetiletí.

Další dotaz: Projekt PROPOJENI  tedy znamená, že jde o propojení hledajících s věřícími?Nedávno mně jeden ze spolupracovníků řekl: „Však v tom není nic nového! Pastorační rady vždy byli a dobrovolníci také. Je třeba si uvědomit, že máme jako věřící bohatství a stojí za to, abychom jeli na bohoslužby i do sousední farnosti, protože to, co mně dá mše svatá, nelze nijak nahradit. Abychom se začali bavit o podstatných věcech, kde nejde přitom jen o nás pár, co ještě chodí do kostela. O své víře bychom měli začít svědčit. Jak? Třeba i tím, že něco nedělám. Když jsem v úvodu vzpomínal otce Pavlíka, připomenu, jak to dělal on. Když mu vzali státní souhlas k vykonávání duchovní služby, pracoval u Dopravního podniku Města Brna jako jeřábník. Vzpomínal na to, jak tam chlapi viděli, že se chová jinak než ostatní, že nikdy neřekl třeba vulgární slovo. A o tom to jde. Nebo, když mamince přijedou v neděli na návštěvu děti, tak přesto půjde na mši svatou. Může jim nabídnout, aby šli s ní, a pokud nebudou chtít, poprosit, aby na ni počkali, protože je pro ni mše svatá důležitá.“
Zaznamenala Lenka Fojtíková

„V neděli ráno přišel tatínek před nebeskou bránu a svatý Petr mu říká: „Pane Bezděk, jste v nebi. Vítáme vás!“ A víte, co odpověděl? „Tož, nedá sa nic dělat!“ To byla jeho průpovídka, kterou znali všichni, kdo ho znali. To k němu patřilo.
Ke každému člověku něco patří. A co všechno patří k našemu tatínkovi, co je charakteristické pro jméno Bezděk? Tatínek byl rád na světě. A tuto radost dokázal předávat druhým. A nejenom předávat, on chtěl a usiloval, aby touto radostí žili všichni kolem něj. Láska je vynalézavá a on to neotřelým způsobem prováděl.
„Největší pochvala je před otevřenou králíkárnou,“ říkával doma, když se nám něco povedlo a při tom se usmíval. Rád činil šťastnějším každého, koho potkal. Například ve vlaku říkal lidem v kupé: „Jedu už podesáté z protialkoholního léčení…,“ a přitom se velmi usmíval – on, který pil alkoholu velmi málo. A ty neuvěřitelnosti říkal proto, aby povzbudil lidi, kteří na tom byli nějak hůř, špatně. Podivoval se, že někdo něco dokáže a přitom to byly obyčejné věci. Říkal, že by to nesvedl. Často si lidé mysleli, že on, přitom zemědělský inženýr, je hloupý ňouma, který nic neumí. To všechno dělal, aby jim zvedl sebevědomí, aby si lidé řekli, že někdo je na tom hůř než oni. Byl mistrem nadsázky, ale ne, že by si z druhých dělal šprým, ale z lásky. To se mně na něm ohromně líbilo.
Naštěstí naše maminka všechno korigovala. Měli se spolu moc rádi. V době její nemoci se o ni dvanáct let pečlivě staral až do její smrti. Jeho profese bylo zemědělství. Studoval Střední školu v Opavě a potom na Vysoké škole zemědělské v Praze. Když ho z politických důvodů těsně před státnicemi z vysoké školy vyhodili, stal se traktoristou v našem JZD. Po mnoha letech mohl dostudovat a stal se učitelem na střední zemědělské škole nejprve ve Valmezu a pak na Vsetíně. Kromě matematiky a odborných předmětů učil kluky soutěžní orbě. K tomu se mu hodila šestiletá praxe tady v JZD.
Byl učitelem také doma, když jsem byl desetiletý kluk, tak mně dal doma úkol: „ Napiš číslo šest!“ Tak jsem ho napsal a on ho otočil a zeptal se mě: „Co to je?“ „Tak je to šestka nebo devítka, když s tím takto točíš…“ A on se mne zeptal: „A co je pravda?“ Když viděl, jak jsem rozpačitý, šel do sousední místnosti a přinesl tuto knihu a četl tam: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Tati, jaká je pravda o tvém a našem životě? Že jsme stvoření z Boží lásky, že se nemusíme nad druhé povyšovat, že můžeme druhým pomáhat stírat vrásky a děláme něco pro to, aby se ti druzí mohli usmívat…„