Lenka Fojtíková – Lenka Fojtíkova

31/03/202531/03/2025

Před pětatřiceti lety přijal biskupské svěcení Mons. Vojtěch Cikrle

Dnes je tomu přesně pětatřicet let, co přijal biskupské svěcení dnes již emeritní biskup Vojtěch Cikrle. Tuto životní událost si připomíná spolu s věřícími v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně na Petrově děkovnou bohoslužbou. Podrobná reportáž bude ve středu zveřejněna v Katolickém týdeníku, kde bude s jubilantem i menší rozhovor na straně brněnské diecéze. Jsem vděčná za všechny okamžiky, kdy jsem se s panem biskupem mohla setkávat jako novinářka a fotografka pro různé noviny. Posledních pět let potom především z pozice zpravodajky Katolického týdeníku z brněnské diecéze.

Tento rozhovor jsem s panem biskupem vedla právě pro Katolický týdeník před několika lety:

Chtěl jsem být závodníkem
Dětství prožil bez tatínka, kterého od něj násilně odtrhl komunistický režim. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a stal se na několik let dělníkem. Později přesto odmaturoval na večerní průmyslovce a pokračoval ve studiu na teologické fakultě. Po třinácti letech v kněžské službě byl papežem Janem Pavlem II. jmenován brněnským biskupem. Dnes je Mons. Vojtěch Cikrle nejdéle sloužícím biskupem v historii brněnské diecéze a letos také nejdéle sloužícím biskupem u nás – v březnu si bude připomínat 35. výročí biskupského svěcení.

Narodil jste se rok po válce a ve vašich třech letech vám komunistický režim odvedl tatínka do vězení. Kde pracoval, jak byl aktivní, že se to soudruhům nelíbilo?
Tatínek byl stejně jako jeho otec a strýc textilním mistrem. Po únoru 1948 se stal členem skupiny, která rozšiřovala protikomunistické tiskoviny.
Pamatujete si z raného dětství, jak jste prožíval coby malý chlapec skutečnost, že s vámi najednou z ničeho nic tatínek nebyl?
Jako tříletý jsem byl příliš malý na to, abych chápal, co znamená odloučení na šestnáct let, na které byl tatínek odsouzený, a všechny další souvislosti s tím spojené. Ale už jsem vnímal, jak tato situace dopadala na maminku, sourozence a příbuzné, s nimiž jsem byl v kontaktu. Pro mě se to stalo problémem až později, když ostatní kluci měli tatínky a já ne. A měli tatínky jiné, „normálně oblečené“. Ten můj, jak si jej pamatuji z první čtvrthodinové návštěvy ve vězení, byl nakrátko ostříhaný, měl vpadlé oči a vězeňské hadry na něm doslova visely. Kvůli trvalému hladovění tehdy vážil jen třiatřicet kilo.
Byla maminka v době, kdy se tatínek ocitl v kriminále, zaměstnaná?
Maminka do zaměstnání nikdy nechodila, pomáhala své sestře s krejčovstvím, vychovávala nás tři kluky a měla na starost domácnost s poměrně velkou zahradou s jahodami, salátem, okurkami a dalšími plodinami, které byly jediným zdrojem všech jejích příjmů. Až později začala dostávat přídavky na děti.
Zůstala sama s dětmi ve věku osmatřiceti let. Jak tuto nesmírně psychicky i ekonomicky těžkou situaci zvládala?
S vypětím všech sil a ve velkém hmotném nedostatku. Zatímco my tři kluci jsme vždy měli základní potraviny, později jsem se dozvěděl, že ona někdy hladověla. Pamatuji si na jeden slavnostní oběd, kdy jsme měli všichni dohromady jeden špekáček rozdělený na čtyři díly, a k tomu velké množství brambor. Od té doby patří uzenina a brambory k mým oblíbeným jídlům. Přesto nás tři kluky dokázala maminka nenásilně vést k důvěře v Boha, o kterého se sama opírala. A mnoho dobrodinců, kteří nás ve farnosti nezištně podporovali, kladli, aniž to věděli, nevyslovenou otázku: Chceš mít také podíl na něčem dobrém?
Jak máte v paměti uchované vzpomínky na dětství a dospívání? Čemu jste se věnoval ve volném čase, jaké jste měl koníčky, co vás bavilo?
Asi jako každý kluk, který vyrůstal v místě slavného závodního okruhu, jsem si přál být automobilovým nebo motocyklovým závodníkem. Když si bratr koupil ojetou JAWU 250, poznával jsem s ní širší okolí i celou republiku a zkoušel její limity. Později, když se vrátil z vězení bratr maminky, můj strýc a zároveň křestní kmotr, snažil se mi nahradit tátu a brával mne na atletiku a na hvězdárnu. Tam ve mně probudil celoživotní vztah a lásku ke sportu, k astronomii i filozofickým otázkám s vesmírem spojenými. Byl jsem členem party mladých lidí kolem kostela, na kůru jsem o Vánocích hrál na housle a na klarinet. S hudební skupinou jsem také jezdíval hrát po zábavách. Po všech těchto stránkách jsem měl bohatý život.
Svým způsobem jste ale v době svého dětství a dospívání byl z pohledu dnešní mládeže lůzr. Měl jste cejch otce ve vězení a byla to doba, která příliš nepřála těm, kdo byli veřejně praktikujícími katolíky. Dali vám to spolužáci a pedagogové ve škole nějak pocítit? Nebyl jste šikanován a ponižován?
A víte, že jsem se jako lůzr nikdy necítil? Samozřejmě ve školství i v celé společnosti byl tlak proti nepřátelům režimu i proti náboženství stále přítomný, ale na rozdíl od svých starších bratrů, kteří šikanu a zesměšňování zažili osobně, jsem se s ní prakticky nesetkal. S jedním učitelem, který mého o čtyři roky staršího bratra zesměšňoval před celou třídou, že jeho táta je zločinec a zlý člověk, který nikomu nepřeje štěstí, jsem později pracoval na dálnici a poznal jsem, že to není úplně špatný člověk, ale že byl tehdy „opilý“ třídní nenávistí a třídním bojem, jak jej měli učitelé hlásat. Tehdy, kdy se to stalo, přišel bratr ze školy, chodil jak bludná duše a tři dny s ním nebyla řeč. Když konečně řekl, co zažil, maminka šla na třídní schůzce za dotyčným učitelem a řekla mu, že to, co řekl synovi, bolelo i ji a doma jsme se za tohoto učitele společně pomodlili. Jiná rovina byla samozřejmě otázka možností studovat a další věci, které režim věřícím neumožňoval.
Například?
Třeba to, že tatínek byl kromě šestnácti let komunistického vězení odsouzen také ke ztrátě veškerého majetku a občanských práv, což znamenalo, že polovina našeho domu a zahrady propadla státu. Tak jsem po vyučení slévačem svou prací vydělával na to, abych od státu nedělitelnou ideální polovinu domu odkoupil zpět do našeho vlastnictví, k čemuž také po nějaké době došlo. Ztrátu občanských práv jsme tatínkovi ale záviděli, protože nesměl chodit k volbám.
Pomáhala vám víra v Boha překonávat všechny životní těžkosti?
Bez víry, rodiny, farnosti a lidí, kteří nám pomáhali, by se v mém životě asi vše odvíjelo zcela jinak.
Vyučil jste se slévačem a později odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Pracoval jste jako dělník ve Šmeralových závodech, brněnské Zbrojovce i na stavbě dálnice Praha-Brno. Bylo toto období nějak stěžejní pro váš další život? Co jste si z této doby odnesl do své kněžské a později biskupské služby?
Všechno. Všechno mě nějakým způsobem ovlivňovalo a jsem za to Bohu vděčný.
Říká se, že Bůh si každého ke kněžství povolává zcela jasným způsobem. Můžete prozradit, jak to bylo u vás?
Povolání, i když vykazuje podobné rysy, je vždy individuální a patří k němu také něco, co by se dalo nazvat tajemství, které nemusí mít racionální vysvětlení. O kněžství jsem začal přemýšlet už před nástupem na vojnu a potom hlavně během ní. Jak už jsem říkal, byli jsme během dlouhých let tatínkova vězení odkázáni na pomoc okolí a ta přicházela převážně od věřících lidí. Brali pomoc bližnímu jako samozřejmost. Od té doby jsem toužil nějakým způsobem sloužit ostatním také já. Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně jsem všechna ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych nesloužil ostatním, ale celé by to sloužilo mně. A pak jsem poznal společenství mladých kněží, mezi které patřil i můj bratr, a cítil jsem, že je mi blízké.
Po třinácti letech v kněžské službě vás papež jmenoval biskupem. Tušil jste v té době, do čeho vlastně jdete?
Velmi nejasně. V Brně byl navíc biskupský stolec po smrti pana biskupa Karla Skoupého osmnáct let neobsazen, takže v budování biskupského úřadu nebylo na co navázat, byl jsem ve všem naprostý začátečník. Navíc jsem se stal biskupem ve zcela změněné společenské situaci, která nabízela množství nových možností svobodného života církve. Mnoho času bylo také nutné věnovat rozhovorům a řešením situace těch, kteří přijali v totalitě různá svěcení v tajnosti.
Patříte mezi nejmladší vysvěcené biskupy a ty, kdo v této službě slouží nejdéle. Co bylo pro vás za těch pětatřicet let nejtěžší?
V každé době a někdy každý den něco jiného. Mnohdy jsem zakoušel bezradnost, ale také Boží pomoc a účinnost modliteb mnoha lidí, kterým za ně děkuji. A prosím, aby se za své představené a kněze modlit neustávali.
A nač naopak vzpomínáte nejraději? Z čeho máte radost, co se povedlo?
Radostí biskupa je setkávání s dobrými lidmi a udělování svátostí. Co se povedlo nebo naopak nepovedlo, budou většinou hodnotit příští generace, protože i zdánlivě povedené věci se někdy ukáží jako nešťastné. A naopak.
Díky své funkci jste se setkal se spoustou velmi zajímavých osobností z církevního i veřejného života. Na která z těchto setkání rád vzpomínáte a proč?
Určitě nejsilnějším zážitkem byla návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně. Bylo to mým velkým přáním, které se v roce 2009 splnilo. Svatý otec promlouval na tuřanském letišti o naději, o kterou touží každý člověk opřít svou budoucnost, a o nutnosti zaměřovat svou svobodu k dobru.
Je něco, čemu byste se rád coby emeritní biskup věnoval, nač jste dříve neměl čas?
Biskup by měl být nějakým způsobem ve službě neustále.Na tom nic nemění ani fakt, jestli je diecézním nebo emeritním biskupem. Emeritní biskup neodchází do penze, ale opouští úřad. Stále jezdím biřmovat nebo na jiné liturgické akce, snažím se roztřídit písemnosti a další materiály, které se během let nahromadily, jako biskupský vikář pro duchovní život kněží a jáhnů se s nimi s radostí setkávám v jiné pozici než jako ten, který o nich rozhoduje…
Brněnský emeritní biskup Mons. Vojtěch Cikrle se narodil 20. 8. 1946 v obci Bosonohy, což je dnes městská část Brna. Kvůli víře nemohl studovat, proto se vyučil slévačem a až později při práci odmaturoval na večerní Střední škole pro pracující v Brně. Na kněze byl vysvěcen 27. 6. 1976. V letech 1976 – 1982 působil jako duchovní v Jaroměřicích nad Rokytnou, Jihlavě, Znojmě, Slavkově u Brna, Velkých Němčicích a ve Starovicích. V letech 1982 – 1990 byl prefektem a později rektorem v Kněžském semináři v Litoměřicích. 14. 2. 1990 ho papež Jan Pavel II. jmenoval 13. sídelním biskupem brněnské diecéze. Biskupské svěcení přijal 31. 3. 1990 z rukou olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka. Při České biskupské konferenci (ČBK) je členem Komise pro kněžstvo a členem Liturgické komise. V letech 1990 až 2022 vysvětil 252 kněží. Je hlavním světitelem brněnských pomocných biskupů Petra Esterky a Pavla Konzbula a spolusvětitelem dalších sedmi biskupů. Patří mezi ně například současný vídeňský arcibiskup Christoph kardinál Schönborn nebo pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner. Vysvětil přes padesát novostaveb kostelů a kaplí, nový klášter sester klarisek a několik nových duchovních center. V diecézi udělil svátost biřmování téměř 150 tisícům lidí. V roce 2009 přivítal v Brně Svatého otce Benedikta XVI., coby prvního papeže, který navštívil brněnskou diecézi. Od konce devadesátých let minulého století se aktivně věnuje tiskovému apoštolátu a do letošního roku vydal dvě desítky knih.

A perlička na závěr:
Biskup Vojtěch Cikrle v mládí hrával a zpíval v kapele, která doprovázela zábavy a plesy. Jako kluk chodil „do houslí“, dodnes hraje výborně na kytaru, a to i klasiku. Hraje také na klavír, flétnu, banjo, klarinet, okarínu a v 77 letech se naučil hrát na čtyřstrunné ukulele a kalimbu.

Na houpačce po bohoslužbě v Prušánkách na Hodonínsku v roce 2008.

V Prušánkách v roce 2008 pan biskup požehnal i novou skautskou klubovnu.

23/03/202525/03/2025

Poslední den v Římě, cesta domů a návrat do reality

Původně jsem chtěla poslední den pobytu v Římě vyrazit ještě jednou fotit pohledy na město z Janiculského pahorku, kde je Garibaldiho památník. Nakonec ale vše bylo jinak.
Po předchozím výšlapu s kámoškou Blankou jsem byla docela zničená, a tak jsem se rozhodla prožít odpočinkový den a potom se jen už sbalit, připravit na cestu a brzy zalehnout, protože jsem měla druhý den vstávat ve tři hodiny ráno, abych se včas dostala na letiště.
LOUČENÍ SE SANTA MARIA MAGGIORE
Trošku jsem si pospala, rozepsala jeden článek pro Katolický týdeník, abych toho potom o víkendu neměla tolik a vyrazila do ulic na rozlučkovou obchůzku městem. Prošla jsem, stejně jako každý den mého pobytu v Římě, vlakovým nádražím Termini, který mi obchody a nejrůznějšími kavárnami připomínal průchod brněnské Vaňkovky směrem k autobusovému nádraží Zvonařka a poté šla okolo baziliky Santa Maria Maggiore, kam jsem ještě jednou zašla – potřetí při mé návštěvě Říma. U vchodu před bezpečnostními rámy téměř nikdo nebyl, tak jsem se dovnitř dostala i tentokrát bez čekání. A měla jsem štěstí. Za chvilku po mém příchodu začínala mše svatá a potom jsem ještě zašla do boční kaple na adoraci, kde bylo stále plno, protože tam bylo jen pár míst.
PICCOLO GELATO
Poté jsem se pomaličku vydala k Fontáně di Trevi, protože jsem si chtěla dát na rozloučenou s Římem Cacio e pepe s lanýžem. Tato restaurace se nachází jen pár desítek metrů – možná sto metrů od fontány, ale přitom je tam prázdno – viz. fotky ve fotogalerii. Přišla jsem ale brzy. Číšník, co čučel před vchodem do mobilu, tvrdil, že otvírají až ve dvě. A tak jsem si zašla do jedné uličky vedoucí k fontáně na něco jako pannini s mortadelou, ale pannini to nebylo. Prostě takový nějaký světlý italský chleba, který ohřála obsluha na grilu. To jsem měla místo snídaně a pak jsem to korunovala piccolo gelato. Ta zmrzlina ale nebyla vůbec malá. Byl to pořádný kopec a opět byla vynikající. No a potom jsem zevlovala a sledovala cvrkot okolo fontány. V jednom okamžiku tam borec padl na kolena a požádal svou přítelkyni za dohledu snad stovek lidí o ruku. Sklidil za to obrovský potlesk. Já si jen říkala, že když byla žádost o ruku tak velkolepá a na tak profláklém místě, aby jim to hlavně vydrželo na furt – na celý život. Bylo po půl druhé a já šla omrknout, co se děje v restauraci, kam jsem měla namířeno. No a představte si, že už byla otevřená! Pikolík kecal! Opět potvrzení, že jen málokomu se dá věřit. Každopádně cacio e pepe bylo vynikající! A dala jsem si k tomu Limoncello Spritz, což je osvěžující koktejl s citronovým líkérem. Bylo to fakt moc moc dobré. No a potom jsem se už pomalu vracela do hotelu.
NA LETIŠTĚ TAXÍKEM NEBO BUSEM?
Ještě jsem neměla zcela vyřešené, jak se v brzkém ránu dostanu na letiště Ciampino. Na recepci hotelu jsem dostala inforamce, že mne tam služba odveze za 70 euro. Když jsem namítala, že taxíky u nádraží, které je vzdálené od hotelu jen 300 metrů, nabízí odvoz za 40, dostala jsem argument, že pojedu v noci a to je cena vyšší. Abych byla konkrétní, chtěla jsem odvoz na 4.00 hod. ráno. Zaskočila jsem si proto za taxíkaři k nádraží, za kolik by mne tam zavezli v tomto čase. No a dostala jsem odpověď, že za 50 euro. Tak jsem šla smlouvat na recepci, ale nepochodila jsem. Rozhodla jsem se, že zlodějinu podporovat nebudu, a když už bych musela jít na taxík k nádraží, že můžu jet rovnou autobusem, který má zastávku hned před nádražím směrem do města. Prošla jsem nádraží a našla stánek společnosti Terravision, s kterou jsem se z letiště nechala přepravit při příjezdu do Říma. Tam jsem si koupila lístek za 8 euro – přes web byl za sedm… Až když jsem zaplatila, zjistila jsem, že je to tzv. free lístek bez rezervace do konkrétního busu. A já potřebovala odjet ve 4.00 hod. Vyrazila jsem proto na zastávku, kde zrovna postávali před jedním z autobusů řidiči a ti mně řekli, že přednostní nástup budou mít rezervace zakoupené on-line, a že mám přijít na zastávku aspoň o čtvrt hodiny dříve, abych se do autobusu dostala i bez rezervace. Tak z toho jsem měla zase docela nervy, abych se do busu dostala. Večer jsem si ještě i přes umělou inteligenci ověřovala, jestli je v noci a nad ránem otevřené nádraží Termini. A prý jo! No situace byla taková, že nebylo. V místech průchodu byla mříž, u které jsem zahlédla pár nešťastníků s kufry. Věděla jsem, že musím jít přes autobusové nádraží. Tam se projít dalo. Míjela jsem při cestě bezdomovce, kteří spali obyčejně namáčknutí na zeď nádraží. Vzhledem k tomu, že většina z nich spala, tak z mého pohledu nebyli nebezpeční. Strach jsem prožila, když jsem šla prázdnou ulicí cca. 300 metrů od hotelu k nádraží. No ale k autobusové zastávce před Termini jsem se dostala v pohodě a bez komplikací. Byla jsem tam 20 minut před odjezdem a už na zastávce čekal chumel lidí. Většina v mobilech třímala QR kódy s lístky koupenými on-line a tedy i s rezervací. Já měla jen svůj papírový – tzv. free na všechny spoje, ale bez místenky. Zase jsem se nervovala, abych se dostala do autobusu. Zhruba deset minut před odjezdem k nám nakráčela koordinátorka přepravy a vytvořila dvě řady čekajících na letiště Ciampino a Fiumicino. Čekali tam ale i lidé bez žádného lístku a těm koordinátorka řekla, že musí čekat bokem, a jestli bude místo, tak jim prodá lístek. Když to zkrátím, dostala jsem se se svým papírovým lístkem bez rezervace do autobusu jako první. To jsem si oddechla! No a pár lidí se do busu nedostalo. Na letišti v Bratislavě pro mne do sedmi minut přijelo auto, které mne podle dohody odvezlo na parkoviště, kde jsem měla svou blešku. V 11 hodin už jsem si nakupovala kousek od domova zásoby a po návratu začala prát první pračku z cest. No a další den už jela za reportáží a vlastně plynule naskočila do reality každodenních úkolů, starostí a povinností.

ŽIVOT ZTRPČUJÍCÍ PUCHÝŘ NA NOZE
Na jednu věc jsem zapomněla. V Římě se mně snad už druhý nebo třetí den mého pochodování po dlažbě Věčného města udělal na prstu vedle palce na levé noze z boku puchýř. Nic jsem s ním nedělala, protože jsem měla v mozku zafixované, že se nesmí propichovat. Myslela jsem, že záhy praskne, ale s přibývajícími dny nepraskl, jen se stále více nafukoval a bolel jako čert. Chodit jsme sice mohla, ale bez bolesti to nebylo. Prst se dost ozýval i při zpáteční cestě v letadle, tak jsem zvažovala, jestli se zrovna nezastavit při cestě domů v hodonínské nemocnici. Nakonec jsem v sobě tuto myšlenku pohřbila, protože jsem si dovedla představit, jak by se na mne v nemocnici dívali, kdybych jím řekla, že tam jdu s puchýřem. No ale puchýř se znovu ozval doma. Nedalo mně to a zavolala jsem kámošce, která je vrchní v nemoci a ta mně řekla, abych hned zajela na polikliniku. Že je třeba, aby mně to propíchli a dali na to nějakou hojivou mřížku. Tak se stalo, ale prst bolí furt, tak uvidím, co bude dál. Bylo by super, kdybych někdy měla své cestování bez takových a jiných zdravotních problémů. Jedno je ale jisté. Zážitky a poznatky z cestování nám nikdo nevezme a jsou velmi cenné. Nikdy nevíme, kdy nám nějaká vyšší síla zavře hranice, jak to bylo v dobách komunismu, anebo docela nedávno v době covidové, kdy byli lidi násilím a vydíráním tlačeni do očkování, protože bez něj nebylo možné vycestovat.

19/03/202520/03/2025

Splnila jsem si sen a prošla se po Via Appia Antica

Jedním z mých snů při návštěvě Říma bylo, abych se prošla po starobylé cestě Via Appia Antica. Tento sen se mně podařilo splnit díky dlouholeté kamarádce Blance, která už v Itálii žije více než dvacet let.
Dnešní fyzicky náročný den jsme ale začaly ráno v cukrárně Blančina manžela Adriana, kde jsme si pochutnaly na výborné kávě a dobrotách, které napekl Adriano. Jak jistě všichni ví, tak se dnes slavil svátek sv. Josefa, což je v Itálii Den otců. No a údajně typickou sladkostí k této oslavě je dobrota ve fotogalerii, která se jmenuje zepole.
Poté jsme s Blankou vyrazily metrem do Baziliky sv. Pavla za hradbami, kde jsme v modlitbách myslely na mnoho známých a všechny rodinné příslušníky. Dalším cílem našeho dnešního putování byla Via Appia Antica. Přiznám se bez mučení, že nebylo vůbec snadné dorazit do míst za Římem a najít tuto starověkou římskou silnici spojující Řím s Brindisim, kde byl jeden z nejvýznamnějších přístavů starověké Itálie. Silnici Římané postavili koncem 4. až 3. století před naším letopočtem a měla ve starověkém světě obrovský ekonomický, vojenský i kulturí dopad pro římskou společost. No a my jsme po ní dnes s Blankou našlapaly pěkných pár kilometrů, přičemž naše putování skončilo u katakomb, kam jsme se ale už nedostaly. Celkem jsme dnes společně udělaly 20 978 kroků, což je 11,7 kilometru. Hlavně nám ale spolu bylo dobře a vydržely bychom si vykládat klidně ještě několik dnů, což ale není možné, a tak to necháme na léto až Blanka přijede domů a prázdniny.

Adriano - mistr cukráíř byl v akci ve výrobně pod kavárnou už po třetí hodině ráno! Dělá neskutečné dobroty, takže v kavárně-cukrárně bylo narváno!

18/03/202519/03/2025

Návštěva budovy salesiánské kongregace v Římě

V úterním odpoledni jsem se vydala do Generálního domu Salesiánů Dona Boska v Římě, který se nachází u kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v těsné blízkosti nádraží Termini. Chrám postavil zakladatel salesiánů Don Bosco.
Když jsem si vloni v září rezervovala přes Booking hotel v blízkosti nádraží Termini, neměla jsem ani tušení, že se nachází jen 350 metrů od tohoto sídla salesiánů. A už vůbec jsem neměla tušení, že zde v misionářské sekci působí rodák z Plzně P. Pavel Ženíšek, jemuž přátelé a známí říkají Gambi. Upozornila mne na něj kamarádka a novinářka Renata z Brna -Líšně, protože Gambi v líšeňském Salesku působil pět let na pozici ředitele. No a o tom všem jsme si v dnešním odpoledni povídali.

150 LET SALESIÁNSKÝCH MISIONÁŘŮ
Salesiáni si letos připomínají 150 let od vyslání lodě s prvními misionáři do Argentiny. Dnes salesiání působí ve 137 zemích světa. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací nejen o samotném Gambi a jeho cestě na misie, ale také co se připravuje na letošní 150. výročí prvních salesiánských misionářů. Kromě toho mne také provedl budovou kongregace, která od roku 2022 prochází rozsáhlou rekonstrukcí a při mé návštěvě právě dělníci pokládali nový povrch na nádvoří, kde díky tomu vznikne mnoho parkovacích míst, která v centru Říma tolik chybí. Ve fotogalerii se můžete mrknout, jak to v rozlehlém objektu vypadá. A ještě něco! I v kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova mohou věřící ve Svatém roce získat za splnění potřebných podmínek plnomocné odpustky stejně jako ve čtyřech slavných bazilikách v Římě. Jen tam prostě není svatá brána jako v oněch bazilikách.

Pohled na salesiánský kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ze střechy budovy kongregace.

P. Pavel Ženíšek u obrazu zakladatele salesiánů Dona Bosca.

18/03/202518/03/2025

Naprosto neplánované setkání s františkány v Římě

Tak to byste nevymysleli, co se mně dnes stalo! Dala jsem si takový odpočinkový den, protože mne odpoledne čeká setkání s misionářem – salesiánským knězem P. Pavlem Ženíškem, kterému známí a přátelé říkají Gambi.

Vyrazila jsem proto do okolí Santa Maria Maggiore jen na snídani. A když se tak vracím okolo baziliky, tak koho nezmerknu, jak se hrne ke svaté bráně? Františkánského kněze – starého dobrého kamaráda P. Antonína Klareta Dabrowského, který slouží v Uherském Hradišti!!! No haluz jako blázen! Tak valím rychle do koridoru, abych prošla bezpečnostním rámem a zrovna, jak na potvoru byl přede mnou zájezd německy mluvících poutníků. Jakmile jsem byla v bazilice a moje oči si zvykly na příšeří chrámu, tak jsem ho uviděla, jak sedí a natáčí si interiér baziliky! To bylo radosti ze setkání!
V roce 2016 jsme spolu s malou skupinkou přátel putovali čtrnáct dnů Izraelem a teď se potkáme zcela „náhodou“ v Římě. Hned mně říkal, že je na pouti ještě se třemi bratry, které všechny spojuje, že letos slaví sedmdesátiny. Sotva to dořekl, tak se k nám blížil rodák z Hluku P. Maria Vianey Dohnal! Tož Hluk mám přes kopec Antonínek a P. Antonín slouží nyní už roky zase v Uherském Hradišti. Dále jsou s nimi ještě P. Gabriel a P. Bernardin. Ty znám také z Hradiště.
P. Vianeye jsem ale už před dáááávnými lety poznala, protože mně zavolal, jestli bych udělala rozhovor s P. Šimonem Zuskou, který měl přijet do svého rodiště v Uherském Hradišti z Madridu, kde žil od roku 1948, aby na Slovácku oslavil šedesát let kněžství. K setkání došlo, i když jsem se původně zdráhala, že mám být v té době na Charismatické konferenci v Ostravě, na což mně tehdy P. Vianey řekl: „A co může být více charismatického než šedesát let kněžství?“ A měl pravdu! P. Šimon Zuska byl super charismatik a hlavně dobrý člověk, na kterého moc ráda vzpomínám…
Tož tak! Konec povídání! Za chvilku valím na setkání se salesiánem Gambim. Pokud vše klapne, tak vyjde článek v Katolickém týdeníku. Dám vědět! Všechny zdravím z Říma!

Po této vynikající snídani za 5,7 euro jmne čekalo překvapení!

Znovu svatou branou do Santa Maria Maggiore!

17/03/202517/03/2025

Pěšky do Vatikánu i na nejvyšší vrch Říma

Dnes jsem ze svého hotelu, který leží 350 metrů za nádražím Termini, vyrazila do Vatikánu už v 7. 15, i když jsem byla zaregistrovaná k projití svatých vrat baziliky sv. Petra až v 10 hodin. Myslela jsem si, že když tak počkám, ale nakonec bylo všechno jinak!

ŘÍMEM UŽ BEZ NAVIGACE
Mapy.cz ukazovaly, že je to necelých pět kilometrů, a že tam půjdu jeden a půl hodiny. Nešla jsem podle map, ale už svou cestou, kterou si už jednou prošlapala a byla jsem tam za padesát minut. A zapomeňte na to, že jsem letěla jako pták! Ty roky, když jsem byla docela dobrou vytrvalostní běžkyní, jsou už zkrátka pryč. Byla jsem ráda, že mě mé zchátralé tělo dlouhými běhy a věkem dovolilo jit takovým normálním krokem. Musím připomenout, že jako siamské dvojče s sebou stále vláčím svou brašnu s foťákem, vodou a dalšími nezbytnostmi, která pár kilo má a při více než 22 000 krocích, které jsem dnes nachodila, se holt pronese.
PUTOVÁNÍ S RAKUŠÁKY
U pointu jsem se krátce po osmé zeptala, jestli mohu jít se skupinou, která byla už s křížem připravená vyrazit koridorem, do kterého se jinak lidé nedostanou. V prosklené budce odklikli můj QR kód a řekli, že v pohodě. A tak jsem se dostala ani nevím jak do skupiny rakouských poutníků. Oni se modlili z papíru německy a já z mobilu česky – například litanie a další modlitby. Když zpívali něco, co jsem znala, tak jsem se přidala. V okamžiku, kdy jsme prošli bezpečnostní rám s kontrolou, co máme v taškách, jsem poprosila, aby mně půjčili kříž a jejich vedoucí mne vyfotil. Na fotce můžete vidět, jak v tom okamžiku bylo na náměstí ve vymezeném prostoru málo lidí. Stačí si přivstat! Společně jsme ještě prošli svatou branou a poté jsem se od nich odpojila.
ŽIVOTNÍ POUŤ
Bylo úžasné, že jsem tam byla sama bez nějaké skupiny, protože jsem se mohla zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Měla jsem tu milost, že jsem se přímo v bazilice zúčastnila i mše svaté. Myslela jsem tam na všechny blízké a známé, co o modlitby prosili, ale i ty, co neprosili. S cestou koridorem, mší svatou, časem na modlitbu i focení jsem se v bazilice zdržela přes tři hodiny. Plně jsem si tam uvědomila, že je to moje životní pouť, i když jsem už byla na mnoha nejrůznějších poutích včetně Fatimy, Lurd, Medžugorje, Izraele a dalších… Prostě to tak je. Hluboce to cítím ve svém nitru.
POSÍLENÍ NEJEN DUŠE, ALE I TĚLA
Poté jsem využila toalety v blízkosti baziliky a vracela se boční ulicí vpravo, i když je člověk zády k bazilice. Věděla jsem, že je tam kostel Božího milosrdenství, který mám moc ráda, tak jsem se tam chtěla zastavit. Ještě předtím jsem se ale zastavila na snídaňo-oběd v malé Caffetterii – baru AL SAN MICHELE, kde měli plno dobrot. Bylo už bylo po jedenácté hodině a já od rána nic nejedla. Poutník přece musí snášet i nějakou újmu, že? Tam jsem si dala výborné jídlo s luxusním capuccinem, které bylo tak dobré, že lepší snad nepamatuji. Hlavně se mně líbilo, že ho servírovali v porcelánu s poctivou těžkou nerezovou lžičkou. To vše za pouhých 10,5 euro.
SVATÁ FAUSTYNA A NEJVYŠŠÍ PAHOREK ŘÍMA
Potom jsem už valila do kostela Božího milosrdenství, kam jsem mohla dorazit tak o půl dvanácté. Ve dvanáct kostel zavřeli a mně se ještě nechtělo jít domů. Šla jsem tedy opačným směrem podél Tibery a koukala na takový vršek a říkala si, že by bylo super se dostat nahoru a udělat pár fotek z nadhledu. A podařilo se! Vůbec jsem nevěděla, kam jdu! Minula jsem dětskou nemocnici a poté se po dalších schodech vyškrábala na Janiculský pahorek – Gianicolo který je údajně jedním z nejvyšších bodů v Římě a nabízí tedy nádherný výihled na město. Než jsem se tam ale vyškrábala, tak se pokazilo počasí byly špatné světelné podmínky na focení. Navíc jsem si na vršku uvědomila, že tentokrát by se mně hodil ten teleobjektiv, který mám v pokoji zamčený v kufru a zatím jsem ho s sebou nikam nevlekla a nechyběl. Dnes tedy chyběl moc, i když bylo špatné světlo. Uvidím! Možná se tam vydám znovu ve čtvrtek, kdy ještě nemám nic v plánu. Na tom vršku je kromě výhledu na město, který mně mimochodem připomínal pohled na Prahu z Letné, Památník Garibaldiho, což je jezdecká socha věnovaná Giuseppe Garibaldimu, italskému vojevůdci a hrdinovi sjednocení Itálie. Kromě toho je tam také mnoho soch mužů, protože toto místo hrálo klíčovou roli v bojích za sjednocení Itálie, zvláště během obrany Římské republiky v roce 1849 proti francouzských vojskům, ktrá podporovala papeže. Janiculský pahorek je považován za symbol italského vlastnectví a boje za svobodu..
MIMO DAVY
A víte, co bylo ještě super? Že tam nebyli téměř žádní turisté. No krapet byli, ale žádná hrůza jako jsem pak zase zažila v úseku od Tibery až po odbočku na Romanum Forum. Tam já top ale rychle stočila do „svých“ klidných – bočních uliček, kudy jsem se dostala zase k bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsem si dala kousek od baziliky vynikající zmrzlinu v cukrárně – zmrzlinárně Maggiore – ja jinak, že? Potom jsem koupila pár suvenýru a valila si domů dát sprchu. Byl to zase krásný den, za který jsem moc vděčná. Tož všem přeji, aby měli také krásné dny! Teď je tu 11 stupňů a přes den jsem měla termo triko a dvě tenké bundy, z nichž jsem za svého pobytu venku ani jednu neodložila. Prostě nebylo žádné vedro, ale mám zprávy, že u nás byl ráno mínus jeden, tak co bych chtěla, že?

Dnes docela brzy ráno znovu u Andělského hradu.

Pohled na bazlikui sv. Petra přes zkalenou řeku Tiberu.

16/03/202516/03/2025

V Lateránské bazilice a ochutnávka další italské speciality

Mým dnešním cílem byla Lateránská bazilika, jejíž plný název je Arcibazilika Nejsvětějšího Spasitele a sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Je to biskupský kostel města Říma s titulem basilica maior. Roku 313 ji založil císař Konstantitn a později byla mnohokrát přestavována. Stojí zhruba 1,2 km jihovýchodně od Kolosea a já to k ní měla pěšky z hotelu necelé tři kilometry.
Přestože karta poutníka nabízí registraci k její návštěvě, tak opět nebyla zapotřebí, protože to nikdo nekontroloval. I zde se ale při vstupu do areálu musí projít bezpečtnostním rámem. A potom jsem dnes ráno prošla tady v Římě druhou Svatou branou jubilejního roku. V tom okamžiku v bazilice téměř nikdo nebyl. Mše svatá měla začít až za hodinu. Na webu jsem se dočetla, že se jí zúčastní 50 poutníků z Benátska s dvěma kněžími a biskupem. Jestli se nepletu, měl by to býit biskup Corrado Pizziolo. Dále na mši přijelo 300 poutníků z Regio Calabria, které doprovázelo dvacet kněží. Když jsem byla před více než dvaceti lety s rodinou na týdenní dovolené v Regio Calabria, fotila jsem tam tehdy Boží tělo. Ještě na kinofilm, protože tehdy digitály nebyly k dostání. Moc by mne zajímalo, jestli se té dnešní pouti účastnil někdo, kdo ho mám z té doby na fotkách. Mši svatou doprovázel úžasný pěvecký sbor a bylo to fakt krásné.
Když jsem se dostala po bezmála dvou hodinách ven, zjistila jsem, že je venku pořádná zima. Teploměr ukazoval jen 14 stupňů. Při pohledu z nádvoří baziliky přes silnici mne zaujala stavba s krásnou mozaikou. Zjistila jsem, že se jedná o přístavek v jižní části budovy Svatých schodů (Scala Santa), zvaný Leoninum Triclinium (ital. Triclinio di Leone). Je to unikátní pozůstatek části někdejšího salónu, postaveného papežem Lvem III. podle vzoru místnosti v císařském paláci v Konstantinopoli zvané triclinium. Vysoká zeď členěná pilastry s výklenkem pod trojúhelníkovým tympanonem je bývalým koncem místnosti, která byla součástí papežského paláce v Lateránu. Když papež Sixtus V. nařídil koncem 16. století nařídil demolici starého paláce, přikázal zachovat tuto zeď a přistavět jej v papežské kapli Sancta Sanctorum.
Po zdokumentování všeho co jsem viděla, jsem se vydala na cestu zpět. Vzhledem k chladnému počasí jsem si v jedné restauraci nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore dala polévku z mořských plodů a ve vedlejší cukrárně horkou čokoládu a maritozzi, což je prý italská specialita a bylo to fakt moc dobré. Měla jsem si k tomu dát ale spíš kafe, takže třeba zítra, kdy vyrazím ke své třetí bráně v Římě přímo do srdce církve – do baziliky sv. Petra ve Vatikánu.
Při cestě na hotel jsme potkávala mnoho účastníků třicetikilometrového běhu v Římě. Všichni měli ostře oranžové baťůžky a dnes na nich měli i startovní čísla. Jednoho z účastníků jsem si na nádraží Termini odchytila a vyfotila jeho i medaili, co všichni dostali v cíli. Nemohla jsem jinak. Vždyť kdysi v dávných dobách moje srdce tlouklo tak moc pro vytrvalostní běh.

Lateránská bazilika v Římě je v Římě jednou ze čtyř bazilik, kde lze v jubilejních roce získat plnomocné odpustky.

Svatá brána do Lateránské baziliky s čestnou stráží dobrovolníků

15/03/202515/03/2025

Putování Římem a Vatikánem

Dnes jsem hned ráno zamířila do baziliky Santa Maria Maggiore a prošla tak při svém putování Věčným městem první svatou branou Svatého roku v Římě. V bazilice jsem se zúčastnila mše svaté v boční kapli vlevo přímo u hlavního oltáře. Přestože karta poutníka Jubilejního roku, kterou je možné získat přes webové přihlášení, nabízí registraci do této baziliky, tak žádná registrace nebyla zapotřebí. Hlásala to cedule u vchodu do vymezeného prostoru k čekání. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla před osmou ráno, tak jsem v daném okamžiku vstupovala pouze já a dva mladí Asiaté. Všichni ale musí projít bezpečnostním rámem. V bazilice jsem si to užila. Pořádně jsem si ji prohlédla a myslela na všechny doma, blízké, přátele a tak vůbec. Třeba i na lidi, kteří to ani netuší.

NĚCO Z HISTORIE S VAZBOU NA NAŠI ZEMI
Bazilika Santa Maria Maggiore je jeden z nejvýznamnějších kostelů v Římě. Stojí na severním okraji pahorku Esquili blízko hlavního nádraží Roma Termini. Byla postavena v letech 432-440, a i když byla v průběhu staletí dále zdobena a přestavována, zachovala se v původní podobě jako příklad starověké římské baziliky. Až dnes jsem se dozvěděla, že v tomto kostele roku 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání. Středověký název „Panny Marie Sněžné“ vznikl z legendy, podle níž byl kostel postaven na místě, které se v srpnu pokrylo sněhem.

PŘEDPOVĚĎ POČASÍ NEVYŠLA
V bazilice jsem pobyla celkem zhruba dvě hodiny. Když jse vyšla ven, doslova mne šokovalo ostré slunce a blankytně modré nebe. Proč? No protože dnes mělo být nejhorší počasí mého týdenního pobytu v Římě – s přívaly deště. Tak to se nekonalo. A já si na hotelu nechala sluneční brýle, že je dnes rozhodně nebudu potřebovat, ale zato jsem vláčela deštník. Zatáhlo se až zhruba o půl třetí a k večeru tedy sprchlo, abych nebyla nespravedlivá. Tak snad to ještě nepřijde třeba zítra… Teploměr mně v mobilu ukazoval dvacet stupňů a na sluníčku bylo jistě ještě víc. Chodím v letní bundě a pořád je mně horko. Někdo chodí v tričku, ale viděla jsem i hodně lidí v prošívaných bundách a nevypadali upoceně. asi přijeli z teplých krajin.

PO DVACETI LETECH VE VATIKÁNU
Z baziliky Panny Marie Sněžné jsem s navigací v mobilu vyrazila do Vatikánu, kde jsem byla v dubnu před dvaceti lety na pohřbu Jana Pavla II. Navigace ukazovala, že je to tam něco přes čtyři kilometry. Po cestě jsem poznávala místa, kudy jsem šla včera a začínám se v centru města orientovat už i bez navigace. Opět jsem se ocitla u kostela sv. Kateřiny Sienské, kde byla i dnes adorace, tak jsem tam na chvilku spočinula. Jinak s mobilem v ruce tady jde snad téměř každý. Někdo telefonuje, fotí, poslouchá něco do sluchátek a jiný ho využívá stejně jako já k pohybu po městě. S papírovou mapou jsem asi nikoho nepotkala. Ostatně včera mně v informačním centru u Kolosea místo ní nabídli, že si mohu mapu stáhnout zdarma přes QR kód do mobilu. Všechno se mění. Do Vatikánu jsem se dostala bez bloudění. Čím jsem byla blíž Andělskému hradu, tak tím více lidí šlo se mnou. Ve Vatikánu byla fakt davy. Omkrla jsem, kde se budu hlásil se svým QR kódem, který jsem získala po registraci ke vstupu do svaté brány baziliky sv. Petra. Je to takový prosklený „likusák“ kousek od Andělského hradu. Dál půjde skupina nahlášených lidí s dobrovolníkem až ke svaté bráně. Na pointu jsou dřevěné kříže pro poutníky naděje, které nesou a za pochodu se modlí, zpívají. Je to vlastně taková malá pouť od toho pointu. Myslela jsem si, že mohu jít po přihlášení sama, ale to možné není, jak jsem dnes zjistila. Ono bylo v instrukcích, že se sejdeme na tom místě, ale nechála jsem proč a teď už to vím. U baziliky jsem si vyslechla hovor pár lidí z naší krásné země, že je tam nepustili protože nešli ve skupince. Holt když jsou nastavená nějaká pravidla, tak se musí kvůli pořádku dodržovat, protože jinak by tam byl chaos.

PIZZA A PROSECO
Při zpáteční cestě jsem se zastavila v jedné restauraci u Panny Marie Sněžné, kde jsem si dala pizzu, Proseco a sklenici čestvě vymačkané šťávy z pomeranče. To vše za dvacet euro, což se mně zdá levnější než u nás doma. Obecně se mám dojem, že je u nás dráž než v Itálii. A to jsem jedla a pila v centru Říma, takže jinde bude zřejmě ještě levněji. Zítra mám v plánu projít svatou bránu v bazilice svatého Jana v Lateránu, tak potom zase zveřejním nějaké fotky a info pro ty, kdo budou mít zájem. Jo a dnes jsem nachodila 17 600 kroků, což je podle aplikace 9,6 kilometru.

Dnešek jsem začala v bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsem prošla první svatou bránu v Římě.

Svatá brána do baziliky Santa Maria Maggiore.

14/03/202514/03/2025

Moje cesta do Říma a zážitky z Věčného města

V záchvatu cestovatelské horečky si několikrát do roka booknu nějaké ubytko a koupím letenku, a jak se blíží čas odletu, vyvrbí se v mém mozku myšlenky, že jsem se na to měla vykašlat a raději zůstat doma a nikam nejezdit. Stejně tomu bylo i nyní před mou cestou do Říma.

OBAVY Z CESTY
Hotel jsem si našla už někdy v září, říjnu loňského roku a stejně to bylo s letenkou. Před odjezdem jsem měla hrůzu z milionu nejrůznějších věcí, které nemusely klapnout. Hlavou se mně honily myšlenky typu: Najdu to parkoviště v Bratislavě kdesi u letiska? A bude tam po páté ráno obsluha? Nebude tam fronta aut? Atd., atd… Stejně to bylo s hotelem, na který jsem v hodnocení nenašla jen samé pozitivní informace. Hlavně si mnoho lidí stěžovalo, že ho nemohli vůbec najít! A tak mnou zmítala před odjezdem hrůza, jak vše dopadne, jestli půjde v hotelu internet, nešoupnou mne někam do sklepa a najdu ho? A tak jsem čuměla na mapy.cz a otiskávala si do mozku cestu, jak pojedu na to odstavné parkoviště u letiště, jak potom jít v Římě k hotelu. No a všechno klaplo – díky Bohu a modlitbám mnohých kámošů i kmošek šlo vše jako po másle! Autem jsem nebloudila, chlapík mně hned otevřel bránu a po zaparkování hodil firemním autem na letiště. V Itálii jsem se na letišti, kde jsem nikdy nebyla, dostala do prvního busu, co jel od mé společnosti k nádraží Termini v Římě, protože i když tam čekalo asi 30 lidí přede mnou, tak to byly dvojice a rodiny, které se nechtěly rozdělit a v buse bylo jen jedno místo pro mne! Singl totiž moc lidí necestuje. Tak jsem byla na hotelu už před 13. hodinou a musela nakonec ještě chvilku čekat, než jsem mohla na pokoj.

JAK SE V ŘÍMĚ NEPO…T
Cíl byl dnes jasný! Chtěla jsem zvládnout fontánu di Trevi, Forum Romanum, Koloseum a baziliku Panny Marie Sněžné, kde chci zítra projít svou první svatou bránu tady v Římě. A fakt jsem to stihla, kousek od kašny si dala špagety s pepřem a sýrem, což je údajně římská specialita a také jsem potom neodolala a koupila si picollo gelato, což byl obří kopec dvou druhů zmrzlin a byla vynikající. To jsem ale asi neměla dělat, nebo nepít studenou vodu po špagetách… Při cestě k Foru Romanu se mně daly do pohybu střeva a já myslela, že se mně stane to nejhorší a já se tam mezi těmi davy lidí po….u! Pořád jsem fotila krásné památky, které jsme míjela, ale nutkavé tlaky v zadní části těla mně do mozku vyslaly důrazný signál, abych se vyprdla na focení, nebo si prdnu do gatí a bude z toho pohroma. V hrůze jsem se zeptala jednoho kněze – vedoucího jakési německé skupiny, jestli neví, kde jsou toalety. A on, že ne, ale že byli právě táááám vzááádu za tou světelnou křižovatkou na kafe, kde si můžu dát za 1,5 euro kafe a jít tam na záchod. Poděkovala jsem mu a řekla, že bych klidně dala i pět euro a bez kafe! Hlavně, abych mohla tlaky ve střevech vypustit hodně rychle do záchodu. Chvílemi jsem si musela zkřížit nohy a držet se, aby svěrač vydržel nápory z útrob mého těla. Hlavou mně letělo leccos: Jak půjdu zpět přes půl centra Říma s hnědou náloží v kalhotech? Skočit tam k té zdi a vypustit to tam? To nemůžu! Ty lidi by mne hned natočili na mobily a ještě dnes by z toho byl virál…
DNEŠEK A DALŠÍ PLÁNY
Nakonec jsem fakt použila jednu restauraci a katastrofa se nestala! Když jsem potom kráčela už lehce ke Koloseu, tak jsem míjela u informací toalety. To už mně ale bylo hej! Potom jsem stihla i nafotit baziliku Panny Marie Sněžné a mši svatou v salesiánském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova kousek od nádraží Termini, kde působí už šest let misionář P. Pavel Ženíšek, kterému přátelé říkají Gambi. Máme se setkat ve středu a věřím, že z tohoto bude pěkný článek do Katolického týdeníku. Plánů mám spoustu! Ve středu budu s kámoškou, se kterou mne vlastně v roce 2000 spojila cesta na Sicílii se zastávkou v Římě. O pět let později jsem u ní spala, když jsem pro Deník dokumentovala pohřeb papeže Jana Pavla II. Tak a valím spát, abych si toho Říma užila! A pokud by to někoho zajímalo, tak dnes nepršelo. Spadlo jen pár kapek, kvůli kterým jsem ani nevytahovala deštník z tašky. Tož tak! Hlavně se z toho všeho nepos…t!

Salesiánský kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova je hned u nádraží Termini a 350 metrů od mého hotelu.

07/03/202507/03/2025

Řím v letech 1995, 2000, 2005 a 2025

Do Říma jsem poprvé s manželem a starším synem vyrazila v roce 1995. Vlastně to pro nás bylo jen místo přestupu při cestě na Sicílii. Putovali jsme tehdy vlakem, který nás tam i zpět všechny z Vídně vyšel i s trajektem na nějakou stovku – plus – mínus deset korun… No necestujte za ty prachy, že?
Naše cesta vlakem byla téměř zadarmo díky tomu, že byl můj muž zaměstnancem Českých drah a my měli režijní průkazy, na které jsme mohli čerpat v některých státních vlacích i cesty do zahraničí, tak jsme toho ty roky hojně využívali. Dojeli jsme vlakem a poté trajektem na řecký ostrov Corfu, projeli jsme nejen celou Itálii, ale také Sardínii atd., atd… Dnes už takto možné cestovat vlakem za pár kaček nejde. A tak jsme jeli, i když jsme neměli zajištěné ubytování, protože internet jsme tehdy ještě fakt nepoužívali. V té době jsem také ještě neměla ani tušení, že se mně už o tři roky později splní můj životní sen a stanu se redaktorkou týdeníku. Pamatuji si, jak jsme vystoupili na Sicílii v Taormině a manžel mne poslal do hospody sehnat ubytování. Byla to taková malá typická hospůdka, ve které seděli jen chlapi – praví Siciliáni a ani jedna žena, takže přestali mluvit a civěli na mne. A já na ně spustila jedinou italskou větu, kterou jsem se nabičovala před odjezdem: „Prego! Uno camera per tre persona.“ No a zvedl se jeden chlap, později jsem se dozvěděla, že je to stavební inženýr, který nás ubytoval ve své vile, kde z části pronajímal krásný apartmán včetně kuchyně. Byla to haluz jak sviňa. Bydleli jsme tehdy přímo pod Etnou.

JUBILEJNÍ ROK 2000
Podruhé jsem se v Římě ocitla v roce 2000, kdy jsme zde měli opět celodenní zastávku při cestě na Liparské ostrovy – konkrétně na ostrov Vulcano. Tentokrát jsme jeli vlakem čtyři včetně mladšího syna Filipa. Na Vulcanu jsme měli zajištěné ubytování, protože jsme si to tam omrkli s manželem rok předem sami, kdy jsme tam navštívili nejen Vulcano, ale také Lipari a Stromboli. Ubytování jsme měli hodně na punk – spali jsme jen pod celtou, kterou jsme natáhli mezi dva stromy. Však na Vulcanu bylo termální moře, tak tam jsme se vykoupali solidně a teplo tam bylo krásně i v noci. Netuším, jestli by to bylo možné nyní. V té době totiž bahnité jezírko ještě na Vulcanu nebylo oplocené, jak v roce 2002, když jsem tam zavítala díky poutnímu zájezdu s P. Červenkou Tehdy jsme projeli celou Itálii, Sicílii i Maltu a ostrov Gozo. Přátelé, tento poutní zájezd mne v roce 2002 vyšel na pouhých 14 000 Kč. To už se asi nikdy nebude opakovat, abych toho tolik viděla za tak málo peněz.

ŘÍM V ROCE 2005 S POHŘBEM PAPEŽE JANA PAVLA II.
Zpět ale do Říma, kam jsem naposledy vyrazila v dubnu roku 2005, abych dokumentovala pohřeb Jana Pavla II. Opět jsem jela asi za dvacet korun vlakem. První rozhovory vznikaly už ve vlaku. Z římského hlavního nádraží Termini se potom valil dav přímo k bazilice sv. Petra, kde bylo tělo papeže vystavené. Nešlo proto zabloudit. Akreditace probíhala jen faxem a mně se nepodařilo předem akreditovat. Tehdejší Deník, pro který jsem psala, mně napsal v angličtině potvrzení, že jsem novinářka a jedu tam dělat reportáž z pohřbu. S tímto papírem se mně podařilo zařadit do fronty čekajících až přímo u baziliky a u katafalku s papežem jsem byla snad za necelé tři hodiny, zatímco obyčejní smrtelníci čekali i čtyřiadvacet hodin. Na zádech jsem měla v batohu počítač, spacák a na krku zrcadlovku jen s jedním objektivem. Takový hodně dobrý středák od Canonu to byl, ale jen první řada zrcadlovky – Canon 300D, takže fakt žádná hitparáda. Přesto se mně s tím podařilo udělat pěkné fotky a zvládla jsem z jedné kavárny vše průběžně odesílat do redakce. Tehdy jsem vše kopírovala ještě na diskety!!! No pravěk to byl… Ale zvládla jsem to a to se počítá!!! Před bazilikou mně nakonec udělal dvě fotky jeden z dobrovolníků, který čekajícím v dlouhatánské řadě nabízeli vodu. Můj hlavní cíl byl udělat dobré fotky a z nich poskládat celou stranu fotoreportáž, což se podařilo. Zázemí mně tehdy dělala kámoška Blanka z Blatnice, se kterou jsem se díky jejím rodičům v Římě setkala poprvé v roce 2000 při cestě na Liparské ostrovy. Daly jsme si na baru kafe, pokecaly a mnohem více se potom skamarádily při tom pohřbu, kdy jsem u ní nějakou noc spala. No a od té doby jsme fakt hodně dobré kámošky.

CESTA DO ŘÍMA V ROCE 2025
A proč to všechno píšu? No protože příští týden odlétám do Říma a bude to návrat do Věčného města po dvaceti letech! Jak já se těším! Jen se modlím, abych neonemocněla a všechno klaplo, jak má klapnout! Tentokrát tam budu spát osm nocí v hotelu, který jsem si objednala už v říjnu přes booking. Až dnes jsem zjistila, že jsem byla v Římě zatím vždy v roce s pětkou na konci a jednou dokonce v jubilejním roce 2 000. Tentokrát si to chci užít úplně jinak. Jak? No prostě žádná hoňka, ale nasávání atmosféry města, ochutnání italských specialit na místech, kde „to“ dělají fakt dobře, fotit a prostě se jen tak flákat… Ne, doopravdy nechci jet s žádným zájezdem a poslouchat povely průvodce, kdy, kde, v kolik musíme být, abychom všechno stihli za dva, tři dny… Cestu tam a zpět nepočítám, protože ten den je obyčejně solidně zabitý samotnou cestou na místo…

Cílem putování v roce 1995 byla Taormina na Sicílii.