O mně

Stránky jsou určené všem, koho zajímá dění nejen na Slovácku, ale i v různých jiných koutech světa…. Mým přátelům, známým i neznámým….

A jak jsem se k psaní a fotografování dostala? To je dlouhá story… První články mně vyšly v tehdejším týdeníku Směr, který byl vydáván pro okres Brno-venkov a také ve firemním časopisu Průmyslových staveb Brno. Všechny se týkaly sportu. Začínala jsem závodně běhat a navíc mé srdce zcela dostaly knihy Oty Pavla. Byla to láska na první pohled a já chtěla být jako on!  Ještě za doby hlubokého komunismu jsem se proto třikrát hlásila na žurnalistiku. A třikrát jsem nebyla přijata. Když jsem stála v Praze na Florenci frontu na autobus na cestě zpět do Brna z posledních přijímacích zkoušek, kde mně při ústních pohovorech zkoušející řekli, abych to zkusila ještě jednou, a že mne vezmou, dala jsem se do řeči s jedním mužem. Slovo dalo slovo a on mně navrhl, abych studovala v Olomouci, kdy byl snad děkanem Tam se tehdy ale žurnalistika nestudovala, takže jsem o tom ani nepřemýšlela.

Ten neznámý muž mně tehdy řekl jednu zásadní věc: „Pokud žurnalistiku skutečně chcete dělat, tak ji jednou dělat budete.“ Vůbec nevím, jak se jmenoval, kdo to vlastně byl. Jeho slova ale byla prorocká. Do roka jsem se vdala, odešla na Slovácko za svou láskou a svůj sen být sportovní redaktorkou jsem v sobě pohřbila. Za totality se prostě novinařina v regionu moc nedělala. Těch pár místeček tehdejšího týdeníku Slovácko si tamní redaktoři hlídali jako zlatý poklad.

Přišly děti, já s nimi byla devět let doma a poté nastoupila v kanceláři jednoho nejmenovaného podniku. Postupně jsem ale začala psát do různých novin. Začínala jsem s kulturou a potom byly povodně v roce 1997 a noviny měly zájem i o klasické zpravodajství z povodní. Záhy poté přišla nabídka na stálé místo redaktora. Patnáct let od setkání s neznámým mužem na Florenci se jeho slova naplnila. Bylo mně třiatřicet a já nechápala, že chodím do práce, kterou miluji a ještě mne za ni platí.

Za dvacet let se novinařina neskutečně proměnila. Všechno je někde úplně jinde než bylo tehdy. Je úžasné, že je možnost webu, kde si mohu psát, jak chci a nikdo mi do toho nekecá – jestli je to dlouhé – krátké – pozitivní – negativní – kolik a jak dlouhých citací… Tady si prostě píšu pro radost, i když mne právě teď novinařina neživí. Pokud mi to ale rozum dovolí, tak novinářkou budu pořád, protože mám tu práci vrytou v srdci. Já ji prostě miluji. Jo a ještě detail. Jak jsem před dvaceti lety nastoupila coby redaktorka, tak mně řekli, že musím i fotit.. Začínala jsem s kompaktem od Kodaku, který vyhrál můj muž fotkou syna pořízenou starou Flexaretkou. Později jsem přešla na značku Canon.. Momentálně mám Canon 5 a k tomu skla 17-35 mm (2,8) a 70-200 mm (2,8). Fotky na Instagramu mám ale z mobilu.