Stránky jsou určené všem, koho zajímá dění nejen na Slovácku, ale i v různých jiných koutech světa…. Mým přátelům, známým i neznámým….
A jak jsem se k psaní a fotografování dostala? To je dlouhá story… První články mně vyšly v tehdejším týdeníku Směr, který byl vydáván pro okres Brno-venkov a také ve firemním časopisu Průmyslových staveb Brno. Všechny se týkaly sportu. Začínala jsem závodně běhat a navíc mé srdce zcela dostaly knihy Oty Pavla. Byla to láska na první pohled a já chtěla být jako on! Ještě za doby hlubokého komunismu jsem se proto třikrát hlásila na žurnalistiku. A třikrát jsem nebyla přijata. Když jsem stála v Praze na Florenci frontu na autobus na cestě zpět do Brna z posledních přijímacích zkoušek, kde mně při ústních pohovorech zkoušející řekli, abych to zkusila ještě jednou, a že mne vezmou, dala jsem se do řeči s jedním mužem. Slovo dalo slovo a on mně navrhl, abych studovala v Olomouci, kde byl snad děkanem Tam se tehdy ale žurnalistika nestudovala, takže jsem o tom ani nepřemýšlela.
Ten neznámý muž mně tehdy řekl jednu zásadní věc: „Pokud žurnalistiku skutečně chcete dělat, tak ji jednou dělat budete.“ Vůbec nevím, jak se jmenoval, kdo to vlastně byl. Jeho slova ale byla prorocká. Do roka jsem se vdala, odešla na Slovácko za svou láskou a svůj sen být sportovní redaktorkou jsem v sobě pohřbila. Za totality se prostě novinařina v regionu moc nedělala. Těch pár místeček tehdejšího týdeníku Slovácko si tamní redaktoři hlídali jako zlatý poklad.
Přišly děti, já s nimi byla devět let doma a poté nastoupila v kanceláři jednoho nejmenovaného podniku. Postupně jsem ale začala psát do různých novin. Začínala jsem
s kulturou. Potom byly povodně v roce 1997 a noviny měly zájem i o klasické zpravodajství. Záhy poté přišla nabídka na stálé místo redaktora. Patnáct let od setkání s neznámým mužem na Florenci se jeho slova naplnila. Bylo mně třiatřicet a já nechápala, že chodím do práce, kterou miluji a ještě mne za ni platí.
Za více než čtvrtstoletí se novinařina neskutečně proměnila. Všechno je někde úplně jinde než bylo tehdy. Je úžasné, že je možnost webu, kde si mohu psát, jak chci a nikdo mi do toho nekecá – jestli je to dlouhé – krátké – pozitivní – negativní – kolik a jak dlouhých citací… Tady si prostě píšu pro radost. Pokud mi to rozum a další okolnosti dovolí, tak budu novinářkou stále, protože mám tu práci vrytou v srdci. Já ji prostě miluji.
Jo a ještě detail. Jak jsem před více než pětadvaceti lety nastoupila coby redaktorka, tak mně řekli, že musím i fotit, a tak aniž bych to chtěla, stala se ze mne i fotografka.. Začínala jsem s kompaktem od Kodaku, který vyhrál můj muž fotkou syna pořízenou starou Flexaretkou. Později jsem přešla na značku Canon. Momentálně mám Canon 6D Mark II. Používám skla 17-35 mm (2,8), 24-70 mm (2,8) a 70-200 mm (2,8). Fotky na Instagramu mám ale většinou z mobilu. Pokud je dobré světlo, tak je totiž kvalita snímků z mobilu mnohem lepší než byly mé první fotky pořízené kompaktním Kodakem.
Díky tomu, že jsem se stala píšící i fotící redaktorkou, byla jsem přizvána k zajímavým projektům jako PR. V roce 2006 jsem například doprovázela velocipedistu
a mnohonásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole Josefa Zimovčáka na trati Giro d’Italia a v roce 2011 dětský folklorní soubor Kyjovánek při jejich měsíčním pobytu
a účinkování na velkém folklorním festivalu na Taiwanu. Také o těchto cestách se můžete dočíst zde.
V říjnu roku 2023 vyšla v Kartuziánském nakladatelství v Brně moje první kniha s názvem ELIAS VELLA a jeho stopy nejen v České republice. Je to kniha vzpomínek na výjimečného člověka, katolického kněze a exorcistu z Malty, s nímž jsem se poprvé setkala
v roce 2002 v Koclířově u Svitav, kam byl pozván Mons. Pavlem Dokládalem, který byl v té době prezidentem Fatimského apoštolátu ČR.
S P. Eliasem Vellou jsme se stali přáteli. Dvacet let jsem se účastnila jeho seminářů
a exercicií nejen v České republice, ale také na Slovensku. Pro různá média jsem s ním vedla několik velkých rozhovorů, pořizovala zápisky z jeho vyučování a psala zpravodajské články o jeho působení v naší zemi a na Slovensku. To byl také důvod, proč jsem se po úmrtí P. Eliase 10. října 2022 pustila do psaní vzpomínek na tohoto výjimečného muže, který zásadně ovlivnil můj život.
A ještě něco k pohybu na tomto webu. Pokud hledáte něco konkrétního, využijte lupu, která je rychle dostupná například u kontaktu. Tam zadejte klíčové slovo – například Izrael a vyjedou Vám všechny texty, které jsem napsala o Izraeli, a tak můžete pokračovat podle toho, co Vás zajímá… Dalo by se říct, že hlavně se tady věnuji nejrůznějším církevním akcím a lidem s církví spojenými a dále také svým zážitkům z cestování v různých čátech světa i doma. Všechny texty jsou obyčejně doplněny hromadou fotek a občas i videem.