Oslavy fašanku v Bystřici pod Lopeníkem s obchůzkou Bobkovníků

Už před lety jsem chtěla zažít na vlastní oči a kůži obchůzku Bobkovníků v Bystřici pod Lopeníkem. Objížděla jsem tehdy více fašanků na nejrůznějších místech Slovácka. Když jsem se vracela z Komně, tak jsem zamířila i do Bystřice pod Lopeníkem, ale na Bobkovníky jsem tehdy nenarazila. Asi tomu v onom roce ještě nemělo být.

Včera večer jsem zvažovala, kam vyrazit fotit a dokumentovat fašank pro www.zpravyzmoravy.cz . Věděla jsem, že nechci jet tam, kam míří davy lidí, kde se z toho už krapet stala i komerce a vytratila se nějaká spontánnost, protože jde často o pódiové vystoupení, která už jsou prostě někde jinde než fašanková obchůzka našich předků. Ve hře byla Hrubá Vrbka, kde už jsem jeden rok fotila a mělo to hodně atmosféru a Lipov, kde jsem se ve stejném roce jen mihla při cestě zpět. I tam se mně moc líbilo!

Nakonec jsem se rozhodla, že budu letos mapovat Nivnici, kde tradici podle tamního velkého folkoristy a pedagoga Vlastimila Ondry drží sedmadvacet let folklorní soubor Nivnička. Znovu mne ale lákala i Bystřice pod Lopeníkem s Bobkovníky. Nejdříve jsem proto ráno zamířila tam a při cestě zpět jsem chtěla pobýt při obchůzce v Nivnici. Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak, jak už tomu občas bývá…

V Bystřici jsem měla tentokrát štěstí a na družinu Bobkovníku narazila hned! Tady nebyla žádná invaze automobilů a folklorních turistů! V pohodě jsem zaparkovala a začala fotit. Bylo to naprosto úžasné! Lidé na Bobkovníky čekali mezi dveřmi domů s nejrůznějšími dobrotami i něčím tekutým pro zahřátí. Kluci to ale rozhodně nepřeháněli. Obdivovala jsem jejich výkon! Neustále tančili a zpívali. Bylo to až neuvěřitelné! Úžasné! Netančili a nezpívali přitom pro žádné davy diváků, ale převážně jen pro „svoje“ lidi z dědiny…

Úžasné občerstvení na ně čekalo v tamním muzeu, kde měli ale spoustu tradičních dobrot připravených pro všechny fašankové návštěvníky. Fakt jsem si tu atmosféru užila a pelášila domů, abych ještě něco nafotila ve vzpomínané Nivnici. Nakonec na to ale nedošlo. Dvakrát jsem objela dědinu a na průvod nenarazila. Zato jsem objevila stánky s občerstvením a nějakou kapelu s kytarami. Zamířila jsem proto domů. Zcela neplánovaně jsem ve Slavkově u Uherského Brodu narazila na masky hned u hlavní silnice ve směru do Strání, kam od rána mířilo jedno auto za druhým také na oslavy fašanku, ale toho ve velkém stylu folklorního festivalu.

Jedna z masek byla v podobě koronoviru 🙂 Lidská tvořivost nezná mezí. Bylo to tam prostě naprosto jiné než v nedaleké Bystřici pod Lopeníkem. Více můžete vidět a dozvědět se zde

Oslavy fašanku s Bobkovníky v Bystřici pod Lopeníkem. Foto: Lenka Fojtíková

Peter Freestone a Milan Šatník v Brně

Po zhlédnutí filmu Bohemian Rhapsody v listopadu roku 2018 a poté, co jsme se dozvěděla, že Peter Freestone, který byl dvanáct let nejbližším spolupracovníkem Freddieho Mercuryho, žije v České republice, jsem s tímto mužem toužila udělat rozhovor. Dnes se mně tento sen podařilo splnit.

Měla jsem možnost s ním rozmlouvat v Kulturním domě Rubín v Brně před jeho společným vystoupením s Milanem Šatníkem, který se jako jediný Čech objevil na pár sekund ve filmu Bohemian Rhapsody. Rozhovor jsem vedla pro zpravodajský web www.zpravyzmoravy.cz a celý si ho můžete přečíst zde.

O čem je? O Freddie Mercurym, jeho nemoci, jak ji přijímal, ale také o jeho celkovém přístupu k životu. Peter Freestone i Milan Šatník kromě toho hovořili o svých třech společných projektech. Byl to pro mne každopádně obrovský zážitek…

Nikdy jsem netoužila udělat si fotku se slavnými osobnostmi, ale dnes jsem si selfie s Peterem Freestonem neodpustila. Je to úžasně skromný a pozitivní člověk, se kterým je radost se setkat. Jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat osobně a více než půl hodiny si vyprávět o tom, co mne zajímalo.

Všem přeji dobrou noc a krásnou neděli! Mně se dnes bude usínat moc pěkně 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková

Peter Freestone neměl problém udělat si se mnou selfie, za což mu i touto cestou moc děkuji!

Návštěva u manželů Pavlicových v Hroznové Lhotě

S Františkem a Jitkou Pavlicovými z Hroznové Lhoty se znám jistě už více než dvacet let. Poznala jsem tento sympatický manželský pár díky novinařině, kterou jsem vždy dělala celým srdcem a ze všech sil.

Tento týden jsem za Jitkou a Františkem vyrazila po letech znovu. Museli jsme si přiznat, že jsme krapet všichni zestárli, ale to nic nemění na tom, že by Jitka a František ubrali na svém životním tempu. Ba naopak! Za roky, co je znám, jim přibylo mnoho nových aktivit. A právě proto jsem se k nim do jejich útulného domečku na kraji Hroznové Lhoty v pondělí rozjela.

Za dobu, co jsem u nich byla naposledy, abych napsala o jejich rodinné firmě na výrobu slaměných věnců a také došků, ve dvoře vyrostl nový penzion a v něm litografická dílna.

Už jsem toho o Františkově dílně hodně četla, slyšela a viděla, ale do pondělního dopoledne jsem ji neviděla na vlastní oči. To je už ale minulostí! Ještě před tím, než jsem si zašla povykládat za Františkem o tom, co teď dělá, na čem pracuje, jsem vyzpovídala Jitku, která se svým divadelním spolkem Hrozen právě nacvičuje novou divadelní hru. Více se o tom návštěvníci tohoto webu mohou dočíst zde

Až web www.zpravyzmoravy.cz zveřejní story, co jsem napsala o Františkovi Pavlicovi, tak sem dám také odkaz na článek o tomto mimořádném chlapíkovi, který je vskutku renesančním člověkem.

Od Pavlicových jsem z Hroznové Lhoty odjížděla s jakýmsi povznášejícím pocitem ze setkání a našeho dlouholetého přátelství. Je úžasné vidět, že manželství může doopravdy i dnes fungovat a být krásné. Tito lidé spolu vychovali tři děti, společně podnikají a kromě toho dělají zcela zdarma spoustu zajímavých věcí pro druhé, aby je pobavili i jim pomohli. A to se dnes tak moc doopravdy nevidí. Proto jsem za toto přátelství moc vděčná. Jsem vděčná i za čas, který mně ochotně poskytli, když jsem je oslovila s prosbou o rozhovory…

Setkání s úžasnou ženou, kterou nezlomila rakovina ani těžká autohavárie

Díky kamarádce Darje jsem se mohla seznámit s Martinou Ruskou, která vyhrála boj s rakovinou a nezlomila ji ani autohavárie, při níž přišla o levou ruku. Martina je velmi pozitivní člověk. během našeho setkání ani jednou nenadávala na osud, co se jí stalo, nenaříkala, jak má těžký život. Naopak! Hlavu má plnou nápadů, jak pomáhat druhým. Celý příběh si můžete přečíst na webu www.zpravyzmoravy.cz, se kterým spolupracuji. Článek najdete zde

Nápis na tričku dávat tušit, jak je Martina silnou ženou…

Síň sportu ve Ždánicích skončí

S velkou slávou se v březnu roku 2007 otvírala Síň slávy ve Ždánicích. Byla u toho tehdy i olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková. Letos v březnu Síň sportu skončí.

Více se o této smutné skutečnosti můžete dočíst zde

Premiér Babiš byl dnes zastižen na Baťově kanálu s krumpáčem v ruce

Koncem devadesátých let minulého století jsem byla u toho, když se rozjížděla myšlenka turistiky na Baťově kanálu. Vše vymyslel a do pohybu uvedl vizionář Ing. arch. Ivo Ondračka. Nemohla jsem proto na Baťově kanálu chybět ani dnes, když tam přijel premiér Andrej Babiš, aby kopnul krumpáčem do země a tím zahájil rozšíření přístaviště ve Veselí nad Moravou.

Více jsem o tom napsala zde

Premiér Andrej Babiš byl dnes u zahájení stavby rozšíření přístaviště Baťova kanálu ve Veselí nad Moravou.

Někdy je závažnější nemoc duše

V dnešním vydání Katolického týdeníku byl zveřejněný rozhovor s P. Cyrilem Josefem Komosným, který mimo jiné poskytuje také duchovní službu coby kaplan v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Byla pro mne radost s tímto knězem rozmlouvat. Spoustu dalších skvělých článků si můžete přečíst na stránkách Katolického týdeníku: www.katyd.cz

Po Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci se pohybuje celý v bílém. Nezasvěcený by si mohl na první pohled myslet, že potkal lékaře. Kapucínský kněz P. CYRIL JOSEF KOMOSNÝ zde ale působí jako nemocniční kaplan. Pacientům nepomáhá od fyzické bolesti, ale od bolestí duše.

Jste mladým knězem jen pár let po vysvěcení. Člověk by si řekl, že se v tomto věku budete věnovat spíše mládeži. Tušil jste, že budete ve své kněžské praxi záhy sloužit právě nemocným v zařízení, o kterém mezi laickou veřejností přetrvává představa, že Žluťák je něco jako noční můra?

Určitě jsem hned netušil, že budu moci dělat nemocničního kaplana a vůbec mne nenapadlo, že budu poslán přímo do Masarykova onkologického ústavu. Myšlenka doprovázet nemocné, lidi vyššího věku a umírající však byla v mém srdci už déle.

Čím si to vysvětlujete?

Bude to zřejmě tím, že jsem před vstupem do řádu pracoval dva roky jako sanitář a ošetřovatel v Domově svaté Alžběty na Žernůvce u Tišnova, což je domov pro seniory, který vedou sestry františkánky.

Co vás po zemědělské škole vedlo k práci sanitáře?

Před vstupem do kláštera jsem dostal nabídku pracovat v tomto zařízení. Nastoupil jsem tam tehdy, aniž bych o této práci cokoli věděl. Sestry mne přijaly a mohl jsem dva roky pracovat jako ošetřovatel se vším, co přímá ošetřovatelská péče obnáší. V té době jsem souběžně ve volných chvílích poznával kapucínský řád a jezdil také domů na Slovácko. Řekl bych, že právě v této době započala moje láska k nemocným. Ta potom pokračovala i tím, že jsem se po vstupu do řehole mohl starat o přestárlé a nemocné spolubratry.

Dostal jste tuto službu příkazem nebo jste si ji vybral sám?

Pravdou je, že touha působit ve zdravotnictví i jako kněz ve mně rezonovala, ale rozhodnutí jsem nechal na představených. Když jsem po svěcení přišel do komunity v Brně, setkal jsem se s otcem Leem Zerhauem, který ve městě vede nemocniční kaplany. Od něho jsem se dozvěděl, jak zde tato služba funguje, a s pověřením mých řeholních představených jsem později tuto službu rád přijal.

Tušil jste, že byste se mohl v Brně dostat právě do Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci?

V té době jsem brněnské nemocnice příliš neznal. Nikdy by mě ani nenapadlo, že najdu své místo u onkologicky nemocných, kde v minulosti sloužily jako zdravotnice právě sestry františkánky.

V čem vidíte zásadní rozdíl oproti své dvouleté praxi v domově pro seniory?

Nyní se setkávám s pacienty v probíhající onkologické léčbě. Zde je můj úkol být s nimi a pro ně, jako kněz, jako ten, kdo přináší poselství o naději, kdo naslouchá a kdo spolu s nimi hledá odpovědi na otázky života. V době mé praxe na Žernůvce byla moje úloha jiná, poskytovat základní ošetřovatelskou péči.

A jak dlouho působíte v Masarykově onkologickém ústavu?

Nyní začínám svůj pátý služební rok.

Liší se nějak skutečnost od vašich původních představ?

Do ústavu jsem nastupoval s trošku mlhavými představami o činnosti nemocničního kaplana. Tušil jsem, že služba bude jistě náročná. Postupem času, konkrétními zkušenostmi a díky absolvování kvalifikačního kurzu nemocničního kaplanství moje představy dostaly konkrétní obsah.

Mají o setkání s vámi zájem pouze pacienti nebo i personál a blízcí příbuzní nemocných?

Moje služba zahrnuje návštěvu hospitalizovaných pacientů, kteří na jednotlivých odděleních projevili zájem o setkání s nemocničním kaplanem. Stejně tak bývám k dispozici i ambulantním pacientům. Co se týká zdravotnického personálu, jsem moc rád, že se mezi námi podařilo vybudovat ovzduší vzájemné důvěry a spolupráce. Na mnoha odděleních už mezi námi vznikla i hlubší přátelství. Setkávám se samozřejmě i s rodinnými příslušníky nemocných, kteří někdy sami o službu žádají.

Je mezi nemocnými větší zájem pouze o rozhovor, anebo i o svátosti, které církev vaším prostřednictvím nabízí?

Řekl bych, že žijeme v době, kdy je o svátosti stále menší zájem. O svátosti žádají především ti, kdo ví, o jakou sílu a hloubku milostí jde. Podstatnou část mé práce tak tvoří zejména rozhovory, ve kterých je někdy mimo jiné i prostor nabourávat zažité představy o Bohu a církvi: tím, že se snažím k lidem přistupovat s určitou pokorou, úctou a otevřeností mně vlastní. Je pro mě stěžejní, aby lidé, se kterými se setkávám, neměli z přítomnosti kněze strach.

Že je nebudete něčím strašit?

Ano. Nikdo se nemusí bát, že se budu snažit obracet někoho na víru. Pro mne je důležité potkat se s každým jako s rovnocenným člověkem.

O rozhovor s vámi mají zájem i nevěřící či ti, kdo Boha teprve hledají?

Ano, protože svou službou se snažím oslovit všechny bez rozdílu. V tom jsou mi velkou pomocí naše zdravotní sestry, které už při příjmu pacienta na lůžkové oddělení nabízejí návštěvu nemocničního kaplana. Forma nabídky duchovní služby je u nás nedílnou součástí péče o pacienty. Musím podotknout, že je to i díky dobrým vztahům se zdravotníky.

Lidé ale mohou mít předsudky, které jste již zmínil.

Mnozí si myslí, že když je zavolán kněz, znamená to, že už se blíží konec. Říkají si: „Vždyť já ještě neumírám! Kněze zatím nepotřebuji, aby mne před smrtí zaopatřil!“ Tato obava je běžná i u katolíků. Lidé jsou častokrát ovlivňováni médii, která mnohdy vytvářejí o církvi svůj specifický a často jednostranný pohled.

Vedete si nějakou statistiku, s kolika lidmi jste za dobu zdejšího působení rozmlouval, kolik jste jich zpovídal, zaopatřil, kolik sloužil mší svatých?

Přiznám se, že přesnou statistiku neznám. Mše svatá je tady vždy v úterý a ve čtvrtek. To by se dalo nějak vynásobit. Co se týká svátosti nemocných, tak počet udělení si značím. Ale je vypovídající nějaký počet, s kolika lidmi se denně setkám? Co když je nejdůležitější jen jedno setkání místo desítek jiných? S někým se navíc zastavím na pár minut a s jinými na půlhodinku, hodinu. Je těžké dělat nějakou statistiku. Vždy je tady s kým rozmlouvat.

Zřejmě jste si vyslechl řadu silných životních příběhů.

Pro mne jsou to vždy hluboká setkání. Tyto příběhy jsou úžasné v tom, když vidím, že přes těžkost situace člověk může odejít z tohoto světa klidně a pokojně, smířen sám se sebou, s Bohem i blízkými. To jsou pro mne zázraky, kterých jsem tu zažil už několik.

Stalo se vám, že někdo nabídnutou modlitbu odmítl?

Možná jen v jednom případě, kdy jsem takto posloužil jedné ženě a nabídl to i její spolupacientce. Ta nabídku odmítla, což jsem samozřejmě respektoval.

Překvapil jste při své službě někdy něčím zdravotní personál?

Zpočátku se někteří možná divili, proč se jdu na pokoj pomodlit i za tím, kdo již zemřel a z lidského pohledu vlastně pro něho vše skončilo. Dnes už se ale stává, že mne sami zdravotníci upozorní, abych se zastavil na modlitbu k zemřelému.

Je těžké odpoutat se od všeho, s čím se v nemocnici setkáte, po vašem návratu večer zpět do kláštera?

Myslím si, že si až tak nenosím z nemocnice domů vše, co jsem slyšel a prožil. Samozřejmě, že určité náročné případy zůstávají v paměti. Vede mne to však spíše k tomu, abych večer v modlitbě všechny odevzdal Bohu, protože mně tito lidé byli svěřeni.

Děláte něco proti případnému vyhoření?

Díky jednomu lékaři, který je mým kamarádem, jsem začal objevovat svět sportu, který mi doposud nebyl příliš vlastní. Pomáhá mi samozřejmě i pravidelná svatá zpověď, setkávání s duchovním vůdcem a v neposlední řadě i zázemí v komunitě bratří.

Máte čas sloužit ve svém domovském kostele na Kapucínském náměstí v Brně nedaleko Zelného trhu?

Tam jsem samozřejmě primárně doma. Před rokem a půl jsem zde byl navíc ustanoven představeným kláštera, takže je mou povinností sloužit lidem i tady.

Co tato funkce vlastně obnáší? Jste ekonomem? Manažerem?

Spíše bych měl být otcem naší bratrské komunity.

Takový mladý? Kolik roků má nejstarší spolubratr, pro kterého byste měl být otcem?

V naší brněnské komunitě jsme čtyři bratři, ve věku od 35 do 56 let. I když má každý z nás dost svých povinností, myslím si, že se přesto snažíme žít naše bratrství opravdově. Pravdou ale je, že skloubit povinnosti představeného a nemocničního kaplana není vždy snadné.

Je rozdíl, když k vám přijde ke zpovědi zdravý, anebo nemocný člověk se závažnou diagnózou?

Vnímám, že vážně nemocný člověk najednou vidí svou situaci v optice křehkosti života. Proto jsem rád, když člověk přichází ke svátosti smíření jako ke zdroji milosti, ze které může žít. Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že daleko závažnější může být nemoc duše než těla.

Těch je ale v dnešní době asi také hodně…

I za svou krátkou kněžskou praxi zjišťuji, že ano. Mám už ale zkušenost, že se člověk může uzdravit na duši, i když se tělo neuzdraví. To jsou podle mého mínění ty největší zázraky, které ale pouhým okem nejsou vidět.

Je něco, co vás ve vaší službě v nemocnici nejvíce těší?

Obecně mne tady těší dobré mezilidské vztahy. Mám radost, že mně Pán Bůh znovu dopřál být ve zdravotnictví, i když v jiné službě než jako zdravotník. Je pro mne velká milost, že mohu být součástí špičkového pracoviště, kde se pacientům poskytuje komplexní péče od těla až po ducha. Přestože nejsem přímým zaměstnancem nemocnice, je zde tato moje role akceptovaná, přijímaná a podporovaná ze strany vedení ústavu. Toho si doopravdy moc vážím a za to děkuji. V naší nemocnici je vůči duchovní službě obrovská vstřícnost, což jen dokazuje prestiž Masarykova onkologického ústavu.

LENKA FOJTÍKOVÁ

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. (*1984) pochází z Dolních Bojanovic, vystudoval Střední odborné učiliště zemědělské v Kyjově. Po maturitě pracoval dva roky v přímé péči, v Domově sv. Alžběty na Žernůvce u Tišnova. V roce 2007 vstoupil do kapucínského řádu a po noviciátu vystudoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen roku 2015 v Brně a od téhož roku zastává službu nemocničního kaplana v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. V roce 2017 absolvoval kvalifikační kurz speciální pastorace nemocničního kaplanství na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. slouží v Masarykově onkologickém ústavu v Brně jako nemocniční kaplat. Foto: Lenka Fojtíková

Krvavé úterý po druhé adventní neděli

Když jsem dnes večer procházela brněnskými adventními trhy a prodírala se mezi stovkami lidí, kteří se přišli najíst a pobavit, myslela jsem na dnešní ráno.

Ráno, které v ostravské fakultní nemocnici určitě zpočátku vypadalo jako každé jiné ráno. Během pár minut ale bylo všechno jinak. Po střelbě útočníka v čekárně traumatologického oddělení zůstalo šest mrtvých a dva vážně zranění. Podle zpravodajských serverů šlo o pacienty.

Původně jsem si myslela, že si šel vyřídit účty s lékaři či ošetřujícím personálem, se kterými nebyl spokojený. Proč ale střílel do nevinných pacientů, kteří čekali na ošetření? Nějak mně to rozum nebere. Samotný útočník už také nedá žádnou odpověď na hromadu otázek, které se vynořují ze všech stran. Po svém činu se totiž zastřelil….

Znovu jsem si plnou vahou uvědomila křehkost lidského života i to, že nikdo nevíme, kdy budeme povoláni na věčnost… Všechny dnešní oběti naprosto nečekaného útoku prostě byly v určitém okamžiku na špatném místě. Tuto skutečnost nemohl nikdo z nich tušit a tedy ani ovlivnit.

Na to všechno a mnohé další jsem myslela, když jsem procházela adventními trhy v Brně. Myslela jsem na oběti, ale i jejich rodiny, které zasáhla šokující zpráva o ztrátě nejbližších pár dnů před Vánocemi. Tím se pro ně zřejmě už navždy změnil předvánoční čas v něco naprosto příšerného a hrozného. Hrůzu, která nejde vrátit a bude navždy vryta do jejich paměti a bude se vracet rok co rok…

Myslela jsem ale také na hrůzu a bolest, kterou nyní prožívá matka vraždícího muže, jehož kolegové z práce charakterizovali jako hodného a sympatického kolegu.

Média nyní budou tento útok na nevinné rozebírat ze všech stran po mnoho dnů a možná i týdnů. Určitě se najde mnoho chytráků, zdůvodňujících proč, co, a jak se stalo… Nic to ale nezmění na skutečnosti, že bolest pozůstalých, kteří byli ztrátou blízkých brutálně zraněni uvnitř svých duší a myslí, bude přetrvávat dlouhé roky, přestože oni osobně přímý zásah kulkou nedostali. A protože jsem věřící, tak se modlím za zemřelé i pozůstalé…

Lenka

Laďa Kerndl zazpíval se svými hosty nejen pacientům Masarykova onkologického ústavu v Brně

Poslední listopadovou středu letošního roku zazpíval v Galerii Žlutý kopec, která se nachází v hale druhého patra Masarykova onkologického ústavu v Brně, před zcela zaplněným hledištěm Laďa Kerndl se svými dvěma hosty. Mezi posluchači nebyli pouze pacienti, ale také zaměstnanci a další návštěvníci. Zpěvák hned v úvodu připomněl, že se mu před dlouhými lety podařilo vyhrát boj se zákeřnou nemocí, se kterou nyní bojují někteří z přítomných. Právě je přišel svým zpěvem potěšit a podle potlesku bylo znát, že se mu to podařilo. Vždyť jeho první fandové v hledišti usedli s bezmála hodinovým předstihem. Laďa Kerndl totiž na Žluťáku pravidelně vystupuje už od roku 2002, takže zde má své pravidelné fanoušky.

Po programu prozradil, že v pátek ho čeká další vystoupení v Praze v Kotvě. Blížící se Vánoce potom plánuje prožít uprostřed své rodiny v Žernovníku.

Masarykův onkologický ústav je už dlouhé roky vyhlášený svým kulturním programem, který připravuje v prostorách nemocnice. Jen v listopadu si zde návštěvníci mohli vybírat z pěti akcí. Jistě není bez zajímavosti, že zde návštěvníci nemusí platit žádné vstupné.

Text a foto: Lenka Fojtíková

V Brně září Mahenovo divadlo a Reduta rudě

Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.  

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru.  A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…

Text a foto: Lenka Fojtíková