Aktivisté revoluce se ve Veselí sešli u kina stejně jako před třiceti lety

Věděla jsem, že si zhruba dvanáct aktivistů, kteří před třiceti lety ve Veselí nad Moravou rozjížděli demonstrace po událostech 17. listopadu v Praze, dalo dnes dostaveníčko u kina. Zamířila jsem tam, jak už u mne bývá zvykem, s předstihem, takže jsem na místě byla první a byl čas na přemýšlení.

Představovala jsem si potemnělé náměstí Míru mezi hotelem Rozkvět a kinem před třiceti lety. Tam, kde tehdy stálo sousoší dělníků v nadživotní velikosti, dnes stojí finanční úřad. Vedle kina vyrostla nová základní umělecká škola. Dnes bylo uvnitř pořádně živo, protože zde probíhal košt svatomartinských vín. Zpívalo se a tančilo také v sousedním kulturním domě. Plno bylo i v Café kino. Před třiceti lety v kině samozřejmě žádná kavárna nebyla. Zatímco dnes panovalo téměř jarní počasí, tak tehdy byla podle pamětníků zima, sychravo a poprchávalo.

První na místo srazu dorazili tehdejší hlavní iniciátoři demonstrací manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Téměř současně přišel i Dušan Leitgeb zvaný Lobo. Manželé Jarmila a Jaroslav Pospíšilovi přinesli stejně jako před třiceti lety českou vlajku. A poté přicházeli další, kdo měli v prvních revolučních dnech odvahu přijít ve tmě ke kinu a svou přítomností dát najevo, že nesouhlasí s brutálním zásahem proti studentům v Praze.

Přesně v 17.11 hod. pustil Břetislav Habanec z mobilu přes reproduktor píseň Marty Kubišové Modlitbu pro Martu. A potom následovalo vzpomínání, povídání, aby se všichni následně přesunuli do Parku Petra Bezruče, kde uspořádalo pietní setkání vedení města Veselí nad Moravou. Těžko říct, proč bylo toto setkání v parku a ne u kina, kde se před lety vše odehrávalo. Je smutné, že v proslovech v parku nikdo nevzpomněl nikoho z tehdejších revolucionářů ve Veselí nad Moravou. Údajně se poté měl na radnici konat při příležitosti oslav Sametové revoluce raut, na který nikdo z tehdejších revolucionářů také nebyl pozván. Zajímavý přístup vedení města..

Vraťme se ale zpět k aktivistům revoluce ve Veselí nad Moravou, kterých jsem se zeptala, jak vzpomínají na události před třiceti lety, a jak vnímají současné dění v naší zemi. Tady jsou jejich odpovědi:

Hana Brigita Reichsfeld:

Mám pěkný pocit plný nostalgie. Těch třicet let uběhlo strašně rychle. Dnes jsou věci dobré i špatné. Z těch dobrých mám samozřejmě radost.  K těm špatným řeknu to, že je velmi lehké soudit a nic víc. Dívám se na to tak, co mohu udělat já, aby se děly věci dobré alespoň tam, kde se aktuálně nacházím.  Žijeme v bohaté zemi, ale z vlastní praxe a životní zkušenosti vidím, že obzvlášť mladí lidé svobodu hledají. Máme třicet let od revoluce, máme svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Přibývá sebevražd, lidé mají deprese, a tak si myslím, že máme spoustu věcí a vymožeností moderní doby, ale ty nám radost nepřinášejí. Co přináší radost, je smysl těchto věcí. Být svobodný znamená být opravdovým člověkem a to je těžké. Je zajímavé, že dnes mnohem více šťastných lidí než v našem světě konzumu potkávám v klášterech nebo na poušti, kde lidé musí něco obětovat.

Dušan Leitgeb zvaný Lobo:

Stejně jako tehdy tady pořád cítím samopaly těch komunistů. Všichni ví, kdo se měl potrestat a nikdo se nepotrestal, proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Břetislav Habanec:

Vzpomínky na revoluční dobu mám uchované hodně hluboko. Bylo mně šestadvacet let. Po celou tu dobu jsem slýchal, že to jednou praskne, a když to přišlo, byly to krásné dny a týdny. Dnes jsem určitě spokojený, že je to tak, jak to je, i když by mnohé mohlo být lepší.  Máme ale to základní, po čem jsme volali, a to je svoboda.

Jarmila Pospíšilová:

Ve vzpomínkách mám revoluční dny uchované dobře. Z dneška už tak dobrý pocit nemám a více se mně to nechce komentovat. S manželem je pro nás nyní středem zájmu našich devět vnoučat.

Více jsem o revolučních dnech listopadu roku 1989 psala zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Jak vzpomíná na Sametovou revoluci a vidí polistopadový vývoj vězeň komunistického režimu akademický sochař Otmar Oliva

Nedalo mně to, abych v dnešní den, kdy si připomínáme třicáté výročí Sametové revoluce, nezatelefonovala akademickému sochaři a vězni komunistického režimu Otmarovi Olivovi, muži, kterého si velmi vážím, abych mu položila pár otázek. Měla jsem štěstí. Zastihla jsem ho doma těsně před odjezdem a s rozhovorem po telefonu souhlasil.

Pamatuješ si, kde jsi byl sedmnáctého listopadu před třiceti lety?

 To vím naprosto přesně. Šestnáctého listopadu jsem vezl zvon, který jsem udělal jako dar do sudeťáckého opuštěného kostela v Nových Losinách. Byl tam ve vyhnanství jezuita páter František Měsíc. Odlil jsem s přáteli zvon svatého Václava a Isidora madridského. Vážil sto devadesát kilo.

A to šlo za komunistů si jen tak někde umístit nový zvon? To asi bylo bez vědomí státní moci ne?

No jasně!

Takže to bylo šestnáctého listopadu..

Ano, pamatuji si ten den jako dnes. Bylo šestnáct centimetrů sněhu a já jsem tam nemohl vyjet autem s vozíkem. Tak jsem šel do hospody, kde seděli takoví ti sudetští štvanci. Řekl jsem paní hospodské, že mám problém. A ona řekla: „Basičku pivečka Otíčku?“ A já jsem odpověděl: „Ne! Vezu zvon a nemůžu tam vyjet.“ A této paní se změnil výraz, vstala od barového pultu, vybrala pět, šest nejstatnějších štamgastů, těm dala pokyn, aby vyběhli ven do té zimy a pomohli mně zvon dopravit do kostel. Zůstal jsem tam do sedmnáctého listopadu a v neděli osmnáctého měl potom na Velehrdě, kde s rodinou žiji, křtiny náš syn Antonín. To už ale nikoho moc ze známých nezajímalo, protože všichni řešili, jak ty bolševiky náležitě převálcujeme. Za týden jsem byl v Nových Losinách znovu. Páter Měsíc řekl: „Měli to na věčné časy a vidíme, kde  teď jsou. My tady máme po padesáti letech zvon, což je zázrak. Žijeme v době zázraků.“

Dostal jsi se potom v listopadových dnech do Prahy?

Ano. Byl jsem v Mánesu zvolený za výtvarníky členem výboru Občanského fóra. Bylo zajímavé, jak se mně potom omlouvali ti, co se ke mně před tím chovali jako prasata. Potom ale byli všichni mí kamarádi z kriminálu ve vládě. Jirka Diensbier mně domů na Velehrad přivezl pas, protože mně to před deseti lety na Borech slíbil.

Tak to byla krásná doba ne?

Jasně. Byla to doba plná naděje. Naše země zase získala kredit, který z různých důvodů ztratila. Před revolucí jsme se chystali připravit dceru Terezu na skutečnost, že nebude moct studovat, protože má fotra kriminálníka. Potom byl najednou tatínek hrdina a jezdil k nám domů na návštěvu pan prezident. Bylo to fajn, ale ďábel je rafinovanější.

To jsem nevěděla, že vás doma na Velehradě navštívil i prezident Václav Havel…

No jistě! Vždyť my jsme se znali a po kriminále jsme se deset let scházeli. Když nás navštívil jako prezident, tak mám z té doby krásné fotografie.

No vidíš a po  třiceti letech se o něm šíří spousta negativních informací.

Jistě, protože lidi žere špatné svědomí! Ti lidé, co byli posraní, těch osmdesát procent národa, co drželi hubu, tak je prostě žere, že byli lidé, kteří si nenechali vše líbit! Z tohoto podhoubí vznikají tyto zprávy.

Kolik jste tehdy měli s manželko Olinkou dětí?

Čtyři. Tonda byl revoluční, protože měl osmnáctého listopadu ty křtiny.

S listopadem osmdesát devět přišla obrovská naděje, jak vnímáš situaci v naší zemi po třiceti letech?

Těžko se o tom dnešním stavu mluví. Jsou chytřejší lidé, aby vše správně pojmenovali. Spíše pátrejme, kde jsme to posrali, v kterým momentě jsme dopustili, aby takoví Babišové vylezli z kanálů, kde měli být navždy zakopaní a nepřipuštěni nikdy k debatě. Kde jsme tu chybu udělali? To já nevím.

A myslíš si, že dnes mohou pomoct demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, abychom se dostali z této situace ven?

Tuto angažovanost mladých lidí obdivuji. My jsme ale prostě ještě do té Země zaslíbené nedošli. Podle Starého zákona nám ještě chybí deset let.

Jak prožíváš dnešní den?

Jedu za synem do kláštera. Je u trapistů.

Děkuji za rozhovor a přeji šťastnou cestu!

Před pěti lety jsem s Otmarem Olivou napsala tento rozhovor, který je stále aktuální:

Akademický sochař, politický vězeň bývalého režimu, ale také autor výzdoby kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater ve Vatikánu, dvaašedesátiletý Otmar Oliva vidí polistopadový vývoj v České republice jako jednu velkou prohru.

Za bývalého režimu jste byl politickým vězněm kvůli šíření Charty 77. Jak vnímáte polistopadový vývoj v naší zemi?

Vidím to v mnoha oblastech jako prohru a zhroucení našich snů a tužeb.

Co máte konkrétně na mysli?

Když jsme slavně zvítězili, myslel si někdo, že za dvacet roků zapne televizi a tam na nás bude kejhat agent Falmer, popřípadě agent Bureš či Okamura zvaný Pitomio? Já jim nenadávám. Je to naše vina! V prvních letech po revoluci jsem se blbě angažoval. Tito hoši vzali ekonomiku hned do svých rukou. Sleduji kariéry těch mých fízlů. Po revoluci jsem si naivně myslel, že zločinci zůstanou zločinci. Budou tak vždy pojmenováni a bude jim určeno jejich zasloužené místo někde v kanále nebytí či bezvědomí a nebudeme je vidět v televizi v roli politiků. Že o estébácích nebudeme nic vědět a slyšet, natož aby byli ve vedoucích funkcích a ovládli ekonomiku, což se jim podařilo. To jsem ovšem záhy po revoluci neviděl. Dospěl jsem k tomu postupně. Projeli jsme ale také kulturu a vztahy. Pociťoval jsem zvláštní způsob hnusné normalizace. To mě mělo varovat, ale už bylo pozdě, protože dezorientace v hodnotách a rozplizlo ovládlo veškeré vědomí společnosti.

Jak se díváte na současnou vládnoucí koalici?

Nikoho z nich jsem nevolil. Můžu tedy říct, že toto není moje vláda. Rovněž jsem nevolil našeho pana prezidenta. Dívám se na to tak, že se mě to netýká a mám právo být pouze rozladěný a nic jiného. Sobotka byl vždycky sráč. To je takový homeopatický hošánek. Babiš byl podle mne vždy grázl. To se vědělo od začátku a ať mně nikdo neříká, že to nevěděl. Prohra je také to, že se mohou beztrestně na veřejnosti promenádovat patologické zjevy typu Okamury nebo Babiše. Věřím, že je uvidíme v první lajně velehradských slavností. O tom naprosto nepochybuju. A jistě se zase najde někdo z církevních představitelů, kdo bude nabízet popelníček panu prezidentovi jako posledně. Budou tam sedět a někteří panáčci budou štěstím bez sebe, že možná něco ukápne. A to je ta prohra…

Proč to tak je?

Je více než dvacet let od revoluce a my jsme nezvládli ani pomyslný odchod z Egypta. Nenalhávejme si, že všichni otroci věděli, proč odchází. Byla to jen úzká elita, která se chtěla osvobodit. Vlekla s sebou lůzu, která okamžitě začala plakat a remcat. Takhle to chodí dvacet let. Nezvládli jsme ani průzkum svobodného území. Zvědové nás špatně informovali, protože to nepochopili, báli se, lekli se a neuměli pojmenovat získanou svobodu. Už nevíme, co jsme chtěli, protože jsme nevěděli, proč odcházíme z otroctví, protože jsme ani tenkrát nevěděli, že jsme otroci.

Mnozí dnes ale vzdychají po onom pomyslném otroctví…

Ano, protože nemyšlení je stav duše. Rozumíte? Je to velmi pohodlné. Za to dostaneme dalších dvacet let putování po poušti, abychom vše pochopili. Zbytečně remcáme po vzoru biblického exodu. Nemysleme si, že nejsme komunismem poznamenáni. Ačkoliv si dovoluji, z ješitnosti sobě vlastní, řadit se k tehdejším rebelům.

S kým jste byl zavřený?

Politických nás tam bylo osm. Byli mezi nimi například i Jiří Dienstbier a současný profesor filozofie a jezuita Václav Umlauf.

Nezklamal vás později třeba Dienstbier?

Ne! Po Jiřím Dienstbierovi je mně strašně smutno. Byl to drahý přítel. Navíc měl tu vlastnost, které si u chlapů vážím nejvíc. On nekecal. Co slíbil, tak udělal, držel lajnu, což dnes není veřejně k vidění a mání.

Přestože jste věřící, tak vám nejsou blízcí ani lidovci?

To jsou poserové! I když znám i pár charakterních lidovců.

Ve vládní koalici jsou různé třenice, ale v jednom se hnutí ANO a ČSSD naprosto shodnou – a to je odpor k církevním restitucím…

To je jen bezbřehý populismus. Vždyť nás to přijde levněji! Na to by snad měl slyšet každý vůl! To je snad jediný pádný argument.

S církevními restitucemi tedy souhlasíte?

Já mám jen odůvodněné pochybnosti, jak s tím hoši naloží. Už teď v duchu vidím v předpokojích našich biskupů a arcibiskupů zástupy, které mají o ty věci zájem a nabízí své služby. Byl bych proto jen rád, kdyby si vzali příklad z diecéze Maribor, která zkrachovala, protože prošustrovala získané. Přál bych si, aby se nám to nestalo. Zkušenosti, které mám ale s církví svatou, mně velí mít pochyby, jestli to správně uchopí. Obávám se, že ne. Církev to strašně zatíží, protože na to nemá lidi. Myslím si, že starat se o tyto věci vyžaduje charakter a církev lidmi s touto vlastností neoplývá.

Osobně jste se znal s papežem Janem Pavlem II., který bude příští týden svatořečený…

Ve mně je obrovská vděčnost, že jsem se mohl s Janem Pavlem II. setkat skrze mé dílo. Připadá mně to už strašně dávno. On změnil svět. Odrovnal komunismus a nám zbývá jen vděk. Příští týden proto pojedu do Říma na jeho svatořečení, abych tak vyjádřil svou vděčnost.

A jak vidíte současného papeže Františka?

První, co mne napadlo, že by mu měli dát armádu ochutnávačů, neprůstřelnou bublinu a hlavně pětinásobnou ochranu, aby nevnímal ty hnidopichy, kteří mu nepřejí. Teprve nedávno jsem se totiž od jednoho dobráka dozvěděl,  že se dokonce část církve svaté modlí za jeho prozření.

Co si myslíte, že jim na papeži vadí?

Oni si vadí sami. Nejsou spokojeni sami se sebou, jsou naprosto v šoku ze své prostřednosti, nedostatečnosti, pitomosti a zbabělosti, proto se k papeži Františkovi staví takto. Ti, co proti němu remcají, nastavují zrcadlo sami sobě. Své zbabělosti, malosti, nemohoucnosti a zejména impotenci. On totiž pochází z oblasti, kde o něco jde, kde je víra životatvorná. Proto je docela logické, že nepřijel na Velehrad, když bylo výročí Cyrila a Metoděje. Co bychom mu ukázali? Padělané slovo Boží skrze kýč? Naše víra je homeopatická záležitost. Zval ho i Zeman. Myslím si, že si nakonec ti páni oddechli, že nepřijede.

Sledujete situaci na Ukrajině?

V mém pokročilém věku mám dojem, že jsem to, co se tam děje, už třikrát četl a dvakrát prožil. Úžasné bylo, že i moje internetem protřelé děti v tom poznaly anšlus Rakouska. Mne to napadlo hned! Kdyby někdo rozebral Putinův slovník, když anektovali Krym, byl by naprosto totožný se slovníkem rakouského anšlusu. Je mně hrozně líto, že si každá generace musí zažít nějaký průser, aby se správně orientovala. Jsem v úžasu nad těmi lidmi, co pláčí nad omezením soukromí, když se zjistilo, že nás odposlouchávají Američané. Je to trapné, protože se těm Američanům rychle omluvíme a budeme jim říkat: „Prosím vás, odposlouchávejte víc a kvalitněji, abyste věděli, do čeho vlítnete za nás, protože my to neuděláme, protože jsme poserové…“ Já akorát doufám, že ty družice jsou opravdu kvalitní a dělají je dobře.

Vím, že jste vloni nevolil Zemana. Dnes má za sebou přesto rok na pozici prvního muže naší země. Naplnily se vaše obavy?

Cituji Tomáše Halíka po jeho volbě: „Pláču s plačícími.“ Věřím, že ho volila defektní část národa. Ve slabé chvilce bych rád věřil, že prozřeli. Teď máme, co jsme chtěli.

Můžete prozradit, jak se žije umělcům více než dvacet let po revoluci?

Já jsem atypický. Dělám si, co chci. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl. I za totáče, což je neskutečná milost. Já jsem za to vděčný a jdu také za to poděkovat do Říma. Dostala se mně spousta odměn v podobě krásné práce. Pokud jsem dostal rány, tak byly ale důkladné. Je pravda, že mladým umělcům nezávidím.

Rozsáhlé dílo akademického sochaře Otmara Olivy zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, sochařské řešení hrobů, pamětní desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů a urbanistických slohových prostor v České republice i v zahraničí. Kdo je Otmar Oliva? Podrobné informace ZDE

Text a foto: Lenka Fojtíková


Vzpomínky na 17. listopad 1989

Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před třiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera.

Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku.

Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam!

Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil…

Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala…

Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že právě tyto noviny bude po třiceti letech vlastnit bývalý člen StB a dokonce bude premiérem této naší krásné země…

A právě teď měl děkovný projev v Národním muzeu v Praze… Zdálo se mně nebo to byl fakt, že měl slzy na krajíčku? Dotklo se ho, že byl v dnešním ránu před svým projevem vypískán na Národní třídě nebo to byla jen hra na city? Těžko říct… Kola dějin se točí dál…

Lenka Fojtíková

Lubomír Reichsfeld, iniciátor manifestací ve Veselí nad Moravou, vzpomíná na listopad před třiceti lety

Zatímco v Hodoníně bylo ticho, v ulicích Veselí nad Moravou se už demonstrovalo. Na osudové události ve městě vzpomíná iniciátor demonstrací ve Veselí nad Moravou Lubomír Reichsfeld, pozdější člen organizačního týmu budoucího premiéra Václava Klause.

Od vaší manželky Hany jsem se dozvěděla, že jste nejdříve na jaře roku 1989 podepsali petici Několik vět.

V podstatě to začalo koncem jara a pokračovalo začátkem léta. Na tento podpis a dobu mám zásadní vzpomínku, protože jsem poznal charaktery některých Veselanů. Odnesl jsem si z toho velkou zkušenost. Poté, co jsme se ženou petici podepsali, oslovili jsme některé lidi, u kterých jsme předpokládali, že by se mohli přidat. Moje žena tehdy objížděla své známé a já zase moje kamarády a spolupracovníky. Moje zkušenost je taková, že například manželské páry, které se dříve nikdy v ničem neangažovaly, beze slova podepsali. Na druhé straně ale byli lidé, kteří byli stěžejní a mysleli jsme, že se automaticky přidají, ale nepodepsali. Po revoluci přitom právě oni začali zdůrazňovat nabytou svobodu, jak si všechno mohou dovolit, protože je demokracie. Ti mne tehdy velmi zklamali. Moc si ale vážím těch, kdo podepsali a nevěděli, co bude dál, jestli nebudou mít problémy. Velmi si jich vážím. Pamatuji si je všechny, ale nechci po těch letech nikoho jmenovat.

O pár měsíců později bylo podle mých informací v listopadu 1989 Veselí nad Moravou prvním městem na Hodonínsku i Uherskohradišťsku, kde se manifestovalo. Vy jste měl být se svou ženou iniciátorem. Proč? Kde jste se o všem dozvěděli, když ve zprávách zpočátku nebyly žádné informace?

Pátek sedmnáctého listopadu před třiceti lety byl den jako každý jiný. Měli jsme dvě malé děti a seděli jsme doma. Tehdy jsme bydleli v části domu mého tatínka a maminky. Právě tatínek za námi přišel a řekl nám, že si máme pustit Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Tak jsme si to rádio pustili a od té chvíle jsme se na několik měsíců prakticky nezastavili.

Můžete nějak heslovitě vyjmenovat sled událostí následujících dnů?

Kromě toho, že jsme neustále poslouchali zprávy ze zahraničí, jsme už v sobotu po velkém přemýšlení vypracovali seznam asi desítky lidí včetně nás, které jsme chtěli v neděli obejít a vyzvat ke spolupráci. Šlo o už prověřené lidi, kterým jsme důvěřovali. Velkým tahounem tehdy byla moje žena Hanka, která byla vždy velmi razantní člověk. Vrhala se do všeho po hlavě bez strachu a domýšlení následků.

Jak reagovali?

Všude jsme dostali kladnou odpověď. Dohodli jsme se, že se sejdeme v pondělí u nás doma. Od pondělka se náš obývací pokoj stal kanceláří, jídelnou i noclehárnou. Přesto jsme všichni nějakým zázrakem stíhali chodit do práce a plnit si své povinnosti. Moc jsme toho v těch dnech ale samozřejmě nenaspali. Sešli jsme se v pět hodin odpoledne, do sedmi pilovali program a šli na náměstí. V úterý večer jsme byli poprvé venku.

Pamatujete si, jaké bylo počasí, kolik přišlo lidí?

Bylo hnusně. Pršelo a byla strašná zima, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Tatínek nás prosil, abychom nikam nechodili. Nebylo se čemu divit, protože měl velmi trpké zkušenosti jak s fašistickým, tak i komunistickým režimem.

Neposlechli jste ho, a přesto šli. Nebáli jste se? Tehdy přece nikdo nevěděl, jak vše dopadne…

Je fakt, že jsme si všichni vzali občanské průkazy a počítali i s možností, že nás zatknou. Musíte si uvědomit, že v té době bylo nějaké shromažďování a protestování proti režimu za hranicemi tehdejších zákonů. První den nás bylo celkem do deseti lidí. U manželů Pospíšilových jsme vyzvedli stolek a židli, Lobo přinesl československou vlajku. Takto vybaveni jsme se hrdě, nebo spíše hrdinně, postavili ke kinu s naším prvním dokumentem odsuzujícím dění na Národní třídě 17. listopadu 1989.

Přidal se k vám někdo? Jaké byly reakce?

Nejdříve nikde nebylo ani živáčka. Utekla asi půlhodina a došel esenbák. Stoupnul si před Hanku, odplivnul si a řekl: „Takováto učitelka učí moje dítě!“  Ale více si nedovolil. Pouze jeho dítě následující dny nepřišlo do školy. Po jeho odchodu jsme si mezi sebou říkali, že je to v pytli, protože všichni mají strach. Po nějaké době se ale z různých stran začali plížit někteří obyvatelé města. První den šlo ale jenom o pár jednotlivců, kteří tu odvahu našli. Mohlo jich být okolo deseti. Přesto nás to obrovsky povzbudilo. Nikoho nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Když už jsme odcházeli, směrem od kulturního domu přicházel tehdejší předseda národního výboru a ptal se nás, o co nám jde. S určitou naivitou jsme mu řekli, že chceme dialog s mocí. Potom jsme šli zase k nám, kde jsme vymýšleli do čtyř do rána program na další den.

Změnila se situace v následujících dnech?

Ve středu jsme zase v sedm večer stáli u kina. Bylo to jiné, protože přišlo několik desítek lidí, ke kterým jsme mluvili. Následující dny počet účastníků neustále rostl. Lidé se osmělovali, protože viděli, že probíhají setkání po celé zemi. To jsme už měli ozvučení setkání. Vše vrcholilo první víkend v pátek a sobotu, kdy přišly snad tři tisíce lidí. Bylo zaplněné celé náměstí od kina až k hotelu Rozkvět. Do města se sjeli lidé ze všech přilehlých obcí, z celého Horňácka. Nějaký pekař přivezl množství čerstvého chleba, které rozdával lidem. Probíhaly proslovy, pouštěla se hudba, nechyběla poezie. Byly to někdy až dojemné chvíle.

Čekali jste to, když se vás tam šla hrstka postavit první den?

My jsme o tom prostě nepřemýšleli a zpočátku ani nemohli mít nějakou představu, jaký budou mít věci vývoj.

Pamatujete si program těchto setkání? Kdo například řečnil?

To bylo každý večer různé. Všechno bylo hodně spontánní. Fakt je ten, že v pátek nebo sobotu byli nachystaní v kině milicionáři, kteří byli připraveni použít na demonstranty zbraně. Čekali jen na rozkaz, že mohou střílet.

Báli jste se?

Ne! Dá se to přirovnat ke stavu ohrožení ve válce, kdy člověk ztratí pud sebezáchovy. Věřili jsme spíš, že si to přece nemohou dovolit. Rozkaz nakonec nedostali, takže se stáhli a odjeli pryč.

Štáb se po nějakém čase z vašeho domu přesunul do prostor CHKO Bílé Karpaty. Je to tak?

Ano, dostali jsme malou kancelář, kde jsme se mohli scházet. Tam jsme vydrželi asi čtrnáct dnů a začali jednat s vedením města, které nám přidělilo velké prostory naproti nádraží.

A to jste pořád chodili do práce?

Chodili. O děti se starali prarodiče. Množili jsme plakáty, děvčata přepisovala texty na strojích. Denně přijížděli lidé z okolních obcí a distribuovali je do místa svého bydliště. Později jsme z Rakouska dostali darem kopírku, takže vše bylo daleko jednodušší.

Před generální stávkou, která byla dvacátého sedmého listopadu, už byl celý region na nohou. Jeli jste také do Prahy?

Ano, část z nás jela do Prahy a někteří jsme zůstali ve Veselí. Do Prahy jsme jeli v následujících dnech asi dvakrát.

Mezi řečníky se ve Veselí měl objevit i herec Josef Somr.

Je to tak. Také tady byl Bolek Polívka, Hana a Petr Ulrychovi a další. To ale bylo až později. Desátého prosince na Den lidských práv jsme zorganizovali řetězový pochod městem. Mohlo nás být okolo tří až tří a půl tisíce lidí. Drželi jsme se všichni za ruce a vyšli od nádraží Komenského ulicí na hlavní a obešli jsme blok obchodů. Zpět jsme se vraceli okolo dnešní Komerční banky a končili před kinem. Jsou z toho fotky.

Jste dnes po třiceti letech spokojený s polistopadovým vývojem?

Hodně lidí je přesvědčeno, že jsme měli být vůči komunistům a celému systému daleko tvrdší. Možná ano, ale to, co jsme všichni chtěli – svobodu, svobodné volby, otevřené hranice, tak to jsme všechno dostali. Z tohoto pohledu spokojený jsem. Stali jsme se členy EU a NATO. Bohužel je v posledních několika letech česká společnost rozdělena, ale základní hodnoty demokracie zůstávají. Mám tisíc výhrad proti Evropské unii a nejsem spokojen s politickou reprezentací země. Nicméně musím respektovat fakt, že byli zvoleni ve svobodných volbách, a proto také nemohu schvalovat snahy „ulice“ to změnit. Také se mně vůbec nelíbí to, co poslední roky probíhá prakticky v celé Evropě.

Co máte konkrétně na mysli?

LGBT, klimatický aktivismus a aktivismus všeho druhu.

Toto ale s polistopadovým vývojem moc spojitost nemá. Tady v těchto věcech jde spíše o celkový vývoj světa.

Ano. To je vývoj celého světa a hlavně západní Evropy zhruba v posledních deseti letech.  S tím silně nesouhlasím. Pokud bude vše pokračovat tímto směrem, tak bych v případném referendu hlasoval pro vystoupení z EU.

Proč?

To, co se děje v Evropské unii, už není ani socialismus. To je mnohem horší. Aby mně někdo neustále něco plánoval, vydával neustálé zákazy a nařízení, určoval kvóty a ohrožoval svobodu slova, tak to jsme asi nechtěli. Dnes už v podstatě nesmíte na facebooku napsat svůj názor. Zablokují vás a kdoví, na jakých seznamech opět figurujete. Já jsem už důchodce a nějak dožiji, ale pokud to všechno bude pokračovat, mám velký strach o své děti a vnoučata.

A jak vidíte konkrétně život v České republice?  

Myslím si, že obecně platí, že v České republice se dobře žije. Ať už z hlediska bezpečnosti, tak i životní úrovně.

Které politiky byste v polistopadové éře vyzdvihl?

Václav Havel sehrál v období revoluce a několik let po ní obrovskou úlohu. Jistě mu patří velký dík. Nicméně pro mne je to od počátku Václav Klaus. Považuji ho za vynikajícího politika a ekonoma. Z mého pohledu je to prostě fajn člověk. Vím, o čem mluvím, protože jsem pro něj osm let pracoval a měl jsem možnost poznat ho jak po pracovní, tak i osobní stránce.

Lenka Fojtíková

Historické snímky z osudových dnů v listopadu 1989 ve Veselí nad Moravou ze svého rodinného archivu zapůjčili manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Autory snímků jsou zřejmě veselští fotografové František Šíma a Josef Žajdlík.

Kniha OTCEM PRO KAŽDÉHO, životní příběh Eliase Velly je už v prodeji!

Minulou středu (16. 10. 2019) jsem prožívala obrovskou radost. Po usilovné práci jsem konečně v rukou držela životopisnou knihu věnovanou P. Eliasovi Vellovi. Nese název OTCEM PRO KAŽDÉHO s podtitulem Životní příběh Eliase Velly. Rozhovory vedl misionář Václav Čáp. O jazykovou úpravu textu a korektury se postarala Kateřina Jagošová z Hodonína, odbornou konzultantkou byla vystudovaná genetička a teoložka Jana Ungerová.

V prvním bloku čtenáři najdou spoustu historických fotek P. Eliase od jeho útlého dětství přes studia, kněžské svěcení a jeho první krůčky ve službě kněze. V druhé části jsou na fotografiích zachyceny jeho časté návštěvy České republiky i Slovenska.

Mám velkou radost, že je většina z mého soukromého archivu, kdy se mně snímky podařilo zachytit sedmnáct let Eliasova působení v prostoru bývalého Československa. Kniha je k dostání za 300 Kč. A zájemci si ji mohou objednat u Václava Čápa na e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

Kdo by se chtěl s autorem knihy setkat osobně, může 2. 11. 2019 přijet do Koclířova u Svitav, kde se v centru Fatimského apoštolátu České republiky uskuteční první představení této výjimečné knihy. Nebude chybět beseda s autorem a podrobnostmi o tom, jak se k jejímu napsání dostal a jak trnitá cesta následovala než se ocitla v rukou čtenářů.

Radost z knihy byla tak obrovská, že jsem si musela hned po převzetí bedny knih od majitele Kartuziánského nakladatelství Jiřího Braunera udělat selfie. Vždyť to jsou první moje fotografie na obálce knihy!!!! 🙂 Foto: Lenka Fojtíková

Přednáška irského kněze P. Pata Collinse o empatii

V rámci misijního programu, který se od 30. září do 4. října uskutečnil v Uherském Hradišti, promluvil irský kněz P. Pat Collins C.M. také k pracovníkům Charity Uherské Hradiště. Ve své přednášce se zaměřil na empatii, která je tak důležitá v doprovázející službě. Přednáška se uskutečnila na uherskohradišťské faře 4. října.

Ve Starém zákoně je něco, co nazýváme stříbrným pravidlem. Nacházíme to v knize Job: „Nedělej druhým to, co bys nechtěl, aby dělali tobě.“ Toto učení se nachází ve většině náboženstvích a filozofiích na světě.

V Novém zákoně nacházíme to, co nazýváme zlatým pravidlem. Apoštol Matouš říká (7, 12): „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý zákon i proroci.“

Tento princip najdeme ve většině náboženstvích a také v některých filozofických systémech světa. Je velmi jasný: Jednej s druhými tak, jak chceš, aby jednali s tebou.

Jeden biblický znalec řekl, že právě toto Ježíšovo učeni je asi nejvíce známé. Je to hora Everest morálního učení. Lidé mezi sebou hodně hovoří o lásce a já jsem někdy pokoušen se jich zeptat, co tím myslí. Častokrát máme sentimentální vnímání lásky. Navrhl bych, aby podstatou lásky bylo právě toto zlaté pravidlo: Jednat s druhými tak, jak bychom chtěli, aby jednali s námi.

Když se nad tím zamyslíme, má zlaté pravidlo dva základní prvky. Abych mohl žít, musím mít dobrou vůli. To znamená, že toužím o to nejlepší pro druhého člověka. Pro nás, kteří jsme katolíky, je zajímavé si přečíst Tomáše Akvinského, který je jedním z největších teologů. On si samozřejmě klade otázku o podstatě lásky.

Překvapuje mne, i když by nemělo, kdy říká, že láska je dobročinnost – dobrá vůle, kdy toužím po tom nejlepším pro druhého. Například matka chce pro své dítě to nejlepší, zamilovaný chce to nejlepší pro svého partnera, vojáci, kteří společně bojují ve válce, si navzájem pomáhají tím, že chtějí to nejlepší pro druhého. Toto je v jakékoliv lásce: Chci pro tebe to nejlepší. Když se ale nad tím zamyslíme, zjistíme, že to nejlepší je pro každého něco jiného, protože jsme všichni odlišní.

Já jsem sedmdesátiletý muž a žiji v celibátu. To, po čem toužím, se bude velmi lišit od mladé ženy, která má něco málo přes dvacet let a je vdaná. Osobně jsem úplně posedlý motorkami. Celý život jsem měl aspoň nějakou jednu motorku. Určitě je nesmyslem dát jako dárek mé dvaatřicetileté neteři časopis o motorkách. Ona se o nějaké motorky vůbec nezajímá. Vidíme, že zlaté pravidlo nesmí být vysvětlováno doslovně. Já bych byl šťastný, kdyby mně moje neteř dala tlustou knihu o motorkách, protože by to ukázalo, že ví o mém zájmu. Jednala by se mnou, jak si přeji. Abych ji ukázal dobrou vůli a chtěl pro ni to nejlepší, musím vědět, co prožívá, po čem touží, nač myslí. Vzniká tak samozřejmě otázka, jak to poznám. Klíčem poznání, po čem ten druhý touží, je empatie.

Nevím, jestli znáte kořen tohoto slova, ale pochází z řečtiny. Je to relativně mladé slovo. Vzniklo v devatenáctém století. Doslovně znamená, že jsem schopný se vcítit do tvých pocitů. Jinými slovy lze říct, že mohu vnímat to, co prožíváš. Mě vždy udivuje, že je to jedna z takových tajemných schopností, které člověk má. Že můžeme docela přesně vstoupit do vnitřních zkušeností lidí.  V lidských vztazích je právě empatie skvělá hodnota.

Empatie z psychologického pohledu

Můžeme si empatii popsat z psychologického pohledu. Je to schopnost vstoupit a pochopit svět jiného člověka. Přenášet toto chápání na druhého člověka. V této definici chci poukázat na dvě věci. Empatie neznamená jenom vnímat pocity druhého, ale znamená to, že to děláme chápajícím způsobem. Jinými slovy lze říct: „Vím, proč se takto cítíš.“

Pokud se setkáte s dobrým poradcem nebo psychoterapeutem, někteří mají tuto skvělou, hlubokou schopnost. Máte pocit, že mají rentgenové oči, které vás prohlédnou skrz naskrz.

Nejenom, že máte pocit, že ví, co prožíváte, ale zároveň máte pocit, že ví, proč to prožíváte. Matka Tereza z Kalkaty často říkávala, že se máme navzájem milovat. Ale obvykle potom upřesňovala kvalitu této lásky. Říkala, že my potřebujeme chápající lásku. Jinými slovy: Já tě chápu a jednám vůči tobě milujícím způsobem. 

V druhé části definice se říká, že nejenom jsme schopni vstoupit do zkušenosti druhého, ale také mu dát najevo, že jsme schopni mu toto pochopení dát najevo. Jinými slovy: při poradenství jste například schopni zrcadlit pocity, které vnímáte u druhého. Tím, že mu ukazujete, že chápete, proč se takto cítí. Dobrý poradce má tuto schopnost. Je to velmi povzbuzující a ujišťující, si člověk uvědomí, že dotyčný ví, o čem mluvím a co prožívám.

Pět ingrediencí empatie

Vzpomínám si, že když jsem psal malou knížečku o empatii, tak jsem si sedl a přemýšlel jsem, jaké jsou hlavní ingredience empatie. Viděl jsem pět prvků:

1. Okamžik po okamžiku jsem schopný vnímat, co emocionálně prožíváš.

2. Mám pocit a vnímám, proč se takto cítíš. Toto je velké téma a dnes na to nemáme čas více rozebrat. Pokud hovoříte s psychoterapeutem, tak je tento bod velmi důležitý. Víme, že naše pocity záleží na našich zkušenostech v minulosti. Pocity jsou vyvolané našimi postoji, přesvědčeními a  hodnotami. Je dobré si uvědomit, že každý má jiné pocity. Proto to vyžaduje velmi pozorné vnímání, proč se člověk takto cítí. Z křesťanského pohledu mohu říct, že Duch svatým nám pomáhá pochopit druhého.

3. Lidé, kteří mají tuto schopnost empatie, jsou schopni se naladit na to, co druhý prožívá, aniž by ho soudili nebo odsoudili.

4. Jsou schopni zrcadlit to, co slyšeli. Například žena vypráví o důsledcích smrti své matky. Ten, kdo naslouchá a má tuto empatii, řekne: „Vy se nyní tedy cítíte velmi osamělá a zranitelná.“ Vlastně tak shrnuje, co žena vyprávěla. Je to velmi povzbuzující, protože dotyčný vidí, že mu někdo naslouchá a vnímá, co prožívá a rozumí mu v jeho situaci. To je velmi povzbuzující a ujišťující.

5. Lidé s empatií nesdílí pocity s druhými. Pokud sdílíte pocity s druhými lidmi, jak bychom to pojmenovali? Sympatii! Jedná se o slovo z řečtiny a znamená soucítit s druhým. Pokud vyučujete lidi, kteří budou v pečující roli, kam patří například lékaři, zdravotní sestry, psychologové, psychiatři i duchovní průvodci, tak jim vždy říkáme, že tam nejsou, aby s lidmi prožívali jejich pocity. Protože pokud tak budou dělat, stanou se součástí problémů druhých. Jsou tam ale proto, aby k nim byli empatičtí.  

Uvedu příklad. Pokud žena mluví o svém velmi zneužívajícím manželovi a zjistí, že je jí manžel také nevěrný a vyjadřuje svůj vztek slovy: „Ten bastard, jak se ke mně chová?“ A potom třeba řekne: „Všichni muži jsou darebáci! Nemůžeš se na nikoho spolehnout! Zneužívají a využívají poté, co jste jim důvěřovali a dali jim své srdce!“

Pokud jí naslouchá nějaká žena se sympatií, začne jí přizvukovat: „Máš pravdu! Nemůžeš důvěřovat nikomu! Žádnému muži! Jen je vyhodit. Pojďme do baru a tam se napijme, aby žal odešel a budeme nadávat na všechny muže!“

Zamysleme se nyní nad zdravotní sestrou v nemocnici. Přijde tam velmi nemocný starý muž. Zdravotní sestra se o něj musí starat, mluví s ním, začíná ho mít ráda. On s ní sdílí svůj životní příběh. Může začít mít soucit vůči pacientovi. Co se stane, když tento muž zemře? Začne prožívat žal, jako kdyby zemřel její dědeček. Zdravotní sestra ale nemůže být emocionálně zapojená do života všech pacientů, protože jinak vyhoří. Může být ale empatická. Pokud se starým mužem hovoří, může chápat to, jak se cítí, ale když potom přijde domů, tak by už o něm neměla přemýšlet. Může ji mrzet, když zemře, ale ne způsobem jako v případě, kdyby měli hluboký rodinný vztah.

Myslím si, že jedna z hlavních příčin vyhoření v pomáhající službě je, že soucítíme, místo abychom byli vnímaví. Lidé, kteří prochází vyhořením, uvědomí si svou chybu, že se příliš zapojili do pocitů svých klientů.

Rozlišovat a uznávat hranice

Pokud jste v pomáhající profesi, jedna z výborných schopností, kterou byste měli mít, rozpoznávat a uznávat hranice. S lidmi, se kterými jednáte, nejsou vaši přátelé, členové rodiny, ale jsou to klienti. Je zde správný způsob, jak jednat s klienty. Není to žádný cynický postoj, ale jiná forma lásky. Zjistil jsem, že lidé, kteří pracují v pomáhajících profesích, mají velmi vágní smysl pro hranice. Samozřejmě, že empatie má dobrý vliv na vztahy. Když se nějaký člověk cítí izolovaný a opuštěný kvůli utrpení, kterým prochází, tak někdo, kdo má schopnost empatie, může ukončit tento pocit osamělosti. Třeba nemůže udělat nic praktického, aby změnil situaci, protože pokud je zde hluboký žal kvůli smrti člověka, tak ho asi nevzkřísí, ale je velkou pomocí, pokud mu někdo řekne, že chápe, čím prochází. Ten druhý vnímá jeho pochopení a získá často vnitřní sílu, aby pokračoval. Myslím si, že právě v takových případech je empatie nádhernou věcí.

Soucit

Kdybychom si položili otázku, co znamená soucit, je to empatie pro trpící lidi. Víme, že skoro každý trpí tím či oním způsobem. Je zde hluboká potřeba po tomto druhu soucitu. Další dobrý důsledek empatie spočívá v tom, že když přijmete druhé  takoví, jací jsou a chápete jejich okolnosti, zvýšíte jim obvykle sebeúctu.

Empatie nás uschopňuje správně reagovat

Empatie nás také připravuje správně reagovat na druhého člověka. To znamená, že budu správně reagovat na emocionálni rovině. Pokud bude potřeba udělat něco konkrétního, jsem schopný to udělat správným způsobem. Empatie mne uschopňuje správně reagovat. To, co bude vhodné pro jednoho člověka, nemusí být vhodné pro druhého. Znamená to, že se nalaďujeme na každou jednotlivou situaci.

Překážky k empatii

Musím ale se smutkem říci, že empatie se nedostává… Řekl bych, že je velmi málo lidí, kteří mají tento dar a jsou v tom dobří. Když se nad tím zamyslíme, můžeme si říct, jaké jsou překážky empatií? Jedna překážka, která brání lidem, aby byli empatičtí, je, že mají nevyřešené emocionální, životní problémy. Nazývám to bolest zubů srdce. Pokud mne bolí zub a vy mně začnete vyprávět o včerejším snu, který jste prožili, tak co si myslíte? Kam upřu svou pozornost? Kde seženu aspirin… Ale představte si, že máte trvalou emoční bolest, máte spoustu nevyřešených vlastních emočních problémů častokrát ještě z dětství. Zkušenosti druhých lidí vás potom ohrožují, protože vám připomínají vlastní problémy, které nejste schopni vyřešit. Zjistíte, že je potom takový člověk místo empatický, apatický a tedy bez citu. Tito lidé se budou soustředit na fakta a ne na pocity.

Dám příklad. Žena vypráví o svém manželovi, který dlouhou dobu trpěl rakovinou a minulý týden zemřel. Člověk, který se bude soustředit na fakta a ne na pocity, položí otázku, který den zemřel. Je to sice skutečnost, ale je naprosto nevhodné se takto zeptat. Koho zajímá den, kdy zemřel? Ona je vnitřně zničená, protože její manžel po dlouhé době, kdy bojoval  s rakovinou, zemřel. Toto bývá často chyba mužů. Místo, aby se naladili na emocionální oblast, soustředí se na fakta a pokouší se přijít s nějakým řešením. Tady ale bohužel žádné řešení není. Naslouchej ji! Nejsme tady od toho, abychom vyřešil problém, protože ho nemůžeme vyřešit. To je apatický přístup a obvykle je zakořeněný ve strachu.

Obracení pozornosti na sebe Další překážkou je to, co psychologové nazývají nadměrné soustředění na sebe. Je to efekt bumerangu. I když nasloucháte druhým lidem, převracíte v rozhovoru pozornost na sebe. Vraťme se k situaci hlubokého žalu ženy, která vypráví o nedávném úmrtí manžela, který trpěl rakovinou. Ten, kdo naslouchá, se zeptá: „Jak se cítíte?“ A ona odpoví: „V tomto okamžiku jsou mé pocity utlumené.“ Pokouší se ale vyjádřit své pocity. A ten, co naslouchá, říká: „Přesně vím, jak se cítíš. Před třemi lety mně zemřela na rakovinu teta…“ O deset minut později ještě stále hovoří o své tetě… Já vím, že dotyčný měl dobrou vůli, ale bohužel je to bumerang, který se vrací. Tvůj příběh ve mně vzbudí vzpomínku na mé bolestné události. Místo, abych naslouchal druhému, naslouchám sám sobě. A co je ještě horší, žádám nepřímo, aby mně měl ten druhý naslouchal…

Myslím, že každý z nás prožil zkušenost, kdy jsme chtěli od druhého prožít empatii a najednou zjistíme, že hovoří o sobě. V takových situacích chci zařvat: „Prosím tě odejdi! Toto naprosto nepotřebuji! Je to, jako bys mně dělal díru do hlavy!“ Samozřejmě, že druhý člověk nemá zlý úmysl, ale naprosto postrádá empatii. Jsou pohlceni do sebe.

Další důvod, proč lidé nemají empatii, je, že nejsou v kontaktu se svými vlastními pocity. Pokud si neuvědomuješ své vlastní pocity, tak nejsi schopný naladit se na pocity druhých lidí. Někteří lidé zase naslouchají velmi moralisticky. Poznáte to podle toho, jak odpovídají. Předpokládám, že mají dobrý úmysl. Například to zjistíte, když říkají: „Kdybych byl ve tvé situaci, tak bych udělal to či ono. Říkají to v tónu povinnosti – musíš. Mezi řádky lze vyčíst slova: „Kdybys byl jiný, tak by se to nestalo…“ Je to určitá forma odmítnutí. To nikomu nepomůže.

Naslouchání skrze filtry předsudků

Další problém spočívá v tom, že lidem nasloucháme skrze filtry našich předsudků. Možná mohou být sexuální, náboženské či rasové. Máme svou typickou představu, jak mají lidé vypadat. Mohu se například bavit s homosexuálem a mám určitou představu, jak má vypadat homosexuál. Místo abych skutečně slyšel, co opravdu říká, naslouchám mu skrze filtr mé představy o homosexuálech.

Růst v empatii T

o nás přivádí k velmi podstatnému bodu. Empatie je trvalé volání k obrácení. Protože ve světle reality jsem volán, abych neustále přehodnocoval svůj způsob přemýšlení. Lidé se s empatií neustále proměňují ve světle zkušeností. Myslím si, že je to hluboce náboženská zkušenost. Vytváří to v nás neustálou proměnu toho, kým jsme, jak máme růst v empatii, růst v sebeuvědomování se, protože nemůžeš dát druhému to, co sám nemáš. Uč se, jak máš reflektovat principiální pocity, které vnímáš u druhého člověka.

Empatie a řeč těla

Být dobrý v empatii, znamená být dobrý v četbě řeči těla, protože pětaosmdesát procent naší komunikace je neverbální. Někteří lidé se jen soustředí na to, co druzí říkají, ale lidé s pravou empatií vidí také řeč těla, a tak vnímají pocity druhého. Člověk může dokonce lhát a říkat, že cítí v určité situaci sebedůvěru, ale jejich tělo říká pravý opak. Dobrý poradce toto vše vnímá. Máme se učit poznávat řeč těla a chápat ji. Američtí indiáni mají rčení, že abychom opravdu chápali jinou lidskou bytost, musíme nejdříve kráčet míli v jejich mokasínech. A to je pravda. Můžeme to vyjádřit trochu vážněji, jak to říkala významná židovská filosofka Simone Weilová. Byla to Francouzka, jedna z mých hrdinek a říkala: „Láska vůči svému bližnímu  ve své plnosti znamená schopnost vyjádřit to, co člověk prožívá, čím prochází. Téměř většina těch, co si myslí, že mají tuto schopnost, ji vlastně nemají.“

„Kdybych k tomu měl dodat něco ze svého postoje, tak toto: Chtěl bych mít tuto schopnost,“ uzavřel svou přednášku pro pracovníky charity P. Pat Collins.

Přednášku překládal Václav Čáp

Přepis a foto: Lenka Fojtíková

Pracovníkům charity věnoval P. Pat Collins přednášku zaměřenou na empatii. Překládal Václav Čáp (vpravo).
Pracovníkům charity věnoval P. Pat Collins přednášku zaměřenou na empatii. Překládal Václav Čáp (vpravo). Vzácného hosta přivítala pastorační asistentka Charity Uherské Hradiště Hana Brigita Reichsfeld (vlevo). Foto: Lenka Fojtíková

Kartuziánské nakladatelství vydává knihu o životě P. Eliase Velly s názvem Otcem pro každého

Před čtyřmi lety začal překladatel a laický misionář Václav Čáp vést rozhovory s maltským knězem P. Eliasem Vellou. Cílem bylo představit život tohoto výjimečného kněze a řeholníka minority od útlého dětství až po současnost. Předmluvu v knize napsal P. Vojtěch Kodet, O. Carm. Jazykovou úpravu a korektury provedla bývalá novinářka a nyní pastorační asistentka z Hodonína Kateřina Jagošová. Odbornou konzultantkou byla laická misionářka Jana Ungerová z Brna.

Tento týden byla hotová kniha předána do tiskárny. Vyjde v Kartuziánském nakladatelství a prvním čtenářům by se měla do rukou dostat zhruba v polovině října.

Kniha má 255 stran a je rozdělena do tří bloků. První je věnovaný samotnému rozhovoru s tímto výjimečným knězem řádu minoritů z Malty. Jeho součástí jsou černobílé historické snímky P. Eliase, které zapůjčila Eliasova neteř Marie Diane Mule´ Stagno. Za tímto rozhovorem bude následovat barevná foto-příloha. Část naskenovaných barevných snímků zapůjčila neteř Diane, část je z archivu Václava Čápa, Sekulárního františkánského řádu České republiky a okolo stovky fotek je z mého archivu – stejně jako snímky na obálce knihy. Velmi cenné jsou především historické fotky, které otce Eliase zachycují při prvním svatém přijímání, nechybí z jeho primiční mše svaté či ze setkání s papežem Janem Pavlem II.

Za barevnými fotkami v třetím bloku následují rozhovory s lidmi, kteří P. Eliase Vellu poznali blízce. Jsou z Malty, České republiky, Slovenska i Ameriky. První rozhovor je proto s jeho neteří Diane a sekretářkou Dorothy Darmanin. Obě ženy jsou z Malty. Dále na otázky autora odpovídá například Kateřina Lachmanová. Byla to právě ona, kdo P. Vellu jako první pozvala do České republiky v roce 1993. Tím se odstartovala jeho dlouholetá služba v naší zemi a na Slovensku. Celkem jde o devatenáct lidí, kteří v rozhovorech prozradí, jak se s otcem Eliasem seznámili, jak na ně působí jako člověk i kněz, co se díky tomuto setkání v jejich životech změnilo.

O autorovi knihy Václavu Čápovi se můžete více dozvědět v rozhovoru, který poskytl TV NOE. Zhlédnout ho můžete zde

Obálka knihy, která zachycuje život P. Eliase Velly od útlého dětství až do současnost.


P. Elias Vella, jak ho lidé v České republice ani na Slovensku neznají….
Začátek rozhovoru s Kateřinou Lachmanovou
Zadní strana obálky knihy.

Vyjádření vydavatele knihy Krvavé jahody pana Jiřího Braunera ke kauze „Věra Sosnarová a gulag“

Velmi mne před časem zaujaly zaručené informace historika Adama Hradílka, který vysvětluje a dokládá svá fakta, že Věra Sosnarová, hlavní hrdinka životního příběhu, který vypráví v knize Krvavé jahody, lže a vše si vymyslela, aby od státu získala peníze.

Od mnoha známých jsem totiž mnohem dříve slyšela, že byli na besedě s touto paní a velmi se jich její životní příběh dotkl. Ostatně stejně jako kniha, kterou o jejich zážitcích v bývalém Sovětském svazu sepsal Jiří S. Kupka. Později jsem mluvila s majitelem Kartuziánského nakladatelství Jiřím Braunerem, který zmíněnou knihu vydal. Ten mně řekl, jak se věci mají také mně poslal toto vyjádření k celé kauze. Měli by si ho přečíst všichni, kdo se do paní Sosnarové pustili i ti, kdo ji na základě medializace odsoudili…

Zde je tedy vyjádření nakladatele Jiřího Braunera:

Nedávno se v mediích, na sociálních sítích i mezi politiky objevila kauza týkající se Věry Sosnarové. Historik Adam Hradilek, který ji odstartoval publikováním rozsáhlé studie, tvrdí, že lže, když říká, že přežila sovětský gulag. Že svůj život popisuje nepravdivě. Razance, se kterou historik o údajné lži paní Sosnarové hovoří, je až zarážející. Částečného útoku jsem nebyl ušetřen ani já, vydavatel knihy Krvavé jahody, a po pečlivém zvážení jsem se rozhodl, že se k tomuto žhavému tématu veřejně vyjádřím.

Jiří S. Kupka, autor knihy Krvavé jahody, sbíral v rozhovorech s Věrou Sosnarovou jeden po druhém obrazy z jejího života, vyslechl hodiny jejího vyprávění a rok knihu připravoval. Poprvé vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2007. Když jsem se s touto knihou poprvé setkal já, velmi mě oslovila, opatřil jsem si potřebná práva a dílo pro další vydání odkoupil. Nejsem historik a míru autenticity příběhu jsem detailně neposuzoval. Nicméně mnohé z jejího života jsem dle svých možností a schopností zjišťoval, ověřoval a stále v pátrání po detailech o jejím životě pokračuji. Dosud nemám důvod o skutečném a pravdivém základu knihy pochybovat.

Silné příběhy naší temné minulosti mě jako člověka zajímají. Zároveň jako vydavatel cítím povinnost či službu veřejnosti je zachovat a připomínat nám i budoucím generacím. Posledních pár let již vydávám téměř výhradně svědecké knihy o ruských a sovětských lágrech. Již dříve proběhlo mým přičiněním mnoho besed s jinou pamětnicí, která přežila Osvětim, vzácnou a statečnou ženou, paní Erikou Bezdíčkovou.- kniha Moje dlouhé mlčení.

Stalinův Sovětský svaz byl jedním hrozným mlýnem, v němž tragicky skončily miliony nevinných lidských životů a jiné byly prožitým utrpením nadosmrti poznamenány. Paní Sosnarová je jednou z posledních žijících pamětnic sovětského lágru, a byla ochotna jezdit po besedách a nebála se o tom mluvit.

Paní Sosnarová svůj příběh poprvé představila ve Slatině v Brně někdy během roku 2010. Já sám jsem se s ní seznámil v roce 2016 před vydáním knihy. Besedy s ní pořádám třetí rok. Tím chci ilustrovat, že přednášky se nekonají 15 let, jak autor studie tvrdil v některém z rozhovorů a nejedná se o modlitební setkání či seance, jak již také bylo bulvárním stylem napsáno.

Život pamětnice narozené v roce 1931 posluchače silně oslovuje a právem mnohdy i dojímá. Vzpomíná na to, co se jí a jejím blízkým skutečně přihodilo, co viděla na vlastní oči nebo slyšela v těch letech utrpení. Paměť ji může mýlit, a některé věci možná neprožila ona sama. Je známo, že prožitky se starým lidem proměňují. Má minimální vzdělání, v dětství chodila do školy 5 let. Pokud by si však vše vymyslela, její herecké výkony a schopnost imaginace by byly ohromující. Pravděpodobně také upřímně věří, že místa, kde se ocitla, jsou všechna Sibiř a zařízení gulagu, ačkoliv se mohlo jednat o lokality blízko Uralu a gulag v jejím slovníku znamená nejen pracovní tábor, ale i další místa pracovního nasazení. Může se mýlit v časových posloupnostech, přesných místech a délce svého tamního přebývání. Na závěr každé přednášky mluví také o tom, jaké máme štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, že máme krásnou vlast, zázemí, domov, jídlo, oděv. Že se máme velice dobře a můžeme také děkovat Bohu za život a bezpečí. Její pohled není jednostranný. Při pořádání besed není a prakticky ani nemůže být vedena nepoctivými úmysly, jsou pro ni fyzicky namáhavé, citově vysilující, přesto cítí povinnost o minulosti mluvit.

Nyní několik poznatků ke studii a materiálům, kterými historik Hradilek chce dosvědčit nepravdivost vyprávění paní Sosnarové, potažmo knihy.

1. Velká pozornost je věnována smutným rodinným poměrům, v nichž paní Sosnarová vyrůstala. Vzniká tak apriorní dojem prostředí lumpenproletariátu, z něhož se líhnou podvodníci a lidé až bájně lhaví.

2. Věřina matka údajně za německé okupace získala pro sebe a dcery německé občanství. Znamená to však, že se po válce chtěla skrýt před potrestáním a do SSSR odešla s dětmi dobrovolně? Tak je usuzováno z materiálů, které na vyžádání vydala ruská strana. Nebylo by pro ně bezpečnější utéct do Německa?

3. Citovaná studie uvádí, že Věra se sestrou byly ruské národnosti a zároveň se Věra narodila v Jižní Americe.

4. Dokumentace vydaná ruskou stranou k pracovnímu zařazení Věry v civilních zaměstnáních, pokud mohu usuzovat z ilustrační fotografie ve sborníku PD – některý dokument je vidět jen částečně, jiný neobsahuje žádná data, další potvrzuje léta 1946 a 1947, ale pochází až z roku 1975 a jméno je začerněné. Přiznání kruté minulosti je pro Rusko stále problémem, tudíž upravení staré dokumentace by pravděpodobně velkým problémem být nemuselo. Padesát roků zapírání zločinu v Katyni, neobjasněný poválečný osud Raoula Wallenberga. Myslím také na bývalého ruského agenta otráveného nedávno v Anglii a na podivné zelené mužíčky na Krymu, o kterých současné Rusko nic neví. Všeobecně známá Gerasimova doktrína praví, že operace v informačním prostoru, tedy dezinformace, záměrně lživé informace, jsou důležitou součástí ruské vojenské strategie.

5. Věrohodnost paní Sosnarové byla zpochybněna také nedoložením dokumentace o pobytu v pracovním táboře na Sibiři a při tom žádala o odškodnění. O odškodnění za nucenou práci v Rusku u nás žádalo 254 osob, získalo ji jen 57 lidí a Věře Sosnarové nárok přiznán nebyl. Znamená to tedy, že 80 procent žadatelů, tedy 200 lidí si pobyt v gulagu vymyslelo? Co když ale nemohli stejně jako paní Věra doložit po padesáti letech žádný doklad?

6. Žádný doklad o působení Věřiny maminky se v Rusku nenašel. Může to samozřejmě vypovídat o stavu matrik nebo táborové evidence. Historik také neví a nenašel žádný dokument, kde a jak skončila její matka Ljuba. Zemřela již někdy dříve na Moravě? Také se neví, jak se vlastně dostaly do Ruska. Je tedy velmi nepravděpodobně, že se spolu dvě sestry – čtrnáctiletá a devítiletá dobrovolně vypravily k Uralu (do matčina rodiště), aby tam mohly pracovat ve stejném metalurgickém závodě, (jak naznačují ruské zdroje), jako jejich matka před rokem 1920. Kromě svých pochybností ohledně některých ruských archivních zdrojů cítím potřebu upřesnit pár nesrovnalostí a nepřesností historika Hradilka:

– besedy nepořádá Kartuziánské nakladatelství, nýbrž společnost Ergo Brauner, s.r.o. Nekonají se 15 let, ale od roku 2017. Neživí, ani nemohou mne živit, mám s nimi výdaje a stojí množství energie.

v textu Pro paměť a dějiny nesouhlasí data narození synů Věry Sosnarové.

– chybně je uvedeno zaměstnání u mladší sestry Naďi, firma Brněnské výstaviště totiž v dané době neexistovala, jednalo se o Brněnské veletrhy a výstavy.

Jsou to detaily, ale ilustrují, že mýlit se může i člověk dosud mladý a plný sil, nezatížený děsivými vzpomínkami, pracovitý a seriózní. Nepochybuji o tom, že Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestřičkou odvlečena do SSSR. Jsem přesvědčen, že i přes různé a možná některé oprávněné námitky má právo prožít závěr svého života klidným způsobem. Rád bych Adamu Hradilkovi poděkoval za to, že se zabývá problematikou obětí ruských zločinů na našem území i za rozpoutání diskuse, která nás v příběhu posune dál, snad i jako společnost.

Co napsat závěrem.

Nepochybuji o tom, že paní Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestrou odvlečena do SSSR. Tato stařičká paní ví, o čem mluví. I přes různé a možná některé oprávněné výtky k podání několika detailů jejího života, jsem přesvědčen, že ve své podstatě nelže. Energické vystupování pana Hradilka proti paní Sosnarové i nepřesná studie mne však přivádí k zamyšlení, zda zachraňuje „ryzost historie“, nebo ničí život stařičké pamětnici stalinistických hrůz a nevytváří zároveň v očích veřejnosti dojem onoho tolik rusky oblíbeného „ničemu a nikomu nevěř“.

Její osud mě připomíná osud JUDr. Karla Goliatha- Zápisky ze stalinských koncentráků. Také přežil gulag a po návratu v Ostravě vyprávěl, co všechno viděl a zažil a byl za to odsouzen na 2 roky do kriminálu.

S úctou Jiří Brauner, majitel a jednatel nakladatelství

P.S. Včera prez. Putin vyzval ruský lid, aby se zapomnělo na gulagy. A dnes mi volala paní Sosnarová s třesoucím hlasem sdělila, že je jí stále vyhrožováno, ale až dnes jí dotyčný řekl: Jest-li chceš žít ty stará…, zapomeň na přednášky!

Pokud vím, Lidové noviny dosud věnovaly tomuto tématu nejméně tři články. Mám proto prosbu: můžete také otisknout mé vyjádření a to pokud možno nezkráceně, aby nedošlo ke zkreslení toho, co chci říci? Děkuji vám. J.B.

Moje první návštěva plastického chirurga

Na krku se mně udělalo asi šest znamínek. Takových těch, co visí jen na kousíčku kůže. Docela dost mne to štvalo, proto jsem se rozhodla, že musí pryč. Věděla jsem, že tyto zákroky by se měly dělat v zimě, kdy nezáří slunce a člověk se také nepotí. V únoru jsem proto poprosila praktickou lékařku, aby mně doporučila, kam mám na tento zákrok zajít.

Doporučila mně jednu lékařku z nejmenovaného okresního města. Zatelefonovala jsem tam, abych se objednala. Sestřička mně při popisu mého problému řekla, že to nebudou znaménka, ale zřejmě bradavičky. To mne tedy fakt hned při prvním kontaktu potěšila… Objednala mne až na začátek dubna s tím, že se paní doktorka podívá a teprve při osobním setkání udělá zákrok hned nebo mne znovu objedná. Představa, že budu možná čekat další dva měsíce mne také potěšila.

Nicméně bezmála dvouměsíční čekáni uteklo jako voda a den D byl tady! Docela dost mne naštvalo, že jsem musela v čekárně čekat více než půlhodinu oproti předem domluvenému času. Potom mne sestra nechala vyplnit dotazník, který jsem musela nakonec podepsat a doplnit datum. Když jsem jí dotazník odevzdala, tak se za chvilku vrátila dožraná a plná ironických poznámek, že rok 2018 tedy fakt už není, a jak jsem se jako takhle mohla splést… Její „příjemné“ chování mně připomnělo zdravotní sestru, která byla na poporodním v jedné nejmenované krajské nemocnici, kde jsem před více než třiceti lety porodila staršího syna. Ta mne také pořádně „zdrbala“ za to, že jsem si četla svůj chorobopis, který každé rodičce hodila do nohou postele než měla vstoupit vizita. Tehdy to byla scéna jak z hororu, co jsem si to jako dovolila…

Ale zpět do současnosti. Konečně jsem se tedy dostala do ordinace, kde se mně na tu mou hrůzu na krku konečně koukala lékařka. Mrkla a řekla: „To odstraňovat laserem nebudeme! Zbyly by tam jizvičky. Stačí, když s tím takto zakroutíte.“ A se svými slovy jedním výrůstkem zakroutila, že jsem se cukla. A stejně s druhým. „Cítíte, jak to štíplo? Takhle si to postupně udělejte doma se všemi. Ono „to“ za pár dnů odpadne,“ řekla návod domácí „plastiky“ a potom už jsem slyšela jen: „Nashledanou!“

No moje nervy! Z ordinace jsem vypadla jako blesk s fakt bezva radou od plastického chirurga: „Ukruť si své výrůstky sama!“ Je fakt, že mne její rada a zakroucení se dvěma „bradavičkami-znamínky“ nestálo ani korunu… A to jsem si původně myslela, že budu aspoň o tisícovku lehčí.

Jedna „bradavička-znamínko“ (nevím, co to vlastně bylo, protože to paní doktorka neidentifikovala…) se mně druhý den pořádně zanítilo a docela dost to bolelo… Nicméně do čtyř dnů „to“ fakt odpadlo, jak lékařka předpověděla… No tak jsem se pokusila stejným způsobem zakroutit se třemi dalšími. A také do pár dnů odpadly!

Dnes už tedy vím, jak se zbavit nežádoucích výrůstků na kůži zcela zdarma a bez čekání…

Všechny zdravím a přeji, abyste lékaře nikdy nepotřebovali… Lenka

Jak se nenechat okrást ve směnárně? aneb Izrael v roce 2019 – díl. IV.

Po léta jsem si při cestě do Izraele směňovala doma dolary a ty potom na místě měnila na šekely. Letos jsem částku za ubytování směnila doma na šekely a zbytek měla opět v dolarech. Obyčejně v Eilatu peníze měním hned kousek pod autobusovým nádražím. První várku peněz jsem letos směnila také zde.

Potom jsem ale zjistila, že první směnárna po levé straně, když se jde od letiště v centru města nahoru, má lepší kurz. Ke konci pobytu jsem si proto šla směnit sto dolarů právě sem. A to byla zásadní chyba, která mně fakt pokazila konec pobytu. Směnárník mně totiž dal za sto dolarů na první mrk výrazně méně peněz než měl. Tak mu říkám, že je to málo. A on nerudně, že není. Tak mu říkám, aby mně vrátil zpět dolary. A teď přichází ten okamžik, kdy jsem se fakt nasr…  Hodil mně totiž sedmdesát doláčů, což bylo o třicet méně než mu dala směnit. Hned jsem se ohradila, že jsem mu  dala sto dolarů a on, že ne, a že se mám jít podívat na kamerový záznam. Tak krámek zamknul a já s ním zapadla v zadní místnosti, kde měl obrazovku. Koukám, že tam klape čas 17:18 a přitom bylo o hodinu méně. Samozřejmě, že mu to nic neukázalo. Oponovala jsem, že má nastavený špatný čas, ale on si trval na svém, že to nejde, a že si mám jít klidně policii…

Fakt docela dost naštvaná jsem vypadla a šla na policejní stanici, co je na pobřeží. Byl podvečer a nikoho jsem tam nezastihla… Ještě jsem se proto na promenádě zastavila v kanceláři izraelského ministerstva turismu, kde jsem jim řekla, co se mně přihodilo za bezva událost… A zároveň ukázala fotku směnárny. Dokonce mám i fotku onoho směnárníka. Druhý den tam už totiž seděl úplně jiný muž.

Měla jsem den do odjezdu a nechtěla jsem tento den prožít lítáním po policajtech, tak jsem se na to dál vykašlala. Fakt je ale ten, že se i toto může stát, tak bacha na to. Pokud by někdo měl zájem, můžu mu fotku směnárny i směnárníka poslat.

Mějte se moc fajn a nenechte se okrást, jak se to letos na jihu Izraele „podařilo“ mně…

Lenka