Vzpomínka na P. Josefa Malára – malého muže s velký srdcem

O páteru Josefu Malárovi jsem se dozvěděla koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem dělala reportáž v Nové Lhotě na Horňácku se soukromým zemědělcem Františkem Malárem.

Majitel stáda ovcí mi tehdy řekl: „O mně nepište! Napište o mém strýci, který žije v Německu. Opravil nám tady kostel a příští rok se budou žehnat nové zvony. Jeden z nich on daroval. Ozvu se vám, až přijede na dovolenou,“ slíbil. Své slovo dodržel a já se tak o pár měsíců později mohla seznámit s tímto mužem, malým vzrůstem ale za to s hodně velkým srdcem. Od té doby trvá naše přátelství.

 

 

 

 

 

„Čtrnáct dnů bojuji se střevní chřipkou. Kdybyste přišla včera, tak bychom si ani nepovykládali. Byl jsem totálně k.o.,“ vítal mě P. Malár s úsměvem na tváři v na přelomu ledna a února roku 2008 při mé návštěvě. Na Slovácko se vrátil definitivně až loni, a to ze zdravotních důvodů.

Jinak žil od roku 1965 v Německu, po roce 1989 ale jezdil pravidelně na Horňácko, do rodné Nové Lhoty, které vydatně pomáhal. Svůj nynější domov nalezl v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Pokud by si někdo myslel, že zde především odpočívá a zahálí, hodně by se pletl. Přestože nemoc ohnula jeho páteř téměř do pravého úhlu a bolest ho omezuje v pohybu, duševně je stále velmi svěží. Ve svém pokojíku každý den slaví mši svatou a pravidelně čte české i německé noviny, které mu přátelé posílají z Německa, pozorně sleduje domácí i světovou politiku.

Při mé zatím poslední návštěvě právě slavil třiaosmdesáté narozeniny. Naše setkání přitom několikrát přerušilo drnčení telefonu. Telefonáty měly jedno společné – všechny byly z Německa, bývalí farníci chtěli svému panu faráři popřát k narozeninám. Další gratulanti pak přicházeli po několik dnů osobně, spoustu blahopřání ukrývala také poštovní schránka. Vedle většiny odesílatelů z Německa přišla gratulace i od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ze všech uvedených faktů vyplývá, že P. Josef Malár je ve své bývalé farnosti v Německu i mezi svými spolubratry oblíbený. Přátelství trvá, i když je kvůli nemoci už izolován.

Pomoc přišla od „sponzorky“ z Prahy

P. Josef Malár přišel na svět 19. ledna 1925 v Nové Lhotě a svým způsobem je živou kronikou dvacátého století. Na vlastní kůži prožil důsledky fašismu i komunismu, až nakonec skončil v emigraci. Osm tříd základní školy absolvoval v rodných Lhotkách ležících jen pár kroků od slovenských hranic. Tehdy tam ovšem žilo dvakrát, možná i třikrát více obyvatel než nyní.

„Rozhodně jsem nepatřil mezi hodné a vzorné chlapce. Spíše jsem šmejdil s prakem, kde se dalo. Potom ale přišla puberta a s ní jakési první zamyšlení nad životem. Ve čtrnácti jsem se rozhodl, že bych chtěl být knězem,“ zavzpomínal na dávnou dobu. Podle jeho slov byla tehdy výuka náboženství a pravidelná návštěva kostela samozřejmostí. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1947, nebylo rádio a prakticky chyběla jakákoliv informovanost. Největší společenskou událostí týdne proto byla nedělní mše svatá. Od církevního života se potom odvíjelo vše ostatní.

„Toužil jsem studovat církevní gymnázium na Velehradě. Rodiče ale byli rolníci, a tak nebylo peněz nazbyt. Do školy se dojíždět nedalo, protože ze Lhotek nebylo žádné dopravní spojení. Musel bych bydlet na bytě. Nájem by tehdy přišel na dvě stě padesát korun měsíčně. Za to se ale dala koupit i kráva! Proto tatínek rozhodl, že zůstanu doma hospodařit.“

Nakonec se ale na mladého chlapce usmálo štěstí. Z Prahy se ozvala bohatá žena, která chtěla na studiích podpořit chudé studenty z hor. P. Malár tak mohl nastoupit do benediktinského řádu a začít studovat jezuitské gymnázium v Praze. „Na tu dobu rád vzpomínám. Vstávali jsme v pět hodin ráno. Po mši svaté následovala výuka. Odpoledne jsme museli za každého počasí absolvovat hodinovou procházku po Praze. Neexistovalo, aby někdo zůstal doma. Díky tomu jsem velmi dobře poznal naše hlavní město.“

Místo studia tvrdá práce

Na gymnáziu mladého muže zastihla druhá světová válka. Nacisté klášter zrušili, ale internát fungoval dál. Zavřeno bylo také arcibiskupské gymnázium. Ve studiu ovšem mohl pokračovat na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, kde také v sedmačtyřicátém roce odmaturoval. Do padesátého roku ještě stačil absolvovat tři ročníky bohosloveckého studia v Olomouci. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém roce ale odmítl studovat na státem kontrolované fakultě v Litoměřicích. Za své rozhodnutí musel nést důsledky. Záhy mu pošťák doručil povolávací rozkaz k neblaze proslulé jednotce PTP. Ze dne na den musel narukovat. Od otce tehdy uslyšel i tato slova: „Chlapče, jdeš do koncentráku. Na kněze jsem tě jít nenutil. Zachovej si ale věrnost.“ „Sloužil jsem přesně tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Kdyby nezemřel Stalin, zůstali jsem tam ještě déle,“ míní kněz.

V PTP pracoval na stavbě. S odstupem mnoha desetiletí P. Malár tvrdí, že ho práce u PTP posílila ve víře. Po propuštění dostal nabídku, že pokud se nebude stýkat s žádným knězem, může pracovat v kanceláři. To ale odmítl. Uzavřel smlouvu se stavební firmou, která potřebovala dělníky na stavbu. „Tím jsem si zachoval vnitřní svobodu. V kanceláři nikdo nevěděl, kdo je špicl a udavač. Manuálně jsem pracoval patnáct let,“ připomněl kněz. Po skončení každodenní práce na stavbě se dál vzdělával. Začal navštěvovat jazykovou školu. Z obecné školy uměl dost dobře německy, z gymnázia latinu a na vojně se začal učit angličtinu.

Po návratu do civilu studoval portugalštinu a španělštinu. „Nedělalo mi to velké problémy, protože jsem měl dobrý základ v latině. Cizí jazyky pro mne byly koníčkem. Udržoval jsem si tím duševní svěžest, abych nezkostnatěl. Nejenže jsem si cvičil paměť, ale navíc jsem měl možnost být ve styku se vzdělanými lidmi,“ poukázal na některé klady svého jazykového vzdělávání kněz. Matku už nikdy neviděl

Časem se ukázalo, jak velmi se mu znalost jazyků v pozdějších letech hodila. Když se začala v pětašedesátém roce dočasně uvolňovat politická situace v zemi, rozhodl se Josef Malár emigrovat. Koupil si zájezd do Bulharska. Když na „dovolenou“ odjížděl, nikdo kromě jeho bratra nevěděl, že uteče. Před odjezdem se přišel domů rozloučit s maminkou. Už byla tehdy nemocná a ležela. Přestože nic nevěděla, posadila se na posteli a řekla: „Chlapče, tebe už nikdy v životě neuvidím…“ Její slova se ukázala jako pravdivá.

„Samotný útěk, kdy jsem v Bělehradě vystoupil a pak přes hory přešel do Rakouska, byl dosti těžký, ale ještě horší byly předcházející nekonečné hodiny strávené v nočním rychlíku z Prahy do Bělehradu. V životě jsem pak už nezažil horší chvíle. To čekání, jak všechno dopadne, bylo strašné. Kdybych se ale bál, nikdy bych tuto cestu nezvolil,“ tvrdí kněz.

V Rakousku dostal po měsíci azyl a v Německu pak dokončil bohoslovecké studium. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1967. Na kněze P. Malára vysvětil augsburský biskup Josef Stimpfle. Prvních pět let působil coby kaplan a poté se stal farářem. Životní sen se chlapci ze Lhotek nakonec splnil. Celý život sloužil v Bavorsku, které má podle jeho mínění blízko k Moravě – vaří se tam podobná jídla a Bavoráci mají stejně jako Češi rádi pivo.

Domů se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990. Při svém návratu některá místa na Horňácku nepoznával. Dříve malé chaloupky nahradily novostavby. I život se zde hodně změnil. Jeho rodná ves se stala rájem chatařů. Lidé se stěhují pryč, protože je zde velká nezaměstnanost a dojíždění za prací je komplikované.

Kostel svatého Matouše zažil 12. srpna roku 1990 velkou slávu. P. Josef Malár zde slavil svou primiční mši svatou. Když tehdy viděl, v jakém stavu je kostelík, kde byl pokřtěn, rozhodl se, že našetřené peníze věnuje na jeho opravu. Šlo o výraz vděku za to, že zde od útlého věku čerpal víru. Generální oprava kostela byla završena v červnu 2000 slavnostním svěcením zvonů. Ke stávajícím zvonům svatého Matouše (z roku 1722) a sv. Antonínovi (z roku 1962) přibyl zvon s názvem Panna Maria, který daroval právě P. Josef Malár. Druhý ze zvonů nese jméno Svatý Josef a darovali jej farníci z Nové Lhoty. Životní cesta horňáckého kněze jakoby se symbolicky uzavřela opět doma.

 Lenka Fojtíková

A tento text jsem zveřejnila 8. 8.  2010 na svém starém webu…

Přes veškeré povinnosti jsem včera už od brzkého rána myslela na otce Malára. Když jsem se oblékala do tmavého kostýmku, brala tašku s foťáky a kytici, tak jsem si říkala: „Musím udělat poslední službu zemřelému.“ V okamžiku, kdy jsem se minulou neděli dozvěděla, že zemřel, vůbec jsem nebrečela. Prostě nic. Spíš jsem si říkala, že je mu už dobře, protože netrpí a je u Pána, jemuž tak věrně celý život sloužil.

Myslela jsem si, že i pohřeb prožiji ve stejném klidu. Už jsem byla na pár pohřbech kněží a nebyly vůbec smutné. Spíš jsem tam cítila takovou radost, že se vrátili zpět domů, kde není žádný pláč, bolest a utrpení. Jenže jsem se opět přesvědčila, že člověk míní a nakonec může být všechno jinak. Na místě jsem byla s více než hodinovým předstihem a začala vše dokumentovat. Stále jsem byla v klidu a docela i v pohodě.

Potom začal obřad a ani nevím, kdy se to zlomilo, najednou bylo všechno jinak. Zřejmě od okamžiku, kdy vzal P. Jan Jankovic, nástupce ve farnosti P. Malára, do rukou kytaru a začal zemřelému hrát a německy zpívat. Najednou jakoby se v tom malém kostelíku, kde byl otec Josef před pětaosmdesáti lety pokřtěn, začalo dotýkat nebe země. Slzy se mně začaly valit z očí a prostě nešly zastavit. Najednou mně docvaklo, jak moc jsme si my dva byli blízcí.

Sklonila jsem hlavu a divila se, co se to se mnou děje. Mokré kápance dál padaly na zem. Potom začal P. Pavel Kučera kázání tím, že se nemáme stydět za slzy, že i Ježíš plakal, když mu umřel jeho přítel Lazar. A tak mě to uklidnilo. Ano, i když věříme, že je otci Malárovi už dobře, že je na věčnosti v Boží náruči, nic to nemění na tom, že se našich srdcí může dotýkat jeho odchod.

Tím ale proud slz neskončil. Při závěrečném děkování německých farníků jsem se dozvěděla, že otec Josef neopravil kostel jen ve své rodné obci, ale také další dva v Německu. Dále se tam díky jeho iniciativě opravila také kaple. V Bachhagelu, kde působil, se postavilo farní středisko, opravila se fara i její dvůr. Opravy přitom prý řídil s úžasnou rozvahou, taktem a citem pro umělecké hodnoty. Všichni také pěkně vzpomínali na jeho přátelskou, společenskou a pohostinnou povahu.

Možná i za to se stal před pěti lety čestným občanem města. Za ty roky, co jsem za ním jezdila do Dolního Němčí, kde prožil v pečováku poslední roky života, se přitom o ničem z toho nezmínil. Při našich setkáních jsme se bavili o všem možném. Často přišla na přetřes jeho obava z islamismu, že v Evropě časem zůstane jen hrstka křesťanů. Ti pak budou pronásledovaní mnohem víc než za komunistů. Zároveň ale upozorňoval, že Bůh svou církev padnout nikdy nenechá.

Při tom našem povídání se ale nikdy nestočila řeč tak, že by se začal chválit, co kde udělal, vykonal a jaký metál za to dostal. No a to byla další věc, která mne na tom pohřbu dostala. Na pohřeb došlo odhadem okolo tří stovek lidí, přičemž třiadvacet přijelo z Německa. U oltáře pak bylo čtrnáct kněží. Jednalo se vesměs o přátele a duchovní z blízkého okolí. Z biskupů na Lhotky nepřijel nikdo. Jeden měl biřmování a druhý byl právě v zahraničí. Asi to tak mělo všechno být. Jak otec Josef skromně žil, tak skromně odešel.

Když jsem se pak vracela domů, koukala jsem z auta po kopcích a okolních lesích. Vzpomínala jsem, jak mně při jednom setkání vyprávěl, že za jeho mládí autobusy na Lhotky nejezdily, a tak musel na vlak do Javorníku přes les pěšky. Po cestě si prý opakoval slovíčka z němčiny a latiny. Vše, co viděl, pojmenovával v duchu v obou jazycích. Stromy, zvířata, nebe, zemi, louky, slunce… Prostě všechno…

Těch vzpomínek je samozřejmě mnohem víc. Vím, že pokud mně bude paměť sloužit, tak na něj nikdy nezapomenu. Už dnes se na něho obracím s prosbou o přímluvu. Vím, že se za mne a naši rodinu přimlouvá. Modlil se za nás už tady na zemi a jsem přesvědčená, že teď ještě víc.

V mém srdci zůstává velký dík, že jsem ho mohla poznat, že to bylo zařízené tak, že jsme si byli velmi blízcí. Proč jsem za ním vlastně začala před lety jezdit? Bylo mně ho líto, že je tak sám, že po svém aktivním životě zůstal vězněm jednoho pokoje ve vlastně pro něj cizí vesnici.

A on si zase zřejmě moc dobře dokázal představit, vcítit se, jak je někdy mně. V něčem jsme to měli oba hodně podobné a možná proto jsme si tak rozuměli. Ke konci jsme kromě modlitby třeba ani nemluvili. Prostě jen v tichosti vnímali přítomnost druhého. Jezdila jsem ho potěšit, ale přitom jsem mnohdy dostala povzbuzení sama. Ty mše svaté, které sloužil za naši rodinu, mu nikdy nebudu nijak moct vynahradit…

Nějak mně to mozek nebere, že už tady navždy není, že za ním nikdy nepojedu, že už nikdy nezvedne svou na kost vyhublou ruku a neřekne: „AHOJ! Ad Honore Jesus! Ke slavě Boží!“

Lenka

Tady je odpověď dalšího rodáka z Nové Lhoty P. Miroslava Kazíka, kterého jsem se zeptala, co pro něj P. Josef Malár znamenal:

P. Josef Malár byl velkým obhájcem tradice

Celý den jsem přemýšlel nad Vaší otázkou, co pro mě znamenal P. Josef Malár.. Řekl jsem Vám, že byl pro mě první z Nové Lhoty, kdo se stal knězem a ve své době také zřejmě dosáhl nejvyššího vzdělání.  Ale to není to hlavní. Pro mě, a myslím si, že i pro ostatní kněze, byl především velkým obhájcem tradice. Když se v katolickém prostředí dnes řekne příznivec tradice, myslí se na Bratrstvo Pia X.  (lefebristé).

P. Josef se s většinou jejich postojů ztotožňoval. Po nástupu Benedikta XVI. se v Církvi tyto postoje staly více méně legitimní. Kromě několika témat. Před tím to však bylo horší než být zednářem. Alespoň u nás. Vyžadovalo to odvahu. Než jsem se seznámil s P. Josefem  (to je asi 15 let), měl jsem představu o kněžích v Německu, jako o těch, kteří už smysl pro skutečnou tradici dávno ztratili a nejsou jí vůbec schopni. P. Josef mě z tohoto omylu vyvedl. V tomto byl vyhraněný. To je asi to nejdůležitější, co pro mě znamenal.

 

Kdy začnete umírat?

Začnete pomalu umírat,
když necestujete, když nečtete,
když neposloucháte zvuky života,
pokud si sami sebe nevážíte.
Začnete pomalu umírat, když zabijete svou sebeúctu,
když nenecháte druhé, aby vám pomohli.
Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků,
kráčejíce každý den po stejné cestě… Pokud nezměníte svůj stereotyp,
pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte.
Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím. Těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji.
Začnete pomalu umírat, pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím.
Pokud neriskujete, co je jisté pro nejistotu,
pokud nejdete za svým snem,
pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.
– Pablo Neruda

Nemůžeme zabít svoje dítě

Žijeme v době, kdy lékaři dovedou už dlouhé roky v těhotenství rodičům říct, jestli se jim narodí zdravé miminko. Když tyto testy „nedopadnou“, nalejí rodičům čistého vína a narovinu jim řeknou, s jakým postižením se jejich dítě narodí. Poté následuje doporučení, že by měli jít na potrat. Drtivá většina rodičů tomuto návrhu podlehne…

Už se ale také mnohokrát stalo, že se rodiče dozvěděli nepotěšující diagnózu u svého nenarozeného potomka, ale na potrat z nějakého důvodu nešli. Většinou se jednalo o věřící, kteří prostě své dítě nedokázali nechat zabít navzdory nepříznivé prognóze. Potom se jim ale narodilo zcela zdravé miminko. Jiní rodiče potrat zvolí z ekonomických a dalších důvodů. O tom ale dnes psát nechci.

Cítím, že se musím podělit o to, co mne počátkem tohoto týdne hluboce zasáhlo. V pondělí mně zazvonil telefon a já na displeji uviděla jméno starého (ale přesto stále mladého 🙂 ) kamaráda Štěpána. Tentokrát nevolal pracovně, ale vybalil na mne prosbu, kterou jsem tedy doopravdy nečekala.

„Scházíte se na Antonínku ještě ve Společenství pátera Šuránka?“ zeptal se hned v úvodu bez obalu. Když uslyšel kladnou odpověď, řekl: „Víš, my bychom vás se ženou chtěli moc poprosit o modlitbu. Zuzka je v 29. týdnu těhotenství a zhruba před dvěma týdny jsme se dozvěděli, že se miminko nevyvíjí, jak by mělo, a že pokud se narodí, tak to nebude slučitelné s životem. Tak jsme vás chtěli poprosit, abyste se za nás modlili a vyprošovali u pátera Šuránka zázrak. Právě běží proces jeho blahořečení a je třeba lékařsky doložených zázraků, proto vás moc prosíme o modlitbu,“ řekl zcela klidným hlasem Štěpán.

Modlitbu jsem samozřejmě slíbila, ale nedalo mně to a ještě ten den večer jsem se s tímto mladým manželským párem setkala. Vůbec nebyli zdeptaní na duchu a zdrceni situací, do které se dostali, jak by člověk mohl logicky očekávat. Neměli na tvářích ale ani umělé americké úsměvy.

Přivítali mne pevní, usměvaví lidé, kteří se mně svěřili, že už zprávu lékařů přijali, odevzdali se do Boží vůle, ale před pár dny se setkali s knězem, který je vybídl, aby přesto prosíli o přímluvu P. Šuránka, který byl vězněm komunistického režimu a zemřel v pověsti svatosti.

A tak si dovolím návštěvníkům tohoto webu poodhalit příběh a situaci posledního měsíce, kterou prožívají, a jak ji přijímají. Zveřejňuji zde e-mail, který poslala nastávající maminka sestřičkám do Doksan, kde se tyto řeholnice už dlouhé roky modlí za nenarozené děti. Příběh Zuzky a Štěpána je zde:

     Milí přátelé, 

     posíláme Vám tento e-mail s prosbou o modlitbu. Jsme manželé (Zuzana a Štěpán) a čekáme naše první miminko. Před měsícem si pan doktor všiml, že miminko špatně roste. Chvíli se čekalo, pak jsme byli odesláni do Brna na speciální vyšetření. Tam nám po ultrazvuku, kardioultrazvuku a genetických testů sdělili, že naše miminko má chromozomální vadu. Jmenuje se triploidie. Jde o ztrojení sad chromozomů, vada vzniká při početí a dle lékařů je neslučitelná se životem. Podle varianty této vady dochází k samovolnému potratu dítěte v začátku těhotenství. Jeden typ vady, což je náš případ),je donositelný do 3. trimestru. I tak ale nejčastěji dojde k úmrtí dítěte buď ještě v bříšku nebo pár hodin či dnů po narození. Doktoři nám nabízeli jít na ukončení těhotenství, ale to jsme odmítli. Nemůžeme zabít svoje dítě. Jak má dlouho žít, tak dlouho žít bude. To rozhodne Bůh 🙂
     Já jsem momentálně ve 29. týdnu. Miminko se má dobře, modlíme se i ke svatému Norbertovi a teď jsme se rozhodli  prosit o zázrak uzdravení na přímluvu pátera Antonína Šuránka, u něhož probíhá proces blahořečení. 
Již jsme byli smíření s tou variantou, že naše miminko umře, ale po promluvě s jedním knězem jsme se nadchli do víry v zázrak. Takže budeme rádi, když se k našim prosbám připojíte. 
     Věříme, že vše bude tak jak to má být dle vůle Boží. Jestli má být zázrak v uzdravení, tak se to stane. Věříme, že je to možné. A nebo má být zázrak v něčem jiném, jen zatím nevíme v čem. 🙂 Zázrakem je už to, že miminko pořád ještě žije a to, kolik lidí se prý za nás už modlí 🙂 Jsme nadšení a vděční.
     Děkujeme.
     Zuzana, Štěpán a prďoš  🙂
Je to naše dítě, které nemůžeme zabít…
Milí přátelé, tady zatím končí otevřený příběh těchto dvou mladých a odvážných lidí. Lidí, kteří umí jít proti proudu dnešní doby. Při pondělní návštěvě mně řekli, že po vyšetření v krajské nemocnici čekali na chodbě, kde bylo mnoho manželských párů, které čekaly stejně jako oni na verdikt lékařů. Všichni poté odcházeli z ordinace velmi smutní, sklesklí a zdeptaní špatnými zprávami, které se dozvěděli. Poté  se přesouvali o pár dveří dál, kde si domlouvali termín potratu. Štěpán se Zuzkou byli v tom okamžiku jediní, kteří tyto dveře bez povšimnutí minuli a zamříli na parkoviště k autu, aby odjeli domů.
Pozor! Nevychloubali se a nikoho neodsuzovali! Jen konstatovali, jaká je dnes realita…
Tož tak… Kdo se umíte modlit a zasáhl Vás příběh těchto dvou mladých lidí stejně jako mne, prosím, abyste se přidali k řetězu modliteb… V pondělí nás byly už desítky a přidávají se každý den další lidé. Možná už jsou nás stovky… Jak ale říkají v klidu a s pokorou Zuzka se Štěpánem: „Není to naše věc, ale Boží. Přesto věříme, že se zázrak může stát…“

Denisa Kováčíková: Izraelci jsou super lidé

Když jsem se vloni v listopadu dozvěděla, že do izraelského Eilatu začíná létat společnost Ryanair a zpáteční letenku lze pořídit za necelých padesát euro, neváhala jsem ani vteřinu a ponořila jsem se do rezervačního systému a podařilo se mi zabookovat lety s týdenním pobytem v zemi, kterou jsem si zamilovala hned při své první návštěvě v roce 2014. (O své cestě do Eilatu jsem podrobně psala zde).

Jedním z prvních lidí, na které po příletu na letišti Ovda každý turista mířící do Eilatu, narazí, je pracovnice izraelského ministerstva turismu Denisa Kováčiková. Všem tato sympatická dáma rozdává taštičku s plánkem města, krémem a letáčky upozorňující na zajímavé akce ve městě.

O této paní jsem před odletech četla už na internetu v diskuzích. Nikdo o ní ale nevěděl nic konkrétního. Všichni jen psali, že to bylo milé přivítání. A musím říct, že měli pravdu.

Nevím proč, ale při čekání na zavazadla mne napadlo za touto slovensky hovořící ženou zajít a poprosit ji o kontakt. Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, jestli nebude ve zcela neznámém městě, kam jsem zavítala v životě poprvé, něco potřebovat. Ochotně mi dala nejen vizitku ale i úsměv k tomu. A tak jsme se seznámily, ale v tom okamžiku jsme ještě ani jedna ve snu netušily, že o pár dnů si budeme vyprávět, jak se stalo, že se letos čtyřicetiletá rodačka ze Slovenska ocitla před dlouhými roky v Izraeli.

(Fotografie z mé návštěvy Eilatu v březnu roku 2017 mohou zájemci vidět zde.)

A toto je rodačka ze Slovenska Denisa Kováčíková – dobrá duše a pracovnice Ministerstva turismu Izraele.

Můžete mi prozradit, jak se stane, že se děvče ze slovenské Šaľe ocitne pracovně v Eilatu?

Úřad práce na Slovensku tehdy nabízel práci v Izraeli. Do Izraele  hledali pracovníky všech národností. Měla jsem právě po škole, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Věděla jsem totiž už dříve, že po škole nechci zůstat na Slovensku. Začínala jsem v kibucu v Moshave , kde jsem pracovala u jednoho zemědělce.  Tam tehdy chodili studenti z celého světa. Později jsem pracovala i v hotelech

V kterém to bylo roce?

Poprvé jsem Izrael navštívila v roce  1997.

Kdy jste zamířila do Eilatu?

Nejdříve jsem pracovala na severu Izraele a dá se vlastně říct, že jsem procestovala zpočátku celou zemi. V Eilatu jsem začala působit od roku 1999

Proč jste nakonec zakotvila na úplném jihu země a ne třeba v Tel Avivu?

V Tel Avivu jsem byla samozřejmě nejdříve také, ale tam to bylo doopravdy hodně jiné. V Eilatu byly lepší nabídky v turismu. Přiznám se, že nejdřív jsem nevěděla, do čeho jdu.  Na nabídky práce v turismu jsem odpovídala, že vlastně nic nevím o historii Izraele, a tak si nedovedu představit, jak bych mohla pracovat v turistickém ruchu. Musela jsem se vše od začátku naučit.

Když jste do Izraele odešla, uměla jste dobře anglicky?

Ne až tak dobře, ale domluvila jsem se.

Byly začátky v daleké zemi těžké?

Začátky jsou všude těžké. Jak už jsem řekla, když jsem začala pracovat v turistickém ruchu, musela jsem se vše učit od začátku. Začala jsem chodit do soukromé školy a vlastně se vzdělávám a učím něco nového o Izraeli a historii stále. Tady se cizí školy neuznávají, takže člověk musí vše vystudovat znovu. Navštěvovala jsem tady proto  školu se zaměřením na turismus. Dostala jsem totiž nabídku, že se mohu stát průvodkyní.

Mnozí turisté se s vámi dnes setkají ihned po příletu na letišti Ovda, kde nabízíte všem, kdo míří do Eilatu propagační materiály. Co všechno obnáší vaše práce?

Pobočka Ministerstva turismu v Eilate není nějaká cestovní kancelář, jak by si někdo mohl myslet. Ve městě nejsme pouze pro nějakou úzkou skupinu turistů, kteří si nás zaplatí. Jsme zde pro všechny a většinu informačních služeb poskytujeme zdarma. Zdarma jsou i pravidelné exkurze po městě s naší průvodkyní. Námi nabízené služby financuje stát Izrael. Na turisty nečekám pouze na letišti Ovda, ale třeba také na hranicích s Egyptem, Jordánskem či v přístavu, a když mam okruh, tak i  Tel Avivu  Pokud přijedou turisté ze Slovenska a některé cestovní kanceláře zde nemají průvodce, tak mne poprosí, abych je v Izraeli doprovázela.  Průvodci ze Slovenska totiž většinou nemají povolení v Izraeli turisty provázet. Kromě toho samozřejmě nemají takové povědomí o životě o Izraeli jako my, co tady žijeme už dlouhé roky..

Kolik jazyků dnes ovládáte?

Česky, slovensky, rusky, anglicky i hebrejsky. Trošku i maďarsky, ale průvodcovské služby  bych v tomto jazyku nezvládla. To je doopravdy dost těžká řeč.

Máte nějakou pevnou pracovní dobu a náplň práce?

Je to velmi rozmanité. Jsem k dispozici, kdy je to zapotřebí. Může se stát, že má letadlo zpoždění několik hodin. Potom prostě nemohu z letiště odjet domů, protože mi skončila pracovní doba. Vyřizuji také nejrůznější formality a povolení, víza, poplatky do Egypta a Jordánska. V pobočce Ministerstva turismu v Eilatu jsou dva stálí zaměstnanci a dva studenti z univerzity.  Kromě toho ale máme spoustu stážistů v podobě studentů z různých škol. Pomalu si tak vychováváme potěr.

Předpokládám, že většina obyvatel Eilatu tady žije z turismu. Je to tak?

Přesně tak. Je tady univerzita, kde studují mladí lidé z celého světa. Jednou z nich budou manažeři ve zdejších hotelech i jinde po světě.

Pro české turisty není Eilat běžnou cílovou destinací. Pokud vím, tak většina lidí, pokud jedou do Izraele, tak míří spíše na sever země, kde působil Ježíš Kristus a další biblické postavy. Proč si myslíte, že by měli jet i na jih země?

Češi i Slováci znají trošku Eilat ze svých pobytů v Egyptě, odkud jezdily do Eilatu zájezdy. Eilat dostal v posledních letech, kdy došlo k nepokojům v Egyptě, velmi velkou šanci. Zájezdy, které dříve jezdily do Egypta, začaly kvůli bezpečí mířit do Eilatu. Pro Čechy a Slováky nebyl do té doby Eilat tak známý a populární. Čechoslovákům se toto město ale otevřelo zejména od předloňského roku, kdy sem začaly létat pravidelné spoje z Budapešti. Počet návštěvníků z bývalého Československa se potom ještě více navýšil od roku 2016, kdy lidé začali využívat lety z Bratislavy na letiště Ovda. Jednosměrnou letenku šlo pořídit od čtyřiadvaceti euro. Extrémně nízké ceny letů společnosti Ryanair finančně podporuje Ministerstvo turismu Izraele

Pobřeží Eilatu lemuje jeden hotel vedle druhého. Kde bydlí domorodci, kterých je aktuálně 60 000?

Město je vlastně rozdělené. U moře je turistická část a domácí obyvatelé žijí dále směrem k horám.

Ve městě jsem vůbec neviděla klasické obchodní domy s potravinami, jak je známe v Evropě. Kde místní nakupují?

Velké supermarkety jsou především na severu města, kde je možné ve velkém nakupovat potraviny mnohem levněji.

Pokud v Eilatu žije v současné době přes šedesát tisíc obyvatel, kolik turistů sem přijíždí každým rokem?

Je jich více než tři miliony. V současné době je zde padesát hotelů, dvacet hostelů a motelů. Některé hotely mají kapacitu až dvanácti tisíc pokojů.

Při oslavám šedesátého osmého výročí existence města  premiér Izraele  Benjamin Netenjahu  i starosta města Eilat  Meir Jicchak Halevi  zdejším obyvatelů slibovali, že se budou stavět další hotely a rozšiřovat infrastruktura. Máte představu, jak by se měl Eilat proměnit za pár let?

Město Eilat se skutečně rozvíjí raketovým způsobem. Vždyť město vzniklo teprve v roce 1949, kdy zde byla pouze policejní stanice, u které pět vojáků vztyčilo vlajku Izraele, kterou namalovali inkoustem na látku z trička. Hned po vzniku státu Izrael tady bylo postaveno asi pět hotelů. Nejstarší hotel má šedesát roků.  Každým rokem se ale budují nové a nové. Plánuje se zdvojnásobnění města na 120.000 obyvatel. Staví se 18 372 nových bytů. Souběžně se staví 7 000  nových hotelových pokojů. Počítá se s výstavbou mořského parku a mezinárodní sportovní části města, kde bude například golfové hřiště,  tratě pro cyklisty. V plánu jsou také nové cesty přes hory včetně železniční trati přes Negevskou poušť, která spojí sever země s jihem. Ve městě budou také nové školy včetně těch pro postižené děti. K rozvoji turismu Eilatu jistě přispěje také nové letiště Ramon, které je pouhých osmnáct kilometrů od Eilatu.

Slyšela jsem od jednoho domorodce, že se i tady počasí otepluje a přes léto zde bývá až přes padesát stupňů. Má smysl sem v těchto vedrech jezdit? Které měsíce byste doporučila k návštěvě Eilatu?

Je zde podobná teplota jako v Egyptě nebo Turecku. Léto je vhodné pro rekreaci rodin s dětmi. Kdo chce poznat a zažít túry na poušti, tak pro ty je lepší přijet v zimních a jarních měsících. Kdo má rád relax, může přijet i v červenci, srpnu, protože moře je tady stále docela chladné. Je to úplný opak mrtvého moře. Vzduch má například 42 stupňů, ale moře jen pětadvacet. Osobně bych k návštěvě Eilatu doporučila všechny měsíce.

Co by si návštěvníci této části Izraele rozhodně neměli ve městě a jeho blízkém okolí nechat ujít?

Podmořskou observatoř, a kdo je milovníkem potápění a šnorchlování, tak je tady krásná korálová pláž. Za návštěvu rozhodně stojí také delfinárium na otevřeném moři. V okolí bych pak doporučila Red Canyon, Timna park, jeepee, ptačí rezervaci, pouštní turistiku, na kterou je možné vyrazit pěšky i na kole. Máme zde ale i obchodní dům, který ukrývá kluziště, takže dopoledne si můžete zaplavat a odpoledne máte možnost pár stovek metrů od pláže bruslit.

Myslíte, že je vhodné z této části země vyjíždět na výlety do Jeruzaléma,  když je jedna cesta 320 kilometrů?

Dá se to v pohodě zvládnout, proto tam jezdíme. Vyjíždí se brzy ráno. Po cestě je stále co vidět. Na poušti je například Timna park, biblická rezervace, kibucy,  Sodoma Gomora –  místo, kde se podle Bible proměnila Lotova žena v solný sloup. Jede se také okolo pevnosti Masada, Gumranu, Mrtvého moře,  hory Nebe, anebo Jericha. Celým Izraelem kráčely dějiny, takže rozhodně stojí zato projet zemi od severu na jih. Zhruba na dvě hodiny míváme zastávku u Mrtvého moře, kde se mohou zájemci vykoupat. Poté pokračujeme do Jeruzaléma. V jednodenním zájezdu zvládneme navštívit Olivovou horu,  Getsemanskou zahradu, Zeď nářků, horu Sion, místo poslední večeře Ježíše Krista, Křížovou cestu, Boží hrob, Golgotu i Bethlehem.

Je něco, nač by si měli lidé dát v Eilatu pozor? Je například nebezpečné pohybovat se tady v noci?

Tady je bezpečno. V Eilatu se vůbec nemusíte obávat, protože je zde noční život.

Všimla jsem si, že pokud jdou lidé do větších obchodních domů, musí otevřít tašku a projít rámem jako na letišti. Jak to turisté i místní snáší?

Úplně v pohodě. Jistě jste zaregistrovala, že se nikdo nevzteká, nenadává a bere tyto kontroly jako fakt s tím, že je to pro jejich bezpečí. Proto mohu také s klidným svědomím říct, že je tu bezpečno.

Osobně mám z tohoto města dojem, že je hodně komerční. Dalo by se říct, že je to takové izraelské Las Vegas. Pletu se?

Doopravdy se tak o tomto městu občas píše. Jen tady chybí casino.

Počátkem března jsem měla to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit oslav osmašedesátého výročí vzniku města. Můžete připomenout, co se tehdy vlastně stalo?

V době izraelské války za nezávislost byla oblast Eilatu nazývaná Um Rasras. 10. 3. 1949 byla tato lokalita obsazena bez boje izraelskými vojáky. Tehdy zde nikdo nežil. Izraelští vojáci zde zřídili policejní stanici, na které vztyčili provizorní vlajku. Založení izraelského státu se datuje 14. 5. 1948, což je 5. ijara.5 708 lunárního kalendáře. K založení samotného Eilatu došlo až v roce 1951 a o osm let později získalo status města.

Podařilo se vám získat izraelské občanství?

Ano. Izraelské občanství jsem získala po deseti letech, co tady pracuji. Do té doby jsem každý rok žádala na úřadu o pracovní vízum.

Je dnes těžší se tady pracovně uchytit než v době, kdy jsi před  lety začínala vy?

Ano, protože sem každým rokem přichází nové levné pracovní síly z celé Evropy i z Afriky.

Proč je podél celé hranice s Egyptem i Jordanskem plot? Kolik kilometrů hranice takhle lemuje?

Celkem je to zhruba 250 km. Izrael se tak brání proti běžencům, kteří sem přicházeli přes Egypt i ze Sudánu. Bylo jich velmi mnoho. Dnes vás zde ilegálně nikdo nezaměstná.

Kolik si zde lidé průměrně vydělají?

Minimální plat je 5 200 šekelů (1 šekel – 6,20 – 7 Kč pozn. autora).

A na kolik vyjde bydleni?

Domácí obyvatelé za pronájem jednopokojového bytu s balkonem zaplatí zhruba tři tisíce šekelů.

Žijete zde již mnoho let. Plánujete někdy návrat domů na Slovensko?

Nevím. Momentálně ještě návrat neplánuji.  Na Slovensko jezdím každý rok zhruba na dva týdny. Začátky tady byly velmi těžké, ale nyní se mám  moc dobře, a tak si doopravdy nedovedu představit, že bych se měla trvale vrátit na Slovensko. Možná názor změním až budu starší.

Jací jsou vlastně Izraelci?

Super normální lidé jako my.

Denisa Kováčiková  (*8. 7. 1976) vystudovala  Střední školu zemědělsko – potravinářskou v Zemianských Sadech. Po jejím ukončení využila nabídky úřadu práce a odešla pracovat do Izraele, kde žije a pracuje už hodne let, žije a pracuje po celou dobu v turismu v Eilatu u Rudého moře.

Kontakt:

Eilat  Tourist Office Bridge House, North Beach Promenade P.O.B. 4261 Eilat 88141 Israel (Tel.972-086309111, e-mail: eilatinfo@tourism.gov.il  Podrobnější informace jsou na našich webových stránkách  www.goisrael.com a na facebooku:  www.facebook.com/tourism.eilat

Text a foto: Lenka Fojtíková

 

Pozvánka na výstavu do Cafe 21 v Uherském Hradišti

Všechny srdečně zvu na výstavu, která je k vidění v Cafe 21 v Uherském  Hradišti. Kavárna se nachází v bývalé Jezuitské koleji (Masarykovo náměstí 21) naproti informačního centra.  Výstava je přístupná, od pondělí do pátku od 8 do 20 hodin, v sobotu od 10 do 17 hodin a v neděli od 10 do 16 hodin. Potrvá do 11. září.

Přiznám se, že přesně ani nevím, které moje fotky jsou na výstavě k vidění, ale jedno je jisté. Jsou to fotky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Musím se tam zajet mrknout 🙂

 

Rozhovor s novoknězem P. Klimentem T. Mikulkou OP

Novokněz: Z kněze by neměli mít věřící ani nevěřící strach

Louka na Hodonínsku zažila v polovině července událost, jakou nepamatuje. Poprvé zde v kostele Panny Marie Růžencové sloužil primiční mši svatou novokněz. Byl jím fr. Kliment T. Mikulka OP, který vyrůstal v rodině adventistů sedmého dne. V době, kdy v obci brzy ráno vrcholily přípravy na ojedinělou slavnost, si novokněz Kliment udělal čas na rozhovor a trpělivě odpovídal na otázky.

Vyrůstal jste v rodině adventistů sedmého dne. Jak to Pán zařídil, skrze koho, nebo jakou situaci si vás povolal do katolické církve?

V Církvi adventistů byli moji rodiče a já jsem s nimi od útlého dětství chodil na bohoslužby. V určitém věku jsem ale vše začal osobně přehodnocovat.  Pokud si dobře vzpomínám, jak všechno bylo, tak se mé obrácení skládalo z více prvků. Na prvním místě pro mne byla zcela zásadní četba velmi starobylého překladu spisů apoštolských otců od Františka Sušila. Byla to knížečka vytištěná ještě švabachem. Našel jsem ji u dědečka. Jsou to spisy z počátku druhého století, které napsali žáci apoštolů. Když jsem ji četl, tak mnou některé věci doslova otřásly. Už tehdy se tam psalo například o jasné pozici biskupa v církvi, o skutečné přítomnosti Krista v eucharistii či o tajemství panenství Panny. To se také nachází ve spisech Ignáce z Antiochie, vedle Klementa Římského a dalších.

V kolika letech jste tuto brožurku četl?

Asi v šestnácti.

Dědeček byl katolík?

Původně, ale později přešel k adventistům.

Říkal jste ale, že se vaše obrácení skládalo z více prvků. Můžete je prozradit?

Druhá věc byla, že jsem na gymnáziu měl připravit referát z Jana Amose Komenského. Ponořil jsem se do toho a v jeho spisu Labyrint světa a ráj srdce jsem objevil pro mne nový duchovní pohled na svět. Našel jsem tam něco, co jsem do té doby neznal. Byl tam určitý náznak křesťanské mystiky. Určitou roli potom sehrál také kontraverzní román Jméno růže. Tam jsem zase poprvé zahlédl popularizační představení středověkého světa a středověké filosofie. To mne také fascinovalo. Svou roli také sehrála výstava Střed Evropy okolo roku 1000, která byla okolo roku 2000 v Praze a Bratislavě a jela tam celá škola.

Byla to tedy spíše taková mozaika okolností, kterými jste se dostal do katolické církve, a nešlo o nějaký zásah rychlosti blesku.

Ne, ne… Boží působení se vždy opírá o něco přirozeného. Pomalu se shromažďují různé prvky a potom Bůh zasáhne a pozvedne to, použije a vznikne z toho konverze. Podobně tomu bylo i v mém životě.

Jak tuto skutečnost nesli vaši rodiče a blízcí?

Musím říct, že to bylo překvapivé, ale rodiče vše nesli velmi statečně. Dovedu si představit, že zejména pro mou maminku to bylo zvlášť těžké, protože ona se už narodila v rodině adventistů. Pro ni v podstatě nic jiného neexistovalo a nic jiného neznala. Reakce ostatních byly různé, ale to je zcela pochopitelné.

Jistě si pamatujete, jaké byly další vaše kroky na cestě do katolické církve.

V osmnácti letech jsem byl potom pokřtěn v Lipově. Tehdy jsem už věděl, že chci vstoupit do dominikánského řádu, ale musel jsem trpělivě několik let čekat. Po maturitě jsem se proto rozhodl pro studium klasické řečtiny a slovanské jazykovědy na Univerzitě Karlově, protože měly tyto jazyky vazbu na cyrilometodějskou tradici, ze které se v naší zemi zrodila víra. Poté, co jsem získal titul magistra, jsem mohl konečně v roce 2010 vstoupit do řádu, kde jsem získal nové jméno Kliment. Téměř ihned po prvních slibech odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde jsem vystudoval teologii.

Hodila se vám později studia jazyků?

Je to velmi zajímavé, protože pro mne tato studia byla naprosto zásadní. Nyní ještě pracuji na doktorátu ze slovanské jazykovědy ve Slovanském ústavu v Praze.

Můžete tedy říct, že si to Bůh vedl, když vás do řádu přivedl oklikou právě přes tuto školu?

On si to vede pořád! Rozhodl jsem se pro toto studium, aniž bych plně tušil, co od toho mohu čekat. Říkal jsem si, že bych chtěl nějakou cyrilometodějskou kombinaci. Zvolil jsem proto klasickou řečtinu a hledal jsem k tomu nějaký slovanský jazyk, který by se k tomu mohl blížit. Potom jsem se podíval na mapu a říkal jsem si: „Soluň je tady, tak který z těch jazyků vybrat? Srbštinu? Bulharštinu? Nakonec to byla makedonština, kterou jsem zvolil k řečtině a tyto dva jazyky vystudoval. Velice brzy jsem se začal zabývat přesahem mezi světem slovanským a byzantským. To mne zajímalo. Jsme na území Velké Moravy, takže obrázek, který jsem zvolil k primicím, s tím má spojitost.

Ale i vaše řeholní jméno – ne?

To jsem si nezvolil já. To mi dali bratři.

Víte proč?

Pokud si vzpomínám, tak jsem jim osobně toto jméno nezmínil. V jednom z rozhovorů před vstupem do řádu ale také zazněla otázka, které světce uctívám, kteří jsou mi blízcí. Zmínil jsem některé naše národní svaté jako je svatý Václav, Vojtěch, Cyril a Metoděj a jejich žáci. Myslím, že něco takového tam zaznělo. V naší řeholi je to jednoduché. Pokud je jméno obsazené, tak už se nedává. Jméno Cyril už bylo obsazené a jméno Metoděj dostal můj spolubratr. Kliment byl první slovanský biskup, který byl po exilu z Velké Moravy pověřen učením a biskupským úřadem v Makedonii v západním Bulharsku. Myslím, že to není dílem náhody, ale určitou prozřetelností. V noviciátu jsme tam a do Soluně podnikli pouť.

Vstoupil jste do dominikánského řádu. Proč jste zvolil právě dominikány?

K tomu se váže určitá událost. Od počátku jsem věděl, že chci být mnichem. Ve škole jsme se učili o benediktýnech, premonstrátech, františkánech, ale nějak jsem tomu nenadbíhal. Jednoho dne jsem byl v Praze na nějaké soutěži a večer jsem se šel projít a vyčistit si hlavu. Bylo horko a já jsem tehdy intuitivně zašel do jednoho kostela, abych se zchladil. Bylo to někdy v roce 2001, 2002. Vejdu tam a mříže už byly zavřené. Proti mně se šinul nějaký pán v bílém a říká takovým českým přízvukem: „Hele, čau, jak se vede? Jak se jmenuješ? Co tady děláš?“ Krátce jsme se bavili a on potom prostrčil ruku přes ty mříže a pomodlil se za mne těmito slovy: „Pane Ježíši, dej mu víru a ukaž mu, co má v životě dělat.“  Byl to kostel svatého Jiljí v Praze na Husově ulici. O dva roky později jsem byl pokřtěný a za osm let jsem oblékl tentýž hábit.

Pamatujete si, o koho se tehdy jednalo?

Ano, dojede sem do Louky na primice. Byl to otec Jan Rajlich.

Proč jste byl vlastně poslán na studia právě do Francie?

Důvod, proč česká dominikánská provincie posílá bratry do Francie, je jednoduchý. Po určité zkušenosti z řeholní formace se bratři rozhodli poohlédnout jinde než tady doma. Poznali, že našemu řádu neprospělo čtyřicet let, kdy došlo k přerušení řeholní řádové tradice v různých bytových klášterech, podzemních seminářích a takové trochu divoké řeholní tradici. Při návštěvě magistra řádu někdy v roce 1999 až 2000 se tento bod zdůraznil a bratři se začali poohlížet po Evropě. Volba padla na provincii Toulouse, kde byl náš řád založen před přesně 800 let. V roce 2016 jsme slavili založení řádu v Toulouse a poté pro celý svět. Měl jsem možnost tam u těch oslav být. V našem řádu se klade velký důraz na řeholní formaci, kdy jde o určité doslova nasátí způsobu života bratří dominikánů. Velmi důležitý je rozměr společného života bratří. Velký důraz se klade na to, abychom vycházeli do škol za svým posláním ve dvou a vícero.

Jste evangelizační řád?

Ano. Čtyři roky jsem učil náboženství v jedné církevní škole v Toulouse. Poslední jáhenský rok jsem dostal od Hospodina velký dar, že jsem mohl pokřtít pět dětí ve věku jedenáct až třináct let.

Byl tam o náboženství zájem?

Byla to církevní škola, kde chodila do náboženství zhruba jedna třetina žáků. Já jsem učil děti ve věku našich šesťáků.  Postupně jejich počet rostl. Poznal jsem, že hodně záleží na přátelském přístupu. Don Bosco dobře věděl, co tento věk potřebuje a to je doopravdy lidské přátelství. Pozor! To není žádné kamarádíčkování! My nejsme kámoši, ale je tam hluboké přátelství mezi řeholníkem – vychovatelem a dospívajícím.

Uměl jste v době, kdy jste odcházel do zahraničí francouzsky?

Trochu ano, protože jsem se francouzštinu učil na gymnáziu. Doopravdy se ale člověk jazyk naučí až přímo na místě v cizí zemi.

Byl pro vás těžký přechod z České republiky do Francie?

Zkušenost ve Francii byla vzácná a dobrá, ale v mnohém mne i utvrdila o tom našem. Nebylo to pro mne jednoduché. Líbilo se mně tam, ale stále jsem se cítil jako v cizině. Myslím, že jsem docela dobře zvládl jazyk, ale prostě to není náš mateřský jazyk. Také je to zcela jiná mentalita.

Ve Francii jste studoval v době, kdy docházelo docela často k útokům zradikalizovaných muslimů. Jak jste to přímo v centru dění prožíval?

Šíří se tam jednoznačně atmosféra strachu. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak bych shrnul poměr křesťanství a islámu. Řekl bych to takovou zhuštěnou formulací. Křesťané mohou být i špatní, ale není to kvůli křesťanství. Muslimové mohou být i dobří, ale není to díky islámu.

Vnímáte, že islamismus vede k tomu, aby jeho vyznavači nebyli dobří?

Islamismus je určitá vyostřená forma islámu, ale rozhodně se opírá už o něco, co v islámu je. Každý z islamistů je muslim. Nejde o nějaké ateisty. Jsou to muslimové a ty věci jsou ruku v ruce. V islámu jsou některé prvky pravdy tak, jako jsou některé prvky pravdy obsažené i u Marxe nebo kohokoliv, kdo přemýšlí. Ale to není jako celek zjevené. Člověk se může přirozeným rozumem dobrat toho, že je lidská duše nesmrtelná, že Bůh je jeden a tak dále. To je přirozené poznání, na což už došli filosofové v antice, aniž měli zjevení. Tyto prvky se nějakým způsobem objevují v každém náboženství. To ale nestačí. Naše spása není přirozená, ale nadpřirozená. Proto nám Bůh musí přispěchat na pomoc. To se dělo v dějinách spásy tím, že se zjevoval židům, až se na konci časů Bůh v plnosti zjevil tím, že se vtělil v Ježíši Kristu. Ten mezi námi chodil a jednal. Jeho lidské jednání bylo zároveň skutkem Boha, Kristus je Bůh a pravý člověk. Bůh v lidském těle trpěl, což přispělo k naší spáse. Toto jsou rozměry, které se křesťanská teologie snaží nějak uchopit ve dvoutisícileté tradici a je to velké mystérium. Můžeme z toho něco uchopit, ale je to pouze odlesk z toho, co to v plnosti všechno znamená. Svojí vírou toto všechno zahrnujeme a dotýkáme se toho všeho reálně. Naše víra nás vede ke vztahu se skutečným Bohem. Takovým, jaký je, jaký se zjevuje a tento vztah je Bohem chtěný. To je naše spása. Z toho důvodu možná také mám určitou příchylnost k řádu bratří dominikánů, protože je pro náš řád právě otázka naprosto centrální. Člověk nemá úplně jasné vidění Boha. To bude až na věčnosti, ale Bůh nám nadělil rozum a víra může být podpíraná rozumem. Nikdy ji rozumem neuchopíme. Nevyčerpáme. Víra je vždy první, protože je to nadpřirozený úkon našeho poznání. Víra je poznání Božích pravd. Boha takového, jaký se nám zjevuje, jaký je. Lidský rozum jde vždy v závěsu. Pokulhává, protože to nevidí jasně. Náš řád má za úkol, nakolik je to možné, vysvětlovat pravdy víry, ukazovat vzájemné propojení a jejich vhodnost. To, že se Kristus narodil z Panny Marie. Proč právě z Panny Marie? Proč to nebyla jakákoliv žena, nebo proč nesestoupil na zem v létajícím talíři? Můžeme uvádět argumenty vhodnosti, protože se dotýkáme hlubokého tajemství. Lidský rozum ale zároveň nikdy není v rozporu s naší vírou, protože Bůh je původcem jak víry, tak lidského rozumu. Pokud je jedna příčina, její účinky si nemohou nikdy vzájemně odporovat. Náš řád má zvláštním způsobem dáno do vínku, aby se snažil vysvětlovat a ukazovat vhodnost tohoto propojení. Aby člověk mohl do víry zasadit i stránku lidského rozumu, aby rozum podpíral jeho víru.

Něco se ale dozvíme až na věčnosti…

To je jasné! O tom nikdo nepochybuje! I jeden z největších teologů Tomáš Akvinský ke konci života napsal: „Všechno, co jsem napsal, je jenom prázdná sláma oproti tomu, co to ve skutečnosti všechno je.“ To neznamená, že by to, co napsal, bylo něco špatného. Ne. To je jenom nedostatečné, což ještě ale neznamená, že je to chybné.

Jak vás lidé v ulicích měst vnímají v hábitu?

Ve Francii záleží hodně na oblasti. Zrovna oblast Toulouse je hodně antiklerikální, kvůli různým historickým událostem.

Nadával vám někdo?

Několikrát zakrákali. Pro ně klérus chodí v černé sutaně, což podle nich znázorňuje havrana, i když já jsem vždy chodil v bílém.

Setkala jsem se ale, že v někom naopak hábit vzbuzuje zájem a zvědavost, kdy se lidé chtějí dozvědět více a může být i prostředkem k evangelizaci.

Na hábitu je velmi důležité, že jsme jednoznační. Lidé okamžitě vědí, že jsme řeholníci. To zprůhledňuje a svým způsobem zjednodušuje kontakt.  I muslimové mají k hábitu spíše uctivější postoj. Samozřejmě, že když jsou zradikalizovaní, tak jsme v pekle všichni okamžitě. A zvlášť my, kteří se neženíme.

To jste mi teď trošku nahrál. Nemáte obavy, že vám jednou bude žena chybět?

I kdybych ty obavy měl, tak je to úplně jedno. První slovo platí, druhé leze z gatí a to třetí neplatí (smích). Myslím, že se na to člověk musí dívat z dobré strany. V současné době asi žádný klerik neopovrhuje manželstvím, že by se proto utíkal do tohoto stavu. To by naopak byla jedna ze závažných zábran pro to, aby přijal hábit nebo svěcení. Člověk prostě musí být normální, zdravý a mít v této oblasti jasno. Nemusí to být samozřejmě žádný superman. Celibát je Boží dar. Vždy se tam musí včlenit i lidská přirozenost. Bůh bere člověka takového, jaký je i s jeho minulostí. Osoba je celá zasvěcená Bohu. V našem řádu se to vyjadřuje tím, že skládáme jediný slib a tím je slib poslušnosti, protože tím se Bohu zasvěcuje nejvyšší lidská fakulta, což je vůle, ve které se člověk rozhoduje.

Už víte, kde budete působit?

Od začátku července jsem v pražském klášteře a působit budu právě v kostele svatého Jiljí v Husově ulici. Od nového školního roku potom budeme spolu s bratrem Hyacintem spirituály Arcibiskupského gymnázia v Praze.

Těšíte se na tuto službu?

Velice. Vypadá to, že budu mít na starosti primány, což je přesně věk, na který jsem zvyklý z Francie.

Jaké máte motto kněžské služby?

Vybral jsem si část modlitby Otče náš: Přijď království tvé. Všichni to známe, ale možná nám to někdy uniká, protože tato slova recitujeme často. Nejvíce mně záleží, aby neexistovalo rozdělení mezi tímto světem a Božím světem. Bůh je prostě jeden stvořitel nebe i země a vykupitel. Tento svět je určen k tomu, aby byl proměněný. Kristus sestoupil do tohoto světa a Boží království je tam, kde působí Bůh. Sem patří každé obrácení, každá modlitba, každý dobrý skutek, každý zázrak. To všechno je Boží království. My máme trochu problém přestavit si, co to vlastně je. To není žádný super stav. To je jiná úroveň v tomto světě. Je to nadpřirozená úroveň a církev je toho viditelným výrazem. Bůh má být prostě přítomný už v tomto světě a být všude.

Mám to brát tak, že myslíte, že je jeden Bůh pro všechny víry včetně muslimů?

Bůh je jeden, ale náboženství je určitý přístup člověka k Bohu. Přístup může být buď přirozený, což znamená nějaké tušení něčeho, nebo nějaké lidské představy, které si vytváříme o Bohu. To jsou náboženství, která v podstatě nejsou zjevená. Potom je zjevené náboženství. Křesťanství, kdy Bůh sám člověku ukazuje, kdo je, jak se k němu dostat, jak to s Bohem skutečně je. Bůh je tedy jeden a je také jedno pravé náboženství, což je křesťanství.

Víte teď na prahu své služby, jakým byste chtěl být knězem?

Svatým, jednoduchým. Takovým knězem, ze kterého nemají věřící ani nevěřící strach. Tento svět, a zvláště naše země, potřebuje normální klérus, který je schopný reagovat v poklidu i na různé narážky. Svatý kněz by měl mít určitou rozvahu, moudrost, přičemž nemusí mít na všechno hned odpověď. Církev je tady dva tisíce roků. Všechno je to obsažené v odkazu víry, který máme, a ve zjevení. Stejně jak se člověk učí psát, stejně tak se učí, jak na takové věci reagovat a odpovídat.

Říkáte, že chcete být svatým knězem. Máte nějaký vzor světce?

Když jsem přišel do řádu, tak jsem v noviciátu prožil jeden rok po boku bratra Mikuláše Buzického, který vážně onemocněl. Tohoto bratra považuji za světce, i když nebyl kanonizován. Onemocněl rakovinou v padesáti letech. Byl to člověk, který byl neskutečně trpělivý, velmi dobrý kazatel, dobrotivý člověk a vzorný řeholník. Každý má něco svého osobitého. Tento bratr se netajil tím, že je přitahován poustevnickým způsobem života, což je trochu paradoxní, protože žijeme společenství v klášteře. Myslím si ale, že nemoc byla určitým uskutečněním jeho poustevnictví. Zemřel obklopen bratřími a zaopatřen svátostmi. Byl to jednoduchý řeholník. Člověk přímočarý a zaměřený na Boha. Mám ho před očima a je velmi oblíbený i v Toulouse, kde na něj vzpomínají. Takto si představuji svatého kněze a člověka.

Máte představu, co je na kněžství nejtěžší.

Nevím, jestli se k tomu vyjadřovat, když jsem na úplném začátku. Knězem jsem týden. Řekl bych ale, že nejtěžším je správně rozlišovat, co je Boží a co je z nás. Neprodávat sebe. Nedělat z kněžství kariéru s prodáváním vlastních myšlenek a představ. Nejtěžší je asi v tom, že by se člověk měl stát zrcadlem Krista a učit to, co učil Kristus přesně podle učení církve -Kristovy nevěsty. A to je zároveň i nejkrásnější. Asi tak bych to řekl. Je to ale ještě příliš čerstvý dojem.

Co byste si přál pár hodin před svou primicí v Louce?

Aby tato mše svatá byla obrovskou příležitostí pro všechny z této cyrilometodějské oblasti, aby se znovu nadchnuli pro Boha. Proto jsem také pozval jako kazatele rodáka z Dolních Bojanovic, kapucínského kněze Cyrila Komosného. Chtěl jsem, aby to byl místní člověk. Je to můj veliký kamarád. Je usměvavý a mluví naším nářečím. Dělá nemocničního kaplana v Brně.

Jste rád, že tu budou i krojovaní?

Samozřejmě! Bohu díky za to! Proto jsem pozval i jednu rodinu z Francie, která tady vidí, že křesťanství a normální život se zde neodděluje. Kroje a tradice se musí udržovat. Tradice není něco vnějšího. Vychází z katolického křesťanství, kterým tady všichni žili po staletí, a to, co my tady z toho vidíme, je jen viditelný projev toho všeho. Odpojí-li se folklór od náboženství, hrozí, že zatvrdne a po čase odumře. To je jak s listem, který utrhnete ze stromu, nějakou dobu vydrží zelený, ale pak nenávratně usychá. Proč tedy nezůstat naroubovaný na živém kmenu?

P. Kliment T. Mikula (*20. 12. 1985 v Kyjově) žil s rodiči a dvěma sourozenci až do roku 1994 ve Veselí nad Moravou. Poté se rodina přestěhovala do Louky na Horňácku, kde P. Kliment žil do roku 2010, kdy odešel do kláštera. Vystudoval Gymnázium Kyjov a po maturitě vystudoval klasickou řečtinu a slovanskou jazykovědu na Univerzitě Karlově. Ihned po získání magisterského titulu vstoupil v roce 2010 do noviciátu v Olomouci a po roce složil časné sliby. Poté odjel v roce 2011 do Bordeaux a Toulouse ve Francii, kde vystudoval teologii. Věčné sliby složil v roce 2015. Po šesti letech se vrátil do České republiky a 7. července 2017 byl pražským arcibiskupem Dominikem kardinálem Dukou vysvěcený na kněze. V sobotu 15. července sloužil v Louce na Hodonínsku svou primiční mši svatou.

Podle pamětníka o sobě P. Šuránek říkal, že je brigádníkem Ducha svatého

V sobotu 20. 5. se na Antonínku sešli členové Sekulárního františkánského řádu, Matice  svatoantonínské a Společenství P. Antonína Šuránka. Mši svatou sloužil jeden z posledních bohoslovců P. Šuránka P. Pavel Uhřík OFM, cap., který na tohoto vzácného kněze zavzpomínal. 29. 5. tomu bude totiž 115 let, co se P. Antonín Šuránek v Ostrožské Lhotě narodil. Mše svatá byla sloužena na jeho úmysl.

P. Pavel Uhřík OFM, cap. mimo jiné řekl:  „Tato mše svatá je slavena na úmysl otce Šurának, který žil a zemřel v pověsti svatosti. On bude vědět, co s tou milostí, kterou skrze tuto mši svatou dostává. Jemu v životě záleželo jenom na jednom – na spáse duší. Modlíme se za jeho blahořečení. Víte, když je někdo blahořečen, tak to neznamená, že mu církev dá in memoriam jakési vyznamenání za jeho životní zásluhy. Tam jde při blahořečení a svatořečení o víc! Blahořečený a svatořečený je ten, kdo má co říct nejen generaci, ve které žil, ale i přítomné generaci a těm, které teprve přijdou. Já patřím k jeho posledním žákům. Bylo mi osmnáct, byl jsem tehdy ještě takový adolescent, který teprve dorůstal z puberty. On měl v té době téměř tolik roků, co mám dnes já. Zhruba těch šestašedesát. Měl před sebou adolescenty a teď je měl oslovit. My jsme tehdy uctívali Beatles a měl nás oslovit muž, jehož předcházela pověst svatosti. On byl tak dokonalý člověk, že jakmile se k němu člověk přiblížil, tak na sobě okamžitě viděl všechny své hříchy. Jakoby ho osvítilo nějaké světlo, což samozřejmě mnohým lidem dělalo problém. Lidé totiž nemají rádi, když je někdo prosvítí a ukazuje jim jejich zakřivenost. Ale otec Šuránek byl tak rovný! Lidé to vedle něho cítili. Obdivuji, že tento stárnoucí muž byl duchem mladý. Uvedu příklad. Když jsme začínali v semináři, tak za námi přišel otec vicerektor Dýmal a přinesl nám seminární řád. Takový, jakým se řídili před padesáti lety. My jsme chvíli poslouchali a poté se postavil jeden odvážný muž, jemuž už bylo okolo třicíctky a řekl: „Co nám to otče vicerektore čtete? To je snad z doby Marie Terezie! Musíme se přece přizpůsobit podmínkám, v jakých žijeme dnes!“  A otec vicerektor Dýmal  byl v rozpacích a nevěděl si rady. Zezadu se najednou ozval takový prorocký hlas. Vstal otec Šuránek, zvedl prst a řekl: „Ať si zapracují na změně seminárního řádu, ale ať podle něho žijí!“ Otec vicerektro ustanovil komisi a provedly se změny v seminárním řádu, podle kterého se nám potom velmi dobře žilo.

Pak nám zase jednou otec vicerektor Dýmal řekl: „Tak vám jdu najmenovat prefekty. Každý ročník má prefekta, který bude určitým manažerem ročníku. A zase se zvedl jeden student a řekl: „Žijeme v době demokracie, ideálů, copak si nemůžeme svobodně zvolit vlastní samosprávu?“ Psal se totiž rok 1968, kdy jsme se ještě stále cítili svobodně. Otec vicerektor Dýmal byl zase zaražený… A zezadu se znovu ozval prorocký hlas otce Šuránka: „Ať si zvolí svobodně samosprávu, ale ať je poslouchají!“ A otec Dýmal neměl problém, když promluvila tato autorita, tento Boží hlas. A tak jsme si svobodně zvolili samosprávu, což nemají hoši bohoslovci ani dnes.

Tenkrát jsme to měli díky otci Šuránkovi, který byl velmi liberální člověk, když na to přišlo. Začínala tehdy nová liturgie. Bylo to pokoncilní kvašení. Vedle misálu se zlatými ořízkami, kde byla latinská tridentská mše. Najednou jsme tiskli na cyklostylu na obyčejných papírech nové texty. A otec Šuránek čekal až mu je ke slavení mše svaté předáme. Co je nové, to je živé a životné. Otec Šuránek byl mužem koncilu, obnovy a dialogu, proto byl mladý duchem. Stárne tělo, ale nestárne duch. On o sobě vždycky říkal, že je brigádníkem Ducha svatého. Neměl rád žádné poklony. Takový byl. On má co říct i dnes co mladým lidem. U něho byl ve spojení na jedné straně řád a pořádek a na druhé Duch, který oživuje. Litera zabíjí, ale duch oživuje,“ zavzpomínal při kázání na svého učitele, který se mu nesmazatelně na vždy zapsal do duše i srdce kapucínský kněz z Brna P. Pavel Uhřík.

29. 5. 2017 tomu bude 115 let, co se P. Antonín Šuránek narodil. Z toho důvodu vyzvala členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková, aby se věřící začali modlit novénu P. Antonína Šuránka nejen za jeho blahořečení, ale také za blahořečení arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana.  Kazatel P. Uhřík připomněl, že byl arcibiskup Stojan členem Sekulárního františkánského řádu.

„To, co dnes žije papež František, žil ve své době tatiček Stojan! Jistě měl od narození dobré srdce, ale jeho ideálem a příkladem byl především svatý František a svatý Antonín. Nikdy nebude nic živějšího a aktuálnějšího než ideál svatého Františka,“ připomněl na závěr P. Pavel Uhřík.

Loučení s panem Slavomírem Budařem

Dnes jsme se v blatnickém farním kostele sv. Ondřeje loučili se Slavomírem Budařem. Na věčnost odešel v noci z neděle na pondělí 16. dubna.  Bylo mu šestadevadesát let… Říká se, že když někdo zemře v tak vysokém věku, tak na pohřbu nemívá mnoho lidí, protože většinou jsou všichni jeho spolužáci, kamarádi a přátelé již po smrti. U pana Budaře toto nepsané pravidlo neplatilo…

Při jeho pohřbu byl kostel narvaný až k prasknutí. A věřím, že kdybych se šla podívat ven, tak tam stáli další lidé. Na věčnost totiž odešel vzácný člověk, na kterého jsem snad nikoho neslyšela nadávat. Odešel člověk plný víry a lásky. Spolu se svou ženou Anežkou vychovali šest dětí. Kromě péče o rodinu věnoval pan Budař každou svou volnou chvilku Bohu. Víra se jeho životem vinula jako červená nit. Dokud mu to zdraví a hlas dovoloval, nádherně zpíval při bohoslužbách ve farním kostele i na Svatém Antonínku. Dlouhé roky také vedl Modlitby hodin – tzv. Hodinky – před Hlavní poutí ke cti sv. Antonína. Kromě toho také sloužil coby strážce v kapli na Antonínku a v důchodu potom zpětně dopisoval farní kroniku od padesátých let. Nebýt této jeho činnosti, zmizela by spousta důležitých informací, týkajících se blatnické farnosti, v propadlišti dějin. Díky jeho práci zůstalo vše zachováno jako vzácné dědictví budoucím generacím.

Dnes jsme stáli u rakve zemřelého muže, který svůj život naplnil měrou vrchovatou službě své rodině i Bohu. Na začátku mše svaté ženský sbor zpíval píseň o osamělé duši. Já ale věřím, že duše pana Budaře nyní není vůbec osamělá. Věřím, že se na věčnosti setkal a znovu objal s milovaným synem Stanislavem, který svého tatínka předešel na věčnost před několika lety kvůli tragické události v zahraničí. V nebi se ale jistě také znovu raduje se svou milovanou ženou Anežkou, která mu po smrti tak moc chyběla. Přímo na Boha se určitě dívá i s otcem Šuránkem, který pro něj byl vzácným knězem, jež uměl skrze svou lásku a pokoru přitahovat lidi do nebe. Ne, pan Budař na věčnosti určitě není sám. Je obklopen těmi, které miloval již tady na zemi. A přestože zemřel, žije vlastně dál. Láska a víra v Boha, které předal svým nejbližším i všem ostatním lidem, žije dál v nich.

Pan Budař nebyl typ člověka, který by zářil do světa z obálek barevných časopisů či z novin. Žil svůj život v tichosti a pokoře. Pevně ale věřím, že v nebi nyní září jeho duše jako velká lampa světlem, které nikdy neuhasne.

Pane Budaři, velké díky za vše, co jste v životě vykonal. Jsem moc vděčná, že jsem Vás mohla poznat a stali jsme se přáteli…

Ze srdce vzpomíná Lenka

Tento článeček vyšel o panu Slavomíru Budařovi v Katolickém týdeníku v roce 2007:

 

Příběhy na sv. Antonínku
Příloha Doma 14/2007


Ať mrzne, padá sníh, prší či panují tropická vedra, přicházejí den co den do kaple svatého Antonína na Blatnické hoře tzv. strážci. Jedním z nich byl dlouhé roky šestaosmdesátiletý Slavomír Budař z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Jeho službu přerušily až zdravotní problémy.
„Přestože nejsem rodák z Blatnice, Antonínek mi přirostl k srdci od útlého dětství. Narodil jsem se v Rokytnici u Přerova. Tatínek ale pracoval na železnici a na Slovácko jsme se přestěhovali v roce 1928,“ zavzpomínal pamětník. Hned poté připomněl, že s myšlenkou strážců kaple svatého Antonína přišel už za druhé světové války P. Antonín Šuránek, který pocházel z nedaleké Ostrožské Lhoty. Chtěl totiž, aby byl na poutním místě postaven exerciční dům, v němž by působili kapucíni. Jeho velkou touhou bylo, aby se z tohoto výjimečného poutního místa staly jakési duchovní lázně Slovácka.
Velkolepá myšlenka se nakonec neuskutečnila. Tradice strážců kaple se ale uchytila. Prvním se stal v roce 1943 tatínek Slavomíra Budaře a sám vytrval sloužit až do roku 1957. Později se v roli strážců vystřídalo několik mužů. Už to ale bývalo většinou tak, že se dobrovolné bezplatné služby zároveň ujalo několik seniorů, kteří se v kapli každý den střídali. Slavomír Budař převzal spolu se dvěma přáteli pomyslnou štafetu v roce 1987 a vytrval patnáct let. Za svůj život zažil na poutním místě tolik událostí, nádherných setkání a okamžiků, že by jeho vzpomínky vydaly na několik knih.
„Když byly poutě, tak jsme coby služebníci na rozjímání čas neměli. Na Antonínku ale bývala nejpěknější rána a chvíle, kdy jsem tam byl sám. Venku třeba pršelo, valily se mraky, fučel vítr a já byl v kapli sám. Prožíval jsem tam pocity, které se dají slovy jen těžko popsat a vyjádřit. Byla to obrovská vnitřní radost. Měl jsem to štěstí, že jsem si vzal hodnou manželku, která mou službu tolerovala. Myslím si, že dobře věděla a byla ráda, že modlitba patří nejen nám oběma, ale i šesti dětem, které jsme vychovali. Prožili jsme spolu jedenašedesát let a svatbu jsme měli kde jinde než na Antonínku,“ řekl Budař, který letošní Velikonoce oslaví poprvé bez své ženy.
Ze všeho nejvíce se strážci do srdce zapsal otec Antonín Šuránek. Když na něj vzpomíná, tak se mu vždy zvláštně rozsvítí oči. „Až do roku 1950 býval na Antonínku o Zeleném čtvrtku adorační den mužů a jinochů. Byla to ve skutečnosti adorační hodina na motiv Ježíšovy prosby: „Nemůžete hodinu bdít se mnou?“ Sešli jsme se v podvečeru a v adoraci a modlitbách setrvali do deseti, jedenácti hodin v noci. Bývalo nás tam hodně,“ zavzpomínal důchodce. Ženám a dívkám zase podobně patřilo velikonoční pondělní odpoledne. Antonín Šuránek ale razil zásadu, že Velikonoce jsou výjimečným obdobím církevního roku, proto vyžadoval, aby v neděli šli na mši svatou všichni do svého farního kostela, přestože se mše sloužila také v kapli svatého Antonína.
P. Šuránek nejvíce v kapli svatého Antonína pobýval v době, kdy byl spirituálem kněžského semináře. To pak na Blatnickou horu přijížděl i se studenty každé prázdniny. Pokud sloužil mši, tak si vždy udělal čas také na duchovní pohovory. Zájemců čekajících na osobní radu bývala plná sakristie. Další setkání, ale už ve skupinkách, následovalo odpoledne a večer, kdy se sedělo venku pod širým nebem. Debata se přitom točila na různá témata. Dnes se na Blatnickou horu sjíždějí poutníci z celého světa. Amerikou počínaje, přes Afriku a Austrálií konče. Možná někteří z nich pamatují dobu, kdy zde působil P. Antonín Šuránek.
Slavomír Budař tady vyslechl spoustu neuvěřitelných příběhů:
„Jednou od studánky přicházela žena, stále něco vykřikovala a zvedala ruce nad hlavu. Mluvila víc anglicky než česky. Nejdřív jsem si myslel, že se pomátla na rozumu. Pak ale křičela: „Je to tak! Ta naše babka měla pravdu!“ O chvíli později jsem se dozvěděl, že znala Antonínek jen z obrazu, který visel u nich doma v Americe. Pan Budař vzpomíná i na zajímavé zápisy v pamětní knize; jeden muž napsal: „Člověče, zastav se a podívej se kolem sebe. Děkuj Bohu za to, co tu vidíš.“ Další návštěvník napsal: „Jsem evangelík z Břeclavska a přijel jsem sem poprvé. Něco tak krásného, jak je tady, jsem ještě neviděl.“ „Kdybych mohl, chodím na Antonínek doposud. Člověk se ale musí vyrovnat i s tím, že už nemůže sloužit coby strážce,“ řekl při loučení pamětník Slavomír Budař, který rozhodně nezahálí ani teď. Od padesátých let zpětně dopisuje farní kroniku.

Na věčnost odešel kardinál Miloslav Vlk

V sobotu 18. 3. 2017 odešel na věčnost kardinál Miloslav Vlk. Více se o jeho životě a díle můžete dozvědět zde

Měla jsem tu čest se s ním coby novinář několikrát setkat. Z fotek, které jsem při těchto setkání pořídila, jsem otci kardinálovi vytvořila takové malé poděkování ve formě slideshow. K vidění je zde