Rubrika: Blog

Tak už jsem zase doma. Osm dnů dovolené frnklo rychlostí blesku a člověk se ocitl opět v realitě všedních dnů. Ze sluncem zalité oblasti Alanye v Turecku s teplotou vzduchu lokolo třiceti stupňů jsem rovnýma nohama skočila do uplakané střední Evropy zahalené v šedi a dešti. Dešti, který tentokrát nepřináší jen vláhu zemi, půdě a rostlinám, jak by měl, ale přináší také zkázu. Mám pro všechny ale dobrou zprávu!

Když jsme včera letěli ještě hodně vysokoy bylo z okénka letadla vidět krásný pás modrého nebe, který přecházel v bílé oblaky pod námi. Při následujícím klesání a ocitnutí se v šedivých mračnech a dešti jsem si znovu uvědomila jednu zásadní věc. Nad temnými mraky, které nám občas plují nad hlavou, se skutečně stále ukrývá zářící slunce s nádherně modrou oblohou a třeba i bílými obláčky. A slunce jednou zase vysvitne ať se děje, co se děje. A to je dobrá zpráva, že jednou to zlé a těžké, jako jsou třeba nyní katastrofické povodně, skončí a čeká na nás něco krásného. Ve mně ještě doznívají zážitky z cesty do Turecka, o které bych se s návštěvníky webu ráda podělila.

VZHŮRU NA HRAD!
Když se můj pobyt v Turecku chýlil ke konci, věděla jsem, že si chci rozhodně vyjet lanovkou na zříceniny hradu, který se tyčí na skále nad Kleopatřinou pláží. Na tuto pláž i hrad ostatně cestovní kanceláře z nejrůznějších zemí každý den přiváží další a další turisty z blízkých i vzdálenějších turistických resortů a hotelů. Hrad jsem si proto nemohla nechat ujít ani já! První dny jsem sledovala, kdy je tak asi nejlepší na hrad vyrazit, abych měla na focení dobré světlo. Vyšlo mně, že nejlepší to bude v době mé návštěvě někdy okolo páté hodiny odpolední, abych si shora vyfotila západ slunce. A tak se i stalo. Jedno odpoledne jsem vyrazila k lanovce a do kabinky nahoru jsem se dostala s dvěma páry z Polska. Když se mně zeptali, odkud jsem, a uslyšeli, že z České republiky, tak ožili a hned, že můžeme mluvit po polsky. Tak jsem se od nich dozvěděla, že jsou z Gdaňska a do Turecka přijeli autem! Já jsem se jim na oplátku pochlubila, že jsem si autem vloni zajela fotit na sever Polska písečné duny v Lebě. Krátce jsme si srdečně pokecali a po výstupu z kabiny lanovky se vydali každý svým tempem sbírat zážitky. Překvapilo mne, že je areál hradu mnohem větší, než se člověku zdá z Kleopatřiny pláže. Lanovka, která vyšla na 15 euro, člověka přiveze vlastně kus pod hrad. Potom už každý musí mazat po svých. Při cestě nahoru je ale spousta vyhlídek s možností focení na druhou stranu Alanye do míst, kde je přístav, Velký bazar a dál. Kromě trosek starobylých zdí to ale v areálu hradu i žije. Je tam restaurace s nádherným výhledem na Kleopatřinu pláž, spousta stánků s výrobky různých umělců, improvizovaná výstava, malý hřbitov, možnost nechat se vyfotit i mešita. Když člověk dojde až zcela nahoru, je tam další placený vstup do muzea. Tam jsem jít ale nechtěla, protože už pomalu padalo slunce a u hradeb se s pohledem ke Kleopatřině pláži, kde slunce do moře zapadalo, začaly tísnit davy lidí, tak jsem se mezi ně vetřela, abych také nějaký záběr západu shora ulovila. Zároveň mně ale v hlavě začala blikat baterka, že se začíná stmívat a já se musím co nejdříve dostat do přístavu!!! Nejdříve jsem zjistila, kolik by stál taxík, a když jsem se dozvěděla, že 9 euro, řekla jsem si, že to nebude tak daleko a sběhnu si to sama zadara a ještě navíc uvidím tuto část města, na které je hrad vystavěný – z druhé strany. Záhy jsem ale zjistila, že to rozhodně není zase až takový kósek, jak jsem si myslela. Valila jsem z kopce, míjela luxusní restaurace se zahrádkami a fantastickým výhledem na přístav a část Alanye z této strany. Fakt nádhera! Však můžete mrknout na fotky v galerii. No a stále, jak jsem tak mašírovala dolů, jsem míjela hradby onoho hradu a viděla ho z druhé strany, odkud bylo možné jít i nahoru druhým vstupem.

BLOUDĚNÍ NOČNÍM MĚSTEM
Docela uťapkaná a již potmě jsem dorazila k Velkému bazaru, který jsem vzhledem k únavě prošla docela bez zájmu a vyrazila jednou z jeho uliček směrem ke svému hotelu. Říkala jsem si, jaká jsem borka, jak se už orientuji a jdu po frekventované ulici, kterou jsem si prošla už o den dříve. Sice vypadala za nočního osvětlení krapet jinak, ale to tak v noci holt bývá. Šla jsem a šla a stále neviděla odbočku k hotelu, až mně to nedalo a zeptala jsem se mladé kočky, která si na chodníku hulila vodní dýmku, kudy se dostanu k aquaparku, který je naproti našeho hotelu, takže je i výborným orientačním bodem na rozdíl od hotelů, kterých je ve městě jako zrnek máku. No a ona dívka mávla rukou na úplně opačnou stranu, než jsem já už nočním městem štráfovala… Poděkovala jsem a šla si dál svým směrem a říkala si, že už asi byla krapet zhulená a poslala mě jinam. Najednou jsem ale s hrůzou zjistila, že si valím doopravdy špatně!!! V místech, kde jsem vyhlížela průhled k moři, na mne najednou vyskočil nápis Alanya, na který jsem z okna hotelu koukala na úplně opačnou stranu, než bylo moře!!! Prvního taxikáře jsem se zeptala, za kolik mne zaveze do hotelu. Když řekl, že za pět euro, vůbec nesmlouvala, vydechla úlevou a hopla to taxálu, který se mnou vyrazil směrem k mému přechodnému domovu. A skutečně jsme se vraceli celou cestu bulvárem, co jsem odšlapala pěšky a poté už valili po „mé“ frekventované cestě, kterou jsem znala z denní procházky. No ale kluk taxíkářskej najednou odbočil blbě, než byl můj hotel, tak jsem ho na to upozornila, že je hotel u aquaparku, on to otočil a já byla „doma“! To byla úleva! Sprcha a ještě jsem stihla v hotelu i večeři. Super to bylo! Jistě pochopíte, že na nějaké sepisování zážitků nebylo tu noc ani pomyšlení. Plácla jsem sebou do postele s vidinou posledního dne, který jsem chtěla prožít válením u moře. Nakonec bylo ale zase všechno jinak!

NEPLÁNOVANĚ V AQUAPARKU
Ráno vyrazila natěšená k moři, jak si budu plavat a plavat, ale přivítaly mě obří vlny. Jakoby se i v dalekém Turecku projevilo nepříznivé počasí, které začalo řádit ve střední Evropě. Neváhala jsem ani minutu a volba byla jasná! Poslední den v Alanyi prožiji v aquaparku, na který jsem celou dobu pobytu koukala z okna hotelu a nechápala, že tam někdo chodí, když má pár krok od hotelu nádhernou pláž a průzračné moře! Ten den jsem pochopila, že není vůbec špatné, že tam je! Za vstupné jsem dala 750 tureckých lir, což je zhruba 500 Kč. A šla jsem si užívat areál. Zapomeňte na to, že jsem využila možnosti mnoha obřích skluzavek, na kterých šlo klouzat i na velkých nafukovacích duších. Při své smůle bych si poslední den pobytu v Turecku jistě něco udělala. Třeba rozbila hlavu nebo něco dalšího odřela, rozsekla. To jsem nemohla riskovat, a proto jsem si našla místečko u bazénu s fantastickou vodou, u kterého jsem po celých pět hodin pobytu byla téměř sama. Pokud tedy pominu dvě asi stokilová děvčata, která neváhala a hned po příchodu rozložené na lehátcích pod slunečníkem odhodila vrchní díly plavek ze svých povislých obřích ňader. Za chvilku je navštívil plavčík a řekl jim, že pokud budou takto bokem všeho dění, že OK. No ale nakonec, když je během dne přišlo párkrát okukovat několik tureckých adolescentů, bylo zřejmé, že jim to nebylo příjemné, ale odradit se od svého nudismu holky nedaly. Při jejich figurách to byla fakt odvaha. Každopádně zůstaly zašité, kde jim bylo doporučeno, a když šly do bufíku nebo zdokumentovat pěnovou party v jednom z bazénů, která tam za bujaré hudby vypukne vždy ve 14 hod., tak na sebe hodily i vršek plavek. Zájemci poté mohli využít za poplatek projížďku v nafukovacích kanoích po umělé „řece“, která kroužila okolo celého areálu parku. Hrdě to nazvali rafting, ale do raftingu to mělo fakt hodně daleko, když se museli účastníci pádlem odrážet od břehů „řeky“, protože jim to prostě nejelo… Já se potom v podvečeru zašla ještě rozloučit s mořem. Vlny byly ještě větší než ráno, takže jsem si říkala, že park byla super volba.  

SHRNUTÍ CESTY DO TURECKA
V Alanyi, kde jsem pobývala, bylo krásné moře i pláž. Jen si člověk musí dát pozor na tu část, kde moře na dně hned u kraje ukrývá skálu, která má i velmi ostré hrany. Neporanila jsem se o ně jen já, ale i další lidé, s nimiž jsem mluvila v den odjezdu. Super je, že tato oblast leží vlastně ve městě a člověk není uzavřený v nějakém uměle vytvořeném resortu zaměřeném na čistě turistický konzum. Při cestě na letiště, která busem z Alanye do Antalye zabrala s přestávkou zhruba tři hodiny, bylo takových resortů při moři hromada. Byly postavené v rustikálním stylu i v podobě nejrůznějších zámků či super moderním stylu. Jedno měly společné – byly na okraji měst, nebo úplně v pustině, kdy ubytované na pláž vozily autobusy, mikrobusy. Tak to bych fakt nechtěla. Každý máme ale jiné požadavky a názor na věc, takže chápu, že pro někoho může být super se od rána do večera něčím cpát, nalívat a nechat se bavit při animačních programech. Toto já ale fakt nechci. Bavit se umím i sama bez organizované zábavy. Příště bych proto raději využila jen ubytování maximálně se snídaní a na hlavní jídlo bych si pokaždé zašla ochutnat někam něco jiného. Musím také říct, že vůbec není pravda, jak tvrdil jeden účastník zájezdu s tím, že „tam“ byl před covidem už osmkrát, že za taxík zaplatíte Do 29 kilometrů jedno euro. To je fakt blbost. Těch pět eur po městě bylo podle mne úplné minimum. I za „hloupý“ vláček, kterým turisté mohli zažít okružní jízdu z přístavu na Kleopatřinu pláž a zpět, což byl kousek a naráz vezl spoustu lidí, zaplatil každý 3 eura. Nevěřte tedy někomu, kdo si hraje na brouka Pytlíka, který všechno ví, všechno zná, protože už tam tolikrát byl, jelikož mnohdy nemusí mít vůbec pravdu. A ještě k ostatním turistům v Turecku. Doopravdy jsou turistické lokality zaplavené lidmi z Ruska. V prvním svém blogu z Turecka jsem se jich snažila zastat, ale někteří jsou fatk hovada. Všichni hluční, jak svińa, v jídelně nemají žádný problém do vás žduchnout a odstrčit, aby se k nabídce rautu prodrali dříve. Arogantní a namistrovaný národ to je. Musím přiznat, že je to fakt. Hluční ale byli i Češi, když jich byla větší skupina. Prostě Slované. Něco máme všichni společné. Noblesu jsem tam ale až na výjimky neviděla.

ORIGINÁLY A FAKE
Kdo do Turecka míří za nákupy značkového oblečení, kabelek a kožených výrobků, tak si musí uvědomit, že v nabízeném zboží jsou doopravdy propastné rozdíly. Zboží z bazarů je úplně jiné kvality než to ve skutečně značkových prodejnách hlavních bulvárů města, které jsem také navštívila. No ale tam je také úplně jiná cena, což je samozřejmě jasné.

SEN O KAPPADOKII
Ráda bych se do tohoto města ještě jednou vrátila s tím, že zde pobyla deset, jedenáct dnů a na dva dny si zajela do Kappadokie nafotit tuto naprosto unikátní oblast Turecka. Líbila by se mi i návštěva Zeleného Kaňonu. To mne láká moc, tak uvidíme, jestli se mně to někdy podaří zrealizovat…