Exorcista P. Elias Vella: Sociální sítě přivádějí lidi do izolace

Od třetího do sedmého března vedl v poutním domě Stojanov na Velehradě katolický kněz z řádu minoritů P. Elias Vella z Malty exercicie na téma vnitřní uzdravení. V náročném programu si udělal čas na rozhovor, který se točil o změnách v Evropě i proměně světa díky novým informačním technologiím. Když jsem s tímto vzácným mužem dělala rozhovor přesně před patnácti lety v době, kdy Česká republika i Malta vstoupily do Evropské unie, věřil, že si Malta zachová tradiční postoj k interupcím i rozvodům. Rozvod a interupce zde byly totiž ještě v roce 2004 zakázané. Jeho vize se ale nenaplnily. Vyjádřil se také k vlně emigrantů, kteří v posledních letech proudí do Evropy a změnám díky novým informačním technologiím a životem na sociálních sítích. 

Zhruba třicet let cestujete po celém světě. Za tu dobu jste měl možnost poznávat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích proměnil?

Vidím, že během posledních třiceti let jsou změny ve světě velmi radikální. Nejen z duchovního pohledu, ale také z politického a sociálního. Vytvořili jsme sjednocenou Evropu a Evropská unie opravdu přináší velkou změnu mentality v celé Evropě. Dříve si každý národ chránil svou jedinečnost, kulturu a svým způsobem i svůj lid. Dnes jsou evropské národy otevřené k pronikání různých kultur, vlivů a typů národností lidí.

Není to tak, že Evropská unie chce potlačit to, co bylo pro konkrétní národy originální a výjimečné?

Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla jednotlivé národy záměrně potlačit, ale určitým způsobem k tomu vlastně dochází. Uvedu takový příklad z mého malého ostrova. Malta byla vždy nejen z duchovního pohledu, ale i kulturně proti potratům a rozvodům. Ale protože zde byl obrovský tlak z EU, který změnil mentalitu mého národa, Malťané se nakonec rozhodli a souhlasili s rozvodem i interupcí.

Jak k tomu došlo?

Když se dělalo hodnocení zdravotní péče v různých národech Evropy, tak se Malta umístila na dvacátém sedmém místě, což bylo hodně nízké hodnocení. Důvod, který se uváděl, byl, že zde nejsou povolené potraty. Vytváří se vlastně takové povědomí, že se v nemocnicích nenabízí možnost potratů, a proto máme nízkou zdravotní péči. Tímto tlakem se mění mentalita. Lidé si říkají, aby byla Malta lépe hodnocena v rámci evropské zdravotní péče, je nutné souhlasit s potraty. Přestože je zde svoboda, tak existují nátlakové skupiny, které mění kulturu a myšlení národů.

Myslíte si, že může obrovská neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnuli do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny například v Anglii, Francii a Německu už dvě generace zpět, kde se děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Obecně byla emigrace problémem po celou historii lidstva. Možná ale nešlo o až tak intenzivní problém jako během posledních let.

Proč?

Ze dvou důvodů. Emigraci můžeme rozdělit do dvou oblastí. První skupina lidí jsou ti, kteří mají pas a emigrují do různých zemí EU, protože hledají práci. Potom je zde druhá skupina lidí, kteří ze svých zemí utíkají z různých důvodů. Ať už jsou politické či diktátorské. Prakticky to vytváří velkou revoluci na mnoha místech. Zmínila jste se o Německu, Francii, Anglii, ale vlastně každý národ má svůj problém. Možná ne se stejnou intenzitou, ale jiný. Když se vrátím na můj malý ostrov Maltu, tak v našem městečku, kde žije okolo čtrnácti tisíc obyvatel, navštěvují základní školu děti z třiceti čtyř národností a tedy i jazyků. Maltské děti se takto stávají minoritou, menšinovou částí uprostřed dětí, které sem přicházejí z různých národů. To přináší revoluci ve způsobu vyučování a v kultuře. Učitelé už například nemohou vyučovat v maltštině, ale v angličtině, aby jim rozumělo více dětí z různých národností. Ve zdravotnictví a na všech stupních dalších škol je také více národností. Neříkám, že všechno je nevýhodou. Tato promíchanost národů, kultur a jazyků má i své výhody. Může obohacovat, ale na druhé straně nemůžeme přehlížet i velké nevýhody. Zvláště, když tento vývoj není přirozeně postupný, ale stal se náhle a bez očekávání. Potom je zde problém lidí, kteří přicházejí a jsou bez dokladů a tedy i bez totožnosti. Nevíme, kdo jsou. Mnozí jsou dobří lidé, ale jsou mezi nimi přimícháni i zločinci, kteří by ve své zemi byli ve vězení. Jak říká papež František, nemůžeme je nechat zemřít uprostřed moře, ať už se jedná o kohokoliv. Na druhé straně nemůžeme ignorovat, že mohou přinášet problémy tam, kam přicházejí.

Muslimové, kteří míří do Evropy, se nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě zachovávají svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Ano, je to velmi nebezpečné, protože mnoho muslimů, bohužel, očekává, že se přizpůsobíme jejich mentalitě a náboženství, nikoli naopak. Například Paříž je již muslimská. Londýnský starosta je muslim. Totéž se děje v Německu a na mnoha jiných místech Evropy. Je to problém, protože se vytváří ghetta. Samozřejmě, že mají právo na své školy, vzdělání, mešity, ale nemohou vytvářet tlak, aby nás jejich kultura ovlivňovala.

Pokud jich ale bude víc a více, tak začnou podle své kultury vytvářet i zákony…

Jistě! Pokud se budou stávat většinovou společností, budou tlačit na to, a můžeme říct, že budou mít právo vytvářet tyto zákony, a Evropa se bude stávat muslimskou a nebude již křesťanskou.

Vidíte z této situace cestu ven?

Myslím si, že Evropa s tímto problémem zatím nezačala vážně pracovat. Je spousta diskuzí a debat, ale prakticky přistávají emigranti v Itálii, na Maltě, Andalusii, ale Evropa jako kdyby nechtěla tento podíl. Myslím si, že Evropa se tímto zatím nezabývá. Není žádná seriózní studie o problému, aby se šlo do kořenů a zjistilo, proč lidé odcházejí ze svých zemí. Samozřejmě tam jsou možná diktátoři, ale myslím si, že by bylo lepší jim pomáhat v jejich vlastních zemích, než aby přišli sem a dostávali pomoc až tady.

Často zaznívá, že muslimové jsou v pohodě a obavy můžeme mít pouze z těch, kteří se radikalizují. Není přesto třeba mít obavy z toho, že děti našich dětí budou už jako křesťané pronásledováni, jako tomu bylo třeba za starého Říma?

Nemůžeme říct, že všichni muslimové jsou radikálové a fundamentalisté. Skupina radikálů a fundamentalistů jsou vlastně minoritou i v muslimské kultuře. Kázal jsem v mnoha muslimských zemích, například v Pákistánu, Ázerbajdžánu,Indonésii a zjistil jsem, že muslimové jsou velmi přátelští a spolupracují. Problém spočívá v tom, že nevíme, jaký typ muslimů v našich zemích přijímáme. I my máme vlastní zločince a mafii. Nepotřebujeme k našim problémům přidávat teroristy. Nevíme, kdo jsou ti, kdo k nám přicházejí. Na první pohled mohou vypadat jako velmi slušní a jemní lidé, ale nakonec se mohou projevit jako teroristé, kteří udělají chaos.

Za osmasedmdesát let vašeho života se ale také velmi proměnil svět v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve službě kněze a exorcisty?Proměnily se s vývojem techniky problémy lidí?

Musím říci, že ano. Nemohu popřít mnoho výhod a obohacení lidstva skrze nové informační technologie. Tento technický svět ale přinesl i mnoho nevýhod. Sociální sítě například paradoxně až komicky  přivádějí lidi do izolace. Člověk komunikuje s lidmi, kteří jsou vzdáleni, a uzavírá se vůči těm, kteří jsou blízko. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsem například cestoval autobusem, lidé spolu mluvili, sdělovali si své zážitky ze života. Nyní je v autobuse dokonalé ticho. Všichni mají v rukou své mobily a nikdo s nikým nemluví. Jdete do restaurace, kde je vidět rodina, která čeká na oběd a nikdo s nikým nemluví. Všichni komunikují s někým vzdáleným skrze svá zařízení. Vytváří se tak izolace. Dnes je to velký problém pro rodiče. Vzpomínám si, když rodiče dětem říkali, že musí být v devět hodin doma. A i kdyby dnes děti byly v šest hodin doma, před sebou mají celý svět. Bez jakýchkoliv těžkostí chatují, s kým chtějí. Rodiče nad svými dětmi prakticky ztrácejí kontrolu. Sdělovací prostředky jim dávají příležitost vidět a slyšet všechno. Zcela mění mentalitu. Například dnes vzniká pohroma kvůli pornografii. Skrze sociální sítě dochází k rozdělení v rodinách.

A jak se konkrétně tyto skutečnosti dotkly vaší služby?

Například, co se týká mé služby kněze a exorcisty, vím, že mnoho mladých lidí ze zvědavosti brouzdá na webových stránkách týkajících se okultismu, spiritismu a satanismu. Nejenže něco vidí, ale ze zvědavosti dokonce tyto věci zkouší, protože na webu je podrobný popis toho, co mají dělat. Nemůžeme nevidět určité výhody techniky a sdělovacích prostředků, ale na druhé straně také určitou katastrofu, kterou vytvářejí zvláště u nezralých lidí. Ať už jsou mladí nebo dospělí a starší. Je to vlna, kterou nelze zastavit. Záleží na tom, jak budeme vychovávat lidi v používání sociálních sítí a sdělovacích prostředků.

Nevím, jaká je situace na Maltě, ale v České republice se i na tradičně zbožném Slovácku začínají vyprazdňovat kostely. Co by měli křesťané dle vašeho mínění dělat, aby zapalovali ty, kteří ještě Boha nepoznali?

Jedná se o problém v celé Evropě. Ano, kostely se vyprazdňují. Co dělat, abychom přivedli lidi zpět? Nemyslím, že je to snaha přivést je zpět, ale je to otázka radikální změny našich pastoračních přístupů. Ježíš nám říká, že pokud se jedna ovce zatoulá, nechej devadesát devět a vyhledej tu, která se ztratila. My dnes žijeme v naprosto opačné situaci, kdy jedna ovce zůstala a devadesát devět se zatoulalo. Naše pastorační přístupy jsou ale stále zaměřeny na přivedení jedné ztracené ovce, místo abychom vytvářeli pastorační aktivity, kdy vyjdeme a budeme hledat těch devadesát devět ztracených ovcí a o ně se starat. Není to jednoduché, protože musíme úplně změnit styl pastorace. Jsou to takové nové pokusy. Nemohu žádat lidi, aby přišli, a potom je teprve evangelizovat. Musíme je evangelizovat tam, kde se nacházejí, protože už nejsou mezi námi. Toto je oblast, kterou musíme prozkoumávat a myslím si, že papež František jde tímto směrem. Nemůžeme se držet našich tradičních zbožností například ke svatým. Jsou dobré, když jsou lidé uvnitř církve, ale jak budu evangelizovat sdělovací prostředky, lidi v továrně a na řadě dalších míst? Není to jednoduché, protože musíme hledat nové pastorační metody a přístupy. Nelze říct, co jak dělat šablonovitě. Je třeba se nad tím více zamyslet.

Mimo jiné sloužíte také jako exorcista. V dnešní době by někdo mohl říct, že tato služba patří do středověku. Co byste těmto lidem řekl?

Těmto lidem bych řekl, že až budu mít další exorcismus, aby přišli a zúčastnili se ho.

Doopravdy?

Myslím to vážně! I někteří kněží jsou velmi pochybující a skeptičtí k existenci ďábla, tak jim říkám, aby se se mnou zúčastnili modlitby exorcismu. Když potom vše vidí, změní své myšlení.  Častokrát, když s tím nemají zkušenost, si myslí, že zlý neexistuje, nebo že přeháníme. Mnoho lidí, kteří tuto zkušenost udělali, řeknou: „Předtím jsem tomu vůbec nevěřil, ale nyní vím, že je to realita.“ Také lidem říkám: „Dobře, nevěříte v ďábla, tak se aspoň podívejte na zlo, které je kolem vás a začněte proti němu bojovat. Když se do toho člověk trochu ponoří, zjišťuje, že zlo není jen abstraktní, ale existuje za tím ještě něco více.

Lenka Fojtíková pro www.konzervativninoviny.cz
Překlad: Václav Čáp

Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.  

P. Elias Vella, OFMConv. v poutním domě Stojanov na Velehradě, kde vedl počátkem března roku 2019 exercicie na téma vnitřní uzdravení.                                                                                                           Foto: Lenka Fojtíková

Katolický kněz P. Elias Vella, OFMConv. při adoraci v poutním domě Stojanov na Velehradě.
                                                                                                                                                                                       Foto: Lenka Fojtíková


P. Elias Vella, OFMConv. v poutním domě Stojanov na Velehradě, kde vedl počátkem března roku 2019 exercicie na téma vnitřní uzdravení.                                                                                                           Foto: Lenka Fojtíková

Martin Černý: „Triatlon mně hodně dává, ale také bere“

Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.

Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Martin Černý s medailí za druhé místo s Denisou Kovačikovou na letišti těsně před odletem domů.  Foto: Pavel Černý

Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?

Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.

 Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…

Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.

Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!

Byl to triatlon tzv.  sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.

Skončil jste poslední?

Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.

Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?

Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.

Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!

Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.

A jak to dopadlo?

Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.

Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?

Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém,  jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.

Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?

Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.

Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?

Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.

Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?

No to teda fakt ne!!! (smích)

Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?

Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.

Proto máte tak vypracované nohy?

Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.

Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!

Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.

A co běh?

Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.

Máte trenéra?

Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.

Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?

Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.

Byl jste spokojený s výsledky?

Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.

Dnes závodíte v jakých kategoriích?

Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval  první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil  na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.

Proč?

Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.

A váš rekord?

V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.

Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?

Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.

A hned jste uspěl!

Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.

O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?

Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.

Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?

 Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.

Čím si to vysvětlujete?

Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.

Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.

Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.

Co?

Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.

Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?

Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.

A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?

V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.

Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?

Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…

Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.

Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová

Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku.  Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.

Kdo je Kateřina Lachmanová?

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014).  (převzato z www.ikarmel.cz)


Freddie Mercury a jeho hledání lásky

Film Bohemian Rhapsody o tvorbě a cestě ke slávě anglické skupiny Queen a především o životě frontmana kapely Freddiem Mercurym trhal v podzimních měsících rekordy v návštěvnosti tuzemských kin. Přiznám se, že jsem se nechala zlákat a do kina také vyrazila, i když jsem do té doby o této britské kapele a Freddiem příliš mnoho nevěděla a ani neznala mnoho jejich písniček.  Samozřejmě, že takové ty nejprofláklejší hity jako je například We Wil Rock You, We Are the Champions, Bohemian Rhapsony či Barcelona neunikly mé pozornosti, ale jinak to byla z mé strany slabota.

Na filmu mne hlavně dostal příběh Freddieho, který jsem do té doby takto podrobně neznala. Příběh malého chlapce, který je do osmi let hýčkán rodiči na ostrově Zanzibar, aby byl poté poslán do internátní školy v Indii. Dostalo mne to tak moc, že jsem si po návratu domů stáhla dva díly dokumentu, který o životě Freddieho natočila BBC. Začala poslouchat písně Queen, hltala texty písní a přečetla knihu o životě Freddieho Mercuryho. I když je tento fenomenální zpěvák už sedmadvacet let po smrti, tak mne prostě jeho životní příběh dostal. Přinutil mne zamyslet se nad tím, proč Freddie žil tak divoký život, kdy střídal muže i ženy. Pamětníci vzpomínají, že byl sexem doslova posedlý, a když to na něj přišlo, musel ho mít. Na podiu absolutní suverén, který dokázal zapojit do své show více než sto tisíc návštěvníků, kteří přišli na jeho koncert a kdesi uvnitř přitom stále ten plachý a nesmělý kluk z dalekého Zanzibaru…

Z mého pohledu hledal lásku, kterou ale stejně v nezávazném sexu a divokých večírcích nenalezl. Hledal pravou, hlubokou lásku, kterou v sexu najít nemohl. Myslím si, že na sklonku svého života vše pochopil a setkal se i s opravdovou láskou skrze lidi, kteří ho chránili a poslední roky jeho života se o něj starali.

V samotné bolesti nemoci a umírání byl ale nakonec sám, i když okolo něj byli jeho nejbližší. Mnohé zaznívá v písni Mother Love.

Tady je český text písně, který jsem převzala z www.textypisni.koule.cz

Mother Love

Nechci s tebou spát,
nepotřebuji ani vášeň.
Nechci bouřlivé aféry,
abych cítil, že můj život někam míří.
Všechno, co chci, je pohodlí a péče
Jen vědět, že mi má žena dává sladkou –
Mateřskou lásku

Šel jsem příliš dlouho touto osamělou uličkou
Mám už dost té stejné staré hry
Jsem člověk světa znalý a oni říkají, že jsem silný
Ale mé srdce je těžké a má naděje pryč

Tam venku ve městě, v chladném světě
Nechci žádný soucit, jen bezpečný úkryt
Mami, prosím, vezmi mě zpátky k sobě

Nechci dělat žádný rozruch
Ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které toužím
Nemůžu si ji vzít, jestli mě uvidíš plakat
Toužím po míru, předtím než zemřu

Vše, co chci, je vědět, že jsi tady
Že mě zahrneš svou sladkou mateřskou láskou –
Mateřskou lásku

Moje tělo bolí, že téměř nemůžu spát
Mé sny jsou jediná společnost, co mi zůstala
Cítím se jako zapadající slunce
Vracím se domů za svou sladkou mateřskou láskou –
(Mateřskou láskou)
(Mateřskou láskou)
Den oh (den oh)
Den oh
Den oh
Myslím, že se vracím k věcem, které jsem se v mládí tak dobře naučil …

A tady je píseň ke zhlédnutí…




Svědectví lékařky, která se věnovala homeopatii

Homeopatie

(svědectví ex-homeopata)

Jsem dětská lékařka. Mám čtyři děti ve věku 14, 12, 9, a 6 let. V letech 1995 až 2000 jsem absolvovala školení v homeopatii. Vlastním certifikát z Rakouské školy homeopatie, navštěvovala jsem přednášky z indické, tzv. revoluční homeopatie a absolvovala jsem kurs BIHOST (metoda biochemicko-homeopatické regulace metabolismu). Protože jsem v tomto období byla převážně na mateřské dovolené, léčila jsem homeopatiky převážně své děti a některé známé. Byla jsem touto léčbou nadšená. Věřila jsem, že jim dávám neškodné kuličky vyrobené z bylin.

Dětem jsem léčila hlavně infekce horních cest dýchacích. Dceři jsem vyléčila bronchitidu poté, co jí nezabrala antibiotika. Mně po podání homeopatika do druhého dne zmizela bradavice. Někdy mi u známých homeopatika nezabrala, ale vysvětlovala jsem si to svou nevědomostí. Avšak později se u dětí začaly objevovat problémy, které jsem si už vysvětlit nedovedla. Problémy nebyly totiž tělesné, ale především psychické povahy. Jaká byla moje další cesta s homeopatií? Náš kněz mne upozornil, že tuto léčitelskou metodu podporuje hnutí New Age, ale protože jsem homeopatii urputně obhajovala, nakonec mi řekl, abych dál zkoumala. A já šla na další školení. Koupila jsem si přístroje, které nám na nich doporučovali. Plánovala jsem věnovat se homeopatii po mateřské dovolené. Avšak v mém nitru zavládl velký nepokoj, nevěděla jsem, z čeho pramení. Četla jsem vše dostupné o homeopatii, ptala se různých lidí na jejich názor na ni, avšak nikdo mi nedal uspokojivou odpověď. I stanovisko KBS v otázkách homeopatie (zveřejněné v Katolických novinách r. 1996) jsem vnímala jako souhlas církve s mou léčbou. Naproti tomu mi mé svědomí říkalo – „neleč!“ Odmítala jsem proto léčit neznámé lidi, léčila jsem jen známé a výlučně homeopatií jsem léčila naše děti. Ty byly pro mě jakýmisi pokusnými objekty, na kterých jsem zkoušela léčbu homeopatiky. Na jedné straně v mém srdci stále přetrvával nepokoj, na druhé ve mně homeopatie vzbuzovala nadšení a přitahovala mě. Nemohla jsem to pochopit a stále jsem hledala a toužila poznat pravdu. To se později skutečně i stalo a v mých názorech nastal zlom. Přispěly k tomu dvě události: Jedna známá mi vyprávěla vlastní zážitek s alkoholikem, kterého jednou večer v zimě našli ležet na zemi. Odvedli ho domů a přitom se modlili modlitbu za osvobození od ducha alkoholismu. Za měsíc zjistili, že dotyčný přestal pít a začal se připravovat ke svátostem. Vysvětlila mi tu modlitbu. Slyšela jsem ji poprvé. Do rukou se mi dostala kniha MUDr. Judith Erdélyiové: Alternativní medicína ve světle Bible (MSEJK, Bratislava 2000). Autorka v ní často spojovala alternativní medicínu – kam zařazovala i homeopatii – s okultismem. Zmocnila se mě hrůza, abych neměla i já s tím něco společného. Protože jsem byla doma, klekla jsem před křížem a modlila se: „Pane Ježíši, prosím tě, zbav mě ducha magie a okultismu.“ Dále jsem prosila o dary Ducha Svatého. Modlitba vycházela z mého rozervaného nitra a až později jsem pochopila, jak velmi změnila orientaci mého života. To, co se po ní dělo s mým myšlením, je pro mě doteď zázračné. Najednou se mi začalo vyjasňovat. Přístroje! Na posledním školení jsem si koupila dva přístroje v přesvědčení, že se budu homeopatii

věnovat, a že je využiji. Měřicím přístrojem založeným na EAV metodě můžeme pacienta otestovat a najít pro něj správné homeopatikum. Ušetří se tím mnoho času, který homeopat věnuje vyhledávání homeopatického léku v Repetitoriu a Materii Medici. Dokonce se dá na tomto přístroji vyrobit homeopatikum i z čisté vody. Postačí to k tomu, aby homeopat vlastnil diagnostická homeopatika. Pacienta potom přístroj vybaví vyrobenými homeopatickými kapkami neboli čistou vodou, do níž přenesl informaci homeopatika. Přístrojem se dá měřit i energie v jednotlivých akupunkturních bodech. Přístroj prodávali na školení obchodní zástupci ze zahraničí. Musela jsem se rychle rozhodnout. Kolegové homeopati mi radili, že je dobré nějaký takový přístroj vlastnit. Při koupi jsem se nezamýšlela nad způsobem jeho fungování, až po modlitbě autoexorcismu mě napadlo – vyrábí homeopatika z čisté vody, vždyť je to magie…

Podívala jsem se, v jakých jednotkách přístroj měří energii v akupunkturních bodech. Na číselníku však nebyly žádné jednotky. Až tehdy jsem si uvědomila, že přístroj mi dává jenom dvě jednoduché odpovědi (podobně jako kyvadlo): odpověď ano – když na aparátu svítí světlo mezi body 80 a 90, anebo ne – když přístroj svítil mezi body 50 a 60. S hrůzou jsem si uvědomila, že je to okultní věc. Kyvadlem by se léčitelé při práci zesměšnili, avšak v naší době je jednoduché sestrojit přístroj s moderním dizajnem – a je to efektní řešení. Přístroj jsem měla v záruce. Chtěla jsem ho okamžitě vrátit a dostat zpět peníze – stál 50 000 Sk. Volala jsem obchodním zástupcům, že se pokazil. Vysmáli se mi, že co se mi na něm může pokazit…Druhý přístroj – kapesní diář Psion se podobá většímu mobilnímu telefonu. Na jeho displej je možno napsat název homeopatika a jméno pacienta. Stisknutím klávesy Mode homeopat pošle informaci, tedy homeopatický lék, pacientovi přímo do jeho organismu. Tato informace se dá poslat i na dálku, když homeopat zná datum narození pacienta. Neuvěřitelné! Tomuhle jsem uvěřila! Přístroj jsem několikrát použila. Fungovalo to. Nepotřebovala jsem žádná homeopatika. Stačilo mít u sebe jenom tento aparát. Na mých posledních školeních nám přednášející tvrdila, že v homeopatii neúčinkují chemické látky, ale že tu jde jen o přenos informace. Připadala jsem si tehdy velmi hloupě, protože jsem pět let chodila po školeních a až tak pozdě jsem se to dozvěděla… Zeptala jsem se bratra, elektrotechnického inženýra, jakou informaci vyšle přístroj, když to funguje? Bratr mě nazval naivkou, že věřím takovým věcem. Po prohlédnutí přístroje lakonicky konstatoval: „To je obyčejný diář vyrobený v roce 1989“. Nerozuměla jsem tomu. Až po modlitbě mně problesklo hlavou: Nic v přístroji není a nefunguje, musí to být magie! Musí to být okultní věc! Později, rozhořčená sama na sebe pro množství peněz, které jsem za oba přístroje vyhodila, jsem zatelefonovala do zahraničí. Chtěla jsem přístroj vrátit a dostat nazpět své peníze. Dotyčné homeopatce jsem na otázku, proč to chci vrátit, odpověděla, že jsem přišla na to, že je to bílá magie a nechci to nadále používat. K mému překvapení mi na to odpověděla: „Kolegyně, a co jste si myslela, že to je?“ Zůstala jsem úplně omráčená. Homeopatka věděla, že tu jde o magii, ale na školení o tom nepadlo ani slůvko! Avšak stále jsem nechápala podstatu homeopatie – proč se právě v homeopatii dají používat okultní přístroje? Nebylo mi to stále jasné. A tak jsem se pustila do studia. První knihou, kterou mi koupil manžel, byl pastýřský list Konference biskupů Toskánska: Magie, věštění a démonické vlivy (Jas 2001). Hned v jejím úvodu jsem se dozvěděla, že existuje magie napodobovací, podle které podobné plodí zase podobné. V tom okamžiku jsem si vzpomněla na první princip homeopatie – podobné se léčí podobným – a pochopila jsem, že principy homeopatie vycházejí z magie. Moje rozhodnutí ohledně homeopatie bylo jednoznačné – už žádná homeopatie! Ani francouzská škola. Vždyť tu neúčinkují byliny a nerosty, tady jde o magii,

bílou magii! Postupně jsem začala mít jasno ve věcech, kterým jsem na školeních o homeopatii nerozuměla a začala jsem chápat souvislosti . . . Odvrácení od ducha homeopatie Jak už jsem se zmínila, přišly problémy s dětmi. Nejstarší, tehdy devítiletá dcera, v době, kdy brala homeopatika, měla sny, při kterých se budila a bála. Hledala jsem různé příčiny, ale na homeopatika jsem ani nepomyslela. Vyvrcholilo to tím, že ve snu viděla ďábla, který chtěl, aby mu řekla ano a později zase ďábla, který jí chtěl odseknout ruce a nohy. Modlila jsem se s dcerou modlitbu za osvobození od ducha homeopatie. Sny se jí už víckrát neopakovaly, ale strach při usínání ještě dlouho přetrvával. Moje druhá dcera nemohla v noci dýchat a stále se jí to zhoršovalo. Nebyla nachlazená, neměla rýmu, netrpěla alergií. Byly to strašné stavy – nemohla dýchat, hněvala se, kopala v posteli nohama, budila sourozence. Jednou mě napadlo: Zkus se modlit! Když byla v tomto stavu, položila jsem na ní ruku a modlila se modlitbu za osvobození od ducha homeopatie. K mému úžasu usnula a pokojně spala i další noci. Syn, tehdy tříletý, se dostával do strašných, pro mě nepochopitelných stavů agresivity, když jsem mu odmítla dát sladkost těsně před obědem, anebo před snídaní. Shazoval věci z poliček, vyházel všecko ze skříně. Žádné výchovné metody nepomáhaly. Jednou mě také napadlo modlit se. Po modlitbě se uklidnil, najedl se. Dosud má rád sladké, ale dokáže si sladkost odříci. Umí se rozzlobit, ale přesto poslechne. Modlitbu za osvobození jsem se nemodlila pouze nad svou nejmladší dcerou. Měla šest měsíců, když jsem skončila s homeopatií. Dávala jsem jí nízko ředěné homeopatikum, nepoužila jsem konstituční homeopatika. Přede mnou vyvstala další otázka: Co dál? Tehdy mně velmi pomohla duchovní cvičení za vnitřní uzdravení. Pochopila jsem při nich stav, ve kterém jsem se nacházela. Intenzivně jsem četla Písmo svaté. Na základě biblického textu: „Mnozí z těch, kdo se zabývali pověrečnými věcmi, snášeli knihy a přede všemi je spálili“ (Sk 19, 19) jsem spálila všechny svoje homeopatické knihy. Nevěděla jsem však, co s přístroji. Až sedm měsíců mně trvalo, než jsem pochopila, že i je musím zničit. S manželem jsme je rozebrali a spálili. A v mém nitru zavládl pokoj . . . Život zakladatele homeopatie Abychom porozuměli učení o homeopatii, je důležité znát osobnost a základní dílo lékaře Samuela Hahnemanna, objevitele principů této metody. Po tomto sporném lékaři totiž nikdo jeho způsob léčení zásadně nezměnil. Christian F. Samuel Hahnemann se narodil v Míšni v roce 1755 jako syn malíře porcelánu. Jako velmi nadaný žák měl možnost studovat na knížecí škole Sankt Afra. Tam se kromě francouzštiny naučil dobře i angličtině, řečtině a latině, a to do té míry, že mohl později vykonávat rozsáhlou překladatelskou činnost, čímž si jako chudý student zajišťoval živobytí. Když mu bylo dvacet let, začal studovat medicínu na univerzitě v Lipsku. Ve studiu později pokračoval dva roky u známého lékaře von Quarina ve Vídni. Zde se seznámil s baronem Samuelem von Brukenthalem, který ho vzal s sebou, aby mu sloužil jako domácí lékař a knihovník. Svobodný zednář von Brukenthal jej uvedl do lóže svobodných zednářů, kam mladý Hahnemann vstoupil jako dvaadvacetiletý. Tady se dozvěděl cosi o deismu (učení, podle něhož Bůh existuje, je prapříčinou světa, avšak potom již do jeho dění dále nezasahuje;

svět se vyvíjí podle svých vlastních zákonů – pozn. red.). Své studium ukončil doktorskou disertační prací, ve které poprvé zmínil tehdy známého Antonína Mesmera, objevitele tzv. živočišného magnetismu. Po absolvování studia se Hahnemann jako lékař usadil v Hettstedtu, později v Dessau, kde se oženil s Henriettou Kuchlerovou, dcerou místního lékárníka. Pro neúspěchy při výkonu svého medicínského povolání se čím dál více odvracel od lékařství. Zato jeho překladatelská činnost byla horlivá. Při překládání statí z Materie medici od anglického vědce Cullena kritizoval Hahnemann Cullenovo chápání léčivých účinků chininové kůry. Prostřednictvím vlastních pokusů narazil Hahnemann na homeopatii. Od tohoto okamžiku ustavičně zkoumal a zjišťoval, jak zformulovat výsledky nového pravidla léčby. V roce 1796 zveřejnil slavnou stať: ‚Pokus o nový princip odhalování léčivé síly substancí medikamentů‘ a poprvé tu připomněl homeopatickou zásadu similia similibus curentur (podobné se léčí podobným). Hned nato vzplála hádka mezi učenci školské medicíny, kteří tento léčebný postup rozhodně odmítali. Přes silný odpor však Hahnemann získal habilitaci na univerzitě v Lipsku, kde od léta 1811 vyučoval předmět homeopatie. Přitom vykonával i praktická léčení, kterým se mu, podle výpovědi jeho přívrženců, podařila neobyčejná vyléčení. Ve spisu Organon léčení, který vyšel v roce 1810, popisuje původ a způsob účinku svého principu léčení. Tato práce se dodnes považuje za základní dílo homeopatie. V Lipsku se Hahnemann dostal i do sporu s lékárníky, a to z důvodu samostatného vydávání homeopatických léků svým pacientům. Dostal zákaz vyrábět sám léky. Následně odešel do Kothenu, kde své léčitelství mohl volně vykonávat pod ochranou vévody. Zde strávil pokojný úsek života, díky čemuž došlo k rozvoji homeopatie. Na její další šíření měly velký význam i články v říšském věstníku, jehož redaktorem byl Rat Becker, taktéž člen svobodozednářské lóže. Navzdory vysokému věku Hahnemann dolaďoval své léčitelské umění. Na úroveň neměřitelnosti rozšířil i druhý základní princip – princip potencování anebo dynamizování léčiv. V té době radil nebrat léky, ale „pouze k nim přivonět“. Ještě jako osmdesátiletý, již vdovec, se podruhé oženil s mladou pětatřicetiletou francouzskou malířkou Melanie d’Hervilly a odstěhovali se do Paříže. Zde si společně otevřeli homeopatickou ambulanci. Zemřel 2. 7. 1843. Organon léčebného umění V roce 1810 vydal Hahnemann v Lipsku Organon racionální léčby, jeho další vydání vyšlo pod názvem Organon léčebného umění. V tomto díle položil metodické a filozofické základy homeopatické léčby. V předmluvě k 6. vydání kritizuje alopatickou medicínu té doby a uvádí nové léčitelské umění – homeopatii, kterou sám objevil. Definuje ji jako léčebný postup úplně odlišný od alopatie. Tvrdí, že choroby jsou způsobené pouze narušením duchovní síly oživující lidské tělo. Použitím správného homeopatického léku dojde k duchovní – dynamické změně a přeladění stavu pacienta. Tyto léky v malých dávkách také sám podává nemocnému. Starou školu, tedy klasickou medicínu, nazývá opakem homeopatie, jako je noc opakem dne. Hahnemann kritizuje klasickou alopatickou medicínu, která se snaží hledat příčinu choroby a tuto příčinu se snaží odstranit. On však tvrdí, že většina nemocí je duchovního původu, a proto se jejich příčina nedá poznat lidskými smysly. Dokonce pozorování anatomů, patologických anatomů, fyziologů považuje pouze za výplod fantazie. Opakovaně tvrdí, že příčiny nemocí nejsou hmotné povahy. Nevěří v materiální přenos nákazy, například do rány na kůži. Za nesprávné považuje materiální názory na vznik a podstatu onemocnění. Věří, že

nemoci lidského organismu jsou vyvolávané a udržované pouze duchovní dynamickou silou. Hahnemann se přitom odvolává na moudrého a dobrotivého Stvořitele, který mu dal objevit léčitelské umění – homeopatii. Může se tak jevit jako věřící křesťan. Jaké teologické prameny však za tím stojí? Kdyby Hahnemann vyznával křesťanský život, pak bychom mohli hledat odůvodnění jeho duchovních teorií v Božím slově, v Písmu svatém. Opak je však pravda. Hahnemann odmítá základy evangelia, včetně osoby Ježíše Krista. V dopise svému žáku Stapfovi (Brief an Stapf, Kothen 1830) píše: „Jako důležité znamení naší doby vnímám skutečnost, že nyní můžeme číst Konfucia. Brzy ho obejmu v království šťastných duší, dobrodince lidstva, který nás vede tou správnou cestou k moudrosti a k bohu, už šest a půl století před tímto Blouznivcem“. „Blouznivec“ Ježíš z Nazareta, který nevede Hahnemanna po přímé cestě k moudrosti, ale s celníky a hříšníky chce vybojovat těžkou cestu do Božího království na zemi, který z kříže promlouvá k lotrovi, tento muž bolesti je pro Hahnemanna nepřístojný (!). Svým způsobem tragická je i neoddělitelná skutečnost, že Hahnemann vybudoval svoje poznání na poznatcích tehdy velmi rozšířeného přírodního náboženství. Od svého mladého věku až do své smrti byl věrným přívržencem zmíněného deismu. Jeho obšírná písemnost (spisy, rukopis) a též jeho brzké členství ve svobodozednářské lóži prozrazují jeho opravdové duševní postoje. Jaký je pohled na Organon v současnosti? I dnes se homeopatie realizuje na základě stejných principů jako v době Hahnemanna. Reprezentanti této metody jeho stanoviska stále považují za platná. Ale takřka všichni jejich zastánci se vyhýbají metafyzickým slovíčkům pana Hahnemanna. Zapomínají přitom, že bez duchovních představ jejich zakladatele je fungování homeopatie nepochopitelné. Aby výklady odpovídaly vědeckému myšlení 21. století, původní duchovně založená vysvětlení zatajují a nahrazují novými „vědeckými“ termíny. Dosud, takřka o dvě stě let později, nebyl na základě výsledků výzkumu podán žádný přírodovědecký důkaz, který by vysvětloval základní principy homeopatie. Klinické studie a registrace homeopatik V žádné z kvalitně vypracovaných klinických studií se účinnost homeopatik nepodařilo věrohodně prokázat. V prestižním lékařském časopise Lancet vol. 344 z roku 1994 homeopat Reily uvádí studii o účinnosti homeopatik při terapii alergického astmatu. V závěru uvádí, že homeopatikum je účinnější než placebo. Avšak hned následující číslo tohoto periodika (vol. 345 z r. 1995) přináší článek, v němž se uvádí, že studie obsahuje závažné chyby, které mohly úplně zkreslit její výsledky. V British Medical Journal vol. 324 vyšla v roce 2002 dvojitá slepá randomizovaná kontrolovaná klinická studie Lewitha a spol.: Používání ultramolekulární potenciace alergenů k léčbě astmatiků alergických na domácí prach. Na studii se účastnilo 242 astmatiků s pozitivním testem na domácí prach. Ve výsledcích však nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi skupinou užívající placebo a homeopatika. V British Journal Clinical Pharmacology byla v roce 2003 publikována práce Briena, Lewitha a Bryanta pod názvem: Ultramolekulární homeopatie nemá žádné porovnatelné klinické efekty. Je to dvojito slepá randomizovaná studie kontrolovaná placebem s Beladonnou 30C. Cílem studie bylo zjistit, zda ultramolekulové zředění Beladonny 30C se liší od účinků placeba. Výsledky však nepotvrdily žádné signifikantní rozdíly mezi dvěma zkoumanými

skupinami. Během studie bylo zaznamenáno 37 nežádoucích účinků, z toho dva byly závažné – silné bolesti břicha, které mohou být spojené s užíváním homeopatika Beladonna. Chtěla bych upozornit, že uvedené studie vychází v zahraničních časopisech, které jsou v běžné praxi lékařům těžko dostupné. Ve slovenských odborných lékařských časopisech jsem nenašla žádnou klinickou studii. V Lüllmannově Farmakologii a toxikologii (Grada 2002) čteme: „Skupina expertů Evropské komise v roce 1996 rozhodla, že homeopatické léky musí podléhat stejným zkušebním podmínkám jako léčiva vědecké medicíny a svou účinnost i bezpečnost musí prokázat při stejných podmínkách (kontrolované klinické studie). Podle současných postojů našich úředních míst však mohou ‚úspěchy‘ okrajových metod, ke kterým patří i homeopatie, posuzovat pouze pracovníci, kteří příslušnou metodu vykonávají. To je ale protiargument, který odporuje každé kritické vědecké metodě.“ Takto homeopatika, vydávající se za léčivo, ve skutečnosti postrádají jeho základní atribut – a to prokázanou účinnost. V zemích EU se homeopatika taktéž registrují bez této účinnosti. Naopak v zemích, kde by při registrační proceduře museli svou účinnost prokázat (např. v Norsku), není registrovaný jediný homeopatický přípravek. V SR prošly v letech 1991 až 1993 homeopatické léky registrací ve Zkušebním ústavu kontroly léčiv a jsou běžně dostupné v lékárnách. Jejich účinnost však posuzoval homeopat. Stanoviska odborných lékařských společností Stálý výbor lékařů evropského společenství sdružující lékařské organizace zemí EU zařazuje homeopatii mezi metody, jejichž principy nejsou vědecky doložené. Představitelé evropských farmakologických společností v roce 1992 v Belgirate k ní přijali negativní stanovisko. Na základě rozboru homeopatických principů a klinických studií ji mnohé odborné lékařské společnosti v rozvinutých zemích světa odmítají jako iracionální a nevědeckou metodu. Z podobných důvodů homeopaty a jejich společnosti ve světě nepřijímají do renomovaných lékařských společností. Slovenská homeopatická společnost nepatří mezi odborné lékařské společnosti. Homeopatie se na Slovensku může vykonávat pouze jako léčitelství. Závěr Na školeních z homeopatie nikdo ode mě diplom z medicíny nepožadoval. Homeopatie není medicínský obor, a proto se na lékařských fórech o ní ani veřejně nediskutuje. Tato léčba není léčbou lege artis (podle lékařského vědeckého doporučení). Kdyby ji lékař zanedbal a naordinoval by homeopatickou léčbu, může být za to stíhaný. Slovenská homeopatická společnost sice oficiálně přijímá do svých řad lékaře a farmaceuty, ale jen proto, že doufá, že se etabluje do lékařských společností. Avšak zatím se tam pro svou nevědeckou metodu nedostala. Svým příspěvkem jsem chtěla poukázat na duchovní – okultní podstatu homeopatie. Mnozí lékaři o tom vůbec nevědí. Na školeních přednášející užívají časté pseudovědecké formulace: vitální energie, informace apod. Lékař, který hlouběji pronikne do homeopatie, začne užívat EAV metodu, čínskou medicínu atd., se může dostat do osidel okultismu. Pomalu se mu změní myšlení, ze kterého se však nedá tak lehko vymanit.

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner slaví sedmdesátiny

Zítra, to je ve středu 29. 8., oslaví olomoucký arcibiskup Jan Graubner sedmdesáté narozeniny. Když před deseti lety slavil šedesátiny, měla jsem tu čest s ním udělat rozhovor. Při příležitosti jeho letošního jubilea si zde dovoluji tento rozhovor zveřejnit a připomenout, o čem jsme se tehdy bavili.

Olomoucký arcibiskup Jang Graubner na Svatém Antonínku.

Když jsem oslovila olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera s prosbou o rozhovor, měla jsem obavy, že budu muset na vhodný termín čekat dlouhé měsíce. Pan arcibiskup byl ale vstřícnější než někteří starostové obcí s pár stovkami obyvatel. Řekl: „Přijďte zítra. Ráno sice jedu do Prahy, ale po čtvrté hodině bych už měl být zpátky“. Slovo dodržel. Přichvátal z vlakového nádraží s mírným zpožděním a pár kapkami potu na čele. Bez jakéhokoliv odpočinku začal okamžitě odpovídat na mé otázky, a tak deset dní před jeho kulatým životním jubileem mohl v Arcibiskupském paláci v Olomouci vzniknout následující rozhovor.

 *Narodil jste se v Brně, což bylo na tu dobu docela neobvyklé, protože jste s rodiči žili ve Strážnici. Tehdy se přece za porodem tak daleko nejezdilo…

Maminka měla v těhotenství problémy. Dokonce když čekala první dítě, tak ji lékař řekl, aby to dala pryč a  že nikdy děti mít nebude. Maminka tuto nabídku ale odmítla a nakonec nás bylo pět sourozenců.

*Narodil jste se v pohnutém osmačtyřicátém roce. Jak jste tuto skutečnost prožíval v dětství a dospívání?

Za rodinu jsem velmi vděčný, protože tam byla nádherná atmosféra, i když to někdy bylo velmi náročné. Naši měli továrnu, která se později jmenovala Šohaj. Tu jim vzali i s obchodem hned v osmačtyřicátém.

*A co pak tatínek dělal?

Nějakou dobu ještě prodával v obchodě. Chtěli nás ale vystěhovat i z baráku, který zabrali, tak se stále bránil. Když už jim došla trpělivost s jeho různými odvoláními, tak strýce na krátkou dobu zavřeli a tatínka ve čtyřiceti odvedli na vojnu k PTP. V té době ženy s dětmi vystěhovali.

*Kam?

Skončili jsme u sedláka ve výminku. Byt byl sice pro pět dětí malý a vlhký, ale atmosféra u těch lidí byla skvělá. Žili jsme tam deset let. Potom se začaly stavět družstevní byty a my jsme byli jedni z prvních družstevníků, abychom se dostali do činžáku.

*Jak máte ve vzpomínkách uchovanou Strážnici svého dětství a mládí?

Je to samozřejmě domov, a proto na lidi, s nimiž jsem se tam stýkal, vzpomínám velmi rád. Přestože je málo času, stále se tam rád vracím.

*Ještě před nástupem na teologická studia jste rok musel pracovat jako dělník. Proč?

Na gymnázium jsem šel s tím, že chci být knězem. Starší sestra se ale nedostala nikam. Nesměla na školu ani do učení. Udělala si jen vyšívačský kurz a přihlásila se do Veselí na večerní gymnázium. Když na to přišli soudruzi, vyletěla po dvou měsících. Pak jsem se chtěl hlásit já, proto mně všichni říkali, že nemám rozum, protože nemám šanci. Vydal jsem se tedy na jednu z mých prvních poutí na Hostýn. Ještě dnes si přesně pamatuji místo, kde jsem klečel.

*Pamatujete si také, co jste tehdy Panně Marii svěřil?

Modlil jsem se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mi říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, bude to zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal. Každopádně to pro mne tehdy byl obrovský klukovský zážitek víry. Před maturitou mi jeden kněz radil, abych si nepodával přihlášku do semináře, protože bych nemusel být připuštěn k maturitě. Tak jsem poslal přihlášku na zubařinu do Brna. Tam mne nevzali, protože jsem měl hezkou větičku v posudku ze školy. Pamatuji si ji dodnes: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“

*To byl tedy důvod, proč jste se na rok stal dělníkem?

Snažil jsem se ještě po termínu to zkusit do semináře, kde mi řekli, že je pro Olomouc jedno místo volné, protože někdo prokádrovaný nepřišel k pohovoru.  Zajel jsem tedy k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mě různě vyptával. Byl u toho ještě jeden kněz z našich končin a ten se zeptal: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Když to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ – „Když jsem se narodil, tak tatínek už byl dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan kapitulní vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě.

*Byla to pro další život dobrá zkušenost, že jste byl rok dělníkem?

Určitě toho nelituji. Bylo dobré být s lidmi v továrně, bydlet na internátě a vyzkoušet si i takový způsob života.

*Měl jste to štěstí, že jste se na studiích setkal ještě s otcem Antonínem Šuránkem.

Ano. Páter Šuránek byl naším spirituálem v prvním ročníku. Ve druhém ročníku jsem dělal prefekta prvákům, takže jsem chodíval i s nimi, a proto jsem ho častěji zažil v semináři i na Antonínku, kde jsme společně prožili nějaký ten čas.

*Pamětníci na něj vzpomínají, že to byl svatý kněz. Je to pravda?

Ano. Já o tom nepochybuji.

*V čem byl lepší než ti ostatní?

Byl to především velmi opravdový člověk. Zásadový, jasný, který neuhýbal, stál si za svým názorem, i když to bylo tvrdé a těžké, zůstával věrný tomu, co viděl, že je potřebné. Někteří něčemu třeba i nerozuměli. Sem tam se stalo, že říkali, že je tvrdý. Dodržoval poslušnost i v době, kdy měl odňatý státní souhlas. Když ale řeknu svatý, tak si nemyslím, že každý svatý je hodný napodobování úplně ve všem, co dělal. Svatý se nemá kopírovat. Na otci Šuránkovi jsou vidět některé ctnosti v hrdinském stupni, i když některé věci jsou osobité a patřící té době a jeho nátuře. Jinak v něm vidím člověka, který podle mého názoru jistě v nebi skončil.

*Každého kněze si Pán volá do služby jiným způsobem. Jak to bylo u vás?

Když jsem končil základní školu, už jsem věděl, že chci být knězem. Netvrdím, že jsem o tom nikdy nezapochyboval. Samozřejmě, že vše potom zrálo a objevily se různé otazníky, které bylo zapotřebí probojovat.

*Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče?

Rodiče to přijali trošku se zvednutým prstem, že si to mám pořádně rozmyslet, protože tato služba se bere vážně.

*Žili jste doma víru?

Určitě. Maminka byla za svobodna katechetkou a tatínek se dost věnoval překládání náboženské literatury.

*Možná tomu napomohla i nelehká atmosféra po osmačtyřicátém roce.

Samozřejmě, i zkoušky byly užitečné, protože nás to vedlo k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si také zvyknout, že se některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Možná to bylo svým způsobem i dobré, protože to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži.

*Po svěcení jste zřejmě ani ve snu netušil, že byste jednou mohl být arcibiskupem. S jakou ideou jste šel do duchovní služby? Co bylo vaším snem či cílem, když jste šel mezi věřící jako kaplan a později farář?

Jako student jsem měl možnost poznat hezké společenství mladých věřících lidí. Byl to pro mne velký dar, který jsem pak často míval před očima. Kam jsem přišel, pokoušel jsem se budovat společenství věřících, zvláště s mladými lidmi.

*Dařilo se vám to i v době normalizace?

Samozřejmě, že to nebylo snadné. Sem tam byly pohovory s církevními tajemníky a STB i soudruzi z radnice leccos vzkazovali. Chodila různá upozornění a varování. Jestli jsem to dělal dobře, ať posoudí milosrdný Bůh. Snažil jsem se a z některých věcí mám radost.

*Proč jste si za heslo vybral právě citát z Janova evangelia: Udělejte, co vám řekne?

Hledal jsem blízkost Panny Marie a jasnou cestu za Kristem. Tehdy mi svitlo, že toto je jediná Mariina rada, kterou v Písmu máme. Vidím v tom ještě trochu víc než poslušnost. Když děláme to, co říká Ježíš, tak dáváme Pánu příležitost, aby se budovalo jeho dílo a nejen naše. Aby to byly Boží skutky a projevila se v tom i Boží moc.

*Sedmnáct let jste působil v různých farnostech, osmnáct let jste už biskupem, později arcibiskupem. Jsou to téměř dva stejné časové úseky, takže můžete porovnávat práci kněze ve farnosti, činnost biskupa či arcibiskupa. Dá se to vůbec porovnávat? Pokud ano, co je náročnější?

Ze své zkušenosti říkám, že je úřad biskupa daleko náročnější. Dokud byl člověk ve farnosti, myslel si, že je toho moc, a že je to náročné. Dnes už se na to dívám trošku jinak. Když kluk maturuje, tak si také myslí, jak je to obrovská zkouška. Když pak udělá vysokou, zjistí, že maturoval v podstatě každý semestr. Život učí člověka dívat se pozpátku na věci s odstupem.Ve službě jsem ale rád a byl jsem rád i ve farnostech, kde jsem působil.

*Když se dnes ohlédnete zpět, které okamžiky pro vás byly ve funkci arcibiskupa nejtěžší?

Nejtěžší pro mě asi bylo snášet pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se bránit. Nešlo o mě, ale o to, že lidé slabé víry by mohli být pohoršeni. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat s tím, že v tomto úřadě nejsou jen radostné okamžiky.

*Co vás v církvi v České republice těší a z čeho jste naopak smutný?

Vždy mám radost, když vidím živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Věřící, kteří se snaží ze své víry žít, ať už jsou jakéhokoliv věku a na jakékoliv rovině vzdělání či zapojení v církvi. Myslím si, že se v této oblasti řada věcí podařila. Můžeme se podívat třeba na vše, co se děje v charitě. Před dvaceti lety tu žádná charita nebyla, dnes jen v diecézi má přes tisíc zaměstnanců a co se všechno kolem toho děje! Myslím, že v republice není jiná organizace, která by měla tolik aktivních dobrovolníků, jako máme my. To jsou všechno ušlechtilé a krásné věci. Podařila se tu spousta krásných věcí. Na druhé straně si myslím, že by to někde mohlo být lepší, protože to v některých farnostech nefunguje. Věřící by měli mít ještě větší zodpovědnost za život církve i společnosti. Myslím teď například, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby v rodinách zachovávali věrnost a dobrou atmosféru pro děti. Tím by mohla být další generace šťastná a dobře zformovaná. Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když někde lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat.

*V duchovní službě jste pětatřicet let. Jak se podle vašeho mínění za tu dobu církev v naší zemi změnila?

Tehdy byla totalita, dnes je svoboda. Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme dříve dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je početně slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí představy, smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat.

*A co vidíte momentálně za největší problém v církvi v rámci celé Evropy?

Problémem církve v Evropě je vysoká životní úroveň. Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách v mnoha kulturách, kdy často právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má jakýsi negativní dopad i na život církve. Zároveň je to ale také výzva a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království.

*V duchovní službě jste se za ty roky setkal se spoustou „obyčejných“ i slavných lidí. Kdo z nich vám nejvíce utkvěl v paměti? Je někdo, na koho nikdy nezapomenete?

Jsou to spíše lidé, které jsem poznal z osobnějších kontaktů nebo třeba ještě z působení ve farnosti. V této chvíli si například vybavuji dvě postižené ženy. Jedna na vozíku, druhá na posteli. Jsou to lidé, které není venku nijak vidět, ale jsou to silné osobnosti a krásné duše. Člověk z toho pak čerpá povzbuzení.

*Vaše služba je velmi náročná. Zatímco většina lidí může o víkendu odpočívat a načerpat sílu, vy máte právě o víkendech spoustu povinností. Kdy odpočíváte? Máte na to vůbec čas? Vrátný mě před vaším příchodem prozradil, že v úřadu býváte už před sedmou ráno a odcházíte po sedmé večer.

Člověk musí udělat něco pro své zdraví. Občas absolvuji nějakou procházku či projížďku na kole, abych se trošku odreagoval a hýbal se. Někdy se odreaguji knížkou.

*Představte si, že jste znovu studentem gymnázia. Šel byste opět do kněžské služby?

Určitě. Byl a jsem šťastný a spokojený teď, i když jsem byl knězem ve farnostech. Nemám důvod hledat štěstí jinde.

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner se narodil 29. 8. 1948 v Brně. Po maturitě na strážnickém gymnáziu v roce 1967 pracoval rok jako skladník v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. V roce 1968 začal studovat teologickou fakultu a 23. 6. 1973 byl vysvěcen na kněze. Po svěcení působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. Dne 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem, 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem.

Článek k jubileu pana arcibiskupa a pozvánka na děkovnou mši svatou za sedmdesát let života naleznou čtenáři na webových stránkách Arcidiecéze olomoucké zde

Kromě výše uvedeného rozhovoru jsem při přiležistosti šedesátých narozenin  pana arcibiskupa napsala také tuto story:

Arcibiskup Graubner: Blahobyt vede k rozpadu společnosti

Obyvatelé hodonínského okresu se mohou při nejrůznějších církevních slavnostech a událostech sejít s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Většinou za věřícími přijíždí do jejich farností. Včera například nechyběl při otevření nové Církevní školy ve Veselí nad Moravou. V sobotu ale  pozval všechny věřící a přátele do olomoucké katedrály, kde při mši svaté se všemi společně děkoval za šedesát let život. Kulatého životního jubilea se dožil v pátek 29. srpna.

Přestože žila rodina Graubnerů ve Strážnici, syn Jan se před šedesáti lety narodil v Brně. Jeho maminka měla zdravotní problémy, proto hledala pomoc odborníků na soukromé klinice v Brně. Jeden lékař jí přitom nejdříve tvrdil, že vůbec nebude moct mít děti. Nakonec jich měla pět.

Nelehké dětství

Dětství a dospívání prožil budoucí arcibiskup na Slovácku. Situace tehdy přitom nebyla vůbec jednoduchá. Vždyť na svět přišel v pohnutém osmačtyřicátém roce. Tatínkovi ještě před jeho narozením komunisté sebrali oděvní továrnu i obchod. Nakonec byl ve čtyřiceti letech povolán na vojnu k neblaze proslulému pomocnému technickému praporu (PTP) a manželku i s dětmi pak vystěhovali do výminku k jednomu sedlákovi. Zde žili deset let a poté se rodiče stali jedněmi z prvních družstevníků, aby mohli získat byt.

Arcibiskup dnes přesto na pohnuté roky útlého mládí nevzpomíná s žádnou hořkostí v hlase. „I tyto zkoušky byly užitečné, protože nás vedly k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si zvyknout, že se nám některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Člověk si ale zvykl, protože nás to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži,“ poukazuje arcibiskup na pozitiva, která se snažil z nelehkého období života vytěžit.

Poté připomíná, že už po absolvování základní školy věděl, že se chce stát knězem. K tomu ale potřeboval maturitu. Všichni mu ale říkali, že je to marné, protože jeho sestra se nesměla ani vyučit, natož studovat.

Zásah Panny Marie

Mladičký Jan Graubner proto před přijímacím řízením vyrazil na jednu ze svých prvních poutí na svatý Hostýn. Ještě dnes si pamatuje, kde tehdy klečel a prosil Pannu Marii o pomoc. Modlil jsme se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mně říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, tak to bude zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal,“ vzpomíná na obrovský klukovský zážitek víry arcibiskup.

Syn fabrikanta

Na gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním. Ještě před tím mu ale jeden kněz poradil, aby si nepodával přihlášku do semináře, protože by nemusel být připuštěn k maturitě. Poslal proto přihlášku na zubařinu do Brna. Tam ale nebyl přijat. Na vysokou školu s ním totiž putoval posudek, v němž bylo napsáno: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“ Po termínu se proto ještě snažil dostat na teologická studia. Zajel k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mladého maturanta vyptával na různé věci. U pohovoru byl ale i jeden kněz z našich končin a ten položil zásadní otázku: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Jakmile to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ „Když jsem se narodil, tak už byl tatínek dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si  dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan generální vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě,“ připomíná arcibiskup.

Duchovní služba

Na kněze pak byl vysvěcený 23. června 1973. Poté působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem. 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem. „Kdy jsem za tu dobu prožíval nejtěžší okamžiky? Asi to bylo období, ky jsem musel  snášet všelijaké pomluvy, které se  nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se nějakým způsobem bránit. Nikdy jsem přitom nic nezanedbal a nesnažil se něco špatného krýt. Dělal jsem, co jsem uměl. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat, že tomto v úřadě nejsou jen radostné okamžiky,“ míní arcibiskup.

Církev se změnila

Za pětatřicet let arcibiskupovy duchovní služby se církev hodně změnila. Dříve byla totalita, dnes je svoboda. „Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme v minulosti dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat,“ míní arcibiskup Graubner.

Vysoká životní úroveň

Poté připomíná, že má vždy radost, když vidí živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Podle jeho mínění je ale celoevropským problémem vysoká životní úroveň. „Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách mnoha kultur, kdy právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má také určitý negativní dopad i na život církve. Zároveň jde o ale o výzvu a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království,“ tvrdí arcibiskup.

Nedostatek lásky

Podle jeho mínění je důležité, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby se v rodinách zachovávala věrnost a dobrá atmosféra. Jedině tak může být další generace šťastná a dobře zformovaná. „Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat,“ uzavírá arcibiskup .

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na Svatém Antonínku.

 

 

 

 

Vzpomínka na úžasné setkání s pamětnicí dávných časů

Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010  – Putování za pamětníky

Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.

Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík

Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík

Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…

Foto Filip Fojtík

„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.

Foto Filip Fojtík

„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík

Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík

„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“

Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.

Horňácko se dnes loučilo s panem rídícím Okénkou

Krátce po obědě jsem se dnes vydala do Malé Vrbky na Horňácku. Do těchto končin jsem obyčejně po dlouhé roky coby novinářka mířila za nějakou folklorní akcí či příběhem zajímavého člověka, který zde žije. Tentokrát jsem se ale vydala uctít památku pana rídícího Františka Okénky, který svůj příběh dožil přesně před týdnem v pátek 13. dubna.

První smuteční hosté se u maličké kaple začali scházet s hodinovým předstihem. Byl mezi nimi například i vydavatel František Šalé, který o panu rídícím k jeho devadesátinám napsal a vydal knihu s názvem Švarný šohajíček šlapával chodníček.

Rozloučít se s panem Okénkou přišla celá řada muzikantů nejen z Horňácka ale i jiných regionů. Nechyběl mezi nimi ani skladatel, houslista a zpěvák Jiří Pavlica. Horňáčtí zpěváci a muzikanti panu Okénkovi zahráli a zazpívali u hrobu. Na šmolkově modrém nebi v tu chvíli zářilo žhavé slunce, příroda byla nastrojená v bílém rozkvetlými stromy a na stromech zpívali ptáci. Jakoby se i příroda chtěla slavnostně rozloučit s mužem, který se nezapomenutelně zapsal do dějin Horňácka.

Za kraj, ve kterém pan rídící prožil celý život, se se zemřelým rozloučil veterinář z Malé Vrbky Jiří Miškeřík. Zde je doslovný přepis jeho smuteční řeči: „Byli hudci, byli, světa prechodili, po malučkej chvíli fšeci sa zminuli…

Vážená zarmútěná rodino, smuteční hosté, pripadl mně nelehký úkol, rozlúčit sa za naše Horňácko a dědiny vrbeckokuželovského kúta s našim spoluobčanem, panem rídícím Františkem Okénkú a poděkovat mu za fšecku prácu, kerú vykonal ve školstvju, kultury a aktivním působením v různých spolkoch. Mysliveckém, fčelarském, či v tělovýchovnej jednotě sokol. Bylo by teho moc, na co by sme mohli vzpomínat. Fšecko je také zapsané v knize vydané k jeho devadesátým narozeninám Švarný šohajíček šlapával chodníček.  Odcházá pedagogický pracovník, muzikant, zpěvák, tanečník, tvůrce kulturních poradú, konferenciér, lidový vypravěč a mohli bysme pokračovat dál. Nám fšeckým ostavajú krásné vzpomínky na chvíle strávené v jeho prítomnosti. Lúčím sa jménem obcí Horňácka, rady Horňáckých slavností, jménem horňáckých sborů, muzikantů, zpěváků, také myslivců, včelarů, sokolů, v neposlední radě i jménem svým, slovama pěsničky: „Kapky večerní rosičky vylejú na mňa slzičky, fúkne větr, pozavívá, zaplače mně, aj zazpívá. Kamarádi aj prátelé, lúčite sa pri mém hrobě, na mňa v dobrém vzpomínajte, na mňa nezapomínajte.“ Nezapomeneme, buďte sbohem…“

Za rodinu promluvil lékař Jan Pavlík:

„Strýc František byl pro mne velkým životním vzorem. Už tady bylo řečeno několik podstatných věcí z jeho života. Jen bych chtěl poděkovat za vaši účast, že jste přišli složit poklonu tomuto velkému člověku, který se zapsal do kraje nejen Horňácka, ale možná celého Slovácka, svým životním krédem milovat svůj rodný kraj a tradovat i dále lidovou píseň jako projev dědictví, které jsme podědili. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filozofie v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím patřila k nejpřednějším v jeho životě. Prozaicky na závěr: „A tiše, tichounce míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín, a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje. Čest jeho památce!“

(Národní ústav lidové kultury dnes na svých stránkách zveřejnil řeč pana Pavlíka v plném znění, která ale na malovrbeckém hřbitově v této podobě nezazněla, proto si ji sem dovoluji zkopírovat:

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

V tuto chvíli prožívá hluboký smutek nejen nejbližší rodina, rodáci ale i širší veřejnost celého Horňácka, ba i celého Slovácka. František Okénka byl významnou osobností nejen pro svoji profesi kantorskou, ale i osobností, která dokázala uchopit šíření tradic lidové kultury i v době, kdy začaly být tradiční projevy duchovního a kulturního života ohrožovány novou ideologií. Jako jeden z výhonků košatého stromu rodů tohoto kraje pokračoval v tradici otců, v jejichž životě byla láska k duchovní a kulturní tradici nedílnou součástí každodenního života. Světlo světa spatřil František v Malé Vrbce 5. května 1921 v rodině tkalce a sedláka, Tomáše a Jenovéfy Okénkových. Vyrůstal jako třetí dítě vedle starších sourozenců, Jana a Anny. Již jako malý chlapec začal brzy vnímat pevný řád života katolické rodiny, v níž se při výchově dětí uplatňovaly morální a duchovní principy naplňované láskou rodičů k dětem. Na vzájemném krásném vztahu v rodině se výrazně podílela jeho matka Jenofa, která mu vložila do srdce poklad největší, lásku k rodnému kraji a jeho písňovému bohatství. Jak sám ve svých pamětech uváděl, výraznou roli v názorových postojích však připisoval otci: cituji z jeho vzpomínek, které zazněly při našich vzájemných setkáních. Otec byl pro mne ušlechtilým příkladem poctivosti, pracovitosti, lásky k rodnému kraji a úcty k dávnému kulturnímu i duchovnímu odkazu minulých generací.

V jinošském věku byl František ovlivněn i svým strýcem, učitelem Janem Okénkou, který působil jako ředitel obecné školy ve Strážnici. Po absolvování měšťanky v roce 1937 nastoupil studia na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1941 zdárně dokončil svá studia a jeho učitelská kariéra začíná na obecné škole v Malé Vrbce. Po zkouškách odborné způsobilosti nastoupil na trojtřídní školu do Kuželova. Osudově zde poznal svou životní lásku, zpěvačku a tanečnici Boženu, která pocházela z rodiny Jana Čambala, vynikajícího muzikanta a varhaníka místního kostela. Válečné události hrozily mladému kantorovi totálním nasazením do Říše. Řízením osudu však byl jako muzikant cimbálové muziky Jožky Kubíka umístěn na práce v kunovické továrně Avia. V posledním roce války se vrací domů, kde pomáhal otci v hospodářství. Po ukončení války nastoupil v roce 1946 na trojtřídní školu v Hrubé Vrbce. Po dvou letech se vrací zpět na malovrbeckou dvoutřídku jako řídící učitel. V roce 1966 přechází na hrubovrbeckou trojtřídní školu, kde působil jako ředitel až do roku 1983, kdy po dvaačtyřiceti letech kantořiny odchází do důchodu s titulem Vzorný učitel. V ohlédnutí za jeho dlouholetým učitelským působením lze konstatovat, že byl pro rodný kraj velkým přínosem nejen jako kantor, zpěvák, muzikant, tanečník, konferenciér, lidový vypravěč, ale i jako sběratel, upravovatel a autor lidových písní, organizátor kulturního života na Horňácku a v neposlední řadě i jako znamenitý průvodce na kuželovském Větráku, kde působil od roku 1987 až do roku 2014. Rozsah jeho aktivit byl vpravdě široký. Pro rodný kraj byl doslova požehnáním.

V poválečných letech stál v čele obnovování kulturních tradic Horňácka. Od prvních ročníků strážnických slavností se uplatňoval nejen jako sólista tanečník a zpěvák, ale především jako organizátor folklorních aktivit vesnických skupin z Horňácka. Svojí upřímnou povahou, otevřeným srdcem pro každého s nímž se setkal, získal si široký okruh přátel. Muzikantským, vypravěčským, ale především pěveckým projevem dokázal získávat srdce posluchačů nejen na rodném Horňácku, ale i v širokém okolí. Svými aktivitami taky přispěl do rozkvětu spolkové činnosti sokolské, včelařské a myslivecké. Od počátku padesátých let, kdy přišel do muziky Jožky Kubíka jako tercáš, začaly u něj převládat aktivity folklorní. Kolem Kubíkovy muziky dokázal brzy vytvořit skupinu zpěváků a tanečníků, se kterou v následných letech důstojně reprezentoval Horňácko na mnoha místech republiky. Výrazně přispěl k propagaci kraje jako organizátor a člen programové rady Strážnických slavností. S řadou dalších organizátorů Horňáckých slavností přispěl v rodném kraji k vytvoření celkového obrazu Horňácka jako regionu, v němž naplno žije a dále se rozvíjí folklorní činnost ve všech horňáckých obcích. Jako zkušený pedagog poznal, že je potřeba věnovat větší péči budování vztahu mladé generace k tradiční kultuře a lásce k rodnému kraji. Ochotně se stále zapojoval i v pokročilém věku do šíření lidových tradic i v pokročilém věku. Po „devádesátce“ ještě stále vystupoval v programu Horňáckých slavností i v programech u větrného mlýna v Kuželově.

Spolu s manželkou Boženou vychovávali v lásce k rodnému kraji a jeho tradicím obě děti, Aničku i Františka. Oba dva pokračují v šíření lidových tradic ve stopách svého otce i matky jako zpěváci a syn František i jako cimbalista hrubovrbecké muziky. Hluboko v srdci mně zůstanou navždy uloženy chvíle našich společných setkání naplňovaných vzpomínkami ze života horňáckých osobností i veselých příhod kolem Kubíkovy muziky. Tyto návraty k živé vodě dětství a dospívání byly chvílemi, v nichž vždy pookřál. V období mého mladického zrání byl a stále zůstával pro další nástupnické generace vzorem ušlechtilosti i jako nositel rodinných i kulturních tradic rodného kraje. Měl jsem to štěstí, že jsem po jeho boku mohl kráčet při folklorních aktivitách již od junáckých let. To, co zasel do našich duší, vzklíčilo a my bychom měli onu lásku k lidovému tanci, zpěvu, nářečí a krajovým zvykům šířit dál a ctít hodnoty, které posilují národní hrdost. Rozsahem své činnosti v oblasti šíření kulturního odkazu minulých generací Horňácka se zařadil k významným osobnostem z řad muzikantů a zpěváků našeho kraje. Jak již to v životě chodí, přichází i čas odcházení, čas ticha, kdy se začíná v paměti lidské odvíjet příběh života jen ve vzpomínkách. Tak jsem jej začal vnímat při svých návštěvách v posledních dvou letech. Nebylo potřeba slov, stačilo nám vnímání vzájemného objetí. Jeho osobnost bude posluchačům vždy připomínat profilové CD s názvem Preletěuo ftáča (1996) a čtenářům pak monografie Švarný šohajíček šlapávau chodníček, která je důstojným profilem vážené osobnosti kulturního života Horňácka. V roce 2007 byl učitel František Okénka pro své zásluhy o šíření lidových tradic uveden do Síně slávy Folklorní akademie- FOSKAR. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada jeho dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filosofie, v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím, patřila k nejpřednějším v jeho životě.

A tiše, tichounce, míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje…

Čest jeho památce.

Jan Pavlík, duben 2018

Panu rídícímu u hrobu zahráli muzikantiz Horňácka.

Jana Ungerová: ZELENÝ ČTVRTEK

V roce 2006 mně má kamarádka a misionářka v jedné osobě Jana Ungerová z Brna poslala na Zelený čtvrtek toto zamyšlení na téma poslední večeře Páně. Moc se mi to už tehdy líbilo, proto si její pohled na tento den, který se udál před dávnými časy, dovolím tady zkopírovat… Všem přeji krásné Velikonoce s velkou radostí ze Vzkříšeného Krista…

Zelený čtvrtek      

Možná byl ten čtvrtek den jako každý jiný… Neslavili spolu poprvé. Najedli se a pak šli ven. Některé věci byly trochu divné, třeba to umývání nohou a tak, ale – Ježíš přece vždycky dělal něco nového a divné by bylo spíš to, kdyby nic divného nedělal… Nikoho z nich snad vůbec nenapadlo, že je to naposled. On jim to sice říkal, ale to jim došlo až už bylo po všem. Kdyby to tušili, možná by ten večer vypadal jinak. Tolik otázek zůstalo nezodpovězených, tolik chvílí prospaných… Přece by se dalo zůstat chvilku vzhůru, kdyby člověk věděl. Říct pár slov. Podat ruku. Proč jsi to neřekl jasněji? Ne, řekl jsi všechno, co jsme potřebovali vědět. Jim i nám. Přeji nám všem, abychom měli oči a uši otevřené pro to, co On říká. Abychom tyhle Velikonoce nepropásli…

Jana Ungerová, L.P. 2006                                                

Getsemanská zahrada v roce 2016. Foto: Lenka Fojtíková

 

Getsemanská zahrada leží pod úpatím Olivové hory. Kromě velmi starých olivovníků z biblické doby zde můžete najít Chrám národů (na snímku), který byl postaven v letech 1919-1924 podle plánů italského architekta A. Barluzziho. Foto v roce 2014: Lenka Fojtíková

 

Interiér Chrámu národů – strop v roce 2016. Foto: Lenka Fojtíková

 

Interiér Chrámu národů v Getsemanské zahradě vJerusalému na úpatí Olivové hory.. .

 

V kostele je možno vidět kámen, na kterém se P. Ježíš v úzkosti modlil a krví potil. Chrám je velmi temný a navozuje iluzi noci, v níž byl Ježíš zatčen. Foto: Lenka Fojtíková

 

Vzpomínky P. Josefa Malára, jak se slavily Velikonoce na Lhotkách

V srpnu to bude osm let, co na věčnost odešel rodák z Nové Lhoty na Hodonínsku P. Josef Malár. Na sklonku života jsem často navštěvovala P. Josefa Malára. Poslední roky svého života trávil v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Při jedné návštěvě zavzpomínal, jak vypadaly Velikonoce za jeho dětství v Nové Lhotě. Na závěr se rozpovídal i o tom, jak se slaví tyto křesťanské svátky v Německu, kde prožil velkou část svého aktivního života.

Velikonoce na Lhotkách a Německu

„Na Lhotkách se na Zelený čtvrtek odhalily oltáře stejně jako dnes. Říkalo se, že ten den odletěly všechny zvony do Říma. My jsme proto coby malí kluci chodívali klepat. Bývalo nás patnáct až dvacet. Měli jsme vrzgáče nebo klepáče. Na Velký pátek nebývalo uctívání kříže, ale jen jeho odhalování. V kostele byl ale Boží hrob s tělem zemřelého Krista a vystavenou Nejsvětější svátostí, kam se lidé přicházeli modlit. Samozřejmě že byla odpoledne také křížová cesta,“ vzpomínal na dávnou dobu za první republiky kněz.

Podle jeho vzpomínek byla oslava Vzkříšení za jeho mládí velmi slavnostní. Z kostela vyšel průvod. Dívky byly nastrojené coby družičky a na nosítkách nesly sochu vzkříšeného Ježíše Krista. Procesí prošlo celou vesnicí až na kopec a pak zase zpátky. Věřící zpívali a také vyhrávala muzika. Lhotky byly tehdy přeplněné. Žily tu až dva a půl tisíce obyvatel, což bylo o dvě třetiny více lidí než dnes. V neděli se pak při hrubé mši svaté světily velikonoční pokrmy.
V pondělí hoši obcházeli děvčata až odpoledne po požehnání.
„Měli jsme šibák upletený z devíti proutků. Nám ho vždy pletl tatínek. Na proutky se chodívalo už ve svatém týdnu,“ připomněl starý kněz. Zatímco malí hoši dostávali od děvčat barvená vajíčka nebo ořechy, starší nic. Děvčata se pak na kluky vydávala se šibákem v úterý.
Také v Bavorsku se na Zelený čtvrtek klepalo, ale jen v kostele. Venku ale byla pod širým nebem křížová cesta. Velkopáteční obřady si mohli věřící prožít v klidu, protože je tam Velký pátek státní svátek. Lidé mají volno od pátku až do pondělí. Po velkopátečních obřadech byla v Bavorsku vystavena Nejsvětější svátost a až do noci se adorovalo. V sobotu byl až do večera klid.
Od devíti hodin se pak začala slavit bohoslužba. V neděli byla mše svatá už o půl páté ráno. „Pak jsem vždy pozval spolupracovníky farnosti na velkou snídani. Byli tam lektoři, ministranti a další pomocníci. Mohlo nás být třicet až čtyřicet. Typickým jídlem bylo uzené zapečené v chlebě. Bylo nás hodně, proto jsem objednal rovnou tři pecny. Je to velká dobrota. Samozřejmě že se pila káva. Při nedělní mši svaté se žehnaly pokrmy. Lidé přinášeli vajíčka, beránky, zajíčky. Těmito pokrmy se obdarovávali jen uvnitř rodiny. Že by se obcházeli přátelé, jak to známe v Čechách a na Moravě, tak takový zvyk tam není. A už vůbec ne že by se šlahaly, nebo polévaly ženy,“ upozorňoval před pár lety kněz.

P. Josef Malár studoval v letech 1940 – 1947 Gymnázium v Praze a poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Olomouci. Po jeho uzavření v padesátém roce odmítl pokračovat ve studiu pod státní kontrolou v Litoměřicích. Poté na tři roky putoval do neslavně proslulých PTP. Po návratu pracoval v Praze jako dělník na stavbách až do roku 1965. V roce 1966 emigroval za dramatických okolností přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska. Bohoslovecká studia dokončil v Dillingenu v Německu. 25. června 1967 přijal v Augsburgu kněžské svěcení. V letech 1967 – 1972 působil coby kaplan v Reichertshofenu u Ingolstadtu. V roce 1972 se stal farářem v Bachhagelu. V roce 2000 odešel do penze, ale dál pak ještě vypomáhal ve farnosti.

Lenka Fojtíková