Olomoucký arcibiskup Jan Graubner slaví sedmdesátiny

Zítra, to je ve středu 29. 8., oslaví olomoucký arcibiskup Jan Graubner sedmdesáté narozeniny. Když před deseti lety slavil šedesátiny, měla jsem tu čest s ním udělat rozhovor. Při příležitosti jeho letošního jubilea si zde dovoluji tento rozhovor zveřejnit a připomenout, o čem jsme se tehdy bavili.

Olomoucký arcibiskup Jang Graubner na Svatém Antonínku.

Když jsem oslovila olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera s prosbou o rozhovor, měla jsem obavy, že budu muset na vhodný termín čekat dlouhé měsíce. Pan arcibiskup byl ale vstřícnější než někteří starostové obcí s pár stovkami obyvatel. Řekl: „Přijďte zítra. Ráno sice jedu do Prahy, ale po čtvrté hodině bych už měl být zpátky“. Slovo dodržel. Přichvátal z vlakového nádraží s mírným zpožděním a pár kapkami potu na čele. Bez jakéhokoliv odpočinku začal okamžitě odpovídat na mé otázky, a tak deset dní před jeho kulatým životním jubileem mohl v Arcibiskupském paláci v Olomouci vzniknout následující rozhovor.

 *Narodil jste se v Brně, což bylo na tu dobu docela neobvyklé, protože jste s rodiči žili ve Strážnici. Tehdy se přece za porodem tak daleko nejezdilo…

Maminka měla v těhotenství problémy. Dokonce když čekala první dítě, tak ji lékař řekl, aby to dala pryč a  že nikdy děti mít nebude. Maminka tuto nabídku ale odmítla a nakonec nás bylo pět sourozenců.

*Narodil jste se v pohnutém osmačtyřicátém roce. Jak jste tuto skutečnost prožíval v dětství a dospívání?

Za rodinu jsem velmi vděčný, protože tam byla nádherná atmosféra, i když to někdy bylo velmi náročné. Naši měli továrnu, která se později jmenovala Šohaj. Tu jim vzali i s obchodem hned v osmačtyřicátém.

*A co pak tatínek dělal?

Nějakou dobu ještě prodával v obchodě. Chtěli nás ale vystěhovat i z baráku, který zabrali, tak se stále bránil. Když už jim došla trpělivost s jeho různými odvoláními, tak strýce na krátkou dobu zavřeli a tatínka ve čtyřiceti odvedli na vojnu k PTP. V té době ženy s dětmi vystěhovali.

*Kam?

Skončili jsme u sedláka ve výminku. Byt byl sice pro pět dětí malý a vlhký, ale atmosféra u těch lidí byla skvělá. Žili jsme tam deset let. Potom se začaly stavět družstevní byty a my jsme byli jedni z prvních družstevníků, abychom se dostali do činžáku.

*Jak máte ve vzpomínkách uchovanou Strážnici svého dětství a mládí?

Je to samozřejmě domov, a proto na lidi, s nimiž jsem se tam stýkal, vzpomínám velmi rád. Přestože je málo času, stále se tam rád vracím.

*Ještě před nástupem na teologická studia jste rok musel pracovat jako dělník. Proč?

Na gymnázium jsem šel s tím, že chci být knězem. Starší sestra se ale nedostala nikam. Nesměla na školu ani do učení. Udělala si jen vyšívačský kurz a přihlásila se do Veselí na večerní gymnázium. Když na to přišli soudruzi, vyletěla po dvou měsících. Pak jsem se chtěl hlásit já, proto mně všichni říkali, že nemám rozum, protože nemám šanci. Vydal jsem se tedy na jednu z mých prvních poutí na Hostýn. Ještě dnes si přesně pamatuji místo, kde jsem klečel.

*Pamatujete si také, co jste tehdy Panně Marii svěřil?

Modlil jsem se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mi říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, bude to zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal. Každopádně to pro mne tehdy byl obrovský klukovský zážitek víry. Před maturitou mi jeden kněz radil, abych si nepodával přihlášku do semináře, protože bych nemusel být připuštěn k maturitě. Tak jsem poslal přihlášku na zubařinu do Brna. Tam mne nevzali, protože jsem měl hezkou větičku v posudku ze školy. Pamatuji si ji dodnes: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“

*To byl tedy důvod, proč jste se na rok stal dělníkem?

Snažil jsem se ještě po termínu to zkusit do semináře, kde mi řekli, že je pro Olomouc jedno místo volné, protože někdo prokádrovaný nepřišel k pohovoru.  Zajel jsem tedy k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mě různě vyptával. Byl u toho ještě jeden kněz z našich končin a ten se zeptal: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Když to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ – „Když jsem se narodil, tak tatínek už byl dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan kapitulní vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě.

*Byla to pro další život dobrá zkušenost, že jste byl rok dělníkem?

Určitě toho nelituji. Bylo dobré být s lidmi v továrně, bydlet na internátě a vyzkoušet si i takový způsob života.

*Měl jste to štěstí, že jste se na studiích setkal ještě s otcem Antonínem Šuránkem.

Ano. Páter Šuránek byl naším spirituálem v prvním ročníku. Ve druhém ročníku jsem dělal prefekta prvákům, takže jsem chodíval i s nimi, a proto jsem ho častěji zažil v semináři i na Antonínku, kde jsme společně prožili nějaký ten čas.

*Pamětníci na něj vzpomínají, že to byl svatý kněz. Je to pravda?

Ano. Já o tom nepochybuji.

*V čem byl lepší než ti ostatní?

Byl to především velmi opravdový člověk. Zásadový, jasný, který neuhýbal, stál si za svým názorem, i když to bylo tvrdé a těžké, zůstával věrný tomu, co viděl, že je potřebné. Někteří něčemu třeba i nerozuměli. Sem tam se stalo, že říkali, že je tvrdý. Dodržoval poslušnost i v době, kdy měl odňatý státní souhlas. Když ale řeknu svatý, tak si nemyslím, že každý svatý je hodný napodobování úplně ve všem, co dělal. Svatý se nemá kopírovat. Na otci Šuránkovi jsou vidět některé ctnosti v hrdinském stupni, i když některé věci jsou osobité a patřící té době a jeho nátuře. Jinak v něm vidím člověka, který podle mého názoru jistě v nebi skončil.

*Každého kněze si Pán volá do služby jiným způsobem. Jak to bylo u vás?

Když jsem končil základní školu, už jsem věděl, že chci být knězem. Netvrdím, že jsem o tom nikdy nezapochyboval. Samozřejmě, že vše potom zrálo a objevily se různé otazníky, které bylo zapotřebí probojovat.

*Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče?

Rodiče to přijali trošku se zvednutým prstem, že si to mám pořádně rozmyslet, protože tato služba se bere vážně.

*Žili jste doma víru?

Určitě. Maminka byla za svobodna katechetkou a tatínek se dost věnoval překládání náboženské literatury.

*Možná tomu napomohla i nelehká atmosféra po osmačtyřicátém roce.

Samozřejmě, i zkoušky byly užitečné, protože nás to vedlo k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si také zvyknout, že se některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Možná to bylo svým způsobem i dobré, protože to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži.

*Po svěcení jste zřejmě ani ve snu netušil, že byste jednou mohl být arcibiskupem. S jakou ideou jste šel do duchovní služby? Co bylo vaším snem či cílem, když jste šel mezi věřící jako kaplan a později farář?

Jako student jsem měl možnost poznat hezké společenství mladých věřících lidí. Byl to pro mne velký dar, který jsem pak často míval před očima. Kam jsem přišel, pokoušel jsem se budovat společenství věřících, zvláště s mladými lidmi.

*Dařilo se vám to i v době normalizace?

Samozřejmě, že to nebylo snadné. Sem tam byly pohovory s církevními tajemníky a STB i soudruzi z radnice leccos vzkazovali. Chodila různá upozornění a varování. Jestli jsem to dělal dobře, ať posoudí milosrdný Bůh. Snažil jsem se a z některých věcí mám radost.

*Proč jste si za heslo vybral právě citát z Janova evangelia: Udělejte, co vám řekne?

Hledal jsem blízkost Panny Marie a jasnou cestu za Kristem. Tehdy mi svitlo, že toto je jediná Mariina rada, kterou v Písmu máme. Vidím v tom ještě trochu víc než poslušnost. Když děláme to, co říká Ježíš, tak dáváme Pánu příležitost, aby se budovalo jeho dílo a nejen naše. Aby to byly Boží skutky a projevila se v tom i Boží moc.

*Sedmnáct let jste působil v různých farnostech, osmnáct let jste už biskupem, později arcibiskupem. Jsou to téměř dva stejné časové úseky, takže můžete porovnávat práci kněze ve farnosti, činnost biskupa či arcibiskupa. Dá se to vůbec porovnávat? Pokud ano, co je náročnější?

Ze své zkušenosti říkám, že je úřad biskupa daleko náročnější. Dokud byl člověk ve farnosti, myslel si, že je toho moc, a že je to náročné. Dnes už se na to dívám trošku jinak. Když kluk maturuje, tak si také myslí, jak je to obrovská zkouška. Když pak udělá vysokou, zjistí, že maturoval v podstatě každý semestr. Život učí člověka dívat se pozpátku na věci s odstupem.Ve službě jsem ale rád a byl jsem rád i ve farnostech, kde jsem působil.

*Když se dnes ohlédnete zpět, které okamžiky pro vás byly ve funkci arcibiskupa nejtěžší?

Nejtěžší pro mě asi bylo snášet pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se bránit. Nešlo o mě, ale o to, že lidé slabé víry by mohli být pohoršeni. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat s tím, že v tomto úřadě nejsou jen radostné okamžiky.

*Co vás v církvi v České republice těší a z čeho jste naopak smutný?

Vždy mám radost, když vidím živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Věřící, kteří se snaží ze své víry žít, ať už jsou jakéhokoliv věku a na jakékoliv rovině vzdělání či zapojení v církvi. Myslím si, že se v této oblasti řada věcí podařila. Můžeme se podívat třeba na vše, co se děje v charitě. Před dvaceti lety tu žádná charita nebyla, dnes jen v diecézi má přes tisíc zaměstnanců a co se všechno kolem toho děje! Myslím, že v republice není jiná organizace, která by měla tolik aktivních dobrovolníků, jako máme my. To jsou všechno ušlechtilé a krásné věci. Podařila se tu spousta krásných věcí. Na druhé straně si myslím, že by to někde mohlo být lepší, protože to v některých farnostech nefunguje. Věřící by měli mít ještě větší zodpovědnost za život církve i společnosti. Myslím teď například, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby v rodinách zachovávali věrnost a dobrou atmosféru pro děti. Tím by mohla být další generace šťastná a dobře zformovaná. Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když někde lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat.

*V duchovní službě jste pětatřicet let. Jak se podle vašeho mínění za tu dobu církev v naší zemi změnila?

Tehdy byla totalita, dnes je svoboda. Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme dříve dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je početně slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí představy, smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat.

*A co vidíte momentálně za největší problém v církvi v rámci celé Evropy?

Problémem církve v Evropě je vysoká životní úroveň. Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách v mnoha kulturách, kdy často právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má jakýsi negativní dopad i na život církve. Zároveň je to ale také výzva a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království.

*V duchovní službě jste se za ty roky setkal se spoustou „obyčejných“ i slavných lidí. Kdo z nich vám nejvíce utkvěl v paměti? Je někdo, na koho nikdy nezapomenete?

Jsou to spíše lidé, které jsem poznal z osobnějších kontaktů nebo třeba ještě z působení ve farnosti. V této chvíli si například vybavuji dvě postižené ženy. Jedna na vozíku, druhá na posteli. Jsou to lidé, které není venku nijak vidět, ale jsou to silné osobnosti a krásné duše. Člověk z toho pak čerpá povzbuzení.

*Vaše služba je velmi náročná. Zatímco většina lidí může o víkendu odpočívat a načerpat sílu, vy máte právě o víkendech spoustu povinností. Kdy odpočíváte? Máte na to vůbec čas? Vrátný mě před vaším příchodem prozradil, že v úřadu býváte už před sedmou ráno a odcházíte po sedmé večer.

Člověk musí udělat něco pro své zdraví. Občas absolvuji nějakou procházku či projížďku na kole, abych se trošku odreagoval a hýbal se. Někdy se odreaguji knížkou.

*Představte si, že jste znovu studentem gymnázia. Šel byste opět do kněžské služby?

Určitě. Byl a jsem šťastný a spokojený teď, i když jsem byl knězem ve farnostech. Nemám důvod hledat štěstí jinde.

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner se narodil 29. 8. 1948 v Brně. Po maturitě na strážnickém gymnáziu v roce 1967 pracoval rok jako skladník v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. V roce 1968 začal studovat teologickou fakultu a 23. 6. 1973 byl vysvěcen na kněze. Po svěcení působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. Dne 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem, 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem.

Článek k jubileu pana arcibiskupa a pozvánka na děkovnou mši svatou za sedmdesát let života naleznou čtenáři na webových stránkách Arcidiecéze olomoucké zde

Kromě výše uvedeného rozhovoru jsem při přiležistosti šedesátých narozenin  pana arcibiskupa napsala také tuto story:

Arcibiskup Graubner: Blahobyt vede k rozpadu společnosti

Obyvatelé hodonínského okresu se mohou při nejrůznějších církevních slavnostech a událostech sejít s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Většinou za věřícími přijíždí do jejich farností. Včera například nechyběl při otevření nové Církevní školy ve Veselí nad Moravou. V sobotu ale  pozval všechny věřící a přátele do olomoucké katedrály, kde při mši svaté se všemi společně děkoval za šedesát let život. Kulatého životního jubilea se dožil v pátek 29. srpna.

Přestože žila rodina Graubnerů ve Strážnici, syn Jan se před šedesáti lety narodil v Brně. Jeho maminka měla zdravotní problémy, proto hledala pomoc odborníků na soukromé klinice v Brně. Jeden lékař jí přitom nejdříve tvrdil, že vůbec nebude moct mít děti. Nakonec jich měla pět.

Nelehké dětství

Dětství a dospívání prožil budoucí arcibiskup na Slovácku. Situace tehdy přitom nebyla vůbec jednoduchá. Vždyť na svět přišel v pohnutém osmačtyřicátém roce. Tatínkovi ještě před jeho narozením komunisté sebrali oděvní továrnu i obchod. Nakonec byl ve čtyřiceti letech povolán na vojnu k neblaze proslulému pomocnému technickému praporu (PTP) a manželku i s dětmi pak vystěhovali do výminku k jednomu sedlákovi. Zde žili deset let a poté se rodiče stali jedněmi z prvních družstevníků, aby mohli získat byt.

Arcibiskup dnes přesto na pohnuté roky útlého mládí nevzpomíná s žádnou hořkostí v hlase. „I tyto zkoušky byly užitečné, protože nás vedly k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si zvyknout, že se nám některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Člověk si ale zvykl, protože nás to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži,“ poukazuje arcibiskup na pozitiva, která se snažil z nelehkého období života vytěžit.

Poté připomíná, že už po absolvování základní školy věděl, že se chce stát knězem. K tomu ale potřeboval maturitu. Všichni mu ale říkali, že je to marné, protože jeho sestra se nesměla ani vyučit, natož studovat.

Zásah Panny Marie

Mladičký Jan Graubner proto před přijímacím řízením vyrazil na jednu ze svých prvních poutí na svatý Hostýn. Ještě dnes si pamatuje, kde tehdy klečel a prosil Pannu Marii o pomoc. Modlil jsme se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mně říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, tak to bude zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal,“ vzpomíná na obrovský klukovský zážitek víry arcibiskup.

Syn fabrikanta

Na gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním. Ještě před tím mu ale jeden kněz poradil, aby si nepodával přihlášku do semináře, protože by nemusel být připuštěn k maturitě. Poslal proto přihlášku na zubařinu do Brna. Tam ale nebyl přijat. Na vysokou školu s ním totiž putoval posudek, v němž bylo napsáno: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“ Po termínu se proto ještě snažil dostat na teologická studia. Zajel k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mladého maturanta vyptával na různé věci. U pohovoru byl ale i jeden kněz z našich končin a ten položil zásadní otázku: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Jakmile to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ „Když jsem se narodil, tak už byl tatínek dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si  dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan generální vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě,“ připomíná arcibiskup.

Duchovní služba

Na kněze pak byl vysvěcený 23. června 1973. Poté působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem. 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem. „Kdy jsem za tu dobu prožíval nejtěžší okamžiky? Asi to bylo období, ky jsem musel  snášet všelijaké pomluvy, které se  nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se nějakým způsobem bránit. Nikdy jsem přitom nic nezanedbal a nesnažil se něco špatného krýt. Dělal jsem, co jsem uměl. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat, že tomto v úřadě nejsou jen radostné okamžiky,“ míní arcibiskup.

Církev se změnila

Za pětatřicet let arcibiskupovy duchovní služby se církev hodně změnila. Dříve byla totalita, dnes je svoboda. „Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme v minulosti dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat,“ míní arcibiskup Graubner.

Vysoká životní úroveň

Poté připomíná, že má vždy radost, když vidí živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Podle jeho mínění je ale celoevropským problémem vysoká životní úroveň. „Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách mnoha kultur, kdy právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má také určitý negativní dopad i na život církve. Zároveň jde o ale o výzvu a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království,“ tvrdí arcibiskup.

Nedostatek lásky

Podle jeho mínění je důležité, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby se v rodinách zachovávala věrnost a dobrá atmosféra. Jedině tak může být další generace šťastná a dobře zformovaná. „Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat,“ uzavírá arcibiskup .

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na Svatém Antonínku.

 

 

 

 

Vzpomínka na úžasné setkání s pamětnicí dávných časů

Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010  – Putování za pamětníky

Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.

Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík

Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík

Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…

Foto Filip Fojtík

„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.

Foto Filip Fojtík

„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík

Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík

„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“

Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.

Horňácko se dnes loučilo s panem rídícím Okénkou

Krátce po obědě jsem se dnes vydala do Malé Vrbky na Horňácku. Do těchto končin jsem obyčejně po dlouhé roky coby novinářka mířila za nějakou folklorní akcí či příběhem zajímavého člověka, který zde žije. Tentokrát jsem se ale vydala uctít památku pana rídícího Františka Okénky, který svůj příběh dožil přesně před týdnem v pátek 13. dubna.

První smuteční hosté se u maličké kaple začali scházet s hodinovým předstihem. Byl mezi nimi například i vydavatel František Šalé, který o panu rídícím k jeho devadesátinám napsal a vydal knihu s názvem Švarný šohajíček šlapával chodníček.

Rozloučít se s panem Okénkou přišla celá řada muzikantů nejen z Horňácka ale i jiných regionů. Nechyběl mezi nimi ani skladatel, houslista a zpěvák Jiří Pavlica. Horňáčtí zpěváci a muzikanti panu Okénkovi zahráli a zazpívali u hrobu. Na šmolkově modrém nebi v tu chvíli zářilo žhavé slunce, příroda byla nastrojená v bílém rozkvetlými stromy a na stromech zpívali ptáci. Jakoby se i příroda chtěla slavnostně rozloučit s mužem, který se nezapomenutelně zapsal do dějin Horňácka.

Za kraj, ve kterém pan rídící prožil celý život, se se zemřelým rozloučil veterinář z Malé Vrbky Jiří Miškeřík. Zde je doslovný přepis jeho smuteční řeči: „Byli hudci, byli, světa prechodili, po malučkej chvíli fšeci sa zminuli…

Vážená zarmútěná rodino, smuteční hosté, pripadl mně nelehký úkol, rozlúčit sa za naše Horňácko a dědiny vrbeckokuželovského kúta s našim spoluobčanem, panem rídícím Františkem Okénkú a poděkovat mu za fšecku prácu, kerú vykonal ve školstvju, kultury a aktivním působením v různých spolkoch. Mysliveckém, fčelarském, či v tělovýchovnej jednotě sokol. Bylo by teho moc, na co by sme mohli vzpomínat. Fšecko je také zapsané v knize vydané k jeho devadesátým narozeninám Švarný šohajíček šlapával chodníček.  Odcházá pedagogický pracovník, muzikant, zpěvák, tanečník, tvůrce kulturních poradú, konferenciér, lidový vypravěč a mohli bysme pokračovat dál. Nám fšeckým ostavajú krásné vzpomínky na chvíle strávené v jeho prítomnosti. Lúčím sa jménem obcí Horňácka, rady Horňáckých slavností, jménem horňáckých sborů, muzikantů, zpěváků, také myslivců, včelarů, sokolů, v neposlední radě i jménem svým, slovama pěsničky: „Kapky večerní rosičky vylejú na mňa slzičky, fúkne větr, pozavívá, zaplače mně, aj zazpívá. Kamarádi aj prátelé, lúčite sa pri mém hrobě, na mňa v dobrém vzpomínajte, na mňa nezapomínajte.“ Nezapomeneme, buďte sbohem…“

Za rodinu promluvil lékař Jan Pavlík:

„Strýc František byl pro mne velkým životním vzorem. Už tady bylo řečeno několik podstatných věcí z jeho života. Jen bych chtěl poděkovat za vaši účast, že jste přišli složit poklonu tomuto velkému člověku, který se zapsal do kraje nejen Horňácka, ale možná celého Slovácka, svým životním krédem milovat svůj rodný kraj a tradovat i dále lidovou píseň jako projev dědictví, které jsme podědili. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filozofie v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím patřila k nejpřednějším v jeho životě. Prozaicky na závěr: „A tiše, tichounce míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín, a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje. Čest jeho památce!“

(Národní ústav lidové kultury dnes na svých stránkách zveřejnil řeč pana Pavlíka v plném znění, která ale na malovrbeckém hřbitově v této podobě nezazněla, proto si ji sem dovoluji zkopírovat:

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

V tuto chvíli prožívá hluboký smutek nejen nejbližší rodina, rodáci ale i širší veřejnost celého Horňácka, ba i celého Slovácka. František Okénka byl významnou osobností nejen pro svoji profesi kantorskou, ale i osobností, která dokázala uchopit šíření tradic lidové kultury i v době, kdy začaly být tradiční projevy duchovního a kulturního života ohrožovány novou ideologií. Jako jeden z výhonků košatého stromu rodů tohoto kraje pokračoval v tradici otců, v jejichž životě byla láska k duchovní a kulturní tradici nedílnou součástí každodenního života. Světlo světa spatřil František v Malé Vrbce 5. května 1921 v rodině tkalce a sedláka, Tomáše a Jenovéfy Okénkových. Vyrůstal jako třetí dítě vedle starších sourozenců, Jana a Anny. Již jako malý chlapec začal brzy vnímat pevný řád života katolické rodiny, v níž se při výchově dětí uplatňovaly morální a duchovní principy naplňované láskou rodičů k dětem. Na vzájemném krásném vztahu v rodině se výrazně podílela jeho matka Jenofa, která mu vložila do srdce poklad největší, lásku k rodnému kraji a jeho písňovému bohatství. Jak sám ve svých pamětech uváděl, výraznou roli v názorových postojích však připisoval otci: cituji z jeho vzpomínek, které zazněly při našich vzájemných setkáních. Otec byl pro mne ušlechtilým příkladem poctivosti, pracovitosti, lásky k rodnému kraji a úcty k dávnému kulturnímu i duchovnímu odkazu minulých generací.

V jinošském věku byl František ovlivněn i svým strýcem, učitelem Janem Okénkou, který působil jako ředitel obecné školy ve Strážnici. Po absolvování měšťanky v roce 1937 nastoupil studia na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1941 zdárně dokončil svá studia a jeho učitelská kariéra začíná na obecné škole v Malé Vrbce. Po zkouškách odborné způsobilosti nastoupil na trojtřídní školu do Kuželova. Osudově zde poznal svou životní lásku, zpěvačku a tanečnici Boženu, která pocházela z rodiny Jana Čambala, vynikajícího muzikanta a varhaníka místního kostela. Válečné události hrozily mladému kantorovi totálním nasazením do Říše. Řízením osudu však byl jako muzikant cimbálové muziky Jožky Kubíka umístěn na práce v kunovické továrně Avia. V posledním roce války se vrací domů, kde pomáhal otci v hospodářství. Po ukončení války nastoupil v roce 1946 na trojtřídní školu v Hrubé Vrbce. Po dvou letech se vrací zpět na malovrbeckou dvoutřídku jako řídící učitel. V roce 1966 přechází na hrubovrbeckou trojtřídní školu, kde působil jako ředitel až do roku 1983, kdy po dvaačtyřiceti letech kantořiny odchází do důchodu s titulem Vzorný učitel. V ohlédnutí za jeho dlouholetým učitelským působením lze konstatovat, že byl pro rodný kraj velkým přínosem nejen jako kantor, zpěvák, muzikant, tanečník, konferenciér, lidový vypravěč, ale i jako sběratel, upravovatel a autor lidových písní, organizátor kulturního života na Horňácku a v neposlední řadě i jako znamenitý průvodce na kuželovském Větráku, kde působil od roku 1987 až do roku 2014. Rozsah jeho aktivit byl vpravdě široký. Pro rodný kraj byl doslova požehnáním.

V poválečných letech stál v čele obnovování kulturních tradic Horňácka. Od prvních ročníků strážnických slavností se uplatňoval nejen jako sólista tanečník a zpěvák, ale především jako organizátor folklorních aktivit vesnických skupin z Horňácka. Svojí upřímnou povahou, otevřeným srdcem pro každého s nímž se setkal, získal si široký okruh přátel. Muzikantským, vypravěčským, ale především pěveckým projevem dokázal získávat srdce posluchačů nejen na rodném Horňácku, ale i v širokém okolí. Svými aktivitami taky přispěl do rozkvětu spolkové činnosti sokolské, včelařské a myslivecké. Od počátku padesátých let, kdy přišel do muziky Jožky Kubíka jako tercáš, začaly u něj převládat aktivity folklorní. Kolem Kubíkovy muziky dokázal brzy vytvořit skupinu zpěváků a tanečníků, se kterou v následných letech důstojně reprezentoval Horňácko na mnoha místech republiky. Výrazně přispěl k propagaci kraje jako organizátor a člen programové rady Strážnických slavností. S řadou dalších organizátorů Horňáckých slavností přispěl v rodném kraji k vytvoření celkového obrazu Horňácka jako regionu, v němž naplno žije a dále se rozvíjí folklorní činnost ve všech horňáckých obcích. Jako zkušený pedagog poznal, že je potřeba věnovat větší péči budování vztahu mladé generace k tradiční kultuře a lásce k rodnému kraji. Ochotně se stále zapojoval i v pokročilém věku do šíření lidových tradic i v pokročilém věku. Po „devádesátce“ ještě stále vystupoval v programu Horňáckých slavností i v programech u větrného mlýna v Kuželově.

Spolu s manželkou Boženou vychovávali v lásce k rodnému kraji a jeho tradicím obě děti, Aničku i Františka. Oba dva pokračují v šíření lidových tradic ve stopách svého otce i matky jako zpěváci a syn František i jako cimbalista hrubovrbecké muziky. Hluboko v srdci mně zůstanou navždy uloženy chvíle našich společných setkání naplňovaných vzpomínkami ze života horňáckých osobností i veselých příhod kolem Kubíkovy muziky. Tyto návraty k živé vodě dětství a dospívání byly chvílemi, v nichž vždy pookřál. V období mého mladického zrání byl a stále zůstával pro další nástupnické generace vzorem ušlechtilosti i jako nositel rodinných i kulturních tradic rodného kraje. Měl jsem to štěstí, že jsem po jeho boku mohl kráčet při folklorních aktivitách již od junáckých let. To, co zasel do našich duší, vzklíčilo a my bychom měli onu lásku k lidovému tanci, zpěvu, nářečí a krajovým zvykům šířit dál a ctít hodnoty, které posilují národní hrdost. Rozsahem své činnosti v oblasti šíření kulturního odkazu minulých generací Horňácka se zařadil k významným osobnostem z řad muzikantů a zpěváků našeho kraje. Jak již to v životě chodí, přichází i čas odcházení, čas ticha, kdy se začíná v paměti lidské odvíjet příběh života jen ve vzpomínkách. Tak jsem jej začal vnímat při svých návštěvách v posledních dvou letech. Nebylo potřeba slov, stačilo nám vnímání vzájemného objetí. Jeho osobnost bude posluchačům vždy připomínat profilové CD s názvem Preletěuo ftáča (1996) a čtenářům pak monografie Švarný šohajíček šlapávau chodníček, která je důstojným profilem vážené osobnosti kulturního života Horňácka. V roce 2007 byl učitel František Okénka pro své zásluhy o šíření lidových tradic uveden do Síně slávy Folklorní akademie- FOSKAR. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada jeho dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filosofie, v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím, patřila k nejpřednějším v jeho životě.

A tiše, tichounce, míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje…

Čest jeho památce.

Jan Pavlík, duben 2018

Panu rídícímu u hrobu zahráli muzikantiz Horňácka.

Jana Ungerová: ZELENÝ ČTVRTEK

V roce 2006 mně má kamarádka a misionářka v jedné osobě Jana Ungerová z Brna poslala na Zelený čtvrtek toto zamyšlení na téma poslední večeře Páně. Moc se mi to už tehdy líbilo, proto si její pohled na tento den, který se udál před dávnými časy, dovolím tady zkopírovat… Všem přeji krásné Velikonoce s velkou radostí ze Vzkříšeného Krista…

Zelený čtvrtek      

Možná byl ten čtvrtek den jako každý jiný… Neslavili spolu poprvé. Najedli se a pak šli ven. Některé věci byly trochu divné, třeba to umývání nohou a tak, ale – Ježíš přece vždycky dělal něco nového a divné by bylo spíš to, kdyby nic divného nedělal… Nikoho z nich snad vůbec nenapadlo, že je to naposled. On jim to sice říkal, ale to jim došlo až už bylo po všem. Kdyby to tušili, možná by ten večer vypadal jinak. Tolik otázek zůstalo nezodpovězených, tolik chvílí prospaných… Přece by se dalo zůstat chvilku vzhůru, kdyby člověk věděl. Říct pár slov. Podat ruku. Proč jsi to neřekl jasněji? Ne, řekl jsi všechno, co jsme potřebovali vědět. Jim i nám. Přeji nám všem, abychom měli oči a uši otevřené pro to, co On říká. Abychom tyhle Velikonoce nepropásli…

Jana Ungerová, L.P. 2006                                                

Getsemanská zahrada v roce 2016. Foto: Lenka Fojtíková

 

Getsemanská zahrada leží pod úpatím Olivové hory. Kromě velmi starých olivovníků z biblické doby zde můžete najít Chrám národů (na snímku), který byl postaven v letech 1919-1924 podle plánů italského architekta A. Barluzziho. Foto v roce 2014: Lenka Fojtíková

 

Interiér Chrámu národů – strop v roce 2016. Foto: Lenka Fojtíková

 

Interiér Chrámu národů v Getsemanské zahradě vJerusalému na úpatí Olivové hory.. .

 

V kostele je možno vidět kámen, na kterém se P. Ježíš v úzkosti modlil a krví potil. Chrám je velmi temný a navozuje iluzi noci, v níž byl Ježíš zatčen. Foto: Lenka Fojtíková

 

Vzpomínky P. Josefa Malára, jak se slavily Velikonoce na Lhotkách

V srpnu to bude osm let, co na věčnost odešel rodák z Nové Lhoty na Hodonínsku P. Josef Malár. Na sklonku života jsem často navštěvovala P. Josefa Malára. Poslední roky svého života trávil v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Při jedné návštěvě zavzpomínal, jak vypadaly Velikonoce za jeho dětství v Nové Lhotě. Na závěr se rozpovídal i o tom, jak se slaví tyto křesťanské svátky v Německu, kde prožil velkou část svého aktivního života.

Velikonoce na Lhotkách a Německu

„Na Lhotkách se na Zelený čtvrtek odhalily oltáře stejně jako dnes. Říkalo se, že ten den odletěly všechny zvony do Říma. My jsme proto coby malí kluci chodívali klepat. Bývalo nás patnáct až dvacet. Měli jsme vrzgáče nebo klepáče. Na Velký pátek nebývalo uctívání kříže, ale jen jeho odhalování. V kostele byl ale Boží hrob s tělem zemřelého Krista a vystavenou Nejsvětější svátostí, kam se lidé přicházeli modlit. Samozřejmě že byla odpoledne také křížová cesta,“ vzpomínal na dávnou dobu za první republiky kněz.

Podle jeho vzpomínek byla oslava Vzkříšení za jeho mládí velmi slavnostní. Z kostela vyšel průvod. Dívky byly nastrojené coby družičky a na nosítkách nesly sochu vzkříšeného Ježíše Krista. Procesí prošlo celou vesnicí až na kopec a pak zase zpátky. Věřící zpívali a také vyhrávala muzika. Lhotky byly tehdy přeplněné. Žily tu až dva a půl tisíce obyvatel, což bylo o dvě třetiny více lidí než dnes. V neděli se pak při hrubé mši svaté světily velikonoční pokrmy.
V pondělí hoši obcházeli děvčata až odpoledne po požehnání.
„Měli jsme šibák upletený z devíti proutků. Nám ho vždy pletl tatínek. Na proutky se chodívalo už ve svatém týdnu,“ připomněl starý kněz. Zatímco malí hoši dostávali od děvčat barvená vajíčka nebo ořechy, starší nic. Děvčata se pak na kluky vydávala se šibákem v úterý.
Také v Bavorsku se na Zelený čtvrtek klepalo, ale jen v kostele. Venku ale byla pod širým nebem křížová cesta. Velkopáteční obřady si mohli věřící prožít v klidu, protože je tam Velký pátek státní svátek. Lidé mají volno od pátku až do pondělí. Po velkopátečních obřadech byla v Bavorsku vystavena Nejsvětější svátost a až do noci se adorovalo. V sobotu byl až do večera klid.
Od devíti hodin se pak začala slavit bohoslužba. V neděli byla mše svatá už o půl páté ráno. „Pak jsem vždy pozval spolupracovníky farnosti na velkou snídani. Byli tam lektoři, ministranti a další pomocníci. Mohlo nás být třicet až čtyřicet. Typickým jídlem bylo uzené zapečené v chlebě. Bylo nás hodně, proto jsem objednal rovnou tři pecny. Je to velká dobrota. Samozřejmě že se pila káva. Při nedělní mši svaté se žehnaly pokrmy. Lidé přinášeli vajíčka, beránky, zajíčky. Těmito pokrmy se obdarovávali jen uvnitř rodiny. Že by se obcházeli přátelé, jak to známe v Čechách a na Moravě, tak takový zvyk tam není. A už vůbec ne že by se šlahaly, nebo polévaly ženy,“ upozorňoval před pár lety kněz.

P. Josef Malár studoval v letech 1940 – 1947 Gymnázium v Praze a poté vstoupil do bohosloveckého semináře v Olomouci. Po jeho uzavření v padesátém roce odmítl pokračovat ve studiu pod státní kontrolou v Litoměřicích. Poté na tři roky putoval do neslavně proslulých PTP. Po návratu pracoval v Praze jako dělník na stavbách až do roku 1965. V roce 1966 emigroval za dramatických okolností přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska. Bohoslovecká studia dokončil v Dillingenu v Německu. 25. června 1967 přijal v Augsburgu kněžské svěcení. V letech 1967 – 1972 působil coby kaplan v Reichertshofenu u Ingolstadtu. V roce 1972 se stal farářem v Bachhagelu. V roce 2000 odešel do penze, ale dál pak ještě vypomáhal ve farnosti.

Lenka Fojtíková

Zápisky ze semináře P. Eliase Velly: Jak se modlit za uzdravení

Poznámky ze semináře P. Eliase Velly, který se uskutečnil ve Vranově u Brna od 7. do 10. 2. 2018.  Seminář se jmenoval Jak se modlit za uzdravení. Na Vranov jsem přijela kvůli pracovním povinnostem s jednodenním zpožděním, ale i tak to stálo zato! Zveřejňuji zde pouze pár poznámek. Ze semináře je ale možné ze všech dnů objednat celý zvukový záznam – viz. e-mailová adresa na překladatele Václava Čápa na konci tohoto textu. 

Teď už ale k mým poznámkám….

Pro službu modlitby za uzdravení je třeba mít pokorné srdce plné lásky. Ježíš měl slabost pro pokorné lidi. Nepřišel na tento svět kvůli mocným. Ďábel se hrozí a prchá před pokornými lidmi. Ďábel se bojí Eucharistie, protože je to láska a pokora. Ďábel je nenávist a moc. Pokora je jako šíp mířící přímo do srdce zlého. Musíme proto neustále prosit o moudrost, lásku a pokoru pro naši službu modlitby za druhé. Matkou pokory je Panna Maria.

Služba modlitby za vnitřní uzdravení je úzce spjata se službou modlitby za osvobození. Lucifer je super charismatická bytost. Charismatické dary mu dal Bůh ještě v době, kdy byl Andělem Světla. Tuto dary mu ale zůstaly, i když se stal později padlým andělem.

Nad ďáblem mohu zvítězit pouze tehdy, pokud mám Ježíšovu autoritu. Ježíš dal svou autoritu apoštolům a to byla pro ďábla ta největší facka. Nemůže snést, že lidská bytost nad ním má autoritu. Ježíš tuto autoritu později rozšířil na dalších dvaasedmdesát učedníků, které vyslal evangelizovat. Nejdůležitější není, co můžeme v Ježíšově moci vykonat, ale že jsme Božími dětmi, jejichž jména jsou zapsána v nebi.

Skrze náš křest ale máme moc vyhánět zlé duchy. Všichni jsme proto zapojeni nějakým způsobem do služby osvobození. Musíme ale rozlišovat exorcismus a modlitbu za osvobození. Exorcismus se může modlit pouze církví (biskupem) pověřený kněz. Modlitba za osvobození je modlitba, kterou se obracíme k Ježíši, aby se smiloval nad člověkem, který nějak trpí. Stejně se můžeme modlit za všechna uzdravení a osvobození od útoků zlého. Nikdy při tom ale laik nesmí přímo oslovovat ďábla. Když vstoupím do přímého kontaktu s ďáblem, zaútočí a nějakým způsobem mne může poškodit. Proste proto Ježíše, aby bojoval s ďáblem a osvobodil nás. Tento boj bude totiž mnohem účinnější.

Proč jsou potom tyto dvě služby tak propojené? Můžeme mít před sebou rozrušeného člověka, modlíme se, ale nic se neděje. Něco není v pořádky. Někdy se modlíme za člověka aniž se něco děje. Je třeba, aby odpustil všem – i Bohu a sám sobě. Neodpuštění je propojeno s nenávistí a ďábel je nenávist. Ďábel zůstává u toho, kde je nenávist.

Při modlitbě za druhé musíme být velmi opatrní. Někdy za námi může někdo přijít a tvrdit, že v sobě má ďábla. Ten je ale obyčejně v těch, kteří si to o sobě nemyslí. Je dobré se zeptat, jestli je člověk se svým stavem spokojený nebo touží po uzdravení a osvobození. Je totiž nutná spolupráce každého člověka. Někdo neustále žádá o modlitbu, ale sám nic nedělá, nespolupracuje, a tak se neposouvá dál.

Neměli bychom se začít hned modlit, ale nejdříve se snažit zjistit, oč jde. Proč si myslíš, že máš v sobě ďábla? Chodíš ke svátostem? Nemáš nějakou závislost (alkohol, drogy, nevěra, pornografie, gamblerství…)? Pokud nepozavíráš tyto dveře, nemůžeme ďábla vyhnat ven. Pokud se člověk neosvobodí od věcí, které ho blokují, ďábel zůstane na místě. Člověk si musí uvědomit, že musí něco dělat sám. Potom se za něj můžeme modlit a vyprošovat mu světlo pro kvalitní zpověď. Žít totiž ve smrtelném hříchu je horší než být posedlý.

Nebezpečí v modlitbě za uzdravení

Někdo ji může brát, jakoby tato modlitba byla něco magického – někdo se za mne pomodlí a vše bude v pohodě. Přitom je třeba „kopat“ hluboko…

Jsou lidé, kteří trvají na exorcismu. Člověk ale musí být velmi opatrný. Tito lidé totiž většinou potřebují psychologickou pomoc. Musíme si dát pozor, abychom tomuto člověku nepotvrzovali, že má v sobě démony. Mohli bychom mu tím velmi ublížit.

Přednáška Václava Čápa (odpoledne 9. 2. 2018)

Lež nás svazuje. Přitom se v přímluvných modlitbách málo modlíme za odstranění lží v našich životech. Je třeba odstraňovat kořeny lží v našich životech. Kolem každé rány, která vznikla lží, kterou do nás někdo zasadil, vznikne negativní reakce. Pramenem každé lži je rána a negativní reakce, což nás vede k určitému jednání.

Příklady lží, který jsme uvěřili: „K ničemu se nehodíš, nemám právo na svůj život, musím žít podle očekávání druhých lidí, musím všechny uspokojit, všechno je marné, nikomu se nelíbím, nikdo mne nemiluje, nezasloužím si lásku nikoho….“

Lež nám brání milovat sebe sama. Skrze lež se stáváme otroky. Pravda nás osvobozuje od deformace lži. Pravda nás uschopňuje odpustit druhým. Lež je spojena s útlakem od zlého ducha. Při modlitbě je dobré rozpoznat lež – lži v životě člověka. Tyto lži jsou obyčejně spojeny s ranou.  Potom je (tyto lži) vkomponovat do modlitby – měli bychom lidi vést při modlitbě tak, aby litovali, že nějaké lži uvěřili a zřekli se těchto lží. Ve jménu Ježíše Krista se zříkám a lámu moc lží. A prosit Ducha svatého, co chce říct k dané situaci.

P. Elias Vella

Nedostatek odpuštění přináší často mnoho překážek v našem životě. Může se stát, že má někdo velký vztek na Boha. Ve skutečnosti může být hněv kvůli neodpuštění svému otci. Může si myslet, že bydlí daleko, nevidí se, vyhýbá se mu a myslí si, že se tím problém vyřeší. Nevyřeší se ale nic. Rána zůstává. Pokud chceme být chráněni od útoku zlého ducha, musíme zkoumat, jestli v nás není nějaké neodpuštění.

Měli bychom zjistit, jestli člověk nebyl zapojený v okultismu, spiritismu, satanismu, New Age… Pokud je někdo zapojený do těchto věcí, otevírá své srdce zlému duchu. Když chce ďábel napadnout, hledá otevřené dveře – okno, kudy vniknout. Musíme být velmi obezřetní a vést ho k zřeknutí těchto okultních věcí a zbavit se všech okultních předmětů.

„V Ježíšově jménu se zříkám jakéhokoliv okultismu v mém životě a přijímám Ježíše Krista jako Pána svého života.

Pokud se někdo nevědomky zapojí do okultismu, je to podobné jako když mi někdo dá bez mého vědomí dvě kapky jedu do čaje. Nevím o nich, ale pokud ten čaj vypiju, tak mne jed otráví. Musíme vést člověka, aby se jakéhokoliv zapojení do okultismu zřekl. V rozhovoru před modlitbou je důležité zjistit, jestli se člověk nezapojil do spiritismu, okultismu, černé či bílé magie, horoskopů, pověr…  5. Mojžíšova 18, 9-12.   A dnes sem patří i New Age. V základech New Age je myšlenka, že ve svém životě nepotřebuješ Boha, protože ty sám jsi bohem. Jen v sobě musíš uvolnit tyto síly. Dává ti pocit, že jsi všemocný.

Nikdy nedědíme hříchy předků v našich rodokmenech. To, co dědíme, může být určitá náklonost k věcem, které se objevují v našem rodokmenu. Je proto velmi důležité při modlitbě nacházet kořeny a překážky, které jsou v daném člověku.

Kletba a požehnání

Kletba existuje stejně jako požehnání. Co je požehnání? Vkládám tohoto člověka do Božích rukou a Bůh tomuto člověku požehná. Požehnání nevychází z člověka, ale z Boha. Pokud požehnání narazí u člověka, kterému žehnám, na překážku, vrací se zpět.

Kletba je nenávist a pochází od Satana. Když někoho proklínám, tak i kdybych to dělal ve jménu Božím, nikdy se prokletí k Bohu nedostane. Jde ke Zlému, který velmi rád škodí. Kletba vstoupí do člověka pouze tehdy, pokud jsem vůči ni otevřený. Pokud otevřený nejsem, vrátí se zpět. Pokud žijeme dobrým životem, nemusíme se prokletí bát.

Při modlitbě člověku nikdy nevkládejte do mysli, že je proklet, protože by ho to poškozovalo.

My jsme jen nástroje. Bůh může konat i bez nás. Pokud nás Bůh volá do služby, dává nám velkou důvěru.

Mše svatá 10. 2. 2018

Marek 8,1-10

Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil. Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských.

Ježíš nasytil zástupy, protože s nimi měl soucit. Často má s lidmi soucit – plakal s Marií a Martou, když zemřel jejich bratr Lazar. My máme reprezentovat Ježíše ve všech jeho charakteristikách. Soucit je jednou z hlavních vlastností ve službě za uzdravení a osvobození. Ježíš nám dnes říká: „Dejte jim sami najíst!“ Nestačí kritizovat situaci některých lidí, ale máme jim dát sami najíst… Když někomu naslouchám, modlím se za ně, tak v tu chvíli jim dávám najíst… Nemáme moc udělat zázrak. Nemáme žádnou moc! Každá moc pochází od Boha. Ježíš nám říká: „Spolupracujte se mnou. Ježíš udělá zázrak, ale ať se lidé posadí a vy jim rozdávejte jídlo. Děkujeme ti Pane, že nám důvěřuješ. Učiň z nás užitečné nástroje vkládáním se do tvých rukou a prosíme znovu a znovu o tvé pomazání a svěřujeme se pod ochranu Panny Marie.“

Závěr semináře

Pro všechny, kdo přímluvnou modlitbou slouží, byl seminář velkým přínosem. Při poslední noční adoraci P. Elias Vella a domácí P. Havlát každému účastníku zvlášť požehnali křižmem a krátce se pomodlili za jeho službu.

Celý zvukový záznam přednášek lze objednat na této e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

 

 

Tři snímky jsou z loučení s P. Eliasem Vellou, který do Vranova u Brna přijel z Malty (na snímku je bílém liturgickém obleku). Na spodním snímku je P.  Havlát vlevo a uprostřed překládatelka Jana Ungerová.

 

Letos v únoru to je šestnáct let, co jsem s otcem Eliasem Vellou seznámila v Koclířově na semináři za vniřní uzdravení. To setkání s ním mně zcela změnilo život. Otec Elias se pro mne stal velmi vzácným člověkem, který mi moc pomohl, jako ostatně dalším tisícům lidí po celém světě. Za tu dobu, co se známe, jsme spolu udělali i nějaké rozhovory a samozřejmě, že mám spousty a spousty jeho fotek nejen z akcí v České republice ale i ze Slovenska. Něco tady tedy zvěřejním ze svého archivu….

 Dnes zde zveřejňuji jeden můj rozhovor a jeden, který poskytl slovenskému rádiu Lumen a já ho přeložila. Občas o ně totiž lidé mají stále zájem a já je musím složitě vyhledávat ve svém archivu… S otcem Eliasem jsem se teď zase setkala v Želivi. Snad vyjde čas a napíšu zde pár postřehů z jeho opět velmi zajímavých přednášek… Jinak překladatel Václav Čáp v současné době pracuje na knize rozhovorů s P. Eliasem Vellou, takže se máme nač těšit!!!!

Rozhovor s P. Eliasem Vellou při jeho návštěvě Dubňan na Hodonínsku v roce 2006:Tam, kde není láska, dej lásku a najdeš ji

Exorcista P. Elias Vella: Je snazší dělat zlo než konat dobro

V polovině března se v Dubňanech zastavil známý exorcista z Malty P. Elias Vella. Přijal pohostinství tamního správce farnosti P. Josefa Chyby, který ho po třítýdenním pobytu v České republice vezl na letiště do Vídně. Při té příležitosti v dubňanském kostele koncelebroval dvě nedělní mše svaté a našel si čas odpovědět i na pár otázek týdeníku NAŠE.

Pokud někdo slyší slovo exorcista, vybaví se mu středověk. Někteří si myslí, že tato služba není potřebná. Jiní zase pod vlivem filmů o vymítání ďábla tuší senzaci. Co byste po zkušenostech z dlouholeté praxe těmto lidem řekl?

Úkolem exorcisty není výhradně osvobozovat posedlé zlým duchem. Pomáhám mnoha lidem, kteří se přímo nebo nepřímo nějak zapletli se satanismem, okultismem, spiritismem, New age. Prvořadým úkolem exorcisty je odhalovat negativní stránku těchto praktik a nauk a pomáhat těm, kteří jsou již nějakým způsobem zainteresovaní. Posedlost ďáblem se samozřejmě objevuje i dnes, ale ne v takové míře, jak bychom si možná představovali.

Mladí lidé se občas jen tak z legrace baví vyvoláváním duchů. Nezasvěcení netuší, že tyto hrátky s sebou nesou následky. Jak mohou účastníky poškodit?

Mohou je ohrozit jak psychologicky, tak duchovně. Roky dospívání jsou vždy určitou dobou dobrodružství. Mládež často provozuje vyvolávání duchů, protože to bere jako zábavu nebo hru. Může si však vážně poškodit psychiku. Dostaví se úzkosti, fóbie. Bohužel mnoho těchto mladých lidí nakonec skončí u psychiatra. Po duchovní stránce si navíc otvírají dveře pro vstup zosobněného zla.

V České republice je teď velmi moderní chodit například ke kartářkám. Těmto „podnikatelkám“ obchody jen vzkvétají. Jejich služeb využívají dokonce i věřící lidé. Příznivci kartářek tvrdí, že jim dotyčná žena řekla i to, o čem věděli jen oni sami. Jak je to možné?

Tady se ocitáme v okultním světě, kde je výklad karet nejrozšířenější formou. Když chceme znát svoji budoucnost, znamená to, že v podstatě prodáváme vlastní svobodu, a to má negativní dopad na duchovní i psychologickou oblast. Místo toho, abychom sami vytvářeli osobní dějiny, očekáváme, že se tyto věci v našem životě prostě stanou. Jako bych už neměl žádnou možnost měnit osud. Naše myšlení přestane být aktivní. A jak je možné, že věštkyně znají nějakou skutečnost? Často je to problém hadačství. Věštění přichází buď z minulosti nebo budoucnosti. Kartářky se chytnou detailů, které jim sdělíme a ony je pak rozvíjí, psychologicky vycházejí vstříc a těží z toho v budoucnu. Kartářka předdisponuje klienta k určité situaci. Například někomu řekne, že za rok ztratí práci. Sdělení v dotyčné osobě způsobí, že dostane strach nebo začne svou práci dělat tak, že ji za rok skutečně ztratí. Pak je ještě další možnost, že ve vykladači je nějaká moc. Ta nemůže být od Boha, protože věštění bible zakazuje. Přichází tedy z protipólu. Jestliže někdo věští budoucnost, tak je to z moci, kterou dostal od Božího nepřítele, a to jistě velmi silně ohrozí vaši budoucnost.

Mnoho lidí v poslední době hledá pomoc v psychologických poradnách, kde se zabývají tzv. rodinnými konstelacemi. Jaký máte názor na tuto terapii?

Podle mého názoru jsou rodinné konstelace dalším typem terapie založené na New Age. Zpočátku se může zdát, že má tato terapie jisté pozitivní výsledky. Z
dlouhodobého hlediska jsou negativní a poškozují člověka duchovně i psychicky. Neodvážil bych se je proto doporučit.

Představte si, že se setkáte s člověkem, který se teprve nedávno stal věřícím křesťanem a nyní váhá, ve které církvi se má nechat pokřtít. Jaké byste uvedl hlavní argumenty, že by to měla být právě katolická církev, když se mnohým může zdát, že není tak radostná a otevřená mladým lidem jako jiné křesťanské církve?

Bohužel je možné, že katolická církev není tak radostná, jak by mohla být. Ale to záleží na lidech, kteří se k ní hlásí, nějakým způsobem žijí a předávají svou víru. Člověk musí hledat pravdu, a to by mělo převažovat nad skutečností, že v církvi nežijí všichni lidé podle toho, co Kristus hlásal. V první řadě by si tedy člověk měl položit otázku: Kým je pro mne Kristus? Protože učení katolické církve je postaveno na tom, že následujeme našeho Spasitele, který stále žije. V ostatních náboženstvích následují pouze poselství zakladatele, který je již mrtvý. Navíc nemůžeme věřit v Krista podle našich představ, musíme ho přijmout celého, jak ho nacházíme v bibli, v evangeliu. Kristus založil jednu církev, na apoštolech. Nelze ho přijímat jen v některých jeho částech. A Kristus přijatý v celistvosti je právě v katolické církvi. Je pravdou, že v některých církvích na rozdíl od katolické je radost zřetelnější. Není ale možné přijmout nějakou církev jen proto, že v ní najdete něco pěkného, aniž byste šli dál. Nejde nehledat a nenalézat celou pravdu.

Lidé, kteří uvěřili v Ježíše Krista ví, že satan už byl poražen. Proč potom žijeme ve světě, kde je tolik zla a kde tolik lidí dává přednost právě zlu před dobrem?

Satan byl poražen krví Kristovou a on to ví, proto se snaží oslabit království Boží. A dělá to tak, že se snaží lží některé duše z tohoto království vyrvat. Proč tolik lidí dává přednost satanovi před Kristem? Protože je jednodušší dělat zlo než konat dobro. Je jednodušší rozbít sklo než ho potom spravit. Satan tolik přitahuje, protože nabízí jednodušší a snazší věci než Kristus, který vybízí k obtížnější cestě. Není to tak jednoduchá věc.

Mohou si lidé, kteří jsou posedlí, za tuto skutečnost sami nebo se může obětí satana stát kdokoliv?

Jsou osoby, které nesou veškerou zodpovědnost. Jestliže si zahrávaly se satanismem a spiritismem, otevřely se zlému duchu. Mohou ho vyprovokovat a v tom případě jsou za svou posedlost zodpovědné. Pak jsou další, a je jich mnohem víc, kteří se stali vlastně oběťmi. Můžeme říct, že byli napadeni. V těchto případech není dotyčný zodpovědný, protože k posedlosti nedošlo následkem nějakého negativního jednání. Často jsou posedlé osoby relativně dobré.

Dá se spolehlivě rozpoznat, kdy je člověk posedlý a kdy trpí nějakou psychickou nebo duševní poruchou?

Jestliže někdo viděl film The Exorcista of Emily Rose (v ČR V moci ďábla, pozn. red.), tak tam je velmi zřetelný konflikt mezi lékařskou vědou a spiritualitou. Nejsme-li dostatečně bdělí, hrozí nebezpečí, že lékařství a spiritualitu postavíme do protikladu. Symptomy, které nacházíme u psychických nemocí, například u hysterie, epilepsie, schizofrenie, jsou totiž velmi podobné jako u posedlosti. Musíme rozpoznat, kde končí psychická rovina a kde začíná rovina spirituální, duchovní. Mnohdy jsou tyto věci tak provázáné a prolínají se, že by bylo nemoudré, kdyby exorcista ruku v ruce nespolupracoval s psychiatrem. Samozřejmě, že velmi dobrý psychiatr je schopen rozeznat, kde končí jeho kompetence a schopnost diagnostikovat, a je potřeba obrátit se na exorcistu.

Napsal jste knihu o satanovi. Je velmi obsáhlá. Proč jste právě jemu věnoval tolik pozornosti?

Rozhodně ne proto, že by mne satan přitahoval (smích). Má služba ale s sebou nese v první řadě boj s ním. Prvořadým úkolem je proto odkrývání jeho taktiky. Když jednou ukážeme způsob, jak ďábel působí, tak se jeho moc oslabí. Proto jsem knihu napsal.

Potkávám mnoho lidí, kteří procházejí různými zkouškami a utrpením. Nejde ani tak o utrpení fyzické, jako spíše citové a duševní. Lidé v České republice trpí nedostatkem lásky. Děti trpí, protože na ně rodiče nemají čas nebo se rozvádí. Rozvody a nevěrou si navzájem ubližují i dospělí. Senioři pak těžce nesou nedostatek pozornosti ze strany vlastních dětí. Jsou to skrytá utrpení, přesto nejsou o nic méně bolestivější než vážná fyzická onemocnění. Vidíte nějakou cestu, jak těmto utrpením čelit, nebo se člověk musí s tvrdou realitou smířit?

Hlavní problém je v tom, co jste už řekla. Je to nedostatek lásky. Z nedostatku lásky v lidech vzniká vzdor. Ježíš přišel, aby nám předal křesťanské poselství lásky k bližním. Bohužel jak věřící, tak nevěřící se dopouštíme toho, že jsme hodně dlužni tomuto přikázání milovat druhé. Problém vidím v tom, že lásku nedáváme. Všichni ji očekáváme, ale kdo ji dá? Nemůžeme se považovat pouze za oběti, kterým se jí nedostává. Musíme se také stát zodpovědnými a ptát se: Jak to, že já ji nedávám? Například někdo se cítí sám a očekává, že bude mít kolem sebe lidi, kteří ho budou mít rádi. Máme právo očekávat, že budeme milováni. Pokud jsem ale místo pouhého očekávání ochoten lásku dávat, automaticky ji začnu i přijímat. Svatý Jan od Kříže řekl jednu krásnou myšlenku: Tam, kde není láska, dej lásku a nalezneš ji tam. Myslím, že toto je ta nejlepší odpověď.

Lenka Fojtíková

P. Elias Vella na Velehradě  roku 2003                                      Foto: Lenka Fojtíková

Rozhovor s P. Eliasem Vellou o vnitřních zraněních, který poskytl v roce 2005 slovenskému radiu Lumen

Jednou z vašich služeb, je služba vnitřního uzdravování. Můžeme najít na této zemi člověka, který by
nebyl vnitřně zraněný a nepotřeboval by službu vnitřního uzdravení?

Rád bych vám velmi krátce vyprávěl příběh, který pochází z Číny. Jedna žena oplakávala svého syna. Šla za svatým mužem a prosila ho, aby jí dal nějakou rostlinu, která by probrala syna k životu. A On jí odpověděl, že potřebuje malé hořčičné semínko. „Ty ale musíš jít do jednotlivých rodin a donést mi toto hořčičné semínko z rodiny, která by neprožívala žádné těžkosti a
smutek,“ řekl jí. A když procházela od jedné rodiny k druhé, zjistila, že
každá rodina procházela nějakým smutkem, smutnou událostí. Tato čínská legenda končí tím, že žena začala pomáhat lidem, kteří prožívali smutek a zapomněla tak na svůj vlastní smutek a bolest. To je realita věci. Nikdo z nás nemůže říct, že neprožívá smutek nebo ho nebude prožívat v budoucnosti. Smutek obyčejně přináší strach, úzkost, někdy zoufalství, hněv a všechno toto přináší rány a zranění do našich životů. Vnitřní uzdravení znamená to, že vložíme ruku na tyto rány a zranění Ježíšovu ruku a tím dojde k jejich uzdravení. Neznám člověka a neumím si ho ani představit, který by v nějakém svém období života nepotřeboval vnitřní uzdravení.

Člověk potřebuje uzdravení ve všech aspektech. Ať je to fyzické, psychické, psychologické či duchovní. My mluvíme právě o duchovním uzdravení. Musíme však nejdříve definovat kořen nemoci a v tomto případě jsou to zranění. Jaké jsou nejčastější příčiny zranění, kde pramení jejich původ?

Častokrát se díváme jen na vnější stránku člověka. Pokud vidíte nahněvaného, násilného, velmi vystresovaného, depresivního či odmítnutého člověka, vidíte jen jeho vnější část. Častokrát si neuvědomíme, že to nač se díváme, má svůj kořen. Ať je to duchovní kořen nebo psychický. Každý z těchto problémů má svůj kořen. Tento kořen můžeme dokonce najít již v období našeho početí. Dříve než jsme se narodili. Dámvám příklad. Může se stát, že komplex méněcennosti dané osoby, pochází z jeho rodinného prostředí, kde toto malé dítě bylo vždy dáváno bokem a kritizováno za každou maličkost. Může se stát, že hněv, který prožíváte v tomto období pochází z hněvu, který jste měli vůči svému otci, protože byl na vás příliš přísný. Měli bychom se snažit zkoumat, proč se chovám takovým způsobem a ne jiným. Jaký je skutečný kořen mého chování. Pokud ho najdeme, pak může člověk procházet terapií a jednou a navždy tento kořen zlomit. Tímto způsobem začíná naše vnitřní uzdravení.

Mluvíme jen o jednom kořeni? Je zatím většinou jen jeden kořen, od kterého se odvíjí další nebo se to postupně nabaluje? A kořenů, od který se odvíjí zranění a později chování člověka, je mnohem více?

S růstem a dospíváním druhy zranění a další rány přibývají. V našich životech se tak rány a zranění akumulují. Je to jako když se díváme na rostlinu. Pokud ji vytrhneme, má vždy jeden hlavní kořen, na který je navázáno více malých kořínků, které spolu vytvářejí obrovskou sadu kořenů. Mnohokrát je naše chování přímo nebo nepřímo spojeno s hlavním kořenem. Ve skutečnosti ale v našem životě neexistuje jen jeden kořen, ale více kořenů které všechny musí být prolomené.

Mnoho ran a zranění pochází z nedostatku lásky. V přednáškách říkáte, že je při léčbě zranění třeba začít již v prenatálním období. Dokonce již při početí. Proč je důležité uzdravování od početí?

Když se na toto díváme z duchovního hlediska, Bůh je láska. Stvořil nás podle svého vlastního obrazu. Je v nás proto ukrytý potenciál milovat a být milovaný. Člověk proto dospěje ke své celistvosti a zralosti na tolik, jak je schopný milovat a přijímat lásku. Všechna naše zranění a rány mají svůj kořen v nedostatku lásky. Nedostatek lásky může začít již v období našeho početí. Ne každý akt početí je aktem lásky. Mnohokrát to nemá s láskou nic společného. Daná osoba mohla být počatá v atmosféře, kde byl nedostatek lásky, kde láska
chyběla. Tato skutečnost se může ještě zintenzivnit, když se rodiče dozví, že
čekají miminko a odmítnou ho. Přestože si myslíme, že miminko v lůně matky
nic nevnímá, ono vše absorbuje. To nejsou pouze duchovní závěry, ale i
psychologické. Pokud dítě v prenatálním věku prožije období, kdy se matka
snaží jít na potrat, zranění v něm zůstane. Mnohokrát máme představu, že dítě v lůně matky ničemu nerozumí. Ve skutečnosti děťátko nic nechápe svou logickou myslí, protože se ještě nevyvinula, ale vše v sobě uchovává v podvědomí. Přestože si tento fakt již později neuvědomí, neznamená to, že to nebude ovlivňovat jeho život v současnosti. Někdy se divíme, proč se některý mladý muž cítí tak odmítnutý nebo kde se v tomto děvčátku bere tolik hněvu proti matce či otci. Někdo si myslí, že tento hněv nebo pocit sebeodmítání pochází ze současnosti. Ve skutečnosti to nejsou současné situace, které způsobily tento hněv nebo pocit odmítnutí. Častokrát člověk musí jít do období těhotenství apočetí a najdeme kořen právě tam.

Jak se člověk dozví, že jsou tyto skutečnosti z minulosti již vyléčené? Nemusí přece vědět, že ho rodiče počali bez lásky nebo že bylo jeho uvedení do života jakýmkoliv způsobem nechtěné.

Vždy dávám příklad sady drátů. Zkuste se začít dotýkat jednoho drátu po druhém,. Pokud z nich nebude vycházet žádný elektrický šok, znamená to, že jsou jakoby mrtvé. V případě, že se ale dotknu jednoho z nich a on mi dá elektrický šok, znamená to, že je stále živý. Může se stát, že se budu modlit za okamžik vašeho početí. Jakmile můžete chválit Boha za okamžik početí, znamená to, že vaše chvíle početí nemá nic negativního. Pokud se v této chvíli nachází něco negativního, okamžitě můžete cítit reakci a to znamená, že moment vašeho početí musí být uzdraven.

Ne každý bude mít ale k modlitbě po ruce vás. Může člověk sám přijít na to, co je důvodem jeho negativního chování, jeho zranění? Nebo na to potřebuje pomoc kněze nebo psychologa?

Myslím si, že častokrát potřebujeme pomoc, protože sami bychom to nezvládli. Jde jen o to být trochu informovaný. Pokud má člověk dostatek informací, může se pak snažit pokračovat sám. Ale jakmile se nějaká konkrétní záležitost stane pro člověka velmi vážnou, pak potřebuje pomoc. Dám příklad. Představte si, že máte velký hněv vůči své matce. Zjistíte, že kořenem tohoto hněvu je, že jste byli coby malé děti fyzicky zneužíváni. Vaše matka vás neustále bila a to způsobilo ten obrovský hněv vůči ní. Bylo by velmi těžké, kdybyste se snažili vyléčit tento hněv sami. Nebo jste mohli být sexuálně zneužíváni a toto zneužívání přináší do vašeho života nezdravý sexuální život. Buď úplně odmítáte sex nebo naopak jdete do dalšího extrému, kdy se snažíte najít sex ve všem. Je velmi těžké odpustit tomu násilníkovi, násilí, které bylo na vás spácháno. Pokud jsou tyto kořeny velmi hluboké, potřebujete skutečně pomoc kněze, terapeuta či psychologa, aby vám pomohl tuto záležitost uzdravit. Po jejich pomoci pokračujete samozřejmě sami. To je jako když jdete k doktorovi, který stanoví diagnózu nemoci. Dá vám pak léčbu, ale před každým setkáním s lékařem se musíte chovat podle toho, co vám řekl. Musíte brát například předepsané léky. Jde o spolupráci mezi pacientem a terapeutem.

Můžeme mluvit o fyzickém, psychickém a nyní mluvíme o duchovním uzdravení. Je kořen pro psychické, fyzické a duchovní zranění společný nebo tím hlavním kořenem je to duchovní zranění, z něhož se pak odvíjí fyzické a psychické zranění?

Obyčejně jsou všechny tři dimenze člověka – duch, duše a tělo, spolu navzájem propojené. Pokud se cítíte rozrušení, dotýká se rozrušení obyčejně všech tří dimenzí. Někdy to začíná od fyzické a pak to přejde do psychické a duchovní. Někdy to začne od psychické, přejde k fyzické a duchovní oblasti a někdy to začne od duchovní a ovlivní to fyzickou a psychickou dimenzi Dám vám příklad. Máte rakovinu. Je to fyzická záležitost. Rakovina do vás ale přináší úzkost, strach a hněv, takže vidíte, že fyzické přešlo do psychického a psychické přejde do duchovního. Začnete si totiž myslet, že vás Bůh opustil, že vaše modlitby nebyly vyslyšené, že vás Bůh už více nemiluje. To je doklad toho, že něco začalo ve fyzické oblasti a přešlo k dalším dvěma. Vezměme si psychickou záležitost. Je ve vás například velký hněv, jehož kořen může být také v minulosti. Tento obrovský hněv může velmi lehko přejít do fyzického. Můžete například začít trpět vysokým krevním tlakem. Můžete mít vřed na žaludku. Psychické přechází k fyzickému a přechází k duchovnímu. Potom z tohoto hněvu vychází rebelství vůči Bohu. A totéž je pokud věci vychází z duchovní oblasti, kdy se například rouháte. Takže se jedná o něco, co začíná v duchovní oblasti. Dostaví se ale psychické následky ve formě úzkosti a stresu, které jsou ve vás a toto vše znovu přejde do fyzické oblasti. Vidíte, že vše začíná v jedné dimenzi a pak to velmi lehko přechází i do dalších dvou dimenzí
člověka.

Proč je potřebné vracet se do minulosti a uzdravovat zranění. Není někdy lepší na to zapomenout než se v tom rýpat?

Existuje minulost, která je minulostí a minulost, která je stále současností. Je minulost, která se stává historií. Pokud je historií, pak je dobré o ní víc nehovořit. Nechat ji za mnou, protože se mne už více netýká. Pokud je ale tato minulost stále přítomnou ve smysle, že stále ovlivňuje můj současný charakter, chování, vztahy, tak v tomto případě nemohu tuto minulost ignorovat. Například: Pokud kvůli mému hněvu, který mám vůči svému otci, nyní hážu všechen svůj hněv na manželku a děti, nemohu v žádném případě ignorovat svou minulost. Nebo pokud se cítím stále odmítaný a nerozvíjím své dobré vlastnosti a kvality, které jsou ve mně a to přináší problémy do mé práce nebo způsobuje, že kladu sebe stále bokem. Pokud to pochází z toho, že jsem nikdy nebyl doceněný jako malé dítě doma nebo ve škole, nemohu tuto minulost v žádném případě ignorovat. A to stejné se týká i mého duchovního života. Pokud se stále cítím nemilovaný Bohem, a je to způsobené tím, že jsem nebyl milovaný, neprožíval jsem lásku jako malé dítě, a nyní žiji velmi mizerný život. Neustále cítím, že mne Bůh nemiluje, proto nemohu minulost ignorovat. Pokud minulost už více neovlivňuje můj současný život, mohu ji ignorovat. Ale pokud minulost stále ovlivňuje současnost, musím být dostatečně rozumný na to, abych s tím něco dělal.

V této souvislosti mne napadl váš příklad s dráty, který jste uvedl, že když jeden drát nefunguje, znamená to, že zranění je vyléčené. Není zapotřebí se tam vracet, ale pokud tam ještě nějaký drát jiskří a člověk má upřímnou snahu zreflektovat svůj život, co si to vyžaduje od člověka, jaký je hlavní důvod, když se rozhodne vrátit do minulosti, v jaké psychické a fyzické pohodě by se měl nacházet?

Normálně se stává, že se začínáte dotýkat vašeho současného života a začnete se cítit nepohodlně. Mnohokrát musíme jít k doktorovi. Můžete se mne ale zeptat, kdy se mám rozhodnout, že mám jít k doktorovi. Dostanu se vždy do bodu, když už nemohu jinak konat. Například vás někdy trošku pobolívá jeden z vašich zubů a vy to ignorujete. Pak se ale dostanete do momentu, kdy už to nemůžete víc ignorovat. Domnívám se, že v tom okamžiku už vás nikdo nebude muset tlačit, abyste šli lékaři. A toto se může stát i v našem psychickém životě. Přijde období, kdy si uvědomíte, že váš hněv není přirozeným hněvem. Jste nazlobený na malé triviální věci. A není už rovnováha mezi tím, co se děje ve vašem životě a vaší reakcí. A já si myslím, že v této chvíli je velmi rozumné, když si řeknete, že musíte vyhledat pomoc. Stejně je to i v našem duchovním životě. Myslím si, že samotné znaky vám ukáží v čem potřebujete pomoc.

Vzpomínal jste, že se člověk dostane do situace, která pro něj není pohodlná. Je například nahněvaný. Pokud ovšem v hněvu zůstává déle, dokáže si pak uvědomit, že tento stav pro něj není přirozený?

Někdy si člověk toto neuvědomí, protože nemá dostatečné
instrukce, aby si to uvědomil Toto se ale stává ve všech z uvedených
dimenzí. Často pacient přijde k lékaři a on mu řekne: „Je mi líto. Přišel
jste velmi pozdě. Já už s tím nemohu nic udělat.“ To se může stát nejen ve
fyzické sféře, ale i psychické či duchovní oblasti. Myslím si, že z tohoto
důvodu děláme semináře, aby lidé mohli přijít ve správné chvíli a žádat pomoc.

Hlavním důvodem zranění je nedostatek lásky. Dá se říct, že je tento jev v dnešní době aktuální pro celý svět? Setkáváte se se zraněnými lidmi z různých zemí i kultur. Jaké jsou v současnosti nejčastější důvody zranění a bolestí?

Mohu vás ujistit, že neexistuje žádná rasa či kultura, kde by nebyl tento problém. Muži a ženy touží po lásce. To bylo včera, je to dnes a jsem si jistý, že to tak bude i zítra. Bůh nás stvořil ke svému obrazu, takže ta nejdůležitější zranění pocházejí právě z toho, že jsem pociťovali nedostatek lásky. V dnešní době mluvíme hodně o lásce. Stačí poslouchat jen písně, které jsou téměř všechny o lásce. Vidíte mladé lidi, jak randí astále mluví o lásce. Toto ale není ta skutečná láska. Protože nejde o skutečnou lásku, bolí pak mnohem víc. Člověk si myslí, že druhého miluje a najednou zjistí, že ve svých rukou nemá nic. Pokud bych si mohl dovolit posoudit a říct, která jsou nejhlubší zranění, myslím si, že je mohu nalézt v nedostatku lásky od otce a matky. Může se zdát, že jde o velmi vážné prohlášení, které jsem teď udělal. Jsem si totiž jistý, že většina rodičů chce a touží milovat své děti. Mnohokrát ale nevědí, jak svou lásku vyjádřit. Mnohokrát si myslí, že když jsou velmi přísní, tak své děti milují. Neříkám, že by rodiče neměli udržovat se svými dětmi určitou disciplínu. Mohu ji ale používat
s láskou.Mohu ale milovat naneštěstí i tak, že svou lásku nevyjádřím.
Mnoho mladých chlapců řekne, že si nepamatují, kdy je otec naposledy objal.
Anebo například, když se snaží přijít ke své matce a políbit ji, ona je
odstrčí. To nejsou pochybnosti v tom, jestli otec nebo matka milují své
děti. Častokrát si rodiče myslí, že je milují, protože jim dají dobré vzdělání.
Pošlou je na vynikající školy. Dají jim peníze. Nedovolí, aby jim jakákoliv
maličkost chyběla. Možná je ale pro děti mnohem důležitější, poklepání po
ramenou nebo objetí, které nedostávají. A toto vše zraňuje a bude mít v budoucnosti následky.

Říkáte, že hlavním problémem je nedostatek lásky. Právě dnešní doba, alespoň v Evropě to tak vnímáme, je o svobodě člověka, kdy člověk může všechno. Nemusí mít pomalu ani partnera, aby mohl přivést na svět dítě. Navenek se zdá, že všechno dobro a lásku může člověk získat v jakékoliv podobě a formě. Zastírá se to navenek právě touto láskou a volbou člověka. Vypadá to tak, že jsou lidé klamaní touto povrchností.

Myslím si, že tady je hlavní problém. Ukrýváme vše pod slovo láska a ve skutečnosti to láska není. Definujeme svobodu tak: Dělej si, co chceš a ne tak: Vyber si tu správnou cestu. Myslíte si, že milujete a jste milovaní. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že to není láska, jste zranění. Tato zranění v lásce jsou mnohem hlubší než byly v minulosti. Vytvoří se iluze, že jsem milovaný a pak se zjistí, že vůbec milovaný nejsem. Můžeme vidět, kolik máme v dnešní době svobodných maminek. Myslely si, že jsou milované a nebyly. Otec jich opustil a zůstaly samy s dítětem. Dovedete si představit, jak obrovské zranění z lásky tato svobodná maminka sebou nese po celý svůj život? Mohli bychom takových případů ukázat velmi mnoho.

Jeden ze způsobu vnitřního uzdravení je služba osvobození. Co znamená tento způsob uzdravení?

Jsem velmi rád, že spojujete spolu vnitřní uzdravení a osvobození. Protože osvobozování je součástí vnitřního uzdravování. Co se obyčejně děje, když chce zlý duch zaútočit? Zlý duch se snaží najít ránu v člověku a zaútočit právě na ni. Je to jako boxer v aréně, který se snaží svého protivníka udeřit do rány, ze které krvácí, protože takovým způsobem ho velmi rychle oslabí a způsobí, že upadne na zem. Ďábel pokouší každého. On se snaží vstupovat skrze slabé oblasti naší osobnosti. Nezaútočí tam, kde jste silný, ale tam, kde jste slabí. Vstoupí do oblasti hněvu, strachu, úzkostí a tam se vás snaží přesvědčit třeba o tom, že vás Bůh nemůže spasit, že se na vás hněvá… Toto jsou ty počátky pokušení. Potom případ od případu začíná používat rozdílné útoky. Důležitá věc pro něj je, aby našel vstupní bod, kudy vstoupí. Pokud už je uvnitř, pokračuje v útoku. Modlitba osvobození je modlitbou, kterou kněz dělá ve jménu Ježíše a osvobozuje člověka od ducha, který útočí na danou oblast, proto se to jmenuje osvobození. To znamená osvobodit tuto danou oblast od negativního působení zlého ducha. Jak poznám, že dané pokušení je od ďábla, když rozeznáváme dále pokušení ze světa a ze sebe samého. Máte pravdu pokušení nepochází vždy od ďábla, anebo nepochází alespoň přímo od ďábla. Nepřímo se snaží vždy zasáhnout. Jinými slovy. On najde připravenou půdu a využije toho. Někdy pokušení přichází ze světa nebo lépe řečeno z mého připoutání k věcem světa. A někdy, jak říká Pavel, vychází pokušení z těla, z mých vlastních ambicí či pýchy. Ďábel častokrát není tím přímým pokušitelem, ale když najde připravenou půdu, využije toho a snaží se udělat tuto situaci mnohem vážnější.

Jaké je pro dnešní svět největší pokušení pro dnešního člověka?

Myslím si, že největším pokušením ďábla je moc. Vždy velmi toužil po moci. Když se Lucifer stal Satanem.
Z anděla světla se stal Satanem a lhářem, protože velmi toužil po moci.
Jaké je největší pokušení ďábla pro lidstvo? Stejné, jako měli naši rodiče:
Neposlouchat Boha, protože vy ho ve svém životě nepotřebujete. Dokážete přece všechno sami. Myslíte si, že vy sami můžete rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je pokušení ďábla v dnešní době. Nepotřebujete Boží slovo na to,
co je dobré a co je zlé, máte moc to udělat. Člověk v dnešní době přebírá
moc, která je Boží autoritou. Když například parlamenty schvalují zákony pro
potraty, klonování, homosexuální manželství. Co člověk dělá, když takto jedná?
Mnozí říkají: „Já nepotřebuji vědět, co tomu říká Bůh. Nejsem už více vázaný
náboženstvím, Písmem, nepotřebuji více žádnou autoritu, protože mám moc, abych to mohl udělat.“ A ve skutečnosti je to to, co člověk dělá v dnešní době.
Právě přes tuto moc ďábel pokouší člověka. Proč jsou lidé v dnešní době
ateisté? Protože říkají, že Boha ke svému životu už nepotřebují. Já jsem sám
sobě Bohem… Není to stejné pokušení, jakým ďábel pokoušel člověka v rajské
zahradě? Tímto způsobem pokouší ďábel člověka – skrze moc a neposlušnost.

Zdá se, jakoby ďábel na tomto poli v poslední době sklízel svůj úspěch. Co může následovat dále?

Ďábel má zajisté v této oblasti úspěch, protože je
mnohem jednodušší neposlechnout než poslechnout. Pokud ale člověk neposlouchá, ničí sebe samého. Co následuje? Následuje zničení člověka. Podívejme se, co se všude děje. Na začátku je boj proti církvi. Lidé začnou křičet: „Ježíš ano, ale církev ne.“ Pak přicházíme ke druhému stadiu. Začneme bojovat proti Ježíšovi: „Bůh ano, ale Ježíš ne.“ Potom třetí boj: „Už Boha víc nepotřebuji…“ A člověk si neuvědomí, že když vyhlásí smrt Boha, vyhlásí vlastně smrt člověka, protože je to jedině Bůh, kdo nemůže zradit člověka. Co naneštěstí následuje? Člověk ničí sebe samého. A můžeme vidět výsledky. Člověk má dnes všechno, ale nemá v sobě radost. Je v něm nedostatek pokoje. Je zmatený ve svém životě. V historii neznáme stejné období, v němž by bylo tolik sebevražd jako v dnešní době. Nebylo takové období, kdy skupina mladých lidí společně vykonala sebevraždu. Myslím si, že tu ďábel přichází ke svému cíli, co chce udělat. Svatý Jan ho nazývá vrahem a on
vede člověka k sebevraždě. A to je výsledek toho, když člověk dá sebe
samého ďáblovi namísto toho, aby ho dal Bohu. Jak se chránit před pokoušením ďábla? Například Panna Maria ve svých různých zjeveních vyzvala, aby lidé nosili medailky či škapulíře. Toto jsou dobré věci, ale ne základní. Naneštěstí mymůžeme tyto věci používat magickým způsobem. Pokud nosím medailku či křížek a nesnažím se přitom vyhýbat hříchu, ďábel se pak těchto věcí vůbec nebojí. Pokud se snažím vyhýbat hříchu, často přistupuji ke svatému přijímání i svátosti smíření, snažím se modlit, mají pak tyto věci velmi pozitivní vliv. Pokud se nebudu snažit žít dobrý život, pak všechny tyto věci nebudou mít žádný vliv. To je stejné, jako bych si oblékl šaty na tělo, které je špinavé.

Zraněním se ve svém životě nemůžeme vyhnout, protože jsme neustále v kontaktu s druhými lidmi. Pokud by se lidé rozhodli léčit zranění a hledat kořen zranění a neměli u sebe člověka, který by jim mohl pomoct, jaký byste dal recept? Jakým způsobem začít s uzdravováním našich zranění? Je to modlitba, svaté přijímaní a Eucharistie, které uzdravují?

Bůh miluje každého z nás nádhernou láskou. Pokud nemám někoho, s kým bych se mohl sdílet se svými zraněními, je tu někdo, kdo je blízko vás a může vám naslouchat. Ve vší jednoduchosti běžte před Svátost oltářní a poproste Ježíše, aby položil svou ruku na vaše zranění a uzdravil vás. Nejdůležitější věcí je, abyste se zeptal Ježíše: „Můj Pane, comám udělat?“ Dívejte se silně na sebe a ptejte se Boha, co po vás žádá. A častokrát po vás žádá, abyste odpustili lidem, kteří vás zranili. Tím, že odpustíte lidem, kteří vás zranili, prožijete skutečné vnitřní uzdravení. A pokud to budeme dělat skrze Svátost oltářní, myslím si, že to může být tím nejlepším receptem, který můžeme dostat. Eucharistie je spolu se svátostí smíření sama o sobě uzdravující. Snažte se vstoupit do této svátostné terapie a uvidíte, jaký je Bůh efektivní a účinný ve své lásce.

Mnozí nedokážeme radostně prožívat svou víru. Co byste odkázal, poradil, jak prožívat plnohodnotný, radostný, křesťanský život?

Žít náš život v pokoji, neznamená žít ho bez problémů a těžkostí. Všichni žijeme v slzavém údolí a naneštěstí musí každý nést svůj kříž. Žít v pokoji znamená, že neneseme svůj kříž sami, ale s Ježíšem. To je radost. Radost nést kříž s Ježíšem. Papež Jan Pavel II. byl nádherným příkladem pro každého, jak čelit utrpení a jako ho snášet.

Podle rozhovoru poskytnutého slovenskému radiu Lumen zpracovala Lenka Fojtíková

 P. Elias Vella ve slovenském Svitu v roce 2005.                     Foto: Lenka Fojtíková

P. Elias Vella u minoritů v Brně 03. 02. 2014

Od neděle do úterý přednáší v brněnském kostele u minoritů v Brně P. Elias Vella z Malty. Tématem je rozlišování duchů. Hned první den se P. Vella zaměřil na Boží vůli. Tady je pár poznámek z prvního dne:

I. přednáška

Pokusíme se nastínit kritéria, podle nichž můžeme rozlišit Boží vůli. My chceme konat Boží vůli, ale neumíme rozlišovat, co Boží vůle je…

Nenacházíme se pod nadvládou osudu. V ten věří jen věštci a psychotronici.Křesťan věří v Boží plán, který nám Bůh vytvořil, když nás stvořil. Narodili jsme se v rámci Božího plánu a ten je pro nás to nejlepší. Můžeme ho přijmout nebo ne. Máme svobodu.

Rozlišování znamená, že si vybereme ten směr, který nás přivede k cíli a vnitřní radosti, pokoji…

Rozlišováním se snažíme najít Boží plán, kterým je sjednotit vše pod jedinou hlavou a tou je Ježíš. Svět nenásleduje plán Boha Otce. Naopak. Snaží se vše udělat podle svého bez Ježíše. Chce vše zvládnout sám. Člověk si vybírá směr, který ho vede ke zničení. Pokud člověk odmítá Boha, nezničí ho, ale zničí sám sebe.

Vše se nachází pod Božím plánem. Pokud Bohu nedůvěřuji, nebude mne zajímat, co po mně Bůh chce. Abychom identifikovali Boží plán, potřebujeme mít Boží moudrost. Často má logika nestačí na to, aby pochopila Boží logiku. Mnoho zázraků se nestane, protože člověk neposlouchá, co mu Bůh říká. Musíme si obléct Kristovu mysl, abychom mysleli a rozhodovali jako On.

Šalamoun žádal od Boha dar moudrosti. Moudrý člověk je ten, který plní Boží vůli a k tomu potřebujeme Boží moudrost. Tento dar jsme dostali při našem křtu. Tento dar ale často zůstává jako semínko, které jsme nepoužili, protože používáme svůj rozum. Často, když se vydáme špatným směrem, musíme za to zaplatit. Cokoliv proti Boží vůli se obrátí proti nám, proto dnes žije tolik lidí ve velkých problémech a nenachází ve svém životě štěstí.

Dokud jsem ve vzpouře proti Boží vůli, nepříchází radost.

Mše svatá (Uvedení Páně do chrámu)

Něco málo z kázání:

Dnešek je dnem světla. Prorok Simeon je symbolem čekání lidu, který 4 000 let čekal na Mesiáše. Je symbolem těch, kdo žijí v napětí, zmatku… Mužů a žen, kteří čekají na lepší časy. S Ježíšem k nám přišlo světlo. S tím přišla úleva, uvolnily se všechny blokády. Simeonovo srdce bylo naplněno. Mnozí lidé žijí svůj život ve stresu a potřebují nalézt Ježíše. Kdo ho nalezne, je vše jinak. Všichni čekáme na den světla. Simeon uviděl světlo a pro celé lidstvo. Dnes žijeme ve světle, které nám dává Ježíš. Často ale žijeme ve smutku, cítíme se sami, jako bychom žili v temnotě, nechápeme, co se děje.

II. přednáška

Boží plán můžeme rozpoznat díky třem krokům: Odevzdáním se (připraveností naslouchat Bohu), důvěrou (cokoliv po mně bude chtít, budu mu věřit, že mne nenechá padnout ať se děje, co se děje. Často nedostaneme od Boha žádnou odpověď, ale musíme mu důvěřovat aniž ho chápeme) a krokem víry (nechat se vést Boží prozřetelností).

Boží plán je tajemství zabalené do temnoty, kde Bůh ukáže jen následující krok a ne celý plán.

Psychotronik vám řekne, co se stane zítra, pozítří…, ale Bůh takto nejedná. On nám řekne, co máme udělat právě teď a zítra nám ukáže další krok…

Bůh nám nikdy neřekne, kam se dostaneme, když ho budeme poslouchat. Je to otázka odevzdání se. Mojžíš také nevěděl, že prožije na poušti čtyřicet let… Ani neznal cestu, kudy má jít, neměl mapu… Vedl ho pouze Bůh.

Když důvěřujeme Bohu, budeme postupně odhalovat Boží vůli, ale nikdy ji nebudeme znát celou. Nemůžeme poučovat Boha, ale jen ho přijmout a tím budeme mít postoj Ježíše. Při modlibě můžeme říct: „Pokud to, zač se modlím, není od Boha, tak to Pane přefiltruj.“ Jen to, co je podle Božího plánu, je od Boha. Ne vše, co je dobré, je od Boha, a to je těžké rozlišit.

Pokud dělám vše, co po mně Bůh chce, tak se toto všechno stává posláním, protože nás k tomu Bůh posílá. Já mohu dělat mnoho věcí pro Boha, ale ne s ním, protože nás o to Bůh nežádá. Často děláme spoustu dobrých věcí, které ale nepochází od Boha a to, oč nás žádá, neděláme.  Máme dělat věci podle Božího úsudku a ne podle svého. Pokud budu konat věci Božím způsobem, přinesou Boží výsledky.

 

 

 

 

 

 

P. Elias Vella v Kežmarku v roce 2007.                                    Foto: Lenka Fojtíková

 

Seminář P. Eliase Velly v Želivi 24.  10.  2011

Jeden z příběhů, které vyprávěl P. Elias Vella na svých přednáškách v Želivi.

Arisova matka byla Němka a otec muslim. Otec byl alkoholik a matka mu nedávala také nejlepší příklad. Nebylo tedy divu, že jejich syn brzy utekl z domu a začal žít na ulici. Pil alkohol, prodával drogy a kradl, aby měl co jíst. Jednoho dne se ocitl v Římě. Na náměstí, kde bylo mnoho podobných lidí, jako byl on, přišli hrát mladí herci pantomimu.

Arisa velmi zaujala mladá dívka, která byla plná radosti. Nedalo mu to a šel se jí zeptat: „Proč jsi tak plná radosti?“ „Chceš být také? Odevzdej svůj život Ježíši,“ řekla. Arisa nechtěl věřit svým uším. Myslel si, že si z něho dělá srandu. Šel se jí tedy po chvíli zeptat znovu a dostal stejnou odpověď: „Odevzdej svůj život Ježíši.“

Šel pryč, ale stále slyšel její slova. Zůstala mu v mysli. Řekl si: „Dnes nebudu nic krást. Jestli Ježíši existuješ, dej mně do půlnoci najíst ty sám.“ Po nějaké době bylo poledne a začal se ozývat kručící žaludek. Potom byly tři hodiny, pět a Arisa byl stále hladový a bez jídla. V jedenáct v noci se rozhodl, že si najde místo k noclehu. Lehl si do krabice vedle nějakého jiného bezdomovce.

Když chvíli ležel, soused se ho najednou zeptal: „Kdo jsi? Kde jsi se tady vzal? Neznám tě… Nikdy jsem tě tady neviděl…“ „Jsem tu, protože jsem nenašel jiné místo ke spaní,“ odpověděl Arisa. „Co jsi dnes ukradl?“, zeptal se ho nový soused. „Nic,“ odtušil Arisa. „Proč?“ „Protože hledám Ježíše,“ řekl Arisa. V tom okamžiku jeho soused sáhl do batohu, vytáhl chleba, sýr, vodu, podal mu jídlo a řekl: „Jez! Musíš mít hlad…“ Za pět minut měla být půlnoc…  Arisa pak žil ještě nějaký čas na ulici, ale přestal krást.

„Dnes je evangelickým kazatelem a občas mi napíše, abych se za něj modlil, a tak se za sebe vzájemně modlíme. Když Bůh někoho volá, volá každého originálním způsobem…“ skončil vyprávění skutečného příběhu otec Elias….

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste zaslechli ten hlas, když Vás bude jednou Ježíš volat…. Lenka

Želiv 25. 10. 2011

Želiv 28. 10. 2011

Na závěr přináším s menším zpožděním pár myšlenek z přednášek P. Eliase Velly v Želivu:

Rozlišení Boží vůle je někdy složité. Boží uvažování je totiž naprosto odlišné než naše uvažování. Boží logika je jiná než naše logika. Jak rozlišíme, co je Boží vůle a co je jen naše představivost, nebo co je dokonce od ďábla? Potřebujeme moudrost a světlo Ducha Svatého. Kdo nám pomůže? Panna Maria. One je matkou Boží a také dokonalou ženou. Marie je prototyp ženskosti.

Při rozlišování Boží vůle musíme přijít skrze své srdce a ne skrze svou mysl. Právě Marie nám pomůže rozpoznat Boží vůli, protože je ženou a má intuici. Maria nás jako matka může vést k Ježíši a Boží vůli. Pomůže nám mít intimní vztah s Bohem. Kde je přítomná Panna Maria, tam je i Duch svatý. Přítomnost P. Marie nám pomáhá otevřít se vylití Ducha svatého.

Bůh otec v nás počne Ježíše a já mu v sobě dávám život až do okamžiku, kdy ho porodím a dám druhým lidem. Co znamená učednictví? Spočívá v tom, že počnu Ježíše a dovolím Mu, aby ve mně rostl. Roste v nás skrze naši modlitbu a intimitu, kterou s ním mám. Potom ho mohu předat druhým. Všichni jsme povoláni, abychom dávali Ježíše druhým…

Dalších pár myšlenek otce Eliase Velly v Želivi….

Když Ježíše pustíme do svého života, začneme dělat vše v Jeho světle. Někdo dělá vše ve světle peněz či své kariéry – prostě něčeho, co řídí jeho život. Nemohu být Ježíšovým učedníkem, pokud nenesu svědectví ve svém životě. Můžeme být jen malým světýlkem ve své farnosti, na svém pracovišti, rodině…, ale svědectvím skrze svůj život přinesu světlo radosti, pokoje a lásky mnoha lidem.

V dnešní době je největší dar, který můžeme druhému dát, je náš čas. Čas se stal vzácným. Nikdo ho nemá. Když jdu před eucharistii, věnuji svůj čas Ježíši. Nemusím přitom nic cítit ani prožívat. Stačí říct: „Pane, teď ti dávám svůj čas.“

Skutečný Ježíšův učedník evangelizuje. Nemůžu si dobrou zprávu nechat jen pro sebe. Nemusím znát o Ježíši spoustu věcí. Důležité je, abych se znal s Ježíšem. Evangelizovat znamená předávat druhým Ježíše. To mohu jen tehdy, když ho mám v sobě.  Můžeme mluvit s mladými, vést katecheze, ale Ježíše jim nepředáme. Jednou jsem měl setkání s dětmi, které byly velmi nepozorné a nešlo je uklidnit, neposlouchaly mě. Zeptal jsem se jich proto, co by chtěli říct Ježíši o svých rodinách. Najednou začali všichni mluvit. „Mí rodiče jsou rozvedení! My máme velké finanční problémy! S námi žije velmi nemocná babička,“ začali říkat o překot. Najednou se atmosféra našeho setkání proměnila. Místo lekce katecheze jsem se s nimi začal modlit a oni začali cítit Ježíše ve svých zraněních,“ připomněl jednu svou zkušenost P. Elias.

Věci, které otec Elias Vella tady v želivském opatství říká, nejsou pro ty, kdo jezdí na jeho přednášky, nic nového. Přesto je dobré si tyto myšlenky znovu oprášit a připomenout….

 

 P. Elias Vella v Koclířově v roce 2010.                                           Foto: Lenka Fojtíková
A tento text jsem zveřejnila před šesti lety na svém starém webu…..

Jak se Bůh dokáže oslavit i skrze nejrůznější hrůzy, které prožíváme…  26. 2. 2012 22:55

Před deseti lety jsem byla docela na dně z okolností, které se děly už delší dobu v mém životě. Kámoška Katka mně proto tehdy řekla: „Jeď se mnou do Koclířova. Prý tam povede týdenní exercicie nějaký výborný kněz z Malty. Jmenuje se P. Elias Vella.“

To jméno mně nic neříkalo, ale byla jsem jako tonoucí, který se chytá i stébla, proto jsem na hozené laso záchrany kývla. Pokud bych nosem neryla v bahně života, nikdy bych do Koclířova za jakýmsi knězem z Malty nejela.

Přednášky P. Eliase mne tehdy docela dostaly. Nejsilnější ale byl okamžik osobního setkání, kdy se za mne a mé problémy, ve kterých jsem se zcela topila, modlil. V Koclířově jsem tehdy prolila spoustu slz. Bůh se tam začal dotýkat mých ran a uzdravovat je. Na jedné straně bylo krásné zakoušet Boží lásku, ale na druhé straně to i bolelo…

Otci Eliasovi jsem po návratu domů poslala pár fotek, které jsem tam udělala. Tehdy jsem ještě fotila na filmy. Do obálky jsem kromě fotek také napsala krátký dopis, v němž bylo jen, že posílám fotky z Koclířova, že si na mne asi už nepamatuje, ale jsem ta fotografka, co tam fotila.

Po nějakém čase jsem v poštovní schránce našla dopis se známkou a razítkem z Malty. Psal mi otec Elias! Ten dopis mám stále schovaný. Psal, že si mne pamatuje, a že si také pamatuje moje slzy… Začali jsme si vyměňovat dopisy a později maily. Vzniklo z toho hluboké přátelství, jehož si nesmírně vážím. Pokud musím řešit nějaké problémy a nejsem si jistá, co je správně, stačí napsat a můžu si být jistá, že dostanu tu nejlepší odpověď. Odpověď, která má hlavu a patu, poradí, povzbudí a nakopne na další cestu životem.

Věřím, že se otec Elias od našeho setkání za mne a vše, co prožívám, co mne trápí, modlí. Zajímavé ale je, že se přesto v mém životě určitá věc, která mne nejvíc deptala, vůbec neměnila k lepšímu. Naopak. Situace byla horší a horší.. Díky ale všem modlitbám jsem měla sílu kráčet i v těch nejtěžších okamžicích života dál.

Roky plynuly a my se s otcem alespoň vždy dvakrát ročně někde sešli osobně. Ať už to bylo v Koclířově, na Velehradě, Kežmarku, Svitu, Olomouci či Dubňanech. Vždy jsem se snažila dostat tam, kde měl nějaký seminář, exercicie či kde alespoň sloužil mši svatou. Zpočátku mne ani ve snu nenapadlo, že by se nějaká duchovní obnova mohla uskutečnit i v naší vesnici. Potom občas takový nápad blesknul hlavou třeba při cestě na Antonínek, kdy jsem myslela na to, že zde chtěl mít duchovní obnovy už P. Antonín Šuránek, a proto bylo jeho touhou postavit na kopci exerciční dům.  Letmé nápady jsem ale obyčejně ve své mysli rychle zadupala s tím, že je to přece naprostá blbost, aby zde kázal otec Vella.

Před třemi lety ale v Blatnici vzniklo Společenství P. Antonína Šuránka, jehož hlavním posláním je modlitba za kněze. Aniž bych o to nějak stála, ocitla jsem se v jeho vedení. Po roce existence mne napadlo, že bychom mohli do farnosti pozvat P. Eliase. Náš pan farář Zdeněk Stodůlka souhlasil, a tak jsem se otce Eliase zeptala, jestli by to bylo možné.

Nakonec jsem ale přesto všechno sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli by k nám do Blatnice nepřijel. Psal se rok 2010 a otec Elias mi řekl, že už plánuje své exercicie po celém světě na rok 2013, ale že by se k nám možná na den až dva dostal i v roce 2012, kdy měl naplánované působení na Velehradě, Praze a Brně. Toto setkání má blatnická farnost právě za sebou.

A proč to tady všechno píšu? No přece úplně z jednoduchého důvodu. Už v pátek, kdy seminář otce Eliase Velly, který byl zaměřený na vnitřni uzdravení, začal, jsem prožívala velikou vděčnost vůči Bohu. Při pohledu do kostela, který byl zaplněný více než čtyřmi stovkami účastníků, jsem si uvědomila, jak úžasná je Boží prozřetelnost.

Pokud bych před deseti lety kvůli své šílené situaci nejela do Koclířova, nikdy by se s otcem Eliasem neseznámila. Pokud bych tam jela a Bůh by hned uzdravil všechny mé rány a vyřešil situaci podle mých představ, zřejmě bych neměla potřebu komunikovat s knězem z Malty a později být jednou z vedoucích Společenství P. Šuránka. No a samozřejmě bych také určitě neměla zájem pozvat otce Eliase do Blatnice.

Nepřijely by sem proto v pátek 24. února ani ty stovky lidí ze všech koutů republiky i ze Slovenska a Bůh by se jich tady nedotýkal, neuzdravoval a vlastně by se tady ani nemohl oslavit….

Když  jsem pak viděla tu radost tolika zářících lidí a vylévání Ducha svatého, tak jsem jen tiše žasla a byla vůči Bohu plná vděčnosti. Stále ještě jen stojím a zírám, jak se může oslavit i na těch hrůzách, které často téměř všichni ve svých životech nějakým způsobem prožíváme… Stojím, zírám a jsem vůči Bohu plná vděčnosti…

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste také alespoň někdy zažili tak mocné doteky Boží lásky, jako jsem to měla možnost poznat na vlastní kůži v posledních dnech já a mnoho dalších lidí…. Lenka

Tady mohou zájemci nahlédnout na pár fotek, jak to vypadalo druhý den semináře P. Eliase v Blatnici.

A zde je zase krátké video, v němž P. Vella odpovídá na otázky redaktorky kabelové televize Miluše Těthalové, která se ptala na zranění, která vznikají v manželství.

A tady o semináři píše Hodonínský deník…

A tady končí mé šest let staré zápisky… Dnes, kdy se píše únor 2018, jsem se právě vrátila z dalšího semináře s otcem Vellou… Za těch šestnáct let zestárl – ostatně jako i já…. 28. 2. mu bude 77 let a stále létá po celém světě, přednáší, a modlí se za lidi… Vydává se do krajnosti a já mám vážně strach o jeho zdraví…

P. Elias Vella v Koclířově u Svitav v roce 2010.                          Foto: Lenka Fojtíková

 

Vzpomínka na P. Josefa Malára – malého muže s velký srdcem

O páteru Josefu Malárovi jsem se dozvěděla koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem dělala reportáž v Nové Lhotě na Horňácku se soukromým zemědělcem Františkem Malárem.

Majitel stáda ovcí mi tehdy řekl: „O mně nepište! Napište o mém strýci, který žije v Německu. Opravil nám tady kostel a příští rok se budou žehnat nové zvony. Jeden z nich on daroval. Ozvu se vám, až přijede na dovolenou,“ slíbil. Své slovo dodržel a já se tak o pár měsíců později mohla seznámit s tímto mužem, malým vzrůstem ale za to s hodně velkým srdcem. Od té doby trvá naše přátelství.

 

 

 

 

 

„Čtrnáct dnů bojuji se střevní chřipkou. Kdybyste přišla včera, tak bychom si ani nepovykládali. Byl jsem totálně k.o.,“ vítal mě P. Malár s úsměvem na tváři v na přelomu ledna a února roku 2008 při mé návštěvě. Na Slovácko se vrátil definitivně až loni, a to ze zdravotních důvodů.

Jinak žil od roku 1965 v Německu, po roce 1989 ale jezdil pravidelně na Horňácko, do rodné Nové Lhoty, které vydatně pomáhal. Svůj nynější domov nalezl v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Pokud by si někdo myslel, že zde především odpočívá a zahálí, hodně by se pletl. Přestože nemoc ohnula jeho páteř téměř do pravého úhlu a bolest ho omezuje v pohybu, duševně je stále velmi svěží. Ve svém pokojíku každý den slaví mši svatou a pravidelně čte české i německé noviny, které mu přátelé posílají z Německa, pozorně sleduje domácí i světovou politiku.

Při mé zatím poslední návštěvě právě slavil třiaosmdesáté narozeniny. Naše setkání přitom několikrát přerušilo drnčení telefonu. Telefonáty měly jedno společné – všechny byly z Německa, bývalí farníci chtěli svému panu faráři popřát k narozeninám. Další gratulanti pak přicházeli po několik dnů osobně, spoustu blahopřání ukrývala také poštovní schránka. Vedle většiny odesílatelů z Německa přišla gratulace i od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ze všech uvedených faktů vyplývá, že P. Josef Malár je ve své bývalé farnosti v Německu i mezi svými spolubratry oblíbený. Přátelství trvá, i když je kvůli nemoci už izolován.

Pomoc přišla od „sponzorky“ z Prahy

P. Josef Malár přišel na svět 19. ledna 1925 v Nové Lhotě a svým způsobem je živou kronikou dvacátého století. Na vlastní kůži prožil důsledky fašismu i komunismu, až nakonec skončil v emigraci. Osm tříd základní školy absolvoval v rodných Lhotkách ležících jen pár kroků od slovenských hranic. Tehdy tam ovšem žilo dvakrát, možná i třikrát více obyvatel než nyní.

„Rozhodně jsem nepatřil mezi hodné a vzorné chlapce. Spíše jsem šmejdil s prakem, kde se dalo. Potom ale přišla puberta a s ní jakési první zamyšlení nad životem. Ve čtrnácti jsem se rozhodl, že bych chtěl být knězem,“ zavzpomínal na dávnou dobu. Podle jeho slov byla tehdy výuka náboženství a pravidelná návštěva kostela samozřejmostí. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1947, nebylo rádio a prakticky chyběla jakákoliv informovanost. Největší společenskou událostí týdne proto byla nedělní mše svatá. Od církevního života se potom odvíjelo vše ostatní.

„Toužil jsem studovat církevní gymnázium na Velehradě. Rodiče ale byli rolníci, a tak nebylo peněz nazbyt. Do školy se dojíždět nedalo, protože ze Lhotek nebylo žádné dopravní spojení. Musel bych bydlet na bytě. Nájem by tehdy přišel na dvě stě padesát korun měsíčně. Za to se ale dala koupit i kráva! Proto tatínek rozhodl, že zůstanu doma hospodařit.“

Nakonec se ale na mladého chlapce usmálo štěstí. Z Prahy se ozvala bohatá žena, která chtěla na studiích podpořit chudé studenty z hor. P. Malár tak mohl nastoupit do benediktinského řádu a začít studovat jezuitské gymnázium v Praze. „Na tu dobu rád vzpomínám. Vstávali jsme v pět hodin ráno. Po mši svaté následovala výuka. Odpoledne jsme museli za každého počasí absolvovat hodinovou procházku po Praze. Neexistovalo, aby někdo zůstal doma. Díky tomu jsem velmi dobře poznal naše hlavní město.“

Místo studia tvrdá práce

Na gymnáziu mladého muže zastihla druhá světová válka. Nacisté klášter zrušili, ale internát fungoval dál. Zavřeno bylo také arcibiskupské gymnázium. Ve studiu ovšem mohl pokračovat na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, kde také v sedmačtyřicátém roce odmaturoval. Do padesátého roku ještě stačil absolvovat tři ročníky bohosloveckého studia v Olomouci. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém roce ale odmítl studovat na státem kontrolované fakultě v Litoměřicích. Za své rozhodnutí musel nést důsledky. Záhy mu pošťák doručil povolávací rozkaz k neblaze proslulé jednotce PTP. Ze dne na den musel narukovat. Od otce tehdy uslyšel i tato slova: „Chlapče, jdeš do koncentráku. Na kněze jsem tě jít nenutil. Zachovej si ale věrnost.“ „Sloužil jsem přesně tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Kdyby nezemřel Stalin, zůstali jsem tam ještě déle,“ míní kněz.

V PTP pracoval na stavbě. S odstupem mnoha desetiletí P. Malár tvrdí, že ho práce u PTP posílila ve víře. Po propuštění dostal nabídku, že pokud se nebude stýkat s žádným knězem, může pracovat v kanceláři. To ale odmítl. Uzavřel smlouvu se stavební firmou, která potřebovala dělníky na stavbu. „Tím jsem si zachoval vnitřní svobodu. V kanceláři nikdo nevěděl, kdo je špicl a udavač. Manuálně jsem pracoval patnáct let,“ připomněl kněz. Po skončení každodenní práce na stavbě se dál vzdělával. Začal navštěvovat jazykovou školu. Z obecné školy uměl dost dobře německy, z gymnázia latinu a na vojně se začal učit angličtinu.

Po návratu do civilu studoval portugalštinu a španělštinu. „Nedělalo mi to velké problémy, protože jsem měl dobrý základ v latině. Cizí jazyky pro mne byly koníčkem. Udržoval jsem si tím duševní svěžest, abych nezkostnatěl. Nejenže jsem si cvičil paměť, ale navíc jsem měl možnost být ve styku se vzdělanými lidmi,“ poukázal na některé klady svého jazykového vzdělávání kněz. Matku už nikdy neviděl

Časem se ukázalo, jak velmi se mu znalost jazyků v pozdějších letech hodila. Když se začala v pětašedesátém roce dočasně uvolňovat politická situace v zemi, rozhodl se Josef Malár emigrovat. Koupil si zájezd do Bulharska. Když na „dovolenou“ odjížděl, nikdo kromě jeho bratra nevěděl, že uteče. Před odjezdem se přišel domů rozloučit s maminkou. Už byla tehdy nemocná a ležela. Přestože nic nevěděla, posadila se na posteli a řekla: „Chlapče, tebe už nikdy v životě neuvidím…“ Její slova se ukázala jako pravdivá.

„Samotný útěk, kdy jsem v Bělehradě vystoupil a pak přes hory přešel do Rakouska, byl dosti těžký, ale ještě horší byly předcházející nekonečné hodiny strávené v nočním rychlíku z Prahy do Bělehradu. V životě jsem pak už nezažil horší chvíle. To čekání, jak všechno dopadne, bylo strašné. Kdybych se ale bál, nikdy bych tuto cestu nezvolil,“ tvrdí kněz.

V Rakousku dostal po měsíci azyl a v Německu pak dokončil bohoslovecké studium. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1967. Na kněze P. Malára vysvětil augsburský biskup Josef Stimpfle. Prvních pět let působil coby kaplan a poté se stal farářem. Životní sen se chlapci ze Lhotek nakonec splnil. Celý život sloužil v Bavorsku, které má podle jeho mínění blízko k Moravě – vaří se tam podobná jídla a Bavoráci mají stejně jako Češi rádi pivo.

Domů se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990. Při svém návratu některá místa na Horňácku nepoznával. Dříve malé chaloupky nahradily novostavby. I život se zde hodně změnil. Jeho rodná ves se stala rájem chatařů. Lidé se stěhují pryč, protože je zde velká nezaměstnanost a dojíždění za prací je komplikované.

Kostel svatého Matouše zažil 12. srpna roku 1990 velkou slávu. P. Josef Malár zde slavil svou primiční mši svatou. Když tehdy viděl, v jakém stavu je kostelík, kde byl pokřtěn, rozhodl se, že našetřené peníze věnuje na jeho opravu. Šlo o výraz vděku za to, že zde od útlého věku čerpal víru. Generální oprava kostela byla završena v červnu 2000 slavnostním svěcením zvonů. Ke stávajícím zvonům svatého Matouše (z roku 1722) a sv. Antonínovi (z roku 1962) přibyl zvon s názvem Panna Maria, který daroval právě P. Josef Malár. Druhý ze zvonů nese jméno Svatý Josef a darovali jej farníci z Nové Lhoty. Životní cesta horňáckého kněze jakoby se symbolicky uzavřela opět doma.

 Lenka Fojtíková

A tento text jsem zveřejnila 8. 8.  2010 na svém starém webu…

Přes veškeré povinnosti jsem včera už od brzkého rána myslela na otce Malára. Když jsem se oblékala do tmavého kostýmku, brala tašku s foťáky a kytici, tak jsem si říkala: „Musím udělat poslední službu zemřelému.“ V okamžiku, kdy jsem se minulou neděli dozvěděla, že zemřel, vůbec jsem nebrečela. Prostě nic. Spíš jsem si říkala, že je mu už dobře, protože netrpí a je u Pána, jemuž tak věrně celý život sloužil.

Myslela jsem si, že i pohřeb prožiji ve stejném klidu. Už jsem byla na pár pohřbech kněží a nebyly vůbec smutné. Spíš jsem tam cítila takovou radost, že se vrátili zpět domů, kde není žádný pláč, bolest a utrpení. Jenže jsem se opět přesvědčila, že člověk míní a nakonec může být všechno jinak. Na místě jsem byla s více než hodinovým předstihem a začala vše dokumentovat. Stále jsem byla v klidu a docela i v pohodě.

Potom začal obřad a ani nevím, kdy se to zlomilo, najednou bylo všechno jinak. Zřejmě od okamžiku, kdy vzal P. Jan Jankovic, nástupce ve farnosti P. Malára, do rukou kytaru a začal zemřelému hrát a německy zpívat. Najednou jakoby se v tom malém kostelíku, kde byl otec Josef před pětaosmdesáti lety pokřtěn, začalo dotýkat nebe země. Slzy se mně začaly valit z očí a prostě nešly zastavit. Najednou mně docvaklo, jak moc jsme si my dva byli blízcí.

Sklonila jsem hlavu a divila se, co se to se mnou děje. Mokré kápance dál padaly na zem. Potom začal P. Pavel Kučera kázání tím, že se nemáme stydět za slzy, že i Ježíš plakal, když mu umřel jeho přítel Lazar. A tak mě to uklidnilo. Ano, i když věříme, že je otci Malárovi už dobře, že je na věčnosti v Boží náruči, nic to nemění na tom, že se našich srdcí může dotýkat jeho odchod.

Tím ale proud slz neskončil. Při závěrečném děkování německých farníků jsem se dozvěděla, že otec Josef neopravil kostel jen ve své rodné obci, ale také další dva v Německu. Dále se tam díky jeho iniciativě opravila také kaple. V Bachhagelu, kde působil, se postavilo farní středisko, opravila se fara i její dvůr. Opravy přitom prý řídil s úžasnou rozvahou, taktem a citem pro umělecké hodnoty. Všichni také pěkně vzpomínali na jeho přátelskou, společenskou a pohostinnou povahu.

Možná i za to se stal před pěti lety čestným občanem města. Za ty roky, co jsem za ním jezdila do Dolního Němčí, kde prožil v pečováku poslední roky života, se přitom o ničem z toho nezmínil. Při našich setkáních jsme se bavili o všem možném. Často přišla na přetřes jeho obava z islamismu, že v Evropě časem zůstane jen hrstka křesťanů. Ti pak budou pronásledovaní mnohem víc než za komunistů. Zároveň ale upozorňoval, že Bůh svou církev padnout nikdy nenechá.

Při tom našem povídání se ale nikdy nestočila řeč tak, že by se začal chválit, co kde udělal, vykonal a jaký metál za to dostal. No a to byla další věc, která mne na tom pohřbu dostala. Na pohřeb došlo odhadem okolo tří stovek lidí, přičemž třiadvacet přijelo z Německa. U oltáře pak bylo čtrnáct kněží. Jednalo se vesměs o přátele a duchovní z blízkého okolí. Z biskupů na Lhotky nepřijel nikdo. Jeden měl biřmování a druhý byl právě v zahraničí. Asi to tak mělo všechno být. Jak otec Josef skromně žil, tak skromně odešel.

Když jsem se pak vracela domů, koukala jsem z auta po kopcích a okolních lesích. Vzpomínala jsem, jak mně při jednom setkání vyprávěl, že za jeho mládí autobusy na Lhotky nejezdily, a tak musel na vlak do Javorníku přes les pěšky. Po cestě si prý opakoval slovíčka z němčiny a latiny. Vše, co viděl, pojmenovával v duchu v obou jazycích. Stromy, zvířata, nebe, zemi, louky, slunce… Prostě všechno…

Těch vzpomínek je samozřejmě mnohem víc. Vím, že pokud mně bude paměť sloužit, tak na něj nikdy nezapomenu. Už dnes se na něho obracím s prosbou o přímluvu. Vím, že se za mne a naši rodinu přimlouvá. Modlil se za nás už tady na zemi a jsem přesvědčená, že teď ještě víc.

V mém srdci zůstává velký dík, že jsem ho mohla poznat, že to bylo zařízené tak, že jsme si byli velmi blízcí. Proč jsem za ním vlastně začala před lety jezdit? Bylo mně ho líto, že je tak sám, že po svém aktivním životě zůstal vězněm jednoho pokoje ve vlastně pro něj cizí vesnici.

A on si zase zřejmě moc dobře dokázal představit, vcítit se, jak je někdy mně. V něčem jsme to měli oba hodně podobné a možná proto jsme si tak rozuměli. Ke konci jsme kromě modlitby třeba ani nemluvili. Prostě jen v tichosti vnímali přítomnost druhého. Jezdila jsem ho potěšit, ale přitom jsem mnohdy dostala povzbuzení sama. Ty mše svaté, které sloužil za naši rodinu, mu nikdy nebudu nijak moct vynahradit…

Nějak mně to mozek nebere, že už tady navždy není, že za ním nikdy nepojedu, že už nikdy nezvedne svou na kost vyhublou ruku a neřekne: „AHOJ! Ad Honore Jesus! Ke slavě Boží!“

Lenka

Tady je odpověď dalšího rodáka z Nové Lhoty P. Miroslava Kazíka, kterého jsem se zeptala, co pro něj P. Josef Malár znamenal:

P. Josef Malár byl velkým obhájcem tradice

Celý den jsem přemýšlel nad Vaší otázkou, co pro mě znamenal P. Josef Malár.. Řekl jsem Vám, že byl pro mě první z Nové Lhoty, kdo se stal knězem a ve své době také zřejmě dosáhl nejvyššího vzdělání.  Ale to není to hlavní. Pro mě, a myslím si, že i pro ostatní kněze, byl především velkým obhájcem tradice. Když se v katolickém prostředí dnes řekne příznivec tradice, myslí se na Bratrstvo Pia X.  (lefebristé).

P. Josef se s většinou jejich postojů ztotožňoval. Po nástupu Benedikta XVI. se v Církvi tyto postoje staly více méně legitimní. Kromě několika témat. Před tím to však bylo horší než být zednářem. Alespoň u nás. Vyžadovalo to odvahu. Než jsem se seznámil s P. Josefem  (to je asi 15 let), měl jsem představu o kněžích v Německu, jako o těch, kteří už smysl pro skutečnou tradici dávno ztratili a nejsou jí vůbec schopni. P. Josef mě z tohoto omylu vyvedl. V tomto byl vyhraněný. To je asi to nejdůležitější, co pro mě znamenal.

 

Kdy začnete umírat?

Začnete pomalu umírat,
když necestujete, když nečtete,
když neposloucháte zvuky života,
pokud si sami sebe nevážíte.
Začnete pomalu umírat, když zabijete svou sebeúctu,
když nenecháte druhé, aby vám pomohli.
Začnete pomalu umírat, pokud se stanete otrokem svých zvyků,
kráčejíce každý den po stejné cestě… Pokud nezměníte svůj stereotyp,
pokud nenosíte jiné barvy nebo nemluvíte s těmi, které neznáte.
Začnete pomalu umírat, pokud se budete vyhýbat vášni a jejím turbulentním emocím. Těm, které způsobí, že se vaše oči budou lesknout a vaše srdce bít rychleji.
Začnete pomalu umírat, pokud nezměníte svůj život, když nejste spokojeni se svou prací, svou láskou nebo vaším okolím.
Pokud neriskujete, co je jisté pro nejistotu,
pokud nejdete za svým snem,
pokud si alespoň jednou za život nedovolíte utéct od rozumné rady.
– Pablo Neruda

Nemůžeme zabít svoje dítě

Žijeme v době, kdy lékaři dovedou už dlouhé roky v těhotenství rodičům říct, jestli se jim narodí zdravé miminko. Když tyto testy „nedopadnou“, nalejí rodičům čistého vína a narovinu jim řeknou, s jakým postižením se jejich dítě narodí. Poté následuje doporučení, že by měli jít na potrat. Drtivá většina rodičů tomuto návrhu podlehne…

Už se ale také mnohokrát stalo, že se rodiče dozvěděli nepotěšující diagnózu u svého nenarozeného potomka, ale na potrat z nějakého důvodu nešli. Většinou se jednalo o věřící, kteří prostě své dítě nedokázali nechat zabít navzdory nepříznivé prognóze. Potom se jim ale narodilo zcela zdravé miminko. Jiní rodiče potrat zvolí z ekonomických a dalších důvodů. O tom ale dnes psát nechci.

Cítím, že se musím podělit o to, co mne počátkem tohoto týdne hluboce zasáhlo. V pondělí mně zazvonil telefon a já na displeji uviděla jméno starého (ale přesto stále mladého 🙂 ) kamaráda Štěpána. Tentokrát nevolal pracovně, ale vybalil na mne prosbu, kterou jsem tedy doopravdy nečekala.

„Scházíte se na Antonínku ještě ve Společenství pátera Šuránka?“ zeptal se hned v úvodu bez obalu. Když uslyšel kladnou odpověď, řekl: „Víš, my bychom vás se ženou chtěli moc poprosit o modlitbu. Zuzka je v 29. týdnu těhotenství a zhruba před dvěma týdny jsme se dozvěděli, že se miminko nevyvíjí, jak by mělo, a že pokud se narodí, tak to nebude slučitelné s životem. Tak jsme vás chtěli poprosit, abyste se za nás modlili a vyprošovali u pátera Šuránka zázrak. Právě běží proces jeho blahořečení a je třeba lékařsky doložených zázraků, proto vás moc prosíme o modlitbu,“ řekl zcela klidným hlasem Štěpán.

Modlitbu jsem samozřejmě slíbila, ale nedalo mně to a ještě ten den večer jsem se s tímto mladým manželským párem setkala. Vůbec nebyli zdeptaní na duchu a zdrceni situací, do které se dostali, jak by člověk mohl logicky očekávat. Neměli na tvářích ale ani umělé americké úsměvy.

Přivítali mne pevní, usměvaví lidé, kteří se mně svěřili, že už zprávu lékařů přijali, odevzdali se do Boží vůle, ale před pár dny se setkali s knězem, který je vybídl, aby přesto prosíli o přímluvu P. Šuránka, který byl vězněm komunistického režimu a zemřel v pověsti svatosti.

A tak si dovolím návštěvníkům tohoto webu poodhalit příběh a situaci posledního měsíce, kterou prožívají, a jak ji přijímají. Zveřejňuji zde e-mail, který poslala nastávající maminka sestřičkám do Doksan, kde se tyto řeholnice už dlouhé roky modlí za nenarozené děti. Příběh Zuzky a Štěpána je zde:

     Milí přátelé, 

     posíláme Vám tento e-mail s prosbou o modlitbu. Jsme manželé (Zuzana a Štěpán) a čekáme naše první miminko. Před měsícem si pan doktor všiml, že miminko špatně roste. Chvíli se čekalo, pak jsme byli odesláni do Brna na speciální vyšetření. Tam nám po ultrazvuku, kardioultrazvuku a genetických testů sdělili, že naše miminko má chromozomální vadu. Jmenuje se triploidie. Jde o ztrojení sad chromozomů, vada vzniká při početí a dle lékařů je neslučitelná se životem. Podle varianty této vady dochází k samovolnému potratu dítěte v začátku těhotenství. Jeden typ vady, což je náš případ),je donositelný do 3. trimestru. I tak ale nejčastěji dojde k úmrtí dítěte buď ještě v bříšku nebo pár hodin či dnů po narození. Doktoři nám nabízeli jít na ukončení těhotenství, ale to jsme odmítli. Nemůžeme zabít svoje dítě. Jak má dlouho žít, tak dlouho žít bude. To rozhodne Bůh 🙂
     Já jsem momentálně ve 29. týdnu. Miminko se má dobře, modlíme se i ke svatému Norbertovi a teď jsme se rozhodli  prosit o zázrak uzdravení na přímluvu pátera Antonína Šuránka, u něhož probíhá proces blahořečení. 
Již jsme byli smíření s tou variantou, že naše miminko umře, ale po promluvě s jedním knězem jsme se nadchli do víry v zázrak. Takže budeme rádi, když se k našim prosbám připojíte. 
     Věříme, že vše bude tak jak to má být dle vůle Boží. Jestli má být zázrak v uzdravení, tak se to stane. Věříme, že je to možné. A nebo má být zázrak v něčem jiném, jen zatím nevíme v čem. 🙂 Zázrakem je už to, že miminko pořád ještě žije a to, kolik lidí se prý za nás už modlí 🙂 Jsme nadšení a vděční.
     Děkujeme.
     Zuzana, Štěpán a prďoš  🙂
Je to naše dítě, které nemůžeme zabít…
Milí přátelé, tady zatím končí otevřený příběh těchto dvou mladých a odvážných lidí. Lidí, kteří umí jít proti proudu dnešní doby. Při pondělní návštěvě mně řekli, že po vyšetření v krajské nemocnici čekali na chodbě, kde bylo mnoho manželských párů, které čekaly stejně jako oni na verdikt lékařů. Všichni poté odcházeli z ordinace velmi smutní, sklesklí a zdeptaní špatnými zprávami, které se dozvěděli. Poté  se přesouvali o pár dveří dál, kde si domlouvali termín potratu. Štěpán se Zuzkou byli v tom okamžiku jediní, kteří tyto dveře bez povšimnutí minuli a zamříli na parkoviště k autu, aby odjeli domů.
Pozor! Nevychloubali se a nikoho neodsuzovali! Jen konstatovali, jaká je dnes realita…
Tož tak… Kdo se umíte modlit a zasáhl Vás příběh těchto dvou mladých lidí stejně jako mne, prosím, abyste se přidali k řetězu modliteb… V pondělí nás byly už desítky a přidávají se každý den další lidé. Možná už jsou nás stovky… Jak ale říkají v klidu a s pokorou Zuzka se Štěpánem: „Není to naše věc, ale Boží. Přesto věříme, že se zázrak může stát…“