Vlastně jsem původně vůbec neplánovala, že bych si zajela o víkendu do Koclířova. Moje rozhodnutí přišlo z hodiny na hodinu. Po splnění povinností jsem z Hodonína vyrazila v sobotním večeru směr Koclířov. Přesně za dvě hodiny jsem byla na místě. Když jsem se vlekla s foťákem, noťasem a kufrem k recepci, míjela jsem u kostela sv. Alfonse z Ligouri zaparkované auto s rozsvícenými světly. Záhy jsem se dozvěděla, že v něm seděl nuncius. Za chvilku valil do schodů, po cestě se usmíval a zdravil všechny česky. Prostě borec, který si na nic nehraje a přijme i skromné ubytování. Dnes večer sloužil mši svatou a potom v Capelinhě udělil každé přítomné matce zvláštní osobní požehnání. Tak to mne také dostalo. Bylo to dojemné. Po duchovní oslavě pokračovalo setkání s bohatým občerstvením pro všechny přítomné. Zítra dopoledne bude sloužit mši svatou při příležitosti 107. výročí prvního zjevení Panny Marie třem malým pasáčkům (Lucii, Hyacintě a Františkovi) ve Fatimě v Portugalsku. Celý měsíc květen je v Koclířově věnován speciálním modlitbám za Maďarsko, takže tady budou zítra i zástupci z Maďarska, kteří představí tamní církev. Tož tak ve zkratce. Mrkněte na fotky. Ty mají větší vypovídající hodnotu. Jinak by se měla objevit fotka s kratším textíkem i v Katolickém týdeníku. A taková moje soukromá poznámka na konec. Když jsem do Koclířova včera večer přijela, měla jsem dojem, jako bych se vrátila domů… Poprvé jsem tady byla před 22 lety a tolik jsem toho tady za ty dlouhé roky zažila, tolik úžasných přátel poznala… Ale přesto mne najednou přepadl i smutek, že ten hlavní, koho jsem tady poznala, byl otec Elias Vella z Malty a ten už tady není, protože už je doma v nebi. Tak po tom je mně smutno moc a i po přátelích, kteří tady před tou dlouhou dobou byli a už nejsou… Hodně se vše proměnilo. Kola života se prostě točí dál…
Před dvaatřicet lety začal působit v Olbramovicích, pár kilometrů za Pohořelicemi, P. Jan Fiala. Do obce, která byla v minulosti součástí Sudet, přišel z kaplanské služby v Hodoníně.
„Fara tehdy byla v dezolátním stavu a tam, kde dnes stojí farní sál s kuchyňkou a sociálním zařízením, byl rozpadající se kravín,“ vzpomíná na své začátky v Olbramovicích farář. Farní sál se mu podařilo postavit před patnácti lety a dnes plní účel, za kterým byl postavený. Konají se zde různé aktivity farníků i obyvatel, kteří zatím Boha nepoznali. Dochází tak k propojení všech bez rozdílu vyznání víry. „Bývají zde i svatby, různé rodinné oslavy a nyní se zde druhou dubnovou sobotu uskutečnila první duchovní obnova. Přijel k nám jihlavský rodák, karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet,“ říká kněz. Od loňského roku se zhruba jednou za půl roku v sále schází lidé při modlitbách s prosbou za fyzické uzdravení. Že to nemá P. Jan Fiala ve svěřené farnosti snadné, svědčil fakt, že před mší svatou se ujal role kostelníka a poté také ministranta. Skutečnost, že byly Olbramovice historicky součástí Sudet, se prostě na osudu této farnosti tvrdě podepsal.
Při sobotním semináři P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm., který v promluvách zaostřil na velikonoční události, v Olbramovicích mimo jiné zaznělo:
Ježíš jako jediný věděl, že Otcova vůle je to největší dobro pro nás. Neexistuje nic lepšího, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Neseme pečeť svého Boha. Jsme stvořeni pro lásku na celou věčnost, a proto jedině Bůh ví, co je pro nás dobře.
Jeden z našich základních hříchů je, že si nenecháme do svého života mluvit, ale spoustu věcí děláme v nezávislosti na Bohu.
Dnes je takový moderní postoj, který se nazývá svobodou. Mladí jsou svobodní tím, že si dělají, co chtějí. To je prostě přeznačení hříchu nezávislosti a svévole. Nemůžeme se ale divit, protože dnes se všechno přeznačuje. Láskou se nazývá něco, co vůbec není, svobodou se nazývá závislost a můžeme jít dál, jak to všechno ve světě je.
Pro nás je důležité, abychom poznali, že Bůh je jenom dobro a to Ježíš věděl.
Od ráje ďábel pokřivil obraz Boží a lidé se Boha bojí. Kolikrát lidé řeknou, že se bojí Bohu odevzdat život, protože by třeba mohli onemocnět.
Bůh poslal svého Syna, aby z nás sňal ty nemoci a uzdravil,ale lidé mají strach, že když se odevzdají Bohu nemoc sešle, nebo že je potrestá. Kdyby nás Bůh chtěl trestat, tak nás musí ale trestat od rána do večera. On ale přece neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.
Úplně jinak se staví k problémům života člověk, který od dětství zakoušel, že je přijatý a milovaný. Přijdou překážky a on ví, že jsou od toho, aby se zdolaly, přijdou těžkosti a on ví, že tím musí projít, protože ví, že k tomuto životu ve světě těžkosti patří. Tady nemáme na růžích ustláno. Pán Ježíš na sebe sice vzal všechno to těžké, co prožíváme, ale to neznamená, že už nebudeme prožívat nic. My to ale můžeme prožívat s ním a potom v odevzdanosti do Otcovy vůle, v blízkosti Otce, který je milujícím a nese nás v náručí, dává nám sílu Ducha Svatého, abychom prošli tím těžkým. Ale to musí mít člověk zkušenost lásky a dobroty Boží, že tváří tvář v utrpení vlastním i druhých nezpochybní Boží dobrotu.
Za námi kněžími přicházejí lidé a říkají: „Jak se na to Pán Bůh může dívat? Proč nás tohle to potkalo? Onemocněla jsem a potom i manžel a dítě začalo blbnout s drogami. Proč to ten Pán Bůh na nás dopouští?“ To je pohanská představa Boha, který na nás sesílá trápení. Ale on poslal svého Syna, aby z nás to trápení sňal. Problém je ale v tom, že mu nejsme schopni zcela důvěřovat a patřit. Kdybychom mu opravdu patřili a na jeho lásku odpovídali, tak by to těžké bylo nakonec k našemu dobru. Těm, kdo milují Boha, všechno napovídá k dobrému. Předpoklad je láska a důvěra, že nezpochybním Boží dobrotu, i když jsou v životě těžké věci.
Pán Ježíš nám neslíbil, že budeme všemu rozumět. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí, vždycky bude s námi, a když se ho budeme držet, dá smysl i tomu, co je těžké.
Když čteme Písmo svaté, je třeba vnímat každé slovo.
Na mnoha místech Písma svatého čteme, že nemáme soudit. Je to velmi důležité, protože my vůbec nevíme, co toho člověka vedlo k tomu, že dnes jedná nebo mluví tak, jak jedná. Nevíme, co si donesl na svět, kdo ho vychovával, jaká zranění, touhy, co všechno jím lomcovalo. My nevíme… To ví Bůh. Ale Ježíš vždy hrál na touhu srdce.
Touha po Bohu je základem všeho. Probouzí se v nás, když čteme Písmo, modlíme, prosíme o Ducha Svatého, účastníme se chval, naše srdce se v těch chvílích jakoby nadechne a touží, aby Bůh byl v nás, aby nás plně obsadil a plně obsadil náš život.
Když v sobě nemáte světlo, tak nás to atomizuje, odtahuje od sebe, člověk se vymlouvá, že má rád samotu a jde do přírody. On je ale rozdíl, jestli tam jde rozjímat nebo utíká z napětí, které je u nich doma. Vnitřní rozbitost se vždy projeví rozbitostí ve vztazích. Pokud nemám v srdci pokoj, nemůžu ho mít ve vztahu k lidem. Ve vztahu k lidem, kteří byť mají jiné názory, mohu mít pěkný vztah, pokud mám pokoj v srdci. Když ale nemám pokoj v srdci, hádám se na potkání kvůli největším blbostem. A když se nehádám, tak si aspoň myslím, že ti druzí jsou blbí a to stačí, abych hřešil.
Největším motorem v životě je láska, ale má jednu velkou konkurenční sílu a tou je lidská pýcha. Lidé udělají nejvíce buď z lásky, což je k dobru druhých, ke slávě Boží anebo z pýchy a to je k oslavě sebe sama. Tento svět vsadil na pýchu, sebestřednost, lidskou důležitost, ale evangelium vsází na jinou sílu. Sílu lásky a láska nikdy nehledá sebe, ale vždy hledá, co chce Bůh a co pomůže druhým lidem.
Víra roste s osobním vztahem lásky. Víra nejsou duchovní vztahy, ale dar Boží. Čím více žijeme v důvěrném vztahu s Ježíšem, tím více víra roste. A také tím, když víru používáme a dovolujeme sami sobě smýšlet na základě Písma, víry a jednat na základě víry, tak se víra rozmnožuje. Když se víra nežije, tak se ztrácí. Když nebudeme spolupracovat s Duchem Svatým, tak zvítězí náš duch v srdci. Když si nebudeme vážit daru Božího slova, nebudeme ho rozjímat, nebudeme podle něho jednat, k ničemu nám nepomůže, že budeme vědět, že Ježíš vstal z mrtvých.
Nestačí vědět, že Ježíš vstal z mrtvých! My se s ním musíme setkat. Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje, je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.
O co vlastně více v životě jde? Čím více poznáváte Ježíše, tím víc ho milujete. A čím víc ho milujete, tím více se proměňujete v něho. Lidé chtějí poznat všechno možné. Každému přeji exotické dovolené, někoho baví věda, ale nad tím vším musí být touha poznat Boha. Každým krůčkem tohoto poznání poroste naše láska, důvěra a nás to bude měnit, budeme se mu podobat.
Někdy máme dojem, že Pána Boha zajímají naše hříchy. Ty on ale zná! Za ně zemřel. On ale chce, abychom ho začali poslouchat, milovat, abychom dělali, co chce on. Definitivně dostaneme smysl svého života tehdy, kdy přijmeme poslání, které nám Bůh dal a to vždy souvisí s tím, že nežijeme pro sebe.
Strach je jedna z největších překážek našeho života s Bohem. V Písmu svatém je údajně 366x řečeno: „Neboj se.“ To je proto, když je přestupný rok, aby to bylo na každý den v roce. A možné je dobře si to často připomínat, protože Boží nepřítel se snaží strach nějakým způsobem do našeho života vnést a tím strachem nás od Pána odvést.
Strach ze smrti, nemoci, strach o druhé, strach z toho, co bude chtít Bůh, jsou všechno strachy, které nás vzdalují Bohu. Když to zjistíme, musíme se proti tomu postavit.
Pán pokáral strach, démony i bouři. Učedníky tak osvobodil od moci strachu.
Pokoj vám – to je největší Ježíšův dar pro nás, protože v něm je odpuštění našich hříchů, smíření s Bohem, nový život. Ten pokoj způsobuje pokoj mezi námi a Bohem, zrození k novému lidství. Pokoj jde proti každé nesrovnalosti, proti každému nedorozumění, proti každé rozbitosti ve vztazích. Ježíš učil své učedníky, aby byli šiřiteli pokoje. Pokoj nevytvoříme, je to Ježíšův dar, ale jsme povoláni předávat ho dál jeden druhému od srdce k srdci. To znamená nesoudit, nekritizovat, odpouštět, přijímat druhé jací jsou a vědět tak, jako Bůh pomohl mně, pomůže jemu. Pán Bůh se dívá na naše nepřátele určitě jinak než se na ně díváme my. Pro Ježíše jsou všichni lidé, včetně těch největších zločinců, lidé, kteří mají potenciál uvěřit a změnit svůj život. A moje maminka říkávala, co nejde po dobrým, nejde vůbec. A my se to musíme učit. V tom smyslu věřit, že Boží dobro je mocnější než veškeré zlo na celém světě. Ta moc jeho lásky a odpuštění a to je v tom slově: „Pokoj vám!“
Nejde o náš hřích, selhání a strachy! Jde o to, že si nás Bůh vyvolil, abychom pokračovali v Ježíšově životě tady na zemi. V jeho poslání, které dal. Nic víc, nic míň. Nic víc už být nemůže, protože to nemají ani andělé! Jsme povolání žít životem Ježíše Krista, Božího Syna. Když budeme poznávat Ježíše, budeme poznávat, jak žít toto synovství, jak žít toto poslání, proto rozjímáme evangelia, jak to ten Pán Ježíš dělal, jak to dělat s těmi nemocnými, chudými, nepřáteli, chytrými, co říkal, jak se choval, kdy se modli. To je takový poklad! Největším vzorem našeho života je Ježíš sám.
My nemáme svůj byznys. Pro mnohé z vás to znamená žít pro Boha ve své rodině, vychovat děti, starat se o stárnoucí rodiče, zvěstovat evangelium sousedům, být připraveni nést evangelium dál v práci. Když v sobě budete mít Boha, tak to nepůjde zatajit. K tomu ale potřebujte Ducha Svatého. Bez Ducha Svatého křesťanství neexistuje. Přijímáme odpuštění a dáváme ho dál, přijmeme pokoj a dáváme ho dál, protože Bůh nemůže jinak působit, když žijeme v nenávisti, napětí. Víte kolik je mezi lidmi arogance, agrese. hněvu, neodpuštění…Jak v tom má Pán Bůh působit? Jak to může fungovat? Nikoho to trvale nebaví žít v takových vztazích, takže potom utíkají k chytrým mobilům, počítačům, tabletům, nebo drogám. Dříve chlapi více utíkali do hospody a dnes mají zase jiné možnosti. Každý takový útěk je jen znamením nepokoje, který mají v srdci.
Dotýkat se Kristových ran znamená žít z Boží lásky. A vědět, že i Kristovo tělo má rány stejně jako naše společenství církve. A ty rány mohou být místem, kde se Pán oslaví.
Velikonoce nejsou o tom, abychom prožili hezké obřady, ale abychom se setkali se Vzkříšeným Kristem, aby se znovu naše víra, láska a vděčnost k němu rozhořela, abychom s ním žili každodenní život. Nám se ani ten nejsvětější obřad nemůže stát nějakou náhradou víry. Křesťanství je vztah s živým Bohem. Vztah lásky a důvěry.
Jsme povoláni věřit i na základě znamení, která nám Pán Bůh dává. Ježíš několikrát vyzývá své učedníky, aby měli oči otevřené, učili se dívat, aby dobře naslouchali, protože Bůh žije mezi námi, žije v nás, v našich vztazích. Když budeme vidět jeho skrytou přítomnost nebo budeme jeho přítomnost vidět v utrpení, tak ho budeme vidět i ve slávě. ‚
Musíme se naučit vidět Boha v utrpení, abychom ho viděli i ve slávě, ve znameních, která nám dává, ve slově Božím, protože Bůh je všude, jenom my jsme slepí. Je důležité, abychom nepřestávali hledat a toužit po svém Pánu. Je důležité, abychom celým srdcem milovali svého Boha. Poslání, které nám Pán Bůh dal, můžeme správně žít jedině v jeho lásce, tak jako on miluje nás, abychom nejprve na jeho lásku odpověděli a milovali ty, které nám svěřil. To je poslání Velikonoc, které nám Pán Bůh dal – podíl na jeho životě a lásce.
Olomouc čeká v sobotu 13. dubna velká sláva, kdy bude do úřadu uveden nový arcibiskup olomoucký P. Josef Nuzík. Tento týden byl v Katolickém týdeníku zveřejněný rozhovor. Koho by zajímal, může se o novém arcibiskupovi více dozvědět tady. 13. dubna si ale mnoho věřících z olomoucké arcidiecéze připomíná také druhé výročí nečekaného odchodu na věčnost P. Josefa Červenky – rodáka z Újezdce u Luhačovic. Seznámila jsem se s ním v roce 2002, kdy jsme se společně s dalšími poutníky vydali na úžasnou pouť napříč Itálií přes Sicílii, Liparské Ostrovy až na ostrov Malta. Od té doby jsme byli dvaadvacet let stále nějakým způsobem v kontaktu. Stal se biřmovacím kmotrem mého syna Jana, účastnil se rodinných oslav, ale nejčastěji jsme se viděli na Antonínku, kde spolu s dalšími knězi založili před patnácti lety Kruciátu, kdy se zde každé první úterý v měsíci schází s věřícími při modlitbách za kněze. Josef byl naprosto nepřehlédnutelný živel. Lidé ho milovali, ale někteří ho také nemuseli, protože byl upřímný a nehrál si na žádnou přetvářku. Když v kostele začal zpívat, tak to byl hukot a ještě přitom zvládl dirigovat všechny účastníky bohoslužby, aby zpívali, jak měli. No nic… Se ztrátou Josefa jsem se pořád nějak nevyrovnala… Chybí moc… Kdo jste ho znali, můžete zavzpomínat prostřednictvím fotek, které zde zveřejňuji ze svého archivu. A vzpomeňte na Josefa i v modlitbách.
O šoku z úmrtí P. Josefa Červenky jsem před dvěma lety více napsala zde
Iniciátorem postní rekolekce v Kroměříži byl morkovickcý farář P. Josef Červenka (vlevo).
Na několika místech v Čechách, na Moravě i na Slovensku v postní době nyní přednáší laická misionářka Mgr. Mary Shaw, PhDr. z Floridy. Ve svých promluvách se zaměřuje na uzdravení vztahů v rodinách.
V přednáškách mimo jiné zaznělo: Když se dostaneme do konfliktu, můžeme počítat s tím, že nás nepřítel začne utláčet. Chce překroutit komunikaci, manipulovat se vztahem, chce nás dovést ke stále větší pýše a vede nás k takovému postoji: „Já mám pravdu a ty se mýlíš.“ Končíme tak, že se soudíme, odsuzujeme a obviňujeme. Jak máme reagovat? Prosit o dar pokory. Pokora, která nás vede k otevřenosti říct: „Mýlím se, prosím, odpusť mi.“ Když se hádáme s partnerem, bojujeme vlastně sami proti sobě, protože se svým manželem tvoříme jednotu. Pros Boha, abys viděl svou manželku, viděla svého manžela, z Boží perspektivy. Pros zároveň o dar sebeovládání. Je velmi nebezpečné, když manželé vůči sobě drží určitá tajemství. Zvlášť je nebezpečné, když skrývají vůči sobě těžká provinění. Naše slovo má povzbuzovat a budovat druhého. Svatý Pavel říká: „Nezarmucujme Božího Ducha. Varuj se jakékoliv zahořklosti, křiku, nadávek. Buďte navzájem vůči sobě laskaví, milosrdní a odpouštějte si. Odpouštěj tak, jako Kristus odpustil tobě. Jsou to náročné rady, ale tvoří v rodinách nový život.
Některé sliby, kletby, které nad sebou vyslovujeme: Musím mít vždy pravdu, musím být dokonalý, nemohu udělat chybu, protože by se stalo něco špatného, nemohu spoléhat na nikoho jiného, vše si musím dělat sám. Tyto lži působí velmi silně v našem životě.
Další lež: Jsem trapný chudák, který neumí nic nabídnout, jsem beznadějný případ, proto se nemohu změnit. Co taková lež s námi dělá? Máme pocit hanby a méněcennosti, můžeme se cítit bez naděje, bez pomoci, můžeme nenávidět sebe, odmítat se, nebo se staneme příliš pasivními a nemáme zdravé hranice, proto dovolíme druhým, aby nás zraňovali, jak sami chtějí. Může nám to bránit být tvořivými.
Jaké mohou být kletby, které na sebe uvalujeme, nebo určité sliby: Jsem naprosto bezvýznamný, nejsem schopný si pomoci, pokud bych zemřel, nikdo to ani nezpozoruje, nikdy se mi nic nepodaří, jsem neviditelný, nemám žádnou cenu. Vidíme, jak takové přesvědčení, které máme v sobě, velmi škodí našim vztahům a ničí rodinu.
Je dobré si uvědomit, že nepřítel – ďábel neustále ve dne v noci napadá naši mysl, proto je nutné pevně odporovat jeho návrhům, aby odešel. Není dobré stále se soustředit na lži a rány. Máme je odevzdat Bohu a prosit, aby nás uzdravil. Prosme Boha, aby nám dal schopnost rozlišovat pravdu od lži.
Můžeme si položit otázku, odkud přichází myšlenky a určité impulsy. Jsou tři zdroje – Bůh, ďábel a svět dohromady, nebo od nás samotných. Čím hlouběji jsme uzdraveni, a čím více poznáváme Boha, tím více se nám daří poznávat Boží myšlenky. Je velmi důležité, abychom byli bdělí a uvědomovat si, co se děje v našem nitru, co se odehrává v naší mysli. Když nás napadne nějaká myšlenka, nebo impuls něco udělat, tak je velmi důležité rozpoznávat zdroj, odkud to pochází. Zeptat se: „Je to od Boha, nebo to nepochází od Boha?“ Pokud rozeznáme, že to nepochází od Boha, odmítneme to. Pokud to pochází od Boha, přijmeme. Tak se učíme při tomto rozlišování slyšet Boží hlas. Mnoho jemnosti v rozlišování je spojené s růstem vztahu s Bohem. Narůstá, když trávíme čas s Bohem, často takové rozlišení vzniká v tichu a modlitbě. Když se modlíme, tak pořád nemluvíme. Je velmi důležité si jen tak sednout v tichu a vědět, že Bůh je blízko.
Víme, že současná kultura je plná hluku a nemáme až tak zkušenost s tichem. Každý den je důležité si na chvíli sednout do ticha s Bohem. Já si ráno tak sednu do pokoje, kde mám mnoho ikon a prosím Boha, aby posvětil mou paměť, představivost, potom řeknu: „Jsem zde teď pro tebe, naslouchám ti, řekni mně, co mi teď chceš v této chvíli říct.“ Někdy neslyším nic. Někdy nejsem schopná takto ztišit svoji mysl, ale někdy slyším jeho hlas v mysli i srdci, když to takto zaslechnu, zapíši si to do svého deníku, abych se zpětně mohla podívat, co jsem si zapsala a vidět, co mi řekl Bůh, jak potom jednám.
K této duchovní bdělosti potřebujeme odvahu, abychom slyšeli Boží hlas. Někdy při modlitbě můžeme cítit duchovní útěchu, někdy duchovní neútěchu. V životních situacích nemůžeme záviset na povrchních citech, emocích. Když prožíváme přirozený pocit, přirozenou útěchu, neznamená to, že pochází od Boha. Nebo když máme nějakou negativní emoci, přirozenou únavu, neútěchu, neznamená to, že to nutně pochází od ďábla. Je dobré si uvědomit, že jak Boží Duch, tak zlý duch může dát útěchu i neútěchu.
Proto prosíme o milost daru rozlišování. Svatý Ignác z Loyoly mluví o určitých vzorcích o rozlišování dobra a zla. První takový vzorec je, že Duch Svatý vlévá lásku, radost a pokoj zatímco zlý duch obvykle vnáší zmatek, pochyby a znechucení. Bůh nás bude napravovat. Druhý vzorec, když nežijeme dobrým životem, Duch Boží nám bude vnášet duchovní neútěchu. Budeme se cítit nepokojně v této špatné cestě, po které jdeme. Je to proto, abychom se obrátili k Bohu. Zatímco na cestě hříchu ďábel jedná opačně. Bude nám dávat útěchu a pokoj, abychom ve špatné cestě pokračovali. Ve svátosti smíření přijímáme úplné odpuštění. Pokud jsme upřímní, Ježíš nám odpouští všechno, proto neskrýváme své hříchy. Další vzorec pro rozlišování duchů, pokud ses vážně rozhodl jít za Bohem a sloužit druhým, tak se ďábel bude snažit vnášet do tebe duchovní neútěchu, aby tě znepokojil, abys měl pocit, že Bůh není přítomný, že se vzdálil. Je to proto, aby nás takto vzdaloval od Boha.
Ještě jeden vzorec pro rozlišování – Duch Svatý působí ve světle a otevřenosti. Pokud chceme dělat věci v tajnůstkářství a určité masce, je to duch zlého. Jan Pavel II. řekl, že každý člověk může mít ve svém utrpení podíl na vykupujícím utrpení Krista. To utrpení je potom vykupující. Otec Elias Vella řekl, že vykupující utrpení je nádherné, protože v takovém utrpení mi Ježíš pomáhá a já zároveň pomáhám jemu. Mohu být v bolesti, přesto být uzdravován, pokud mne tato bolest upevňuje a zároveň proměňuje prostředí, ve kterém žiji. Bůh z nějakého důvodu dopouští utrpení. Jak říká sv. Jakub v první kapitole: „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Buďte si vědomi, že Bůh zkouší vaši víru a chce, abyste rostli ve vytrvalosti.“ Také sv. Petr říká, že v utrpení jako zlato vychází na povrch naše kvalita. Proto ani v utrpení neztrácejme naději. Text bude aktualizován
Letos je to přesně pětasemdesát let, co byla na Svatém Antonínku z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán. Dnes jí v modlitbě a zamyšlení nad texty P. Antonína Šuránka prošlo okolo stovky věřících nejen z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty, ale přijeli také poutníci z Brna, Strážnice, Veselí nad Moravou a dalších obcí Slovácka. Nejpočetnější skupina poutníků ale i letos dorazila z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Přijel jich plný autobus a další účastníci přijeli automobily. Mnohé návštěvníky překvapily prořezané a pokácené stromy, což bylo ale nutné před poutní sezonou udělat, aby nedošlo k poranění návštěvníků tohoto krásného místa.
Podrobnosti o budování křížové cesty:
Netypické nápisy jednotlivých zastavení navrhl P. Šuránek a o vyobrazení pašijových výjevů požádal akademického sochaře Julia Pelikána. Jedno z jeho „kukátek“ je o Mistru Pelikánovi a zminíl v něm také kžížovou cestu. … „Poprosil jsem Mistra Pelikána, aby vytvořil reliéfy pro jednotlivá „zastavení“. Byl velmi ochoten a dal se ihned do práce. Vyžádal si nápisy, které ponesou ta „zastavení“ a do čtrnácti dnů měl čtrnáct modelů. „Prožíval jsem přitom znova minulou válku, tu naši křížovou cestu, a tak jsem se do toho vložil, že mně dílo přímo rostlo pod rukama …“ Pak vtesával výjevy do kamenů, které dnes vyvolávají v poutnících a turistech hluboké úvahy o smyslu utrpení. Křížová cesta končí vítězným: „Smrtí se život nekončí, pouze mění.“…
Zdroj: Kukátka 2
Díky strážci kaple, kterým od roku 1943 byl pan Dominik Budař, máme řadu zajímavých poznámek týkajících se budování křížové cesty. 81 let staré řádky se pro nás mohou stát svědectvím našich předků a inspirací pro naši generaci. Jak by prace probíhaly dnes?
Obdivuhodný je nejen počet lidí, který se do budování zapojil, ale i fakt s jakým nadšením a úctou k celému dílu přistupovali. Stávající prostor křížové cesty bylo potřeba nejdříve koupit od obce a hlavně srovnat terén a vyčistit od stromů, keřů a kamení.
Začtěme se do řádků, která pro nás ukrývají staré pamětní knihy:
„Dne 7. ledna 1949 bylo započato u Sv. Antonínka s přípravnými pracemi ku postavení Křížové cesty na této posvátné hoře. Místním rozhlasem byli občané blatničtí upozornění, aby přiložili ruce k dílu, které bude věrným svědkem a teploměrem lásky. Dílo sv. Antonína na blatnické hoře a občanů blatnických.Ač bylo počasí krajně nevlídné, dostavilo se první den (tj. 7. 1) . 46 ochotnýchu mužů a jinochů. Druhý den jich přišlo 57.Dne 10. 1. tj. v pondělí 68. V úterý dokonce87 mužů a jinochů, ve středu za hrozné sněhové vánice bušilo krumpáčem do zmrzlé země a tuto nakládali na vlečňák traktoru 56 párů pracujících rukou.
Když jsem pozoroval, kdo všechno zde bral účast na tomto Bohu milém díle, zaběhnul jsem v myšlence 10 r. zpět, kdy tito dnešní brigádníci byli mezi těmi, kteří nás vyháněli ze dveří, když jsme chodili dům od domu, aby většina svým podpisem rozhodla, by obec blatnická prodala pozemek na postavení exercičního domu u Sv. Antonína a zdůrazňovali svůj nesouhlas slovy: Dokud my jsme zde, tak se u Antonínka nic nezmění.
A dnes – roztál led na srdcích mnohých a poznali svůj omyl.
Díky vám všem, kteří jste pochopili. Bůh vám buď na přímluvu ochránce Blatnické hory a milého Slovácka štědrým oplatitelem.
Jako štědří dárcové, kteří přispěli hmotnými věcmi, aby v této nepohodě bylo něco teplého v poledne ku zahřátí podáno, budiž jméno jejich v kronice Sv. Antonínka zapsáno: Stanislav Vyskočil, mistr zámečnický – 5 l vína, cukr Jaroslav Cícha č. 360 – 5 l vína, cukr Jan Bachan č. 188 (bývalý strážník) – 6 l vína, cukr Jan Lukáš, pekař – 10 l vína, cukr Jan Valášek, rolník (za branou) – 6 l vína, cukr Jan Hlavinka, obchody – 1 l slivovice, cukr Jan Janás, mistr sedlářský – 5 l vína D. B. – kuchař A. C. – kuchařka
Všem, kteří se zúčastnili v brigádě Sv. Antonína srdečný dík a Pán Bůh zaplať. U Sv. Antonínka dne 15. ledna L. P. 1949.“
∗∗∗
„Dne 2. března 1949 na popeleční středu byly posvěceny (14 kamenů) základní kameny ku stavbě křížové cesty. Kameny byly vylámány u Sv. Antonínka a dovezeny na ověnčeném voze ku farnímu kostelu a po popelci veledůstojným panem farářem P. Františkem Křeháčkem posvěceny.“
„Dne 11. 3., v den svátku čtyřiceti sv. mučedníků
V pátek byl položen základní kámen ku 1. zastavení křížové cesty – Pán Ježíš na smrt odsouzen.
Kámen položil a zazdil do základu pan Jan Durna (Ostr. Lhota) za spolupracujících těchto dělníků: Antonín Páč ze Lhoty, J. Křápek, jeho bratr František Bachan, František Turčín, Jan Těthal, Ludvík Vaněk, Josef Budař z Blatnice.
Dále při stavbě pomáhali: Antonín Bogar, J. Kotača, J. Smějsa, Těthal st. aj. Těthal ml., J. Karlík z Blatnice a F. Petratur č. 11 a Fr. Smějsa.
Materiál jako: cement, štěrk, písek a jiné hmotiny navozilo traktorem Zemědělské stroj. družstvo z Blatnice pod Sv. Antonínkem za obětavého řízení hospodáře tohoto družstva pana Josefa Hanáka obětavého a starostlivého člena Matice svatoantonínské v Blatnici č. 186 obětavým traktoristou panem Josefem Smějsíkem z Blatnice.“
∗∗∗
„24. 3. 1949 jest čtvrtá neděle postní. Jarní slunce přímo praží, na výsluní jest 32 °C. Tytam jsou studené dni březnové zimy, kdy jsme pracovali zde při 18 °C pod nulou. Posvátný kopec blatnický jest zaplaven návštěvníky jako o poutích. Mladí, staří, obojího pohlaví puzeni zvědavostí jak daleko pokročila práce na křížové cestě.
I kostel sv. Antonínek byl obléhán poutníky, hlavně těmi, kteří jak sami prohlašují „nevytáhnul jsem celou zimu paty z chalupy“.Byli jsme zde až do pozdního večera 20h.“
∗∗∗
„ Píšeme 2. dubna L. P. 1949.
Slunéčko mile ohřívá matičku zemi, skřivánek vysoko pěje svůj věčný hymnus Pánu svému Stvořiteli a rolník nedaleko stírá z čela pot a velí svým koním zpoceným, aby ustali a vydechli si v těžké dřině. Je jim toho třeba.
Starostlivý hospodář pan Josef Hanák ač sám má mnoho práce doma, najmul si pomocníka pana Josefa Hrušku k neodkladné práci u Sv. Antonínka.
Vláčíme a oséváme navezený prostor mezi řadou křížové cesty, kterou aby, dá-li milý Bůh deště, se místo toto zazelenalo a porostlo travou. My urovnáváme zbylé jámy a pan Hanák seje. …
Končíme dnešní práci a jdeme domů. Je zítra neděle Smrtná.
Jan Durna, J. Křápek, Ant. Páč, J. Budař, Jan Těthal, L. Vaněk
(Josef Turčín daroval svůj zasloužený výdělek zde u Sv. Antonínka o obnosu 400 Kč pro budování Matice svatoantonínské. Pán Bůh mu to zaplať.“
∗∗∗
„Dnes tj. 10. 5. byla skončena práce se stavbou křížové cesty. Poslední tj. 14. zastavení dokončil pan J. Kaňa č. 215 z Ostrožské Lhoty.
11. března bylo započato se zabetonováním 1. zastavení a 10. května bylo dokončeno poslední zastavení.
Základní kameny posvětil na popeleční středu veledůstojný pan farář P. Fr. Křeháček.
Na stavbě pracovali tito dělníci: Jan Durna z Ostr. Lhoty, Jan Stehlík, Jan Kaňa, Jan Křápek, Antonín Páč, Josef Budař
Kamenické práce provedl pan J. Roháč, sochař z Uh. Ostrohu.
Ostatní práce provedli naši domácí lidé pod vedením pana Jana Durny.
Sv. Antonínek pomáhal našim ochotným a obětavým dělníkům.
Pán Bůh jim to zaplatí a vynahradí na přímluvu sv. Antonínka.“
Dalším z plánů bylo vybodovat v zadní části křížové cesty malou kapli a hřbitov. K realizaci nikdy nedošlo a zbyl nám jen zápis v kronice z roku 1951. Skrze nástup totality ustaly práce na Antonínku, ale víra lidí a láska k poutnímu místu naštěstí přetrvávala dál.
„Vše k větší cti a slávě Boží!
Dnes, dne, 26. června 1951 v den svatých mučedníků sv. Jana a Pavla (rodných bratrů) bylo přikročeno ku položení záklaního kamene, pro postavení kapličky na lesním hřbitůvku u křížové cesty zde na kopci u Sv. Antonínka. Dohodou, představenstva Matice svatoantonínské a z iniciativy našeho milovaného otce veledůstojného P. Antonína Šuránka bylo usneseno, aby mezi 7. a 8. zastavením křížové cesty byl pořízen malý hřbitůvek jako jest na Sv. Hostýně a na něm byla vybudována kaplička s oltářem a v té kapličce byly zasazeny mramorové desky, které by budoucím generacím připomínaly, že se na Cirilometodějské Moravěnce (na Hané) r. 1850 v Beňově (na Přerovsku) narodil J. E. Mons. Th. Dr. Antonín Ciryl Stojan, arcibiskup a metropolita Moravský, miláček a tatíček všeho katolického lidu, budovatel Velehradu, (Stojanova) a Sv. Hostýna a dobrodince Sv. Antonínka na blatnické hoře, který zde u Sv. Antonínka kázal a udílel sv. biřmování. Počátek byl tedy učiněn dnešního dne.
Bůh a Matka Boží, na přímluvu sv. Antonínka žehnej a pomáhej uskutečnit toto Bohu milé dílo, v této neklidné době.
Dlouholetý překladatel a misionář Václav Čáp při víkendové postní duchovní obnově v centru Fatimského apoštolátu v Koclířově ve svých promluvách zaostřil na téma Apokalypsy z evangelia knihy Zjevení sv. Jana. Hned v úvodní přednášce v pátek večer posluchačům připomněl, že vše, co svatý Jan zapsal v knize Zjevení, je znamením naděje v dnešní době, kterou prožíváme. „Každá doba má své znamení časů. Duchu Svatý dej, aby skrze tvůj dotek zůstala naše srdce klidná v této neklidné a náročné době. Janovo Zjevení je knihou vyzývající k bdělosti. Co máme dělat? Jan říká: „Slyš!“ Ne, co mají dělat druzí, ale co mám dělat já,“ upozornil kazatel. Dále připomněl, že je třeba v knize rozlišovat význam symbolů a nebrat je doslovně. „Jan nám dává návod, jak se chovat a být bdělí a tedy i připraveni v každém čase. Ústřední místo má v knize Zjevení – Apokalypse Ježíš a my se k němu máme přitisknout. Když jsme s ním, jsme pod jeho ochranou v každém čase. Sílu nám při tom dá Boží slovo, coby dvojsečný meč. V sobotním dopoledni misionář rozebíral Janovy dopisy církevním obcím. Poukazuje v nich na jejich dobré i špatné jednání a zaznívá také výzva k pokání. „Dopisy vyzývají k zamyšlení nad vlastní situací a jsou inspirativní v každém období. Nejdůležitější pro nás je, jak nás vidí Bůh a ne druzí lidé. V dopise do Efesu sedmkrát zazní výzva k vytrvalosti v těžkostech a utrpení. Jsme pozváni k úsili o duchovní boj. K tomu je zapotřebí přesvědčení a horlivost lásky k Bohu, který dává zaslíbení k věčnému životu,“ řekl mimo jiné misionář.
V úterním odpoledni (7. 11.) zamířili věřící a jednadvacet kněží v čele s olomouckým biskupem Josefem Nuzíkem do kostela sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. Při příležitosi 41. výročí úmrtí P. Antonína Šuránka zavzpomínali na jeho život i na to, jak ho ovlivnil arcibiskup Antonín Cyril Stojan. U obou jmenovaných nyní běží proces jejich blahořečení a jsou nazývání Služebníci Boží. Mši svaté předsedal olomoucký biskup Josef Nuzík. Ve své promluvě mimo jiné řekl: „Letos jste si vy domácí z Ostrožské Lhoty připomínali 115 let od posvěcení tohoto kostela v roce 1908. Ke stému výročí jste celý chrám opravili. Za to, že byl postavený, vděčíme ctihodnému Božímu služebníku Antonínu Cyrilovi Stojanovi. Kostel můžeme obdivovat i v tomto roce, kdy vaše obec získal titul Vesnice roku České republiky. Blahopřeji vám! Kéž by se k vnější kráse kostela i obce přidával také veliký Duch. „ Dále biskup v promluvě připomněl Vojtěcha Kadlčíka, který popsal události 20. let minulého století, kdy mnoho kněží a věřících odpadlo od katolické církve. Bohoslovec Antonín Šuránek začal mít po absolvování prvního ročníku strach, aby se i z něho nestal později kněz odpadlík, proto se rozhodl, že vystoupí z bohosloví a začne se věnovat světskému povolání. Při pohřbu arcibiskupa Stojana 3. října 1923 byl ale hluboce dojaty a vnitřně otřesen. Rozhodl se proto, že se vrátí do semináře. V druhém ročníku se ale přesto přihlásil na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a chtěl z bohosloví znovu odejít. Tehdy vstoupil do kostela svatého Antonína Paduánského v pražských Holešovicích. U oltáře byl kněz a jeden ministrant. Kostel byl jinak prázdný. A Šuránkovi se ozvalo v nitru: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný a ty unikáš ze semináře.“ Až poté si uvědomil, že tento hlas uslyšel v kostele, který se zastavil ve výstavbě. Jeho stavba byla poté dokončena díky poslanci Antonínu Cyrilu Stojanovi. A že ten hlas ve svém nitru uslyšel právě při ročním výročí úmrtí Antonína Cyrila Stojana. „Co bratři a sestry, mohou říct tyto zážitky nám? Hodně. I my žijeme v době, kdy jsme ovlivňováni tím, co se děje kolem nás. Někdo válkou, někdo falešnými zprávami, událostmi, které se dějí v našich životech. A my potřebujeme v těchto situacích světlo, které by nám pomohlo se správně zorientovat. Právě i tito dva muži, Boží služebníci, jsou připraveni nám pomáhat zorientovat se a správně se rozhodnout. Při této bohoslužbě o to můžeme prosit, aby i nám v této situaci vyprosili milost, abychom v této době, která je taková, jaká je, pořád vnímali, že to není doba, ve které by Bůh opustil svět anebo naši zem či náš život. Je tu, zve nás na svou hostinu. Říká nám: „I tobě jsem dal dary, abys vytvořil něco důležitého tam, kde žiješ.“ Kéž tento Pánův hlas zaslechneme i dnes,“ zakončil svou promluvu biskup Nuzík. Na mši svatou navázala adorace a po ní promluvila církevní historička Jitka Jonová, která přítomným připomněla celý život P. Antonína Šuránka od jeho narození, studia, službu spirituála, přes pronásledování komunistickým režimem, působení v Blatničce a na Svatém Antonínku až do jeho smrti. Vzpomínku na slavného rodáka z Ostrožské Lhoty přítomní zakončili modlitbami u jeho hrobu.
V nedělním odpoledni jsem se poprvé dostala do Dačic, kde měla přednášku pro širokou veřejnost zakladatelka Komunity Blahoslavenství Jo Croissant z Francie.
Jo Croissant při přednášce v Katolickém domě v Dačicích.
Jezdí sem do kláštera Bosých karmelitek, kde pro ně vede duchovní obnovy s různou tématikou. Díky tomu se mohli s touto výjimečnou ženou osobně setkat lidé z Dačic i širšího okolí. Přednáška se v Katolickém domě nesla pod názvem Buď požehnáním! Pokud by si někdo představoval, že přednášející bude mluvit jen o požehnání, tak by se moc pletl. Jo Croissant mluvila i o prokletí. Pěkně všem přítomným vysvětlila, co je prokletí a co je požehnání. Několikrát doslova apelovala, že Bůh pro nás chce požehnání a záleží na nás, čemu uvěříme, co si vybereme. Ve zhruba dvouhodinovém povídání čtyřiasedmdesátileté milé, drobné ženy mimo jiné zaznělo: „Požehnání znamená říct něco dobrého – dobrořečit. Naopak prokletí v latině znamená, že o někom mluvíme zle – zlořečit. Nestačilo, že Bůh stvořil svět, ale svět potřebuje Boží požehnání a právě skrze požehnání může svět nadále existovat. Bůh dává deset přikázání, aby člověku dal cestu života. Vidíme v Bibli, když Bůh řekl: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát. Až tě uvede Hospodin, tvůj Bůh, do země, kterou přicházíš obsadit, budeš dávat požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu. Ty hory jsou za Jordánem, za cestou na západ, v zemi Kenaanců sídlících v pustině naproti Gilgálu při božišti Móre. Přejdete totiž Jordán a půjdete obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin, váš Bůh. Obsadíte ji a usadíte se v ní. Proto bedlivě dodržujte všechna nařízení a práva, která vám dnes předkládám.“ (Deutoronium 11, 26-32).
ZVOLÍME POŽEHNÁNÍ? Jsme před volbou: budeme se dívat na svůj život jako na osud, budeme jen pasivně snášet vše, co se děje, snad jsme odsouzení k tomu, abychom stále žili pod nějakým útlakem nebo neúspěchem? Anebo máme moc něco změnit? Máme nějakou možnost proměnit sebe i svět okolo nás? Budeme pouze pasivně snášet všechna ta prokletí? Anebo si zvolíme požehnání a dovolíme síle života, aby působila v nás i okolo nás? Máme na výběr. Bůh nám dává tuto svobodu, abychom ji uplatnili tím, že se rozhodneme pro požehnání. Když necháme, aby působil v nás i okolo nás, je důležité pochopit, že Bůh pro nás na počátku připravil požehnání. Když necháváme jako křesťané pokřtít své děti, svoláváme na ně Boží požehnání a necháváme tyto všechny Boží přísliby splynout na hlavu dítěte. Ježíšova oběť na nás přitáhla Boží požehnání. Dědictvím Božích dětí je Boží přízeň, kterou má pro každého z nás. Bůh chce, abychom byli šťastní, to je Boží vůle v Kristovi pro nás. Často tuto skutečnost velmi těžce přijímáme a je těžké pro nás uvěřit, že nás Bůh skutečně zná a miluje tak, jako nás nikdo na světě nebude moct nikdy milovat. On touží, abychom uměli přijmout všechny ty přísliby a všechno blaho, které nám připravil.
JAK VZNIKÁ ZLOŘEČENÍ Jaká slova a výroky plní náš život? Setrvávají v nás zlořečení? Často si to ani neuvědomujeme. Někdy je to v souvislosti s nějakou nehodou, zkouškou, často, když jsme konfrontováni s nějakým neúspěchem, se v nás začnou vyplavovat slova a výroky, které nás samy znehodnocují, se nám nic nepodaří, že se tyto špatné věci stávají jen nám atd. Tehdy klesáme na mysli. Při jednom duchovním cvičení začala jedna dívka mluvit k Bohu nahlas a říkala o sobě, co si myslela a byla to samá negativní slova. Najednou slyšela, jak sama o sobě říká, že je jen odpadkový koš. Zarazila se a řekla si, že to není pravda, že je odpadkový koš. Uvědomila si, že v sobě dlouho držela takovou lež. Tehdy se dokázala ve víře a s Boží pomocí zříct tohoto prokletí i ostatních mnohých, která měla v srdci. Trpěla anorexií a bulímií, bojovala s myšlenkami na sebevraždu.
JAKÁ SLOVA A JAKÉ VÝROKY NOSÍME V SOBĚ Co si o sobě skutečně myslíme? Není až tak lehké milovat sám sebe. V Bibli je napsáno, že budeš milovat bližního jako sebe samého. Velmi často máme problém milovat bližní, protože nemáme rádi sebe samotné. Někdy sebou pohrdáme, a tak si myslíme, že i druzí námi pohrdají, ale tím prvním člověkem, který sebou pohrdá, jsme my sami a bude třeba všechnu moc Božího slova, aby požehnání pohltilo toto zlo a prokletí. První krok je uvědomit si, že mám ve svém životě těžkosti ve vztazích s druhými a hlavně s těmi nejbližšími. Často vychází právě z toho, že těžko přijímáme sami sebe. Podívejme se, jak se takové prokletí do života člověka zapisuje už v mateřském lůně. Dnes se vším technickým pokrokem, kdy můžeme sledovat vývoj člověk, vidíme, že čas, který dítě tráví v mateřském lůně, je velmi důležitý. Prorok Izaiáš v Bibli píše: Byl jsem ještě v matčině lůně a ty jsi už vyslovil mé jméno. Už i dítě v mateřském lůně chápe a cítí, jestli je s radostí očekávané nebo ne, jestli ohlášení jeho narození vzbudilo radost nebo naopak myšlenky na potrat. A tak bude toto dítě jinak reagovat anebo se bude snažit, aby se na něho zapomnělo, zůstává maličkým, aby hlavně nikoho nijak nevyrušovalo a nikomu nezavazelo. Pokud má někdo například ustavičně problém, že nechce nikoho vyrušovat a o nic nikoho žádat, by si měl položit otázku, proč tomu tak je? Je možné udělat vnitřní cestu a poprosit Pána, aby přišel a navštívil tu chvíli života, kdy mělo toto dítě pocit, že je na obtíž, není očekávané ani vítané. Důležité ale je, aby Pán Bůh zaplnil svou přítomností toto místo. Aby Bůh mohl říct: „Existuješ!“ Aby bylo toto dítě přijaté.
NAŠE POSTOJE ODHALUJÍ, KDO JSME Každý z našich postojů nám může něco odkrýt o nás. Vede nás k tomu, abychom se rozhodli pro požehnání a přijali Boží slovo. Boží slovo je skutečnou potravou. Bible je mocná. Když budeme ve víře přijímat Boží slovo, jak ji vezmeme vážně, jak se skutečně budeme opírat o Boží slovo. Když si uvědomíme nějaký výrok prokletí, můžeme ho napsat na papír a poprosit Pána, aby nám k tomu dal Boží slovo, které je plné života. Například, když máme stále dojem, že se nám nic nepodaří, můžeme k tomu vzít Boží slovo: „Mohu vše v tom, který mi dává sílu.“ Pokud pochybujeme o tom, že jsme milovaní, můžeme si dát oproti tomu Boží slovo: „Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera.“ Jak se ve svém nitru, v hloubce podceňujeme a pohrdáme sebou, můžeme si k tomu najít v Písmu slovo: „Jsi vzácný v mých očích a já tě miluji.“ A o toto Boží slovo se opírat, věřit mu. Jak máme pocit, že v životě nás postihlo vždy jen neštěstí, můžeme přijmout Boží slovo: „Už se nemusíš bát neštěstí.“ A v modlitbě potom můžeme být překvapení, jaká slova Božího života můžeme takto přijmout. Část života dítěte před porodem a narozením je velmi důležitý moment a s tím často souvisí i identita člověka, když rodiče čekali syna, narodila se ale dcera a s tím rodičům přišlo zklamání. Tito lidé potom zpochybňují svou identitu. Potom je před námi dlouhá cesta, abychom přijali identitu jako muž anebo žena, aby se v nás plně rozvinula ženskost nebo mužnost. Je mnoho forem prokletí, které se mohou vyskytnout ve vztahu k rodičům. Vznik předsudků, které nás omezují, utiskují, brání nám, abychom v plnosti přijali život. Všechny tyto chvíle, kdy si uvědomíme, oč jde, jsou pozváním, abychom na sobě začali pracovat. Tyto druhy zlořečení se samozřejmě odráží v nejbližších vztazích v rodinách.
PŘENOS PROKLETÍ Z GENERACE NA GENERACI Naše rodiny jsou poznamenané ranami.V podstatě jsou to místa, kde se z generace na generaci přenáší prokletí. V Bibli je uvedené, že se prokletí přenáší na čtyři generace, ale požehnání na tisícero pokolení. A je naší povinností, abychom zastavili v našem životě prokletí, abychom ho nepředávali dál našim dětem. Vše, co prožíváme jako uzdravení od Pána, je dědictví, které zanecháme pro ty, kdo přijdou po nás. Protože pokud budu pohrdat sám sebou, nebudu mít správný postoj vůči vlastním dětem. Nebudu se na ně umět dívat pozitivně a příznivě. Často dítě, které je bité, bude bít později vlastní děti. Něco z prokletí se bude předávat dále, ale věříme, že dobro je silnější než zlo, že požehnání je silnější než prokletí. Doopravdy se můžeme pustit do tohoto boje a zmocnit se ve víře síly Božího slova, abychom zastavili ďábelské předávání prokletí z generace na generaci. Pokud se v některé generaci nenajde člověk, který zastaví tento proud zla, bude to nadále působit v dalších pokoleních. Jsou duše, které se zasvěcují Bohu, které nebudou mít fyzicky děti, ale které se obětují Bohu za celý národ, aby přijímaly na sebe Boží požehnání a potom ho odevzdávaly na celý lid.
POŽEHNÁNÍ PRO DALŠÍ GENERACE Marta Robinová řekla, že duše, která se modlí a obětuje se, tisíckrát více utěšuje Boží srdce jako tisíc hříšníků, kteří se od něho vzdalují. Vše, co přijímáme od Pána z Boží přítomnosti v našem životě, jak přijímáme všechna ta místa, kde se nechávám Bohem do hloubky proměnit, neprožíváme pouze pro sebe samotné, ale tato moc dobra a požehnání je také pro mnohé další. Pro naše rodiny, církev i celé lidstvo. Svatý Serafus říkal: „Najdi pokoj, zůstaň v něm a tisíce okolo tebe najdou spásu a obrátí se.“
OSOBNÍ ZODPOVĚDNOST ZA POKOJ VE SVĚTĚ Máme také osobní zodpovědnost za pokoj ve světě. Buď se bude náš svět stále více nořit do hrůzy, anebo my křesťané, kteří jsme měli to privilegium, že jsme potkali Pána, žijeme s ním, se dáme k dispozici Bohu k této proměně. Odevzdáme se Bohu, aby upokojil naši vlastní bytost, a aby se potom přes naše srdce pokoj šířil dále. Dnes je to zvlášť naléhavé. Nejen to, že se máme modlit za pokoj, ale abychom prožívali pokoj i v sobě. Stále jsme v očekávání, aby se ti druzí někde daleko dohodli, aby byl mír a pokoj, ale my sami můžeme být přitom nadále rozdělení a rozhádaní. Mohou zůstávat různé roztržky v rodinách a vidíme okolo sebe stále více lidí, co trpí. Přijmeme to jen tak? Anebo skutečně uvěříme, že Bůh skutečně může něco udělat skrze nás? Přinášet pokoj a souhlasit s tím, že Bohu odevzdáme opratě našeho života a uvěříme, že on v nás může vše vykonat, může změnit naše srdce i náš pohled, abychom přestali žít jako oběti života a druhých. Je třeba, abychom vzali život do svých rukou takový, jaký byl, přijali, jaký je a potom i takový, jaký bude. A říct si: „Toto je můj život, přijímám ho a dovolím Bohu, aby se mě dotkl a znovu můj život naplnil. Ve víře budu prosit, aby mne v hloubce uzdravil a uklidnil. Tak budu evangelizovat zaslíbenou zem, kterou je mé srdce. To znamená přinášet blahozvěst, která mi přinese pokoj. Potom budu skutečně nástrojem pokoje i ve vlastní rodině.
VŠE ZAČÍNÁ MYŠLENKOU Když jdeme ke zpovědi, říkáme: „Zhřešil jsem myšlenkami, slovy, skutky a zanedbáváním dobrého.“ Celá práce za požehnání začíná v mysli. Často neumíme ovládat své myšlenky a necháváme je jen tak protékat přes nás, neusměrňujeme je. Svatá Bernadeta řekla, že nejsme zodpovědní za první myšlenku, která přijde, ale za tu druhou, která následuje, už zodpovědní jsme. Můžeme mít spontánní nápad, co nám přijde na mysl – nějaké posuzování a odsouzení druhých je tak jednoduché. Ale můžeme si od této myšlenky udělat odstup. A říct si: „Mne se to netýká! Pán mi tohoto člověk nesvěřil.“ Pokud tyto myšlenky necháme, aby nás obsadily, tak se z nich často stanou slova. Potom už není těžké říct těm nejbližším, co nám už delší dobu chodí po mysli. Vlastně tak budeme dále odevzdávat tuto myšlenku, budeme říkat zlo, tedy proklínat, a budeme šířit zlé řeči. Sami potom budeme těmi, kdo vytváří prokletí. Pokud budeme aspoň trochu dávat pozor, tak nám anděl strážce pošeptá: „Buď ticho!“ Někdy je to pro nás tak silné, že víme, že bychom měli mlčet, ale i tak to řekneme.
POSLOUCHAT HLAS SVĚDOMÍ Musíme dávat pozor na hlas svědomí a anděla strážného, abychom naše myšlenky nenechali vtělit se do slov. Ve chvíli, kdy řekneme nějaké prokletí nebo soud, je nutné se hned rozhodnout říct něco dobrého. Místo toho, abychom zůstali zatrpknutí a žárliví, budeme mít radost z úspěchu druhých. Hlavně radost z toho, že jsme nepodlehli pokušení, že jsme druhým žehnali a zároveň to povzbudí i naši sebeúctu, že jsme schopni šířit dobrořečení. Potom budeme mít znovu chuť to zopakovat. Dávejme proto pozor na své myšlenky a pěstujme v sobě dobré myšlenky, protože vše začíná v mysli.
POCHOPIT MOC SLOV Je třeba, abychom pochopili, jaká je moc našich slov, jak vám o někom budou zle mluvit, je to jakoby mezi vás a danou osobu dali závoj, který vytvoří určitý odstup. Potom budeme mít těžkosti se k dotyčnému přiblížit, protože jsme v mysli přijali něco zlého vůči němu. Nějak se nás to dotkne, zasáhne a budeme v tomto vztahu křehčí.
NUTNOST POŽEHNÁNÍ Je velmi důležité žehnat našim rodokmenům. Musíme také nechat sloužit mše svaté za naše předky, aby se ti, kdo jsou v očistci, mohli dostat do Boží slávy. Přijímání požehnání pro nás samotné je i proto, abychom ho potom odevzdávali dál na čtyři světové strany. Toto nám může pomoct, abychom se sami stali požehnáním pro druhé. Někdy nemáme možnost požehnat člověka, protože s ním nejsme, ale můžeme to dělat ve skrytosti a má to také svou sílu, je to mocné. Při modlitbě požehnání na čtyři světové strany žehnáme nejen své rodině, ale nejdříve myslíme na ty, kdo nám ublížili, kdo nás zranili. Zároveň si ale také uvědomujeme, že sami nekonáme dobro, ale zlo, které nechceme. Též musíme prosit o odpuštění.
MINUTKA V BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI Kdybych měla jedinou věc, kterou bych vám měla odevzdat, byla by to minutka, kdy se postavím do Boží přítomnosti. Zastavím se z tohoto běhu času, kdy ustavičně spěcháme a něco stále děláme. Je dobré alespoň čas od času během dne, kdy se postavíme do Boží přítomnosti a prožijeme tu konkrétní chvíli zcela jinak. Ti, kteří prožili klinickou smrt, říkají, že vidí děj svého života v průběhu několika minut. Pokud se takto postavíme do vnitřního ticha minutu, uvědomíme si bohatství tohoto času. Když jsme se takto postavili do ticha, tehdy můžeme poznat celé nebe. Můžete prožít chvíli pod otcovským pohledem Božím, minutu s Ježíšem Kristem, můžete si vybrat k tomu část z evangelia – například Zachea – jdi dolů, protože dnes večer mám být u tebe. To znamená – sejdi dolů, a to je pozvání i pro nás, abychom sestoupili do svého nitra. Protože Ježíš chce přebývat v našem nitru, proto je zapotřebí jít do svého nitra. Můžeme také prožít minutu s Duchem Svatým, protože on má tu moc, abych v nás vykonal mnohem více než si dovedeme představit anebo o to žádat. Pro naši útěchu můžeme spočinout minutu s Pannou Marií. Víte, minuta v Boží přítomnosti během dne je jako mana na poušti. Když jsme nemocní, musíme brát pravidelně nějaké léky. Takto si můžeme ráno, v poledne a večer udělat minutu pro Boha a ubezpečuji vás, že vaše víra poroste, jak budete uzdravovaní. Vnitřně se zklidníte, pokud budete takto odpočívat v Bohu. Taková minuta v tichu způsobí, že z vás vzejde nějaké Boží slovo. Do této minuty si můžete vzít na srdce část Božího sova z liturgie dne. Můžete vymyslet sami leccos a Bůh vás bude překvapovat.“
O přestávce Jo Croissant ochotně odpověděla na tři otázky:
Mohla byste jednou větou říct, co dělat, aby byl člověk pro druhé požehnáním? Přijmout do srdce Boží pokoj. Pokud jsme plní Božího pokoje, tak ho odevzdáváme dál.
Nestačí být dobrým člověkem a dělat dobro? Jakmile člověk přijme do srdce pokoj, tak jde nutně druhým vstříc. Pokud jsme něco dostali od Boha, máme chuť se o to podělit a dávat dál. Je důležité přijmout Boží pokoj do srdce, abychom dále rozdávali Ježíše a ne sebe samých.
Druzí ale Ježíše třeba nechtějí přijmout… Musíme potom konat ve skrytosti. Mám devatenáctiletého vnuka a momentálně mu vyhovuje, že nevěří. Musím si dávat pozor, abych nic neříkala, ale byla plná lásky. Vím, že mu nemohu nic říkat o Bohu a ani to, že se za něho modlím. V srdci to dělám, ale navenek jeho rozhodnutí respektuji a jsem ticho. Ve skrytosti je zapotřebí mít víru, že Bůh to jednoho dne vykoná. Je pravda, že mnozí lidé nejsou připraveni něco od Boha přijmout. Je zapotřebí to respektovat a konat ve skrytosti srdce.
Po přestávce Jo Croissant na žádost jedné posluchačky předvedla, jak se modlit gesty a tělem.
Kaple na Svatém Antonínku dnes patřila tzv. Dušičkové pouti, která byla obětována za zemřelé členy Matice svatoantonínské. V sobotním podvečeru ji sloužil spirituál Kněžského semináře v Praze františkánský kněz a rodák z Hluku P. Jan Maria Vianey. V přímluvách ale zazněly i prosby za mír na Ukrajině, v Izraeli a i dalších místech světa, kde se válčí. P. Vianey ve své promluvě mimo jiné řekl: „Před sebou máme nejenom podzim a smrt, ale také jaro a nový život, který je naprosto jedinečný v přesahu, protože Bůh není žádný troškař. Už apoštol Pavel v Písmu říká, že oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují. Bůh počítá s každým z nás, že se k němu jednou v plnosti dostaneme. Má to ale jakási kritéria. Dnes jsme slyšeli obraz, který nám Ježíš předkládá, o konci časů. Jaké to bude, když přijde Syn člověka ve slávě, aby rozdělil lidstvo podle života na ty po pravici a levici. Mezi těmito dvěma kategoriemi není žádná jiná varianta. Těm po své pravici potom oznámí to nejsilnější, co můžeme kdy slyšet: „Pojďte požehnaní mého Otce a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“ NÁVOD, JAK SE DOSTAT DO NEBE To je něco, co musíme slyšet i my. Musíme žít tak, abychom to jednou slyšeli. Nemáme jinou variantu než žít tak, že to jednou budeme slyšet. Ježíš potom rozvádí, na jakém základě máme žít. Tím nám dává jakousi osnovu života, velmi jednoduchý návod, jak se dostat do nebe. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít a rozvíjí to dál. V podstatě rozvíjí skutky milosrdenství a lásky. Máme k tomu milion možností v drobných situacích se takto zachytit, abychom budovali takové zajištění, aby si nás Pán jednou přiřadil po pravici. Těm po levici pak řekne: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně!“ To je to nejstrašnější, co může kdo slyšet. Nechtějme to slyšet, protože odsud už není záchrana. Je to ortel, který je jednou provždy. Do věčného ohně, který je připravený pro ďábla a jeho anděly. NEBE NEBO PEKLO ŽIJEME UŽ ZDE Je mnoho křesťanů, kteří si říkají, proč bychom se nemohli užívat, nám je tady dobře, a kdo ví, jak to jednou bude. To je tragédie, jestli někdo takto smýšlí dokonce i jako věřící. To ale není věřící, protože věřící je ten, kdo žije zapálený pro Ježíše a pro Boží království. Nemáme varianty, že bychom si mohli manévrovat někdy tak a jindy tak, jak se nám to kdy hodí či nehodí, že bychom uvažovali, jestli Boží slovo je či není skutečné. Prostě je skutečné a je jednou provždy dané a my ho přijměme s plností víry, důvěry, naděje a lásky. Pozvání do nebe nezačíná až na věčnosti, ale kdo žije lásku, žije nebe už zde na zemi. Boží království je už tady, když se máme rádi, když si pomáháme, když odpouštíme z lásky, když si vycházíme vstříc, když si nasloucháme, když dokážeme být vnímaví na milion věcí, které se nás denně dotýkají, tak nebe žijeme už tady. Nikdo nežije radostněji a krásněji než ten, kdo žije už na zemi tou pravicí. Nebe můžeme potom i šířit. Zrovna tak ti, kdo žijí sobectví, egoismem, touhou po moci, hněvem, zlobou a nenávistí, tak už tady na zemi kolem sebe šíří peklo. Pekla je na zemi více než dost. To, co se děje ve světě v hrůzách konfliktů a válek, není jenom tam. To peklo začíná v každém jednotlivci a možná i v našem srdci, když se na někoho hněváme, někoho proklínáme, neodpouštíme, když se na někoho rozzlobíme, tak my vytváříme podklad k tomu, že někde potom může bouchnout něco tak hrůzného jako je teď válka na Ukrajině či ve Svaté zemi a všude, kde se dějí podobné věci. Už zde máme jednoznačnou volbu pro Boží království, milosrdenství a lásku, kterou si chceme dnes a denně prokazovat. Celé dějiny církve jsou o nespočtu svatých, kteří v nejrůznějších dobách skutečně žili evangelium a stali se znamením doby. Jestliže dnes vzpomínáme na naše zemřelé a věříme, že se s nimi jednou s nimi setkáme, tak dělejme vše pro to, abychom se s nimi skutečně jednou setkali. Pokud jsou v nebi, tak se těšme a dělejme všechno pro to, abychom se i my jednou k Bohu dostali, když Bůh dělá všechno pro to, aby si nás k sobě přitáhl. Poddejme se mu a nechme se jím nést, aby nebe, které nám přislíbil, se jednou stalo skutečností, a abychom jednou mohli slyšet i my: „Pojď, požehnaný mého Otce a přijmi jako úděl království, které je pro tebe, pro každého z nás připravené od založení světa. A když budeme toto žít, tak věřte, že i kolem nás bude kus nebe na zemi.“ Po mši svaté následovala v přírodním areálu modlitba křížové cesty podle P. Antonína Šuránka. Dušičkovou pouti se uzavře poutní sezóna. Nedělní mše sv. budou v zimním období vždy jen první neděli v měsíci od 15.00 hod. Kaple je však přístupná KAŽDÝ DEN v čase od 11.00 do 15.00 hod.
Dnes je tomu přesně rok, co odešel na věčnost skvělý kněz z Malty P. Elias Vella. Pro mne nezemřel, ale nadále žije v mém srdci. Téměř ihned po jeho úmrtí jsem začala pracovat na knize vzpomínek na tohoto mimořádného člověka. V současné době je v tiskárně a na prodejních pultech by se měla objevit počátkem listopadu.
Velké díky za skvělou spolupráci při přípravě této knihy majiteli Kartuziánského nakladatelství Jiřímu Braunerovi. Více se o knize můžete dozvědět zde.
