Děkovná pouť mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť dnes citelně ovlivnil účast při Děkovné pouti na Svatém Antonínku. Na kopec tentokrát připutovali jen ti největší vytrvalci a některé nepříznivé počasí neodradilo ani od toho, aby se nastrojili do krojů.

Důležité ale bylo, že lidé přišli poděkovat za všechny dary, které každý den dostávají. Ke konci hlavní poutní mše svaté už na účastníky svítilo sluníčko.

Jak už bývá zvykem, ranní mši svatou sloužil od devíti hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Ten ve své promluvě připomněl úsloví našich předků: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání,“ a dále pokračoval: „Musíme si dnes připomenout, že kromě těch, kdo se namáhali na polích, vinicích a sadech, je tu ještě někdo, komu je třeba neustále děkovat. A to je Stvořitel. Nebeský hospodář, který dává vínu růst, který dává slunce. Na to dnes člověk často zapomíná. Když přestane naslouchat hlasům ptáků, přestane si všímat krásy pestrobarevného motýla, když přestane vnímat tajemství klíčící rostliny, bude zítra ještě vidět člověka? Proto nepřestávejme žasnout a obdivovat všechny zázraky a Boží dary, které se nám nabízí v obdivuhodném stvoření přírody a plodech naší práce. A hlavně, nepřestávejme za vše děkovat,“ řekl v závěru kázání. P. Reif.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Věřící putovali nocí na Velehrad s úmyslem vyprosit nepřijetí ratifikace Istanbulské úmluvy. Mši svatou nad ránem sloužil P. Marian Kuffa ze Slovenska

O nočních modlitebních procesích na Velehrad, při nichž věřící vyprošují nepřijetí ratifikace Instanbulské úmluvy a všech dokumentů či směrnic prosazujících gender ideologii a za ochranu tradiční rodiny, manželství i nenarozeného života jsem toho slyšela hodně. Nikdy jsem se ale žádného nezúčastnila. Ruku na srdce – jít několik hodin nocí a potom se nad ránem účastnit mše svaté, chce prostě docela dost sebezapření a oběti. A vždy se našla nějaká výmluva, proč nejít, když jsem tak unavená.

Včera jsem poprvé šla, i když jsem byla unavená možná mnohem více než kdy jindy… Vstávala jsem před pátou a s prací končila večer s tím, že jsem navíc měla za volantem v docela dost silném pátečním provozu přes sto kilometrů. Když jsem po jedenadvacáté hodině znovu sedala za volant, abych zařadila jedničku a zamířila do Starého Města, tak jsem byla utahaná jako pes… Přesto jsem jela, protože jsem věděla, že tam prostě být musím. A táhla jsem i foťák. Nemohla jsem si totiž nechat ujít, abych nebyla na mši svaté, kterou sloužil P. Marián Kuffa, o kterém jsem toho už tolik slyšela, četla, jehož přednášky poslouchám roky přes internet. Je to podle mého mínění borec nad borce, který se stará dlouhé roky o bezdomovce, bývalé vězně a další lidi na okraji společnosti. Ve vesničce Žakovce v podhůří Vysokých Tater vybudoval prakticky z ničeho neuvěřitelné dílo. Více se o něm můžete dozvědět zde.

Na prvním místě jsem tedy jela podpořit úmysl pouti, zažít atmosféru nočního putování a samozřejmě fotit. Fotky naleznete i s popiskami v této fotogalerii. Myslím, že jsou dost vypovídající.

A co mne překvapilo? Už po příjezdu do Starého Města u Uherského Hradiště skutečnost, že okolí kostela Svatého Ducha, kde bylo zahájení programu, bylo před dvaadvacátou hodinou tolik aut, že nebylo kde zaparkovat. Nakonec jsem ale auto odstavila v jedné boční uličce.

V doprovodném programu například promluvil lékař Jozef Mikloško ze Slovenska. Opakovaně upozornil, jak je nezbytná pro zdravý vývoj každého dítěte klasická a fungující rodina s maminkou a tatínkem. Celý večer moderovala vedoucí sekretariátu Českomoravské Fatimy a členka rady světového Apoštolátu Fatimy Hana Frančáková, která v nočním procesí také vedla modlitby a zpěv.

Kostel byl přes noční hodinu plný a někteří lidé postávali i venku. Po závěrečné modlitbě, kterou vedl uherskohradišťský děkan Josef Říha, udělil přítomným požehnání na cestu správce staroměstské farnosti P. Miroslav Suchomel. Procesí za zpěvu a modliteb vyšlo ve 23.30, aby do velehradské baziliky připutovalo před druhou hodinou ranní.

Když jsem zvedla po usazení všech poutníků na svá místa foťák nad hlavu, abych udělala fotku, zjistila jsem, že je bazilika zcela zaplněná včetně bočních lodí. Mohlo tam být okolo tisícovky lidí. Byla páteční noc, kdy byla možnost sedět v hospodách, bavit se na zahrádkách při dobrém jídle a pití, grilování anebo třeba na koncertu Jaromíra Nohavici ve Velké nad Veličkou. Přesto tisícovka lidí dala přednost pěšímu putování hlubokou nocí, které zakončila mše svatá. Pro někoho možná něco naprosto nepochopitelného, co se ale přesto stalo skutečností… Mezi účastníky bohoslužby jsem zahlédla přátele z Hodonínska i Břeclavska. Nechyběl ale ani akademický sochař Otmar Oliva, který se svou rodinou žíje přímo na Velehradě.

P. Kuffa v kázání kromě svých zkušeností z vlastního života především apeloval na to, že každý muž či žena mají jasně každou buňkou geneticky danné, že jsou ženou či mužem a měli by to přijmout, aby byli šťastni. „Gender je ideologie zaměřená proti Bohu i proti přírodě. Já vím, že časem gender padne stejně, jako padl komunismus. Ten ale nejdříve napáchal mnoho zla. I fašismus napáchal mnoho zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti komunismu, nenapáchal by tolik zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti fašismu, nenapáchl by tolik zla… A pokud zavčasu nezačneme bojovat proti genderu, napáchá také mnoho zla, i když potom padne,“ apeloval ve své promluvě P. Kuffa.

„Je to šestá pouť. Poprvé jsme šli vloni v červnu z Bystřice pod Hostýnem na Hostýnek. Impuls k jejich pořádání přišel v průběhu celonoční adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí,“ prozradil iniciátor a zakladatel poutí, který si přeje, aby jeho jméno zůstalo v anonymitě.

Podle jeho mínění jsou nejúčinnější modlitby v noci, protože jsou násobeny obětí deficitu spánku, únavy a ztišení se ve tmě. „Světlo modlitby proráží temnotu a věřím, že takto lze vyprosit více milostí,“ uvedl organizátor. (Rozhovor o nočních procesích zveřejnily Konzervativní noviny zde)

Poutě se nyní konají pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera a kardinála Dominika Duky. Poslední tři už byly uspořádány ve spolupráci s Farností Staré Město, kde bývá zahájení programu a s velehradskou farností, kde je zase vždy ukončeno putování mší svatou. „Páter Miroslav Suchomel ze Starého Města i otec Josef Čunek z Velehradu nám vyšli maximálně vstříc a podporují nás,“ řekl pořadatel.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Koclířovem zněla maltština

Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.

V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.

Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.

Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!

Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!

Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.

Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…

Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.

Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.

Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.

A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?

A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…

A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!

No a na závěr zveřejňuji pár fotek z celé akce.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Na věčnost odešel salesiánský kněz P. Jan Komárek, aneb jak mi Johny nedál manuál na to, jak se chovat v kostele…

Dnes jsem se dozvěděla, že včera (17. 7. 2019) odešel na věčnost salesiánský kněz P. Jan Komárek, který byl pro všechny své přátelé Johny. Tento muž se nesmazatelně zapsal do generace mládeže v Blatnici pod Svatým Antonínkem v letech 1986 – 1989, kdy v této farnosti působil. Jako mladý kněz ovlivnil nejen své tehdejší vrstevníky, ale i o více než deset let mladší lidi. Mnozí Blatničané ho znali mnohem lépe než já a také s ním prožili mnoho více věcí a času než já… Já v té době byla hledající ateista, a tak se podělím o jeden zážitek z doby na konci totality.

Do Blatnice jsem se přistěhovala v roce 1987, což bylo o rok později než sem přišel Johny. Samozřejmě, že jsem záhy zaregistrovala, že je tady kněz, za nímž jdou mladí lidé. Já v té době byla také mladá. Sice jsem měla už roční dítě, ale tehdy se prostě rodilo dříve než je dnes zvykem.

Jak už jsem řekla, byla jsem hledající, a tak jsem se osmělila a jednoho dne zazvonila na faře, kde mně otevřel Johny. Když jsem se ho zeptala, jestli nemá nějaký návod – manuál, co dělat při mši v kostele, tak se usmál a řekl památnou větu: „Žádný návod nemám. Začni tam chodit a za chvíli budeš vědět, co máš dělat. Musíš tam prostě chodit.“ A tak jsem začala. Dnes už manuál a vysvětlení na to, co mám dělat v kostele při mši, kdy kleknout, kdy stoupnout atd…, nepotřebuji, ale možná bych teď od Johnyho potřebovala jiný manuál na spoustu dalších věcí v životě…

Naposledy jsem se s Johnym potkala v červenci roku 2017, kdy farní kostel sv. Ondřeje slavil v Blatnici 300 let existence. Johny měl pro každého „starého“ přitele z dob, kdy v obci působil, dobré slovo, pevný stisk a úsměv na tváři. Na mou odpověď, co by k výročí kostelu i Blatnici popřál, tehdy řekl: “ „Já kostelu přeji, aby byl stále plný a bylo to místo, odkud se lidé vrací skutečně posíleni a přivádí sem další lidi, kteří víru ztratili nebo odložili,“ uvedl P. Jan Komárek SDB.

Zveřejňuji zde pár fotografií z té letní slavnosti roku 2017, kdy nikdo v kostele při mši a poté na farní zahradě netušil, že od nás tak brzy Johny odejde. Bylo mu dvaašedesát let, což v dnešní době není žádný věk…

Kéž mu Pán mnohonásobně odplatí vše dobré, co zde na zemi vykonal…. Bylo mi ctí, že jsem ho mohla poznat, a že mně nedal žádný manuál na to, jak se chovat v kostele… Odpočinutí lehké dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí…

Zde je odkaz na stránky salesiánského řádu

Třicátý ročník Katolické charismatické konference je už minulostí, aneb jak jsem letos nechtěla jet do Brna…

Dnes na brněnském výstavišti skončil třicátý ročník Katolické charismatické konference. Zúčastnilo se jí více než osm tisíc věřících, přičemž na tzv. Dětské konferenci bylo bezmála dva tisíce dětí.

Já osobně jsem byla na své první konferenci v Třebíči. Potom jsem absolvovala několik ročníků v Českých Budějovicích a dvakrát na konferenci zamířila do Ostravy. V těch pravěkých dobách jsem si říkala, jak by bylo super, kdyby konference byla v Brně a ne kdesi až v Budějicích. V roce 2007 se tento můj tajný sen stal skutečností! A od té doby se konference koná každým rokem na brněnském výstavišti. Pamatuji doby, kdy moderátor hlásal s nadšením, že padl rekord v návštěvnosti více než tisícovky účastníků. Letost těch účastníků bylo už více než osm tisíc lidí, a tak si říkám, jestli bude nárůst pokračovat, kde se bude konference za pár let konat???

Uvidíme! Každopádně to byl povzbuzující pohled koukat na ty davy nadšených věřících, mezi nimiž převažovali mladí lidé. A to jsme prý ateistický národ… V Brně to tak každopádně od 10. do 14. července nevypadalo! Nezasvěcení museli zase žasnout, když viděli obrovský dav spořádaně čekajících lidí na otevření vchodu do areálu výstaviště. Před vchod přišli více než dvě hodiny před zahájením samotného programu, protože si chtěli „chytit“ dobré místo, aby viděli na přednášející. V hale pavilonu F byla sice velkoplošná obrazovka, takže viděli i ti úplně vzadu, ale mnozí chtěli vidět přednášející prostě z co největší blízkosti.

Hlavním hostem letošní konference byl P. Ing. ThLic. Michal Zamkovský, CSsR (nar. 1948). Je to řeholní kněz a misionář. Vyrůstal na Spiši, r. 1971 absolvoval stavební fakultu v Bratislavě a prožil též svou osobní konverzi. Následujících devatenáct let pracoval v n.p. Skrutkáreň ve Staré Lubovni, ale už roku 1973 vstoupil tajně k redemptoristům. R. 1980 byl vysvěcen na kněze – navenek žil dál jako laik, jen intenzivně působil v hnutí Světlo -Život (oázy). Po převratu nastoupil do kláštera v Podolínci, kde žije dodnes. V letech 92-96 studoval teologii v Lublinu, v letech 2005 – 2011 byl hlavním představeným redemptoristů na Slovensku. V Podolínci organizoval mj. mezinárodní školy evangelizace, díky úzké spolupráci redemptoristů a laiků z komunity Rieka života se klášter stal ohniskem nové evangelizace pro celé Slovensko i pro jiné země bývalého východního bloku.

Tento muž také vedl sobotní modlitební večer s kapelami a modlitebníky Rieka života a starou známou Chapelou, která nechybí na žádné konferenci. Při jejich hudbě se nejen modlilo, ale také tančilo a skákalo jak někde na diskotéce a děly se tam prostě (jako vždy) velké věci.

Ze zahraničí letos přijela Miriam Swaffield. Tato mladá žena pochází z baptistické rodiny v Anglii dokázal o své víře mluvit s takovým přesvědčením a zaujetím, že zaujala ty nejmladší i dříve narozené posluchače.. Jako studentka prožila svou osobní konverzi v prostředí anglikánské církve, kde později vystudovala teologii. Je jednou z vedoucích Hnutí Fusion v rámci Global Student Mission. Tato misie působí v univerzitním prostředí v Evropě a po celém světě pomáhá studentům v jejich cestě s Bohem. Učí je evangelizovat, přičemž místním církvím ukazuje, jak vycházet vstříc vysokoškolákům. Navzdory svému mládí je Miriam uznávaným lídrem a žádaným hostem různých konferencí po celém světě.

Miriam při své přednášce prozradila, že v Brně není poprvé. Byla sem vyslána před pár lety na dva dny, aby se zde modlila za město a hlavně za studenty. Procházela tehdy univerzitním kampusem a modlila se zvlášť za studenty. Když se dozvěděla, že má letět do Brna, vůbec přitom netušila, kde toto město je, a jak má ten jeho název vyslovovat. V té době ji zřejmě také ještě ani nenapadlo, že zde bude přednášet na letošní konferenci.

Dále letos v Brně přednášeli P. Vojtěch Kodet, sestra Veronika Barátová z Komunity blahoslavenství, P. Josef Prokeš, P. Marek Orko Vácha , P. Josef Suchár, P. Vojtěch Koukal a P. Bogdan Stepien.

Jak už bylo řečeno, paralelně probíhala dětská konference, takže rodiče dětí nad čtyři roky mohli v klidu absolvovat program pro dospělé s jistotou, že je o jejich děti skvěle postaráno.

Samozřejmě, že se v sousedním pavilonu téměř po celou dobu konference zpovídalo a adorovalo. Letos byl mimořádný zájem o přímluvnou modlitbu, kde byla neustále nekonečná řada a někteří zájemci na ni čekali i hodiny.

Jedno je jisté, kdo se konference zúčastnil, domů odjížděl naplněný radostí a vším krásným, co v Brně prožil. Konference totiž není zdaleka jen o přednáškách, slavení mší svatých, modlitebních večerech, kulturních vystoupeních, ale také o setkáních. A ta jsou v dnešní době, kdy mnozí jen dřepí připojení na sociálních sítích, velmi, velmi důležitá. Nebylo proto žádným mimořádným jevem, když člověk viděl lidi, jak se hlasitě zdraví, utíkají si naproti a objímají se. A o tom by náš život hlavně měl být.

Zveřejňuji zde jen pár fotek ze soboty. Přiznám se, že jsem se letos do Brna nechystala, ale kamarádka Katka mne v noci z pátku na sobotu „zlanařila“, a tak jsem do Brna po šesté hodině ráno vyrazila. Rozhodně nelituji. Tak za rok třeba zase nashledanou…

A ještě jedna věc na úplný závěr, které jsem si letos v Brně všimla… Zatímco na konferencích v oněch „pravěkých“ dobách, o kterých zde píši výše, bylo vše hodně zaměřeno na uzdravení jednotlivých účastníků a jejich osobním růstu, tak letos zazněl apel k předávání toho, co jsme zadarmo dostali. Abychom se prostě o dar víry podělili s druhými. S těmi, kdo ještě Boží lásku nezakusili, abychom uměli druhým činy, skutky, gesty, úsměvem, dotykem předávat Boží lásku. Abychom evangelizovali na místech, kam nás Bůh poslal – posílá…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnešní Domácí pouť na Antonínku byla s biskupem Posádem, ze kterého přímo sálal Duch svatý

Fantastická atmosféra dnes panovala na Svatém Antonínku, kde se slavila tzv. Domácí pouť ke cti svatého Antonína Paduánského. Slaví se vždy přesně v den svátku tohoto oblíbeného světce.

Hlavním celebrantem poutní mše svaté, která začala krátce po sedmnácté hodině, byl pomocný českobudějovický biskup Mons. Pavel Posád. Díky jeho kázání a přístupu ke všem přítomným, kteří ho oslovili a chtěli se s ním po mši svaté pozdravit, spontánně prosili o požehnání, panovala na Antonínku úžasná, neopakovatelná atmosféra. Biskup Posád totiž všem žehnal, pro každého měl dobré slovo a nikoho neodbyl. Prostě neopakovatelný zážitek. „Pius dvanáctý řekl, že kdyby kněží více žehnali, padalo by méně bomb,“ řekl uprostřed poutníků usměvavý biskup.

Hned v úvodu mše svaté prozradil, že na Antonínek jezdí už dlouho. Počátkem sedmdesátých let sem totiž mířil za P. Šuránkem. „Páter Šuránek už nebyl mým spirituálem, protože mně komunisté nepovolili nastoupit do olomouckého semináře. Musel jsem do Litoměřic. Poznal jsem ho jako bohoslovec a jezdil jsem sem za ním až do jeho smrti. Byl to svatý muž. Mám veliké množství jeho knih a spisů, ze kterých stále čerpám. Je velmi živý i dnes. Velmi se těším, že bude brzy blahořečen. Byl to mimořádný muž,“ podělil se po mši svaté biskup Posád o své vzpomínky na P. Antonína Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli,  kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat.  Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal.  A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“  „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel…  Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším…  Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy.  Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď  pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů…  Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde



Františkánské odpoledne s Kateřinou Lachmanovou na Svatém Antonínku

V sobotu 1. 6. 2019 se na Svatém Antonínku uskutečnilo františkánské setkání. Hlavním hostem byla Kateřina Lachmanová, která zde měla dvě přednášky na téma NOVÁ EVANGELIZACE ANEB KAM DUCH BOŽÍ VANE.

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu. 



Štramberáci připomněli život a dílo P. Šuránka

V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P.  Šuránka v úpravě Pavla Knápka. 

Vystoupení si nenechal ujít ani emeritní biskup olomoucké arcidiecéze Mons. Josef Hrdlička. „Přijel jsem sem rovnou z pouti na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsem velmi potěšený, že mohu tento čas prožít se všemi přítomnými vzpomínkou na pátera Šuránka.  On o sobě říkával: „Až budete číst mé básně, nemyslete si, že jsem nějaký básník zaměřený na poezii. Chci jen touto cestou chválit Boha a věřím, že kdo to po mně budete číst, že tam zaslechnete tep mého srdce.“  A to je doopravdy výstižné, protože všechny jeho verše jsou básnicky krásné, oduševnělé, hluboké a přežijí mnoho tzv. poezie, která byla napsána v jiné perspektivě,“ řekl před zahájením samotného programu emeritní biskup.

Dále ve zcela zaplněné kapli připomněl, že měl P.  Šuránek rád básně sociálně a levicově orientovaného Jiřího Wolkera. Ten jednu ze svých básní věnoval i Svatému Kopečku u Olomouce. P.  Šuránek, ale za svého života rozebíral Wolkerovu báseň s názvem Balada o očích topičových.

„Je o mladém urostlém muži, který má rodinu, ženu, dítě acelý život přikládá do ohnivé pece v elektrárně. Jeho žena mu po čase říká, že když si ho před lety brala, měl tak krásné a hluboké oči a teď vidí, že má jen štěrbiny. Básník dále naznačuje, že muž, který stále do pece hází lopatu za lopatou celý život, že tam vlastně nechává kousek po kousku své oči. Že všechno dává  do elektřiny, která jde lidem do domů. Toto na pátera Šuránka velmi zapůsobilo. Jednoho dne tam topič Antonín zvolá: „Nevidím! Jsem slepý!“ A oni ho odvádí k plačící ženě… P.  Šuránek kněžím řekl, že mají být také takovými topiči, kteří stojí u planoucího ohniska lásky Kristovy, kteří se vydávají ze všech sil pro Boží lid, aby tam svítilo světlo Jeho lásky. Že mají také přikládat a nehledět na sebe a  až do smrti se vydávat ze všech sil. Přece i každá matka a otec, že láska něco stojí,“ řekl mimo jiné v úvodní řeči biskup Hrdlička.

Prvotní nápad zpracovat téma věnované P.  Antonínovi Šuránkovi, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, vznikl v hlavě Anny Hrčkové ze Štramberku. „Měli jsme zhudebněné verše, tak jsme je zhruba před třemi roky využili,“ prozradila iniciátorka nápadu. 

V roce 1946 získal P.  Šuránek doktorát teologie, na který se připravoval od roku 1935. Ze skromnosti dlouho váhal, zda má požádat o obhajobu dříve ukončené disertační práce – asketickopastorální studie „Kořeny kalvarské oběti“. Tato práce byla vydána knižně.

V roce 1948 přešel P. Šuránek z místa spirituála v kněžském semináři na místo odborného asistenta pastorální teologie na CM fakultě v Olomouci. Došlo k tomu na základě přání nového arcibiskupa Dr. Karla Matochy, který byl před tím na této fakultě profesorem. Když za dva roky byla zrušena i tato fakulta, odmítl přestoupit do nově státem zřízeného a kontrolovaného centrálního semináře v Praze, později přeloženého do Litoměřic. Tímto odmítnutím jasně vyjádřil svůj postoj k tehdejším zásahům státu do života církve. Byl proto z Olomouce vykázán a poslán do Velkého Ořechova u Uherského Brodu, kde působil necelý rok jako výpomocný kněz (kaplan). Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány.

Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění. P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“

Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním:  „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest – vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával.

V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce (tentokrát jen prozatímního) spirituála v obnoveném olomouckém semináři. Mohl se vrátit i na Svatý Antonínek. V roce 1970, na začátku normalizace, byl přinucen ukončit své veřejné působení na Svatém Antonínku.


„Bylo to nádherné,“ pochválil vystoupení emeritní biskup Josef Hrdlička. P. Šuránek byl jeho spirituálem v letech 1968 –1972 a právě díky jemu si zamiloval i poutní místo na Svatém Antonínku. „Párkrát jsme tady spolu byli. Je pravda, že ty chvíle s ním byly krásné, ale na druhé straně také těžké, protože po osmašedesátém roce, kdy do naší země přijely ruské tanky, následovalo období těžké normalizace,“ zavzpomínal biskup. Na závěr uvedl, že by byl rád, kdyby tento pořad mohli vidět lidé ve více farnostech a tím si připomenout život a dílo P. Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková


Netradiční Křížová cesta Charity Uherské Hradiště

Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se v dnešním ránu sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli Křížovou cestu.

„Křížovou cestu se takto modlíme venku pod širým nebem už několik let . Dá se říct, že se z toho stala tradice. Hlavně ale jdeme poděkovat Bohu za Boží požehnání i dary Ducha svatého. Pravidelně se účastní nejen pracovníci, ale také klienti některých našich středisek,“ uvedl ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš. 

Účastníci si tentokrát prošli zážitkovou Křížovou cestu. Hned na prvním zastavení byli vyzváni pastorační asistentkou charity Hanou Brigitou Reichsfeld, aby si zavázali oči a jeden úsek šli poslepu, kdy pouze slyšeli tlučení kladiva na desku jednoho z kusů dřeva, ze kterého potom na jedenáctém zastavení všichni stloukli kříž.

„Tuto formu Křížové cesty jsem si letos poprvé prožila na Velehradě, kde ji vedla misionářka Jana Ungerová z Brna. Ona je také její autorkou. Poprvé se jí takhle modlila před mnoha lety s účastníky misií v Polsku. Pro mne to byl velmi silný zážitek, který jsem chtěla zprostředkovat dalším lidem,“ zdůvodnila svou volbu pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.

Celou cestu prošel také františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski, který na závěr v kapli sv. Rocha sloužil pro všechny účastníky mši svatou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Zkrácený a pro psaný text upravený přepis kázání františkánského kněze P. Antonína Klareta Dabrowského:

Slova Pána Ježíše, který v Getsemanské zahradě říká: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ jsou pro nás velká výzva, abychom také svůj život a poslání, přijímali podobně jako on. Kristus je mezi námi stále přítomný. Jak? V těch, kteří trpí, a někdy můžeme sami na sobě prožívat, že je i v nás zvláštním způsobem přítomen, když je nám například úzko. V těchto okamžicích můžeme nechat druhé, aby nám nějak pomohli, aby v nás pomohli Kristu. Vzhledem k tomu, že jste zde většinou z charity, určitě je Ježíš přítomný také v těch, o něž pečujete. Já jsem nemocniční kaplan, takže to mám zase podobně v nemocnici.

Křížová cesta neskončila. Kristus zemřel na kříži, vstal z mrtvých, ale řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Tak, jako je mše svatá zpřítomnění jeho poslední večeře a plná po všechny časy a všechna pokolení. Můžeme si ale na druhé straně připustit, že měl Pán Ježíš při poslední večeři na mysli každého z nás. Skoro bychom mohli říct, že jsme tam byli všichni jednotlivě. Když říká: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ nemyslí tím jenom apoštoly, kteří tam byli s ním. Dokonce nemá na mysli ani jen ty, kdo jsou s ním dnes, ale všechny, kteří budou slavit kdykoliv mši svatou.

To je dobré si uvědomit, když v neděli váháme, jestli jít do kostela nebo ne, protože je to od Krista úžasné pozvání. Apoštolům možná také hned po poslední večeři nedošlo, jaký má význam toto setkání s Kristem.

Křížovou cestu, posvátné okamžiky Ježíšova utrpení, začali v dějinách církve zpřítomňovat františkáni ve čtrnácti názorných obrazech. Musíme si ale uvědomit, že křížová cesta stále probíhá i bez obrazů v našich bratřích, sestrách i v nás a jsme k tomu pozvání. Ježíš se tak pronás stává světlem světa.

Minulé úterý se mně stala taková podivná věc. Navštěvoval jsem nemocné se svatým přijímáním. Šel jsem pěšky, a když jsem byl u mařatického hřbitova, telefonovali mně z ára z nemocnice, že tam umírá jedna paní. Kdybych se tam vydal, zabralo by mně to pěšky minimálně půl hodiny. Řekl jsem zdravotní sestře Monice, která mně volala, že nevím, jak to stihnu, ale budu dělat, co umím. Okamžitě, jak náš hovor skončil, zastavilo u mne auto a řidička se mně ptala, jestli nechci svézt do města. Až když jsem seděl v autě, zjistil jsem, že se s onou ženou vidíme podruhé v životě. Paní se mně svěřila, že jsem jí jednou dával v nemocnici křížek na čelo, když jsme se tam setkali.

Tak jsem jí řekl, že zrovna potřebuji do nemocnice, protože tam umírá jedna žena.  A ona mně na to odpověděla, že na áru zná jen sestru Moniku. A to byla přesně ta Monika, která mně telefonovala. Pan Ježíš to vzal do svých rukou. Člověk úplně žasne,jak dokáže něco zařídit bez naší přípravy.

Můžeme vzít celou tuto příhodu jako náhodu, ale fakt je ten, že od zavolání z nemocnice, jsem byl do pěti minut na místě. Řidička nakonec sestřičce prozradila, že si mne vlastně ani moc nevšimla, jen mne zaregistrovala a něco jí říkalo, aby zastavila a nabídla mně odvoz. V našich životech se odehrávají úžasné věci. Někdy se zdá, že je obyčejný všední den, ale to může být jen proto, že zrovna pořádně nevidíme.

Pro apoštoly byl Pán Ježíš také úplně obyčejný muž. A najednou na hoře Proměnění Páně žasli, s kým to celý čas chodili, když viděli jeho tvář zářit a jeho šat zbělel jako sníh. A byl to pořád jeden a tentýž Ježíš. Ten, který na křížové cestě vypadal jako zločinec, byl zbičovaný, trním korunovaný… Na kříži se najednou otevřou také oči jednomu ze zločinců a ten řekne: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“

Pán Bůh nás umí probudit, abychom lépe vnímali. Vzpomínám si, že jednou v Praze přišel do kostela Panny Marie Sněžné muž, který byl slepý. Zeptal se mne, jestli si může sáhnout na lavice. Šel k lavicím, dotkl se jich a řekl: „To je krása!“ A mně se teprve po jeho slovech otevřely oči. Najednou jsem také viděl, že jsou ty lavice krásné. Člověk kolem nich chodil, nevšímal si jich, protože jsou v každém kostele nějaké pěkné lavice, ale člověk to ani nevnímá. Až slepý mne upozornil na to, jak jsou krásné.

Někdy nás na něco mohou upozornit naši nemocní, nebo situace, do nichž se v životě dostáváme. Stejně jako toto dnešní shromáždění, kdy jsme se zde sešli, může úplně proměnit nejen tento den, ale třeba postní dobu či dokonce náš život, protože jsme součástí poslední večeře a mše svatá má vždy obrovskou moc. Dnes je obětována za vaši nemocnou kolegyni a přítelkyni.