Členové Rytířstva Neposkvrněné a čtenáři časopisu Immaculata putovali na Antonínek společně s farníky z Nivnice a Korytné

O víkendu pokračovalo deštivé počasí, takže nebyl žádný div, že se nedělní pouť Rytířstva Neposkvrněné, čtenářů časopisu Immaculata a Farnosti Nivnice a Korytná uskutečnila na Antonínku pod střechou kaple.

Mši svatou sloužil nivnický farář P. Zdeněk Gerhard Klimeš . Na závěr své promluvy přítomným řekl: „Přeji vám i sobě, abychom byli lidmi naděje, nenechali se ničím odradit, znechutit a ať to, co zde načerpáme, neseme také dál lidem, s nimiž se budeme setkávat.“

Při mši svaté kněz pamatoval na nemocné, ty, kdo se chtěli pouti zúčastnit, ale nějaké okolnosti jim to nedovolily, děti, které přistoupí k prvnímu svatému přijímání, biřmovance i na lidi, kteří druhým jakýmkoliv způsobem ubližují. Všem vyprošoval požehnání.

Editorka časopisu Immaculata Jitka Navrátilová a redaktor časopisu Bohdan Heczko OFMConv knězi po mši svaté poděkovali, že mohli společně s jeho farníky prožít pouť a být si blíž.

Podrobnosti o Domácí a Hlavní pouti naleznete zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Domácí a Hlavní pouť na Antonínku

Minulý týden jsme v sobotu 13. 6. na Antonínek nejdříve připutovali na tzv. Domácí pouť. Ještě před začátkem se ke kopci hnaly mraky, které nevěstily nic dobrého. A stalo se, co předpovídali meteorologové. V průběhu mše svaté se spustil takový liják, že správce blatnické farnosti P. Stodůlka rozhodl, že se mše svatá doslouží pod střechou kostela, což nikdo z přítomných pamětníků nepamatoval, že by se někdy v novodobé historii poutí stalo. Podrobně jsem o tom psala zpravodajství pro Zprávy z Moravy. Celý článek i fotky jsou zde

Při Hlavní pouti jsem se potom v neděli zúčastnila první mše svaté, při níž byl hlavním celebrantem spirituál Teologického konviktu P. Petr Vrbacký. Tato mše se už tradičně sloužila uvnitř kaple. V devět následovala další bohoslužba pod širým nebem a sloužil ji za své farníky farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif.

Hlavní poutní mši potom celebroval pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík. Přestože mračna nad Antonínkem také naháněla obavy, tak nakonec počasí vydrželo.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Misionář Václav Čáp zamířil po koronavirové pandemii na svou první misi

Misionář Václav Čáp ze Zlína zamířil po koronavirové izolaci na svou první misijní cestu. Na Svatém Antonínku v sobotním odpoledni k posluchačům promlouval ve dvou přednáškách o nebezpečí New Age, které se snaží o dosažení nového světového řádu.

„Skrze New Age dochází k přepisování určitých hodnot v pohledu na člověka. Cílem New Age je, že si člověk z každého učení vybírá pouze něco a vše vede k tomu, aby si vystačil ve všem sám a už k ničemu nepotřeboval Boha. Vše se smíchá bez rozmyšlení dohromady a člověk se pomaličku krok za krokem vzdaluje Bohu, aniž by si toho zpočátku všimnul. Může mít přitom dobrý úmysl, ale zároveň je naivní,“ řekl v úvodu misionář.

Poté podal své osobní svědectví, v němž prozradil, že si něčím podobným před dlouhými roky prošel sám. Dostal se tehdy do kontemplativního prostředí, kde byl zcela otevřený nasávat duchovní hodnoty, s nimiž se do té doby ještě nesetkal. Meditoval, kontemploval a věřil, že tyto techniky přicházejí z tradice církve. Začal se dostávat do kontaktu se svým nitrem a prožíval určité probuzení. Později ale poznal, že se skrze tuto meditaci a kontemplaci neobrací na Boha, ale noří se do určitého prázdna. Netušil a nerozlišoval, co se děje. První plody byly lákavé. Cítil se sebejistý, trošku nadřazený nad druhými, protože se u něho začaly rozvíjet určité mimořádné duchovní schopnosti. Začal cestovat astrálním světem, kdy se duch oddělil od těla, což prožívají například i lidé, kteří prošli klinickou smrtí. V tom okamžiku člověk necítí fyzickou bolest, ale prožívá hluboký pokoj a jakési potěšení.

„Zpočátku jsem si to užíval a neuvědomoval jsem si, že prožívám falešnou mystiku. Postili jsme se, nejedli maso, denně jsem meditoval tři až čtyři hodiny. Díky tomu jsem se naučil techniku dostávat se mimo své tělo. Kromě této zkušenosti jsem cvičil i jógu. Byl jsem tak pružný, že jsem se dokázal dostat do určitých asán, což jsem si před tím nedokázal ani představit. Měl jsem stále touhu hledat hlubší duchovní život. Oči se mně ale otevřely, až když jsem odešel z tohoto prostředí. Začal jsem prožívat negativní ovoce všeho tohoto učení. Myslel jsem si, jaký jsem borec, že si umím sám navodit stavy radosti a odpojit svou duši od těla. Myslel jsem si, že už si ve všem prostě vystačím sám a nepotřebuji Boha. U mne se tato „nepotřeba“ Boha projevovala tím, že jsem přestal chodit ke svátostem. Když mne napadlo, že bych k nim mohl jít, cítil jsem uvnitř sebe hluboký odpor. Stále jsem nevěděl, co se děje, netušil jsem, že jsem svázaný kvůli falešné mystice. Mělo to dopad i na mou psychiku. Z nějakého důvodu jsem začal prožívat velký vnitřní strach, existenciální úzkost a přišly také myšlenky na sebevraždu. Dokončoval jsem školu a nebyl jsem schopný se soustředit. Dnes vidím, že jsem měl na své mysli jakýsi závoj. Později jsem si uvědomil, že jsem se pustil do oblastí, které víra zakazuje, překračovat určité hranice falešné mystiky, když to děláme naivně a v dobré víře, tak toho přesto zlý duch zneužívá. Jakmile se otevře legální právo zlého, tak on je legalista a bude otevírat cesty, aby nás silně utláčel skrze negativní pocity. V prostředí, v němž jsem žil, se spojoval zen buddhismus s učením pouštních otců, hledala se vzájemná propojenost. Člověk zpočátku neměl dojem, že je tam nějaký rozkol. Spojovala se jóga s křesťanskou meditací, astrální cestování s kontemplací,“ vrátil se misionář ve vzpomínkách na svou zkušenost z nechtěného odklonu od křesťanství.

Součástí odpoledne, které pořádali františkáni z Uherského Hradiště ve spolupráci se společenstvím Ruah, byla také mše svatá. Tu sloužil  P. Felix Mária Žiška OFM. Ve své promluvě řekl:

Dnes nás apoštol Pavel napomíná, abychom dávali pozor před různými učiteli, kteří se nedrží nauky Kristovy. Je krásné, že právě dnes zaznívají tato slova, která nám přišel říct misionář Václav Čáp, protože dnešní doba ráda manipuluje Božím poselstvím. Různými způsoby uzpůsobuje Boží nauku k tomu, aby vytvořila něco, co už není Boží poselství. Musíme dávat pozor nejen na učitele, kteří jsou vidět někde v popředí, ale i sami na sebe.

Musíme dávat pozor nejen na to, jak hlásáme Boží nauku, ale hlavně jak ji žijeme, protože toto může být někdy náš problém. Na jedné straně můžeme říct, že vyznáváme katolickou víru, ale náš život o tom už vůbec nemluví a je spíše podle našich osobních představ. Vidíme to právě i v tom, co říká Ježíš, když sleduje ty, kdo dávají v chrámu příspěvky do pokladnice. Mnozí si tehdy mysleli, že dávají doopravdy mnoho. Ježíš ale nepochválil všechny. Vyzdvihl jednu ženu, která si myslela, že dává oproti ostatním málo.

Co tím chce říct? Jakým způsobem máme zaujímat i my postoj. V tomto je nám velmi dobrou učitelkou Panna Marie, která se naučila pokoře a úžasné mírnosti. Titulujeme ji jako Matka církve, Královna nebes a všechna ta vznešená pojmenování, která jsou v loretánských litaniích. Přesto vidíme, že v Božím slově nacházíme velmi málo toho, coby ona sama řekla. Dalo by se říct, že téměř nic, protože to není ani promile celého toho Božího textu, které bylo zachováno.

Kdybychom se ale podívali na život Panny Marie, tak je skutečně stoprocentně prožitý podle Božího zákona. Ale ne pro zákon, ale pro zákon. Lásku, kterou pociťovala ze strany Boha Otce, lásku, kterou cítila v jeho přízni přesto, že ne vždy cítila jistotu, ne vždy měla ve všem jasno. Vždyť ona sama zanechala jedno svědectví své vnitřní pochybnosti, když řekla: „Jak se to stane? Vždy muže nepoznávám?“ Tehdy dostala od Boha skrze anděla ujištění, aby se nebála, neměla strach, protože Bůh ví, co dělá, Bůh je na tvé straně. A tady vidíme krásnou mírnost Panny Marie. Tato její zkušenost byla přetavena o několik roků později právě v tom, když se zjevuje Boží požehnání a Boží moc v Ježíšovi na svatbě v Káni Galilejské. Marie chce něco udělat, přichází za Ježíšem, aby pomohla novomanželům. On jí tehdy řekne, co je mu po tom? Marie navzdory tomu řekne: „Udělejte všechno, co vám řekne!“ Chtěla nás tak naučit, abychom udělali všechno, co nám řekne.

Co nám říká Ježíš? Neříká nám, abychom dělali mnoho, ale abychom dělali všechno, co chce on. Naštěstí od nás nechce mnoho. On chce všechno a v tom je rozdíl. Pokud by totiž od nás Bůh chtěl mnoho, tak se nedoplatíme, nedovedeme v sobě najít sílu, talenty a dary. Nedokážeme najít prostředky, abychom naplnili to mnoho. Pokud ale Bůh řekne, že chce všechno, chce nás takové, jací jsme – slabí, křehcí, ale plně důvěřující.

Možná řeknete, že je to těžké. Ano, je to těžké, ale je to možné. Je možné říct Bohu: „Pane, já ti dávám všechno, dávám ti sebe celého. Je to možné? Je, protože je to rozhodnutí mé vůle, víry, naděje, lásky. Určitě bude chtít každý den znovu a znovu zopakovat toto rozhodnutí. Znovu nás totiž strhne naše jiná vůle, která je narušená hříchem a je nedokonalá. Dá se ale přijít k Pánovi a říct mu: „Vidíš, jaký jsem? Zase jsem zhřešil. Znovu jsem zapomněl, že chci být s tebou, ale děkuji ti, že jsi mně svou láskou ukázal, že mohu k tobě znovu přijít.“

Marie byla vždy při Ježíšovi. Byla s Ježíšem i u kříže. Tedy i tam, kde to bylo těžké a musela poslouchat, jak se všichni jejímu synovi vysmívají a opovrhují jím. Slyšela všechny ty posměšky. Myslím si, že ji to velmi bolelo a bylo to velmi těžké.

Přesto stála se svým synem u jeho kříže, i když její srdce a vůle toužily po něčem jiném. Ne po potlesku ani po slávě. Ona toužila dělat všechno, co od ní chtěl její syn – být stále na straně Boží milosti. Prosme i my o tuto milost, abychom si vždy volili být s ním a dělat všechno to, co pociťujeme, že od nás Bůh chce.“   (konec přepisu kázání) Setkání na Antonínku zakončila adorace.

Další akci františkáni na Svatém Antonínku pořádají 27. června, kdy se zde od 14 hod. uskuteční první Motorkářská pouť s následným žehnáním motorek. Tato pouť byla kvůli koronavirové pandemii přesunuta z dubna na konec června. Druhý den (28. 6.) bude už tradiční pouť Sekulárního františkánského řádu. V 8.30 bude nejdříve modlitba u hrobu P. Antonína Šuránka v sousední Ostrožské Lhotě, kde se tento kněz narodil a probíhá proces jeho blahořečení. V 10.30 bude následovat mše svatá na Antonínku. Na duchovní program naváže od 14 do 20 hod. divadelní odpoledne s divadlem MIMo, Janou Ungerovou a loutkoherečkou Lenkou Sasínovou. Chybět nebude ani výuka pantomimy pro děti.

Na Antonínku zaznamenala a fotila: Lenka Fojtíková

Jak jsem dnes putovala přes Antonínek na Velehrad nejen za jezuity a Otmarem Olivou

Včera večer mně zatelefonoval na starý telefon, který už vlastně ani nepoužívám, takže to byl zázrak, že byl zapnutý, starý známý pan Vladimír Výleta z Kyjova. S tímto mužem jsem se seznámila před dlouhými lety, když šikovné ženy v Kyjově pletly obvazy pro malomocné na misie a já je fotila a psala o jejichu bohulibé činnosti.

Tento pán mně tedy zavolal, protože mně chtěl říct a zároveň pozvat na Velehrad, kde se dnes měla od rána instalovat pamětní deska věnovaná sedmdesátému výročí tzv. Akce K. Komunisté tehdy o půlnoci z 13. na 14. dubna vtrhli do všech mužských řeholních klášterů na území celého tehdejšího Československa. Jejich záměr byl jasný, chtěli je zlikvidovat.

V hlavě mně to šrotovalo a samozřejmě, že jsem hned věděla, že na Velehrad pojedu! Jen jsem si říkala, že asi nedojde na porytí zahrádky, které jsem si na dnešek plánovala a večer už má pršet… Rytí jsem hodila za hlavu a ráno po osmé zamířila na Velehrad. Při cestě jsem se zastavila na Antonínku, protože jsem si tam včera vyhlédla místečko na focení kaple – z úhlů, které ještě v archivu za těch více než dvacet let, co toto místo fotím, nemám. Kvůli světlu jsem věděla, že tam musím být ráno. Také jsem věděla, že má přijít déšť, a že mám zřejmě dnes poslední šanci to nafotit, protože po dešti už budou omlácené květy ze stromů. A potom budu muset zase rok čekat na další jaro a to správné světlo… A podařilo se! Mrkněte do fotogalerie.

Jak už u mne bývá, byla jsem na Velehradě zase moc brzy, takže jsem mohla chvilku prožít v bazilice. Jak měla začít mše, tak mne ale vyhnali… To už ale byl na prostranství baziliky sochař Otmar Oliva a jeho pomocníci, takže jsem se mohla pustit do práce – dělat rozhovory a fotit. Více o tom píši a fotogalerii z instalace naleznete zde , protože jsem tam jela dělat reportáž pro zpravodajský web Zprávy z Moravy.

Bylo mně jasné, že instalace zabere pár hodin. Odhadovala jsem to tak do jedné hodiny, ale nakonec to chlapi zvládli dřív, takže končili před dvanáctou. U instalace bylo pár starých známých novinářů ze Zlínského kraje, které jsem ráda potkala. Silné bylo ale především setkání se dvěma pamětníky – jezuitskými knězi, kteří byli přímými účastníky půlnočního přepadení kláštera před sedmdesáti lety – devětaosmdesátiletým P. Josefem Hladišem a devadesátiletým P. Vlastimilem Ovčáčíkem. Tehdy byli v řádu teprve novici.. Na oba poté čekala vojenská služba u PTP a později také kriminál. Ani jeden z nich nenadával na to, co se jim stalo…

Když se po instalaci desky našla chvilka času, sedla jsem si se sochařem Otmarem Olivou na lavičku a mimo jiné jsem se ho zeptala, co říká na nynější dobu koronavirovou. Jak už bývá u Otmara zvykem, mluvil naprosto otevřeně. Bez obalu řekl: „Koronavirovou pandemii beru jako dar. Kdo z toho nevytěží čas k vlastnímu usebrání, tak je to debil – no ne? Kdo se nezamyslí nad tím, proč.. Svět vždy něco postihovalo, ale teď už to musíme vidět. A pokud mně někdo řekne, že je to Boží trest, tak ho pošlu do pr…, protože to není pravda. Žádný Boží trest neexistuje.“ Otmara mám za jeho přímost ráda 🙂

Se zpracováním fotek a textu jsem skončila o půl paté a představte si, že jsem ještě stihla porýt tu zahrádku!!! No není to super? Měla jsem štěstí, že jsem mohla být několik hodin s úžasnými lidmi, dělala jsem, co miluju a nakonec dne jsem se ještě mohla hrabat v zahrádce bez rukavic a náhubku – pardón!! – roušky. Tak jo! Také vám přeji krásné dny s bezva lidmi a děláním toho, co Vás baví.

Lenka

Boží hod velikonoční a Hodinky svatého Antonína na Blatnické hoře

Pokud by neřádila pandemie, byly by dnes kostely na Slovácku plné k prasknutí. I v kapli na Antonínku, který je tak blízký srdci slováckému lidu, by tomu nebylo jinak. Venku bylo sice na kopci rozptýleno hodně lidí, ale uvnitř kostela se k osobní modlitbě postupně střídali jen jednotlivci.

Opět zde ve tři hodiny odpoledne nechyběl správce blatnické farnosti P. Stodůlka, protože Antonínek leží na katastru Blatnice pod Svatým Antonínkem. I tentokrát se v kapli modlil s prosbou o přímluvu sv. Antonína Paduánského o zastavení šíření viru nejen na Slovácku, ale na celém světě. Při jeho modlitbě ale strážce tentokrát kapli zamknul, aby nedošlo k většímu shromáždění lidí v uzavřeném prostoru. Poté kněz opět vyšel ven a žehnal Nejsvětější svátostí oltářní na všechny světové strany.

Na Antonínku je zvykem, že se vždy deset týdnů před Domácí a Hlavní poutí (letos to bude 13. a 14. 6. 2020) lidé každou neděli v kapli scházejí při modlitbě tzv. Hodinek ke cti svatého Antonína na Blatnické hoře. Kdyby nebyla pandemie, začala by modlitba těchto Hodinek ve tři hodiny odpoledne a poté by navázala mše svatá. Kaple bývá vždy zaplněná do posledního místa a mnozí lidé sedávají či stojí i venku. Dnes bylo všechno jinak. V prázdném kostele se Hodinky modlili tři ženy a strážci kaple.

Venku bylo nádherné počasí, všechno kvetlo, takže lidé se vyšli ze svých domovů alespoň potěšit nádherou přírody.

Obchůzka klepáčů v době koronavirové

Snad jedinou z velikonočních tradic, kterou se letos v Blatnici pod Svatým Antonínkem podařilo udržet, je obchůzka klepáčů dědinou. Večer při Zeleném čtvrtku utichnou zvony, kdy se říká, že odletěly do Říma, a to je právě čas, kdy každoročně začíná obchůzka tzv. klepáčů.

Parta ministrantů a jedna jejich kamarádka si klepání nenechali ujít ani letos, kdy se kvůli pandemii Covid-19 pro veřejnost bohoslužby v kostelích nekonají. Klepání zní dědinou vždy ráno v sedm hodin, v poledne a večer. Jsou to časy, kdy se v průběhu roku rozeznívají zvony a připomínají věřícím modlitbu Anděl Páně.

O vigiilii Bílé soboty se potom zvony znovu rozeznějí a klepáči budou muset na svou službu čekat zase do příštích Velikonoc.

Velký pátek na Antonínku

Dnes je Velký pátek, kdy si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Je to den velkého postu, ztišení se a modliteb. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že tentokrát se v kostele žádných velikonočních obřadů nebudu moct zúčastnit, byla moje volba naprosto jasná. Půjdu na Antonínek!

S kamarádkou jsme se domluvily, že se na kopci sejdeme ve čtrnáct hodin a pomodlíme se tam společně pod širým nebem křížovou cestu, kterou zde nechal instalovat P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti. Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala! Nakonec jsem se rozhodla, že vzhledem ke krásnému počasí půjdu pěšky. Vždyť je to ostatně kousek! Na kapli se dívám z okna a dvou dalších pokojů našeho domu.

Aniž bych to předem plánovala, vzala jsem si s sebou foťák, kdyby mně něco padlo do oka. A padlo! Začala jsem fotit hned, co jsem opustila zastavěnou část Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na fotky můžete kouknout ve fotogalerii.

Na kopci jsem byla se značným předstihem. Na místě jsem zjistila, že stejný nápad – pomodlit se tam o Velkém pátku pod širým nebem křížovou cestu, dostalo docela dost lidí! Převažovaly mezi nimi rodiny s malými a dospívajícími dětmi. „Tady jsou dnes opravdoví věřící,“ říkala jsem si s pohledem na tyto lidi. Opět všichni dodržovali doporučené rozestupy. Vysledovala jsem, že u každého zastavení křížové cesty byla vždy jedna rodina s pár lidmi, a tak se pomaličku všichni v rozjímání posunovali.

Ještě než přijela kámoška, narazila jsem na kopci na rodinu Pavelkovu. Hned mne napadlo, že bychom se k nim mohly s Hankou přidat, protože Pavelkovi krásně zpívají a určitě budou mezi modlitbami i zpívat. Pro ně je totiž zpívání něco jako dýchání. A podařilo se! Skutečně jsme se k nim připojily. Hance, která je členkou sekulárního františkánského řadu, udělali radost, protože si vybrali křížovou cestu svatého Františka. Takže toto „náhodné“ setkání nemělo chybu.

Od Pavelků jsme se dozvěděli, že se má na kopci objevit Česká televize, protože chtějí natáčet požehnání P. Stodůlky. Doopravdy dojeli. Všichni, kdo dnes byli na kopci, ale i všichni dole v údolí a v celé zemi, dnes dostali od správce blatnické farnosti P. Stodůlky požehnání křížem. Kněz také krátce před kaplí za zpěvu kříž uctil slovy: „Hle, kříž, na kterém zemřel Spasitel světa!“

Byl to nádherný den, který si dnes věřící mohli prožít sice bez velkého shromáždění v kostele, ale třeba o to hlouběji. Takto jsem tedy prožila dnešní den, který ale ještě nekončí, já. A jak jste ho prožili Vy?

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce, a abyste ve svých životech všichni zakusili živého Krista. Podstatu toho, proč se slaví Velikonoce. Tyto svátky nejsou svátky jara, slepiček a králíků. Už více než dva tisíce let si v tomto období připomínáme, že za nás zemřel syn Boží, abychom s ním jednou měli život věčný. Nezemřel pouze za ty hodné a zbožné křesťany, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Zemřel za všechny a chce, aby všichni jednou byli spaseni a mohli se s ním radovat ze všeho krásného na věčnosti.

Krásné Velikonoce!!! Ze srdce Lenka

Květná neděle na Antonínku

Kdo o Květné neděli zavítal na Antonínek, čekalo ho v kapli překvapení. Hned u vchodu byl stoleček, na kterém ležely požehnané snítky kočiček, které připomínají slavný vjezd Ježíše Krista. Tehdy ho lidé oslavovali, provolávali mu: „Hosana!“ a na cestu, kudy projížděl na oslátku, pokládali palmové ratolesti. O pár dnů později ho ti stejní lidé poslali na kříž a křičeli: „Ukřižuj!“

Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.

Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.

Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.

Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II.

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala, jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?

Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.

V Římě jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou, protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.

Z domova jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině, ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu. Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas, který ale už měl Photoshop.

V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.

S tím, co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice, jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky, vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala do redakce přes počítač kavárny.

To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.

Ten pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.

Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…

Tady je jeden ze zveřejněných článků:

Mladí lidé při pohřbu volali: Vivat papa!

Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.

Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.

Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.

Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.

Prožíváme náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma

Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.

S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.

Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.

A toto byl komentář k fotoreportáži:

Tisíce lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.

Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.

Někteří v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné, jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze Sicílie.

Římská radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých domovech.

Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…

Dnes mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva, abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte se? Já určitě…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Každodenní požehnání ze Svatého Antonínku nejen lidu Slovácka

V Itálii městy zasaženými koronavirem procházejí kněží s Nejsvětější svátostí oltářní a žehnají lidem. Slovenští biskupové zase žehnali svému národu z vrtulníků. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka už několik dnů pravidelně přichází na Svatý Antonínek, což je poutní místo na kopci nad obcí, modlí se zde a poté vyjde s Eucharistií v monstraci z kaple ven a žehná slováckému kraji i celé zemi na všechny světové strany. Je to jeho vlastní iniciativa, o které jsem se dozvěděla při sobotní návštěvě Antonínku zcela náhodou. Byly jsme na kopci s kamarádkou, když jsme najednou uviděly, jak kněz vychází z kaple svatého Antonína Paduánského s Nejsvětější svátostí a dává požehnání na všechny strany. A co je požehnání? Je to vyprošování dobra pro všechny – v tomto případě s prosbou o zastavení šíření pandemie Covid-19.

Dnes měla být na Antonínku venku také společná modlitba Křížové cesty. Ta se zde v postní době koná vždy jednou ročně. Kvůli zákazu shromažďování lidí, aby se zabránilo šíření pandemie, byla zrušena. Přesto se zde sešlo pár jednolivců, kteří se Křížovou cestu P. Antonína Šuránka pomodlili. Všichni chránili sebe i druhé rouškami a dodržovali předepsané rozestupy, aby nedošlo k šíření nemoci.  Slovácký lid tak upíná svou naději skrze víru v Boží zásah a zastavení dalšího šíření smrtícího viru.

Přepsala jsem zde modlitbu, kterou se na Antonínku modlí P. Zdeněk Stodůlka. V duchu se s ním mohou spojit lidé ze svých domácností z jakéhokoliv místa světa každý den okolo patnácté hodiny:

Kající modlitba

Hospodine, dobrý Bože, obracíme se k tobě ve své tísni. Přiznáváme nejen svou omezenost, ale i bezmocnost. Vracíme se k tobě a vyznáváme, že ty jsi všemohoucí. Ty jediný jsi Pán. Jen tobě patří všechna moc a sláva. Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé, ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já. Z toho pak pramení mnohé naše konflikty.

Ve své zaslepenosti jsme neuměli číst znamení. Hlasatelé radostně oznamovali, že zase bude sluníčko. Většině nevadilo, že schnou stromy a množí se myši, že v zemích bez deště je hlad a lid utíká za chlebem. Jiní prchají před válkou, která se vede proto, aby měl někdo větší zisk, vliv a moc, aby byl odbyt zbraní a jinde měli slušní lidé práci. Peníze a zisk se nám staly nejvyšším bohem, jemuž jsme obětovali spravedlnost a právo i bídu chudáků v rozvojových zemích. Štěstí jednotlivců jsme stavěli výš než zodpovědnost, chvilkové pocity nad věrnost manželským slibům, práva dospělých nad práva dětí na lásku obou rodičů, na jistotu domova a zdravé morální životní prostředí, protože jsme se nedokázali zříct špatného příkladu. Sobectví nám zabránilo žít pro další generaci, milionům počatých dětí jsme nedovolili se narodit, a tak vymíráme a nemá na nás kdo pracovat. Uprchlíky nepřijímáme, protože se jich bojíme. Jako bezohlední kolonizátoři přijímáme z jiných zemí jen šikovné ruce a chytré hlavy, zatímco jejich země bez nich upadají a nedokáží se samy pozvednout.

Přijmi, Pane, naši kajícnost a pokorné vyznání. Očisti nás, když s lítostí uznáváme svou vinu. Dopřej nám znovu povstat a vrátit se k tobě, který jsi Cesta, Pravda, Jistota a Moudrost. Spoléháme na tvou lásku a tvé milosrdenství. Zastav lavinu nemoci. Obrať nás a my se k tobě vrátíme. Vezmi nám srdce kamenná a dej srdce z masa. Vrať nám radost ze své ochrany a bezbožné budeme učit tvým cestám, svědčit o tvé lásce a hlásat tvou dobrotu. Dej nám svého Ducha, aby v nás miloval on, když ze sebe nezištně milovat nedokážeme. Dej nám odvahu umírat sobě a žít pro tebe, nechat se vést moudrostí tvého slova, aby v nás vítězil tvůj život a rostlo tvé království, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen.

(modlitba olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera)

Text a foto: Lenka Fojtíková