Dnešní slavnost Nanebevzetí P. Marie na Hostýnku

Blatnické kroje zářily na Setkání přátel jižní Moravy v Břeclavi

Exercicie s P. Eliasem Vellou v Hodoníně

Biskup vyzval vdovy a vdovce k čerpání síly skrze modlitbu

Hustá ranní mlha přivítala poslední květnovou neděli několik stovek účastníků historicky první Pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku. V průběhu mše svaté ale došlo na víru těch, kdo tvrdili, že se vyčasí a bude pěkně. Nakonec bylo až moc horko, ale podle všech oslovených se pouť vydařila.

Mši svatou sloužil olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Nuzík. Ve svém kázání připomněl, že  Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se nikdy neoženili, neprovdali, protože po letech manželství odešel jejich partner z tohoto světa.

„Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný,“ upozornil ve své promluvě biskup Nuzík.

Po mši svaté došlo i na svědectví jedné vdovy a čas sdílení při přestávce na občerstvení. Členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková přítomné seznámila s historií poutního místa na Svatém Antonínku, které si právě letos připomíná 350 let existence. Kdo měl zájem, mohl v kapli zhlédnout zhruba desetiminutový dokument o životě a díle kněze P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.

Pouť na Svatém Antonínku zakončila společná modlitba křížové cesty ve sluncem prozářené přírodě. „Do příprav se zapojilo mnoho žen, jimž patří velký dík za náročný úkol, který na sebe vzaly. Samozřejmě velké poděkování patří také blatnickému faráři P. Stodůlkovi, že nám vyšel vstříc a umožnil, aby se tato pouť poprvé na Svatém Antonínku uskutečnila. Všichni jsme také šťastni, že se podařilo najít volný termín v zaplněném diáři pana biskupa Nuzíka a mohl tak přijmout naše pozvání a sloužit zde mši svatou,“ upozornila s velkou vděčností předsedkyně Společenství vdov a vdovců Alenka Panáková ze Zlína.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Přepis zvukového záznamu kázání olomouckého pomocného biskupa Mons. Josefa Nuzíka při pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku:

„Asi před sedmi lety jsem dostal knížku. Byl jsem překvapený. Nebyla to duchovní kniha, jako častokrát dávají věřící duchovním. Byla to kuchařka pro osamělé. Přiznám se, že jsem podle ní nikdy nevařil, protože si na to moc netroufám. Doma totiž vždy vařívala maminka nebo mých šest sester, takže jsem se opravdu vařit neučil. Na té knize mne ale překvapilo to, že kdosi myslí na osamělé. Když jsem se připravoval na tuto pouť, tak mne napadlo, kolik je těch, kdo dnes myslí na osamělé?

Před deseti lety vzniklo toto Společenství vdov a vdovců ve Zlíně, ke kterému jste se postupně i z jiných částí země připojovali. To znamená, že na mnoha lidských myslích leží osud těch, kteří zůstali v životě sami. Předně vám chci ale dnes a na tomto místě zvěstovat, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se třeba nikdy neoženili, neprovdali, ale také proto, že po letech manželství jejich partner odešel z tohoto světa. Můžeme se zamyslet, co by bylo v Boží kuchařce pro život toho, kdo je v životě osamělý? Myslím, že to slovo je univerzální a platí i pro toho, kdo má partnera, má rodinu. Tato mše svatá je nesena prosbami k Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Její svátek se slavil 24. května. Bylo to proto, že je to spojeno s jednou historickou událostí, jak tomu častokrát u mariánských svátků bývá.

Na počátku devatenáctého století bylo těžké období pro Evropu i pro církev. Papež Pius VI. Byl revolučními francouzskými vojsky zajat a odveden z Říma do vězení, kde po krátké době na konci ledna roku 1 800 zemřel. Neměl vůbec křesťanský pohřeb. Nad jeho rakví se nikdo nemodlil. A ti, kdo byli tehdy na chvíli u moci, jak to v dějinách bývá, pronášeli slova, že smrtí tohoto papeže končí éra církve a éra papežů. A nestalo se tak. Bůh si své dílo hlídá. Kolegium kardinálů svolalo konkláve do Benátek, kde zvolili nového papeže Pia VII. Ten žil zpočátku na svobodě, ale roku 1809 ho Napoleon uvěznil. Ve vězení byl bezmála celých pět let, ale nezahálel. Ve vězení celou záležitost, sebe i církev svěřoval přímluvě Panny Marie a ona nezklamala. V březnu roku 1814 byl papež z vězení propuštěn a 24. května 1814 byl přivítán v Římě jako nástupce sv. Petra. S vděčností, za to, že se vrátil, právě ten den korunoval obraz P. Marie a také zavedl svátek Panny Marie, Pomocnice křesťanů.

To první, co by bylo v Boží kuchařce pro život osamělého člověka, ale také pro život každého, by byla modlitba. Jak jsme dnes slyšeli v druhém čtení svatého apoštola Pavla v listu Efesanům: „Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti, oblečte se do plné výzbroje Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, buďte bdělí.“ To jsou slova, která neztratila na síle a významu v žádné době. Ani v té naší. A také v žádné situaci. Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel právě říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný, aby byli silní naši muži, aby byly silné ženy, matky, aby byly děti silné proti tomu všemu, co nese život.

My někdy naříkáme, a tak se vzájemně utvrzujeme, jak je těžká doba. Ale byla lehčí  na počátku devatenáctého století? Doba papeže Pia VII.? Bez rozmýšlení řeknu, že nebyla. Naopak! Mnoho lidí říká, že se v dnešní době po vnější stránce žije nejlépe, ale tlačí nás vnitřní kříže. Kříže, o kterých možná neví ani ti nejbližší. A právě proto jsme na pouti, abychom jako papež Pius VII. i tu na této hoře nad Blatnicí a Ostrožskou Lhotou ukázali Bohu to, na čem nám dochází síly a prosili Pannu Marii jako Pius VII.: „Maria pomoz!“ Mám-li jít dál, potřebuji tvoji sílu.

Kdybychom hledali, co by bylo v Boží kuchařce pro osamělého člověka, i pro toho, kdo žije v rodině, tak by bylo to, o čem mluvilo první čtení z Knihy královské. Jak často se naše situace podobá tomu, co prožíval prorok Eliáš. Prorok Eliáš je obraz osamělého člověka, jakým se cítí vdova, vdovec, ale osamělým se může cítit i muž či žena v rodině. Není ten jeho profil tak blízký nám? Eliáš šel na poušť tak, jako někdy i my, když už je toho dost, nechceme nikoho vidět. Chceme být sami. Přál si smrt tak, jako to napadne i člověka: „Já už nechci být, k čemu takový život?“ a zvolal: „Už je toho dost Hospodine!“ Také taková slova nebo myšlenky jsou blízké člověku. Nemusíme se za ně stydět, ale nemáme zůstat jenom u nich. Na toto zvolání, na tento postoj prorok Eliáš uslyšel od anděla, kterého poslal Hospodin: „Vstaň a jez!“ A dokonce dvakrát uviděl upečený chléb  a džbán vody a slyšel ta slova: „Vstaň a jez!“ Bez tohoto pokrmu a nápoje by byla cesta pro tebe dlouhá a toto slovo je i pro nás. I nám Bůh říká: „Vstaň a neseď u televize! Běž se modlit! Vstaň!“ To je výzva Hospodinova anděla i pro nás. Všichni jsme někdy životem unaveni a nejraději bychom zůstali sedět a spát jako Eliáš. A Bůh říká: „Ne! To není postoj pro tebe! Vstaň a jez!“

A co máme jíst? To je symbol Eucharistie. Tolikrát už zaznělo i z úst našeho arcibiskupa Jana, že v kostelích se schází málo lidí ve všední dny na mši svatou. Člověk sedí na jiném místě. Když chodím z práce z biskupství, tak na naší ulici je hodně barů a u jednoho, pokud neprší, vždycky sedí několik lidí a mezi nimi jedna seniorka u pohárku bílého vína. Možná není věřící, ale je to obraz člověka, který sedí na tom svém místě. A nám Bůh říká: „Vstaň a jez a já tě posílím skrze eucharistii, abys to unesl, abys to unesla. Abys tu svoji cestu zvládla.“ Toto najdeme, bratři a sestry, v Boží kuchařce jako recept pro náš život. Zkusíme podle něho v našem životě uspořádat, postavit něco jinak? Nebo budeme sedět a čekat u něčeho, co nám tu sílu nedá?

A to poslední, co si můžeme z Božího slova vzít, je Ježíšův postoj. Jak nám ho vykreslilo evangelium: Velebím tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým, tak se ti Otče zalíbilo. Co je to za Ježíšův postoj? Ježíš měl v té chvíli modlitby před sebou apoštoly a trochu prostých lidí a on děkoval Bohu za tuto chvíli. Chválil ho, protože viděl život a své poslání ve větších souvislostech. A to si, bratři a sestry, můžeme při této mši svaté vyprošovat i my, abychom se na svůj život i skrze to, že jsme na Blatnické hoře, podívali trošku z odstupu. Abychom přestali přemýšlet.

Dnes je svatého Filipa Neri a v tom čtení, které jsme my kněží četli v homilii svatého Augustina, byla krátká myšlenka přestat se trápit přemýšlením. Svatý Augustin to říká v nějakém kázání. A to je velká pravda. Přestat se trápit přemýšlením! Kolikrát nás to vede hlavně, když jsme sami a myslíme, že něco vymyslíme… Ne…

V Miláně je vojenský hřbitov jako památka na vojáky, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Byli to letci, mladí muži a na jednom hrobu pětadvacetiletého italského vojáka jsou napsána slova, která tam nechali vytesat jeho rodiče: Přijde doba, kdy pochopíme. To je víc než přemýšlení. A to věděl Ježíš, a proto říká: „Velebím tě otče za to, že jsi to právě tak dal. Toto Ježíšovo slovo říká i nám. I ta naše cesta, které nerozumíme. A když si člověk myslí, že rozumí svému životu, že to řídí, tak je to tolikrát jenom zdání. My životu málo rozumíme, ale Bůh mu rozumí.  Bůh řídí naše cesty. A tak i my máme jít s tím, že dojde doba, kdy pochopíme, proč to v našem životě naší rodině bylo tak a ne jinak, proč se stalo tamto a nestalo se to, co jsme si přáli. Přijde doba, kdy pochopíme. A co máme dělat do té doby?

Už několik týdnů se vracím k citátu, který jsem četl v jedné knížce. Jsou to slova svatého Jana od Kříže. Říká: „Všechno, co se ti v životě přihodí, ať je to k užitku tvému, nebo je to protivenství, přijímej jako to, co pochází od Boha. Když je to dobré, tak proto, abys nezpyšněl, že jsi výborný, že to máš v rukou, a když je to těžké, abys nemalomyslněl. A tak ti Pane děkujeme za to, že jsme tu, že se můžeme hodinu modlit a přemýšlet nad životem z trochu větší perspektivy než bychom nad ním přemýšleli doma u kávy, na zahradě, v rozhovoru s jinými. A prosíme tě na přímluvu Panny Marie pomocnice a svatého Antonína, pomoz i nám, abychom přijímali to, co se přihodí v našem životě, jako to, o čem ty víš. Co jsi poslal, co má smysl. Ať se tak stane.“

 

Vzpomínka na úžasné setkání s pamětnicí dávných časů

Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010  – Putování za pamětníky

Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.

Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík

Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík

Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…

Foto Filip Fojtík

„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.

Foto Filip Fojtík

„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík

Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík

„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“

Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.

Blatničané vrátili po dlouhých desetiletích zpět do Bzence kříž

Když jsem se zhruba před čtrnácti dny dozvěděla, že se prvního května uskuteční pouť do Bzence, byla jsem v mžiku rozhodnutá, že rozhodně půjdu. Proč? Protože se měl po sedmačtyřiceti letech do Bzence vrátit zpět kříž, který na Svatý Antonínek v nůši přinesla vdova po bzeneckém kostelníkovi paní Františka Bezchlebová. Vlastně nešlo o celý kříž, ale pouze torzo Krista, který její manžel po válce vyhrabal ze sutin bzenecké kaple svatého Floriana a Šebestiána poté, co ji do povětří vyhodila ustupující německá armáda.

Poničené tělo Krista bylo poté uloženo doma u manželů Bezchlebových, protože Bzenčané stále věřili v obnovu poničené kaple. Na počátku normalizace a po smrti svého manžela tomu ale už zřejmě přestala věřit i paní Bezchlebová a zřejmě také proto poškozené tělo Krista odnesla na Antonínek, kde jej předala otci Antonínovi Šuránkovi. Právě tomuto knězi, který zemřel v pověsti svatosti a momentálně se jedná o jeho blahořečení, obnova bzenecké kaple velmi ležela na srdci. Kříž opravil a pověsil v kapli na Antonínku. Poté jej nechal důkladně zrenovovat současný správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka a kříž byl umístěný na pravé stěně vedle oltáře.

Až do dnešního dne, kdy si jej blatničtí poutníci položili na ramena a vydali se na pěší pouť do Bzence, kde P. Stodůlka kříž předal bzeneckému starostovi Pavlu Čejkovi. Na Svatém Antonínku, kde se sešla zhruba dvacítka poutníků nejen z Blatnice, ale také z  Ostrožské Lhoty (rodiště P. Šuránka) a Blatničky, všem přítomným na cestu požehnal P. Stodůlka. Další věřící se k procesí přidali v centru Blatnice. Poté procesí pokračovalo přes Veselí po cyklostezce až do Bzence, kde se nejdříve ve farním kostele sv. Jana Křtitele všichni zúčastnili už i s domácími a lidmi, kteří přijeli auty, mše svaté.

Pěší poutníci pak byli pozváni na faru, kde jim obyvatelé Bzence připravili bohaté a výborné občerstvení. Putování všichni zakončili v kapli svatého Floriana a Šebestiána nad Bzencem.

Bzenecký starosta Pavel Čejka všechny seznámil s historií zničené a nyní nově vybudované kaple. Připustil, že její obnovení považuje za zázrak. S jeho slovy souhlasil i projektant Marek Fiala. „Toužil jsem, aby byla kaple obnovena, proto jsem si podle dobových fotografií a půdorysu zničené stavby nakreslil projekt. Původně jsem myslel, že skončí jen u mě v šuplíku. Poté ale mou iniciativu podpořili kamarádi a oslovili jsme zastupitele. Ti projekt v roce 2015 odsouhlasili,“ uvedl projektant. Stavba si původně měla vyžádat náklady ve výši dvanácti milionů korun. Nakonec ale vyšla na 15,2 mil .Kč, přičemž město náklady hradilo ze sbírek občanů  a ze svých zdrojů.

„Víte, město se postaralo o jednoho občana a ten nám odkázal celý majetek, který pokryje zhruba polovinu nákladů. No není to zázrak?“ ptall se starosta Bzence Čejka. „Já pořád nechci věřit tomu, že je to pravda. Vždy, když se ráno vzbudím, jdu se podívat k oknu, jestli tam kaple skutečně stojí,“ prozradil projektant Fiala. Ten také jel na kole Blatničanům naproti a mezi Veselím a Blatnicí se přidal k pěším poutníkům a část cesty také nesl kříž.

Správce blatnické farnosti P. Stodůlka je přesvědčený, že za obnovenou kaplí má prsty P. Šuránek. Právě jemu totiž už za jeho života obnova bzenecké kaple velmi ležela na srdci.

V sobotu patého května kapli požehná emeritní pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Hrdlička. Poté bude využívána k výstavám, koncertům a civilním sňatkům.

A tady jsou fakta, která mně zaslala členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková z Ostrožské Lhoty.

Z knih na Antonínku:

(Z velké Pammětní knihy založené roku 1939)

Str. 259 – psáno P. Šuránkem

29. 8. 1971

Bezchlebová Františka. Bzenec č. 396 (nejspíš její rukopis)

přinesla na ramenou v nůši dřevěné tělo Krista Pána, které bývalo před 26 lety v kapli bzeneckého „hradu“. Kaple sv. Floriána a Šebestiána (z r. 1703) byla ustupující německou armádou vyhozena do povětří a dosud nebyla vybudována. Vzali si to za úkol dívky Slováckého kraje – s úmyslem prosit sv. Floriána, aby hasil na Slovácku plameny ?násilí?, podpalované alkoholem. Ženy Slovácké nejvíce cítí kletbu opilství! Vynasnažíme se, aby kaple byla přece jen znovu vybudována. Nejvíce se o ni staral – nyní už však nebožtík – kostelník p. František Bezchleb, jehož manželka rozbitý kříž přinesla a přinesla i „Paměti města Bzenec.“ Časem přinese i manželovy písemné pozůstalosti. Bůh ho odměň, za jeho trpělivou a vytrvalou lásku.

(z přepisu do pana Budaře z knih na Antonínku)

25. 9. 1971

Pan bohoslovec Můčka přijel o 9.30 a dal do pořádku vše, co si včera předsevzal. Pověsil bzenecký kříž, dal do zpovědnice elektrické osvětlení, pověsil nápis. Informace a informační tabulku pod bzenecký kříž.

Vroucí „Pán Bůh zaplať.“

Pozn. bohoslovec Můčka ze Strážnice ⁎9. 7. 1950

P. Jan Můčka – děkan ve Val. Kloboukách

Slavomír Budař: (z více písemností, které sám napsal)

A

… Dramatické dny dubna a května 1945 prožíval P. Šuránek u sv. Antonína a v nejbližším okolí. Události přechodu fronty zanechaly na něj nesmazatelné dojmy. Když německá armáda ustupovala z města Bzence vyhodila do vzduchu jeho dominantu – kostelík sv. Floriána, který pocházel z roku 1703. Vznik jeho byl z času vzniku kaple sv. Antonína nad Blatnicí. Každý kříž u cesty a Boží muka v poli, jako by tím více zpřítomňovali Boží blízkost, jako by se za nás modlili.

A tím více kostel, kde se koná „Nejsvětější oběť“ – mše svatá! Jak velmi mu leželo na srdci to, co z kostela sv. Floriana zbylo: ruina, kterou bylo možno ještě zachránit!

V roce 1968 vzniklo v Bzenci sdružení na obnovu „sv. Floriana“. Leč ti, kteří se domnívali, že jsou mocní, raději viděli kolem sebe ruiny, než krásu – která by připomínala zbožnost dřívějších pokolení.

Po jednání s odpovědnými zástupci MNV v Bzenci, které bylo ovlivněno událostí 21. srpna 1968, skončilo vše, jako mnohé jiné akce, bolestným zklamáním. 29. 8. 1971 přinesla paní Františka Bezchlebová, vdova po kostelníkovi Františkovi Bezchlebovi rozbitý kříž – tělo – Krista Pána, z kaple sv. Floriana, bzeneckého hradu, P. Ant. Šuránkovi k sv. Antonínku. Přinesla také „Paměti města Bzence“ a slíbila přinésti i manželovy písemné pozůstalosti. (Ale s těmito Paměťmi a písemnostmi jsem se nesetkal.)

P. Šuránek nechal kříž opravit a umístit v kapli sv. Antonína na Blatnické hoře. Jen trosky z kaple sv. Floriana ční nad Bzencem jak „památník“ lidské zloby. …

B

… Dramatické dny přechodu fronty 1945 u Svatého Antonínka žili u něho (tzn. P. Šuránka) ve vzpomínkách, neboť v tu dobu, když německá armáda ustupovala z našeho kraje, vyhodila do povětří kapli sv. Floriána nad Bzencem. Postavena v roce 1703 stála na „Bzeneckém hradě“

r. 1968 Z podnětu P. Šuránka, založena organizace na obnovu kaple, byla naděje na realizaci, ta se neuskutečnila a ruiny kaple žalují k nebi na lidskou zlobu.

V roce 1971 donesla P. Šuránkovi v nůši na zádech paní Bezchlebová, vdova po kostelníkovi, rozbitý „kříž“ zbytek po kapli sv. Floriána. P. Šuránek ho dal opravit a umístit, pověsit u bočního vchodu do kaple sv. Antonína na Blatnické hoře. Na kříži, který pověsil bohoslovec Můčka, dlouho visela plechová tabulka označující původ tohoto „Bzeneckého kříže.“

„Sdružení pro obnovu kaple sv. Floriána“, které vzniklo v Bzenci v r. 1968, po 21. Srpnu v rámci „Husákovské normalizace“ zaniklo.

 

 

Horňácko se dnes loučilo s panem rídícím Okénkou

Krátce po obědě jsem se dnes vydala do Malé Vrbky na Horňácku. Do těchto končin jsem obyčejně po dlouhé roky coby novinářka mířila za nějakou folklorní akcí či příběhem zajímavého člověka, který zde žije. Tentokrát jsem se ale vydala uctít památku pana rídícího Františka Okénky, který svůj příběh dožil přesně před týdnem v pátek 13. dubna.

První smuteční hosté se u maličké kaple začali scházet s hodinovým předstihem. Byl mezi nimi například i vydavatel František Šalé, který o panu rídícím k jeho devadesátinám napsal a vydal knihu s názvem Švarný šohajíček šlapával chodníček.

Rozloučít se s panem Okénkou přišla celá řada muzikantů nejen z Horňácka ale i jiných regionů. Nechyběl mezi nimi ani skladatel, houslista a zpěvák Jiří Pavlica. Horňáčtí zpěváci a muzikanti panu Okénkovi zahráli a zazpívali u hrobu. Na šmolkově modrém nebi v tu chvíli zářilo žhavé slunce, příroda byla nastrojená v bílém rozkvetlými stromy a na stromech zpívali ptáci. Jakoby se i příroda chtěla slavnostně rozloučit s mužem, který se nezapomenutelně zapsal do dějin Horňácka.

Za kraj, ve kterém pan rídící prožil celý život, se se zemřelým rozloučil veterinář z Malé Vrbky Jiří Miškeřík. Zde je doslovný přepis jeho smuteční řeči: „Byli hudci, byli, světa prechodili, po malučkej chvíli fšeci sa zminuli…

Vážená zarmútěná rodino, smuteční hosté, pripadl mně nelehký úkol, rozlúčit sa za naše Horňácko a dědiny vrbeckokuželovského kúta s našim spoluobčanem, panem rídícím Františkem Okénkú a poděkovat mu za fšecku prácu, kerú vykonal ve školstvju, kultury a aktivním působením v různých spolkoch. Mysliveckém, fčelarském, či v tělovýchovnej jednotě sokol. Bylo by teho moc, na co by sme mohli vzpomínat. Fšecko je také zapsané v knize vydané k jeho devadesátým narozeninám Švarný šohajíček šlapával chodníček.  Odcházá pedagogický pracovník, muzikant, zpěvák, tanečník, tvůrce kulturních poradú, konferenciér, lidový vypravěč a mohli bysme pokračovat dál. Nám fšeckým ostavajú krásné vzpomínky na chvíle strávené v jeho prítomnosti. Lúčím sa jménem obcí Horňácka, rady Horňáckých slavností, jménem horňáckých sborů, muzikantů, zpěváků, také myslivců, včelarů, sokolů, v neposlední radě i jménem svým, slovama pěsničky: „Kapky večerní rosičky vylejú na mňa slzičky, fúkne větr, pozavívá, zaplače mně, aj zazpívá. Kamarádi aj prátelé, lúčite sa pri mém hrobě, na mňa v dobrém vzpomínajte, na mňa nezapomínajte.“ Nezapomeneme, buďte sbohem…“

Za rodinu promluvil lékař Jan Pavlík:

„Strýc František byl pro mne velkým životním vzorem. Už tady bylo řečeno několik podstatných věcí z jeho života. Jen bych chtěl poděkovat za vaši účast, že jste přišli složit poklonu tomuto velkému člověku, který se zapsal do kraje nejen Horňácka, ale možná celého Slovácka, svým životním krédem milovat svůj rodný kraj a tradovat i dále lidovou píseň jako projev dědictví, které jsme podědili. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filozofie v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím patřila k nejpřednějším v jeho životě. Prozaicky na závěr: „A tiše, tichounce míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín, a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje. Čest jeho památce!“

(Národní ústav lidové kultury dnes na svých stránkách zveřejnil řeč pana Pavlíka v plném znění, která ale na malovrbeckém hřbitově v této podobě nezazněla, proto si ji sem dovoluji zkopírovat:

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

V tuto chvíli prožívá hluboký smutek nejen nejbližší rodina, rodáci ale i širší veřejnost celého Horňácka, ba i celého Slovácka. František Okénka byl významnou osobností nejen pro svoji profesi kantorskou, ale i osobností, která dokázala uchopit šíření tradic lidové kultury i v době, kdy začaly být tradiční projevy duchovního a kulturního života ohrožovány novou ideologií. Jako jeden z výhonků košatého stromu rodů tohoto kraje pokračoval v tradici otců, v jejichž životě byla láska k duchovní a kulturní tradici nedílnou součástí každodenního života. Světlo světa spatřil František v Malé Vrbce 5. května 1921 v rodině tkalce a sedláka, Tomáše a Jenovéfy Okénkových. Vyrůstal jako třetí dítě vedle starších sourozenců, Jana a Anny. Již jako malý chlapec začal brzy vnímat pevný řád života katolické rodiny, v níž se při výchově dětí uplatňovaly morální a duchovní principy naplňované láskou rodičů k dětem. Na vzájemném krásném vztahu v rodině se výrazně podílela jeho matka Jenofa, která mu vložila do srdce poklad největší, lásku k rodnému kraji a jeho písňovému bohatství. Jak sám ve svých pamětech uváděl, výraznou roli v názorových postojích však připisoval otci: cituji z jeho vzpomínek, které zazněly při našich vzájemných setkáních. Otec byl pro mne ušlechtilým příkladem poctivosti, pracovitosti, lásky k rodnému kraji a úcty k dávnému kulturnímu i duchovnímu odkazu minulých generací.

V jinošském věku byl František ovlivněn i svým strýcem, učitelem Janem Okénkou, který působil jako ředitel obecné školy ve Strážnici. Po absolvování měšťanky v roce 1937 nastoupil studia na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1941 zdárně dokončil svá studia a jeho učitelská kariéra začíná na obecné škole v Malé Vrbce. Po zkouškách odborné způsobilosti nastoupil na trojtřídní školu do Kuželova. Osudově zde poznal svou životní lásku, zpěvačku a tanečnici Boženu, která pocházela z rodiny Jana Čambala, vynikajícího muzikanta a varhaníka místního kostela. Válečné události hrozily mladému kantorovi totálním nasazením do Říše. Řízením osudu však byl jako muzikant cimbálové muziky Jožky Kubíka umístěn na práce v kunovické továrně Avia. V posledním roce války se vrací domů, kde pomáhal otci v hospodářství. Po ukončení války nastoupil v roce 1946 na trojtřídní školu v Hrubé Vrbce. Po dvou letech se vrací zpět na malovrbeckou dvoutřídku jako řídící učitel. V roce 1966 přechází na hrubovrbeckou trojtřídní školu, kde působil jako ředitel až do roku 1983, kdy po dvaačtyřiceti letech kantořiny odchází do důchodu s titulem Vzorný učitel. V ohlédnutí za jeho dlouholetým učitelským působením lze konstatovat, že byl pro rodný kraj velkým přínosem nejen jako kantor, zpěvák, muzikant, tanečník, konferenciér, lidový vypravěč, ale i jako sběratel, upravovatel a autor lidových písní, organizátor kulturního života na Horňácku a v neposlední řadě i jako znamenitý průvodce na kuželovském Větráku, kde působil od roku 1987 až do roku 2014. Rozsah jeho aktivit byl vpravdě široký. Pro rodný kraj byl doslova požehnáním.

V poválečných letech stál v čele obnovování kulturních tradic Horňácka. Od prvních ročníků strážnických slavností se uplatňoval nejen jako sólista tanečník a zpěvák, ale především jako organizátor folklorních aktivit vesnických skupin z Horňácka. Svojí upřímnou povahou, otevřeným srdcem pro každého s nímž se setkal, získal si široký okruh přátel. Muzikantským, vypravěčským, ale především pěveckým projevem dokázal získávat srdce posluchačů nejen na rodném Horňácku, ale i v širokém okolí. Svými aktivitami taky přispěl do rozkvětu spolkové činnosti sokolské, včelařské a myslivecké. Od počátku padesátých let, kdy přišel do muziky Jožky Kubíka jako tercáš, začaly u něj převládat aktivity folklorní. Kolem Kubíkovy muziky dokázal brzy vytvořit skupinu zpěváků a tanečníků, se kterou v následných letech důstojně reprezentoval Horňácko na mnoha místech republiky. Výrazně přispěl k propagaci kraje jako organizátor a člen programové rady Strážnických slavností. S řadou dalších organizátorů Horňáckých slavností přispěl v rodném kraji k vytvoření celkového obrazu Horňácka jako regionu, v němž naplno žije a dále se rozvíjí folklorní činnost ve všech horňáckých obcích. Jako zkušený pedagog poznal, že je potřeba věnovat větší péči budování vztahu mladé generace k tradiční kultuře a lásce k rodnému kraji. Ochotně se stále zapojoval i v pokročilém věku do šíření lidových tradic i v pokročilém věku. Po „devádesátce“ ještě stále vystupoval v programu Horňáckých slavností i v programech u větrného mlýna v Kuželově.

Spolu s manželkou Boženou vychovávali v lásce k rodnému kraji a jeho tradicím obě děti, Aničku i Františka. Oba dva pokračují v šíření lidových tradic ve stopách svého otce i matky jako zpěváci a syn František i jako cimbalista hrubovrbecké muziky. Hluboko v srdci mně zůstanou navždy uloženy chvíle našich společných setkání naplňovaných vzpomínkami ze života horňáckých osobností i veselých příhod kolem Kubíkovy muziky. Tyto návraty k živé vodě dětství a dospívání byly chvílemi, v nichž vždy pookřál. V období mého mladického zrání byl a stále zůstával pro další nástupnické generace vzorem ušlechtilosti i jako nositel rodinných i kulturních tradic rodného kraje. Měl jsem to štěstí, že jsem po jeho boku mohl kráčet při folklorních aktivitách již od junáckých let. To, co zasel do našich duší, vzklíčilo a my bychom měli onu lásku k lidovému tanci, zpěvu, nářečí a krajovým zvykům šířit dál a ctít hodnoty, které posilují národní hrdost. Rozsahem své činnosti v oblasti šíření kulturního odkazu minulých generací Horňácka se zařadil k významným osobnostem z řad muzikantů a zpěváků našeho kraje. Jak již to v životě chodí, přichází i čas odcházení, čas ticha, kdy se začíná v paměti lidské odvíjet příběh života jen ve vzpomínkách. Tak jsem jej začal vnímat při svých návštěvách v posledních dvou letech. Nebylo potřeba slov, stačilo nám vnímání vzájemného objetí. Jeho osobnost bude posluchačům vždy připomínat profilové CD s názvem Preletěuo ftáča (1996) a čtenářům pak monografie Švarný šohajíček šlapávau chodníček, která je důstojným profilem vážené osobnosti kulturního života Horňácka. V roce 2007 byl učitel František Okénka pro své zásluhy o šíření lidových tradic uveden do Síně slávy Folklorní akademie- FOSKAR. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada jeho dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filosofie, v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím, patřila k nejpřednějším v jeho životě.

A tiše, tichounce, míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje…

Čest jeho památce.

Jan Pavlík, duben 2018

Panu rídícímu u hrobu zahráli muzikantiz Horňácka.

Zemřel pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky

Před chvilkou jsem se dozvěděla, že dnes (13. 4. v Hrubé Vrbce) zemřel v 96 letech pan rídící František Okénka z Hrubé Vrbky. V době, kdy jsem psala pro regionální noviny na Hodonínsku, jsem se docela dost často s tímto výjimečným mužem setkávala. Naposledy jsme spolu byli v březnu roku 2011, kdy jsem o něm toto napsala:

S panem rídícím Františkem Okénkou se obyčejně potkáváme na Horňáckých slavnostech a jiných folklorních akcích. Počátkem roku naše kroky vedly do hrubovrbeckého kostelíku. Spolu s ostatními stovkami lidí jsme se přišli rozloučit s Lubošem Holým. O pár týdnů později jsem panu rídícímu volala, jestli můžeme se synem Filipem přijet udělat pár fotek.

Filip si totiž vymyslel, že ve své závěrečné práci ve škole zaostří na stáří. Panu Okénkovi se nejdřív moc do focení nechtělo. Tvrdil, že se necítí a zdraví také příliš neslouží. Nakonec ale přesto souhlasil. Zpočátku se mně zdálo, že už je skutečně trochu unavený a nemá onu jiskru, která z něj vždy sršela.

Záhy mne ale vyvedl z omylu. Když jsme zastavili u jeho domečku v Hrubé Vrbce, byl už připravený. Do mého auta, do něhož mají problémy nasednout i o třicet let mladší lidé, protože je nízké, naskočil jako mladík.  Když ho pak Filip u kuželovského větráku prosil o určité pozice, ve kterých ho chtěl fotit, ochotně vyhověl. Najednou se mně zdálo, že ho to dokonce baví a přes pokročilý věk jsem v něm viděla malého kluka ochotného přistoupit na kdejakou legraci.

Při cestě domů si ale povzdechnul, že už to není ono. „Stařecká demence, kdy si člověk na něco nemůže vzpomenout, je strašná,“ tvrdil. Snažila jsem se ho uklidnit, že mám kamarádky, kterým je o čtyřicet let méně a zapomínají mnohem víc než on v devadesáti.  A má slova potvrdil pan rídící sám. Rozpovídal se a my jen koukali, co všechno si pamatuje.

„Narodil jsem se ve stejný den jako Marx. Jeho věhlasu jsem sice nedosáhl, ale on zase určitě neuměl cifrovat a zpívat jako já,“ začal vzpomínání oslavenec s úsměvem na tváři.  František Okénka se narodil manželům Tomášovi a Jenofě Okénkovým coby třetí dítě. Lásku ke zpěvu a horňáckým pěsničkám nasával už s mateřským mlékem. Maminka totiž chodívala vařit na svatby a tatínek zase dělával družbu. Společně samozřejmě zpívali. Synka brávali s sebou.

Talent ke studiím zřejmě zdědil po tatínkovi, který prožil čtrnáct let v Americe. Byl nadaný, a tak za mořem po práci také večerně studoval. Měl obrovský přehled, takže nebyl žádný div, že se po návratu domů stal nejen vyhlášeným zpěvákem, ale také písmákem kuželovské farnosti.

„Všechny tyto skutečnosti, které mne ovlivňovaly, jsem si plně uvědomil až v době, kdy jsem studoval Mužský učitelský ústav v Brně,“ připomněl oslavenec. Po ukončení studií začal učit v kuželovské trojtřídce. Byla ale válka, proto musel do fabriky. Pracoval v Avii v Kunovicích, kde se opravovala letadla. Po válce získal stálé místo ředitele v malovrbecé dvoutřídce. Zde působil sedmnáct a půl roku. Poté učil sedmnáct let v trojtřídce v Hrubé Vrbce.

V osmačtyřicátém roce se po pětileté známosti oženil s Boženou Čambalovou. Společně vychovali syna a dceru. Vedle své profese pedagoga byl po celý život tělem a duší muzikantem i zpěvákem. Pětatřicet let prožil s cimbálovou muzikou hrobovrbeckého Majstra Joženy Kubíka. Hrát v ní začal už v jedenačtyřicátém roce. Po smrti primáše přešel do Horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče, kde hrál šestnáct let.

Kromě toho hostoval v celé řadě cimbálových muzik včetně Prolnu. Spolupracoval s Český rozhlasem Brno. Jeho zpěv i vyprávění jsou zaznamenány v celovečerních filmech, dokumentárních snímcích i na zvukových nosičích. Nahrávky mapují jeho všestrannost.

Výčet by nebyl úplný, kdybychom nevzpomněli konferování národopisných pořadů, jichž bylo skutečně mnoho. Podle Františka Okénky byl ale nejzdařilejším ten první v jedenasedmdesátém roce. Tehdy na Strážnických slavnostech při Horňáckém večeru vnesl nový prvek. „Všichni konferenciéři do té doby mluvili z budky a nebylo je vidět. Já jsem šel k mikrofonu, abych měl bezprostřední kontakt s publikem,“ zavzpomínal na dobu před čtyřiceti lety jubilant.

František Okénka nechyběl ani při zrodu Mladého Horňácka. „Byl to nápad Zdeňky Jelínkové, která mě přizvala ke spolupráci. Bylo nám jasné, že děti musíme vychovávat a vést k tradicím a folkloru už od útlého věku,“ připomněl zpěvák a muzikant. Po odchodu do důchodu rozhodně nezahálel. Na dalších šestadvacet let se stal průvodcem kuželovského větrného mlýnu.  Za svou dlouholetou činnost, která se dotýkala i včelaření a myslivosti získal spoustu nejrůznějších ocenění. Člověk nechápe, jak vše zvládal. Jeho aktivity by totiž vydaly na několik životů. „Jsem velmi vděčný za všechno, co jsem od života dostal,“ svěřil se při loučení jubilant.

S panem rídícím Okénkou jsem se ale potkala například také na pohřbu Jana Mikloška v Hrubé Vrbce v říjnu roku 2006. Při smuteční řeči tam tehdy nad hrobem pan Okénka řekl toto (doslovný přepis):

V malučkej chvíli zmineme sa aj my. Keď sa my zmineme, zmine sa aj krajina, tak jak by opádel vršek z rozmarýna.“

Jak enom prosťunké a príznačné sú verše téjto horňáckéj pěsničky, ale je pravdivá enom tak na polovic. Ta naša horňácká krajina sa nikdy nezmine a v ní sa nezminú ani tací ľudé, který sa do ní s radostí zrodili, celým srdcem do ní vrostli, prožívali v ní dni všední aj sváteční, naplňovali ju každý deň tvorivú prácú a nakonec jí slúžili až do posledního dechu svého života.

V téj významnéj radě těchto účastníků, na kterých sa nezapomíná, pribude dneska aj náš kamarád, náš spoluobčan Jan Miklošek, kterého jsme dnes doprovodili na toto posvátné místo.

Uložili jsme do hrobu posledního zakladatela legendární muziky Jožky Kubíka, která rozdávala ľuďom radost a pohodu po celých čtyrycet roků a možu réct, že také prospěla i obci Hrubé Vrbce, která se zviditelnila, protože vyhrávala aj v tých najodlehlejších místoch našéj republiky.

Jan, vedle své povinnosti hráčskéj, působil v muzice jako vynikající zpěvák a tanečník a toto všechno muziku enom krášlilo a dodávalo jí príslušného lesku.

Možu réct, že Jan celý svůj život zasvětil temu, aby krása lidovéj kultury na našem Horňácku stala sa neodmyslitelnú súčasťú našeho života a také to, aby se tyto klenoty otcovského dědictva prenášaly sa aj na mladší pokoleňa.

Janku, za šecko, číms obohacoval životy svých najbližších a také svých prátel, za krásné chvilky prožité v tvé prítomnosti, prijmi od nás od kamarádů, nech už hudců či zpěváků či občanů, uprýmné a srdečné poděkování.

S práním, aby zem vrbeckého kerchova objímala ťa měkkú náručú v tvém odpočinku buď sbohem. My nikdy nezapomeneme.

A ještě jedno: Byl bych rád, kdyby větrýk tichý nad jeho hrobem ustavičně preludoval ten krásný horňácký hymnus na počest skromného a dobrosrdečného našeho kamaráda Janka Mikloška.

(Na hřbitově v Hrubé Vrbce dne 21. 10. 2006 zaznamenala Lenka Fojtíková)

 

Pane rídící, jsem vděčná za to, že jsem Vás díky novinářské profesi mohla poznat blížeji. Nikdy na Vás nezapomenu. Navždy budete v mých vzpomínkách. RIP.

Lenka Fojtíková

V Izraeli je bezpečněji než v Evropě