Brno vyhlásilo nejlepšího sportovce města! Stal se jím mistr světa v lezení na obtížnost Adam Ondra z Tesly Brno

Díky mé kamarádce, dvojnásobné vicemistryni světa v rychlostní cyklistice – Ivě Zajíčkové – Stafové, jsem se dnes dostala na vyhlašování nejlepších sportovců Brna. Slavnostní událost se uskutečnila ve večerních hodinách v hotelu Voroněž.

Kromě aktivních sportovců se zde setkaly legendy brněnského sportu, na které město nezapomíná. Mohla jsem se tak poprvé z očí do očí pozdravit a stisknout ruky s takovými borci, jako byli cyklisté Michal Klasa, Jiří Škoda či Jiří Pokorný. Obdivovala jsem jejich výkony coby mladá holka a nyní mě s nimi Iva seznámila, protože jsou to všechno její dlouholetí kámoši.

Pro letošní rok byl zvolen nejlepším sportovcem Brna Adam Ondra z Tesly Brno, který se letos stal mistrem světa i Evropy v lezení na obtížnost. A kromě toho navíc vyhrál Světový pohár v lezení na obtížnost. V této sportovní anketě města zvítězil už pošesté za sebou! „Letošní rok byl pro mne nejúspěšnějším v mé kariéře. Podařilo se mně nominovat na Olympijské hry v Tokiu 2020. Na olympiádě se bude kombinovat lezení na rychlost, obtížnost a bouldering. Umístění v disciplínách se poté budou násobit, takže na Tokio je třeba si připravit násobilku,“ řekl při přebírání ocenění Adam Ondra. Na závěr přiznal, že disciplína na rychlost je pro něj neslabší a právě proto se jí bude v následujících měsících více věnovat.

Dále město udělilo Novinářskou cenu Lva Vašíčka a vyhlásilo nejlepší sportovní kolektiv mládeže, sportovní akci roku, nejlepší sportovce do dvaceti let, udělilo cenu Fair play, ocenilo nejlepší handicapované sportovce, nejlepšího veteránského sportovce a nejlepší sportovní kolektiv. Do Sportovní síně slávy města Brna ve čtvrteční noci vstoupili atlet – skokan do výšky Vladimír Malý a cyklisté Jiří Pokorný a Milan Puzrla.

Primátorka města Markéta Vaňková předávala při slavnostním večeru mnoho cen. Jednu ale za město Brno také převzala. Bylo to ocenění za nejlepší sportovní akci ve městě, kterou získalo Mistrovství světa silničních motocyklů – GRAND PRIX České republiky. „Dnes už víme, že se v příštím roce mistrovství světa opět pojede. Obávám se ale, že do budoucna bez výrazné pomoci státu nebudeme moct v Brně Grand prix pořádat,“ řekla při přebírání poháru primátorka města Markéta Vaňková.

Nejlepší sportovci města Brna:

  1. místo – Adam Ondra – sportovní lezení Tesla Brno – mistr světa v lezení na obtížnost 2019, mistr Evropy v lezení na obtížnost 2019, vítěz Světového poháru v lezení na obtížnost.
  2. místo –  Jiří Lipták – broková střelba Kometa Brno – 1. Místo na mistrovství Evropy, kde vybojoval kvalifikaci na Olympijské hry v Tokiu, které se zde budou konat v příštím roce.
  3. místo – Tomáš Bábek, dráhová cyklistika  – Dukla Brno – vítěz Evropských her na 1 km s pevným startem.

Sportovní síň slávy města Brna:

Atlet (skok do výšky) Vladimír Malý (*27. 6. 1952) – zlatá medaile z letní Univerziády v Moskvě v roce 1973 (218 cm), halový mistr Evropy v Římě 1974 (219 cm), halový mistr Evropy v roce 1975 (221 cm). „Rád vzpomínám na halové mistrovství Evropy v Katovicích v roce 1975. Na dnešní dobu jsem skákal málo, ale tehdy se skákalo straddlem a teď je to flop, což je podstatný rozdíl,“ uvedl Vladimír Malý při přebírání ocenění.

Cyklista Jiří Pokorný (*14. 10. 1956) – šesté místo na olympijských hrách v Motrealu 1976 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 3. Místo na olympijských hrách 1980 v Moskvě ve stíhacím závodě družstev na 4 km a stejné ocenění na mistrovství světa ve stíhacím závodě družstvem na 4 km v roce 1981. Oceněný prozradil, že nemůže olympijskou medaili doma najít. „Nejvíce pro mne byla účast na olympiádě v Montrealu, kdy jsem byl mladý a plný dojmů,“ prozradil oceněný.

Cyklista Milan Puzrla (*18. 4. 1946) – 5. místo na olympijských hrách v Mexiku 1968 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 16. místo ve stíhacím závodě jednotlivců na 4 km na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972, 5. místo na olympijských hrách v Montrealu 1976 v silničním závodě družstev na 100 km, 3. Místo na mistrovství světa v San Sebastiánu 1965 ve stíhacím závodě družstev na 4 km, 2. Místo na mistrovství světa v Leicesteru 1970 v silničním závodě družstev na 100 km a 3. Místo na mistrovství světa v Montealu 1974 ve stíhacím závodě družstev na 4 km. Získal 15 titulů mistra republiky na dráze i na silnici a devětkrát startoval na mistrovství světa.

Nejlepší sportovní kolektiv:

  1. Střelci Komety Brno (broková střelba)
  2. Hokejisté Kometa Brno
  3. Sprinteři Dukly Brno v dráhové cyklistice

Kategorie fair play:

PhDr. Vílém Podešva (nar. 18. 10. 1929), který se věnoval alpskému lyžování. Závodil nejdříve za vysokoškolský sport Brno, později Včela Brno. Pracoval jako trenér a funkcionář v lyžařském oddílu Spoj Brno. V roce 1961 nastoupil jako odborný asistent na VUT Brno, kde se podílel na vzniku lyžařského oddílu Technika Brno, který byl více než deset let nejlepším lyžařským klubem Československa. Pod jeho vedením získali lyžaři Techniky osm mistrovských titulů, má velký podíl na rozvoji sjezdového lyžování v Brně. Přes svůj vysoký věk je stále aktivním členem rady Krajského svazu lyžařů Jihomoravského kraje. „Lyžování je také sportem, které se snaží naše malé velkoměsto, jak nás Pražáci nazývají, přinášet mu dobré jméno,“ řekl při ocenění lyžař Podešva. Poté prozradil, že je stále činný, i když letos zatím na lyžích nestál.

Nejlepší handicapovaní sportovci města:

Ivo Kolblasa, cyklista z TJ Favorit Brno. Získal 4. Místo v silničním závodě a 6. Místo v silniční časovce, MS Emmen v Holandsku, 2. místo v silničním závodě WC Baie Comeau v Kanadě. „Nejvíce si v letošním roce cením světového poháru v Kanadě, kde jsem bojoval o druhé místo v silničním závodě a bylo to o fous.

Dominika Míčková, plavkyně SK KONTAKT BRNO – osmé místo na mistrovství světa v kategorii prsa.

Jarmila Válková, cyklistka Slunečník Brno – získala dvě zlaté medaile na 2 a 5 km na Světových hrách v Abú Dhabí.

Nejlepší veteránští sportovci nad 50 let:

Rudolf Šmerda (76 let) – Plavecký veteránský klub Brno. Přes značné zdravotní problémy odletěl na MS  v plavání Masters do Jihokorejského Gwangju, kde proměnil pět povolených startů v pět titulů mistra světa a překonal dva rekordy mistrovství. Patřil k nejlepším účastníkům z více než šesti tisíc sportovců. „Dominantní disciplínou je pro mne ta, kterou v mém věku už téměř nikdo neplave, protože je to nenormální. A to je dvě stě  motýl a také čtyři sta metrů polohový závod,“ řekl ke svým úspěchům veteránský plavec.

Kategorie talentů roku:

  1. místo: Gabriela Satková (18 let) – KANOE KLUB SPOJ BRNO, vodní slalom (kanoe) – mistryně světa juniorů a mistryně Evropy juniorů ve vodním slalomu. „Vzhledem k tomu, že přecházím do kategorie nad dvacet let, kde bude obhájení titulu velmi náročné a budu závodit s holkama, které jsou o pět let starší a mnohé z nich pojedou na olympiádu. Byla bych ráda, kdybych se probojovala do českého reprezentačního týmu,“ uvedla skromně vítězka juniorů ke svým plánům a cílům do budoucna.

2. místo: Stanislav Svozil (16 let)  – hráč hokejista Komety Brno, kde v šestnácti letech hraje v extraligovém týmu. Cenu přebírá prezident brněnského klubu Herbert Zindorf.

3.místo: Zina Hrdličková (16 let), Kometa Brno, broková střelba – mistryně světa juniorů trap mix s novým světovým rekordem /43/50, 3. místo MS juniorů, 4. místo družstvo ČR na MS juniorů.

Nejlepší sportovní kolektiv – mládež:

  1. místo KANOE KLUB SPOJ BRNO
  2. SK Draci Brno – baseball
  3. AK OLYMP Brno (atletické družstvo juniorek)

Nejlepší sportovní akce v Brně:

  1. Mistrovství světa silničních motocyklů – GRANT PRIX České republiky
  2. Extraligová utkání hokejové Komety Brno
  3. ČSOB Vokolo priglu 2019

Novinářská cena Lva Vašíčka – Libor Pospíšil – sportovní novinář, který začínal v Mladé frontě a Lidové demokracii, kde spolupracoval od roku 1980. Později na devět let zakotvil v MF Dnes a stejnou dobu potom strávil v deník Blesk. Nejraději vzpomíná na devadesátá léta minulého století, kdy ještě nebyl internet a on mohl při své práci využívat své encyklopedické znalosti.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Někdy je závažnější nemoc duše

V dnešním vydání Katolického týdeníku byl zveřejněný rozhovor s P. Cyrilem Josefem Komosným, který mimo jiné poskytuje také duchovní službu coby kaplan v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Byla pro mne radost s tímto knězem rozmlouvat. Spoustu dalších skvělých článků si můžete přečíst na stránkách Katolického týdeníku: www.katyd.cz

Po Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci se pohybuje celý v bílém. Nezasvěcený by si mohl na první pohled myslet, že potkal lékaře. Kapucínský kněz P. CYRIL JOSEF KOMOSNÝ zde ale působí jako nemocniční kaplan. Pacientům nepomáhá od fyzické bolesti, ale od bolestí duše.

Jste mladým knězem jen pár let po vysvěcení. Člověk by si řekl, že se v tomto věku budete věnovat spíše mládeži. Tušil jste, že budete ve své kněžské praxi záhy sloužit právě nemocným v zařízení, o kterém mezi laickou veřejností přetrvává představa, že Žluťák je něco jako noční můra?

Určitě jsem hned netušil, že budu moci dělat nemocničního kaplana a vůbec mne nenapadlo, že budu poslán přímo do Masarykova onkologického ústavu. Myšlenka doprovázet nemocné, lidi vyššího věku a umírající však byla v mém srdci už déle.

Čím si to vysvětlujete?

Bude to zřejmě tím, že jsem před vstupem do řádu pracoval dva roky jako sanitář a ošetřovatel v Domově svaté Alžběty na Žernůvce u Tišnova, což je domov pro seniory, který vedou sestry františkánky.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle Katolického týdeníku!!!

P. Cyril Josef Komosný, OFMCap. slouží v Masarykově onkologickém ústavu v Brně jako nemocniční kaplat. Foto: Lenka Fojtíková

Krvavé úterý po druhé adventní neděli

Když jsem dnes večer procházela brněnskými adventními trhy a prodírala se mezi stovkami lidí, kteří se přišli najíst a pobavit, myslela jsem na dnešní ráno.

Ráno, které v ostravské fakultní nemocnici určitě zpočátku vypadalo jako každé jiné ráno. Během pár minut ale bylo všechno jinak. Po střelbě útočníka v čekárně traumatologického oddělení zůstalo šest mrtvých a dva vážně zranění. Podle zpravodajských serverů šlo o pacienty.

Původně jsem si myslela, že si šel vyřídit účty s lékaři či ošetřujícím personálem, se kterými nebyl spokojený. Proč ale střílel do nevinných pacientů, kteří čekali na ošetření? Nějak mně to rozum nebere. Samotný útočník už také nedá žádnou odpověď na hromadu otázek, které se vynořují ze všech stran. Po svém činu se totiž zastřelil….

Znovu jsem si plnou vahou uvědomila křehkost lidského života i to, že nikdo nevíme, kdy budeme povoláni na věčnost… Všechny dnešní oběti naprosto nečekaného útoku prostě byly v určitém okamžiku na špatném místě. Tuto skutečnost nemohl nikdo z nich tušit a tedy ani ovlivnit.

Na to všechno a mnohé další jsem myslela, když jsem procházela adventními trhy v Brně. Myslela jsem na oběti, ale i jejich rodiny, které zasáhla šokující zpráva o ztrátě nejbližších pár dnů před Vánocemi. Tím se pro ně zřejmě už navždy změnil předvánoční čas v něco naprosto příšerného a hrozného. Hrůzu, která nejde vrátit a bude navždy vryta do jejich paměti a bude se vracet rok co rok…

Myslela jsem ale také na hrůzu a bolest, kterou nyní prožívá matka vraždícího muže, jehož kolegové z práce charakterizovali jako hodného a sympatického kolegu.

Média nyní budou tento útok na nevinné rozebírat ze všech stran po mnoho dnů a možná i týdnů. Určitě se najde mnoho chytráků, zdůvodňujících proč, co, a jak se stalo… Nic to ale nezmění na skutečnosti, že bolest pozůstalých, kteří byli ztrátou blízkých brutálně zraněni uvnitř svých duší a myslí, bude přetrvávat dlouhé roky, přestože oni osobně přímý zásah kulkou nedostali. A protože jsem věřící, tak se modlím za zemřelé i pozůstalé…

Lenka

Laďa Kerndl zazpíval se svými hosty nejen pacientům Masarykova onkologického ústavu v Brně

Poslední listopadovou středu letošního roku zazpíval v Galerii Žlutý kopec, která se nachází v hale druhého patra Masarykova onkologického ústavu v Brně, před zcela zaplněným hledištěm Laďa Kerndl se svými dvěma hosty. Mezi posluchači nebyli pouze pacienti, ale také zaměstnanci a další návštěvníci. Zpěvák hned v úvodu připomněl, že se mu před dlouhými lety podařilo vyhrát boj se zákeřnou nemocí, se kterou nyní bojují někteří z přítomných. Právě je přišel svým zpěvem potěšit a podle potlesku bylo znát, že se mu to podařilo. Vždyť jeho první fandové v hledišti usedli s bezmála hodinovým předstihem. Laďa Kerndl totiž na Žluťáku pravidelně vystupuje už od roku 2002, takže zde má své pravidelné fanoušky.

Po programu prozradil, že v pátek ho čeká další vystoupení v Praze v Kotvě. Blížící se Vánoce potom plánuje prožít uprostřed své rodiny v Žernovníku.

Masarykův onkologický ústav je už dlouhé roky vyhlášený svým kulturním programem, který připravuje v prostorách nemocnice. Jen v listopadu si zde návštěvníci mohli vybírat z pěti akcí. Jistě není bez zajímavosti, že zde návštěvníci nemusí platit žádné vstupné.

Text a foto: Lenka Fojtíková

V Brně září Mahenovo divadlo a Reduta rudě

Možná jen málokdo z kolemjdoucích v dnešním večeru tušil, proč jsou Mahenovo divadlo a Reduta na Zelném trhu v Brně nasvícena červenou barvou. Dnes je totiž Červená středa – #Red Wednesday! Červeně dnes svítí budovy nejen na mnoha místech celé České republiky, ale například také v Londýně, Vídni, Budapešti, Bratislavě i na Filipínách.  

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru.  A možná také jen málokdo ví, že v současné době jsou ve světě na prvním místě pronásledováni, mučeni a popravováni pro svou víru nejvíce křesťané…

Text a foto: Lenka Fojtíková

JAN HRUBÝ TRIO sklidilo ve Veselí nad Moravou bouřlivé ovace

Úžasný zážitek čekal na všechny, kdo v pátečním večeru nezůstali sedět doma a vydali se do Kafé v kině ve Veselí nad Moravoul Zde totiž fantasticky zahrálo JAN HRUBÝ TRIO se zpěvákem, klávesistou a kytaristou Ondřejem Fenclem a fenomenálním hráčem na keltskou harfu Seanem Barrym. V podání matadora českého bigbítu a jeho dvou skvělých kolegů zazněly Mišíkovky, instrumentálky i irské balady Seana Barryho či autorské písně Ondřeje Fencla.

Návštěvníci KAFÉ V KINĚ vytvořili muzikantům pravou klubovou atmosféru s bouřlivým aplausem, takže museli na závěr přidat několik písniček. Honza Hrubý měl mezi publikem kamarády z časů hluboké totality, proto si na ně udělal čas, aby společně zavzpomínali na roky, kdy mu komunisté ve Veselí nad Moravou zakázali vystoupit. Jistě není bez zajímavosti, že jeho přátelé byli potom v listopadu 1989 iniciátory prvních manifestací ve Veselí nad Moravou.

„Vloni jsme s triem absolvovali první dva koncerty v Ostravě a Rožnově pod Radhoštěm. Oba byly vyprodané. Letos jsme vystupovali v Brně, Kladně a Českých Budějovicích. Ještě nás čeká vystoupení devátého prosince v kavárně U tety ve Žďáru nad Sázavou, kde je to naprosto úžasné a desátého prosince v Klubu Harvart ve Znojmě. Ve Veselí jsem hrál snad už počtvrté a vždy je tady plno. Jsou tu skvělí lidi a obrovská pořadatelská péče. Máme se tady prostě vždy moc dobře,“ podělil se o dojmy z Veselí nad Moravou Ondřej Fencl.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Aktivisté revoluce se ve Veselí sešli u kina stejně jako před třiceti lety

Věděla jsem, že si zhruba dvanáct aktivistů, kteří před třiceti lety ve Veselí nad Moravou rozjížděli demonstrace po událostech 17. listopadu v Praze, dalo dnes dostaveníčko u kina. Zamířila jsem tam, jak už u mne bývá zvykem, s předstihem, takže jsem na místě byla první a byl čas na přemýšlení.

Představovala jsem si potemnělé náměstí Míru mezi hotelem Rozkvět a kinem před třiceti lety. Tam, kde tehdy stálo sousoší dělníků v nadživotní velikosti, dnes stojí finanční úřad. Vedle kina vyrostla nová základní umělecká škola. Dnes bylo uvnitř pořádně živo, protože zde probíhal košt svatomartinských vín. Zpívalo se a tančilo také v sousedním kulturním domě. Plno bylo i v Café kino. Před třiceti lety v kině samozřejmě žádná kavárna nebyla. Zatímco dnes panovalo téměř jarní počasí, tak tehdy byla podle pamětníků zima, sychravo a poprchávalo.

První na místo srazu dorazili tehdejší hlavní iniciátoři demonstrací manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi. Téměř současně přišel i Dušan Leitgeb zvaný Lobo. Manželé Jarmila a Jaroslav Pospíšilovi přinesli stejně jako před třiceti lety českou vlajku. A poté přicházeli další, kdo měli v prvních revolučních dnech odvahu přijít ve tmě ke kinu a svou přítomností dát najevo, že nesouhlasí s brutálním zásahem proti studentům v Praze.

Přesně v 17.11 hod. pustil Břetislav Habanec z mobilu přes reproduktor píseň Marty Kubišové Modlitbu pro Martu. A potom následovalo vzpomínání, povídání, aby se všichni následně přesunuli do Parku Petra Bezruče, kde uspořádalo pietní setkání vedení města Veselí nad Moravou. Těžko říct, proč bylo toto setkání v parku a ne u kina, kde se před lety vše odehrávalo. Je smutné, že v proslovech v parku nikdo nevzpomněl nikoho z tehdejších revolucionářů ve Veselí nad Moravou. Údajně se poté měl na radnici konat při příležitosti oslav Sametové revoluce raut, na který nikdo z tehdejších revolucionářů také nebyl pozván. Zajímavý přístup vedení města..

Vraťme se ale zpět k aktivistům revoluce ve Veselí nad Moravou, kterých jsem se zeptala, jak vzpomínají na události před třiceti lety, a jak vnímají současné dění v naší zemi. Tady jsou jejich odpovědi:

Hana Brigita Reichsfeld:

Mám pěkný pocit plný nostalgie. Těch třicet let uběhlo strašně rychle. Dnes jsou věci dobré i špatné. Z těch dobrých mám samozřejmě radost.  K těm špatným řeknu to, že je velmi lehké soudit a nic víc. Dívám se na to tak, co mohu udělat já, aby se děly věci dobré alespoň tam, kde se aktuálně nacházím.  Žijeme v bohaté zemi, ale z vlastní praxe a životní zkušenosti vidím, že obzvlášť mladí lidé svobodu hledají. Máme třicet let od revoluce, máme svobodu, ale jsme skutečně svobodní? Přibývá sebevražd, lidé mají deprese, a tak si myslím, že máme spoustu věcí a vymožeností moderní doby, ale ty nám radost nepřinášejí. Co přináší radost, je smysl těchto věcí. Být svobodný znamená být opravdovým člověkem a to je těžké. Je zajímavé, že dnes mnohem více šťastných lidí než v našem světě konzumu potkávám v klášterech nebo na poušti, kde lidé musí něco obětovat.

Dušan Leitgeb zvaný Lobo:

Stejně jako tehdy tady pořád cítím samopaly těch komunistů. Všichni ví, kdo se měl potrestat a nikdo se nepotrestal, proto to dopadlo, jak to dopadlo.

Břetislav Habanec:

Vzpomínky na revoluční dobu mám uchované hodně hluboko. Bylo mně šestadvacet let. Po celou tu dobu jsem slýchal, že to jednou praskne, a když to přišlo, byly to krásné dny a týdny. Dnes jsem určitě spokojený, že je to tak, jak to je, i když by mnohé mohlo být lepší.  Máme ale to základní, po čem jsme volali, a to je svoboda.

Jarmila Pospíšilová:

Ve vzpomínkách mám revoluční dny uchované dobře. Z dneška už tak dobrý pocit nemám a více se mně to nechce komentovat. S manželem je pro nás nyní středem zájmu našich devět vnoučat.

Více jsem o revolučních dnech listopadu roku 1989 psala zde

Text a foto: Lenka Fojtíková

Jak vzpomíná na Sametovou revoluci a vidí polistopadový vývoj vězeň komunistického režimu akademický sochař Otmar Oliva

Nedalo mně to, abych v dnešní den, kdy si připomínáme třicáté výročí Sametové revoluce, nezatelefonovala akademickému sochaři a vězni komunistického režimu Otmarovi Olivovi, muži, kterého si velmi vážím, abych mu položila pár otázek. Měla jsem štěstí. Zastihla jsem ho doma těsně před odjezdem a s rozhovorem po telefonu souhlasil.

Pamatuješ si, kde jsi byl sedmnáctého listopadu před třiceti lety?

 To vím naprosto přesně. Šestnáctého listopadu jsem vezl zvon, který jsem udělal jako dar do sudeťáckého opuštěného kostela v Nových Losinách. Byl tam ve vyhnanství jezuita páter František Měsíc. Odlil jsem s přáteli zvon svatého Václava a Isidora madridského. Vážil sto devadesát kilo.

A to šlo za komunistů si jen tak někde umístit nový zvon? To asi bylo bez vědomí státní moci ne?

No jasně!

Takže to bylo šestnáctého listopadu..

Ano, pamatuji si ten den jako dnes. Bylo šestnáct centimetrů sněhu a já jsem tam nemohl vyjet autem s vozíkem. Tak jsem šel do hospody, kde seděli takoví ti sudetští štvanci. Řekl jsem paní hospodské, že mám problém. A ona řekla: „Basičku pivečka Otíčku?“ A já jsem odpověděl: „Ne! Vezu zvon a nemůžu tam vyjet.“ A této paní se změnil výraz, vstala od barového pultu, vybrala pět, šest nejstatnějších štamgastů, těm dala pokyn, aby vyběhli ven do té zimy a pomohli mně zvon dopravit do kostel. Zůstal jsem tam do sedmnáctého listopadu a v neděli osmnáctého měl potom na Velehrdě, kde s rodinou žiji, křtiny náš syn Antonín. To už ale nikoho moc ze známých nezajímalo, protože všichni řešili, jak ty bolševiky náležitě převálcujeme. Za týden jsem byl v Nových Losinách znovu. Páter Měsíc řekl: „Měli to na věčné časy a vidíme, kde  teď jsou. My tady máme po padesáti letech zvon, což je zázrak. Žijeme v době zázraků.“

Dostal jsi se potom v listopadových dnech do Prahy?

Ano. Byl jsem v Mánesu zvolený za výtvarníky členem výboru Občanského fóra. Bylo zajímavé, jak se mně potom omlouvali ti, co se ke mně před tím chovali jako prasata. Potom ale byli všichni mí kamarádi z kriminálu ve vládě. Jirka Diensbier mně domů na Velehrad přivezl pas, protože mně to před deseti lety na Borech slíbil.

Tak to byla krásná doba ne?

Jasně. Byla to doba plná naděje. Naše země zase získala kredit, který z různých důvodů ztratila. Před revolucí jsme se chystali připravit dceru Terezu na skutečnost, že nebude moct studovat, protože má fotra kriminálníka. Potom byl najednou tatínek hrdina a jezdil k nám domů na návštěvu pan prezident. Bylo to fajn, ale ďábel je rafinovanější.

To jsem nevěděla, že vás doma na Velehradě navštívil i prezident Václav Havel…

No jistě! Vždyť my jsme se znali a po kriminále jsme se deset let scházeli. Když nás navštívil jako prezident, tak mám z té doby krásné fotografie.

No vidíš a po  třiceti letech se o něm šíří spousta negativních informací.

Jistě, protože lidi žere špatné svědomí! Ti lidé, co byli posraní, těch osmdesát procent národa, co drželi hubu, tak je prostě žere, že byli lidé, kteří si nenechali vše líbit! Z tohoto podhoubí vznikají tyto zprávy.

Kolik jste tehdy měli s manželko Olinkou dětí?

Čtyři. Tonda byl revoluční, protože měl osmnáctého listopadu ty křtiny.

S listopadem osmdesát devět přišla obrovská naděje, jak vnímáš situaci v naší zemi po třiceti letech?

Těžko se o tom dnešním stavu mluví. Jsou chytřejší lidé, aby vše správně pojmenovali. Spíše pátrejme, kde jsme to posrali, v kterým momentě jsme dopustili, aby takoví Babišové vylezli z kanálů, kde měli být navždy zakopaní a nepřipuštěni nikdy k debatě. Kde jsme tu chybu udělali? To já nevím.

A myslíš si, že dnes mohou pomoct demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, abychom se dostali z této situace ven?

Tuto angažovanost mladých lidí obdivuji. My jsme ale prostě ještě do té Země zaslíbené nedošli. Podle Starého zákona nám ještě chybí deset let.

Jak prožíváš dnešní den?

Jedu za synem do kláštera. Je u trapistů.

Děkuji za rozhovor a přeji šťastnou cestu!

Před pěti lety jsem s Otmarem Olivou napsala tento rozhovor, který je stále aktuální:

Akademický sochař, politický vězeň bývalého režimu, ale také autor výzdoby kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater ve Vatikánu, dvaašedesátiletý Otmar Oliva vidí polistopadový vývoj v České republice jako jednu velkou prohru.

Za bývalého režimu jste byl politickým vězněm kvůli šíření Charty 77. Jak vnímáte polistopadový vývoj v naší zemi?

Vidím to v mnoha oblastech jako prohru a zhroucení našich snů a tužeb.

Co máte konkrétně na mysli?

Když jsme slavně zvítězili, myslel si někdo, že za dvacet roků zapne televizi a tam na nás bude kejhat agent Falmer, popřípadě agent Bureš či Okamura zvaný Pitomio? Já jim nenadávám. Je to naše vina! V prvních letech po revoluci jsem se blbě angažoval. Tito hoši vzali ekonomiku hned do svých rukou. Sleduji kariéry těch mých fízlů. Po revoluci jsem si naivně myslel, že zločinci zůstanou zločinci. Budou tak vždy pojmenováni a bude jim určeno jejich zasloužené místo někde v kanále nebytí či bezvědomí a nebudeme je vidět v televizi v roli politiků. Že o estébácích nebudeme nic vědět a slyšet, natož aby byli ve vedoucích funkcích a ovládli ekonomiku, což se jim podařilo. To jsem ovšem záhy po revoluci neviděl. Dospěl jsem k tomu postupně. Projeli jsme ale také kulturu a vztahy. Pociťoval jsem zvláštní způsob hnusné normalizace. To mě mělo varovat, ale už bylo pozdě, protože dezorientace v hodnotách a rozplizlo ovládlo veškeré vědomí společnosti.

Jak se díváte na současnou vládnoucí koalici?

Nikoho z nich jsem nevolil. Můžu tedy říct, že toto není moje vláda. Rovněž jsem nevolil našeho pana prezidenta. Dívám se na to tak, že se mě to netýká a mám právo být pouze rozladěný a nic jiného. Sobotka byl vždycky sráč. To je takový homeopatický hošánek. Babiš byl podle mne vždy grázl. To se vědělo od začátku a ať mně nikdo neříká, že to nevěděl. Prohra je také to, že se mohou beztrestně na veřejnosti promenádovat patologické zjevy typu Okamury nebo Babiše. Věřím, že je uvidíme v první lajně velehradských slavností. O tom naprosto nepochybuju. A jistě se zase najde někdo z církevních představitelů, kdo bude nabízet popelníček panu prezidentovi jako posledně. Budou tam sedět a někteří panáčci budou štěstím bez sebe, že možná něco ukápne. A to je ta prohra…

Proč to tak je?

Je více než dvacet let od revoluce a my jsme nezvládli ani pomyslný odchod z Egypta. Nenalhávejme si, že všichni otroci věděli, proč odchází. Byla to jen úzká elita, která se chtěla osvobodit. Vlekla s sebou lůzu, která okamžitě začala plakat a remcat. Takhle to chodí dvacet let. Nezvládli jsme ani průzkum svobodného území. Zvědové nás špatně informovali, protože to nepochopili, báli se, lekli se a neuměli pojmenovat získanou svobodu. Už nevíme, co jsme chtěli, protože jsme nevěděli, proč odcházíme z otroctví, protože jsme ani tenkrát nevěděli, že jsme otroci.

Mnozí dnes ale vzdychají po onom pomyslném otroctví…

Ano, protože nemyšlení je stav duše. Rozumíte? Je to velmi pohodlné. Za to dostaneme dalších dvacet let putování po poušti, abychom vše pochopili. Zbytečně remcáme po vzoru biblického exodu. Nemysleme si, že nejsme komunismem poznamenáni. Ačkoliv si dovoluji, z ješitnosti sobě vlastní, řadit se k tehdejším rebelům.

S kým jste byl zavřený?

Politických nás tam bylo osm. Byli mezi nimi například i Jiří Dienstbier a současný profesor filozofie a jezuita Václav Umlauf.

Nezklamal vás později třeba Dienstbier?

Ne! Po Jiřím Dienstbierovi je mně strašně smutno. Byl to drahý přítel. Navíc měl tu vlastnost, které si u chlapů vážím nejvíc. On nekecal. Co slíbil, tak udělal, držel lajnu, což dnes není veřejně k vidění a mání.

Přestože jste věřící, tak vám nejsou blízcí ani lidovci?

To jsou poserové! I když znám i pár charakterních lidovců.

Ve vládní koalici jsou různé třenice, ale v jednom se hnutí ANO a ČSSD naprosto shodnou – a to je odpor k církevním restitucím…

To je jen bezbřehý populismus. Vždyť nás to přijde levněji! Na to by snad měl slyšet každý vůl! To je snad jediný pádný argument.

S církevními restitucemi tedy souhlasíte?

Já mám jen odůvodněné pochybnosti, jak s tím hoši naloží. Už teď v duchu vidím v předpokojích našich biskupů a arcibiskupů zástupy, které mají o ty věci zájem a nabízí své služby. Byl bych proto jen rád, kdyby si vzali příklad z diecéze Maribor, která zkrachovala, protože prošustrovala získané. Přál bych si, aby se nám to nestalo. Zkušenosti, které mám ale s církví svatou, mně velí mít pochyby, jestli to správně uchopí. Obávám se, že ne. Církev to strašně zatíží, protože na to nemá lidi. Myslím si, že starat se o tyto věci vyžaduje charakter a církev lidmi s touto vlastností neoplývá.

Osobně jste se znal s papežem Janem Pavlem II., který bude příští týden svatořečený…

Ve mně je obrovská vděčnost, že jsem se mohl s Janem Pavlem II. setkat skrze mé dílo. Připadá mně to už strašně dávno. On změnil svět. Odrovnal komunismus a nám zbývá jen vděk. Příští týden proto pojedu do Říma na jeho svatořečení, abych tak vyjádřil svou vděčnost.

A jak vidíte současného papeže Františka?

První, co mne napadlo, že by mu měli dát armádu ochutnávačů, neprůstřelnou bublinu a hlavně pětinásobnou ochranu, aby nevnímal ty hnidopichy, kteří mu nepřejí. Teprve nedávno jsem se totiž od jednoho dobráka dozvěděl,  že se dokonce část církve svaté modlí za jeho prozření.

Co si myslíte, že jim na papeži vadí?

Oni si vadí sami. Nejsou spokojeni sami se sebou, jsou naprosto v šoku ze své prostřednosti, nedostatečnosti, pitomosti a zbabělosti, proto se k papeži Františkovi staví takto. Ti, co proti němu remcají, nastavují zrcadlo sami sobě. Své zbabělosti, malosti, nemohoucnosti a zejména impotenci. On totiž pochází z oblasti, kde o něco jde, kde je víra životatvorná. Proto je docela logické, že nepřijel na Velehrad, když bylo výročí Cyrila a Metoděje. Co bychom mu ukázali? Padělané slovo Boží skrze kýč? Naše víra je homeopatická záležitost. Zval ho i Zeman. Myslím si, že si nakonec ti páni oddechli, že nepřijede.

Sledujete situaci na Ukrajině?

V mém pokročilém věku mám dojem, že jsem to, co se tam děje, už třikrát četl a dvakrát prožil. Úžasné bylo, že i moje internetem protřelé děti v tom poznaly anšlus Rakouska. Mne to napadlo hned! Kdyby někdo rozebral Putinův slovník, když anektovali Krym, byl by naprosto totožný se slovníkem rakouského anšlusu. Je mně hrozně líto, že si každá generace musí zažít nějaký průser, aby se správně orientovala. Jsem v úžasu nad těmi lidmi, co pláčí nad omezením soukromí, když se zjistilo, že nás odposlouchávají Američané. Je to trapné, protože se těm Američanům rychle omluvíme a budeme jim říkat: „Prosím vás, odposlouchávejte víc a kvalitněji, abyste věděli, do čeho vlítnete za nás, protože my to neuděláme, protože jsme poserové…“ Já akorát doufám, že ty družice jsou opravdu kvalitní a dělají je dobře.

Vím, že jste vloni nevolil Zemana. Dnes má za sebou přesto rok na pozici prvního muže naší země. Naplnily se vaše obavy?

Cituji Tomáše Halíka po jeho volbě: „Pláču s plačícími.“ Věřím, že ho volila defektní část národa. Ve slabé chvilce bych rád věřil, že prozřeli. Teď máme, co jsme chtěli.

Můžete prozradit, jak se žije umělcům více než dvacet let po revoluci?

Já jsem atypický. Dělám si, co chci. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl. I za totáče, což je neskutečná milost. Já jsem za to vděčný a jdu také za to poděkovat do Říma. Dostala se mně spousta odměn v podobě krásné práce. Pokud jsem dostal rány, tak byly ale důkladné. Je pravda, že mladým umělcům nezávidím.

Rozsáhlé dílo akademického sochaře Otmara Olivy zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, sochařské řešení hrobů, pamětní desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace určené převážně do chrámových interiérů a urbanistických slohových prostor v České republice i v zahraničí. Kdo je Otmar Oliva? Podrobné informace ZDE

Text a foto: Lenka Fojtíková


Vzpomínky na 17. listopad 1989

Narodila jsem se devatenáct let po druhé světové válce. Tato válka pro mne přitom byla stejně vzdálená jako například první světová válka. Sametová revoluce, kterou jsem již samořejmě zažila, byla před třiceti lety a já mám dojem, že to bylo včera.

Říká se, že si pamatujeme naprosto přesně, co jsme dělali, a kde jsme byli při zásadních událostech našich dějin. Možná také proto si pamatuji, že jsem 17. listopadu 1989 uklízela hromadu uhlí, kterou nám ten den vysypal náklaďák před naší rodinným domkem na Slovácku.

Byla jsem vdaná, měla jsem tříletého syna a ten den vypadal jako každý jiný. Nebyly mobily ani internet, takže jsme se o událostech v Praze dozvěděli až se zpožděním. Nebyla jsem žádný revolucionář, ale v oněch pro naši zemi osudných dnech jsem musela jeden den sbalit a vlakem vyrazit do Brna na náměstí Svobody, kde jsem do své mateřské dovolené od roku 1982 pracovala. Nemohla jsem alespoň jeden nebýt na demonstraci v mém rodném městě. Nebyla jsem pod tribunou. Stála jsem zhruba v dnešních místech cukrárny U Mamlasů… To nevadí, ale byla jsem tam!

Po návratu domů jsem synovi vyšila na čepici československou vlajku, sledovali jsme veškeré události v televizi a já mu se slzami v očích říkala: „Dívej se! Právě teď se mění svět!!!“ Asi si z toho nepamatuje už vůbec nic jako z mnoha jiných událostí útlého dětství, ale svět se doopravdy proměnil…

Není všechno dokonalé a podle našich přestav, ale dokonalí nejsme ani my a dokonce se ani my sami občas nechováme podle našich snů a představ. Máme ale svobodu, tak dělejme vše pro to, aby nám zůstala…

Pro upomínku na ony osudné dny zde zveřejňuji noviny, které jsem si před třiceti lety uschovala. To snad ani nešlo neschovat si noviny popisující převratné události v naší zemi… Mám jich od 20. 11. až po nezapomenutelnou návštěvu Václava Havla Ameriky v únoru roku 1990… Kdo by tehdy řekl, že právě tyto noviny bude po třiceti letech vlastnit bývalý člen StB a dokonce bude premiérem této naší krásné země…

A právě teď měl děkovný projev v Národním muzeu v Praze… Zdálo se mně nebo to byl fakt, že měl slzy na krajíčku? Dotklo se ho, že byl v dnešním ránu před svým projevem vypískán na Národní třídě nebo to byla jen hra na city? Těžko říct… Kola dějin se točí dál…

Lenka Fojtíková

Věřící při mši svaté zavzpomínali na P. Antonína Šuránka

Kněží a věřící se v dnešním podvečeru sešli v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě, aby si připomněli třicáté sedmé výročí úmrtí P. Šuránka, který zemřel 3. listopadu 1982. U oltáře sloužilo osm kněží, přičemž hlavním celebrantem byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.

Ve své promluvě mimo jiné řekl: „ Nepatřím už ke generaci, která otce Šuránka zažila jako spirituála kněžského semináře. Letos si připomínáme jeho dvě kulatá výročí. Před devadesáti lety, jedenadvacátého listopadu 1929, byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje až do dnešních dnů. Letos tomu bude osmdesát let.

Počátkem prosince roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože byl jeho zdravotní stav vážný, státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti a poté do internačního tábora v Želivi aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.

Páter Šuránek byl snad jediným vězněm, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“

Po vykázání z věznice v říjnu roku 1955 si mohl páter Šuránek najít pouze manuální práci. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest a vyznamenání. Možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností. Otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim a laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, na níž by nenašel něco pozitivního. Ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Pánu Ježíši pomáhal nést jeho kříž,“ připomněl v kázání mimo jiné biskup Basler.

Po mši svaté následovala krátká adorace za kněze a na závěr se všichni přítomní přesunuli na přilehlý hřbitov, kde se společně pomodlili u kněžského hrobu, kde bylo po smrti uloženo také tělo P. Antonína Šuránka

Text a foto: Lenka Fojtíková