Svědectví lékařky, která se věnovala homeopatii

Homeopatie

(svědectví ex-homeopata)

Jsem dětská lékařka. Mám čtyři děti ve věku 14, 12, 9, a 6 let. V letech 1995 až 2000 jsem absolvovala školení v homeopatii. Vlastním certifikát z Rakouské školy homeopatie, navštěvovala jsem přednášky z indické, tzv. revoluční homeopatie a absolvovala jsem kurs BIHOST (metoda biochemicko-homeopatické regulace metabolismu). Protože jsem v tomto období byla převážně na mateřské dovolené, léčila jsem homeopatiky převážně své děti a některé známé. Byla jsem touto léčbou nadšená. Věřila jsem, že jim dávám neškodné kuličky vyrobené z bylin.

Dětem jsem léčila hlavně infekce horních cest dýchacích. Dceři jsem vyléčila bronchitidu poté, co jí nezabrala antibiotika. Mně po podání homeopatika do druhého dne zmizela bradavice. Někdy mi u známých homeopatika nezabrala, ale vysvětlovala jsem si to svou nevědomostí. Avšak později se u dětí začaly objevovat problémy, které jsem si už vysvětlit nedovedla. Problémy nebyly totiž tělesné, ale především psychické povahy. Jaká byla moje další cesta s homeopatií? Náš kněz mne upozornil, že tuto léčitelskou metodu podporuje hnutí New Age, ale protože jsem homeopatii urputně obhajovala, nakonec mi řekl, abych dál zkoumala. A já šla na další školení. Koupila jsem si přístroje, které nám na nich doporučovali. Plánovala jsem věnovat se homeopatii po mateřské dovolené. Avšak v mém nitru zavládl velký nepokoj, nevěděla jsem, z čeho pramení. Četla jsem vše dostupné o homeopatii, ptala se různých lidí na jejich názor na ni, avšak nikdo mi nedal uspokojivou odpověď. I stanovisko KBS v otázkách homeopatie (zveřejněné v Katolických novinách r. 1996) jsem vnímala jako souhlas církve s mou léčbou. Naproti tomu mi mé svědomí říkalo – „neleč!“ Odmítala jsem proto léčit neznámé lidi, léčila jsem jen známé a výlučně homeopatií jsem léčila naše děti. Ty byly pro mě jakýmisi pokusnými objekty, na kterých jsem zkoušela léčbu homeopatiky. Na jedné straně v mém srdci stále přetrvával nepokoj, na druhé ve mně homeopatie vzbuzovala nadšení a přitahovala mě. Nemohla jsem to pochopit a stále jsem hledala a toužila poznat pravdu. To se později skutečně i stalo a v mých názorech nastal zlom. Přispěly k tomu dvě události: Jedna známá mi vyprávěla vlastní zážitek s alkoholikem, kterého jednou večer v zimě našli ležet na zemi. Odvedli ho domů a přitom se modlili modlitbu za osvobození od ducha alkoholismu. Za měsíc zjistili, že dotyčný přestal pít a začal se připravovat ke svátostem. Vysvětlila mi tu modlitbu. Slyšela jsem ji poprvé. Do rukou se mi dostala kniha MUDr. Judith Erdélyiové: Alternativní medicína ve světle Bible (MSEJK, Bratislava 2000). Autorka v ní často spojovala alternativní medicínu – kam zařazovala i homeopatii – s okultismem. Zmocnila se mě hrůza, abych neměla i já s tím něco společného. Protože jsem byla doma, klekla jsem před křížem a modlila se: „Pane Ježíši, prosím tě, zbav mě ducha magie a okultismu.“ Dále jsem prosila o dary Ducha Svatého. Modlitba vycházela z mého rozervaného nitra a až později jsem pochopila, jak velmi změnila orientaci mého života. To, co se po ní dělo s mým myšlením, je pro mě doteď zázračné. Najednou se mi začalo vyjasňovat. Přístroje! Na posledním školení jsem si koupila dva přístroje v přesvědčení, že se budu homeopatii

věnovat, a že je využiji. Měřicím přístrojem založeným na EAV metodě můžeme pacienta otestovat a najít pro něj správné homeopatikum. Ušetří se tím mnoho času, který homeopat věnuje vyhledávání homeopatického léku v Repetitoriu a Materii Medici. Dokonce se dá na tomto přístroji vyrobit homeopatikum i z čisté vody. Postačí to k tomu, aby homeopat vlastnil diagnostická homeopatika. Pacienta potom přístroj vybaví vyrobenými homeopatickými kapkami neboli čistou vodou, do níž přenesl informaci homeopatika. Přístrojem se dá měřit i energie v jednotlivých akupunkturních bodech. Přístroj prodávali na školení obchodní zástupci ze zahraničí. Musela jsem se rychle rozhodnout. Kolegové homeopati mi radili, že je dobré nějaký takový přístroj vlastnit. Při koupi jsem se nezamýšlela nad způsobem jeho fungování, až po modlitbě autoexorcismu mě napadlo – vyrábí homeopatika z čisté vody, vždyť je to magie…

Podívala jsem se, v jakých jednotkách přístroj měří energii v akupunkturních bodech. Na číselníku však nebyly žádné jednotky. Až tehdy jsem si uvědomila, že přístroj mi dává jenom dvě jednoduché odpovědi (podobně jako kyvadlo): odpověď ano – když na aparátu svítí světlo mezi body 80 a 90, anebo ne – když přístroj svítil mezi body 50 a 60. S hrůzou jsem si uvědomila, že je to okultní věc. Kyvadlem by se léčitelé při práci zesměšnili, avšak v naší době je jednoduché sestrojit přístroj s moderním dizajnem – a je to efektní řešení. Přístroj jsem měla v záruce. Chtěla jsem ho okamžitě vrátit a dostat zpět peníze – stál 50 000 Sk. Volala jsem obchodním zástupcům, že se pokazil. Vysmáli se mi, že co se mi na něm může pokazit…Druhý přístroj – kapesní diář Psion se podobá většímu mobilnímu telefonu. Na jeho displej je možno napsat název homeopatika a jméno pacienta. Stisknutím klávesy Mode homeopat pošle informaci, tedy homeopatický lék, pacientovi přímo do jeho organismu. Tato informace se dá poslat i na dálku, když homeopat zná datum narození pacienta. Neuvěřitelné! Tomuhle jsem uvěřila! Přístroj jsem několikrát použila. Fungovalo to. Nepotřebovala jsem žádná homeopatika. Stačilo mít u sebe jenom tento aparát. Na mých posledních školeních nám přednášející tvrdila, že v homeopatii neúčinkují chemické látky, ale že tu jde jen o přenos informace. Připadala jsem si tehdy velmi hloupě, protože jsem pět let chodila po školeních a až tak pozdě jsem se to dozvěděla… Zeptala jsem se bratra, elektrotechnického inženýra, jakou informaci vyšle přístroj, když to funguje? Bratr mě nazval naivkou, že věřím takovým věcem. Po prohlédnutí přístroje lakonicky konstatoval: „To je obyčejný diář vyrobený v roce 1989“. Nerozuměla jsem tomu. Až po modlitbě mně problesklo hlavou: Nic v přístroji není a nefunguje, musí to být magie! Musí to být okultní věc! Později, rozhořčená sama na sebe pro množství peněz, které jsem za oba přístroje vyhodila, jsem zatelefonovala do zahraničí. Chtěla jsem přístroj vrátit a dostat nazpět své peníze. Dotyčné homeopatce jsem na otázku, proč to chci vrátit, odpověděla, že jsem přišla na to, že je to bílá magie a nechci to nadále používat. K mému překvapení mi na to odpověděla: „Kolegyně, a co jste si myslela, že to je?“ Zůstala jsem úplně omráčená. Homeopatka věděla, že tu jde o magii, ale na školení o tom nepadlo ani slůvko! Avšak stále jsem nechápala podstatu homeopatie – proč se právě v homeopatii dají používat okultní přístroje? Nebylo mi to stále jasné. A tak jsem se pustila do studia. První knihou, kterou mi koupil manžel, byl pastýřský list Konference biskupů Toskánska: Magie, věštění a démonické vlivy (Jas 2001). Hned v jejím úvodu jsem se dozvěděla, že existuje magie napodobovací, podle které podobné plodí zase podobné. V tom okamžiku jsem si vzpomněla na první princip homeopatie – podobné se léčí podobným – a pochopila jsem, že principy homeopatie vycházejí z magie. Moje rozhodnutí ohledně homeopatie bylo jednoznačné – už žádná homeopatie! Ani francouzská škola. Vždyť tu neúčinkují byliny a nerosty, tady jde o magii,

bílou magii! Postupně jsem začala mít jasno ve věcech, kterým jsem na školeních o homeopatii nerozuměla a začala jsem chápat souvislosti . . . Odvrácení od ducha homeopatie Jak už jsem se zmínila, přišly problémy s dětmi. Nejstarší, tehdy devítiletá dcera, v době, kdy brala homeopatika, měla sny, při kterých se budila a bála. Hledala jsem různé příčiny, ale na homeopatika jsem ani nepomyslela. Vyvrcholilo to tím, že ve snu viděla ďábla, který chtěl, aby mu řekla ano a později zase ďábla, který jí chtěl odseknout ruce a nohy. Modlila jsem se s dcerou modlitbu za osvobození od ducha homeopatie. Sny se jí už víckrát neopakovaly, ale strach při usínání ještě dlouho přetrvával. Moje druhá dcera nemohla v noci dýchat a stále se jí to zhoršovalo. Nebyla nachlazená, neměla rýmu, netrpěla alergií. Byly to strašné stavy – nemohla dýchat, hněvala se, kopala v posteli nohama, budila sourozence. Jednou mě napadlo: Zkus se modlit! Když byla v tomto stavu, položila jsem na ní ruku a modlila se modlitbu za osvobození od ducha homeopatie. K mému úžasu usnula a pokojně spala i další noci. Syn, tehdy tříletý, se dostával do strašných, pro mě nepochopitelných stavů agresivity, když jsem mu odmítla dát sladkost těsně před obědem, anebo před snídaní. Shazoval věci z poliček, vyházel všecko ze skříně. Žádné výchovné metody nepomáhaly. Jednou mě také napadlo modlit se. Po modlitbě se uklidnil, najedl se. Dosud má rád sladké, ale dokáže si sladkost odříci. Umí se rozzlobit, ale přesto poslechne. Modlitbu za osvobození jsem se nemodlila pouze nad svou nejmladší dcerou. Měla šest měsíců, když jsem skončila s homeopatií. Dávala jsem jí nízko ředěné homeopatikum, nepoužila jsem konstituční homeopatika. Přede mnou vyvstala další otázka: Co dál? Tehdy mně velmi pomohla duchovní cvičení za vnitřní uzdravení. Pochopila jsem při nich stav, ve kterém jsem se nacházela. Intenzivně jsem četla Písmo svaté. Na základě biblického textu: „Mnozí z těch, kdo se zabývali pověrečnými věcmi, snášeli knihy a přede všemi je spálili“ (Sk 19, 19) jsem spálila všechny svoje homeopatické knihy. Nevěděla jsem však, co s přístroji. Až sedm měsíců mně trvalo, než jsem pochopila, že i je musím zničit. S manželem jsme je rozebrali a spálili. A v mém nitru zavládl pokoj . . . Život zakladatele homeopatie Abychom porozuměli učení o homeopatii, je důležité znát osobnost a základní dílo lékaře Samuela Hahnemanna, objevitele principů této metody. Po tomto sporném lékaři totiž nikdo jeho způsob léčení zásadně nezměnil. Christian F. Samuel Hahnemann se narodil v Míšni v roce 1755 jako syn malíře porcelánu. Jako velmi nadaný žák měl možnost studovat na knížecí škole Sankt Afra. Tam se kromě francouzštiny naučil dobře i angličtině, řečtině a latině, a to do té míry, že mohl později vykonávat rozsáhlou překladatelskou činnost, čímž si jako chudý student zajišťoval živobytí. Když mu bylo dvacet let, začal studovat medicínu na univerzitě v Lipsku. Ve studiu později pokračoval dva roky u známého lékaře von Quarina ve Vídni. Zde se seznámil s baronem Samuelem von Brukenthalem, který ho vzal s sebou, aby mu sloužil jako domácí lékař a knihovník. Svobodný zednář von Brukenthal jej uvedl do lóže svobodných zednářů, kam mladý Hahnemann vstoupil jako dvaadvacetiletý. Tady se dozvěděl cosi o deismu (učení, podle něhož Bůh existuje, je prapříčinou světa, avšak potom již do jeho dění dále nezasahuje;

svět se vyvíjí podle svých vlastních zákonů – pozn. red.). Své studium ukončil doktorskou disertační prací, ve které poprvé zmínil tehdy známého Antonína Mesmera, objevitele tzv. živočišného magnetismu. Po absolvování studia se Hahnemann jako lékař usadil v Hettstedtu, později v Dessau, kde se oženil s Henriettou Kuchlerovou, dcerou místního lékárníka. Pro neúspěchy při výkonu svého medicínského povolání se čím dál více odvracel od lékařství. Zato jeho překladatelská činnost byla horlivá. Při překládání statí z Materie medici od anglického vědce Cullena kritizoval Hahnemann Cullenovo chápání léčivých účinků chininové kůry. Prostřednictvím vlastních pokusů narazil Hahnemann na homeopatii. Od tohoto okamžiku ustavičně zkoumal a zjišťoval, jak zformulovat výsledky nového pravidla léčby. V roce 1796 zveřejnil slavnou stať: ‚Pokus o nový princip odhalování léčivé síly substancí medikamentů‘ a poprvé tu připomněl homeopatickou zásadu similia similibus curentur (podobné se léčí podobným). Hned nato vzplála hádka mezi učenci školské medicíny, kteří tento léčebný postup rozhodně odmítali. Přes silný odpor však Hahnemann získal habilitaci na univerzitě v Lipsku, kde od léta 1811 vyučoval předmět homeopatie. Přitom vykonával i praktická léčení, kterým se mu, podle výpovědi jeho přívrženců, podařila neobyčejná vyléčení. Ve spisu Organon léčení, který vyšel v roce 1810, popisuje původ a způsob účinku svého principu léčení. Tato práce se dodnes považuje za základní dílo homeopatie. V Lipsku se Hahnemann dostal i do sporu s lékárníky, a to z důvodu samostatného vydávání homeopatických léků svým pacientům. Dostal zákaz vyrábět sám léky. Následně odešel do Kothenu, kde své léčitelství mohl volně vykonávat pod ochranou vévody. Zde strávil pokojný úsek života, díky čemuž došlo k rozvoji homeopatie. Na její další šíření měly velký význam i články v říšském věstníku, jehož redaktorem byl Rat Becker, taktéž člen svobodozednářské lóže. Navzdory vysokému věku Hahnemann dolaďoval své léčitelské umění. Na úroveň neměřitelnosti rozšířil i druhý základní princip – princip potencování anebo dynamizování léčiv. V té době radil nebrat léky, ale „pouze k nim přivonět“. Ještě jako osmdesátiletý, již vdovec, se podruhé oženil s mladou pětatřicetiletou francouzskou malířkou Melanie d’Hervilly a odstěhovali se do Paříže. Zde si společně otevřeli homeopatickou ambulanci. Zemřel 2. 7. 1843. Organon léčebného umění V roce 1810 vydal Hahnemann v Lipsku Organon racionální léčby, jeho další vydání vyšlo pod názvem Organon léčebného umění. V tomto díle položil metodické a filozofické základy homeopatické léčby. V předmluvě k 6. vydání kritizuje alopatickou medicínu té doby a uvádí nové léčitelské umění – homeopatii, kterou sám objevil. Definuje ji jako léčebný postup úplně odlišný od alopatie. Tvrdí, že choroby jsou způsobené pouze narušením duchovní síly oživující lidské tělo. Použitím správného homeopatického léku dojde k duchovní – dynamické změně a přeladění stavu pacienta. Tyto léky v malých dávkách také sám podává nemocnému. Starou školu, tedy klasickou medicínu, nazývá opakem homeopatie, jako je noc opakem dne. Hahnemann kritizuje klasickou alopatickou medicínu, která se snaží hledat příčinu choroby a tuto příčinu se snaží odstranit. On však tvrdí, že většina nemocí je duchovního původu, a proto se jejich příčina nedá poznat lidskými smysly. Dokonce pozorování anatomů, patologických anatomů, fyziologů považuje pouze za výplod fantazie. Opakovaně tvrdí, že příčiny nemocí nejsou hmotné povahy. Nevěří v materiální přenos nákazy, například do rány na kůži. Za nesprávné považuje materiální názory na vznik a podstatu onemocnění. Věří, že

nemoci lidského organismu jsou vyvolávané a udržované pouze duchovní dynamickou silou. Hahnemann se přitom odvolává na moudrého a dobrotivého Stvořitele, který mu dal objevit léčitelské umění – homeopatii. Může se tak jevit jako věřící křesťan. Jaké teologické prameny však za tím stojí? Kdyby Hahnemann vyznával křesťanský život, pak bychom mohli hledat odůvodnění jeho duchovních teorií v Božím slově, v Písmu svatém. Opak je však pravda. Hahnemann odmítá základy evangelia, včetně osoby Ježíše Krista. V dopise svému žáku Stapfovi (Brief an Stapf, Kothen 1830) píše: „Jako důležité znamení naší doby vnímám skutečnost, že nyní můžeme číst Konfucia. Brzy ho obejmu v království šťastných duší, dobrodince lidstva, který nás vede tou správnou cestou k moudrosti a k bohu, už šest a půl století před tímto Blouznivcem“. „Blouznivec“ Ježíš z Nazareta, který nevede Hahnemanna po přímé cestě k moudrosti, ale s celníky a hříšníky chce vybojovat těžkou cestu do Božího království na zemi, který z kříže promlouvá k lotrovi, tento muž bolesti je pro Hahnemanna nepřístojný (!). Svým způsobem tragická je i neoddělitelná skutečnost, že Hahnemann vybudoval svoje poznání na poznatcích tehdy velmi rozšířeného přírodního náboženství. Od svého mladého věku až do své smrti byl věrným přívržencem zmíněného deismu. Jeho obšírná písemnost (spisy, rukopis) a též jeho brzké členství ve svobodozednářské lóži prozrazují jeho opravdové duševní postoje. Jaký je pohled na Organon v současnosti? I dnes se homeopatie realizuje na základě stejných principů jako v době Hahnemanna. Reprezentanti této metody jeho stanoviska stále považují za platná. Ale takřka všichni jejich zastánci se vyhýbají metafyzickým slovíčkům pana Hahnemanna. Zapomínají přitom, že bez duchovních představ jejich zakladatele je fungování homeopatie nepochopitelné. Aby výklady odpovídaly vědeckému myšlení 21. století, původní duchovně založená vysvětlení zatajují a nahrazují novými „vědeckými“ termíny. Dosud, takřka o dvě stě let později, nebyl na základě výsledků výzkumu podán žádný přírodovědecký důkaz, který by vysvětloval základní principy homeopatie. Klinické studie a registrace homeopatik V žádné z kvalitně vypracovaných klinických studií se účinnost homeopatik nepodařilo věrohodně prokázat. V prestižním lékařském časopise Lancet vol. 344 z roku 1994 homeopat Reily uvádí studii o účinnosti homeopatik při terapii alergického astmatu. V závěru uvádí, že homeopatikum je účinnější než placebo. Avšak hned následující číslo tohoto periodika (vol. 345 z r. 1995) přináší článek, v němž se uvádí, že studie obsahuje závažné chyby, které mohly úplně zkreslit její výsledky. V British Medical Journal vol. 324 vyšla v roce 2002 dvojitá slepá randomizovaná kontrolovaná klinická studie Lewitha a spol.: Používání ultramolekulární potenciace alergenů k léčbě astmatiků alergických na domácí prach. Na studii se účastnilo 242 astmatiků s pozitivním testem na domácí prach. Ve výsledcích však nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi skupinou užívající placebo a homeopatika. V British Journal Clinical Pharmacology byla v roce 2003 publikována práce Briena, Lewitha a Bryanta pod názvem: Ultramolekulární homeopatie nemá žádné porovnatelné klinické efekty. Je to dvojito slepá randomizovaná studie kontrolovaná placebem s Beladonnou 30C. Cílem studie bylo zjistit, zda ultramolekulové zředění Beladonny 30C se liší od účinků placeba. Výsledky však nepotvrdily žádné signifikantní rozdíly mezi dvěma zkoumanými

skupinami. Během studie bylo zaznamenáno 37 nežádoucích účinků, z toho dva byly závažné – silné bolesti břicha, které mohou být spojené s užíváním homeopatika Beladonna. Chtěla bych upozornit, že uvedené studie vychází v zahraničních časopisech, které jsou v běžné praxi lékařům těžko dostupné. Ve slovenských odborných lékařských časopisech jsem nenašla žádnou klinickou studii. V Lüllmannově Farmakologii a toxikologii (Grada 2002) čteme: „Skupina expertů Evropské komise v roce 1996 rozhodla, že homeopatické léky musí podléhat stejným zkušebním podmínkám jako léčiva vědecké medicíny a svou účinnost i bezpečnost musí prokázat při stejných podmínkách (kontrolované klinické studie). Podle současných postojů našich úředních míst však mohou ‚úspěchy‘ okrajových metod, ke kterým patří i homeopatie, posuzovat pouze pracovníci, kteří příslušnou metodu vykonávají. To je ale protiargument, který odporuje každé kritické vědecké metodě.“ Takto homeopatika, vydávající se za léčivo, ve skutečnosti postrádají jeho základní atribut – a to prokázanou účinnost. V zemích EU se homeopatika taktéž registrují bez této účinnosti. Naopak v zemích, kde by při registrační proceduře museli svou účinnost prokázat (např. v Norsku), není registrovaný jediný homeopatický přípravek. V SR prošly v letech 1991 až 1993 homeopatické léky registrací ve Zkušebním ústavu kontroly léčiv a jsou běžně dostupné v lékárnách. Jejich účinnost však posuzoval homeopat. Stanoviska odborných lékařských společností Stálý výbor lékařů evropského společenství sdružující lékařské organizace zemí EU zařazuje homeopatii mezi metody, jejichž principy nejsou vědecky doložené. Představitelé evropských farmakologických společností v roce 1992 v Belgirate k ní přijali negativní stanovisko. Na základě rozboru homeopatických principů a klinických studií ji mnohé odborné lékařské společnosti v rozvinutých zemích světa odmítají jako iracionální a nevědeckou metodu. Z podobných důvodů homeopaty a jejich společnosti ve světě nepřijímají do renomovaných lékařských společností. Slovenská homeopatická společnost nepatří mezi odborné lékařské společnosti. Homeopatie se na Slovensku může vykonávat pouze jako léčitelství. Závěr Na školeních z homeopatie nikdo ode mě diplom z medicíny nepožadoval. Homeopatie není medicínský obor, a proto se na lékařských fórech o ní ani veřejně nediskutuje. Tato léčba není léčbou lege artis (podle lékařského vědeckého doporučení). Kdyby ji lékař zanedbal a naordinoval by homeopatickou léčbu, může být za to stíhaný. Slovenská homeopatická společnost sice oficiálně přijímá do svých řad lékaře a farmaceuty, ale jen proto, že doufá, že se etabluje do lékařských společností. Avšak zatím se tam pro svou nevědeckou metodu nedostala. Svým příspěvkem jsem chtěla poukázat na duchovní – okultní podstatu homeopatie. Mnozí lékaři o tom vůbec nevědí. Na školeních přednášející užívají časté pseudovědecké formulace: vitální energie, informace apod. Lékař, který hlouběji pronikne do homeopatie, začne užívat EAV metodu, čínskou medicínu atd., se může dostat do osidel okultismu. Pomalu se mu změní myšlení, ze kterého se však nedá tak lehko vymanit.

Adventní trhy v Drážďanech v prosinci roku 2018

Cimbálová muzika Danaj slavila 30. narozeniny a její Malá taneční skupina dvacet

Autogramiáda s Marií Svatošovou v Uherském Hradišti

Když jsem z uherskohradišťské charity dostala před časem nabídku, jestli bych nechtěla moderovat rozhovor s paní Marií Svatošovou, s radostí jsem souhlasila. Marie je totiž člověk, kterého si moc vážím. Přestože je to „borka“ v mnoha směrech, tak si na mistra světa nikdy nehrála. S Marií jsme se seznámily záhy po vraždě P. Ladislava Kubíčka v roce 2004. V té době totiž  začala psát knihu Až k prolití krve a já ji do ní napsala své svědectví o setkání s tímto vzácným člověkem a také dala k dispozici jedinou jeho fotku, kterou jsem v archivu měla. Vyfotila jsem ho tehdy ještě na klasický film při jeho návštěvě Blatnice…

Poté jsme byly s Marií zhruba tři roky v hodně intenzivním kontaktu a docela dost jsme toho spolu také zažily. Pevně věřím, že nás po své smrti seznámil právě P. Kubíček. Ale zpět k dnešnímu setkání.

V okamžiku, kdy jsem na nabídku charity kývla, mně bylo jasné, že to nebude žádná legrace. Marie je mediálně velmi známý člověk, a pokud nedala za dobu svého působení stovky rozhovorů, tak desítky jich byly zcela jistě. Udělat rozhovor s takto mediálně „profláknutým“ člověkem proto není žádná legrace. Vždyť už  snad na všechny otázky, které ji kdo mohl položit, odpověděla!

A zvlášť nyní, když s ní Aleš Palán napsal knihu rozhovorů! V ní už bylo zcela jistě  řečeno všechno. Přesto jsem do této výzvy šla a teď už mohu říct, že rozhodně nelituji! Zcela jistě zazněly otázky, na které již Marie v minulosti odpovídala, ale ona i dnes na všechny dotazy reagovala jako vždy skvěle. Bylo to prostě úžasné setkání nejen pro mne, ale i pro posluchače, kteří přišli. Na závěr zhruba hodinového povídání jsem všem přítomným připomněla, že jsme se při rozhovoru jen lehce dotkly Mariiny činnosti v hospicovém hnutí, evangelizačních kurzech Alfa, do kterých se s vervou pustila v Praze Řepích, kde žije a samozřejmě nemohly chybět otázky nedávno vydanou knihu Neboj se vrátit domů. Kdo se ale o Marii chce dozvědět skutečně hodně, měl by si rozhodně knihu přečíst, protože tam je prostě všechno. Z dnešního dne si tady dovoluji zveřejnit pár fotografií z autogramiády v Uherském Hradišti i ze samostné besedy v tamní Orlovně, abyste viděli, jak pohodová tam panovala atmosféra. Tak! A já valím číst! 🙂 Dobrou!

Lenka Fojtíková

Podzim na Nové Lhotě na Horňácku

Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.

Přesně před 110 lety byl vysvěcený kostel v Ostrožské Lhotě

Dnes (25. 10.) je tomu přesně 110 let, co byl vysvěcený nový kostel sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě. O jeho vybudování se zasloužil tehdejší farář P. Antonín Man. Chrám vysvětil biskup Dr. Karel Wisnar. Patronem farnosti i nadále zůstal svatý Jakub Starší. Kostel byl časem dovybavován sochami, barevnými vitrážemi oken a v roce 1930 byl konečně i vymalován (předtím byl pouze bílý). První větší oprava na kostele byla fasáda prováděna v letech 1965, 1986. V roce 1990 proběhla renovace malby interiéru, která z velké části zůstala původní. Jednou z posledních větších rekonstrukcí byla v roce 1996 výměna střešní krytiny na hlavní lodi a věži kostela. Při této příležitosti byla obnovena vnější malba.  V roce 2017 prošel kostel rozsáhlými opravami. Více z historie kostela najdou zájemci zde

Přiznám se, že když jsem dnes jela do Ostrožské Lhoty na mši svatou, tak jsem o kulatém jubileu ani nevěděla. O to větší a milé to pro mne bylo překvapení. Na mše svaté jsem ráda jezdila už v čase, kdy zde mše sloužíval P. Antonín Dominik a P. Miroslav Bachan. Občasným návštěvám jsem zůstala věrná i za nynějšího pana faráře P. Miroslava Reifa. Tento kostelík je prostě blízký mému srdci, proto sem ráda zavítám.  Hlavní oslava kulatého jubilea se zde ale uskuteční až v neděli 28. 10. 2018. To už tu ale já nebudu. Když jsem se večer vracela přes Antonínek domů, tak jsem přemýšlela, kolik lidí asi bylo při svěcení chrámu v Ostrožské Lhotě před 110 lety. Předpokládám, že byl narvaný k prasknutí a možná sem zamířili na tu slávu i někteří přespolní. Dnes nás v tomto kostelíčku bylo i s ministrantem a panem farářem rovných 27. Doba se změnila… I na Slovácku se vyprazdňují kostely…

O loňský opravách chrámu v Ostrožské Lhotě jsem více napsala v listopadu loňského roku, kdy byl po opravách požehnán nový oltář. Více zde

 

Vernisáž k nedožitým 75. narozeninám Františka Cundrly

Toulky Vranovem nad Dyjí a okolím

Stále častěji létáme na dovolené do všech možných koutů světa a občas zapomínáme, kolik krásných míst je v naši zemi a možná si tu krásu neumíme ani náležitě vychutnat, i když ji máme přímo za humny. A to byl možná důvod, proč jsem vyrazila po dlouhých desetiletích do Vranova nad Dyjí.

Meteorologové předpovídali krásné počasí, a tak jsem váhala, jestli jet v sobotu, nebo už v pátek. Dala jsem přednost pátku, protože jsem předpokládala, že o víkendu si bude chtít udělat výlet více lidí a já chtěla fotit a mít při tom klid a nemuset čekat až mi například ze záběru odejdou davy lidí. Vzala jsem si proto den dovolené a vyrazila přes Mikulov a Znojmo do Vranova nad Dyjí, což je z mého bydliště nějakých sto padesát kilometrů. Kvůli focení jsem si doma předem nastudovala, jak půjde slunce, co, kdy, a kde budu moct fotit. A udělala jsem dobře, protože má předvídavost i příprava se vyplatila. Při svém zhruba dvanáctikilometrovém putování po okolí Vranova jsem narazila pouze u Claryho kříže na dva lidi a jinak v lesích a nad přehradou nepotkala ani živou nohu, což byl super relax.

Ještě než jsem ale do Vranova nad Dyjí dorazila, tak jsem musela před cílem mého putování zastavit v nedaleké Lesné, kde jsem zahlédla větrný mlýn, o kterém jsem do té doby neměla ani tušení. Toto jsem se o něm dozvěděla: Větrný mlýn je bezpochyby největší dominantou obce.  Jeho historie je však velmi pohnutá. Jeho stavbu začal Franz Černý v roce 1860 a dokončil ji v následujících dvou letech. Jako mlýn ovšem fungoval pouze do roku 1894. Poté zde byla jen kolářská dílna. Nejčernější kapitola dějin této technické památky začala po druhé světové válce, kdy mlýn získalo vojsko, které zde zřídilo pozorovatelnu a hlásku protiletadlové obrany. Po odchodu vojska byl mlýn navrácen obci v dezolátním stavu. Po různých úvahách, co dělat s mlýnem, se vedení obce rozhodlo převést tuto dominantu do bezplatného užívání JZD, které z mlýna udělalo sýpku. Obec se ovšem i nadále snažila o znovuobnovení větrného mlýna. To se jí nakonec podařilo, přestože byly i návrhy na demolici tohoto objektu. V roce 1976 byl tedy areál větrného mlýna upraven do dnešní podoby podle návrhů Ing. arch. Jiřího Malého. Toto byla neplánovaná zastávka, ale možná o to zajímavější.

Díky tomu, že jsem do Vranova nad Dyjí přijela mimo sezonu a ve všední den, podařilo se mně ráno okolo deváté hodiny zaparkovat auto zcela zdarma přímo v centru městyse, což jsem doopravdy nečekala. Poté jsem mohla hned vyrazit po modré značce.

Od obecního úřadu jsem úzkou uličkou prošla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem si udělala první zastávku. Hned u vchodu mne odchytil hlídač, ale když se dozvěděl, že bych se chtěla jen krátce pomodlit, tak už si mne potom nevšímal. Z kostelíku jsem se vydala po Claryho stezce k Mnizskovu kříži, kde byly nádherné pohledy na vranovský zámek.  Ten byl v tom čase skoro přesně v takovém světle, jak jsem si představovala doma. Pohled na zámek mne uchvátil tolik, že jsem ho možná z různých záběrů cvakla až mockrát, ale prostě mně to nedalo…

Od Mnizskova kříže byla další zastávka u Kaple Největější trojice, která je také nazývaná Kaple výběrčího. Informační tabule zde připomíná, že se u této kaple zastavovali se svými povozy formané, aby se pomodlili před cestou do prudkého stoupání vranovského kopce. Od kaple jsem zašla i na Šibeniční vrch, kde se podle informační tabule popravovalo až do roku 1739, kdy byl povolán kat z Mikulova. Popravy byly ale pro tehdejší panstvo finančně velmi náročné, proto se v roce 1740 tohoto privilegia vzdalo ve prospěch královského města Znojmo.

Ze Šibeničního vrchu jsem se vrátila zpět a po modré značce Claryho stezky pokračovala až ke Claryho kříži, kde je nádherná vyhlídka na Vranovskou přehradu, zámek i do údolí. Zde jsem si dala odpočinek a v klidu bez davů turistů jsem si užívala výhledy na podzimní krajinu, kterou proměňovalo slunce.  Zpět jsem musela jít stejnou cestou, protože hráz přes přehradu byla z důvodu oprav uzavřená. Díky tomu se mně ale ve vesničce Onšov podařilo vyfotit kapli svaté Anny na návsi i s odrazem kaple v přilehlém rybníčku, protože jsem se vracela stejnou cestou a v tom okamžiku už bylo světlo díky posunu slunce někde úplně jinde než když jsem tudy procházela před pár hodinami.

Na kraji lesa jsem se pak nechala zlákat směrovkou k Stříbrným vodopádům.  To jsem se ale nechala nachytat, protože tam žádné vodopády nebyly. Jen prudky sráz a kdesi dole se plazil uzoučky pramének nějakého potůčku. Tato stezka vyústila u Kaple výběrčího, odkud jsem pokračovala už okolo mně známému Mnizskovu kříži a poté se dostala ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, kde jsem putování ráno začínala. Hlídač seděl venku, poznal mne a nalákal ke komentované prohlídce kostela, který v letech 2009 – 2011 prošel opravou za přispění dotace z Norských fondů. Pán měl neuvěřitelné znalosti. Na jméno jsme se nezeptala, ale kromě historie kostelíku prozradil, že je původem zubní lékař, ale po revoluci začal jezdit po různých misiích. Působil tak v Africe, jižní Americe, Německu, Chorvatsku, ale i na Ukrajině a Polsku. Nyní pomáhá s překlady v tiskovém apoštolátu FATYM, který má sídlo právě ve Vranově nad Dyjí. Bylo to moc milé a zajímavé setkání.

Já se poté vydrápala po Kozí stezce až ke vchodu vranovského zámku. Myslela jsem, že se dostanu aspoň na nádvoří, ale to jsem se opět moc spletla… Co se dalo, tak jsem zámek nafotila z této strany přes mříže a plot. Potom jsem ještě udělala pár fotek u řeky Dyje, doplnila pitný režim v jedné hospůdce u řeky a vydala se na cestu zpět. Před Mikulovem se mně za zapadajícího slunce naskytl nádherný pohled na zámek a celé město, což mne přinutilo zastavit a udělat dva záběry. Doma jsem byla okolo sedmé hodiny večer. Na tachometru bylo 305 km a v náramek ukazoval, že jsem nachodila s batohem s foťákem a objektivy 12 km. Byl to nádherný den.. I v naší zemi se dají vidět úžasné věci, tak na to nezapomínejme až budeme kupovat zájezd do Egypta, na Kanárské ostrovy, Malorcu či do Řecka. Moře tady nemáme. To je fakt, ale máme tady moře nádherných památek a přrodních scenérií, které by nám mohli všichni závidět.

A ještě jedna poznámka k Vranovu nad Dyjí. Tamní zastupitelé si všech památek nesmírně váží. Opravená je tam kdejaká kaplička či křížek v lese, což je ostatně vidět na fotkách. Pro turisty jsou připraveny krásné okruky, které jim na stříbrném talíři nabízí ty nejkrásnější pohledy na zámek, městečko i okolí… U každého místa nechybí informační panely. Klobouk dolů! A u řeky je také krásné hřiště pro děti. I na ty tady pamatují, přestože má Vranov snad necelou tisícovku obyvatel…

Všem přeji krásné podzimní dny s očima otevřenýma všemu krásnému, co se nám nabízí…

Lenka

Podzimní Buchlov, Barborka, Buchlovice a Velehrad

Dnes jsem s foťákem zamířila po dlouhatánské době do mého milovaného zámeckého parku v Buchlovicích. Po cestě se mně podařilo cvaknout i Buchlov a Barborku, i když byl opar… Měla jsem naplánováno, že se stavím ve vynikající cukrárně na Velehradě a potom večer někde na mši svaté, protože na Velehradě večer mše nebyla…

Ještě v Buchlovicích mne zastihl telefonát kapucínského kněze Felixe ze Slovenska a prý, že je na Velehradě. Neslyšeli jsme se a neviděli roky a najednou taková náhodička – jsme od sebe pár kilometrů a já mám navíc namířeno na Velehrad. Tak jsem hopla do auta a hurá do plánované cukrárny. Felixe jsem tam zastihla s rodákem z Hluku P. Maria Vianneyem, se kterým jsem se seznámila díky P. Šimonovi Zuskovi – rodákovi z Uherského Hradiště, který téměř celý život prožil ve Španělsku a já o něm před lety psala článek a dělali jsme spolu také rozhovor.

No bylo to krásné setkání po letech s oběma františkánskými bráchy. Ti mne z cukrárny pozvali na Stojanov do kaple, kde sloužili se spoustou dalších františkánských kněží mši svatou. Díky tomu jsem tam potkala mnoho dalších starých kámošů, se kterými jsem se už roky neviděla, tak to byla fakt radost.

No a ty fotky jsou toho všeho dokladem 🙂

Podzim na Hostýnku

Dvoudenní únik na Hostýnek byl nádherný. Došlo i na focení.