Olomoucký arcibiskup Jan Graubner slaví sedmdesátiny

Zítra, to je ve středu 29. 8., oslaví olomoucký arcibiskup Jan Graubner sedmdesáté narozeniny. Když před deseti lety slavil šedesátiny, měla jsem tu čest s ním udělat rozhovor. Při příležitosti jeho letošního jubilea si zde dovoluji tento rozhovor zveřejnit a připomenout, o čem jsme se tehdy bavili.

Olomoucký arcibiskup Jang Graubner na Svatém Antonínku.

Když jsem oslovila olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera s prosbou o rozhovor, měla jsem obavy, že budu muset na vhodný termín čekat dlouhé měsíce. Pan arcibiskup byl ale vstřícnější než někteří starostové obcí s pár stovkami obyvatel. Řekl: „Přijďte zítra. Ráno sice jedu do Prahy, ale po čtvrté hodině bych už měl být zpátky“. Slovo dodržel. Přichvátal z vlakového nádraží s mírným zpožděním a pár kapkami potu na čele. Bez jakéhokoliv odpočinku začal okamžitě odpovídat na mé otázky, a tak deset dní před jeho kulatým životním jubileem mohl v Arcibiskupském paláci v Olomouci vzniknout následující rozhovor.

 *Narodil jste se v Brně, což bylo na tu dobu docela neobvyklé, protože jste s rodiči žili ve Strážnici. Tehdy se přece za porodem tak daleko nejezdilo…

Maminka měla v těhotenství problémy. Dokonce když čekala první dítě, tak ji lékař řekl, aby to dala pryč a  že nikdy děti mít nebude. Maminka tuto nabídku ale odmítla a nakonec nás bylo pět sourozenců.

*Narodil jste se v pohnutém osmačtyřicátém roce. Jak jste tuto skutečnost prožíval v dětství a dospívání?

Za rodinu jsem velmi vděčný, protože tam byla nádherná atmosféra, i když to někdy bylo velmi náročné. Naši měli továrnu, která se později jmenovala Šohaj. Tu jim vzali i s obchodem hned v osmačtyřicátém.

*A co pak tatínek dělal?

Nějakou dobu ještě prodával v obchodě. Chtěli nás ale vystěhovat i z baráku, který zabrali, tak se stále bránil. Když už jim došla trpělivost s jeho různými odvoláními, tak strýce na krátkou dobu zavřeli a tatínka ve čtyřiceti odvedli na vojnu k PTP. V té době ženy s dětmi vystěhovali.

*Kam?

Skončili jsme u sedláka ve výminku. Byt byl sice pro pět dětí malý a vlhký, ale atmosféra u těch lidí byla skvělá. Žili jsme tam deset let. Potom se začaly stavět družstevní byty a my jsme byli jedni z prvních družstevníků, abychom se dostali do činžáku.

*Jak máte ve vzpomínkách uchovanou Strážnici svého dětství a mládí?

Je to samozřejmě domov, a proto na lidi, s nimiž jsem se tam stýkal, vzpomínám velmi rád. Přestože je málo času, stále se tam rád vracím.

*Ještě před nástupem na teologická studia jste rok musel pracovat jako dělník. Proč?

Na gymnázium jsem šel s tím, že chci být knězem. Starší sestra se ale nedostala nikam. Nesměla na školu ani do učení. Udělala si jen vyšívačský kurz a přihlásila se do Veselí na večerní gymnázium. Když na to přišli soudruzi, vyletěla po dvou měsících. Pak jsem se chtěl hlásit já, proto mně všichni říkali, že nemám rozum, protože nemám šanci. Vydal jsem se tedy na jednu z mých prvních poutí na Hostýn. Ještě dnes si přesně pamatuji místo, kde jsem klečel.

*Pamatujete si také, co jste tehdy Panně Marii svěřil?

Modlil jsem se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mi říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, bude to zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal. Každopádně to pro mne tehdy byl obrovský klukovský zážitek víry. Před maturitou mi jeden kněz radil, abych si nepodával přihlášku do semináře, protože bych nemusel být připuštěn k maturitě. Tak jsem poslal přihlášku na zubařinu do Brna. Tam mne nevzali, protože jsem měl hezkou větičku v posudku ze školy. Pamatuji si ji dodnes: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“

*To byl tedy důvod, proč jste se na rok stal dělníkem?

Snažil jsem se ještě po termínu to zkusit do semináře, kde mi řekli, že je pro Olomouc jedno místo volné, protože někdo prokádrovaný nepřišel k pohovoru.  Zajel jsem tedy k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mě různě vyptával. Byl u toho ještě jeden kněz z našich končin a ten se zeptal: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Když to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ – „Když jsem se narodil, tak tatínek už byl dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan kapitulní vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě.

*Byla to pro další život dobrá zkušenost, že jste byl rok dělníkem?

Určitě toho nelituji. Bylo dobré být s lidmi v továrně, bydlet na internátě a vyzkoušet si i takový způsob života.

*Měl jste to štěstí, že jste se na studiích setkal ještě s otcem Antonínem Šuránkem.

Ano. Páter Šuránek byl naším spirituálem v prvním ročníku. Ve druhém ročníku jsem dělal prefekta prvákům, takže jsem chodíval i s nimi, a proto jsem ho častěji zažil v semináři i na Antonínku, kde jsme společně prožili nějaký ten čas.

*Pamětníci na něj vzpomínají, že to byl svatý kněz. Je to pravda?

Ano. Já o tom nepochybuji.

*V čem byl lepší než ti ostatní?

Byl to především velmi opravdový člověk. Zásadový, jasný, který neuhýbal, stál si za svým názorem, i když to bylo tvrdé a těžké, zůstával věrný tomu, co viděl, že je potřebné. Někteří něčemu třeba i nerozuměli. Sem tam se stalo, že říkali, že je tvrdý. Dodržoval poslušnost i v době, kdy měl odňatý státní souhlas. Když ale řeknu svatý, tak si nemyslím, že každý svatý je hodný napodobování úplně ve všem, co dělal. Svatý se nemá kopírovat. Na otci Šuránkovi jsou vidět některé ctnosti v hrdinském stupni, i když některé věci jsou osobité a patřící té době a jeho nátuře. Jinak v něm vidím člověka, který podle mého názoru jistě v nebi skončil.

*Každého kněze si Pán volá do služby jiným způsobem. Jak to bylo u vás?

Když jsem končil základní školu, už jsem věděl, že chci být knězem. Netvrdím, že jsem o tom nikdy nezapochyboval. Samozřejmě, že vše potom zrálo a objevily se různé otazníky, které bylo zapotřebí probojovat.

*Jak na vaše rozhodnutí reagovali rodiče?

Rodiče to přijali trošku se zvednutým prstem, že si to mám pořádně rozmyslet, protože tato služba se bere vážně.

*Žili jste doma víru?

Určitě. Maminka byla za svobodna katechetkou a tatínek se dost věnoval překládání náboženské literatury.

*Možná tomu napomohla i nelehká atmosféra po osmačtyřicátém roce.

Samozřejmě, i zkoušky byly užitečné, protože nás to vedlo k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si také zvyknout, že se některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Možná to bylo svým způsobem i dobré, protože to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži.

*Po svěcení jste zřejmě ani ve snu netušil, že byste jednou mohl být arcibiskupem. S jakou ideou jste šel do duchovní služby? Co bylo vaším snem či cílem, když jste šel mezi věřící jako kaplan a později farář?

Jako student jsem měl možnost poznat hezké společenství mladých věřících lidí. Byl to pro mne velký dar, který jsem pak často míval před očima. Kam jsem přišel, pokoušel jsem se budovat společenství věřících, zvláště s mladými lidmi.

*Dařilo se vám to i v době normalizace?

Samozřejmě, že to nebylo snadné. Sem tam byly pohovory s církevními tajemníky a STB i soudruzi z radnice leccos vzkazovali. Chodila různá upozornění a varování. Jestli jsem to dělal dobře, ať posoudí milosrdný Bůh. Snažil jsem se a z některých věcí mám radost.

*Proč jste si za heslo vybral právě citát z Janova evangelia: Udělejte, co vám řekne?

Hledal jsem blízkost Panny Marie a jasnou cestu za Kristem. Tehdy mi svitlo, že toto je jediná Mariina rada, kterou v Písmu máme. Vidím v tom ještě trochu víc než poslušnost. Když děláme to, co říká Ježíš, tak dáváme Pánu příležitost, aby se budovalo jeho dílo a nejen naše. Aby to byly Boží skutky a projevila se v tom i Boží moc.

*Sedmnáct let jste působil v různých farnostech, osmnáct let jste už biskupem, později arcibiskupem. Jsou to téměř dva stejné časové úseky, takže můžete porovnávat práci kněze ve farnosti, činnost biskupa či arcibiskupa. Dá se to vůbec porovnávat? Pokud ano, co je náročnější?

Ze své zkušenosti říkám, že je úřad biskupa daleko náročnější. Dokud byl člověk ve farnosti, myslel si, že je toho moc, a že je to náročné. Dnes už se na to dívám trošku jinak. Když kluk maturuje, tak si také myslí, jak je to obrovská zkouška. Když pak udělá vysokou, zjistí, že maturoval v podstatě každý semestr. Život učí člověka dívat se pozpátku na věci s odstupem.Ve službě jsem ale rád a byl jsem rád i ve farnostech, kde jsem působil.

*Když se dnes ohlédnete zpět, které okamžiky pro vás byly ve funkci arcibiskupa nejtěžší?

Nejtěžší pro mě asi bylo snášet pomluvy, které se nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se bránit. Nešlo o mě, ale o to, že lidé slabé víry by mohli být pohoršeni. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat s tím, že v tomto úřadě nejsou jen radostné okamžiky.

*Co vás v církvi v České republice těší a z čeho jste naopak smutný?

Vždy mám radost, když vidím živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Věřící, kteří se snaží ze své víry žít, ať už jsou jakéhokoliv věku a na jakékoliv rovině vzdělání či zapojení v církvi. Myslím si, že se v této oblasti řada věcí podařila. Můžeme se podívat třeba na vše, co se děje v charitě. Před dvaceti lety tu žádná charita nebyla, dnes jen v diecézi má přes tisíc zaměstnanců a co se všechno kolem toho děje! Myslím, že v republice není jiná organizace, která by měla tolik aktivních dobrovolníků, jako máme my. To jsou všechno ušlechtilé a krásné věci. Podařila se tu spousta krásných věcí. Na druhé straně si myslím, že by to někde mohlo být lepší, protože to v některých farnostech nefunguje. Věřící by měli mít ještě větší zodpovědnost za život církve i společnosti. Myslím teď například, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby v rodinách zachovávali věrnost a dobrou atmosféru pro děti. Tím by mohla být další generace šťastná a dobře zformovaná. Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když někde lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat.

*V duchovní službě jste pětatřicet let. Jak se podle vašeho mínění za tu dobu církev v naší zemi změnila?

Tehdy byla totalita, dnes je svoboda. Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme dříve dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je početně slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí představy, smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat.

*A co vidíte momentálně za největší problém v církvi v rámci celé Evropy?

Problémem církve v Evropě je vysoká životní úroveň. Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách v mnoha kulturách, kdy často právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má jakýsi negativní dopad i na život církve. Zároveň je to ale také výzva a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království.

*V duchovní službě jste se za ty roky setkal se spoustou „obyčejných“ i slavných lidí. Kdo z nich vám nejvíce utkvěl v paměti? Je někdo, na koho nikdy nezapomenete?

Jsou to spíše lidé, které jsem poznal z osobnějších kontaktů nebo třeba ještě z působení ve farnosti. V této chvíli si například vybavuji dvě postižené ženy. Jedna na vozíku, druhá na posteli. Jsou to lidé, které není venku nijak vidět, ale jsou to silné osobnosti a krásné duše. Člověk z toho pak čerpá povzbuzení.

*Vaše služba je velmi náročná. Zatímco většina lidí může o víkendu odpočívat a načerpat sílu, vy máte právě o víkendech spoustu povinností. Kdy odpočíváte? Máte na to vůbec čas? Vrátný mě před vaším příchodem prozradil, že v úřadu býváte už před sedmou ráno a odcházíte po sedmé večer.

Člověk musí udělat něco pro své zdraví. Občas absolvuji nějakou procházku či projížďku na kole, abych se trošku odreagoval a hýbal se. Někdy se odreaguji knížkou.

*Představte si, že jste znovu studentem gymnázia. Šel byste opět do kněžské služby?

Určitě. Byl a jsem šťastný a spokojený teď, i když jsem byl knězem ve farnostech. Nemám důvod hledat štěstí jinde.

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner se narodil 29. 8. 1948 v Brně. Po maturitě na strážnickém gymnáziu v roce 1967 pracoval rok jako skladník v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. V roce 1968 začal studovat teologickou fakultu a 23. 6. 1973 byl vysvěcen na kněze. Po svěcení působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. Dne 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem, 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem.

Článek k jubileu pana arcibiskupa a pozvánka na děkovnou mši svatou za sedmdesát let života naleznou čtenáři na webových stránkách Arcidiecéze olomoucké zde

Kromě výše uvedeného rozhovoru jsem při přiležistosti šedesátých narozenin  pana arcibiskupa napsala také tuto story:

Arcibiskup Graubner: Blahobyt vede k rozpadu společnosti

Obyvatelé hodonínského okresu se mohou při nejrůznějších církevních slavnostech a událostech sejít s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Většinou za věřícími přijíždí do jejich farností. Včera například nechyběl při otevření nové Církevní školy ve Veselí nad Moravou. V sobotu ale  pozval všechny věřící a přátele do olomoucké katedrály, kde při mši svaté se všemi společně děkoval za šedesát let život. Kulatého životního jubilea se dožil v pátek 29. srpna.

Přestože žila rodina Graubnerů ve Strážnici, syn Jan se před šedesáti lety narodil v Brně. Jeho maminka měla zdravotní problémy, proto hledala pomoc odborníků na soukromé klinice v Brně. Jeden lékař jí přitom nejdříve tvrdil, že vůbec nebude moct mít děti. Nakonec jich měla pět.

Nelehké dětství

Dětství a dospívání prožil budoucí arcibiskup na Slovácku. Situace tehdy přitom nebyla vůbec jednoduchá. Vždyť na svět přišel v pohnutém osmačtyřicátém roce. Tatínkovi ještě před jeho narozením komunisté sebrali oděvní továrnu i obchod. Nakonec byl ve čtyřiceti letech povolán na vojnu k neblaze proslulému pomocnému technickému praporu (PTP) a manželku i s dětmi pak vystěhovali do výminku k jednomu sedlákovi. Zde žili deset let a poté se rodiče stali jedněmi z prvních družstevníků, aby mohli získat byt.

Arcibiskup dnes přesto na pohnuté roky útlého mládí nevzpomíná s žádnou hořkostí v hlase. „I tyto zkoušky byly užitečné, protože nás vedly k tomu, že jsme si museli všelicos odřeknout a žít ve skromnosti. Jinak to prostě nešlo. Museli jsme si zvyknout, že se nám některé děti posmívaly a ukazovaly prstem na fabrikanty a ty, co chodí do kostela. Člověk si ale zvykl, protože nás to formovalo a člověk uměl mít trošku pevnější kůži,“ poukazuje arcibiskup na pozitiva, která se snažil z nelehkého období života vytěžit.

Poté připomíná, že už po absolvování základní školy věděl, že se chce stát knězem. K tomu ale potřeboval maturitu. Všichni mu ale říkali, že je to marné, protože jeho sestra se nesměla ani vyučit, natož studovat.

Zásah Panny Marie

Mladičký Jan Graubner proto před přijímacím řízením vyrazil na jednu ze svých prvních poutí na svatý Hostýn. Ještě dnes si pamatuje, kde tehdy klečel a prosil Pannu Marii o pomoc. Modlil jsme se: „Panno Maria, ty děláš zázraky. Všichni mně říkají, že pokud se dostanu na gymnázium, tak to bude zázrak. Myslím si, že bych měl být knězem. Bez gymplu to nejde. Jestli si myslíš, že mám být knězem, tak to musíš zařídit.“ Nevím, jestli to byl zázrak, ale na gymnázium jsem se dostal,“ vzpomíná na obrovský klukovský zážitek víry arcibiskup.

Syn fabrikanta

Na gymnáziu odmaturoval s vyznamenáním. Ještě před tím mu ale jeden kněz poradil, aby si nepodával přihlášku do semináře, protože by nemusel být připuštěn k maturitě. Poslal proto přihlášku na zubařinu do Brna. Tam ale nebyl přijat. Na vysokou školu s ním totiž putoval posudek, v němž bylo napsáno: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd, proto ke studiu nedoporučujeme.“ Po termínu se proto ještě snažil dostat na teologická studia. Zajel k tehdejšímu kapitulnímu vikáři do Olomouce, který se mladého maturanta vyptával na různé věci. U pohovoru byl ale i jeden kněz z našich končin a ten položil zásadní otázku: „Kterých Graubnerů jsi? Toho fabrikanta?“ Jakmile to zaslechl pan generální, tak řekl: „A ty nemáš dělnický původ?“ „Když jsem se narodil, tak už byl tatínek dělníkem a nic neměl, protože jsem se narodil po znárodnění,“ odpověděl jsem mu. „To by tě ale nevzali, musíš si  dělnický původ získat. Napřed běž někam do továrny a zkus to potom znovu,“ rozloučil se se mnou pan generální vikář. Nastoupil jsem tedy jako dělník ve skladu v Závodech přesného strojírenství v tehdejším Gottwaldově. Za rok jsem to zkusil znovu, ale protože byl osmašedesátý rok, už se na dělnický původ neptali a vzali mě,“ připomíná arcibiskup.

Duchovní služba

Na kněze pak byl vysvěcený 23. června 1973. Poté působil ve Zlíně, Valašských Kloboukách, Vizovicích, Provodově a Horní Lhotě. 17. 3. 1990  byl jmenován titulárním biskupem. 7. 4. 1990 přijal biskupské svěcení a 28. 9. 1992 byl jmenován arcibiskupem. „Kdy jsem za tu dobu prožíval nejtěžší okamžiky? Asi to bylo období, ky jsem musel  snášet všelijaké pomluvy, které se  nezakládaly na pravdě a člověk neměl možnost se nějakým způsobem bránit. Nikdy jsem přitom nic nezanedbal a nesnažil se něco špatného krýt. Dělal jsem, co jsem uměl. V životě jsou ale situace, kdy se musí počítat, že tomto v úřadě nejsou jen radostné okamžiky,“ míní arcibiskup.

Církev se změnila

Za pětatřicet let arcibiskupovy duchovní služby se církev hodně změnila. Dříve byla totalita, dnes je svoboda. „Můžeme dělat spoustu věcí, které jsme v minulosti dělat nemohli. Je pravda, že je nás dnes méně, protože starší generace, která byla početná, odchází a další je slabší. U střední generace je trošku problém, že mnozí z lidí nebyli dostatečně duchovně a nábožensky zformováni, a tak jim chybí smysl pro to, co by měli předat další generaci. To je jeden z vážných úkolů, kterým se musí církev věnovat,“ míní arcibiskup Graubner.

Vysoká životní úroveň

Poté připomíná, že má vždy radost, když vidí živá společenství, která vytvářejí kousek pěkné církve. Podle jeho mínění je ale celoevropským problémem vysoká životní úroveň. „Zní to trošku ironicky, ale má to souvislosti. Lidé si zvykají být tady jen pro to, co mají a co si užijí a nekladou si hlubší otázky. Nakonec to vidíme  v dějinách mnoha kultur, kdy právě přílišný blahobyt přinesl rozpad společnosti. Morální rozklad společnosti je problémem i dnes. Církev je součástí společnosti. Nežijeme mimo, proto to má také určitý negativní dopad i na život církve. Zároveň jde o ale o výzvu a úkol pro církev, aby v tomto konkrétním světě dnešní doby vydávala svědectví a budovala životem z evangelia novou společnost a Boží království,“ tvrdí arcibiskup.

Nedostatek lásky

Podle jeho mínění je důležité, aby měli mladí lidé smysl pro zakládání rodin, přijímání a výchovu dětí, aby se v rodinách zachovávala věrnost a dobrá atmosféra. Jedině tak může být další generace šťastná a dobře zformovaná. „Vůči dalším generacím je nezodpovědné, když lidé myslí sobecky jen na sebe a dnešek. Je to nedostatek lásky, což  musíme v církvi překonávat,“ uzavírá arcibiskup .

LENKA FOJTÍKOVÁ

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner na Svatém Antonínku.

 

 

 

 

Děkovná pouť na Svatém Antonínku obrazem

První mši svatou při Děkovné pouti na Svatém Antonínku už tradičně sloužil farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslava Reif.  Ve svém kázání řekl:

„Přicházíme dnes především proto, abychom poděkovali Pánu Bohu za výsledky naší práce, za letošní žně. Neboť když děkujeme za chléb vezdejší, víme, že chléb od Boha je třeba si vyprosit. Jedna modlitba, kterou tak často opakujeme, kolikrát ovšem bezmyšlenkovitě, nás učí také prosit. Jistě víte, že je to modlitba Otče náš, kterou nás učil sám Ježíš. Ovšem my bychom ji asi začali jinak než on. My bychom začali určitě slovy CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJ NÁM DNES. Místo vezdejší mohli bychom říci každodenní. Ono tomu tak dokonce v jiných jazycích je. Obyčejně teprve u této prosby se připojujeme k modlitbě. Pokud se hovoří o Boží cti, o jeho vůli a jeho království, jako by se nás to netýkalo. Teprve tady se možná chytneme. Začíná se konečně hovořit o nás. Ve Starém zákoně nebylo dovoleno Boží jméno ani vyslovit. Když lidé oslovovali Boha, bylo to vždy oslovení úctyhodné a plné bázně. Mocný, Silný … Ježíš oslovuje Boha OTČE – aramejsky ABBA. Toto „abba“ říká v Palestině každé malé dítě, když sedí otci na klíně. Snad bychom to mohli přeložit: „tati“. Jde o slovo, které vyjadřuje důvěrnou intimnost. Slovo, kterým se dítě mazlí se svým otcem. ABBA a IMMA jsou první slova, která se Palestinské dítě učí vyslovovat. A přicházíme k dalšímu slovíčku: NÁŠ. Není možné říci Bohu „Otče“, kdybychom neuznali druhého za bratra. Nikdo není před Bohem sám. Abychom mohli být syny, je třeba být mezi sebou bratry. Lidstvo se obrátilo ke křesťanství, když vidělo lidi, kteří se měli rádi navzájem. Obvykle si myslíme, že jestli chceme být sami sebou, pak musíme především ukázat, že jsme pány,

že jsme svobodní, samostatní, že nepotřebujeme nikoho. Nevidíme, že tato snaha vede ke zničení. Skutečné vítězství nad sebou je to, že se člověk dá k dispozici. Kdyby někdo řekl, že „miluje Boha, kterého nevidí a nemiluje svého bratra, kterého vidí, je lhář“ – říká apoštol. Nejsme blíž Bohu než ke každému svému bratrovi. Tvůj postoj k druhým očividně odhaluje upřímnost tvé lásky k Bohu. Nic není smutnějšího, nic chladnějšího, než náboženské obřady bez vzájemných vztahů. Modlíš se také jen své modlitby? Hledíš také jen do svého misálku? Pak neříkej „Otče náš“, protože se tím exkomunikuješ a tvůj otčenáš není víc než naučenou říkankou. Pro svaté přijímání má latina velmi krásné slovo: COMMUNIO = sjednocení. A další slova: KTERÝ JSI NA NEBESÍCH – Když vyslovíme tato slova, tak mnohým lidem Bůh najednou unikne někam hodně vysoko a daleko, do jakéhosi vzdáleného a nepochopitelného nebe. Ale Bůh není tam nad přírodou ve vesmíru, kdesi na obloze nebo dokonce za oblohou. Nebe je tam, kde je Bůh a Bůh je všude. Proto slova: „jenž jsi na nebesích“ znamenají: ty, který nás vidíš dokonale, ty který jsi mi bližší než já sám sobě, ty který o mně víš víc, než já sám o sobě. POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ – tato výzva otčenáše nás zavazuje hájit vždy Boží zájmy. Je to pro nás výzva, abychom vždy Boží jméno spojovali jen s tím nejkrásnějším. Bůh nám vydal své jméno do rukou. Může ho kdokoliv pošlapat, poplivat, zhanobit. Proto ti, kdo se modlí „posvěť se jméno tvé“, mají za úkol starat se, aby jméno Boží bylo ctěno, aby skrze jejich činy a intepretaci měli ostatní usnadněno pochopení a mohli i oni Boží jméno hájit celým svým životem. Každý, kdo vyslovuje lehkomyslně božská jména, bezmyšlenkovitě, každý, kdo používá lehkovážně náboženských slov, kdo není sympatickým zvěstovatelem radostné zvěsti, nepochopil výzvu: „posvěť se jméno tvé!“ PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ – pojem království nám dnes nějak nezní. Ale víme dobře, jak je to zde míněno. Jedná se o velké rozhodnutí. Kdo má vládnout v nás a ve světě. Chceme, aby rozhodoval a utvářel klíma člověk nebo Bůh? BUĎ VŮLE TVÁ – Samozřejmě, že naše přirozená a spontánní modlitba zní: buď vůle má! Chceme se stávat stále více nezávislými, sebevědomými a soběstačnými. Kdo říká: „buď vůle tvá“, ten doopravdy věří, že plán, který pro můj život a pro běh světa vybral Bůh je lepší než ty všechny ostatní plány, které vymyslíme my. CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ – Prosíme o chléb a to na každý den znova.

Bez toho, abychom se znepokojovali o zítřek. Evangelijní rada nestarat se o zítřek neříká, abychom si lehli a nic nedělali, ale chce, abychom nebyli ustaraní, neznepokojovali se. Ano, pracujte, říká nám slovo evangelia, „kdo nepracuje, ať nejí“, říkají slova apoštola Pavla, ale nebuďte ustaraní. Říkat: „Chléb náš každodenní dej nám dnes“, to znamená přijmout ducha chudých lidí, to znamená, že zítra budeme muset přijít zas a prosit. To znamená Bohu důvěřovat, svěřit se mu do rukou. To znamená souhlasit a těšit se z toho, že náš život úplně závisí od něho. Na poušti mohli nasbírat many pouze na jeden jediný den. Ostatní se pokazila. Bohatství se kazí samo a kazí i nás. Neznepokojujte se o zítřek, Bůh zajisté ví, co k životu potřebujete a s čím vystačíte. ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY – Opravdu si to přejeme? Nebo je to jen taková farizejská prosba jako když říkáme Otče náš a nechceme se s nikým dělit, nebo přijď království tvé a myslíme na to, jak rozšířit svůj vliv a své statky? Nebo buď vůle tvá a hledíme mu vnutit tu svoji? Zpovídáte se rádi? Kdy jste se zpovídali naposledy? Před rokem? Před dvěma? Před pěti? A vy říkáte, že chcete odpuštění? Už jste někdy pocítili radost z toho, že jste uznali svoji chybu? Že jste šli k té osobě, kterou jste urazili? Že jste ji viděli otevřít náruč jako otec marnotratného syna? JAKO MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM – Víte, jak by to dopadlo, kdyby nás Bůh jednou vzal za slovo a odpustil nám tak, jak jsme dokázali odpustit my druhým? Je to těžké odpouštět. Často ten způsob, jakým odpouštíme, je tak žalostný. V mnohých rodinách jsou navěky znechuceni po tom, když odpustili. Povýšenecký postoj těch, co odpustili je tak dráždivý, že ti, kterým bylo odpuštěno, jim ho nikdy neodpustí. K odpuštění je potřeba mnoho lásky. NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ, ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO – starý francouzský text zněl: nenech nás podlehnout pokušení. Bůh nikoho nepokouší, říká apoštol Jakub. Jak by mohl Bůh chtít uvést nás do něčeho zlého? Copak se najde nějaký otec, který by chtěl své dítě zavádět na tenký led? Ale svět je porušený. Takový je a nemůže být bez pokušení. Tato prosba znamená vlastně: stůj při nás v pokušení. Tolstoj píše v jedné své povídce o krejčím, typickém představiteli „dobrého křesťana“, který každý večer odříkává své modlitby, jejichž smysl nikdy nechápal a o které se nikdy nezajímal. Tento typ křesťanů dnes mizí. Lidé už neradi říkají modlitby, kterým nerozumějí. Touha mluvit s lidmi a s Bohem upřímně, nestrojeně, je jistě jedna z velikých pozitivních hodnot dneška. Je to i naše poslání naučit sebe i jiné upřímně se modlit.“

Hlavním celebrantem hlavní poutní mše svaté byl olomoucký biskup Mons. Antonín Basler. Ten také odpoledne vedl adoraci a na závěr všem věřícím udělil také svátostné požehnání.

Na duchovní program odpoledne navázalo kulturní vystoupení věnované 100. výročí vzniku Československa a oslavě 350. výročí poutního místa na Svatém Antonínku.

Foto: Lenka Fojtíková

Dnešní slavnost Nanebevzetí P. Marie na Hostýnku

Blatnické kroje zářily na Setkání přátel jižní Moravy v Břeclavi

Exercicie s P. Eliasem Vellou v Hodoníně

Biskup vyzval vdovy a vdovce k čerpání síly skrze modlitbu

Hustá ranní mlha přivítala poslední květnovou neděli několik stovek účastníků historicky první Pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku. V průběhu mše svaté ale došlo na víru těch, kdo tvrdili, že se vyčasí a bude pěkně. Nakonec bylo až moc horko, ale podle všech oslovených se pouť vydařila.

Mši svatou sloužil olomoucký pomocný biskup Mons. Josef Nuzík. Ve svém kázání připomněl, že  Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se nikdy neoženili, neprovdali, protože po letech manželství odešel jejich partner z tohoto světa.

„Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný,“ upozornil ve své promluvě biskup Nuzík.

Po mši svaté došlo i na svědectví jedné vdovy a čas sdílení při přestávce na občerstvení. Členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková přítomné seznámila s historií poutního místa na Svatém Antonínku, které si právě letos připomíná 350 let existence. Kdo měl zájem, mohl v kapli zhlédnout zhruba desetiminutový dokument o životě a díle kněze P. Antonína Šuránka, který zemřel v pověsti svatosti a v současné době běží proces jeho blahořečení.

Pouť na Svatém Antonínku zakončila společná modlitba křížové cesty ve sluncem prozářené přírodě. „Do příprav se zapojilo mnoho žen, jimž patří velký dík za náročný úkol, který na sebe vzaly. Samozřejmě velké poděkování patří také blatnickému faráři P. Stodůlkovi, že nám vyšel vstříc a umožnil, aby se tato pouť poprvé na Svatém Antonínku uskutečnila. Všichni jsme také šťastni, že se podařilo najít volný termín v zaplněném diáři pana biskupa Nuzíka a mohl tak přijmout naše pozvání a sloužit zde mši svatou,“ upozornila s velkou vděčností předsedkyně Společenství vdov a vdovců Alenka Panáková ze Zlína.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Přepis zvukového záznamu kázání olomouckého pomocného biskupa Mons. Josefa Nuzíka při pouti vdov a vdovců na Svatém Antonínku:

„Asi před sedmi lety jsem dostal knížku. Byl jsem překvapený. Nebyla to duchovní kniha, jako častokrát dávají věřící duchovním. Byla to kuchařka pro osamělé. Přiznám se, že jsem podle ní nikdy nevařil, protože si na to moc netroufám. Doma totiž vždy vařívala maminka nebo mých šest sester, takže jsem se opravdu vařit neučil. Na té knize mne ale překvapilo to, že kdosi myslí na osamělé. Když jsem se připravoval na tuto pouť, tak mne napadlo, kolik je těch, kdo dnes myslí na osamělé?

Před deseti lety vzniklo toto Společenství vdov a vdovců ve Zlíně, ke kterému jste se postupně i z jiných částí země připojovali. To znamená, že na mnoha lidských myslích leží osud těch, kteří zůstali v životě sami. Předně vám chci ale dnes a na tomto místě zvěstovat, že Bohu leží na srdci osud každého člověka, každé rodiny, manželství, ale také každého bratra nebo sestry, kteří zůstali v životě sami, protože se třeba nikdy neoženili, neprovdali, ale také proto, že po letech manželství jejich partner odešel z tohoto světa. Můžeme se zamyslet, co by bylo v Boží kuchařce pro život toho, kdo je v životě osamělý? Myslím, že to slovo je univerzální a platí i pro toho, kdo má partnera, má rodinu. Tato mše svatá je nesena prosbami k Panně Marii, Pomocnici křesťanů. Její svátek se slavil 24. května. Bylo to proto, že je to spojeno s jednou historickou událostí, jak tomu častokrát u mariánských svátků bývá.

Na počátku devatenáctého století bylo těžké období pro Evropu i pro církev. Papež Pius VI. Byl revolučními francouzskými vojsky zajat a odveden z Říma do vězení, kde po krátké době na konci ledna roku 1 800 zemřel. Neměl vůbec křesťanský pohřeb. Nad jeho rakví se nikdo nemodlil. A ti, kdo byli tehdy na chvíli u moci, jak to v dějinách bývá, pronášeli slova, že smrtí tohoto papeže končí éra církve a éra papežů. A nestalo se tak. Bůh si své dílo hlídá. Kolegium kardinálů svolalo konkláve do Benátek, kde zvolili nového papeže Pia VII. Ten žil zpočátku na svobodě, ale roku 1809 ho Napoleon uvěznil. Ve vězení byl bezmála celých pět let, ale nezahálel. Ve vězení celou záležitost, sebe i církev svěřoval přímluvě Panny Marie a ona nezklamala. V březnu roku 1814 byl papež z vězení propuštěn a 24. května 1814 byl přivítán v Římě jako nástupce sv. Petra. S vděčností, za to, že se vrátil, právě ten den korunoval obraz P. Marie a také zavedl svátek Panny Marie, Pomocnice křesťanů.

To první, co by bylo v Boží kuchařce pro život osamělého člověka, ale také pro život každého, by byla modlitba. Jak jsme dnes slyšeli v druhém čtení svatého apoštola Pavla v listu Efesanům: „Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti, oblečte se do plné výzbroje Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, buďte bdělí.“ To jsou slova, která neztratila na síle a významu v žádné době. Ani v té naší. A také v žádné situaci. Modlitba, jak dobře víme, dává sílu. A apoštol Pavel právě říká: „Hledejte sílu v Pánu v jeho všemohoucnosti skrze modlitbu.“ On neříká, že modlitba způsobí to, že se všechny věci vrátí, jak si to kolikrát přejeme, ale modlitba přinese sílu. A o tu vlastně, bratři a sestry, v životě jde. O sílu. O to, aby byl člověk silný, aby byli silní naši muži, aby byly silné ženy, matky, aby byly děti silné proti tomu všemu, co nese život.

My někdy naříkáme, a tak se vzájemně utvrzujeme, jak je těžká doba. Ale byla lehčí  na počátku devatenáctého století? Doba papeže Pia VII.? Bez rozmýšlení řeknu, že nebyla. Naopak! Mnoho lidí říká, že se v dnešní době po vnější stránce žije nejlépe, ale tlačí nás vnitřní kříže. Kříže, o kterých možná neví ani ti nejbližší. A právě proto jsme na pouti, abychom jako papež Pius VII. i tu na této hoře nad Blatnicí a Ostrožskou Lhotou ukázali Bohu to, na čem nám dochází síly a prosili Pannu Marii jako Pius VII.: „Maria pomoz!“ Mám-li jít dál, potřebuji tvoji sílu.

Kdybychom hledali, co by bylo v Boží kuchařce pro osamělého člověka, i pro toho, kdo žije v rodině, tak by bylo to, o čem mluvilo první čtení z Knihy královské. Jak často se naše situace podobá tomu, co prožíval prorok Eliáš. Prorok Eliáš je obraz osamělého člověka, jakým se cítí vdova, vdovec, ale osamělým se může cítit i muž či žena v rodině. Není ten jeho profil tak blízký nám? Eliáš šel na poušť tak, jako někdy i my, když už je toho dost, nechceme nikoho vidět. Chceme být sami. Přál si smrt tak, jako to napadne i člověka: „Já už nechci být, k čemu takový život?“ a zvolal: „Už je toho dost Hospodine!“ Také taková slova nebo myšlenky jsou blízké člověku. Nemusíme se za ně stydět, ale nemáme zůstat jenom u nich. Na toto zvolání, na tento postoj prorok Eliáš uslyšel od anděla, kterého poslal Hospodin: „Vstaň a jez!“ A dokonce dvakrát uviděl upečený chléb  a džbán vody a slyšel ta slova: „Vstaň a jez!“ Bez tohoto pokrmu a nápoje by byla cesta pro tebe dlouhá a toto slovo je i pro nás. I nám Bůh říká: „Vstaň a neseď u televize! Běž se modlit! Vstaň!“ To je výzva Hospodinova anděla i pro nás. Všichni jsme někdy životem unaveni a nejraději bychom zůstali sedět a spát jako Eliáš. A Bůh říká: „Ne! To není postoj pro tebe! Vstaň a jez!“

A co máme jíst? To je symbol Eucharistie. Tolikrát už zaznělo i z úst našeho arcibiskupa Jana, že v kostelích se schází málo lidí ve všední dny na mši svatou. Člověk sedí na jiném místě. Když chodím z práce z biskupství, tak na naší ulici je hodně barů a u jednoho, pokud neprší, vždycky sedí několik lidí a mezi nimi jedna seniorka u pohárku bílého vína. Možná není věřící, ale je to obraz člověka, který sedí na tom svém místě. A nám Bůh říká: „Vstaň a jez a já tě posílím skrze eucharistii, abys to unesl, abys to unesla. Abys tu svoji cestu zvládla.“ Toto najdeme, bratři a sestry, v Boží kuchařce jako recept pro náš život. Zkusíme podle něho v našem životě uspořádat, postavit něco jinak? Nebo budeme sedět a čekat u něčeho, co nám tu sílu nedá?

A to poslední, co si můžeme z Božího slova vzít, je Ježíšův postoj. Jak nám ho vykreslilo evangelium: Velebím tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým, tak se ti Otče zalíbilo. Co je to za Ježíšův postoj? Ježíš měl v té chvíli modlitby před sebou apoštoly a trochu prostých lidí a on děkoval Bohu za tuto chvíli. Chválil ho, protože viděl život a své poslání ve větších souvislostech. A to si, bratři a sestry, můžeme při této mši svaté vyprošovat i my, abychom se na svůj život i skrze to, že jsme na Blatnické hoře, podívali trošku z odstupu. Abychom přestali přemýšlet.

Dnes je svatého Filipa Neri a v tom čtení, které jsme my kněží četli v homilii svatého Augustina, byla krátká myšlenka přestat se trápit přemýšlením. Svatý Augustin to říká v nějakém kázání. A to je velká pravda. Přestat se trápit přemýšlením! Kolikrát nás to vede hlavně, když jsme sami a myslíme, že něco vymyslíme… Ne…

V Miláně je vojenský hřbitov jako památka na vojáky, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Byli to letci, mladí muži a na jednom hrobu pětadvacetiletého italského vojáka jsou napsána slova, která tam nechali vytesat jeho rodiče: Přijde doba, kdy pochopíme. To je víc než přemýšlení. A to věděl Ježíš, a proto říká: „Velebím tě otče za to, že jsi to právě tak dal. Toto Ježíšovo slovo říká i nám. I ta naše cesta, které nerozumíme. A když si člověk myslí, že rozumí svému životu, že to řídí, tak je to tolikrát jenom zdání. My životu málo rozumíme, ale Bůh mu rozumí.  Bůh řídí naše cesty. A tak i my máme jít s tím, že dojde doba, kdy pochopíme, proč to v našem životě naší rodině bylo tak a ne jinak, proč se stalo tamto a nestalo se to, co jsme si přáli. Přijde doba, kdy pochopíme. A co máme dělat do té doby?

Už několik týdnů se vracím k citátu, který jsem četl v jedné knížce. Jsou to slova svatého Jana od Kříže. Říká: „Všechno, co se ti v životě přihodí, ať je to k užitku tvému, nebo je to protivenství, přijímej jako to, co pochází od Boha. Když je to dobré, tak proto, abys nezpyšněl, že jsi výborný, že to máš v rukou, a když je to těžké, abys nemalomyslněl. A tak ti Pane děkujeme za to, že jsme tu, že se můžeme hodinu modlit a přemýšlet nad životem z trochu větší perspektivy než bychom nad ním přemýšleli doma u kávy, na zahradě, v rozhovoru s jinými. A prosíme tě na přímluvu Panny Marie pomocnice a svatého Antonína, pomoz i nám, abychom přijímali to, co se přihodí v našem životě, jako to, o čem ty víš. Co jsi poslal, co má smysl. Ať se tak stane.“

 

Vzpomínka na úžasné setkání s pamětnicí dávných časů

Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010  – Putování za pamětníky

Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.

Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík

Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík

Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…

Foto Filip Fojtík

„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.

Foto Filip Fojtík

„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík

Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík

„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“

Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.

Blatničané vrátili po dlouhých desetiletích zpět do Bzence kříž

Když jsem se zhruba před čtrnácti dny dozvěděla, že se prvního května uskuteční pouť do Bzence, byla jsem v mžiku rozhodnutá, že rozhodně půjdu. Proč? Protože se měl po sedmačtyřiceti letech do Bzence vrátit zpět kříž, který na Svatý Antonínek v nůši přinesla vdova po bzeneckém kostelníkovi paní Františka Bezchlebová. Vlastně nešlo o celý kříž, ale pouze torzo Krista, který její manžel po válce vyhrabal ze sutin bzenecké kaple svatého Floriana a Šebestiána poté, co ji do povětří vyhodila ustupující německá armáda.

Poničené tělo Krista bylo poté uloženo doma u manželů Bezchlebových, protože Bzenčané stále věřili v obnovu poničené kaple. Na počátku normalizace a po smrti svého manžela tomu ale už zřejmě přestala věřit i paní Bezchlebová a zřejmě také proto poškozené tělo Krista odnesla na Antonínek, kde jej předala otci Antonínovi Šuránkovi. Právě tomuto knězi, který zemřel v pověsti svatosti a momentálně se jedná o jeho blahořečení, obnova bzenecké kaple velmi ležela na srdci. Kříž opravil a pověsil v kapli na Antonínku. Poté jej nechal důkladně zrenovovat současný správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka a kříž byl umístěný na pravé stěně vedle oltáře.

Až do dnešního dne, kdy si jej blatničtí poutníci položili na ramena a vydali se na pěší pouť do Bzence, kde P. Stodůlka kříž předal bzeneckému starostovi Pavlu Čejkovi. Na Svatém Antonínku, kde se sešla zhruba dvacítka poutníků nejen z Blatnice, ale také z  Ostrožské Lhoty (rodiště P. Šuránka) a Blatničky, všem přítomným na cestu požehnal P. Stodůlka. Další věřící se k procesí přidali v centru Blatnice. Poté procesí pokračovalo přes Veselí po cyklostezce až do Bzence, kde se nejdříve ve farním kostele sv. Jana Křtitele všichni zúčastnili už i s domácími a lidmi, kteří přijeli auty, mše svaté.

Pěší poutníci pak byli pozváni na faru, kde jim obyvatelé Bzence připravili bohaté a výborné občerstvení. Putování všichni zakončili v kapli svatého Floriana a Šebestiána nad Bzencem.

Bzenecký starosta Pavel Čejka všechny seznámil s historií zničené a nyní nově vybudované kaple. Připustil, že její obnovení považuje za zázrak. S jeho slovy souhlasil i projektant Marek Fiala. „Toužil jsem, aby byla kaple obnovena, proto jsem si podle dobových fotografií a půdorysu zničené stavby nakreslil projekt. Původně jsem myslel, že skončí jen u mě v šuplíku. Poté ale mou iniciativu podpořili kamarádi a oslovili jsme zastupitele. Ti projekt v roce 2015 odsouhlasili,“ uvedl projektant. Stavba si původně měla vyžádat náklady ve výši dvanácti milionů korun. Nakonec ale vyšla na 15,2 mil .Kč, přičemž město náklady hradilo ze sbírek občanů  a ze svých zdrojů.

„Víte, město se postaralo o jednoho občana a ten nám odkázal celý majetek, který pokryje zhruba polovinu nákladů. No není to zázrak?“ ptall se starosta Bzence Čejka. „Já pořád nechci věřit tomu, že je to pravda. Vždy, když se ráno vzbudím, jdu se podívat k oknu, jestli tam kaple skutečně stojí,“ prozradil projektant Fiala. Ten také jel na kole Blatničanům naproti a mezi Veselím a Blatnicí se přidal k pěším poutníkům a část cesty také nesl kříž.

Správce blatnické farnosti P. Stodůlka je přesvědčený, že za obnovenou kaplí má prsty P. Šuránek. Právě jemu totiž už za jeho života obnova bzenecké kaple velmi ležela na srdci.

V sobotu patého května kapli požehná emeritní pomocný olomoucký biskup Mons. Josef Hrdlička. Poté bude využívána k výstavám, koncertům a civilním sňatkům.

A tady jsou fakta, která mně zaslala členka rady Matice svatoantonínské Alena Skřenková z Ostrožské Lhoty.

Z knih na Antonínku:

(Z velké Pammětní knihy založené roku 1939)

Str. 259 – psáno P. Šuránkem

29. 8. 1971

Bezchlebová Františka. Bzenec č. 396 (nejspíš její rukopis)

přinesla na ramenou v nůši dřevěné tělo Krista Pána, které bývalo před 26 lety v kapli bzeneckého „hradu“. Kaple sv. Floriána a Šebestiána (z r. 1703) byla ustupující německou armádou vyhozena do povětří a dosud nebyla vybudována. Vzali si to za úkol dívky Slováckého kraje – s úmyslem prosit sv. Floriána, aby hasil na Slovácku plameny ?násilí?, podpalované alkoholem. Ženy Slovácké nejvíce cítí kletbu opilství! Vynasnažíme se, aby kaple byla přece jen znovu vybudována. Nejvíce se o ni staral – nyní už však nebožtík – kostelník p. František Bezchleb, jehož manželka rozbitý kříž přinesla a přinesla i „Paměti města Bzenec.“ Časem přinese i manželovy písemné pozůstalosti. Bůh ho odměň, za jeho trpělivou a vytrvalou lásku.

(z přepisu do pana Budaře z knih na Antonínku)

25. 9. 1971

Pan bohoslovec Můčka přijel o 9.30 a dal do pořádku vše, co si včera předsevzal. Pověsil bzenecký kříž, dal do zpovědnice elektrické osvětlení, pověsil nápis. Informace a informační tabulku pod bzenecký kříž.

Vroucí „Pán Bůh zaplať.“

Pozn. bohoslovec Můčka ze Strážnice ⁎9. 7. 1950

P. Jan Můčka – děkan ve Val. Kloboukách

Slavomír Budař: (z více písemností, které sám napsal)

A

… Dramatické dny dubna a května 1945 prožíval P. Šuránek u sv. Antonína a v nejbližším okolí. Události přechodu fronty zanechaly na něj nesmazatelné dojmy. Když německá armáda ustupovala z města Bzence vyhodila do vzduchu jeho dominantu – kostelík sv. Floriána, který pocházel z roku 1703. Vznik jeho byl z času vzniku kaple sv. Antonína nad Blatnicí. Každý kříž u cesty a Boží muka v poli, jako by tím více zpřítomňovali Boží blízkost, jako by se za nás modlili.

A tím více kostel, kde se koná „Nejsvětější oběť“ – mše svatá! Jak velmi mu leželo na srdci to, co z kostela sv. Floriana zbylo: ruina, kterou bylo možno ještě zachránit!

V roce 1968 vzniklo v Bzenci sdružení na obnovu „sv. Floriana“. Leč ti, kteří se domnívali, že jsou mocní, raději viděli kolem sebe ruiny, než krásu – která by připomínala zbožnost dřívějších pokolení.

Po jednání s odpovědnými zástupci MNV v Bzenci, které bylo ovlivněno událostí 21. srpna 1968, skončilo vše, jako mnohé jiné akce, bolestným zklamáním. 29. 8. 1971 přinesla paní Františka Bezchlebová, vdova po kostelníkovi Františkovi Bezchlebovi rozbitý kříž – tělo – Krista Pána, z kaple sv. Floriana, bzeneckého hradu, P. Ant. Šuránkovi k sv. Antonínku. Přinesla také „Paměti města Bzence“ a slíbila přinésti i manželovy písemné pozůstalosti. (Ale s těmito Paměťmi a písemnostmi jsem se nesetkal.)

P. Šuránek nechal kříž opravit a umístit v kapli sv. Antonína na Blatnické hoře. Jen trosky z kaple sv. Floriana ční nad Bzencem jak „památník“ lidské zloby. …

B

… Dramatické dny přechodu fronty 1945 u Svatého Antonínka žili u něho (tzn. P. Šuránka) ve vzpomínkách, neboť v tu dobu, když německá armáda ustupovala z našeho kraje, vyhodila do povětří kapli sv. Floriána nad Bzencem. Postavena v roce 1703 stála na „Bzeneckém hradě“

r. 1968 Z podnětu P. Šuránka, založena organizace na obnovu kaple, byla naděje na realizaci, ta se neuskutečnila a ruiny kaple žalují k nebi na lidskou zlobu.

V roce 1971 donesla P. Šuránkovi v nůši na zádech paní Bezchlebová, vdova po kostelníkovi, rozbitý „kříž“ zbytek po kapli sv. Floriána. P. Šuránek ho dal opravit a umístit, pověsit u bočního vchodu do kaple sv. Antonína na Blatnické hoře. Na kříži, který pověsil bohoslovec Můčka, dlouho visela plechová tabulka označující původ tohoto „Bzeneckého kříže.“

„Sdružení pro obnovu kaple sv. Floriána“, které vzniklo v Bzenci v r. 1968, po 21. Srpnu v rámci „Husákovské normalizace“ zaniklo.

 

 

Horňácko se dnes loučilo s panem rídícím Okénkou

Krátce po obědě jsem se dnes vydala do Malé Vrbky na Horňácku. Do těchto končin jsem obyčejně po dlouhé roky coby novinářka mířila za nějakou folklorní akcí či příběhem zajímavého člověka, který zde žije. Tentokrát jsem se ale vydala uctít památku pana rídícího Františka Okénky, který svůj příběh dožil přesně před týdnem v pátek 13. dubna.

První smuteční hosté se u maličké kaple začali scházet s hodinovým předstihem. Byl mezi nimi například i vydavatel František Šalé, který o panu rídícím k jeho devadesátinám napsal a vydal knihu s názvem Švarný šohajíček šlapával chodníček.

Rozloučít se s panem Okénkou přišla celá řada muzikantů nejen z Horňácka ale i jiných regionů. Nechyběl mezi nimi ani skladatel, houslista a zpěvák Jiří Pavlica. Horňáčtí zpěváci a muzikanti panu Okénkovi zahráli a zazpívali u hrobu. Na šmolkově modrém nebi v tu chvíli zářilo žhavé slunce, příroda byla nastrojená v bílém rozkvetlými stromy a na stromech zpívali ptáci. Jakoby se i příroda chtěla slavnostně rozloučit s mužem, který se nezapomenutelně zapsal do dějin Horňácka.

Za kraj, ve kterém pan rídící prožil celý život, se se zemřelým rozloučil veterinář z Malé Vrbky Jiří Miškeřík. Zde je doslovný přepis jeho smuteční řeči: „Byli hudci, byli, světa prechodili, po malučkej chvíli fšeci sa zminuli…

Vážená zarmútěná rodino, smuteční hosté, pripadl mně nelehký úkol, rozlúčit sa za naše Horňácko a dědiny vrbeckokuželovského kúta s našim spoluobčanem, panem rídícím Františkem Okénkú a poděkovat mu za fšecku prácu, kerú vykonal ve školstvju, kultury a aktivním působením v různých spolkoch. Mysliveckém, fčelarském, či v tělovýchovnej jednotě sokol. Bylo by teho moc, na co by sme mohli vzpomínat. Fšecko je také zapsané v knize vydané k jeho devadesátým narozeninám Švarný šohajíček šlapával chodníček.  Odcházá pedagogický pracovník, muzikant, zpěvák, tanečník, tvůrce kulturních poradú, konferenciér, lidový vypravěč a mohli bysme pokračovat dál. Nám fšeckým ostavajú krásné vzpomínky na chvíle strávené v jeho prítomnosti. Lúčím sa jménem obcí Horňácka, rady Horňáckých slavností, jménem horňáckých sborů, muzikantů, zpěváků, také myslivců, včelarů, sokolů, v neposlední radě i jménem svým, slovama pěsničky: „Kapky večerní rosičky vylejú na mňa slzičky, fúkne větr, pozavívá, zaplače mně, aj zazpívá. Kamarádi aj prátelé, lúčite sa pri mém hrobě, na mňa v dobrém vzpomínajte, na mňa nezapomínajte.“ Nezapomeneme, buďte sbohem…“

Za rodinu promluvil lékař Jan Pavlík:

„Strýc František byl pro mne velkým životním vzorem. Už tady bylo řečeno několik podstatných věcí z jeho života. Jen bych chtěl poděkovat za vaši účast, že jste přišli složit poklonu tomuto velkému člověku, který se zapsal do kraje nejen Horňácka, ale možná celého Slovácka, svým životním krédem milovat svůj rodný kraj a tradovat i dále lidovou píseň jako projev dědictví, které jsme podědili. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filozofie v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím patřila k nejpřednějším v jeho životě. Prozaicky na závěr: „A tiše, tichounce míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín, a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje. Čest jeho památce!“

(Národní ústav lidové kultury dnes na svých stránkách zveřejnil řeč pana Pavlíka v plném znění, která ale na malovrbeckém hřbitově v této podobě nezazněla, proto si ji sem dovoluji zkopírovat:

Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté.

V tuto chvíli prožívá hluboký smutek nejen nejbližší rodina, rodáci ale i širší veřejnost celého Horňácka, ba i celého Slovácka. František Okénka byl významnou osobností nejen pro svoji profesi kantorskou, ale i osobností, která dokázala uchopit šíření tradic lidové kultury i v době, kdy začaly být tradiční projevy duchovního a kulturního života ohrožovány novou ideologií. Jako jeden z výhonků košatého stromu rodů tohoto kraje pokračoval v tradici otců, v jejichž životě byla láska k duchovní a kulturní tradici nedílnou součástí každodenního života. Světlo světa spatřil František v Malé Vrbce 5. května 1921 v rodině tkalce a sedláka, Tomáše a Jenovéfy Okénkových. Vyrůstal jako třetí dítě vedle starších sourozenců, Jana a Anny. Již jako malý chlapec začal brzy vnímat pevný řád života katolické rodiny, v níž se při výchově dětí uplatňovaly morální a duchovní principy naplňované láskou rodičů k dětem. Na vzájemném krásném vztahu v rodině se výrazně podílela jeho matka Jenofa, která mu vložila do srdce poklad největší, lásku k rodnému kraji a jeho písňovému bohatství. Jak sám ve svých pamětech uváděl, výraznou roli v názorových postojích však připisoval otci: cituji z jeho vzpomínek, které zazněly při našich vzájemných setkáních. Otec byl pro mne ušlechtilým příkladem poctivosti, pracovitosti, lásky k rodnému kraji a úcty k dávnému kulturnímu i duchovnímu odkazu minulých generací.

V jinošském věku byl František ovlivněn i svým strýcem, učitelem Janem Okénkou, který působil jako ředitel obecné školy ve Strážnici. Po absolvování měšťanky v roce 1937 nastoupil studia na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1941 zdárně dokončil svá studia a jeho učitelská kariéra začíná na obecné škole v Malé Vrbce. Po zkouškách odborné způsobilosti nastoupil na trojtřídní školu do Kuželova. Osudově zde poznal svou životní lásku, zpěvačku a tanečnici Boženu, která pocházela z rodiny Jana Čambala, vynikajícího muzikanta a varhaníka místního kostela. Válečné události hrozily mladému kantorovi totálním nasazením do Říše. Řízením osudu však byl jako muzikant cimbálové muziky Jožky Kubíka umístěn na práce v kunovické továrně Avia. V posledním roce války se vrací domů, kde pomáhal otci v hospodářství. Po ukončení války nastoupil v roce 1946 na trojtřídní školu v Hrubé Vrbce. Po dvou letech se vrací zpět na malovrbeckou dvoutřídku jako řídící učitel. V roce 1966 přechází na hrubovrbeckou trojtřídní školu, kde působil jako ředitel až do roku 1983, kdy po dvaačtyřiceti letech kantořiny odchází do důchodu s titulem Vzorný učitel. V ohlédnutí za jeho dlouholetým učitelským působením lze konstatovat, že byl pro rodný kraj velkým přínosem nejen jako kantor, zpěvák, muzikant, tanečník, konferenciér, lidový vypravěč, ale i jako sběratel, upravovatel a autor lidových písní, organizátor kulturního života na Horňácku a v neposlední řadě i jako znamenitý průvodce na kuželovském Větráku, kde působil od roku 1987 až do roku 2014. Rozsah jeho aktivit byl vpravdě široký. Pro rodný kraj byl doslova požehnáním.

V poválečných letech stál v čele obnovování kulturních tradic Horňácka. Od prvních ročníků strážnických slavností se uplatňoval nejen jako sólista tanečník a zpěvák, ale především jako organizátor folklorních aktivit vesnických skupin z Horňácka. Svojí upřímnou povahou, otevřeným srdcem pro každého s nímž se setkal, získal si široký okruh přátel. Muzikantským, vypravěčským, ale především pěveckým projevem dokázal získávat srdce posluchačů nejen na rodném Horňácku, ale i v širokém okolí. Svými aktivitami taky přispěl do rozkvětu spolkové činnosti sokolské, včelařské a myslivecké. Od počátku padesátých let, kdy přišel do muziky Jožky Kubíka jako tercáš, začaly u něj převládat aktivity folklorní. Kolem Kubíkovy muziky dokázal brzy vytvořit skupinu zpěváků a tanečníků, se kterou v následných letech důstojně reprezentoval Horňácko na mnoha místech republiky. Výrazně přispěl k propagaci kraje jako organizátor a člen programové rady Strážnických slavností. S řadou dalších organizátorů Horňáckých slavností přispěl v rodném kraji k vytvoření celkového obrazu Horňácka jako regionu, v němž naplno žije a dále se rozvíjí folklorní činnost ve všech horňáckých obcích. Jako zkušený pedagog poznal, že je potřeba věnovat větší péči budování vztahu mladé generace k tradiční kultuře a lásce k rodnému kraji. Ochotně se stále zapojoval i v pokročilém věku do šíření lidových tradic i v pokročilém věku. Po „devádesátce“ ještě stále vystupoval v programu Horňáckých slavností i v programech u větrného mlýna v Kuželově.

Spolu s manželkou Boženou vychovávali v lásce k rodnému kraji a jeho tradicím obě děti, Aničku i Františka. Oba dva pokračují v šíření lidových tradic ve stopách svého otce i matky jako zpěváci a syn František i jako cimbalista hrubovrbecké muziky. Hluboko v srdci mně zůstanou navždy uloženy chvíle našich společných setkání naplňovaných vzpomínkami ze života horňáckých osobností i veselých příhod kolem Kubíkovy muziky. Tyto návraty k živé vodě dětství a dospívání byly chvílemi, v nichž vždy pookřál. V období mého mladického zrání byl a stále zůstával pro další nástupnické generace vzorem ušlechtilosti i jako nositel rodinných i kulturních tradic rodného kraje. Měl jsem to štěstí, že jsem po jeho boku mohl kráčet při folklorních aktivitách již od junáckých let. To, co zasel do našich duší, vzklíčilo a my bychom měli onu lásku k lidovému tanci, zpěvu, nářečí a krajovým zvykům šířit dál a ctít hodnoty, které posilují národní hrdost. Rozsahem své činnosti v oblasti šíření kulturního odkazu minulých generací Horňácka se zařadil k významným osobnostem z řad muzikantů a zpěváků našeho kraje. Jak již to v životě chodí, přichází i čas odcházení, čas ticha, kdy se začíná v paměti lidské odvíjet příběh života jen ve vzpomínkách. Tak jsem jej začal vnímat při svých návštěvách v posledních dvou letech. Nebylo potřeba slov, stačilo nám vnímání vzájemného objetí. Jeho osobnost bude posluchačům vždy připomínat profilové CD s názvem Preletěuo ftáča (1996) a čtenářům pak monografie Švarný šohajíček šlapávau chodníček, která je důstojným profilem vážené osobnosti kulturního života Horňácka. V roce 2007 byl učitel František Okénka pro své zásluhy o šíření lidových tradic uveden do Síně slávy Folklorní akademie- FOSKAR. Zanechal za sebou odkaz lásky k rodnému kraji, k písni i tanci. Zůstane však s námi vždy, když se před muzikou chytíme kolem pasu a vysoko zvedneme hlas ke zpěvu.

Jménem zarmoucené rodiny se s ním loučím ve víře, že po něm zůstává nepřehledná řada jeho dalších následovníků, kteří budou pokračovat v duchu jeho životní filosofie, v níž láska k lidové písni a k lidovým tradicím, patřila k nejpřednějším v jeho životě.

A tiše, tichounce, míň než vody šumění, že z písně zbyl jen stín a že ze skromného pramene už jenom naše žízeň je. Ale až my se mineme, bude tu mládí, naše naděje…

Čest jeho památce.

Jan Pavlík, duben 2018

Panu rídícímu u hrobu zahráli muzikantiz Horňácka.