Pepa Zimovčák na trati Giro d’Italia v roce 2006

Už je to dlouhých šestnáct let, co mne oslovil tehdejší tým velocipedisty Josefa Zimovčáka, abych se stala součástí jejich výpravy a dělala PR tomuto borci z Veselí nad Moravou, který trať Gira zdolávala před závodním pelotonem vždy s jednodenním předstihem. Po dlouhých šestnácti letech zde zveřejňuji kolekci fotografií nejlepších snímků, na kterých je znovu a znovu Josef Zimovčák na svém kostitřasu. Pokud by se někdo divil, že je všude Pepa, tak se nedivte, protože ten mne tehdy „najal“, abych mu dělala reklamu ve všech možných novinách… Níže proto zveřejním i texty, které jsem tehdy napsala pro různá média, jak jsem vše viděla z doprovodného vozu.

Na trati Giro d´Italia v roce 2006 těsně před startem

Včerejší noc prožili členové týmu Josefa Zimovčáka, osminásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole, za volantem až po střechu zaplněných automobilů zavazadly, jídlem, pitím a samozřejmě koly. Někteří řidiči přiznali, že kvůli spánkovému deficitu, zažívali v silném provozu kruté chvíle. Po necelých jedenadvaceti hodinách cesty výprava dorazila do města prvního noclehu belgického Namuru. Dnes Zimovčáka čeká start zahajovací časovky ve městě Seraing. To je od místa ubytování vzdáleno necelých šedesát kilometrů.

„Profesionálové úvodní šestikilometrovou časovku s desetiprocentním stoupáním na druhém kilometru pojedou o den později. Já ji budu muset absolvovat se spolujezdci za plného provozu,“ upozornil Zimovčák. Velocipedista se cítí v pohodě, ale je z něj cítit předstartovní napětí.

Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků
Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků

V Belgii včera panovalo slunečné, téměř letní počasí, které mu vyhovuje. „Je úžasné, že se po šestadvaceti letech, které utekly od mého posledního velkého závodu, mohu zase dostat do centra dění a opět prožívat fantastickou atmosféru. Už se těším až vyrazíme na trať,“ svěřila se několikanásobná medailistka z mistrovství světa v dráhové cyklistice Iva Zajíčková. Odvážná osmapadesátiletá žena je součástí týmu, který bude Zimovčáka při jednotlivých etapách provázet v sedle kola.

Zimovčáka vítají prázdné ochozy, do cíle ho žene pouze silná vůle

NAMUR – Rozkvetlé sakury, pasoucí se krávy, sluníčko, ale i kapky deště tvořily kulisu úvodním čtyřem etapám cyklistického závodu Giro d´Italia na území Belgie. V těchto  hodinách je ale pro velocipedistu Josefa Zimovčáka již vše jinak. Zatímco profesionální jezdci teprve dnes absolvují čtvrtou etapu, on ji má již za sebou a čeká ho volný den. Volný je ale pouze v uvozovkách, protože se již v noci celý tým musel přesunout do  Itálie, kde závod pokračuje.

Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu
Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu

„Předem jsem si dal za cíl, že Belgie bude jakýmsi pomyslným testem mé výkonnosti. Úvodní etapy napověděly, že to nebude jednoduché, jako tomu bylo na počátku Tour de France, kde se nejdříve jezdilo po rovinách. Tady se krajina vlnila hned nahoru a dolů. Itálie bude samozřejmě ještě těžší. Přesto věřím, že tento náročný projekt zvládnu. Cítím formu,“ uvedl několikanásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole.

Dvousetkilometrové etapy jezdí reprezentant Veselí nad Moravou na replice historického kola průměrnou rychlostí něco málo přes dvacet kilometrů. Z kopce ale dokáže svištět i padesátkou. Podle profilu trati střídá různě velká kola.

Velocipedista se zatím drží bez zdravotních problémů. V pohodě je i dalších pět doprovodných cyklistů včetně osmapadesátileté Ivy Zajíčkové. Podle Zimovčáka jde o famózní dámu, které se dokonce podařilo udělat si nový osobní rekord.

„Až do soboty jsem v jednom dnu ujela maximálně sto šedesát kilometrů. Od soboty mám na své kontě sto devadesát sedm a o den později dokonce něco málo přes dvě stovky,“ uvedla několikanásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice. Iva Zajíčková je ale realistka a míní, že všechny etapy po Pepově boku nezvládne. Velké obavy má především ze stoupání v Dolomitech.

Dojezd časovky 3. etapy v Namuru
Dojezd časovky 3. etapy v Namuru

Lenka Fojtíková

Zimovčáka zastavila trať F1 a přesun do Itálie zbrzdil déšť

Déšť, déšť a zase déšť, tak vypadal přesun karavany Josefa Zimovčáka při nočním přejezdu z Belgie na území Itálie. Počasí zapříčinilo několikahodinové zpoždění.

Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.
Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.

„Vytrvale pršelo, proto jsme z bezpečnostních důvodů rozhodli, že si dáme několikahodinovou pauzu na jednom z francouzských parkovišť,“ uvedl důvod zdržení Zimovčák. Včera ještě mohl jezdec na vysokém kole odpočívat a klid skutečně potřeboval. Velocipedista  připustil, že poslední etapa na území Belgie byla tvrdá.

„Třičtvrtiny trati, která neustále klesala a pak zase stoupala, jsme bojovali se silným protivítrem a ostrými poryvy. „Pro pana Zimovčáka, který má na nejvyšším kole hlavu ve výšce více než dva a půl metru, to muselo být obzvlášť těžké. Musel zvládnout více než tři sta metrová převýšení. Kdybych to měl přirovnat k terénu doma, tak to byla taková naše Vysočina,“ uvedl člen cyklistického doprovodu Jiří Kaláb z Brna.

O obtížnosti vypovídala skutečnost, že Zimovčák musel sedmadvacetkrát měnit kolo. Celkovou trasu v délce 193 kilometrů přitom dokázal v náročném terénu ujet průměrnou rychlostí 18,2 kilometru.

„Nějaké krize si nepřipouštím. Jsem zticha a šlapu, protože je mi jasné, že jsem to sám chtěl,“ řekl borec, který chce po loňské Tour de France letos pokořit i druhý nejslavnější cyklistický závod Giro d´Italia. K úspěšnému zvládnutí už učinil první krůčky.

Při pondělní etapě vedoucí z Wanze do Hottonu přitom jezdce na okamžik zastavila zavřená brána belgického okruhu F1 v městečku Spa. Právě tudy totiž včera prosvištěli profesionální cyklisté. V době, kdy k okruhu s jednodenním předstihem dorazil Zimovčák, na trati trénovali cestovní vozy.  Řetěz na bráně ale borce nezastavil. Zmíněný úsek objel s doprovodným týmem přes kopec.

„Hluboce před Pepou smekám. Je obdivuhodné, co v úvodních čtyřech etapách předvedl,“ řekla vicemistryně světa v rychlostní cyklistice Iva Zajíčková. Dnes Zimovčák pojede osmatřicetikilometrovou časovku a další dny pak budou následovat etapy s dávkami nad hranicí dvou set kilometrů.

Lenka Fojtíková

Josef Zimovčák včera projel San Marinem

SAN MARINO – Ulicemi San Marina včera proudili turisté, lidé posedávali v kavárnách, popíjeli kávu a obchůdky se v klikatých uličkách probíraly z ospalého rána. Nikdo netušil, že se jen o pár stovek metrů níž na replice historického kola vzhůru šplhá Josef Zimovčák.

 12. května 2006 projíždí San Marinem
Tady peloton 12. května 2006 projíždí San Marinem

Najednou se se svým doprovodem objevil u brány svatého Františka. U policisty řídícího dopravu elegantně seskočil, nasedl na větší kolo a bez jakéhokoliv zdržování začal sjíždět dolů. Na společné fotografování nebyl čas. Včera totiž zdolával nejdelší etapu letošního cyklistického závodu Gira d´Italia, která měřila 236 kilometrů.  Do cíle borci z Veselí nad Moravou zbývalo ještě téměř dvě sta kilometrů.

Druhou nejdelší trať letošního závodu Gira přitom zdolal o den dříve, kdy jel z Busseto do Forli 227 kilometrů. V Rio Saliceto na Zimovčáka čekalo překvapení. U silnice stáli Veselané, kteří Pepu vítali s českou vlajkou a nápisem v italštině: Kdo není slepý, vidí velkého českého šampióna Josefa Zimovčáka. PEPO DO TOHO! „Jsme tady na návštěvě v družebním městě Crespellano. Nemohli jsme si nechat ujít, abychom Pepu nepovzbudili. Vždyť je členem našeho Veselského klubu nezávislých cyklistů,“ řekl za čtyřčlennou výpravu prezident klubu Jaroslav Miklenda.

Ovace si nenechala ujít ani Italka Irena Pasagrande, před jejímž domem se neplánované setkání uskutečnilo. Ani na okamžik nezaváhala, natrhala kytky a předala je jezdci v růžovém dresu. „Přestože mám dnes narozeniny a květiny bych měla dostat já, daruji vám je coby vyjádření obdivu,“ řekla vitální  šestasedmdesátiletá dáma. Dnes Josefa Zimovčáka, který se zatím cítí v pohodě, čeká osmá etapa v délce 171 kilometrů.

Lenka Fojtíková

Zimovčák: Člověk má v sobě skryté rezervy

Josef Zimovčák má za sebou deset etap legendárního závodu Giro d´Italia. První čtyři se přitom jely na území Belgie a další pak již v Itálii. Jezdec na  vysokém kole musí celkem absolvovat jedenadvacet etap. Na trati již bojoval s prvními většími kopci, silným protivítrem i únavou.

Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.
Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.

Máte za sebou deset etap a dalších jedenáct vás čeká. Dalo by se říct, že jste v polovině závodu. Můžete už porovnat Giro d´Italia s loňskou Tour de France.

Myslím si, že Giro teď teprve začne, protože nás to nejhorší čeká. Každá etapa, která se jede, nás přibližuje k cíli v Milánu. Je to rozhodně těžký závod. Máme za sebou kopce, na kterých nás čekalo převýšení osmnáct až dvacet procent. Byla tam místa, kdy jsem musel slézt z kola a tlačit. Mám pocit, že loňská Tour de France nebyla zpočátku tak těžká, jako letošní Giro. Stoupání nebyla tak strmá jako jsou tady, ale Francie byla náročná samozřejmě také.

Slyšela jsem od spolujezdců, že byste kopce vyjel, kdyby to bylo technicky možné. Replika historického kola ale údajně na povrchu podkluzovala a některé úseky se prostě vyšlapat v sedle nedaly. Je to pravda?

Je to tak. Šlapal jsem, ale kolo se protáčelo a nejelo nahoru. Byl jsem přinucen sesednout ne z fyzických, ale z technických důvodů. Vždy chci totiž jet tak dlouho, jak jen je to možné. Je mi jasné, že když z kola sesednu, tak se značně zpomalím. Pěšky mohu jít a tlačit dvacetikilové kolo rychlostí jen tak čtyři kilometry za hodinu a budu pak velmi unavený.

Cyklisté, kteří vás na trati doprovázejí, tvrdí, že jste etapu od etapy v lepší kondici. To je docela nepochopitelné. Cítíte to tak také?

Určitě ne. Spíš začíná fungovat připravenost a regenerace. Svým způsobem jsem se na tento cyklistický závod připravoval mnoho let. Praktický celý život.

Teď jste řekl sám, že začíná fungovat regenerace, jak je to možné, když na ni máte velmi málo času a mnohdy spíte jen pár hodin.

Kapacita lidí je nekonečná. Člověk má v sobě skryté rezervy a ani by netušil, kolik je ze sebe schopen vydat energie. Hodně jsou důležité schopnosti jednotlivce. Já mám štěstí, že se mé tělo rychle regeneruje a obnovuje síly. Je pravda, že tady někdy spíme jen čtyři až pět hodin, protože na dlouhé úseky musíme vyrážet velmi brzy ráno a dojíždíme do cíle za tmy. K tomu je nutné přičíst čas nutný na přejezd do místa ubytování, masáž a jídlo. Do postele se pak dostaneme třeba po půlnoci a ráno musíme zase v pět hodin ráno vstávat. Jak již jsem ale řekl, vše je o vytrénovaném organismu. Giro trvá tři týdny a věřím tomu, že kdyby bylo o týden déle, tak už by se nasazení nezvládlo. Dnes už například vím, že jsem po prvních devíti etapách zhubl dvě kila. Máme sebou totiž váhu. Je to jasný důkaz toho, že za dvanáct až čtrnáct hodin  v sedle kola tělo nějakou energii vydá.

Zažil jste na závodě Giro nějaké dramatické okamžiky? Přišla krize?

Krize zatím ani ne. Jsou ale dny, kdy jsem strašně unavený a mám obavy, co bude ráno, jestli člověk bude schopný vše vydržet, zda vystoupám kopec. Mám totiž zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i k lidem kolem sebe, přátelům a samozřejmě ke sponzorům. Nejedu pro slávu ani za každou cenu. Všichni, kdo tu jsou, chtějí, aby náš projekt dobře dopadl. Mnohdy jsem už zcela mimo hru. V době, kdy počívám či spím, kuchař vaří, masér, technik a vlastně všichni ostatní ještě do noci pracují. Po dojezdu slezu z kola, bolí mne nohy a vlastně všechno. Je nádherné, že ráno skočím na kolo jako na začátku.

Nalezlo se v úvodních etapách Gira něco, co vás potěšilo?

Mám příjemný pocit z lidí kolem. Itálie je země, kde nás v podstatě nikdo nezná. Postupně se lidé dovídají, kdo jsme a proč jsme na Giro přijeli. Italové ale nechtějí věřit, že je něco podobného možné. Když projíždíme městy, tak nás sice zdraví, ale mnozí si myslí, že jen projedeme manifestačně nějaký úsek trati. Velmi milé bylo, když jsem na při časovce potkal Pavla Padrnose, který jezdí v týmu Discovery. Zakřičeli jsme na sebe: „Ahoj.“ Velmi mile mne překvapili krajané z Veselí nad Moravou, když za mnou přijeli. Čekali u trati v městečku Rio Saliceto. Měli s sebou českou vlajku i transparent v italštině. V cíli osmé etapy ke mně přišel Argentinec Enrique Nanni, který vyrábí vysoká kola coby suvenýry z jednoho kousku drátu. Chtěl si se mnou prostě popovídat. Jeden den se k nám zase na třicet kilometrů přidal neznámý cyklista, protože nevěřil, že vyšlapu kopec. Na závěr jsme si v cíli vyměnili mailové adresy. Spontánně tak vznikají nová, úžasná přátelství. Tato setkání jsou pro mne bezesporu povzbuzením a dopingem k dosažení náročného cíle, kterým je dojezd v Milánu.

Na trať přijeli Zimovčáka povzbudit i Veselané.
Fanynka slavící narozeniny předává na trati Pepovi kytku.
Josef Zimovčák po náročné etapě v horách

LENKAFOJTÍKOVÁ členka doprovodného týmu

Pepa jede okolo moře i v horách

Etapy s desítkami kilometrů podél moře i vražedná stoupání v horách má za sebou Josef Zimovčák z Veselí nad Moravou. Jezdec na vysokém kole je na nejlepší cestě zdolat letošní ročník Giro d´Italia. Dnes jede desátou etapu a zítra  borce čeká den odpočinku, kdy se s celou výpravou přesune do Pontedery. Tam ve středu absolvuje padesátikilometrovou časovku.

Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů. Ještě horší kopce ale  teprve přijdou v Dolomitech.
Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů
. Ještě horší kopce ale  teprve přijdou v Dolomitech.

Dojet do cíle etapového závodu v Milánu Zimovčákovi pomáhá celý tým. „Každé ráno míchám dvacet lahví iontového nápoje, které na kolech veze šest doprovodných cyklistů. Jakmile pití dojde, zastavím a míchám nové. Při vedrech nebo prudkých stoupáních bývá spotřeba samozřejmě vyšší,“ uvedl Alexandr Zimovčák, který zároveň řídí jedno z aut.

Velkou zásluhu na pohodě sportovce má také kuchař výpravy Pavel Sup. Na cestu s pomocníkem připravuje tzv. traťovky. „Jsou to minisedviče na dvě kousnutí,“ prozradil kuchař.  Kromě toho cyklisté vezou různé musli tyčinky. Na správné stravování i zdravotní stav dohlíží lékař Jiří Spáčil z Brna.

Zimovčák musí být v celkové pohodě. Vždyť při nejdelší etapě ujel 236 kilometrů a v sedle vysokého kola prožil neuvěřitelných třináct a půl hodin čistého času.  Na trati ho přitom čekala dvě osmnáctiprocentní stoupání. „Bylo to, jakoby se proti nám zvedl asfalt,“ uvedl podnikatel Jiří Kaláb z Brna, který je členem doprovodného cyklistického týmu.  Nejtěžší kopce ale teprve přijdou v Dolomitech, kde se bude muset s vysokým kolem vyšplhat až do výšky 2618 metrů.

Lenka Fojtíková

Z deníku reportérky a fotografky na Giro d´Italia

Když jsem dostala nabídku psát pravidelné zpravodajství a fotit pouť Josefa Zimovčáka v sedle vysokého kola na Giro d´Italia, s radostí jsem ji přijala. Teprve vzápětí se dostavily  obavy, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Bylo mi naprosto jasné, že psát denně zpravodajství a zároveň fotit, nebude žádná procházka růžovým sadem. Obavy se naplnily mírou vrchovatou

Při odjezdu ze starého areálu RI Okna ve Bzenci jsem byla plná nadšení. Právě bzenecký výrobce oken pan Ingr byl hlavním sponzorem tohoto náročného projektu a dokonce sám se ho účastnil v sedle kola. Foto: Karel Prchal
Těsně před tím než jsme se vydali ze Bzence na dalekou cestu. Foto: Karel Prchal
S Ivou Zajíčkovou ve starém areálu firmy RI Okna ve Bzenci, odkud jsme vyráželi na dlouhé putování po trati Giro d´ Italia…. Foto: Karel Prchal pro tehdejší týdeník NAŠE Slovácko

Mnohdy vstáváme po páté hodině ráno. Po snídani vyrážíme s týmem na start jednotlivých etap. Ten bývá v drtivé většině případů na jiném místě, než bydlíme.

Ráno nejdříve s kolegou Honzou Šilpochem nafotíme start a pak sedáme do auta a jedeme po trase dál. Za jízdy vyhlížíme nejlepší místo pro záběr. Máme ho! Na obzoru jsou temně modré mraky a silnici lemují olivové háje. Vše krásně ozařuje slunce. Prostě nádhera. Zastavujeme a čekáme deset, patnáct, třicet, čtyřicet minut… Slunce se mezitím schovalo, mraky odpluly…. Všechno je jinak, ale Josef Zimovčák už jede! Čekám až je co nejblíže a mačkám spoušť. Záběr nakonec vypadá úplně jinak, než jsem chtěla… Balíme a jedeme dál. Narážíme na železniční přejezd. Zastavujeme s touhou, že třeba spadnou závory a my si Pepu vyfotíme s projíždějícím vlakem. Slyším Honzu, jak si říká: „Cínk, cink… Spadněte, spadněte…, cink, cink…“ (myslí závory). Ty samozřejmě nakonec nespadnou a na přejezdu se při Pepově průjezdu setká hned několik automobilů kazících záběrů, i když tudy předtím dlouhou dobu neprojelo nic. Balíme a jedeme dál.

A tak je to za celý den nespotčetkrát. Po dojezdech jednotlivých etap sedám do auta, kde začínám vše na notebooku zpracovávat. Procházím jeden snímek za druhým. Mažu neostré a špatné záběry.Poté vše procházím znovu a vybírám fotky, které zmenším a zveřejním na webu. Další  posílám do redakce. Nakonec mne čeká napsat zpravodajství do novin a pokud je to jen trochu technicky možné, tak i na web. To ale nebývá tak jednoduché. Internetové kavárny nejsou všude a také tam nemívají otvírací dobu do hluboké  noci, kdy ještě obyčejně pracuji. Dřív než o půlnoci se do postele nedostanu. Někdy je to i o půl druhé a po páté hodině ráno zase vstáváme a vyrážíme na trať další etapy, kterých je celkem jedenadvacet.

Občas se ptám sama, proč jsem raději nezůstala doma, kde jsem se nemusela takto honit. |Hned ale tuto myšlenku zaháním do kouta. Mám možnost být svědkem mimořádného sportovního výkonu a především lidské vůle. Jen těžko se ještě najde podobný borec, který pojede Giro d´Italia v sedle vysokého. A pokud by se přece jen snad našel, bude už vždy jen tím druhým….

Kuchař téměř nespí

GIRO D´ITALIA – Ráno vstává po čtvrté hodině a dříve než po půlnoci se do postele nedostane. Taková je pracovní doba mistra kuchaře Pavla Supa ze Vnorov, který vaří výpravě Josefa Zimovčáka na Giro d´Italia.

O výpravu jezdce na vysokém kole se výborně staral mistr kuchař Pavel Sup.

Všichni členové si pochvalují výbornou stravu a mají obavy, že přes výjimečný výdej energie ztloustnou. Kuchař je navíc neustále dobře naladěn. Se všemi vtipkuje, takže vedle vynikajících dobrot přináší i dobrou náladu, která je na podobné cestě to nejcennější. 

„Hned jak vstanu, musím připravit snídani pro pětadvacet lidí. Bývá formou švédských stolů. K tomu navařím deset litrů čaje. Kdo chce, dostane kávu,“ popsal svou činnost ihned po probuzení kuchař. Po odjezdu cyklistů z tábora musí projít se svým pomocníkem všechny pokoje a zkontrolovat, zda někdo něco nezapomněl. Po odevzdání klíčů na recepci a případné úhradě různých doplatků vyráží s karavanem do dalšího místa noclehu. Přesuny bývají dlouhé až dvě stě padesát kilometrů. Po cestě nesmí zapomenout nakoupit pečivo a maso.

Jakmile dorazí do nového kempu či hotelu, začnes přípravou teplé večeře. Tou vždy bývá vynikající polévka, hlavní chod, zeleninový nebo ovocný salát či dezert. Kromě vaření, údržby a řízení karavanu navíc vede i účetnictví výpravy.

„Věděl jsem, do čeho jdu. Pepa mne upozorňoval. Že to bude ale tak náročné, jsem skutečně netušil. Nejhorší je spánkový deficit. Pokud si člověk neodpočine, tak nemůže podávat ani dobré výkony. První týden jsem měl chuť sbalit si kufr a odjet domů. Nakonec jsem si ale říkal, že musím vydržet a podpořit Pepu k dosažení cíle v Milánu. Vždyť proto tady také jsem,“ řekl Sup, který je již dvaatřicet let kuchařem.

LENKA FOJTÍKOVÁ

V Zimovčákově týmu  šlape dvojnásobná vicemistryně světa Iva Zajíčková

V cyklistické přilbě a dresu vypadá v sedle kola jako útlý, droboučký kluk. Teprve při zaostření člověk zjistí, že do pedálů na trase Giro d´Italia s vytrvalostí a zarputilostí šlape žena. Jedinou cyklistkou Zimovčákova týmu je osmapadesátiletá Iva Zajíčková.

Cyklistická vicemistryně světa Iva Zajíčková byla v roce 2006 morální i psychickou podporou Josefa Zimovčáka.

„Někdy počátkem února jsem na benzince v Mikulově potkala Jirku Mikšíka, který trénuje rakouskou reprezentaci. Chystal se spolu s nimi a týmem mistra světa na vysokém kole Josefem Zimovčákem trénovat na Mallorcu. Slovo dalo slovo a jela jsem s nimi,“ zavzpomínala na počátek letošního února cyklistka. V tréninkovém kempu pak padla nabídka, že by se mohla zúčastnit ojedinělého projektu, při němž chce Josef Zimovčák pokořit Giro d´Italia na vysokém kole.

Iva Zajíčková na trati Gira....
Iva Zajíčková na trati Gira s redaktorem České televize

Nabídku přijala a začala s přípravou. Měla na ni pouhé dva měsíce. Se závodní cyklistikou totiž skončila již před šestadvaceti lety. Ve věku, kdy si ženy obvykle,  naříkají na nejrůznější zdravotní neduhy, dokázala za neuvěřitelně krátkou dobu natrénovat dva tisíce kilometrů.

Zažila sice dobu, kdy jezdila rychlostní cyklistiku na dráze a trénovala trojfázově. Vždy šlo ale o menší objemy. Až do začátku letošního Giro d´Italia měla proto na svém kontě v jednom dnu ujeto „pouze“ sto šedesát kilometrů. Hned v druhé a třetí etapě po Zimovčákově boku odšlapala zhruba dvě sta kilometrů a tím si hned dvakrát po sobě překonala svůj osobní rekord.

„Mám z toho radost. Cokoliv se mi podaří dále, bude už navíc. Giro ale nejedu proto, abych si dokazovala něco sama sobě. Především jsem součástí týmu, který chce Pepovi pomoct a podpořit ho, aby úspěšně dojel do cíle. I když proto některé etapy nepojedu v sedle kola, chci mu být takovou morální a psychickou podporou,“ připomněla skromná žena.

Iva Zajíčková v rozmezí let 1970 až 1980 získala dvakrát stříbrnou a čtyřikrát bronzovou medaili na mistrovství světa ve sprintu. Nechtěla se ale politicky angažovat, proto v roce 1980 emigrovala. Poté ji tehdejší Československý cyklistický svaz vymazal ze všech tabulek. A to i přes to, že byla první československou ženou, která vybojovala hned několik medailí na mistrovství světa. Málokdo dnes také ví, že skončila na desátém místě na mistrovství světa v silniční cyklistice, což se doposud žádné reprezentantce České republiky nepodařilo.

Lenka Fojtíková

Masér: Pepa šlape i rukama

ALESSANDRIA, LA THUILE (13. etapa) –  Jen vycházející slunce, popeláři a občas ojedinělý člověk venčící psa, bývá svědkem brzkých ranních startů Josefa Zimovčáka na Giru d´Italia. Velocipedista, který slavný etapový závod zdolává vždy s jednodenním předstihem před hlavním pelotonem v sedle historické repliky vysokého kola, během čtrnácti etap zdolal neuvěřitelných dva tisíce dvacet tři kilometrů.

"Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama," tvrdil masér Pavel Michálek
„Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama,“ tvrdil masér Pavel Michálek

„Od začátku závodu jsem zhubnul dvě a půl kila,“    prozradil borec z Veselí nad Moravou. Zimovčák si na nic nenaříká. Připouští ale, že je letošní trať Gira velmi náročná. Přestože už s kolem vyjel až do výšky dva tisíce metrů, to nejtěžší teprve přijde v devatenácté etapě, kdy ho čeká zdolat vrchol ve výšce 2 239 metrů. Hned následující den bude muset vyšlapat kopec vysoký 2 618 metrů.

Nezasvěcení přitom asi netuší, že velocipedista musí do pedálů šlapat i z mírného kopce.„Vysoké kolo má totiž jen pevný převod. Jediná úleva přijde pouze v okamžicích prudkých sjezdů, kdy si stoupne na tak zvaného špačka a řítí se z kopce dolů,“ připomněla členky cyklistického doprovodu Iva Zajíčková.

Na zdravotní stav výpravy dohlíží lékař Jiří Spáčil. „Sportovci potřebují zvýšené množství vitamínů, které jsou nutné k regeneraci. Magnesium je pak proti křečím a zlepšuje i srdeční činnost. Pokud by nedoplňovali vitamíny, organismus by se dříve vyčerpal,“ uvedl lékař.

Plné ruce práce má o přestávkách a především po dojezdu do cíle masér Pavel Michálek. „U Pepy kromě samotných nohou dostávají pořádně zabrat trapézové svaly. Jezdec na vysokém kole musí dělat úplně specifické pohyby, než jsme zvyklí na klasické závodničce. Musí pořádně zabírat rukama, aby sílu z nohou mohl přenést na pedály. Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce.  Je to jakoby šlapal rukama,“ připomněl Michálek.

Josef Zimovčák zdolává alpské velikány

MERGOZZO, BRESCIA – Náročná trať slavného cyklistického závodu Giro d´Italia přivedla velocipedistu Josefa Zimovčáka v sobotu do nadmořské výšky 2005 metrů, kdy ve Švýcarsku zdolal Passo del Sempione. To nejtěžší ale teprve přijde ve čtvrtek a pátek.

Stoupání na Passo del Sempione.
Stoupání na Passo del Sempione.

V devatenácté etapě bude muset v sedle repliky historického kola vyšlapat na vrcholy Passo di Fedaia Marmolada ve výšce 2057 metrů a Passo Porcii ve výšce 2239 metrů. Hned druhý den borec z Veselí nad Moravou se svým cyklistickým doprovodem vystoupá do výšky 2618 metrů na Passo di Gavia.

Na Giro d´Italia doposud borec z Veselí nad Moravou absolvoval patnáct etap. Dalších šest ho ještě čeká. Pokud nepřijdou nějaké nepředpokládané komplikace, tak do cíle v Milánu dorazí v sobotu 27. května.

Zimovčáka zbrzdili carabinieři

TERMENO,TRAMIN, PLAN DE CORONES (17. etapa – 23. 5. 2006) – Dramatické okamžiky zažili včera členové výpravy Josefa Zimovčáka, který  v sedle vysokého kola zdolává s jednodenním předstihem před profesionálními týmy trať cyklistického závodu Giro d´Italia. Ve vesničce Longega, pouhých sedmnáct kilometrů před cílem sedmnácté etapy, tým zastavili italští carabinieři a velocipedistu hodinu a půl zdrželi.

„Jeli jsme oblastí Tyrolska, kde je policie mnohem přísnější než ve zbytku Itálie. Policisté tvrdili, že řidič motorky týmu režiséra  Břetislava Rychlíka, který o Zimovčákovi natáčí  dokumentární film, nedodržoval stanovenou rychlost. Údajně měl jet také přes plnou čáru. Navíc se jim nelíbilo, že filmovali, i když je policie upozornila, že nemají,“ uvedla překladatelka Anna Osičková. „Předpisy jsem dodržoval,“ oponoval řidič Petr Kraus.

Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. u nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. Pokutu nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).

Přes napjatou atmosféru ani na chvilku neznervózněl Josef Zimovčák. „Věřil jsem, že se vše vyřeší. I s touto možností jsem musel počítat a být připravený. Již doma jsem všechny řidiče upozorňoval, že pojedeme v plném provozu, takže se budou muset dodržovat dopravní předpisy země, ve které trasa Gira povede. Pokud tedy někdo přejede plnou čáru, tak to samozřejmě policajti uvidí,“ připomněl cyklista. Poté uvedl, že byl velmi vděčný za přítomnost překladatelky, která perfektně vzniklou situaci zvládla.

Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.

Anna Osičková nakonec za celý tým zaplatila pokutu ve výši sto čtyřiceti eur. Paradoxní je, že doklad policisté vystavili na její jméno, i když žádné vozidlo neřídila. „Je to jen symbolická pokuta, protože za špatné parkování se tu běžně platí až dvě stě euro,“ připomněla Osičková. Poté mohl velocipedista na trati pokračovat dál.

Lenka Fojtíková

Josef Zimovčák přijel domů z Gira d´Italia předčasně

Tragická dopravní nehoda zastavila velocipedistu na cestě do cíle v Milánu

TRENTO, APRICA – Pod pražícím sluncem, ale i v dešti, chladu a za silného protivětru odšlapal Josef Zimovčák v sedle vysokého kola na Giro d´Italia 3 260 kilometrů. V okamžiku, kdy mu do cíle zbývalo pouhé jeden a půl etapy s 266 kilometry, dostal zprávu, že kuchař výpravy havaroval a při střetu zahynul motorkář z Německa.

Sesedl z kola a spolujezdcům oznámil, že končí.

Jo, jo… Tak blbě a nešťastně tato výprava tehdy skončila…

LENKA FOJTÍKOVÁ

Na Antonínku se sjelo 550 motorek aneb Motorkářská pouť na Svatém Antonínku 21. května 2022

Na Svatém Antonínku se dnes sjelo 550 nejrůznějších motorek, tříkolek, čtyřkolek a mezi ně se dokonce vmáčkly i elektrické koloběžky. Všichni si na Antonínek přijeli pro požehnání. O to se postarali rovnou čtyři kněží (P. Eliáš Paseka OFM, P. Maria Vianey OFM, P. Felix Mária Žiška OFM a P. Vojtěch Radoch, rodák z Ostrožské Lhoty). Ještě před tím ale sloužili mši svatou před neobvyklými účastníky. Místo tetiček ve fěrtůšcích a krojovaných do lavic u venkovního oltáře zasedli drsní muži a ženy převážně v černých kožených motorkářských oblecích. Hlavním celebrantem byl ostatně františkánský kněz P. Eliáš Paseka – motorkář, který na Slovácko přijel z Moravské Třebové také na motorce.

Ve své promluvě při mši svaté mimo jiné řekl: „Užívám si toho, že jsem tady s partou fajn lidí, které spojuje společný koníček. Touto mší chceme děkovat a chválit. Nosím ve svém srdci kamarády, kteří už doputovali. Na ně chceme pamatovat stejně jako na živé, kteří se zde setkáváme. Jsem moc rád, že jsem dnes tady s vámi. Někteří říkají, že se sem vrátili, protože tady byli vloni a bylo to moc fajn. A navíc děláme dobrou věc, když vybíráme na kluky, co potřebují peníze na rehabilitaci. Moc bych nám přál, abychom z této mše svaté odcházeli jiní. Věřím, že po každé mši svaté na nás Bůh pracuje. Je důležité, abychom všude přinášeli pokoj a lásku. Zvláště tam, kde to není. Pokud se nám toto podaří, tak bude šťastný nejen ten druhý, ale my všichni. Svět potom bude jiný. Musíme začít u sebe. Budeme žehnat vám, vašim rodinám, těm, které nosíte v srdcích a samozřejmě také motorkám,“ uzavřel svou řeč františkánský kněz. .

Motorkářská pouť se letos na Antonínku uskutečnila potřetí. „V roce 2019 jsem vyměnila motorku a chtěla si ji nechat požehnat. Nabídla jsem tuto možnost i kamarádům. Nakonec tehdy této možnosti využil pouze Karel Jurček z Tvarožné Lhoty. Motorky nám na dvoře františkánského kláštera v Uherském Hradišti požehnal otec Felix Mária. No a tím vlastně vše začalo,“ vzpomíná iniciátorka Motorkářské pouti na Svatém Antonínku členka třetího františkánského řádu Hana Brigita Reichsfeld z Veselí nad Moravou. „Oslovila jsem potom kamarádku Lenku Sasínovou a Saint Anthony MC, jestli by pomohli s organizací. Řekli ano a v roce 2020 se uskutečnila první pouť,“ připomíná něco z krátké historie Motorkářské poutě na Antonínku Hana Brigita Reichsfeld.  Letos se organizace společně ujali Saint Anthony MC, nezávislí motorkáři, františkání, společenství RUAH a řada dobrovolníků. 

Odjezd motorek po mši sv. a žehnání na výjižďku se zakončením na Babí hoře

Účastníci mezi sebou v sobotním odpoledni uspořádali sbírku pro kvadruplegika Ivana a od narození vážně postiženého Mirečka. Podařilo se vybrat rovných 30 000 Kč, které byly rozděleny rovným dílem oběma klukům. Darované peníze chlapci využijí k rehabilitaci, kterou nehradí zdravotní pojišťovny.

Lenka Fojtíková

Na skok v Holandsku II – obrázky ze skanzenu ZaanseSchan v Zaandamu

Součástí našeho zájezdu byla také návštěva holandského skanzenu v ZaanseSchans v Zaandamu. Návštěvníci zde mohou vidět lásku k tradicím a historii holandského národa. Obydlený skanzen vznikl po roce 1945 zrestaurováním zaanské vesnice z dob minulých. Následně sem byly převezeny další historické klenoty z Holandska.

Byly sem přemístěny stavby z okolí, jež by musely jinak být strženy, ale pro svou historickou hodnotu byly zachovány.  Kromě typických severoholandských zelenobílých dřevěných domků jsou zde k vidění také mlýny na lisování oleje, mlýn pilu a mlýn na hořčičné semínko. Ve ZaanseSchans se vrátíte asi o 150 let do minulosti. Součástí areálu je také muzeum dřeváků s ukázkami, jak taková typická holandská obuv vzniká. Na klidné projití tohoto skanzenu jsme ale neměli vůbec čas. Průvodce nás na prvním místě dovedl do tamní prodejny sýrů, kde bylo opět lidí jako „opic“. Celý areál jsem poté doslova proletěla rychlostí kulového blesku. A na závěr všeho s radostí využila toaletu, kde byly dva záchody pro mraky návštěvníků. Naštěstí v okamžiku mé potřeby tam vůbec nikdo nebyl a hlavně jsem měla kreditní kartu, protože paní, co to tam měla na povel, nepřijímala hotovost, takže se muselo platit kartou. Nevím, co bych dělala, kdybych kartu neměla, ale jisté je, že bych se bez karty doslova a do písmene po….la. Kartu jsem naštěstí měla! Hůře na tom byla moje spolusedící paní doktorka, která si kartu záměrně nechala doma, takže se na oněch toaletách nemohla vyčůrat… Nepočůrala se, i když byla mnohem, mnohem starší než já… Naopak já vím, že kdybych kartu neměla, tak mám gatě plné ho….n.

Platit kartou ostatně chtěli i v maringotce u Keukenhofu, kde jsem si koupila kornout holandských hranolek… No a právě z těch jsem se málem o dvě hodiny později podělala… No mazec to byl tento výlet do Holandska… Ale nakonec jsem se z toho všeho nepo….la a všechno dobře dopadlo a já už teď zase přemýšlím, kam vyrazím na další vélet!

První část mého povídání o zážitcích v Holandsku v dubnu roku 2022 najdete tady, kde je i odkaz na fotogalerii z Amsterdamu.

Na skok v Holandsku I – návštěva Keukenhofu aneb tulipány, kam se podívaš

O víkendu jsem si odskočila do Holandska. Byl to vlastně vánoční dárek. Kdo nemusíte květiny a neumíte žasnout nad nádherou stvořené přírody a probouzejícího se jara, tak dál nečtěte ani neotvírejte tuto galerii. Jsou to vlastně desítky fotek z holandského Keukenhofu, kam každoročně míří tisíce lidí z celého světa obdivovat tulipány. Ta zahrada ale zdaleka není pouze o tulipánech. Jeden celý pavilón je například věnovaný orchideím. Mně osobně se nejvíce líbily kytky vysázené přímo v lese, kterým protékal potůček, ale spíše to byl uměle vytvořený kanál, na což jsou ostatně Holanďané mistři.

Šok z odchodu P. Josefa Červenky

Ihned poté, co jsem se dozvěděla, že 13. 4. zemřel P. Josef Červenka, věděla jsem, že musím napsat vzpomínku na jeho nesmírně bohatý život. Podařilo se a byla zveřejněna ve Slováckém deníku a já ji zde s odkazem na originál kopíruji. Později napíši více osobního vzpomínání na tohoto výjimečného kněze a zveřejním fotky z dvaceti let našeho přátelství…

Jako blesk z nebe zasáhla věřící nejen na Slovácku zpráva, že 13. dubna zemřel P. Josef Červenka, rodák z Újezdce u Luhačovic.
„Jak je to možné? Vždyť ještě první úterý v dubnu sloužil mši svatou při tzv. Kruciátě za kněze na Svatém Antonínku!,“ ptali se mnozí. Jak rychle žil, tak rychle odešel, aniž by se stihl rozloučit s tisícovkami lidí, s nimiž se na pouti po této zemi setkal a sblížil. Narodil se 4. srpna 1968 v Uherském Hradišti.

Na kněze byl vysvěcen 22. 6. 1996 v Olomouci. Zatímco někteří kněží slouží na jednom místě dvacet i více let, P. Červenka byl často překládán do různých farností. Coby kněz sloužil ve Slavičíně, Bílovicích u Uherského Hradiště, Březolupech, Vyškově, Krásensku, Rychtářově, Studnici, Šternberku, Domašově u Šternberka, Horní Loděnici, Mladějovicích, Morkovicích, Pačlavicích, Počenicích, Prasklicích, Lidečku, Soběchlebích u Hranic, Blazicích, Paršovicích a Hlinsku.

Nereptal a tam, kam byl povolán, přicházel s otevřeným srdcem na dlani a obrovskou dávkou energie, kterou rozdával všem, s nimiž se setkal. Všude zanechal nezapomenutelnou stopu v budování společenství. Nepatřil mezi kněze stavitele a údržbáře budov. Když nedávno opravoval faru a chtěla o tom napsat jedna novinářka, řekl: „O tom nepiš! To není důležité!“

Měl rád lidi, a proto jimi byl stále obklopen. Velkolepé byly farní plesy, na jejichž organizaci se podílel. Obnovoval již zaniklé poutě, ale zakládal i nové. Jistě není bez zajímavosti, že přestože po nějakém čase z místa odešel, jeho dílo žilo dál, i když už tam fyzicky nebyl.

V době, kdy působil coby kaplan v Bílovicích u Uherského Hradiště, založil jednou po návratu z Medžugorje novou pouť na Svárov, kam přivezl právě z Medžugorje sochu. Poté tam začal s věřícími každého pětadvacátého v měsíci putovat. A putuje se tam dodnes, i když P. Červenka už dávno sloužil na jiném místě rozlehlé olomoucké arcidiecéze.

Ve Šternberku zase obnovil Hromniční pouť matek. A v čase, kdy ho kněžská služba zavála do Morkovic na Vyškovsku, byl u obnovení putování na Křéby, které bylo zrušeno koncem 18. století za vlády císaře Josefa II. S mladými přitom vytrvale jezdil už od svých bohosloveckých let to Medžugorje, a aby to nebylo líto těm dříve narozeným, tak tam duchovně doprovázel i je.Miloval poutní místo na Svatém Antonínku, kde spolu s dalšími spolubratry založili před třinácti lety tzv. Kruciátu za kněze. Přestože v posledních letech sloužil až v Soběchlebích, pokud mu to povinnosti dovolovaly, přijížděl se na Antonínek s ostatními knězi Slovácka modlit za všechny kněze každé první úterý v měsíci. K založení Kruciáty je inspirovalo tragické úmrtí jednoho jejich spolubratra. Jeho vzorem byl P. Antonín Šuránek, kterého ve svých promluvách na Antonínku často vzpomínal. Téměř nikdy proto nechyběl ani v listopadu při připomínce úmrtí tohoto kněze v jeho rodišti v Ostrožské Lhotě. Otec Josef si nikdy na nic nehrál.

Patřil mezi lidi, o kterých se říká: „Co na srdci – to na jazyku. A to se samozřejmě některým lidem nelíbilo a občas za to sklidil i kritiku. Jak ale tvrdí stará moudrost: „Není člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.“ P. Josef Červenka svůj kněžský život nežil, aby se někomu zalíbil, ale aby vedl lidi k Bohu. Jak? Bez sladkých řečí, ale v pravdě.V době lockdownu se neschoval za tlustými zdmi fary, ale sloužil lidem a uděloval svátosti, i když to nebylo povolené a mohl proto skrze udání čekat postih. Neodpočíval ani o své dovolené. Místo, aby vyrazil k moři nebo někam za exotikou, pořádal od roku 2009 tzv. Dovolené rodin.

Vloni se jí ve Velkých Losinách zúčastnilo bezmála sto lidí. Na programu byly nejen výlety a koupání, ale každý den slavení mše svaté, pro zájemce svátosti smíření i duchovní přednášky zvlášť pro ženy a muže. Manželé Tamara a Marián Margholdovi tehdy řekli: „Zúčastnili jsme se snad už podesáté. Jeden z hlavních důvodů, proč se vracíme, je otec Josef. Za tu dobu jsme poznali, jaké jsou jeho hluboké kvality,“ shodli se manželé.

„Otec Josef byl ryzí, hluboký, ale přitom s ním byla také pořádná sranda. Navíc uměl nádherně zpívat, a když se něco slavilo, neměl problém navařit obří hrnec vynikající polévky, kterou nakrmil farníky i hosty,“ vzpomínají jeho přátelé.

Říká se, že je každý nahraditelný. Zůstává otázkou, jaká ta náhrada je. Až čas ukáže, jestli se najde další takový nadšenec, který bude na dovolenou jezdit s bezmála stovkou účastníků rodin ze všech koutů Moravy, jimž se bude po celou dobu plně věnovat. Mnozí z těch, kdo ho poznali blíže, tvrdí, že po něm zůstane velká díra.

Rozloučení se zemřelým P. Josefem Červenkou se uskuteční 23. 4. v 9.30 hod. ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Soběchlebích u Hranic a poté ve 14.30 hod. ve farním kostele sv. Jana Křtitele v Újezdci u Luhačovic.

Po mši svaté a posledním rozloučení bude jeho tělo uloženo do kněžského hrobu na místním hřbitově. Pozůstalí prosí o vzpomínku v modlitbě. A to bylo také posledním přáním zemřelého. Pouhé čtyři dny před svou smrtí prosil návštěvu v nemocnici, aby všem vyřídila, že prosí o modlitbu.

Autor: Lenka Fojtíková pro Slovácký deník

A tady se můžete podívat na záznam z pohřbu P. Červenky...

O jednom úžasném setkání s dobrými lidmi v Uherském Ostrohu

Fotit dnes někoho není jen tak. Člověk musí od dotyčného dostat souhlas a oslovení musí mít také odvahu pustit cizího člověka do svého domu. Zvlášť když se jedná o focení maminky, která už tráví vlastně celý den v posteli a potřebuje trvalou péči. Přesto se mně jeden takový souhlas podařilo tento týden dostat.  A bylo to jedno z těch úžasných setkání, na která se nezapomíná, i když jsme se s rodinou, kam jsem zamířila, do té doby vůbec neznali.

Hned mezi dveřmi mne manželé Jana a Karel Jančaříkovi přijali, jako kdybychom se znali dlouhé roky. Stejně vstřícná byla i jejich maminka Anna Hráčková. Při focení se usmívala a nebránila se ničemu. Nakonec mně prozradila, že druhý den oslaví pětaosmdesáté narozeniny.

Fotky vyšly, tak jsem jim ty nejlepší poslala. A poté do mé mailové schránky dorazil od paní Jančaříkové – dcery pětaosmdesátileté oslavenkyně, mail, který si zde dovolím zveřejnit:

Dobrý večer,
děkujeme nejen za fotky ale i za milé setkání s Vámi! Při večeři se mamka začala usmívat a říkala: „To byl nejlepší dárek!“ Tak jsem chtěla vědět: Který?“ „No to, že jste sem pozvali tu fotografku! To bylo bezva ,“ řekla maminka.

 Ještě vloni v létě byste si s mamkou popovídala o vědě, vesmíru, novinkách v moderních technologiích atd. Celý život jí zajímaly všechny technické vymoženosti světa. Nedávno chtěla vidět pořad o Tokamaku nebo přestavbu plavebních komor v Panamském průplavu. K osmdesátinám jsme jí dali chytrou televizi a ona ji opravdu využívala.

Jako  malou holku mě brávala na strojírenské veletrhy do Brna a ukazovala a vysvětlovala mi třeba, jak funguje tryskový tkalcovský stav. A jak nám ten nápad ukradli Japonci.

Když chodila do školy, přišel za jejími rodiči pan ředitel Dušek a přemlouval je, aby ji dali studovat. Bohužel, mohli dát na školu jen jednu dceru. Mamka musela v patnácti do fabriky… Teta se vyučila v Prostějově švadlenou a celý život nás obětavě „obšívala“. Ušila mi i moje svatební šaty. Mám je schované, občas se v nich před zrcadlem točí vnučka…

Ještě jednou děkujeme a ať se Vám daří!

Jana a Karel

Pětaosmdesátiletá Anna Hráčková z Uherského Ostrohu měla z fotografování radost a mně udělalo radost setkání s touto úžasnou ženou i její dcerou Janou a zetěm Karlem. Doopravdy to bylo jedno z krásných setkání, na která se nezapomíná. Foto: Lenka Fojtíková

No není to krásné? V takových okamžicích si člověk uvědomí, že to, co dělá, má fakt smysl… Více jsem o tomto úžasném manželském páru z Uherského Ostrohu, který se stará nejen o výše zmíněnou maminku, ale také tatínka, psala pro Charitu Uherské Hradiště, tady

Lenka

Zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie

Také ve Šlapanicích byly v pátek 25. března zasvěceny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie Ukrajina a Rusko. Do tamního kostela přijel na tuto slavnost P. Pavel Dokládal, který právě zde před čtyřiceti lety nastoupil na místo duchovního správce a poté ve Šlapanicích od roku 1989 vedl Fatimský apoštolát. Více o životě P. Dokládala, který letos 3. března oslavil 70. narozeniny, najdete zde. A o tom, proč vlastně papež, biskupové a ostatní kněží Rusko a Ukrajinu zasvěcovali Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, se dozvíte zde. Zpravodajský článek o zasvěcení v brněnské diecézi potom najdete ve středeční vydání Katolického týdeníku.

Řeholní sliby sestry Edity v kostele Těšitelek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Rajhradu

V sobotu jsem se zúčastnila výjimečné události v kostele Božského srdce Páně v Rajhradu. Šestadvacetiletá rodačka z Horního Poříčí na Blanensku Věra Holasová, řeholním jménem sestra Edita, skládala své sliby. Je členkou Kongregace Těšitelek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která sídlí právě v Rajhradu. Kromě kláštera je v tamním areálu také Hospic sv. Josefa a Dům Matky Rosy, kde mohou lidé důstojně dožít svůj pozemský život.

Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc Ukrajině!!!

Když jsem viděla, jak obrovskou vlnu solidarity vzedmulo napadení Ukrajiny Ruskem a lidé se okamžitě snažili pomáhat, jak jen mohli, táhlo mě to vyrazit s některým autem naloženým humanitární pomocí na hranice Slovenska s Ukrajinou. Chtěla jsem totiž na vlastní oči vidět, jestli se skutečně všechny věci, které lidé přináší nejrůznějším organizacím, jednotlivcům, obcím a městům, dostanou k těm nejpotřebnějším – lidem prchajícím z Ukrajiny.

Jak se tam ale dostat, že? Měla jsem štěstí, že se mně podařilo získat kontakt na velitele jednotky Sboru dobrovolných hasičů Otrokovice Martina Vybíralíka, o němž jsem se dozvěděla, že na hranice s Ukrajinou poveze první březnovou sobotu pomoc. Zavolala jsem mu, on řekl, že si to musí nechat projít hlavou a večer se ozval, že mohu jet.

V sobotním ránu jsme spolu sedli u Muzea Harley Davidson v Otrokovicích do jeho auta, za kterým měl zapřažený velký vozík zcela zaplněný polystyrenem. Za jízdy mně vysvětlil, že se zkontaktoval s dobrovolníky na ukrajinské hranici a ti mu řekli, co je aktuálně zapotřebí. Právě polystyren chtěli pro lidi, kteří čekají i více než 24 hodin ve frontě na hranicích, aby si na něj mohli sednout anebo i stát, protože je to skvělá izolace proti zamrzlé zemi. Vnitřek auta až po střechu zaplnily deky, spacáky, karimatky, hygienické potřeby, power banky, české SIM karty, čelové svítilny, sladkosti a další potřebné věci. S žádostí o pomoc se obrátil i na Město Otrokovice. Kromě jeho auta spolu s námi z Otrokovic směrem k hraničnímu přechodu Ubľa zamířili také podnikatel a majitel zmíněného muzea Richard Harley Banát a David Nedbálek. I oni jeli s auty napěchovanými potřebnými věcmi.

V malé vesničce Ubľa, která leží tři kilometry od hranic s Ukrajinou, jsem o pár hodin později na vlastní oči viděla, jak jdou věci, které posíláme na pomoc Ukrajině, přímo do rukou konkrétních žen a dětí na útěku. Ve stanech byly trvanlivé potraviny, z nichž si mohl každý příchozí vybrat, co chtěl. Dobrovolníci ale každému připravovali také tašku jídla hygienických potřeb na další cestu do nejrůznějších měst a států celé Evropy, kam lidé před válkou utíkají. Z dalších potravin připravovali teplé jídlo i nápoje. Rozdávali deky, spacáky, přikrývky, karimatky i power banky a české SIM karty. A stále ze skladu přinášeli nové věci a doplńovali to, co rozdali. Několikrát jsem slyšela: „Vy jste z České republiky? Děkujeme za obrovskou pomoc a podporu! Díky, díky, díky…“

Slyšeli jste doma v teple „zaručené“ zprávy, jak jsou na hranicích také muži a movitě vypadající lidé, kteří na běžence vůbec nevypadají? Nevím, jak to vypadá na jiných hraničních přechodech s Ukrajinou, ale v Ubľe jsem nikoho takového nepotkala. Zato jsem viděla ženy – matky i babičky s třemi, ale třeba i pěti, malými dětmi okolo sebe. Každá nesla jednu, maximálně dvě tašky a někdo si vedl také pejska.

Hodně se mne dotkla návštěva kulturního sálu, kde uprchlíci mohou přespat a nabrat trošku sil než je pro ně zajištěný odvoz dál do vnitrozemí Slovenska. Většina z běženců ale míří do jiných států. Česká republika má v Ubľe stánek, ve kterém se nabízí odvoz do naší země. Chtěli jsme někoho vzít s sebou, ale o převoz do Zlínského kraje neměl nikdo zájem. V naší zemi většina Ukrajinců míří do Prahy a Brna, kde mají rodiny a známé. Nejvíce Ukrajinců ale chce do Polska. V onom sále noclehu a odpočinku na člověka dopadla jakási tísnivá atmosféra, která se jakoby vznášela ve vzduchu.

A není se čemu divit. Ti lidé ze dne na den kvůli válce opustili své domovy a odešli do neznámých zemí obyčejně jen s taškou nejpotřebnějších věcí. Mluvila jsem s duchovním správcem Řeckokatolické charity Prešov Jozefem Gačou, který v Ubľe pomáhal s humanitární pomocí uprchlíkům. Ten mně řekl, že je moc těžké příchozí přinutit, aby se najedli, dali si nějaké teplé jídlo a nápoje, které pro ně připravili dobrovolníci. „Proč? Na Ukrajině se totiž šíří dezinformace, že je tady chceme otrávit právě jídlem. Je to strašné, ale je to tak,“ říká kněz.

Kluci z Otrokovic, když vykládali přivezené věci, se zase dozvěděli, že se za hranicemi Slovenska prodává na Ukrajině jeden litr nafty za našich tisíc korun. Dovedete si představit, že když zaplníte nádrž většího auta, tak vás to vyjde na 80 000 Kč? Docela nepředstavitelné, že? A bez nafty a benzínu není možné nikam jet, i když máte auto…

Původně jsme chtěli na hranicích někde přespat. Nakonec jsme se všichni shodli, že pojedeme zpět domů. V Otrokovicích jsme byli zpět po třiadvacáté hodině a mne potom ještě čekala necelá hodinka cesty domů do Blatnice. Pro mne mise splnila účel. Viděla jsem na vlastní oči, že se k potřebným skutečně dostane to, co jim lidé díky materiálním sbírkám nejrůznějšího druhu věnují.

Řeckokatolický kněz Jozef Gača mně ale při loučení řekl: „Největší vlna uprchlíků nás teprve čeká. Je třeba, aby pro všechny lidi, kteří z Ukrajiny utíkají před válkou, byla stále zajištěna materiální pomoc a dostatek dobrovolníků ochotných pomáhat. To je moc důležité,“ upozorňuje kněz. Jistě je potěšující, že jsem o víkendu v Ubľe narazila hned na několik dobrovolníků z České republiky. Pomáhal tam mladý manželský pár z Brna i čtyři mladí lidé z Českých Budějovic.

Na závěr bych chtěla poděkovat Martinovi z Otrokovic, který o mně až do minulého týdne nevěděl vůbec nic. Že měl odvahu vzít cizí ženskou na tolik hodin do auta. Martine, moc děkuji, moc si toho vážím!!!