Moje druhá návštěva Red Canyon aneb Izrael v roce 2019 – díl II.

Když jsem se v roce 2017 poprvé chystala na vlastní pěst vyrazit do Eilatu na jih Izraele, tak jsem už doma věděla, že nechci celou dobu ležet jen u moře. Chtěla jsem si zajet do Red Canyonu, Timna parku a v plánu jsem měla také návštěvu podmořské observatoře.

Red Canyon mne tehdy vyšel na pětadvacet dolarů a Timna park spojený s návštěvou ptačí rezervace a Coral Beach na rovných padesát dolarů. Následující rok jsem se žádným tímto směrem nevydala, protože jsem si říkala, že mám splněno a zaměřila se na jiné aktivity.

Letos jsem ale do Eilatu vzala kámošky Romču a Katku, a tak jsem jim doporučila, která místa by si rozhodně neměly nechat ujít. No a vzhledem k tomu, že byly holky v Izraeli poprvé, tak jsem je v tom nechtěla nechat samotné a dělala jim doprovod s případným komentářem, co jsem věděla. Návštěvu Red Canyonu zprostředkovanou nějakou cestovkou či jinou „organizací“ jsme zavrhly. Zašly jsme si na autobusové nádraží a zjistily, jak směrem k Red Canyonu jezdí veřejná doprava. No a busy jezdily docela často tam i zpět. Potěšující ale byla hlavně cena! Jedna cesta nás vyšla na 12,5 šekelů, což bylo dohromady pětadvacet šekelů a tedy diametrální rozdíl oproti pětadvaceti dolarům..

Další velkou výhodou bylo, že jsme si mohly samy vybrat čas, kdy tam vyrazíme, mohly si jít svým vlastním tempem s tím, že si zastavím a vše vyfotím v klidu aniž by mne tlačit dav turistů z autobusového zájezdu. Z Eilatu jsme vyjely v sedm ráno a první fotku jsem cvakla v 7:36 hod. – to bylo ihned poté, co jsme vystoupily z busu a zamířily do Red Canyonu. Spolu s námi vystoupil jeden manželský pár ze Slovenska a pár starších vědců z Německa – pán fotil výhradně všechny možné rostliny. No a dále jsme tam byly my tři holky z Moravy. Velmi záhy se naše skupinky vzájemně ztratily z dohledu, takže jsme si při případném focení „nezavazely“.

Fotky si můžete prohlédnout níže. Zpět jsme se všichni vraceli stejným busem ve dvanáct hodin. A užili jsme si to všichni. Je tam nádherně! Cestu doporučuji takto brzy ráno, protože o dvě hodiny později už na parkovišti stálo hned několik autobusů se zájezdy a řada automobilů, takže se Red Canyonem hrnuly davy lidí – bylo mezi nimi hodně studentů, proto bylo i mnoho křiku. To už jsme ale my odpočívaly o kus dál na poušti, kde jsme hledaly stín pod jedním ze stromů…

Myslím, že ty fotky mluví za vše. Rozhodně ale záleží na tom, kdy se do Red Canyonu člověk dostane, aby měl  pro focení dobré světlo. To je tak ale přece vždycky a všude, že?

Všechny zdravím a přeji, abyste také měli stále chuť cestovat a poznávat neznámá místa. Je ale dobré se vracet i na místa známá, protože vždy je vše možné vidět v jiném světle, s jinými lidmi a za jiných událostí…

Text a foto: Lenka Fojtíková


Oslava sedmdesáti let nezávislosti současné lokality města Eilat aneb Izrael v roce 2019 – I. díl

Poprvé jsem se do Eilatu s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair vydala v březnu roku 2017. Tehdy jsem se tam seznámila s rodačkou ze Slovenska Denisou Kováčikovou, která zde žije už více než dvacet let a pracuje pro izraelskou pobočku ministerstva turismu v Eilatě. Právě díky ní jsem se poprvé dostala na výročí nezávislosti území, na kterém s neuvěřitelnou rychlosti vyrostlo turistické letovisko Eilat.  Věděla jsem, že letos si bude město připomínat sedmdesáté výročí. Ve chvíli jsem ale na podzim kupovala letenku, neměla jsem tušení, kdy to bude.

Když jsem letos přiletěla 14. března na letiště Ovda a Denisa mně hned po příletu hlásila, že právě v tento den se slaví sedmdesáté výročí, neváhala jsem ani chvilku a hned se rozhodla, že u toho musím být! Neodradila mne ani představa šílených bezpečnostních opatření, která jsem absolvovala v roce 2017. Tehdy musel každý návštěvník oslavy u památníku Um Rašraš projít rámem a ukazovat doklad totožnosti. Letos se ale nic podobného nekonalo. Návštěvníci byli vpouštěni bez prohlídek, jak přicházeli, takže nedocházelo k žádným zdržením. Možná tomu tak bylo před třemi lety proto, že se oslav zúčastnil i izraelský premiér.

Eilaťané připravili doopravdy důstojnou oslavu, které měla spád a bylo stále nač koukat. Nechyběly samozřejmě proslovy politiků, kterým jsem samozřejmě nerozuměla, protože byly v hebrejštině, ale nebyly dlouhé, takže program, který zakončil velkolepý ohňostroj nad mořem, byl pěkný a důstojný.

Docela dost mne dojímalo, když jsem viděla černobílé fotografie, které jsem znala už ze své první návštěvy Eilatu, kdy jsem navštívila zdejší muzeum, zasazené v barevných efektech, které připomínaly velmi krátkou historii tohoto města. Uvědomila jsem si, jak je židovský národ pracovitý a co všechno zde na tomto místě dokázal vybudovat za tak krátkou dobu. Jak ale zdejší lidé neusnuli na vavřínech a dál se město neuvěřitelně dynamicky rozvíjí a jde dopředu. V Evropě bychom asi jen těžko hledali město, jehož historie má pouhých sedmdesát let… A tak pokud Vás to zajímá, můžete mrknout na fotky, jak tato oslava probíhala.

A tady je něco z moderní historie tohoto místa:

Za izraelské války za nezávislost byla lokalita současného Eilatu obsazena bez boje 10. března 1949 během operace Uvda. Nazývala se tehdy Um Rašraš (arabsky doslova Matka šustotu). Šlo o pouhou policejní stanici v neosídlené poušti. Izraelští vojáci zde tehdy na znamení svého ovládnutí lokality vztyčili provizorní vlajku. Tu tehdy vojáci vyrobili z bílého trička, na které vlajku nakreslili inkoustem.   K samotnému založení Eilatu došlo roku 1951. Status města získal roku 1959. V roce 1967 začala pod vedením egyptského prezidenta Gamala Násira námořní blokáda Eilatu (Egypt tehdy blokoval Tiranskou úžinu). což byl důvod pro rozpoutání šestidenní války.  Eilat byl terčem palestinských teroristických útoků jen jednou, 29. listopadu 2007, kdy byli v místní pekárně zabiti tři Izraelci. Historie Eilatu ale sahá samozřejmě mnohem do hlubších dějin. Toto místo je zmiňováno ve Starém zákoně jako jedna ze zastávek Izraelitů při pochodu z egyptského zajetí. Eilat se totiž nacházel v království Edóm, které dobyl izraelský král David.  O Eilatu je několikrát zmínka ve Starém zákoně v 2. knize Královské, verše 14, 21 – 22: „Všechen judský lid pak vzal Azarjáše, kterému bylo šestnáct let, a dosadili ho za krále po jeho otci Amasjášovi. On vystavěl Élat a navrátil jej Judovi, poté co král Amasjáš ulehl ke svým otcům.“  A dále potom ve verši 16, 6: „Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes.V římských i byzantských dobách byl Eilat využíván jako přístav, kudy proudila především měď z nedalekých dolů v Timně. V roce 1 116 jej dobyli křižáci, v roce 1 167 ho získal Saladin, načež toto město postupně ztrácelo na významu. Dnes je zde Timna park, který připomíná slavnou dobu tohoto místa a každoročně sem míří desetitisíce návštěvníků z celého světa.

Text a foto: Lenka Fojtíková




Exorcista P. Elias Vella: Sociální sítě přivádějí lidi do izolace

Od třetího do sedmého března vedl v poutním domě Stojanov na Velehradě katolický kněz z řádu minoritů P. Elias Vella z Malty exercicie na téma vnitřní uzdravení. V náročném programu si udělal čas na rozhovor, který se točil o změnách v Evropě i proměně světa díky novým informačním technologiím. Když jsem s tímto vzácným mužem dělala rozhovor přesně před patnácti lety v době, kdy Česká republika i Malta vstoupily do Evropské unie, věřil, že si Malta zachová tradiční postoj k interupcím i rozvodům. Rozvod a interupce zde byly totiž ještě v roce 2004 zakázané. Jeho vize se ale nenaplnily. Vyjádřil se také k vlně emigrantů, kteří v posledních letech proudí do Evropy a změnám díky novým informačním technologiím a životem na sociálních sítích. 

Zhruba třicet let cestujete po celém světě. Za tu dobu jste měl možnost poznávat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích proměnil?

Vidím, že během posledních třiceti let jsou změny ve světě velmi radikální. Nejen z duchovního pohledu, ale také z politického a sociálního. Vytvořili jsme sjednocenou Evropu a Evropská unie opravdu přináší velkou změnu mentality v celé Evropě. Dříve si každý národ chránil svou jedinečnost, kulturu a svým způsobem i svůj lid. Dnes jsou evropské národy otevřené k pronikání různých kultur, vlivů a typů národností lidí.

Není to tak, že Evropská unie chce potlačit to, co bylo pro konkrétní národy originální a výjimečné?

Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla jednotlivé národy záměrně potlačit, ale určitým způsobem k tomu vlastně dochází. Uvedu takový příklad z mého malého ostrova. Malta byla vždy nejen z duchovního pohledu, ale i kulturně proti potratům a rozvodům. Ale protože zde byl obrovský tlak z EU, který změnil mentalitu mého národa, Malťané se nakonec rozhodli a souhlasili s rozvodem i interupcí.

Jak k tomu došlo?

Když se dělalo hodnocení zdravotní péče v různých národech Evropy, tak se Malta umístila na dvacátém sedmém místě, což bylo hodně nízké hodnocení. Důvod, který se uváděl, byl, že zde nejsou povolené potraty. Vytváří se vlastně takové povědomí, že se v nemocnicích nenabízí možnost potratů, a proto máme nízkou zdravotní péči. Tímto tlakem se mění mentalita. Lidé si říkají, aby byla Malta lépe hodnocena v rámci evropské zdravotní péče, je nutné souhlasit s potraty. Přestože je zde svoboda, tak existují nátlakové skupiny, které mění kulturu a myšlení národů.

Myslíte si, že může obrovská neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnuli do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny například v Anglii, Francii a Německu už dvě generace zpět, kde se děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Obecně byla emigrace problémem po celou historii lidstva. Možná ale nešlo o až tak intenzivní problém jako během posledních let.

Proč?

Ze dvou důvodů. Emigraci můžeme rozdělit do dvou oblastí. První skupina lidí jsou ti, kteří mají pas a emigrují do různých zemí EU, protože hledají práci. Potom je zde druhá skupina lidí, kteří ze svých zemí utíkají z různých důvodů. Ať už jsou politické či diktátorské. Prakticky to vytváří velkou revoluci na mnoha místech. Zmínila jste se o Německu, Francii, Anglii, ale vlastně každý národ má svůj problém. Možná ne se stejnou intenzitou, ale jiný. Když se vrátím na můj malý ostrov Maltu, tak v našem městečku, kde žije okolo čtrnácti tisíc obyvatel, navštěvují základní školu děti z třiceti čtyř národností a tedy i jazyků. Maltské děti se takto stávají minoritou, menšinovou částí uprostřed dětí, které sem přicházejí z různých národů. To přináší revoluci ve způsobu vyučování a v kultuře. Učitelé už například nemohou vyučovat v maltštině, ale v angličtině, aby jim rozumělo více dětí z různých národností. Ve zdravotnictví a na všech stupních dalších škol je také více národností. Neříkám, že všechno je nevýhodou. Tato promíchanost národů, kultur a jazyků má i své výhody. Může obohacovat, ale na druhé straně nemůžeme přehlížet i velké nevýhody. Zvláště, když tento vývoj není přirozeně postupný, ale stal se náhle a bez očekávání. Potom je zde problém lidí, kteří přicházejí a jsou bez dokladů a tedy i bez totožnosti. Nevíme, kdo jsou. Mnozí jsou dobří lidé, ale jsou mezi nimi přimícháni i zločinci, kteří by ve své zemi byli ve vězení. Jak říká papež František, nemůžeme je nechat zemřít uprostřed moře, ať už se jedná o kohokoliv. Na druhé straně nemůžeme ignorovat, že mohou přinášet problémy tam, kam přicházejí.

Muslimové, kteří míří do Evropy, se nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě zachovávají svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Ano, je to velmi nebezpečné, protože mnoho muslimů, bohužel, očekává, že se přizpůsobíme jejich mentalitě a náboženství, nikoli naopak. Například Paříž je již muslimská. Londýnský starosta je muslim. Totéž se děje v Německu a na mnoha jiných místech Evropy. Je to problém, protože se vytváří ghetta. Samozřejmě, že mají právo na své školy, vzdělání, mešity, ale nemohou vytvářet tlak, aby nás jejich kultura ovlivňovala.

Pokud jich ale bude víc a více, tak začnou podle své kultury vytvářet i zákony…

Jistě! Pokud se budou stávat většinovou společností, budou tlačit na to, a můžeme říct, že budou mít právo vytvářet tyto zákony, a Evropa se bude stávat muslimskou a nebude již křesťanskou.

Vidíte z této situace cestu ven?

Myslím si, že Evropa s tímto problémem zatím nezačala vážně pracovat. Je spousta diskuzí a debat, ale prakticky přistávají emigranti v Itálii, na Maltě, Andalusii, ale Evropa jako kdyby nechtěla tento podíl. Myslím si, že Evropa se tímto zatím nezabývá. Není žádná seriózní studie o problému, aby se šlo do kořenů a zjistilo, proč lidé odcházejí ze svých zemí. Samozřejmě tam jsou možná diktátoři, ale myslím si, že by bylo lepší jim pomáhat v jejich vlastních zemích, než aby přišli sem a dostávali pomoc až tady.

Často zaznívá, že muslimové jsou v pohodě a obavy můžeme mít pouze z těch, kteří se radikalizují. Není přesto třeba mít obavy z toho, že děti našich dětí budou už jako křesťané pronásledováni, jako tomu bylo třeba za starého Říma?

Nemůžeme říct, že všichni muslimové jsou radikálové a fundamentalisté. Skupina radikálů a fundamentalistů jsou vlastně minoritou i v muslimské kultuře. Kázal jsem v mnoha muslimských zemích, například v Pákistánu, Ázerbajdžánu,Indonésii a zjistil jsem, že muslimové jsou velmi přátelští a spolupracují. Problém spočívá v tom, že nevíme, jaký typ muslimů v našich zemích přijímáme. I my máme vlastní zločince a mafii. Nepotřebujeme k našim problémům přidávat teroristy. Nevíme, kdo jsou ti, kdo k nám přicházejí. Na první pohled mohou vypadat jako velmi slušní a jemní lidé, ale nakonec se mohou projevit jako teroristé, kteří udělají chaos.

Za osmasedmdesát let vašeho života se ale také velmi proměnil svět v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve službě kněze a exorcisty?Proměnily se s vývojem techniky problémy lidí?

Musím říci, že ano. Nemohu popřít mnoho výhod a obohacení lidstva skrze nové informační technologie. Tento technický svět ale přinesl i mnoho nevýhod. Sociální sítě například paradoxně až komicky  přivádějí lidi do izolace. Člověk komunikuje s lidmi, kteří jsou vzdáleni, a uzavírá se vůči těm, kteří jsou blízko. Vzpomínám si, že před mnoha lety, když jsem například cestoval autobusem, lidé spolu mluvili, sdělovali si své zážitky ze života. Nyní je v autobuse dokonalé ticho. Všichni mají v rukou své mobily a nikdo s nikým nemluví. Jdete do restaurace, kde je vidět rodina, která čeká na oběd a nikdo s nikým nemluví. Všichni komunikují s někým vzdáleným skrze svá zařízení. Vytváří se tak izolace. Dnes je to velký problém pro rodiče. Vzpomínám si, když rodiče dětem říkali, že musí být v devět hodin doma. A i kdyby dnes děti byly v šest hodin doma, před sebou mají celý svět. Bez jakýchkoliv těžkostí chatují, s kým chtějí. Rodiče nad svými dětmi prakticky ztrácejí kontrolu. Sdělovací prostředky jim dávají příležitost vidět a slyšet všechno. Zcela mění mentalitu. Například dnes vzniká pohroma kvůli pornografii. Skrze sociální sítě dochází k rozdělení v rodinách.

A jak se konkrétně tyto skutečnosti dotkly vaší služby?

Například, co se týká mé služby kněze a exorcisty, vím, že mnoho mladých lidí ze zvědavosti brouzdá na webových stránkách týkajících se okultismu, spiritismu a satanismu. Nejenže něco vidí, ale ze zvědavosti dokonce tyto věci zkouší, protože na webu je podrobný popis toho, co mají dělat. Nemůžeme nevidět určité výhody techniky a sdělovacích prostředků, ale na druhé straně také určitou katastrofu, kterou vytvářejí zvláště u nezralých lidí. Ať už jsou mladí nebo dospělí a starší. Je to vlna, kterou nelze zastavit. Záleží na tom, jak budeme vychovávat lidi v používání sociálních sítí a sdělovacích prostředků.

Nevím, jaká je situace na Maltě, ale v České republice se i na tradičně zbožném Slovácku začínají vyprazdňovat kostely. Co by měli křesťané dle vašeho mínění dělat, aby zapalovali ty, kteří ještě Boha nepoznali?

Jedná se o problém v celé Evropě. Ano, kostely se vyprazdňují. Co dělat, abychom přivedli lidi zpět? Nemyslím, že je to snaha přivést je zpět, ale je to otázka radikální změny našich pastoračních přístupů. Ježíš nám říká, že pokud se jedna ovce zatoulá, nechej devadesát devět a vyhledej tu, která se ztratila. My dnes žijeme v naprosto opačné situaci, kdy jedna ovce zůstala a devadesát devět se zatoulalo. Naše pastorační přístupy jsou ale stále zaměřeny na přivedení jedné ztracené ovce, místo abychom vytvářeli pastorační aktivity, kdy vyjdeme a budeme hledat těch devadesát devět ztracených ovcí a o ně se starat. Není to jednoduché, protože musíme úplně změnit styl pastorace. Jsou to takové nové pokusy. Nemohu žádat lidi, aby přišli, a potom je teprve evangelizovat. Musíme je evangelizovat tam, kde se nacházejí, protože už nejsou mezi námi. Toto je oblast, kterou musíme prozkoumávat a myslím si, že papež František jde tímto směrem. Nemůžeme se držet našich tradičních zbožností například ke svatým. Jsou dobré, když jsou lidé uvnitř církve, ale jak budu evangelizovat sdělovací prostředky, lidi v továrně a na řadě dalších míst? Není to jednoduché, protože musíme hledat nové pastorační metody a přístupy. Nelze říct, co jak dělat šablonovitě. Je třeba se nad tím více zamyslet.

Mimo jiné sloužíte také jako exorcista. V dnešní době by někdo mohl říct, že tato služba patří do středověku. Co byste těmto lidem řekl?

Těmto lidem bych řekl, že až budu mít další exorcismus, aby přišli a zúčastnili se ho.

Doopravdy?

Myslím to vážně! I někteří kněží jsou velmi pochybující a skeptičtí k existenci ďábla, tak jim říkám, aby se se mnou zúčastnili modlitby exorcismu. Když potom vše vidí, změní své myšlení.  Častokrát, když s tím nemají zkušenost, si myslí, že zlý neexistuje, nebo že přeháníme. Mnoho lidí, kteří tuto zkušenost udělali, řeknou: „Předtím jsem tomu vůbec nevěřil, ale nyní vím, že je to realita.“ Také lidem říkám: „Dobře, nevěříte v ďábla, tak se aspoň podívejte na zlo, které je kolem vás a začněte proti němu bojovat. Když se do toho člověk trochu ponoří, zjišťuje, že zlo není jen abstraktní, ale existuje za tím ještě něco více.

Lenka Fojtíková pro www.konzervativninoviny.cz
Překlad: Václav Čáp

Katolický kněz P. Elias Vella OFMConv se narodil na Maltě (*28. 2. 1941). Už od svých osmi let dostával soukromé hodiny latiny a filozofie. V necelých třinácti letech vstoupil do františkánského řádu. V patnácti letech nastoupil roční noviciát v italském Assisi. Po filozofických studiích a teologických studiích na St. Anthony’s College v maltské metropoli Valletta studoval v Římě, kde byl v bazilice Dvanácti apoštolů vysvěcen na jáhna. Kněžské svěcení přijal 30. 6. 1964 na Maltě. Poté se vrátil do Říma, kde pokračoval ve studiu dogmatické teologie, katechismu a pastorální teologie na Lateránské univerzitě. Po ukončení studií dostal nabídku zůstat v Římě a učit na univerzitě, ale dal přednost návratu na Maltu. Tam působil jako farář, provinciální představený a pedagog na vysoké škole. Počátkem devadesátých let minulého století byl pověřen službou exorcisty. Zhruba od té doby jezdí po celém světě a evangelizuje. Bezmála třicet let přijíždí několikrát ročně přednášet a sloužit do České republiky a na Slovensko. Je členem americké Asociace křesťanských terapeutů. V roce 1994 mu Sociální a kulturní institut v St. Paul’s Bay udělil zlatou medaili za službu Maltě a zvláštní přínos pro St. Paul’s Bay. Je autorem více než třiceti knih, které byly vydány nejen v maltštině, ale také angličtině, italštině, španělštině, portugalštině, češtině a slovenštině.  

P. Elias Vella, OFMConv. v poutním domě Stojanov na Velehradě, kde vedl počátkem března roku 2019 exercicie na téma vnitřní uzdravení.                                                                                                           Foto: Lenka Fojtíková

Katolický kněz P. Elias Vella, OFMConv. při adoraci v poutním domě Stojanov na Velehradě.
                                                                                                                                                                                       Foto: Lenka Fojtíková


P. Elias Vella, OFMConv. v poutním domě Stojanov na Velehradě, kde vedl počátkem března roku 2019 exercicie na téma vnitřní uzdravení.                                                                                                           Foto: Lenka Fojtíková

Karneval v Benátkách obrazem

Dlouhé roky bylo mým snem fotit světově známý karneval v italských Benátkách. Pracovní povinnosti mně to ale nedovolovaly. V době, kdy se v Benátkách slaví karneval, probíhají totiž na Slovácku oslavy fašanku. V nejrůznějších obcích na Hodonínsku i Uherskohradišťsku jsem vše dokumentovala dvacet let.

Po dvaceti letech se mně podařilo splnit si sen a vyrazit na masopustní veselí do Itálie. Sny jsou totiž od toho, abychom si je plnili.  Přímo se k tomu nabízel čas volna, kdy mne neváží žádné závazky a také bezkonkurenční nabídka cestovní kanceláře CKMetal. Se značným předstihem se mně zde podařilo koupit zájezd i s doprovodem průvodce za neuvěřitelných 949 Kč. No nekupte to! V době, kdy jsem zájezd platila, jsem sice netušila, že se vynoří nepředvídané zdravotní problémy, ale nakonec jsem to dala. K této ceně ale ještě museli účastníci zájezdu zaplatit dalších 25 euro za vstup do Benátek a přepravu lodí z přístavu do města a zpět. Další variantou bylo, že si člověk zaplatil celodenní jízdenku na městskou přepravu, která vyšla na 30 eur a potom si mohl užívat individuálně přesuny po vodě uvnitř města, jak se mu zachtělo a jak mu to nával turistů dovoloval. Průvodkyni bylo ale ještě nutné zaplatit 3 eura za vstup do města.

Cesta byla docela drsná, protože se vyjíždělo v pátek v noci, v sobotu ráno jsem byla na místě, abych potom zhruba s desetikilovou brašnou techniky pobíhala po městě nějakých dvanáct hodin. Je pravda, že je v tom čase započítáno i nekonečné čekání na loď, ale nakonec se mně podařilo vše přežít a tyto řádky píši po návratu z cesty už z tepla domova.

A proč mne Benátky tak lákaly a já z jejich vyhlášeného karnevalu chtěla mít fotky? Mnozí mne sice odrazovali a sdělovali svůj názor, jak tam bude lidí jako opic, jak to tam bude příšerné, ale já jsem na jejich „dobré“ rady nedala. Pravda také nebyla, že je v Benátkách šíleně draho, a že tam člověk jen za kafe zaplatí osm euro. Naschvál jsem se na to zaměřila a viděla jsem kávu v ceně od 2,5 euro do čtyř. Pořádný kus Tiramisu byl na náměstí Svatého Marka, což je něco jako náš Václavák, Staromák či Hrad, za rovných pět euro, což se mně vzhledem k lokalitě nezdá vůbec moc. Když vezmu v úvahu, že za některé zákusky v jedné nejmenované cukrárně v Uherském Hradišti či na Velehradě člověk klidně zaplatí i 70 Kč… Velký kus pizzy se salámem vyšel na 2,5 eura a cena menu se pohybovala od 10 eur výše… Kdo chce platit hodně, tak má samozřejmě možnost, ale šlo se najíst podle mého průzkumu i hodně levně…

Jeden dobrák mně před odjezdem udělal přednášku, jak dělají v Itálii hnusnou kávu. To mne fakt pobavilo hlavně, když nám paní průvodkyně už v autobuse řekla, že jistě všichni víme, že je v Itálii ta nejlepší káva na světě, a že jsou Italové velmi pyšní, že je presso jejich vynález. Jsem si říkala, že je docela škoda, že to neslyší onen muž, jemuž jsem nechtěla vyvracet jeho názor, protože on je někdy prostě nejchytřejší na světě a s takovými lidmi nemá smysl diskutovat natož jít do sporu.

Fór je v tom, že já si stejně dám raději čaj. Pokud bych ale byla zdravotně úplně ok, tak bych  asi cappuccinu a zmrzlině neodolala. Mým cílem této návštěvy Benátek ale tentokrát nebyly kulinářské zážitky! Na prvním místě jsem jela zdokumentovat karneval mým pohledem. Jak se mně to podařilo, můžete mrknout ve fotogalerii.

Jasně… Fotek je zase moc, ale když mně se líbilo docela dost masek, co se mně podařilo vyfotit, průvod dvanácti Marií, který patří k tradici karnevalu, jsem nemohla vynechat no a alespoň trochu pohledu na architekturu Benátek také. A už to bylo, že je těch fotek opět příliš. Možná ale tuto akci už nikdy fotit nepojedu, tak si říkám, proč by jich nemohlo být více, že?

Takže: Do přístavu jsme dorazili v devět hodin ráno. Měla jsem dojem, že jsme docela dost dlouho čekali na loď, ale zase taková hrůza to nebyla, protože podle informací ve fotkách jsem první snímek udělala v Benátkách v 10.30. Hodinu a půl jsem se při prohlídce městem držela průvodkyně a v okamžiku, kdy nám dala hodinový rozchod na oběd, a že kdo má zájem, může s ní potom pokračovat, jsem se rozhodla skupinu opustit.

Z domova jsem se totiž na karneval akreditovala. Docela mne překvapilo, že pořadatelům stačilo uvézt můj web. Vzhledem k tomu, že zde docela dost píšu i ocestování a hlavně zveřejňuji fotogalerie, jsem z toho neměla ani divný pocit. Je fakt, že ještě před deseti lety všichni chtěli při akreditaci kmenovou redakci, pro kterou člověk pracoval a novinářský průkaz. Nevím, jestli je to tak všude jako v Benátkách, že se časy mění, ale byla jsem za to docela ráda.

Vzhledem k tomu, že jsem stará škola, vytiskla jsem si mapku a vyznačila trasu, kudy se dostanu na akreditaci. Když to ale zkrátím, tak jsem prostě ten barák ve změti benátských uliček nenašla, což mne docela štvalo v okamžiku, kdy jsem čekala na průvod dvanácti Marií, což byl jeden z vrcholů druhého karnevalového víkendu v Benátkách. Kolegové novináři se mohli pohybovat v prostoru, kam jsem se nedostala a musela jsem zůstat trčet za špagátem. Vzhledem k tomu, že jsem neměla zkušenosti, tak jsem na Marie čekala přes hodinu, aby je borci, co je nesli každou zvlášť na nosítkách na molu pod podiem postavili na zem a dál už šla děvčata po svých… No co už… O průvodu Marií můž zpětně říct, že žádný zázrak to nebyl…. Tak ale je to jejich tradice, což chápu.  

Při čekání na průvod Marií se se mnou dala do řeči Inka, která mně prozradila, že je IT specialistka a pracuje v Milánu. Do Benátek se vydala stejně jako já na výlet. Dále prozradila, že má dvě dcery a ta starší má dvanáct let. Jakmile začal na podiu program, zprostředkovala jí prostředictvím mobilu přímý přenos. To bylo holčičího pištění radostí, že vidí, co mamka. Na mou otázku, kde je to lepší, jestli doma v Indii nebo v Itálii žena řekla, že v Indii, ale v Evropě více vydělává. Dále se mně pochlubila, že se vloni jela podívat do Prahy a moc se jí tam líbilo. Byla také v Paříži. No a potom už začal program a konečně jsem se dočkaly tolik vychvalovaného průvodu Marií…

V minulosti se takto každým rokem představovalo dvanáct nejkrásnější benátských dívek, které v tom roce dosáhly věku na vdávání. Podle paní průvodkyně Jany měly tehdy zhruba čtrnáct let. Věk v současné době vybraných dvanácti Marií je samozřejmě vyšší a jde vlastně svým způsobem o soutěž krásy. Vítězka má právo být poté tzv. andělem, který se spouští ze zvonice na náměstí San Marca na podium.

 Světově proslulý karneval má dlouhou tradici. Nejstarší dokument ve kterém se hovoří o nošení masek v Benátkách, pocházíz 2. května 1268. Ve středověku byl karneval plný nemravností, ale církev vždy na pár dní v roce zavřela oči a několikadenní oslavy mlčky tolerovala. Podle informací paní průvodkyně páchali ti, kdo se v dávných dobách převlékli za masky, různou trestnou činnost, která jim ale díky karnevalu a maskám procházela bez potrestání. Později byly zákony Benátek upraveny, takže už nebylo možné beztrestně vraždit či znásilňovat.

Karneval byl vždy pro chuďase i boháče. Navzdory tomu, že benátský karneval ohlašuje začátek půstu, neměl historicky žádnou přímou spojitost s náboženstvím a byl pouze nočním hýřením, pitím adíky bujarému veselí v kostýmech a maskách, kdy se smazávalo  sociální postavení. Přísloví totiž praví, že: „Pod maskou se král stane žebrákem a žebrák králem“.

V roce 1797 do Itálie dorazila Napoleonova armáda a tradice karnevalu byla přerušena kvůli obavám z výtržnictví a jiných rebelských skutků. Až o 182 let později byla tradice karnevalu v roce 1974 během benátského Biennale znovu obnovena a stala se z něj unikátní turistická atrakce. Od té doby se karneval koná vždy po tři víkendy před popeleční středou.

Od paní průvodkyně jsme se dále například dozvěděli, že je v Benátkách na čtyři stovky kostelů a zhruba stejný počet také různých mostů. Jedním z nejznámějších je Ponte di Rialto a patří k jednomu ze čtyř mostů (Ponte dell’Accademia, Ponte degli Scalzi, Ponte della Costituzione), které vedou přes  Canal Grande.

Dále jsme se také dozvěděli, že už v pradávných dobách měly v Benátkách oficiální živnost prostitutky. Pokud se jim podařilo, že při výkonu své „práce“ otěhotněly, byly při mnoha kostelích zřizovány sirotčince, kde se řeholnice staraly o tyto děti.

Ale zpět do současnosti. Fotky se mně nakonec udělat podařilo i bez akreditace, a když to shrnu, tak rozhodně nelituji, že jsem se na tuto cestu vydala. Benátky by mne ale určitě lákaly ještě k jedné návštěvě mimo karnevalový ruch, kdy bych si je užila touláním po nádherných uličkách a zákoutích, která často končí pár schůdky u vody a člověk se musí vracet.

Benátky prý člověk buď miluje anebo nenávidí. Já jsem si je zamilovala už při mé první návštěvě, kdy jsme zde měli přestup na další vlak směr Vídeň. Vraceli jsme se tehdy s manželem a naším starším synem, kterému bylo devět let, z dovolené na Sicílii.

Už tehdy vzniklo pár fotek starou Flexaretkou. Na místo činu jsem se tak včera vrátila po čtyřiadvaceti letech vybavena úplně jinou fototechnikou. Jsem ráda, že jsem vše přežila ve zdraví a jako bonus vznikly fotky, kvůli kterým jsem na karneval jela. Mám z nic radost. Návštěvu karnevalu všem doporučuji, i když tlačenice byla v některých místech doopravdy neskutečná a člověk téměř stál dlouhé minuty na místě. V jednom okamžiku jsem se docela dost bála, že pod masou turistů praskne jeden z mostů v přístavu.No však mrkněte na fotky a pochopíte, že nepřeháním. Každopádnějá jsem přežila a Benátky všem doporučuji!

Lenka 

Martin Černý: „Triatlon mně hodně dává, ale také bere“

Když jsem se v březnu roku 2017 v Eilatu seznámila s pracovnicí tamní pobočky ministerstva turismu Denisou Kováčikovou a chtěla s ní udělat rozhovor, tak se nejdříve zdráhala. „Napište raději o Martinovi Černém z České republiky! Letos tady vyhrál závod Israman, což je název pro železného muže,“ upozornila mne tato sympatická Slovenka, žijící dlouhé roky v Izraeli. Díky Denise jsem se po návratu domů s Martinem přes facebook spojila. Domluvili jsme se, že o něm napíšu, ale nakonec z toho sešlo. Vloni absolvoval v Eilatu závod Israman znovu a letos také. Zatímco vloni skončil ve své kategorii po defektu kola na čtvrtém místě, letos přivezl domů do Adamova u Brna medaili za druhé místo v kategorii 35 – 39 let. Závod absolvoval v pátek 25. ledna a já mu přes facebook fandila. Po návratu domů byl ochotný udělat rozhovor, který tady zveřejňuji. Jeho cesta k náročnému sportu je neuvěřitelná. Do patnácti let totiž neuměl plavat a neměl rád běh.

Martin Černý s Denisou Kovačikovou a medailí za druhé místo. Foto: Pavel Černý
Martin Černý s medailí za druhé místo s Denisou Kovačikovou na letišti těsně před odletem domů.  Foto: Pavel Černý

Věnoval jste se nějakému sportu už v dětství či dospívání?

Vůbec ničemu. Chvilku jsem hrál jen basket.

 Jakým řízením se stalo, že jste začal dělat tak náročnou disciplínu, jako je železný muž, kdy v jednom závodu musíte nejdříve uplavat 3,86 kilometru, v sedle kola ujet 180,25 kilometru a na závěr si střihnout maraton o klasické délce 42,2 kilometru? To je docela dost drsné z bodu, kdy člověk žádný sport nedělal…

Dostal jsem se k tomu skrze kamarádku ze školky, se kterou jsme se po letech potkali. V osmnácti letech mne oslovila, jestli si nechci zkusit triatlon. Ona se tomu už nějaký rok věnovala. No a já jsem do toho bez jakéhokoliv tréninku v roce 2001 šel. Do té doby jsem jezdil na kole jako každý běžný člověk. Jistě není bez zajímavosti, že jsem se teprve v patnácti letech naučil plavat a o triatlonu jsem vlastně téměř nic nevěděl.

Neříkejte, že jste bez tréninku hned zvládl absolvovat železného muže!

Byl to triatlon tzv.  sprint, což je 500 metrů plavání, pětadvacet kilometrů na kole a pět a půl kilometru běhu. Závod byl tehdy nedaleko Jihlavy. Poprvé jsem tenkrát jel na vypůjčeném silničním kole, které mělo galusky. Do té doby jsem jezdil na těžkém, dvacetikilovém horském kole.

Skončil jste poslední?

Kupodivu ne! Nebylo to až tak špatné! Na to, že jsem nikdy v životě neběhal, jsem dopadl docela slušně. Zaběhnout bez tréninku pět a půl kilometru byl pro mě docela brutální masakr. Je fakt, že tehdy se ale závodů nezúčastňovalo tolik lidí jako dnes.

Nakopl vás první závod k dalšímu tréninku?

Kdepak! Od prvního triatlonu uběhl týden a šel jsem hned na další závod (smích). Zase s tou kamarádkou z dětství.

Vy jste na ty závody snad chodil kvůli ní!

Možná i ano, ale bylo od počátku jasné, že mezi námi nic nemůže být, protože ona byla nasměrovaná úplně jinam.

A jak to dopadlo?

Z Brna tam jezdil tehdy známý Kepák tým a já jsem s těmi borci docela dokázal na kole držet tempo. Bohužel mně rodiče nemohli koupit závodní kolo, protože brácha studoval vysokou a já střední. Navíc jsme s tátou docela dost cestovali, což bylo všechno dohromady dost finančně náročné. Dnes mám triatlonový speciál za dvě stě tisíc korun.

Můžete pro nezasvěcené upřesnit, o jaké kolo jde?

Je to časovkářský stroj, galuskáč, který nemá berany. Řídítka jsou ve tvaru hrazdy. Je to stroj, na kterém triatlonista téměř leží. Pozice je aerodynamická, takže se pěkně řeže vzduch a není pro mne problém,  jet v průměru okolo čtyřiceti kilometrů v hodině. Kostra je z karbonu a kolo váží osm a půl kilogramu.

Druhý závod už byl motivací k systematické přípravě?

Kdepak. V osmnácti jsem si zkusil své první dva triatlony a potom až do sedmadvaceti let nic nedělal. Začal jsem pracovat na dráze a za prací dojížděl z Havlíčkova Brodu třeba i sto osmdesát kilometrů do Čech. Ročně jsem míval až tři sta hodin přesčasů. Při takovém pracovním tempu se ani sportovat nedalo. S pravidelným tréninkem jsem proto začal až v září roku 2010, kdy jsem se přestěhoval do Adamova. Tehdy jsem si koupil první pořádné běžecké boty na silnici. Také jsem zašel do obchodu, že si koupím centr klíč, abych si vycentroval kolo. Nakonec jsem si ale z toho obchodu domů přivezl své první silniční kolo. Tím to začalo.

Vedete si statistiku? Pamatujete si, jaké jste měl tehdy tréninkové dávky?

Začínal jsem měsíčně běhat zhruba 70 kilometrů, na kole jsem najezdil 700 kilometrů a v bazénu v Blansku plaval osmnáct kilometrů, ale byla to prsa. Kraula jsem se naučil až později.

Pokud byste nyní plaval v závodu prsa, tak to by asi nešlo, že?

No to teda fakt ne!!! (smích)

Kolik jste měsíčně natrénoval nejvíce, jaké objemy jste zvládal nyní před závodem v Izraeli?

Nejvíce jsem měsíčně trénoval pětašedesát hodin, což obnášelo 35 kilometrů v bazénu, 250 až 350 kilometrů běhu a na kole okolo 1 500 kilometrů. To už ale bylo na amatéra, který nemá dostatek regenerace, skutečně na hraně.

Proto máte tak vypracované nohy?

Přesně tak. Nohy mám jako slon, protože jezdím hodně v kopcích a nemám rád rovinky. Táta dělal v šedesátých letech osm let cyklistiku za Baník Příbram, takže jsem asi geny získal po něm.

Potom vám ale muselo vyhovovat to šílené převýšení na závodě Israman v Izraeli!

Mou nejsilnější disciplínou je právě cyklistika. Domácí borci zase skvěle plavou, protože mohou od malička trénovat v moři. V závodě tak získají náskok.Já mám plavání rád. Vytrvalecky vydržím plavat, jak dlouho chci, ale chybí mi rychlost, proto co ztratím při plavání, musím stáhnout v sedle kola.

A co běh?

Běhání jsem nikdy neměl rád. Nyní mám maratón nejrychleji zaběhnutý za tři hodiny a čtyři minuty. Půlmaraton mám nejrychlejší za hodinu a dvacet šest minut. V rámci triatlonu mám v maratonu nejrychlejší čas tři hodiny padesát čtyři minut, což je slabší. Jak už jsem říkal, mám z cyklistiky nohy silné jako kulturista a musím je při běhání tahat, čímž ztrácím.

Máte trenéra?

Kdepak. Běžecké tréninky mně psal syn od kamaráda, který závodně běhal.

Kdy vás po důkladné přípravě čekal první závod?

Na ten jsem se poctivě připravoval tři čtvrtě roku a byl to sprint v triatlonu. Psal se rok 2011 a já jsem si tehdy dal i svého prvního půl železného muže.

Byl jste spokojený s výsledky?

Ve sprintu jsem měl o čtyři minuty rychlejší čas než na svém prvním závodě, který jsem absolvoval v osmnácti letech. Umístil jsem se v druhé třetině startovního pole, což nebylo na začátek špatné. Tento sport je hodně o snášení bolesti a to není zrovna moje silná stránka. Hlava mně brzdí tělo, takže nedovedu jít za hranu svých možností. Na druhé straně se díky tomu nezraním. V závodech nemám rád vedro a bolest.

Dnes závodíte v jakých kategoriích?

Je to klasický železný muž a jeho poloviční trať. V roce 2011 jsem absolvoval  první závod půl železného mužu v čase šest hodin a dvanáct minut. O rok později jsem se poprvé postavil  na start železného muže. Připravoval jsem se na něj dva roky a bylo to něco hroznýho.

Proč?

Protože venku bylo pětačtyřicet stupňů a já jsem závod v Otrokovicích dal za třináct a půl hodiny.

A váš rekord?

V roce 2016 jsem si udělal v železném muži rekordní čas, což bylo deset hodin a šestnáct minut. Oproti prvnímu závodu se mně podařilo zrychlit o tři hodiny a patnáct minut. Opět to bylo v Otrokovicích. Tehdy jsem zvládl těch 182 kilometrů na kole pod pět hodin, což je průměr osmatřicet kilometrů v hodině a moc amatérů to nedá.

Od koho jste se dozvěděl o železném muži v izraelském Eilatu, a proč jste se rozhodl právě tam jet?

Na svém prvním triatlonu po důkladné přípravě jsem startoval v dresu týmu Trilife Zlín. Tam jsem se potkal s triatlonovou legendou Petrem Vabrouškem. To je pro naše triatlonisty legenda. Od něj jsem se dozvěděl o Isramanu. V Izraeli jsem byl poprvé na zájezdu ještě coby student s tátou už v roce 2001. Projeli jsme ho od shora až dolů a ta země se mně od té doby moc líbila. Naše tehdejší skvělá průvodkyně mně řekla, že se tam jednou určitě vrátím. A skutečně se tak stalo v roce 2017, kdy jsem se v Eilatu postavil na start Isramana.

A hned jste uspěl!

Časem 11 hodin a čtyřicet dva minut jsem vyhrál svou tehdejší kategorii amatérů od třiceti do čtyřiatřiceti let. Celkově jsem byl ze 173 startujících včetně profíků čtrnáctý. Bylo to úžasné! Poprvé jsem stál na bedně a k tomu všemu ještě v zahraničí, v mém milovaném Izraeli. Ta země je prostě od mé první návštěvy v mém srdci.

O rok později jste se opět objevil na startu, jak na ten závod s odstupem vzpomínáte?

Měsíc před odletem jsem se zranil. Napraskl mně stehenní sval, což mne potom limitovalov běhu. Parádně jsem zaplaval, ale po pěti kilometrech v sedle kola mně praskla úplně nová galuska a neměl jsem náhradní. Každý normální závodník by to zabalil, ale já jsem to nechtěl vzdát. Byl tam se mnou tatínek, tak jsem ho nechtěl zklamat, když jsme kvůli závodu jeli takovou dálku a investovali spoustu peněz. Vždyť jen startovné vyjde na deset tisíc korun. V okamžiku, kdy mně praskla galuska, začínalo ostré stoupání směrem k letišti Ovda. Na šestnácti kilometrech je tam převýšení sedm set metrů, což je docel dost. Já jsem těch jedenáct kilometrů tehdy šlapal do pedálů na prázdném kole ve stoje, protože kdybych si sedl, zničil bych karbonový ráfek. V depu se mně pak podařilo vyměnit zadní kolo, ale ztratil jsem půl hodiny, čímž pro mne závod prakticky skončil. Byla strašná zima a v horách hodně foukalo, což bylo nebezpečné. Přesto všechno jsem závod dokončil a ve své kategorii skončil časem dvanáct hodin a padesát šest minut na čtvrtém místě.

Letos jste Isramana absolvoval potřetí a přivezl stříbro. Jste spokojený?

 Závod jsem zvládl za dvanáct hodin a třináct minut. Čas byl o čtyřicet minut rychlejší než vloni, ale o třicet minut pomalejší než při mé premiéře v Izraeli.

Čím si to vysvětlujete?

Musím přiznat, že teď netrénuji takové objemy jako dřív. Svůj vliv ale vždy sehrají také klimatické podmínky. Ještě den před startem byly na moři obrovské vlny, jaké ani Izraelci nepamatují. Druhý den, kdy jsme byli dvacet minut po šesté hodině ráno na startu, vypadalo moře klidné. Jakmile jsme ale odplavali tři sta metrů od břehu, tak nás vlny na otevřeném moři nepříjemně řezaly. Voda byla teplá. Měla dvaadvacet stupňů a vzduch ráno šestnáct a odpoledne pětadvacet stupňů, což už bylo na maraton hodně. Celkové převýšení závodu bylo 2 700 metrů a potom při cestě zpět jsme při maratonu zase na čtrnácti kilometrech absolvovali 700 výškových metrů seběh k moři. Běželi jsme přes město k Delfináriu směrem k egyptské hranici.Při doběhu do cíle Izraelci vytvořili úžasnou atmosféru. Bylo to grandiózní.

Když vás tak poslouchám, sport vám asi hodně dává.

Triatlon je nádherný sport, který vám hodně dává, ale i bere.

Co?

Hlavně čas, který člověk věnuje přípravě a z toho důvodu nemůže být tolik času s těmi, které má rád. Na rovinu musím říct, že většinou se všechno točí okolo triatlonu. Tréninku věnuji šestnáct až sedmnáct hodin týdně, což jsou dvě až tři hodiny denně. To je daň. Do toho dělám jako výpravčí dvanáctihodinové směny. Na druhé straně mám díky sportu úžasné přátele jak doma, tak právě v Izraeli. Když někdo potřebuje pomoct, tak si pomůžeme. Přes facebook jsme stále v kontaktu a ta setkání na závodech jsou potom úžasná. Já ten sport dělám srdcem.

Máte ještě nějaké skryté plány, kde byste chtěl startovat nebo zlepšení nejlepších časů?

Hodně dlouho se honím za jednou věcí. Na polovičním železňáku se mně několikrát podařilo dostat pod pět hodin, což je taková moje meta. Rád bych se ještě dostal na nejdelším závodě, což je železný muž, pod deset hodin, ale to se mně zatím nepodařilo. Rekord mám deset hodin a šestnáct minut. Zatím se mně nedaří tento osobák vylepšit. Prostě to nejde.

A není to věkem, že člověk jednoduše stárne a rychlost se ztrácí?

V triatlonu jsou nejlepší borci ve věku pětatřicet až čtyřicet let, což jsou nejlepší roky pro vytrvalce. Když si představím, že jsem v běhu začínal na nějakých pěti a půl kilometrech a dnes běhám maratony, je jasné, že tělo se dokáže neuvěřitelně vycvičit na obrovskou zátěž.

Kolik závodů se vám ročně podaří absolvovat?

Dva poloviční a dva železné muže. Letos v říjnu plánuji poprvé jeden závod navíc. Je to tzv. Winterman, kdy se plave devět kilometrů po proudu v Labi, což má odpovídat těm 3,86 kilometrům. Je to propočítané. Voda má teplotu pouhých devět stupňů, takže na kolo člověk sedá hodně zmrzlý. Jede se sto osmdesát kilometrů směr Hřensko a Šluknovský výběžek, kdy se nastoupá téměř pět tisíc metrů. Na závěr se běží maraton na Ještěd. Ten závod je totální extrém. Tím završím letošní rok. Chci ten závod symbolicky absolvovat za kamaráda, který vloni prožil velmi těžké životní zkoušky, kdy se dostal až dno. Ale pokud to klapne a budeme zdraví, postavíme se na start bok po boku. To bych si moc přál…

Martin Černý se narodil 6. 2. 1983 v Havlíčkově Brodě. Vystudoval Střední strojní školu v Ledči nad Sázavou a nyní pracuje jako výpravčí v Brně Maloměřicích. Žije v Adamově u Brna, odkud vyráží na náročné tréninky a poté i závody.

Na Antonínku bude přednášet Kateřina Lachmanová

Kdo zná přednášky a knihy Kateřiny Lachmanové, jistě si nenechá ujít její premiéru na Svatém Antonínku.  Zváni jsou ale všichni i ti, kdo tuto ženu ještě nepoznali. Kateřina Lachmanová na Antonínku za mikrofonem poprvé vystoupí v sobotu 1. června. V odpoledním programu budou dvě přednášky, mše svatá, na kterou naváže adorace, kterou povede spolu s hudebníky. Pro účastníky bude zajištěna možnost přímluvné modlitby. Na Antonínek všechny srdečně zve Sekulární františkánský řád Uherské Hradiště, který akci pořádá ve spolupráci s blatnickou farností.

Kdo je Kateřina Lachmanová?

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. postgraduálně studovala v Římě postupně spirituální teologii, teologickou antropologii a psychologii. Pracovala jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, spolupracuje s TV NOE a příležitostně se věnuje rekolekcím a přednáškové činnosti. Je autorkou řady úspěšných knih z oblasti spirituality: Dvojí tvář lenosti (KNA, 2000), O milosrdenství (2000), Síla přímluvné modlitby (2007), Kotva naděje (2009), Terezie z Lisieux a Silván z Athosu (2010), Karikatury Boha (2014).  (převzato z www.ikarmel.cz)


Vzpomínka na misionáře, kněze a také lékaře P. Jana Palackého

Dnes jsem zamířila kvůli důležité schůzce do Uherského Hradiště. Jak jsem tak procházela městem,  i když to moc často nedělám, zastavila jsem se u vitrínek oznamujících pohřby. Do oka mně padla fotka muže na jednom z nich.

ždyť toho znám! Letělo mi hlavou. S ním jsem před lety dělala rozhovor!!! Rozhovor, o kterém jsem si zpětně říkala, jak jsem šťastná, že dělám novinařinu a mám možnost setkat se s takovými úžasnými lidmi a ptát se jich na jejich život, názory a vůbec… Prostě obrovská vděčnost!  Přitom to nejdřív vypadalo tak, že z rozhovoru nic nebude!!! S jezuitským knězem P. Janem Palackým mne totiž trošku proti mé vůli seznámila moje bývalá kolegyně Katka, která ho kvůli rozhovoru zavezla až ke mně domů. Zpětně jsem jí za to byla doopravdy nesmírně vděčná, že jsem mohla s P. Palackým u mne v obýváků mluvit osobně.  Když se ohlédnu zpět do své bezmála dvacetileté novinářské praxe, tak si říkám, že jsem už v dávných dobách suplovala docela dost často dnešní Paměť národa, i když jsem v té době ani netušila, že něco takového jednou bude  existovat . ..  Jsem doopravdy neskonale vděčná za všechna ta setkání převážně s kněžími, které chtěli komunisté likvidovat od doby jejich studií. Mnozí z těch, s nimiž jsem vedla rozhovory, se stali mými přáteli až do doby, kdy odešli na věčnost. Má vděčnost, že jsem je mohla takto osobně poznat, se nedá slovy ani vyjádřit… S P. Palackým jsem se ale setkala jen jednou v životě. Nikdy ovšem na toto setkání nezapomenu.. 

A dnes jsem se tedy dozvěděla, že tento výjimečný muž odešel 31. prosince 2018 na věčnost. Rozloučení bude při mši svaté zítra – t. j. v sobotu 5. 1. 2018 ve 12.15 hod. v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně v Jezuitské ulici.  Poté bude jeho tělo uloženo do krypty kostela.

Dovoluji si zde zveřejnit rozhovor, který jsem s tímto vzácným mužem vedla 8. 7. 2007.

P. Jan Palacký SJ: Lidi může vzkřísit krása

Misionář: Mnozí si myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz

 Měla jsem za sebou dva velmi náročné dny, kdy jsem s diktafonem v ruce a foťákem na krku mapovala veškeré dění na Dnech dobré vůle na Velehradě. Další dva dny jsem fotila svatby. Poté jsem ještě musela zajet do Židlochovic na oslavu mamčiných narozenin. Domů jsem se vrátila po čtyřdenním maratonu naprosto vyčerpaná. Už byla noc, když mi zavolala kamarádka z Hodonína, jestli nemám druhý den čas, protože tam přijel P.  Jan Palacký. Prý, abych s ním udělala rozhovor, protože je to úžasná osobnost. Coby misionář působil v Bolívii, na Madagaskaru a nyní je v Albánii. Do České republiky přiletěl jen na skok. Vzhledem ke svému stavu jsem nic neslibovala. Když jsem se ráno probudila, nebylo mi o nic líp, proto jsem si řekla, že nikam nepojedu a ještě hlouběji se zavrtala do postele. Za chvilku ale zadrnčel telefon, že kamarádka i s oním vzácným mužem přijedou ke mně domů, protože otec Palacký jede do Uherského Hradiště, odkud pochází, aby tam navštívil bratra. V okamžiku jsem byla na nohou. Do hodiny před naším domem zabrzdilo auto a já ho poprvé uviděla. Hlubokýma očima se na mne díval drobný, skromný muž, který nevážil víc než padesát kilo.

Misionář P. Jan Palacký SJ se narodil 21. prosince 1937 na ženské klinice v Brně. Jeho tatínek tam byl tehdy asistentem, takže právě narozený Jan měl určitá zvýhodnění. Děti se tehdy koupaly v jedné vodě a syn asistenta šel na řadu první. Tím ale veškerá privilegia, která život P. Palackému připravil, skončila.

 Narodil jste se v Brně, ale někde jsem četla, že pocházíte z Uherského Hradiště, tak jak to bylo?

Do Uherského Hradiště jsem se stěhoval s rodiči, když mi bylo osm dní. Do osmnácti let jsem pak žil v Hradišti, proto se považuji za Hradišťáka.

Rodiče odešli na Slovácko za prací?

Tatínka v Hradišti ustanovili prvním primářem dětského oddělení.

Kde jste tam bydleli?

Často jsme se stěhovali. Nejdříve jsme bydleli naproti nemocnice a z okna jsme mimo jiné viděli i polepšovnu. Když jsme se sourozenci zlobili, rodiče nám vyhrožovali, že nás tam pošlou. Pak jsme také bydleli na Palackého náměstí, takže jsme vlastně měli svoje náměstí (smích).

Vaše cesta za vzděláním nebyla zrovna snadná….

Po absolvování obecné a měšťanské školy v Uherském Hradišti jsem po roční přestávce pokračoval ve studiu na Jedenáctileté střední škole v Hodoníně. Mým spolužákem byl například lékař Augustin Svoboda.

 Proč jste nakonec v Hodoníně neodmaturoval?

V sedmnácti letech jsem začal uvažovat o kněžské službě, a proto jsem se zajel podívat na Břeclavsko, kudy by se dalo utéct na Západ. Tehdy jsem se ještě chtěl vrátit domů. Měl jsem už i koupenou zpáteční jízdenku do Starého Města. Přešel jsem ale do pohraničního pásma, kde mě chytili a odvezli do věznice ve Znojmě. Odsud jsem putoval do Brna na Cejl a pak do Uherského Hradiště.

Mluvil jste o svých plánech s rodiči?

My jsme všechno řešili hlavně s maminkou, protože tatínek byl pořád v nemocnici a někdy na nás zapomínal. Vzpomínám si, že jednou na Vánoce nás všechny děti posadil do vany, pak šel vyšetřovat pacienty a na nás úplně zapomněl.

Byl jste po zatčení odsouzen?

Dostal jsem za pokus o útěk čtyři měsíce a vyloučili mě ze všech škol v celé republice. Na to jsem hrdý, že jsem byl na věstníku ministerstva školství (smích). Když jsem se vrátil z věznice, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nešlo to.

Nakonec se vám to ale přesto podařilo…

Měl jsem tetu, která vyučovala chemii na ošetřovatelské škole v Ostravě-Vítkovicích. Tato škola nepatřila pod ministerstvo školství, ale zdravotnictví. Přijali mě tam rovnou do druhého ročníku, protože jsem za sebou měl už polovinu jedenáctiletky. Takto se mi nakonec podařilo odmaturovat.

Nelitoval jste zpětně nezdařeného útěku?

Bral jsem to jako prozřetelnost. Toužil jsem být v první řadě knězem, a proto jsem chtěl utéct za hranice a teologii studovat v zahraničí. Utíkal jsem rok před nynějším biskupem Esterkou. Pokud bych šel s ním, asi by se mi to podařilo. My jsme o svých plánech ale vzájemně nevěděli.  Kdybych to tušil, tak bych na něj počkal (smích). Pokud bych šel s ním, asi bych byl diecézním knězem a nikdy nevstoupilk jezuitům. Já byl ale mladicky nedočkavý, proto jsem pak za to pykal. Bachař mi říkal: „V tom jsi chtěl utíkat? Podívej se, jaké máš boty! To tě museli chytit!“

Slyšela jsem, že  na váš vstup do řádu měl zásadní vliv jeden muž. Kdo to byl?

Byl to bývalý jezuita Josef Vagunda, který byl tehdy už zasnoubený. Zajímavé bylo, že chtěl za sebe najít náhradu. V roce 1956 jsem v devatenácti letech tajně vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova..

Toto rozhodnutí vás ale přivedlo zpět do vězení…

Ano, za tajný vstup do řádu jsem dostal čtyři roky. Komunisté mne ale chtěli napravit a po sedmi měsících mě při amnestii pustili. Celkem jsem v nápravném zařízení prožil jeden rok.

Co jste dělal po návratu z vězení?

Osm let jsem pracoval v nemocnici v Zábřehu a nějaký čas také na Velehradě.

Další studium vás nelákalo?

Ale určitě. Několikrát jsem nebyl přijat na medicínu. Pak jsem chtěl studovat filozofii, proto jsem poslal mé spisy do jednoho domu jezuitů v Polsku. To byla také prozřetelnost. Pracoval jsem v zábřežské nemocnici, kde se do mne zamilovala jedna žena a chtěla mi nějak pomoct. Byla to evangelička z Polska. Dal jsem jí tedy mé papíry, aby je odvezla  do Polska. Doručila je ale do jiného domu, než jsem jel. Tam mi proto nevěřili, že jsem jezuita a poslali mě do diecéze, kde se mne ujal pozdější sekretář Jana Pavla II. a nynější arcibiskup krakovský P. Stanislav Diviš.

Proč jste si ke studiu vybral právě Polsko?

Bylo to blízko, fungoval malý pohraniční styk.

Studia jste ale nakonec ani v Polsku nedokončil…

V Krakově jsem začal studovat filozofii. Absolvoval jsem tam dva roky. Třetí ročník jsem už dělal v Římě, kam jsem legálně odešel v roce 1968.

Legálně?

Ano. Za Dubčeka jsem dostal na čtrnáct dnů turistický pas. Když zemi obsadili Rusi, přišel za mnou bratr a řekl, ať vezmu kufr a jedu. Podařilo se mi odejít, ještě než se uzavřely hranice. Jel jsem osobním vlakem do Břeclavi, odkud jsem pokračoval přes Vídeň do Říma.

Studoval jste v Římě?

Nejdříve jsem jeden rok pobýval na severu Itálie v Gallarate. Naučil jsem se tam italsky a pak šel do Říma. Postavil jsem si hlavu, že chci jít do Rusica, což je diecézní seminář pro misie v Rusku, který byl založen v roce 1929 za  Pia XI. Povolili mi výjimku. Pobýval jsem tam s Liborem Kovalem. Chodili jsme společně na bohoslužby k Ukrajincům na Via Bocela. Na kněze jsem pak byl vysvěcen v roce 1971 v Římě.

Jak vše prožívali rodiče?

Dobře. I proces. Dalo by se říct, že maminka s tatínkem byli na to hrdí. Vždyť tatínek měl také potíže. V roce 1958 ho komunisté v první čistce vyhodili ze špitálu. Stal se proto dětským lékařem v Kunovicích. Pamatuji se, že maminka psala do noci dopisy na sekretariáty, a také tam chodila. O deset let později, v roce 1968, se tatínek mohl vrátit zpátky.  

A váš další osud v Itálii?

Po vysvěcení jsem zůstal rok v Římě a pak jsem odešel do Neapole, kde jsem vystudoval morální teologii. Pak jsem šel coby duchovní na Policlinico Secondo, což je  velká neapolská nemocnice. Působila tam smíšená komunita –  karmelitán, jezuita a jeden diecézní kněz. Začal jsem tam studovat medicínu.

Proč, když jste byl knězem?

Byly to rodinné buňky po tatínkovi. Maminka byla zase lékárnice. Chtěl jsem od počátku studovat buď lékařství nebo kněžství. Pak jsem si říkal, že obojí.

Tehdy už jste nebyl zrovna mladým studentem…

Byl jsem starší. Nebylo to tak lehké. Studoval jsem pediatrii stejně jako tatínek. Poté jsem odjel na misie.

Šel jste na medicínu s cílem, že půjdete na misie?

Tam mne poslali jezuité.

Kam to bylo?

Nejdříve jsem v letech 1984 až 1987 působil na Madagaskaru, kde jsem byl hlavně u malomocných.

Po třech letech jste se kvůli zdravotním problémů vrátil do Evropy. Co vás trápilo?

Byla obava, že mám lepru, takzvanou tuberkulózní formu. Skončil jsem v sanatoriu na Sicílii. Zavřeli mne do leptosária v Messině. Tehdy nás tam bylo jen pár. Mohli jsme chodit ven, ale lidé měli z malomocných strach. V okolních domech byla směrem k leptosáriu zavřena všechna okna. Strach měli ale také mí představení. Na Sicílii jsem byl v komunitě v Catanii. Později jsem získal bydliště u jezuitů na Ischii, kde jsem měl dlouhá léta trvalý pobyt.

Nakonec se ale u vás lepra neprokázala…

Měl jsem velmi pozitivní tuberkulózní zkoušku, ale lepra byla negativní. Na Sicílii jsem dokonce dostal zdravotní penzi pro malomocné. Bral jsem milión lir, což tehdy bylo hodně peněz. Je to dnešních tisíc euro.

 Příliš dlouho jste se ale v Itálii nezdržel a odešel do Španělska…

Do Španělska jsem v roce 1988 odešel na vlastní žádost. Nejdříve jsem pobyl šest měsíců ve Fonties a pak půl roku v Barceloně.

Proč jste tam chtěl jít?

Hlavně kvůli mé diagnóze. Je tam totiž daleko lepší leptosárium než v Itálii. Mají tam s touto nemocí větší praxi.

Pobyt ve Španělsku měl zásadní vliv na další roky vašeho života. Můžete připomenout, jak k tomu došlo?

Ve Španělsku jsem se seznámil s jedním jezuitou z Bolívie. Jmenoval se Tifa. Doporučil mě bolívijskému provinciálovi. Chtěl jsem zpátky na misie, hlavně tam, kde se mluví francouzsky. Pomohli mi do Bolívie, kde jsem na malé faře působil jako farář a současně jako lékař. Později jsme tam postavili malou nemocničku, kde jsem působil coby státní lékař. Jezdili jsme hodně do terénu, očkoval jsem, ale také rodil nebo trhal zuby. Byla to obrovská praxe ve všech směrech. V Bolívii jsem pobyl patnáct let.

Dá se praxe v Bolívii srovnat s Evropou? Kolik jste měl třeba denně pacientů?

 Jak který den. Někdy deset, jindy dvacet. Je to úplně jiná praxe. Každá vesnice má svého světce. Téměř žádná proto není bez křesťanského jména. Když se ale lidé křtí, vůbec nic jim to neříká. Dávají si jména Stalin, Lenin, Marx, Hitler… První věc, kterou jsem udělal před křtem, bylo vyučování právě kvůli těm jménům. Snažil jsem je přesvědčit, aby si nedávali jména historických gaunerů, ale vybrali si pořádné křesťanské jméno. Většinou si dali říct.

A dali si říct i v jiných věcech? Tam je přece úplně jiná mentalita než v Evropě.

Je to tam všechno daleko živější. I mše svaté. Náš pomocný biskup vůbec nepoužíval misál, všechno dělal zpaměti, jak ho právě ovanul Duch svatý. Hodně kritizovali papeže Jana Pavla II. Jednou jsem to tak poslouchal a říkám: „Monsignore, Jan Pavel II. určitě udělal hodně chyb, ale na jednu jste úplně zapomněl. Dotyčný se podivil a zeptal se: „Jakou?“ A já na to: „Že vás jmenoval biskupem.“ Za ty dlouhé roky byli totiž skoro všichni biskupové jmenováni Janem Pavlem II.

Já jsem se ale chtěla spíš zeptat, jak učení církve přijímali laici.

Dobře. Církev je tam svatá. Ke katolíkům se hlásí osmdesát procent obyvatel.

Je tam taková rozvodovost jako v Evropě?

Rozvody tam téměř nejsou. Potraty ano. Dělali na mne nátlak, abych dával ženám pilulky. Já se ale bránil tím, že dělám přírodní antikoncepci. Měl jsem dobře vybavené středisko na výši, takže mne brali. Vždy jsem tvrdil, že je důležité odpovědné mateřství a otcovství.

Co jste vnímal jako největší problém?

Bídu a chudobu. Bolívie je druhou nejchudší zemí Jižní Ameriky. Na prvním místě je Haiti. Dalším problémem je koka. Největšími producenty jsou právě Bolívie, pak Peru a Kolumbie. Oni tam ale drogy za problém nepovažují. Šofér autobusu pořád žvýká koku, protože pak nemá hlad….

U nás je velkým problémem sekularismus. Rodiče jsou velmi zaneprázdnění a soustředění na kariéru. Dětí se mnozí vzdají a pokud je mají, nemají na ně čas. Potýkají se s tímto problémem také v Jižní Americe?

Tam jsou rodiny velké. Průměrně je v každé rodině šest až deset dětí. Rodiče si na ně čas udělají, protože většina žije na venkově. Absence víry v Boha tam není. To se tam skoro nevidí, že by někdo řekl, že je nevěrec. Pro církev jsou dveře otevřené.

Po patnácti letech na misiích v Bolívii jste se před třemi lety vrátil do Evropy. Bylo to opět kvůli zdravotnímu stavu?

Ano, měl jsem infekční nemoci a po autonehodě dostal epileptické záchvaty. Jednou jsme měli bouračku s autem. Šli jsme pět kilometrů pěšky a já pak byl tři dny v kómatu. Dali mne do nemocnice, odkud mne v bezvědomí převezli pět set kilometrů do jiné. Je to zvláštní pocit, když jste v jedné nemocnici a probudíte se někde úplně jinde, kde vůbec neznáte prostředí. Vrátil jsem se proto do Itálie, kde mne dávali do pořádku. Léčil jsem se v Neapoli, kterou beru jako svoji druhou vlast.

Od loňského července působíte v Albánii. Proč jste chtěl jít znovu na misie, když jste byl tak nemocný?

Bylo tam šílené pronásledování, které si člověk ani nedovede představit. Kostely se tam srovnávaly se zemí. Byla tam spousta mučedníků. Poslední zabili v roce 1989. Za křty se střílelo. Bylo to mnohem horší než v době komunismu u nás. Katolíků je tam teď tak čtyřicet procent. V Albánii měli čtyři sta padesát let tureckou nadvládu, takže se není co divit, že je tam teď tolik muslimů. Pokud někdo nebyl muslimem, nedostal se na školu a pak neměl ani práci, proto většina na tuto víru přešla. Původně to ale byla katolická země. Můj předchůdce tam vystavěl devět kostelů a při stavbě posledního objevili pozůstatky kostela ze čtrnáctého století. Do Albánie jsem přišel poprvé na zkoušku v roce 2005. Tehdy mne tam skoro nechtěli. Můj představený mi v Neapoli říkal, abych se ani albánsky neučil. V roce2006 mne ale zavolali znovu. Jsem tam teď nastálo. Nejdříve jsem byl přímo v Tiraně, kde jsem se učil jazyk. Nyní jsem v malé farnosti asi třicet kilometrů od Tirany, kde žijí většinou muslimové. Provozuji tam i menší lékařskou praxi. Dělám jednou týdně dětského lékaře.

Co je tam největší problém?

Je to skoro stejné jako u nás. Šíří se tam totiž konzum. Lidé, kteří předtím žili v obrovské bídě, dnes mají auta, televizi a vlastně všechno. Už ale kardinál Tomášek říkal, že po komunismu přijde konzum a že to bude mnohem horší. A to je ono. Po revoluci byl o víru obrovský zájem a teď se snižuje. Lidé nechodí do kostela.

Vidíte nějakou cestu ven, aby se lidé navrátili zpět k církvi a křesťanským hodnotám?

Konkrétně v Albánii vidím velký přínos v Matce Tereze. Pocházela z Kosova, které se považuje za albánské. Teď je tam státní Univerzita Matky Terezy a největší státní vyznamenání je rovněž Matky Terezy. Myslím, že aby se lidé navrátili k Bohu, musí prožívat konkrétní lásku k těm nejubožejším, jak to dělala matka Tereza v Indii. V Tiraně jsou nyní dvě komunity matky Terezy.

To mluvíte o Albánii. Já ale měla na mysli celou Evropu, kterou zachvátil konzum…

Možná, že muslimové, kteří mají ve všech evropských zemích své mešity, přinutí křesťany zamyslet se nad jejich kořeny v Evropě. Jediný stát, který se za to staví, je Polsko. Pokud si Evropa uvědomí, na čem stojí a kde má budovat své základy, tak to půjde. Musí najít svou identitu. Vidím, že v Evropě bude určitá zábrana od států východního bloku. Když tam přijde padesát milionů Ukrajinců, je to stát stejně velký jako Francie. Možná přijde i Rusko a ti mohou říct, že jsou velcí jako Turci.

Bavíme se teď o celých státech. Zajímalo by mě ale, co může vrátit zpět k víře jednotlivce. Jen v České republice je obrovský odpad od víry…

Myslím, že toto je specifický problém českého prostředí. To asi není nikde jinde na světě. I zde jsou ale rozdílné oblasti. Jiné je to na Slovácku, Moravě a třeba v severních Čechách. Odklon je hlavně v oblastech, kde bylo méně religiózního vlivu.

Je z toho vidíte cesta ven?

V oblastech, kde je nejvíc ateistů, se musí pořádat misie. Dále si myslím, že základ všeho je rodina. Jakákoliv. I ta nekřesťanská. Ze všech rodin mohou vzejít kněžská povolání.

Znám mnoho lidí, kteří řeknou, že nemají těžké hříchy a že věří, ale do kostela chodit nemusí. Jak byste argumentoval?

Lidé si často myslí, že chodit do kostela na mši svatou je jen příkaz a neuvědomují si, že je to také jejich právo účastnit se mše svaté v komunitě. Pokud tam nejdou, své výsady se zříkají. O tom se málo mluví, že to není jen povinnost, ale také právo. Když tedy někdo řekne, že nemá těžký hřích a nechodí do kostela, tak bych se zeptal: „No dobře, jak dlouho jsi nebyl na mši svaté?“ A pokud odpoví, že tři neděle, tak to má tři těžké hříchy…. Lidi může vzkřísit krása. Krása je argument Boží existence. Je nutné vidět vše, co je na světě, v lidech či přírodě krásné. Na tom se musí hodně pracovat. Křesťané se nevzdělávají a pak neumějí argumentovat.

Vrátím se zpět do Uherského Hradiště. Máte ještě ve městě přátele?

Určitě ano, ale už bych je asi nepoznal. Měli jsme teď v Hodoníně setkání maturantů po padesáti letech, kde jsem některé spolužáky vůbec nepoznal.

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny a vloni jste si připomenul půlstoletí od vašeho vstupu do jezuitského řádu. Byla to dobrá volba, když se ohlédnete zpět?

Bylo to takové, jaké to bylo. Jak už jsem řekl, kdybych utíkal s Esterkou, byl bych nejspíš světským knězem. Jezuité jsou ale přece jen světoví a širocí ve všech směrech. Když jsem byl malý, uvažoval jsem o dominikánech. Ono je to ale úzkoprsé, protože církev je stejně stavěná na světských kněžích, což je  řád svatéhoPetra.

Pocházíte ze Slovácka. Pamatujete si na otce Antonína Šuránka?

To byl svatý člověk. Byl přítelem mých rodičů a často k nám chodil. Mám na něj dobré vzpomínky.

Jak ho máte uchovaného  v paměti?

Dalo by se o něm říct, že byl staromódní. Pokud někdo odešel ze semináře, vždy se k němu choval slušně a vybraně. Byl to takový džentlmen. Měl to, co v dnešní době chybí: svatost normálního života. Přitom byl dlouhou dobu mimo duchovní správu. Vlastně téměř celý život. Začal ale budovat takové nepatrné. Mnozí lidé asi neví, že například v Hradišti dělal kapli na náměstí Šuránek.

Do České republiky jste přijel počátkem července. Co všechno absolvujete a kdy se chcete vrátit zpět do Albánie?

V Hodoníně jsem se zúčastnil setkání se spolužáky po padesáti letech. Pak jsem jel navštívit bratra do Uherského Hradiště. Chci si vyřídit nový český pas a další potřebné papíry. Poslední týden bych rád v Českém Těšíně absolvoval exercicie. Jinak bydlím v Brně, kde mám takovou základnu. Tentokrát všechno určitě nestačím objezdit. Zpátky se mám vracet posledního července.

Lenka Fojtíková

Misionář P. Jan Palacký se narodil 21. prosince 1937 v Brně. Dvakrát skončil ve vězení. Nejdříve na čtyři měsíce za mříže putoval za pokus o útěk. Zároveň byl vyloučen ze všech škol. Nakonec se mu podařilo odmaturovat na Ošetřovatelské škole v Ostravě. V devatenácti letech vstoupil tajně k jezuitům, za což byl odsouzen na čtyři roky. Po sedmi měsících byl propuštěn na amnestii. Studoval filozofii v Krakově. V roce 1968 odešel do Itálie, kde dostudoval teologii a v roce 1971 byl v Římě vysvěcen na kněze. Po vysvěcení zůstal rok v Římě a pak odešel do Neapole, kde vystudoval morální teologii a potom působil coby duchovní v  Policlinico Secondo, což je velká neapolská nemocnice. V Neapoli vystudoval medicínu se zaměřením na pediatrii. V letech 1984 až 1987 působil v leprosáriu na Madagaskaru, odkud se vrátil do Evropy kvůli podezření z malomocenství. To se nakonec nepotvrdilo. Patnáct let působil v Bolívii a nyní je v Albánii. Vedle češtinyovládá italštinu, polštinu, ruštinu, španělštinu, francouzštinu a teď se učí albánsky.

Zvukový záznam celého neupraveného rozhovoru si mohou zájemci stáhnout zde:


Zahájení nového roku na Antonínku

Rok 2019 odstartoval na Svatém Antonínku i tentokrát mší svatou. Sloužil ji školní kaplan velehradského gymnázia P. Radim Kuchař. Jak už bývá zvykem, kaple byla  zcela zaplněná. Zatímco venku práskaly petardy a do vzduchu letěly tisíce korun, na Antonínku kanonádu dělobuchů přehlušila hra koled na varhany.

Kněz všechny přítomné přivítal těmito slovy: „Odpusťte mi tu otázku v úvodu, ale co vás sem přivedlo v tuto noc na Blatnickou horu? Vždyť jste mohli zůstat doma, možná si dát se svými blízkými skleničku vína, nebo jít spokojeně spát. Co vás sem přivedlo?“

Adventní Salzburg pocukrovaný sněhem

V Salzburgu jsem byla naposledy zhruba před pětatřiceti lety. Tehdy jsem tam ale byla v létě a prakticky jsme městem pouze projížděli, takže to byla spíše malá zastávka. To byl také důvod, proč jsem se letos rozhodla do Salzburgu vyrazit znovu.

Byl to sice pouze jednodenní výlet na adventní trhy, ale stál zato! Z Brna jsme vyjížděli něco po půl třetí ráno a po osmé už byli v cíli našeho putování. Řidič jel prostě hodně dobře. Před námi bylo devět hodin putování po tomto nádherném městě, jehož část Starého Města byla zapsána na seznam UNESCO.

Je pravda, že jsem z toho devítihodinového putování po městě s taškou zatíženou foťákem a objektivy, měla velký resepkt. Den před výletem jsem si totiž způsobila úraz. Při montování postele mně její čelo, které bylo kurnik hodně těžké, padlo hranou přímo na lůžko nehtu u palce. Ten tanec a bolestný řev nechtějte vidět ani slyšet. Ten den byl pátek a mne čekala ještě cesta autem do Brna, kde jsem měla chvilku před cestou spát. Když jsem si zkusila na nohu se zraněným palcem obout plánované pohorky, tak to fakt nešlo. Musela jsem zvolit starší a širší kotníčkové boty. Přesto jsem kulhala a palec bolel jako sviňa. Na parkovišti na mne čekal syn s pejskem, a když viděl, jak pajdám, tak mne uklidňoval, že to nic není, že to rozchodím. No, moc jsem tomu nevěřila a devítihodinového pochodu Salzburgem jsem se krapet děsila. Nehet pěkně zmodral a já poznala na vlastní kůži, jak je takový palec na noze zapotřebí.

Zpět ale do Salzburgu! Okolo zámku a přes zahrady Mirabell  jsme přes řeku Salzach zamířili do Starého Města. Byla to prostě nádhera! Tolik krásných a úzkých uliček s neskutečnou výzdobou! Prostě mně docházejí slova. Měli jsem milou průvodkyni, která nám řekla základní fakta, přivedla přes Ježíškův trh k soše Mozarta, kde jsme měli večer sraz. Poté jsem už vyrazila do ulic lovit fotky, zážitky, pozorovat lidi a nasávat atmosféru rakouského předvánočního Salzburgu. Nejdříve jsem zamířila do Kolegiátního kostela a poté do katedrály sv. Ruperta a Virgila. Je advent, tak tam byl čas na ztišení.

Potom jsem zamířila na pevnost Hohensalzburg, která trůní hrdě na vrcholu Mnišské hory, vysoko nad střechami barokního Starého Města. Největší kompletně zachovalý hradní komplex ve střední Evropě a současně dominantu Salcburgu obdivují každoročně miliony návštěvníků.  Já jsem byla jedním z nich 🙂 Na cestě vzhůru jsem nevyužila lanovky, protože jsem chtěla fotit. A neprohloupila jsem! Jak jsem stoupala po schodech výš a výš, tak se mně otvíraly nádherné pohledy na sněhem pocukrovné město. Byla to krása. Můžete se podívat ve fotogalerii.. Já vím… Těch fotek je tam moc, ale prostě jsem chtěla zachytit atmosféru tohoto krásného města. Možná se tam už nikdy nepodívám, i když bych toto město moc ráda fotila i v létě nebo na jaře.

Pevnost je mnohem větší než se zdá z pohledu z údolí. Je to jakoby další městečko uvnitř opevnění. Byly tam celé ulice a samozřejmě také adventní trh, i když mnohem menší než byly ty dole ve městě. Každopádně jsem si tam dala pomerančový punč s rumem. Vstupné do celého areálu mne vyšlo na necelých deset euro. Byl v tom zahrnut vstup i na výstavu loutek a dalších prostor. Všechno jsem ani neprošla. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si hrad mohla prozkoumat. Dolů jsem se na lístek, který jsem zaplatila vstupné, svezla lanovkou. V ulicích Starého Města za ty zhruba dvě hodinky, co jsem byla na hradu, značně přibylo lidí.

Nejdříve jsem mazala do cukrárny, kam se vešli jen dva zákaznci a zbytek musel vždy čekat venku. Nebyla to cukrárna, kde si člověk mohl sednout, ale byla to cukrárnička, kde se cukrářem Fürstem v roce 1890 poprvé začaly vyrábět Mozartovy koule. Ty, které dnes dostaneme i v našich obchodech, se vyrábějí průmyslově a mají odlišnou recepturu. Já ale chtěla koupit a ochutnat právé ručně dělané Mozartovy koule. Byly fakt lepší! Na tuto cukrárnu nás upozornila průvodkyně.

Potom jsem se pustila do prozkoumání města, i když někdy se musel člověk doopravdy protláčet davy lidí, což fakt nemusím… Byla sobota, tak se nebylo čemu divit. Možná by bylo lepší sem někdy zamířit spíše ve všechní den. Po poledni se mně začal ozývat žaludek a já už doma měla v plánu, že navštívím nějakou typickou rakouskou hospodu, kde si dám něco dobrého.

Na místě jsem ale zjistila, že to bude problém. Těch typických rakouských hospod totiž v centru města nebylo moc a byly hlavně narvané k prasknutí. Byly tak plné, že před dveřmi někde čekala fronta lidí. To jsem tedy fakt nepředpokládala! Zamířila jsem proto dál od centra a tiše doufala, že najdu to, co hledám. Míjela jsem spoustu italských pizzerii, ale také jsem narazila na japonské či indické restaurace a klasický „Mekáč“. Nic z toho jsem ale nechtěla! Pátrala jsem dál a dostala se fakt docela dost daleko. Nakonec jsem objevila hospodu s názvem Bärenwirt, jejích reklamní cedule hlásala, že jde o tradiční salzburskou kuchyni, jejíž historie sahá až do roku 1663. Moje srdce poskočilo radostí. Uvnitř do vypadalo fakt stylově! Číšnice mně bohužel řekla, že je plno, a tak jsem se vydala zpět při pobřeží řeky Salzach do Starého Města. Tady jsem nakonec našla jednu hospodu, kde jsem si dala horký vývar s obřím játrovým knedlíkem. Byla to dobrota! A pak jsem zase vyrazila do ulic fotit, ale to už se někde fakt nedalo vůbec projít.

Při celodenním putování jsem děkovala Bohu, že palec držel, nebolel a já si mohla výlet užít. Syn měl pravdu! Rozchodila jsem to!  Zpět do Brna jsme dorazili před půlnocí. Adventní Salzburg vřele doporučuji!!!

Lenka




Freddie Mercury a jeho hledání lásky

Film Bohemian Rhapsody o tvorbě a cestě ke slávě anglické skupiny Queen a především o životě frontmana kapely Freddiem Mercurym trhal v podzimních měsících rekordy v návštěvnosti tuzemských kin. Přiznám se, že jsem se nechala zlákat a do kina také vyrazila, i když jsem do té doby o této britské kapele a Freddiem příliš mnoho nevěděla a ani neznala mnoho jejich písniček.  Samozřejmě, že takové ty nejprofláklejší hity jako je například We Wil Rock You, We Are the Champions, Bohemian Rhapsony či Barcelona neunikly mé pozornosti, ale jinak to byla z mé strany slabota.

Na filmu mne hlavně dostal příběh Freddieho, který jsem do té doby takto podrobně neznala. Příběh malého chlapce, který je do osmi let hýčkán rodiči na ostrově Zanzibar, aby byl poté poslán do internátní školy v Indii. Dostalo mne to tak moc, že jsem si po návratu domů stáhla dva díly dokumentu, který o životě Freddieho natočila BBC. Začala poslouchat písně Queen, hltala texty písní a přečetla knihu o životě Freddieho Mercuryho. I když je tento fenomenální zpěvák už sedmadvacet let po smrti, tak mne prostě jeho životní příběh dostal. Přinutil mne zamyslet se nad tím, proč Freddie žil tak divoký život, kdy střídal muže i ženy. Pamětníci vzpomínají, že byl sexem doslova posedlý, a když to na něj přišlo, musel ho mít. Na podiu absolutní suverén, který dokázal zapojit do své show více než sto tisíc návštěvníků, kteří přišli na jeho koncert a kdesi uvnitř přitom stále ten plachý a nesmělý kluk z dalekého Zanzibaru…

Z mého pohledu hledal lásku, kterou ale stejně v nezávazném sexu a divokých večírcích nenalezl. Hledal pravou, hlubokou lásku, kterou v sexu najít nemohl. Myslím si, že na sklonku svého života vše pochopil a setkal se i s opravdovou láskou skrze lidi, kteří ho chránili a poslední roky jeho života se o něj starali.

V samotné bolesti nemoci a umírání byl ale nakonec sám, i když okolo něj byli jeho nejbližší. Mnohé zaznívá v písni Mother Love.

Tady je český text písně, který jsem převzala z www.textypisni.koule.cz

Mother Love

Nechci s tebou spát,
nepotřebuji ani vášeň.
Nechci bouřlivé aféry,
abych cítil, že můj život někam míří.
Všechno, co chci, je pohodlí a péče
Jen vědět, že mi má žena dává sladkou –
Mateřskou lásku

Šel jsem příliš dlouho touto osamělou uličkou
Mám už dost té stejné staré hry
Jsem člověk světa znalý a oni říkají, že jsem silný
Ale mé srdce je těžké a má naděje pryč

Tam venku ve městě, v chladném světě
Nechci žádný soucit, jen bezpečný úkryt
Mami, prosím, vezmi mě zpátky k sobě

Nechci dělat žádný rozruch
Ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které toužím
Nemůžu si ji vzít, jestli mě uvidíš plakat
Toužím po míru, předtím než zemřu

Vše, co chci, je vědět, že jsi tady
Že mě zahrneš svou sladkou mateřskou láskou –
Mateřskou lásku

Moje tělo bolí, že téměř nemůžu spát
Mé sny jsou jediná společnost, co mi zůstala
Cítím se jako zapadající slunce
Vracím se domů za svou sladkou mateřskou láskou –
(Mateřskou láskou)
(Mateřskou láskou)
Den oh (den oh)
Den oh
Den oh
Myslím, že se vracím k věcem, které jsem se v mládí tak dobře naučil …

A tady je píseň ke zhlédnutí…