Církev si v úterý 14. září připomene svátek Povýšení sv. kříže. Kapucíni v Brně už tento svátek slavili ve svém kostele Nalezení sv. kříže dnes. Nejdříve mší svatou a potom v klášterní zahradě požehnali nový kříž. Článek s fotkou naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku. Tady zveřejňuji jen pár fotek, které se do novin nevejdou. Osobně mně udělalo velkou radost, když první čtení přišla k ambonu přečíst mladá žena v nádherném kroji z Horního Němčí. Moje srdce zaplesalo. Však mrkněte do galerie. Jinak jsem si zavzpomínala, jak jsem jednou tento svátek slavila v Medžugorje přímo pod obřím křížem na kopci Križevac. Bylo nás tam tehdy mraky. Vycházela jsem, když teprve svítalo, ale rozhodně to stálo za to!
Myslela jsem také na Židlochovice, odkud pocházím, protože jsem byla v tamním kostele Povýšení sv. kříže před dlouhatánskou dobou pokřtěná. Dnes tam bylo při mši určitě mnoho krojovaných, jak bývá v posledních letech zvykem. Tam jsem to ale nestihla, protože jsem byla v Brně, tak třeba zase někdy jindy.
Jinak jedno je jisté. Každý si životem nějaký ten kříž neseme, a tak nám všem přeji, abychom měli každý den sílu a odvahu ho nést, a když spadneme, uměli zase vstát a jít dál ať se děje, co se děje…
Snad není člověka, který by si přesně nepamatoval, co právě dělal, když do Dvojčat v New Yorku před dvaceti lety narazila letadla. U nás doma byl na návštěvě náš dobrý přítel Milan, synům bylo devět a patnáct let. Seděli jsme v obýváku a jen tak si vykládali, když do toho telefonovala moje mamka, abych si okamžitě zapnula televizi, že je přímý přenos z New Yorku, protože letadlo narazilo do jedné z budov Dvojčat.
Tak jsme tu letevizi zapnuli a potom už jen zírali, co se děje před našima očima v přímém přenosu. Když do druhé budovy narazilo další letadlo, tak tomu pořád člověk jakoby nechtěl ani věřit… Ale byla to pravda… V tom okamžiku jsme si vůbec nedokázali představit dopad této šílené události na celosvětové dění. Ano… Od té doby se svět začal měnit a všechno bylo jinak.
Do New Yourku, po jehož návštěvě jsem nesmírně toužila od studentských let, jsem se dostala až v roce 2018. Ubytování i letenky zajišťovala sestra. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že budeme bydlet v jednom skleněném hotelu snad pouhých padesát metrů od místa tragédie. První, co jsem tedy z New Yorku nejvíce vnímala, byl Národní památník obětem 11. září – National September 11 Memorial & Museum – známý také jako 9/11 Memorial Museum. Přímo na našem hotelu byly ve formě plastiky výjevy zasahujících hasičů při této tragické události a jména těch, kdo zde zahynuli. Nebylo snad dne, abych tam za našeho pobytu neviděla někoho z lidí stát a rozjímat.
Kousek od hotelu – na rohu Broadwaye a Fulton Street jsem záhy objevila také kostel sv. Pavla. Tato stavba, krčící se ve stínu skleněných mrakodrapů, na člověka působila jako ostrov – kousek Evropy – v širém moři moderního světa. Až později jsem se dozvěděla, že je jediným dochovaným kostelem z koloniální doby a byl postavený v roce 1766. Od té doby je v nepřetržitém provozu. Byl postaven v blízkosti tehdejšího přístavu a přinášel útěchu všem, kdo byli daleko od svých domovů. Výjimečnou roli v historii sehrála také skutečnost, že se právě zde George Washington zúčastnil bohoslužby po svém zvolení do funkce prvního amerického prezidenta. Modlil se za nově zrozenou zemi, přestože sám nebyl praktikujícím křesťanem. Jedním z úzkostlivě střežených exponátů v kapli je replika původní lavice, na které George Washington tehdy seděl. No a tento kostelík – kaple sehrál veledůležitou roli také po teroristických útocích z 11. září 2001.
I když stál jen pár kroků od Světového obchodního centra, zůstal po teroristických útocích nepoškozený. Bezprostředně po tragédii se stal útočištěm vyčerpaných dobrovolníků, dělníků, záchranářů, hasičů a policistů, kteří pracovali nejprve na hledání přeživších a poté na odklízení trosek na Ground Zero. K dispozici zde byl lékařský personál, maséři, chiropraktici a pediatři. Částečně se stal také skladem potravin, léků, nápojů, bot, provizorních lůžek, přikrývek a všeho potřebného. Kostelík byl také jedním z prvních míst, kam pozůstalí a široká veřejnost nosili a posílali fotografie zesnulých, vzkazy s modlitbami, květiny a dětské obrázky. Další podrobnosti zde
Když jsem se u tohoto kostelíka, o kterém jsem do té doby prakticky nic nevěděla, ocitla ze své strany naprosto neplánovaným způsobem, hned jsem zjišťovala, kdy jsou mše svaté. V neděli jsem se tam vypravila. Jak už u mne bývá zvykem, přišla jsem se značným předstihem, protože jsem si říkala, že se třeba bude modlit před bohoslužbou růženec, jak bývá zvykem na Slovácku. Zapomeňte na to! Zatímco se venku na svůj start připravovalo více než třicet tisíc cyklistů, uvnitř kostelíku jsem byla v nedělním ránu úplně sama jen s ochrankou, která mne objela při vstupu detektorem, jestli náhodou nejsem terorista. Později přišli další lidé. Jestli nás bylo celkem patnáct, tak to bylo moc… Tož tak…
Po mši jsem si prohlédla i hřbitůvek, který je opět jakoby nepatřičně přilepený ke kostelíku. Z přilehlého místa památníku obětí mně šel po celou dobu mráz po zádech. Stejně mně ale mrazilo z úplného nezájmu o Boha v onom nedělním ránu, kdy se desetitisíce lidí příipravovaly na jakýsi závod amatérů, ale na Boha všichni úplně zapomněli. Chtěli si zasportovat a prostě si užívat jen tak sami života. Jo, jo… Svět se změnil. Nejen po 11. září, ale i od doby, co se v tomto kostele modlil George Washington za nově zrozenou zemi, i když on sám v té době nebyl praktikující křesťan. Bezprostředně po jedenáctém září se zde určitě modlilo mnoho dalších světu neznámých lidí. Možná byli někteří také nepraktikující, protože Boha ještě nezakusili. Těžko říct. Každopádně se tento kostelík stal za dobu své existence útočištěm pro mnohé, kteří se sem utíkali v dobách těžkých. Ať už šlo o emigranty z Evropy, kteří na tento kontinent připlouvali anebo ty, jichž se zásadně dotklo 11. září 2001. Jako bychom Boha hledali jen v okamžicích, kdy je nám ouvej…
Kéž se už nic takového, jako bylo 11. září 2001 v New Yorku, neopakuje.
Poslední srpnovou neděli jsem většinou prožívala na Děkovné pouti na Antonínku. Letos jsem ráno zamířila do Vrbice na Břeclavsku, kde v dnešním dopoledni brněnský biskup Vojtěch Cikrle posvětil nový oltář.
Na cestu jsem opět vyrazila s předstihem, protože jsem chtěla před samotnou slavností něco nafotit. Nejdříve jsem tedy v Kobylí zamířila k jejich netradiční rozhledně. Podle mého názoru ve skutečnosti vypadá hůř než na fotkách. Je to ale samozřejmě věc názoru a věřím, že mnoha lidem se líbí, a proto se sem hrnou davy turistů i cyklistů. Každopádně je z toho místa krásný výhled do kraje a dokonce i na kostel v sousední Vrbici, kam jsem měla namířeno. Jedno je jisté. Kobylí i Vrbice jsou obce, kde si lidé půdy váží a mají tam krásně obdělané vinohrady. Moc se mně líbil pohled na zvlněnou krajinu za Kobylím, když se člověk díval z oné rozhledny. Pohledy na samotnou rozhlednu i okolí můžete vidět ve fotogalerii.
Mým hlavním cílem dnešního putování ale byla Vrbice, tak jsem tam rychle po návštěvě rozhledny, kde v osm hodin ráno nikdo nebyl, valila. U auta jsem potkala stylového pána s kloboučkem v ruce. Mířil stejně jako já také na slavnost ve vrbickém kostele sv. Jiljí! Svezení autem odmítl. Ani se mu nedivím. Krajina, kterou kráčel z Kobylí do Vrbice, je nádherně zvlněná a posázená vinohrady. Když jsem sjížděla od rozhledny, tak mně hlavou letěla písnička Morava, krásná zem, v ní jsem byl já zrozen… Hele, rozhodně nejsem fanynka dechovek, ale ta slova prostě sedí… Zlatá a nádherná Morava! Však ji v letošním roce začaly objevovat a poznávat desetitisíce turistů, kteří v minulých letech létali do zahraničí a těm ze zahraničí zase stačila Praha, Karlovy Vary a možná ještě Český Krumlov.
Ale zpět do Vrbice! Už jsem o této obci něco slyšela od mého prvního šéfredaktora a autora několika knih Jiřího Jilíka. Vždy jsem si říkala, že bych se tam, kurnik, někdy ráda podívala. A furt nebyl čas! A dnes mne tam tedy v tom ještě větším nedostatku času přivedla cesta za reportáží a fotkou. Jsem za to moc vděčná! Když jsem tuto malou vesničku s pouhými 1 050 obyvateli projížděla, nestačila jsem žasnout! Jakmile jsem zaparkovala kousek od kostela a začala fotit, tak jsem byla v úplném rauši. Takové pocity jsem snad naposledy prožívala letos, když jsem fotila v St. Moritz a před pár lety v New Yorku.
Ve Vrbici mají totiž neuvěřitelně upravený každý kousek země. Je tam spousta laviček a u nich odpadkové koše, perfektní značení, co, kde je… No prostě nádhera! A jako srdce všeho krásně opravený kostel! Od pana faráře P. Tomáše Cahy jsem se dozvěděla, že na tom má velký podíl právě starosta Tomáš Bílek, který stojí v čele této krásné obce. Obec na opravu dala nejen 1,9 milionu korun, ale také poskytla na mnoho prací své zaměstnance. Starosta mně prozradil, že jich má obec celkem deset. Jejich práce je v obci skutečně vidět. Posekaný obecní trávník ve tvaru anglického a všude čisto… No jednoduše nádhera! Koukněte na fotky a třeba Vás to osloví stejně jako mne. Podrobněji jsem o opravách kostela sv. Jiljí ve Vrbici i novém vybavení presbytáře psala v posledním čísle Katolického týdeníku. O slavnosti svěcení vyjde článek a fotka v Katolickém týdeníku – www.katyd.cz ve středu 1. 9.
Všechny zdravím, přeji Vám, abyste uměli chodit po naší krásné zemi s otevřenýma očima a nalézali krásy našich krajů, které jsou často přímo za našimi humny nebo třeba jen hodinu cesty od Vás, jako to bylo dnes v mém případě…
Lenka
P.s. Jak už jsem zmínila mezi řádky, tak Kobylí i Vrbice jsou vinařské obce se skvělými vinaři, kteří umí udělat z plodů země úžasná vína, tak přijeďte okoštovat!!!!
Dnes jsem poprvé vyrazila za reportáží na Vysočinu do Žďáru nad Sázavou. Konal se tam totiž sedmnáctý ročník Diecézní pouti rodin. Na místě jsem byla s dvouhodinovým předstihem, tak jsem si stihla skočit na Zelenou horu, kde jsem v dnešním ránu byla prvním návštěvníkem. Počasí bylo tedy na prd. Z šedivého nebe fotograf zrovna moc nejásá. Přesto jsem fotila, protože kdo ví, kdy se do těchto končin zase dostanu. A kostel sv. Jana Nepomuckého, který navrhl slavný architekt Jan Blažej Santini, na Zelené hoře je zapsaný na seznamu UNESCO.
Dole v zámeckém areálu při mém návratu vrcholily přípravy na pouť. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie v tom okamžiku seděla jen jedna paní. Na místě jsem zjistila, že je tam nádherná květinová výzdoba s názvem Bazilika v květech naděje. Postaralo se o ni dvanáct floristů z celé České republiky i ze Slovenska. Marie Horáková, majitelka Květinky ve Žďáru nad Sázavou vše zorganizovala a pozvala mistra floristu Michala Hauta, který celý seminář zaměřený na nové květinové trendy vedl. Výstavu je možné ve Žďáru nad Sázavou navštívit až do 5. září. Na příchozí také čekala výstava fotografií, jejichž autory jsou fotografové ze společnosti Člověk a víra. Moc pěkné fotky tam měly.
Bazilika se pomaličku plnila, lidé přicházeli, já udělala nějaké rozhovory a zaujala dobrou pozici na focení. Při mši hrála úžasná schola a panovala taková doopravdy rodinná atmosféra. Žďárský farář a děkan v jedné osobě P. Vladimír Vojtěch Záleský připomněl, že vloni se kvůli covidu pouť neuskutečnila. Že zatímco na první poutě přijížděly až tři tisíce lidí, nyní jich je v posledních letech mnohem méně. Jedním důvodem je deštivé počasí a především mnoho dalších akcí v jednotlivých farnostech, takže přijíždějí skutečně jen ti, kdo přijet chtějí.
Mši svaté předsedal brněnský biskup Vojtěch Cikrle a měl povzbuzující slova pro všechny generace rodin. Přítomným mimo jiné třeba prozradil, že často slouží mše svaté za děti, mladé, střední generaci a hodně myslí na dříve narozené i nemocné. To nejdůležitější, co zaznělo, se budete moct dočíst ve středečním vydání Katolického týdeníku. Po mši svaté byl připravený bohatý program, který byl především zaměřený na osobnost svaté Ludmily, jejíž 1 100. výročí násilné smrti si letos připomínáme.
Pokud chcete, tak mrkněte na fotky, které někdy řeknou mnohem více než tisíce slov.
Všechny zdravím a přeji krásný zbytek léta, i když já dnes na Vysočině prožila dost hodin spíše pohledem přes dešťové kapky. A ještě poznámka na závěr. Když jsem se vracela, tak mně navigace Waze navedl do jakési chatové oblasti, kudy se linula uzounká cestička, která připomínala spíše polňačku, byla sice trošku místy zarostlá trávou, ale pořádně rozbahnělá. Tak jsem si to tak šinula s vědomím, že pokud by proti mně jelo auto, tak se ani náhodou nevyhneme. V jednom okamžiku, kdy jsem projížděla právě okolo jakéhosi rybníčka, začalo auto prokluzovat a klouzat ze strany na stranu, takže jsem už s hrůzou viděla, že zahučím do toho rybníka. Tak úpěnlivě jsem se fakt dlouho nemodlila, aby k tomu nedošlo… Když jsem se z té hrůzy vymotala a konečně měla pod koly auta zase asfalt, tak si nedovedete představit, jak jsem děkovala za šťastné vyváznutí ze sítě Waze!
V pondělním brzkém ránu jsem nastartovala auto a zamířila za reportáží pro Katolický týdeník do Velkých Losin. Právě tam totiž tento týden tráví dovolenou věřící rodiny s P. Josefem Červenkou.
Je jich tam bezmála stovka. Jasně, že šlo všechno udělat po telefonu a někoho z účastníků poprosit, aby tam prostě jen tak cvaknul nějakou fotku a poslal mně to. Ušetřila bych tím jeden a půl dne! Vzhledem k tomu, že jsem ale stará novinářská škola, udělala jsem si tam na jeden den a jednu noc výlet. Mám dovolenou, tak co bych ji nevyužila k osobnímu kontaktu se všemi zainteresovanými, že? Vyjela jsem už pár minut po páté, abych se vyhnula kolonám. Vzhledem k tomu, že bylo ale pondělí, byl i tak provoz pěkně hustý už brzy ráno. Navíc mne ze Slovácka až do Olomouce doprovázela místy docela pořádná mlha.
Na místo jsem ale dorazila už po půl osmé, což jsem nečekala a stihla první společnou rozcvičku dovolené rodin s katolickým knězem P. Josefem Červenkou. Ten den se vedení ranního protáhnutí ujali dva otcové a rozcvičku pojali v duchu příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. Zapojili se všichni! Stejně jako druhý den, kdy dvě ženy připomněly sv. Ludmilu. Tady se můžete mrknout, jak závěr takovéto rozvičky vypadal v úterním ránu 10. srpna 2021
Při první přednášce se po snídani ve společenské místnosti sešly ženy. Jedna s dvouměsíčním miminkem, které těsně před zahájením ještě stihla nakojit. Potom už si malá Johanka snila své sny zatímco její maminka poslouchala promluvu P. Červenky. V přednášce mimo jiné přirovnal dnešní covidovou pandemii k jedné z egyptských ran, a zároveň připomněl, že to, co s tím uděláme, záleží jen na nás.
A co se mne nejvíce za ten jeden den, který jsem na dovolené rodin prožila, dotklo? To, že rodiče na této dovolené skutečně tráví svůj čas se svými dětmi, věnují se jim a užívají si jich na plné pecky. Jsou prostě tak obyčejně (v dnešní době neobyčejně) spolu. Nejsou neustále každý připojeni na mobilních zařízeních a duchem někde úplně jinde. Jejich dovolenou nelze penězi vyjádřit. Uvědomila jsem si tam, že některé rodiny sice tráví se svými potomky dovolené v exkluzivních destinacích někde v Karibiku, ale stejně jsou tam vlastně každý sám upoutání k mobilům a připojením s „přáteli“, kteří jsou od nich vzdáleni desítky tisíc kilometrů, takže jsou vedle sebe vlastně sami…
A tak nám všem přeji, abychom také dokázali trávit čas se svými blízkými tak, abychom si mohli koukat přímo do očí a třeba jeden druhého poplácat po rameni nebo skutečně (a nejen virtuálně) šťouchnout a obejmout. Náš čas je tady na zemi krátký, takže nikdo nevíme, co bude zítra, tak abychom jednou nelitovali, že jsme se s někým setkat mohli a neudělali jsme to, protože jednoho krásného dne už na to prostě bude pozdě…
Právě jsem se dozvěděla, že dnes t. j. 10. 8. v Kalifornii na věčnost odešel emeritní biskup Mons. Petr Esterka, rodák z Dolních Bojanovic. Tento text zveřejnila tisková mluvčí Biskupství brněnského Martina Jandlová:
Dnes odpoledne zemřel v Kalifornii Mons. ThDr. Mons Petr Esterka, emeritní pomocný biskup brněnský a titulární biskup čefalenský. Po posledním rozloučení ve společenství českých krajanů v USA, o které řadu let jako kněz a později jako biskup pečoval v rámci České katolické misie, bude jeho tělo převezeno do České republiky. Po zádušní mši v Brně na Petrově a v jeho rodišti Dolních Bojanovicích zde bude pochován na místním hřbitově.
Mons. ThDr. Petr Esterka se narodil 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích (okr. Hodonín). Pro nábožensko-politické přesvědčení byl už jako student perzekuován a po mnoha obtížích maturoval až v roce 1956 na jedenáctiletce v Hodoníně. Dne 15. června 1957 emigroval do Rakouska a tři měsíce pobýval v uprchlickém táboře v Glassenbachu u Salcburku.
V září 1957 byl přijat do Papežské koleje Nepomucenum v Římě a po studiu filozofie a teologie na Lateránské univerzitě byl 9. 3. 1963 v bazilice sv. Jana v Lateráně kardinálem Tragliou vysvěcen na kněze. Po získání licenciátu teologie v červnu 1963 byl poslán mezi krajany do arcidiecéze San Antonio v Texasu.
V roce 1966 se vrátil do Říma, kde se začal připravovat k doktorské práci na téma „The Unionistic Congresses at Velehrad“, kterou o rok později obhájil. Po návratu do USA v létě 1967 zahájil své akademické působení v koleji svaté Kateřiny v Saint Paul v Minnesotě, kde byl roku 1980 jmenován řádným profesorem. Po celou dobu vypomáhal v duchovní správě řady farností.
Současně v letech 1974 – 1995 působil v americkém letectvu jako vojenský kaplan v záloze. V roce 1978 se začal Petr Esterka intenzivněji věnovat práci mezi českými katolíky v USA a Kanadě. V roce 1986 byl biskupem Jaroslavem Škarvadou, který působil v Římě a pečoval o naše krajany v zahraničí, jmenován jeho biskupským vikářem pro USA a Kanadu. V roce 1994 se jeho působení rozšířilo i na Austrálii. Roku 1987 mu byl udělen titul monsignor a roku 1992 byl jmenován čestným prelátem.
Dne 5. července 1999 jmenoval papež Jan Pavel II. Petra Esterku pomocným biskupem brněnským a titulárním biskupem čefalenským a pověřil ho duchovní péčí o české katolíky v cizině. V roce 2013 získal cenu Gratias agit za pomoc při šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. V roce 2010 biskup Petr Esterka abdikoval a 9. prosince2013 papež František jeho rezignaci přijal.
Já jsem se s tímto výjimečným mužem díky novinářské profesi několikrát setkala. Dovoluji si zde zveřejnit poslední článek, který jsem napsala do Katolického týdeníku vloni v listopadu k jeho 85. narozeninám…
Čest jeho památce! Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá ve svatém pokoji…
Dnes (11. července 2021) je tomu přesně padesát let, co byla slavena první mše svatá v kostele sv. Josefa v Senetářově na Blanensku. A byla to sláva převeliká, i když tehdejší brněnský biskup Karel Skoupý kostel vysvětit nepřijel. Kronikář obce zaznamenal, že z biskupovy účasti z neznámých důvodů sešlo. Oficiálně bylo odloženo svěcení pravděpodobně zdůvodněno náhlým onemocněním biskupa, který v roce 1971 oslavil 85. narozeniny.
Podle P. Václava Trmače dostal tehdejší správce jedovnické farnosti P. Vavříček, pod níž spadá i Senetářov, na výběr. Buď bude kostel slavnostně vysvěcen, ale bude zakázáno jeho užívání, nebo se začne bez svěcení v tichosti užívat. Okresní přestavitelé komunistické strany tehdy oslovili ostatní kněze v okrese Blansko, aby ten den sloužili mše svaté podle běžného zvyku a nepořádali zájezdy do Senetářova.
Den před otevřením kostela začaly v okolí obce probíhat doslova manévry. V okolních lesích zaujala pozice armáda s vodními děly, kdyby se náhodou slavnost změnila v protistátní akci. Silnice do obce byly ze všech směrů obsazeny Veřejnou bezpečností a do vesnice nesměla vjet žádná auta. Kdo ale chtěl, zaparkoval v sousedních obcích. Pamětníci a dobové zdroje uvádí, že se do Senetářova na slavení první mše svaté 11. července 1971 sjelo deset až patnáct tisíc lidí z celého bývalého Československa. Některé zdroje uváděly, že v okolí parkovalo čtyři až šest tisíc automobilů a jiné až 1 500 automobilů. Dále přijelo jedenáct autobusových zájezdů. V davu ale lidé rozpoznali i agenty státní bezpečnosti.
V Senetářově byly ve slavný den slaveny hned čtyři mše svaté. První brzy ráno sloužil místní kněz P. Vavříček. Dopoledne následovala mše sv. boskovického kaplana, novokněze P. Vaigla a mše sv. P. Josefa Mixy, který působil jako sekretář biskupa Tomáška a měl k Jedovnicím blízký vztah. Vyvrcholením slavného dne byla mše sv. domácího faráře P. Vavříčka a deseti kněží – rodáků. Z brněnského biskupství se nezúčastnil nikdo. Přijel ale papežský sekretář Mons. Pasquale Macchi, který přivezl od papeže Pavla VI. jako dar mešní kalich za toto velké dílo.
A právě tento kalich byl na oltáři i po padesáti letech, kdy v sobotu 10. července 2021 sloužil mši sv. brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Slavnosti se po půl století zúčastnilo okolo tří stovek věřících. Byli mezi nimi i přespolní pamětníci, kteří na místě nechyběli ani před padesáti lety. Přijeli z Adamova a Újezdu u Brna. Právě z Újezdu totiž pocházel výtvarník Ludvík Kolek, který udělal na vyzvání jedovnického faráře P. Vavříčka návrh stavby. Nejdříve se ale zdráhal, protože se tehdy spíše zaměřoval na vybavení interiérů kostelů a nástěnné malby. Doslova měl P. Vavříčkovi říct, že do té doby nepostavil ani kozí chlívek. Nakonec ale souhlasil a do čtrnácti dnů!!!!!! udělal návrh kostela. Na návrhu spolupracoval s Ing. Otakarem Vrabcem, který měl na starosti technické záležitosti. Pro dnešní dobu prostě něco neuvěřitelného a nepředstavitelného.
Ne náhodou brněnský biskup v den padesátého výročí upozornil, že všichni stojí na místě zázraku. Ten se v Senetářově skutečně stal, protože tamní kostel sv. Josefa byl jediným, který byl v naší zemi postavený za vlády komunistů. Zpravodajství bude zveřejněné ve 29. čísle Katolického týdeníku, který vyjde ve středu 14. 7. 2021.
Veškeré historické údaje, které jsou uvedeně výše, jsem se dozvěděla z brožurky s názvem: Kostel sv. Josefa v Senetářově 1971 – 2018, kterou vydala Římskokatolická farnost Jedovnice při příležitosti 40. výročí kostela a já jsem si ji v kostelíku včera koupila. Až do včerejšího dne jsem také nikdy v Senetářově nebyla a vůbec o tamním kostele nic nevěděla. A víte, proč chtěli nový kostelík tamní věřící lidé postavit? Protože za druhé světové války chtěli Němci obec srovnat se zemí a vybudovat na jejím místě střelnici. Některé rodiny už byly dokonce vystěhovány. Občané tehdy udělali v roce 1942 přímo v kostele slib, že jestli se jim podaří zachránit a vrátit do obce zpět, opraví tehdejší kapličku, která ale už kapacitně nevyhovovala, nebo postaví nový kostelík. Svůj slib nestvrdili podpisem, ale tím, že většina účastníků v kostele přistoupila ke sv. přijímání. Tento slib poté zopakovali o svátku sv. Josefa v roce 1943 a 1944. Jedovnický duchovní správce do farní kroniky zapsal, že k sv. přijímání přistoupilo poprvé 320 věřících a následující roky 350 a 450 lidí z celkového počtu 640 obyvatel Senetářova. Po nacistech ale nastoupil rudý teror a svůj slib mohli naplnit až v letech 1969 – 1971 před začátkem tvrdé normalizace po roku 1968.
Co říct na závěr? Stála jsem včera na místě zázraku a jsem za to vděčná – i za to, že se díky novinařině stále učím něco nového a poznávám zajímavá místa hlavně lidi, kteří s pomocí Boží dovedou neuvěřitelné věci… A ještě perlička na závěr. Ludvík Kolek se po revoluci v roce 1989 stal autorem architektonických návrhů kostela sv. Václava a Anežky České v Hustopečích (1991-1997), kostela sv. Václava v Břeclavi (1992-1995), kaple sv. Ludmily v Horní Libochové (1993 -1994), kaple Nanebevzetí P. Marie ve Služovicích (1996-1997) a kostela Božího milosrdenství a sv. Faustyny ve Slavkovicích na Žďársku (2005-2008). Možná, kdyby Ludvík Kolek v roce 1969 trval na tom, že nic navrhovat nebude, protože do té doby nenavrhl ani kozí chlívek, kdyby nerozpoznal, že je to Boží vůle, tak by poté už nikdy nebyl osloven, aby udělal další architektonické návrhy kostelů a kaplí, které se poté postavily… Ano, chce to poslouchat Boží hlas a mít odvahu jít tam, kam nás Bůh posílá…
První úterý v červenci se na Svatém Antonínku při Kněžské kruciátě sešli za oltářem P. Miroslav Hřib a P. Josef Červenka. Před mší sv. P. Červenka prozradil, že oba přijali kněžské svěcení před pětadvaceti lety a právě v úterý 6. 7. tomu bylo přesně pětadvacet let. co P. Červenka slavil ve svém rodném Újezdci u Uherského Brodu primiční mši svatou.
P. Josef Červenka je v současné době farářem ve farnosti Soběchleby u Hranic na Moravě. P. Červenka je velký zpěvák Promluvu měl P. Miroslav Hřib.
Letos v květnu to byly už tři roky, co jsem nebyla nikde v zahraničí. Vloni v říjnu jsem měla letět fotit podzim v New Yorku, ale covid mně to zatrhnul. Nebylo proto divu, když jsem se před třemi týdny při brouzdání po internetu a virtuálním cestování naprosto spontánně rozhodla si objednat výlet do Švýcarska s cestou tzv. alpským vlakem na trase Tirano – St. Moritz.
Udělat objednávku přes Slevomat bylo spíše dílem okamžiku než nějakého reálného uvažování. V nabízeném termínu jsem měla dovolenou, tak jsem si říkala: „Co jako? To je znamení, že mám volno a můžu se vydat na cestu za necelé dva litry do Švýcarska a něco tam nafotit!“
Nějak jsem přehlédla, že se ještě musí doplatit jízda oním panoramatickým vláčkem, v jehož pohodlí si je možné na plné pecky vychutnat nádheru švýcarských hor, jezer, která mají každé jinou barvu od temně šedé přes světle modrou až pod nádherně tyrkysovou. Už jsem viděla, jak všechno fotím a mám skvělé úlovky do archivu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že v Alpách pořád není azurové nebe se zářícím slunkem. A to jsem přitom moc dobře věděla, že z těchto nádherných velehor člověk může vidět při troše smůly také jen mraky, které se budou válet těsně nad hladinou oněch krásných jezer, a že mlha bílá a stejně neprodyšná jako mléko, může udělat viditelnost a světelné podmínky pro fotografa na nule…
Na to na nic jsem nemyslela, když jsem onu objednávku odklikávala. Jako bych v tom okamžiku měla zatmění mozku a temně bílá mlha zalila i mé jinak velmi praktické uvažování. A že bych myslela na to, že nejsem očkovaná proti covid, tak to už vůbec ne! Však se všechno cestování uvolňuje, že? A do Chorvatska se v tom okamžiku už nemuselo jet s vůbec žádným testem ani jakýmkoliv potvrzením o očkování či prodělané chorobě!
Stalo se. Já, jinak naprosto opatrný a reálně uvažující člověk, jsem udělala objednávku a ihned ji zaplatila. Po týdnu mne cestovní kancelář upozornila, že ještě nemám zaplacený onen bezva výlet vláčkem! No moje nervy! Na tento lístek jsem zapomněla jako na vlastní smrt! Tak honem doplatit!
Jak se krátily dny odjezdu, tak jsem si uvědomila, že jen tak bez ničeho, jak tomu bylo ve směru na Chorvatsko, to do Švýcarska nepůjde. S dotazem jsem se tedy obrátila na cestovní kancelář, kde jsem se dozvěděla, že musím mít PCR test, který bude potom platit dalších 72 hodin.
Začala jsem zuřivě googlit, kde si test nechat udělat. Zaregistrovala jsem se v Nemocnici Uherské Hradiště. Ještě jsem tam zavolala a ujišťovala se, kdy mám dojít, aby test splňoval požadované hodiny. Paní na telefonu mně řekla, že někdy je test hotový do 24 hodin, což ale nemohou zaručit, že bude, že klidně může být až za 48 hodin. Ale to už by bylo pozdě, protože v cestovce mně řekli, že už měli klienta – klientku, který – á odjela bez výsledku testu a v zahraničí jí – jemu došla zpráva, že je pozitivní a to je potom všechno špatně… Byla jsem tedy objednaná na PCR test o den dříve, co kdyby s tím, že nebudu splňovat požadované hodiny a nakonec se ještě pro sichr objednala i o den později, kdyby to třeba vyšlo – to už jako samoplátce. Říkám vám, že jsem jinak velmi opatrný člověk.
Pár dnů před testováním mně ale volala paní z cestovky, že stačí antigenní test, ale musím si ho nechat udělat až v den odjezdu! No moje nervy! V den odjezdu jsem se totiž musela ještě přesouvat vlakem ze Slovácka do Prahy, odkud byl odjezd.
Tak jsem honem zavolala do nemocnice, že ty dva testy ruším. Moje „honem“ volání trvalo jedno celé dopoledne mé vydřené dovolené, protože to tam nikdo na odběrovém místě nebral. Mohlo to být z mé strany dobrých třicet volání. Nakonec se mně ale podařilo dovolat a PCR testy zrušit a objednat se na antigenní test. Zároveň jsem se ochotné paní zeptala, jestli mně vytisknou i certifikát v angličtině, že nejsem pozitivní. A ona, že ano, ale budu si muset připlatit za vytisknutí jedné A4 stovku. No dala bych i víc!
Potom jsem si objednala zpáteční jízdenku Staré Město – Praha. Na internetu jsem zjistila, že jeden lístek do Prahy lze koupit od 369 do 900 Kč! Poté, co jezdím posledních asi deset let jen autem, jsem se vůbec nestačila divit!!! Za ten nejlevnější zpáteční lístek na vlak jsem dala 738 Kč a za cestu do ST. Moritz ve Švýcarsku 1 990 Kč. Nějak mně to trochu rozum nebere. Je fakt, že do Švajcu jsme jeli busem a já tady řeším cestu vlakem.
Potom jsem se musela ještě přes speciální formulář nahlásit Švýcarsku, kdy a jak k nim míním zavítat. Dále jsem musela našemu státu oznámit, že jsem tam byla, a kdy se vracím. Poté nastoupit do pětidenní karantény, na jejímž konci si nechám udělat další test. No anabáze, jak sviňa! Když jsem odjížděla jedním ranním vlakem, který jsem stihla, směr Praha, tak jsem měla v tašce u foťáku QR kódy antigenního testu na covid, další dva na jízdenky na vlak, jeden na pojištění, vstupu do Švýcarska a návratu domů. Mozek mně to vůbec nebral, když jsem si takto na vlastní kůži uvědomila, cože se to vlastně děje…
Na antigenní test v uherskohradišťské nemocnici jsem byla objednaná na 7.15 hod. Byla jsem tam více než s půlhodinovým předstihem, protože jsem měla hrůzu, že nebudu mít kde zaparkovat, a abych stihla odjet do Prahy plánovaným vlakem. Parkování se podařilo a já vyrazila na odběrové místo. Před sedmou před oním barákem na kraji areálu nemocnice směrem do města nás stepovalo asi třicet. Venku byly tři lavičky s nápisem, že máme udržovat dvoumetrové odstupy. Asi dvě minuty po sedmé vyšla zakuklená sestřička, aby jí dali kartičky ti, kdo jsou objednaní na sedm. Podala jsem hrdě i tu svoji na 7.15, když jsem tam byla dříve než většina těch na sedm, tak co jako, že? Jsem si říkala v duchu.
Seděla jsem pod otevřeným oknem, takže jsem mohla ale slyšet komentáře o tom, jak jsou tam mezi kartičkami na sedm i nějaké na později a sestřička se nestačila divit. Byla ale hodná a nenadávala! Jen se nahlas divila. Na řadu jsem se mezi těmi na sedm dostala poslední. Před tím jsem měla čas na přemýšlení. Vrátila jsem se o více než čtyřicet let zpátky, kdy jsem v Brně chodila na policajty na tehdejší Leninově (dnes už opět Kounicově) ulici vyřizovat výjezdní doložku za mou sestrou, která žila legálně v Rakousku díky tomu, že se tam vdala. Dlouhatánskou řadu s ještě větším čekáním jsem si tam ale musela jednou ročně pravidelně vystát a nikdy nebylo jisté, jestli soudruzi dají souhlas. Souhlas dali vždy, ale byl to prostě vopruz. A stejnej vopruz bylo i toto moje páteční testování s davem, který čekal venku před barákem. Jsem si říkala, že Bohu díky za to, že neprší nebo není zima, protože jinak bychom mokli a klepali kosu venku.
Bylo zajímavé sledovat, kdo na odběry přicházel. Všichni to byli samozřejmě lidé toužící vyjet za hranice naší krásné země. Rodiče s nakakanými dětmi, puberťáky, ale vedle nich i velmi movité, dříve narozené, manželské páry. Zažila jsem tam scénu, kdy měl jeden chlapeček propadlou kartičku zdravotní pojišťovny a mamince bylo před chlapcem řečeno, že ho kvůli tomu neotestují. Kluk už měl dost rozumu na to, aby si uvědomil: Nebude test, nebude plavání v moři a prázdniny s rodiči. Upřímně se rozplakal a já si v přímém přenosu uvědomila, jak je tato generace už druhým rokem šíleně stresovaná. Ta děcka nemají klid ani o prázdninách! Pořád nějaký stres kvůli debilnímu covidu… Nakonec se vše vyřešilo tak, že mu testy udělali, ale rodiče je museli zaplatit. Ach jo! Nemohli to tak říct rovnou a děcko i rodiče by byli bez zbytečného stresu?
Když jsem vcházela do odběrové místnosti, bylo už před barákem okolo padesáti lidí. Já mám takovou úchylku, když je čas, počítat, kolik je kde lidí. Občas, když sedím někdy vzadu i v kostele, tak také počítám, kolik je tam lidí. Tam hlavně ve všední dny zase počty brutálně klesají… To jsem ale odbočila.
Po telefonu jsem dva dny předem dostala upozornění, že musím před odběrem připomenout, že chci vytisknout certifikát v angličtině a s tím bezva QR kódem, že jsem negativní. Když jsem to sestře připomněla, tak ona, že to tedy ne, protože mají kolegyně moc práce, a že si to mám vyhledat a z webu vytisknout sama. Trvala jsem na tom, že mně to za poplatek slíbili, a jak bych to asi tak tiskla, když jsem z odběrovky jela přímo na vlakové nádraží a potom směr Praha, že? Tiskárnu a počítač jsem v autě fakt neměla, abych to provedla. S vytisknutým certifikátem jsem z nemocnice odcházela zhruba čtvrt hodiny před osmou. Ti, co byli objednaní stejně jako já na 7.15 právě odevzdávali kartičky…
No a perlička na závěr této anabáze. QR kódy po mně chtěl jen průvodčí ve vlaku. Jinak nás nikde – nikdo na žádných hranicích ani přímo ve Švýcarsku nekontroloval. Je ale fakt, že mohl by a náhoda je sviňa.
Dva dny před odjezdem jsem začala sledovat vývoj počasí, jestli z tohoto výletu budou fotky nebo bude pršet a tím bude vše v pr… Můj syn Filip, který je také fotograf, mně na to lakonicky řekl, že i déšť jde dobře fotit. Na to jsem mu odsekla, že to má sice pravdu, ale představa mlhy a mraků válejících se těsně nad oněmi krásnými jezery, není zrovna bezva světlo na focení.
Nakonec jsem ale měla štěstí. Počasí vyšlo, a tak jsem udělala pár fotek nádherné krajiny, nasála alpského vzduchu, ochutnala slané švýcarské dobroty Käsewäche a sladkou specialitu Bünder nusstorte i jejich proslulé sušené maso. Na vše nás upozornil skvělý průvodce cestovní kanceláře pan Lukáš. Až jsem toto vše absolvovala a měla i tašku dárků pro rodinu, začalo pršet. A tak byl čas zajít do otevřeného kostela, kde jsem pobyla asi hodinku a vydala se na parkoviště k autobusu. Při návratu jsme se ještě zastavili v městě Chur, kde jsem si na závěr dne stihla dát na jedné zahrádce výbornou jahodovou bowli.
Bernina Express se zastávkou na focení 🙂
A co se mne ve Švýcarsku dotklo? No samozřejmě nádherná příroda! A také lidé, kteří jí putovali hodně na kolách i po svých. Byly to všechny věkové generace. A jaký byl rozdíl mezi našimi cyklisty? Na rozdíl od těch našich, kteří se většinou valí v davech po cyklostezkách v okolí velkých měst, ale i mezi těmi menšími, ti ve Švýcarsku uhánějí vskutku nádhernou přírodou a nejsou jich tam na jednom místě takové davy, jak je možné vidět u nás. Dále mne zaujalo, jak se ve Švýcarsku buduje. Nebylo snad místa, kudy jsme projížděli, abych tam nezahlédla jeřáb a čilý stavební ruch. Švýcaři pilně opravují již postavené, ale také budují nové. To mne doopravdy hodně zaujalo. Prostě se tam všude maká…
Pěkný to byl zájezd! Všechno nakonec klaplo, i když jsem zpočátku nedomýšlela, co se může stát. Užívejte si léto a mějte odvahu jít i do projektů, které nemusí klapnout. Ono to chce někdy i trošku odvahy, aby člověk zažil něco krásného. Mně se to při tomto výletu do Švýcarska podařilo, tak to přeji i Vám!
Krásné léto všem návštěvníkům těchto stránek přeje Lenka!
Milan Werl vypadá jako maximálně pětadvacetiletý student. Nedávno ale oslavil už sedmatřicáté narozeniny, má doktorát z matematiky a je magistrem teologie. V sobotu přijal z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho kněžské svěcení. Spolu s ním přijal jáhenské svěcení Josef Janoušek. Velkou reportáž ze slavnostních okamžiků obou mladých mužů naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku – www.katyd.cz. Do novin se zdaleka nevešly všechny fotky, které budou možná někoho zajímat, proto je zveřejňuji zde.
