To si tak dnes jedu z Brna domů, a když vidím to nebe a krajinu nedaleko Žarošic, nešlo nezastavit auto, nevytáhnout foťák a nezačít fotit… V tom okamžiku se mně podařilo zapomenout na to, co se děje v celém světě. Jen jsem si se zatajeným dechem s okem přilepeným na hledáčku říkala, že svět je krásnej, i když v něm aktuálně řádí koronavirus…
Všude, kam se podíváš, je koronavirus a s ním končí svoboda pohybu…
Všude, kam se podíváš, co slyšíš, čteš a vidíš, vše se v posledních dnech točí jen okolo koronaviru. Doopravdy by mne zajímalo, co vypuštěním této nemoci mezi lidi mocní tohoto světa sledují. Proč je kolem toho tolik humbuku od okamžiku prvních onemocnění a poté hlásání do všech koutů světa, kdeže byl onen virus diagnostikován, kolik lidí na něj zemřelo. Cílené vyvolávání strachu a paniky v globálním světě.
Obyvatelé naší země, kteří ani nemocní nejsou, musí ode dneška po návratu z Itálie do karantény. Ale! V případě, že by je přivezl do České republiky jejich přítel s trvalým bydlištěm v Itálii a dále zde pobýval, tak ten se bude moct nadále svobodně pohybovat v naší zemi, jak bude chtít a možná i vesele šířit virus. A možná také ne… Možná nebude jeho nositelem stejně jako ti, kdo musí jít povinně do karantény a izolace! Není to celé postavené na hlavu???
Kurnik šopa, proč toto všechno je??? Co se skutečně v našem globalizovaném světě poslední týdny děje??? Jen okrajově se dozvídáme o tisících uprchlíků, kterým Turecko otevřelo široké brány směrem do zemí Evropské unie. Ti do karantény nemusí??? A najednou se nevítají s otevřenou náručí, jak tomu bylo pár let zpátky, ale dokonce se na ně střílí a zvažují se nové ostnaté dráty na hranicích?
Ty ostnaté dráty, které lemovaly celou Českou republiku až do roku 1989… Jsme tam, kde jsme byli? Co se schyluje? Těch otázek je příliš mnoho. Často vzpomínám na slova slavného fotografa Jana Šibíka, který před pár lety mluvil na své přednášce, tuším, že to bylo v Uherském Hradišti, o tom, jak se nám zmenšuje svět. Ano. Globalizovaný svět se hodně zmenšil. Stala se z něj jakási obří vesnice, kde díky moderním technologiím hned víme, co se stalo na druhé straně světa. Kde někdo například onemocněl koronavirem, že? Na jedné straně jsme mohli ještě před pár měsíci cestovat, kam se nám zachtělo, ale na druhé straně už některé cesty kvůli válkám a atentátům doporučovány nebyly. Právě o tomto tehdy mluvil Honza Šibík. Že přibývá zemí, do kterých není bezpečné kvůli válkám a atentátům cestovat. S koronavirem se nám to teď tedy rozšířilo ještě víc, že?
Za chvilku nebudeme moct cestovat ani z vlastního bytu. Pan premiér Babiš učinil prohlášení se zákazem a sankcemi při nedodržení povinné karantény po návratu z Itálie. Od moderátorky zpráv jsme měli upozorněni, že je náš pohyb sledován prostřednictvím našich telefonů, kdy mobilní operátoři hlásí, kdo se pohybuje v zakázané zóně – v Itálii a poté mimo svůj byt, pokud má být v karanténě… Probuďme se! Co se to děje??? Vám se to všechno zdá normální? Mně tedy rozhodně ne!!! Pokud se budu chtít svobodně pohybovat, s sebou v žádném případě nepovleču svůj mobil, noťás ani další zařízení s tarifem a nebudu nikde také platit kartou, k čemuž jsme byli postupně pomaloučku polehoučku dotlačeni… No a samozřejmě také zapomenu na všechny zákaznické karty…
Setkala jsem se s různými názory, proč se koronavirus ve světě objevil. Jedním z nich je, že mělo jít kvůli nové nemoci k záměrnému oslabení ekonomiky Číny a nějak se to vymklo z rukou. Další hlas tvrdil, že je to cílená likvidace přestárlých a nemocných lidí, kteří stojí společnost nejvíce peněz. Těžko říct. Nepříkláním se k žádnému názoru, jen říkám, co jsem zaslechla mezi obyčejným lidem. Spíše by mne zajímalo, co se budou historikové o koronaviru říkat za třicet, čtyřicet či padesát let. To by mne doopravdy zajímalo…
Do pr… Chci žít v chajdě v lese, mít tam své políčko, slepice, králíky, kozu a utéct z tohoto šíleného systému… Všem přeji, aby z toho, co se dnes děje, nezešíleli a zachovali si zdravý rozum, dokud nebude pozdě…
Lenka
Ohlédnutí za dvanácti roky České Miss 2008 Elišky Bučkové
V roce 2008 jsem byla redaktorkou týdeníku NAŠE Slovácko a díky tomu jsem se dostala na finále České Miss 2008. Slovácko tam totiž mělo žhavé želízko v ohni v podobě krásné Elišky Bučkové ze Strážnice. A Eliška tehdy své fanoušky nezklamala. Nejen krásou, ale i celkovým projevem přesvědčila, že se na Moravě rodí hezké „baby“, jak by řekli Brňáci. Díky této soutěži jsem se také dostala v Praze na půl metru ke svému dětskému idolu francouzskému herci Alainovi Delonovi, ředitelce soutěže Michaele Maláčové, Dagmar Havlové – Veškrnové, velmi milé modelce Petře Němcové, která přežila tsunami a dalším celebritám.
V roce, kdy Eliška trumfovala v soutěži krásy, jsme se potom ještě potkaly na několika akcích na Slovácku. Dalších dvanáct let jsem její život pozorovala jen zpovzdálí a dozvídala se novinky z jejího soukromí především prostřednictvím bulvárních článků. Samozřejmě, že jsem veškeré tyto informace brala s nadhledem.
Zhruba před měsícem se ke mně dostala pozvánka na besedu s P. Ladislavem Heryánem, kterou měla vést ve své rodné Strážnici právě Eliška Bučková. Neváhala jsem a po dlouhatánských letech jsem zavolala její mamince Blaženě, jestli by Elišku nepoprosila, aby mně dala rozhovor. Eliška souhlasila, takže jsme se poslední únorový pátek roku 2020 sešly ve strážnickém Rodinném centru, které vede její maminka Blažena.
Mám takový blbý zvyk, že na všechny schůzky chodím se značným předstihem s tím, že potom prostě čekám. Jinak tomu nebylo ani onen pátek ve Strážnici. Opět jsem tam byla s více než půlhodinovým předstihem před plánovaným rozhovorem. Proto jsem byla docela v šoku, že Eliška na mne už na místě čekala!!! Její rodiče totiž připravovali sál na přednášku a ona tam prostě byla s nimi. Na mé upozornění, že jsme se už dvanáct let neviděly, s milým úsměvem na tváři řekla: „Ale zůstaly jsme stejné, že?“ Už to mně signalizovalo skutečnost, že Eliška zůstala v srdci „obyčejnou“ holkou ze Strážnice, i když se pohybuje převážně mezi celebritami a úspěch či sláva ji nestoupla do hlavy. O tom mne ostatně přesvědčila i v následujícím rozhovoru, který jsem s ní vedla pro www.zpravyzmoravy.cz Rozhovor si můžete přečíst zde
Bylo to milé setkání. Stejně jako následující beseda s P. Heryánem, který nedávno oslavil své šedesáté narozeniny. Prostě krásný den, za nějž děkuji Blaženě Bučkové, která besedu připravila a vše zorganizovala, jak je ostatně zvyklá z tolika akcí, jež by ani všechny nebylo možné vyjmenovat…
A toto jsem o Elišce a celé její rodině napsala na svém starém webu ihned po jejím vítězství v soutěži v roce 2008. Dnes už můžeme na základě rozhovoru pro Zprávy z Moravy říct, že Eliška v charitativní práci i svých dalších aktivitách naplňuje to, co si po volbě České Miss v roce 2008 předsevzala, o čem snila…
Manžele Blaženu a Víta Bučkovi ze Strážnice znám už roky. Jsou to příjemní lidé s rozsáhlou škálou aktivit, ze kterých nikdy nedělali vědu, i když se jich účastnily stovky a někdy dokonce tisíce lidí. Vesměs se jednalo o zábavu určenou dětem. Možná to pramenilo ze skutečnosti, že sami mají pět dětí, a tak nebyli líní a pohodlní připravit a zorganizovat něco dobrého nejen pro ně, ale i pro druhé.
Na druhé straně rozhodně nepatří mezi tahouny, při nichž by se jejich potomci jenom pohodlně vezli. Od útlého věku děti zapojovali do organizace vyhlášených Pohádkových lesů či oslav závěru církevního roku. Vloni všichni členové rodiny nechyběli při první ročníku Misijní poutě, která se uskutečnila ve strážnickém skanzenu. Tak jsem mohla poznat také jejich osmnáctiletou dceru Elišku. Ještě před pár týdny o ní téměř nikdo nevěděl a dnes ji zná celá republika coby nejkrásnější dívku země. Koncem listopadu zazvonil mobil a maminka Blažena mně šťastná oznámila, že Eliška postoupila do finále České Miss. Byla jsem první novinářkou, která se tuto informaci dozvěděla.
Měla jsem proto radost, že jsem mohla být v Praze na ruzyňském lešti při vyvrcholení celé soutěže. Se zářivým úsměvem na tváři Eliška postupně přebírala šerpu za Miss Internet, Miss Frekvence 1, Tip poroty a nakonec i korunku a titul České Miss. Vše jsem poctivě fotografovala, ale přesto se mně při jednotlivých záběrech draly do očí slzy. Měla jsem chuť všem těm profíkům kolem sebe z nejrůznějších prestižních novin říct, že ta nejkrásnější holka je naše, že je to děvče od mých kámošů, kteří jsou pro mě skoro rodina. Že toto není obyčejná Miss, ale „holka“ se srdcem na pravém místě. Dobře vychovaná, nenamyšlená, která přes svůj docela nízký věk ví, co chce.
O tom mne ostatně přesvědčila, když se ji o pár hodin později snažili fotografové z bulvárních novin vmanipulovat do určité pózy. Nedala se a udělala si pořádek. Jen jsem zaslechla, jak řekli: „No počkej za rok! Ještě u nás budeš škrábat prstíčkem!“ Tak tentokrát se myslím hodně spletli…. Tato miss u nich škrábat nebude… Moc bych Elišce přála, aby ustála útoky komerčních médií, jimž jde o senzaci za každou cenu
Výjimečná přitom není jenom sama nová Česká Miss, ale také všichni její sourozenci, které má tak ráda. Vždyť první slova po vyhlášení byla: „Kde jsou naši?“ Myslela tím své tři sourozence, kteří ji na pražském letišti fandili. Její otázka mluvila za všechno. V okamžicích obrovské radosti myslela na svou rodinu.
O lecčem vypovídají také slova teprve třináctileté sestry Aničky před finálovým večerem. „Elišku jsme všichni podporovali především modlitbou. Nemodlili jsme se přitom za její vítězství, ale hlavně aby všechno ustála, kdyby vyhrála,“ řekla mladší sestra. „Moc jí přeji, aby vše dobře zvládla psychicky a nezhroutila se třeba z toho, kdyby byla druhá,“ doplnil slova mladší sestry před finálovým večerem šestnáctiletý bratr Vít. Spolu s devatenáctiletou sestrou Štěpánkou byli všichni v hledišti soutěže.
Jakmile Eliška postoupila do super finále, začali posílat textové zprávy. „Bratr jich mohl poslat aspoň sedmdesát,“ odhadovala Štěpánka. Přestože sourozenci poslali desítky SMS, rozhodně by nestačily k vítězství. Vždyť se do hlasování údajně zapojilo více než dvě stě tisíc diváků.
„Bylo to neuvěřitelné. Jakoby Elišce fandila celá republika. Všem bychom chtěli poděkovat. Zažili jsme v těchto dnech neuvěřitelnou podporu od lidí ze všech koutů země. A co bych řekla těm, kdo pochybují o tom, jestli je vhodné, aby se věřící dívka zúčastnila podobné soutěže? Víte, ono je velmi lehké udržet si víru ve skleníkovém prostředí kostela či fary. Něco jiného je si ji udržet v prostředí modelingu. A my věřící máme být přece tím správným kvasem, který bude působit ve všech oblastech života,“ míní maminka.
Poté rodiče prozradili, že se jim dcera druhý den po zisku titulu rozplakala do telefonu. Najednou byla sama a chtěla být tolik s rodinou, která je pro ni na prvním místě. „Utěšovali jsme ji, že je to daň za slávu, a že určitě bude mít hodně příležitostí, kdy bude moct pomáhat druhým a to za to stojí,“ řekl tatínek Vít.
Jeho mínění naprosto koresponduje s názorem členky poroty České Miss Petry Němcové. Podle ní by si správná miss měla umět zjednat respekt. Navíc by měla být nejen milá a ctižádostivá, ale také pokorná. „Neměla by vše dělat jen pro sebe, ale i pro druhé, protože miss má hodně možností, jak pomoct druhým, kteří to potřebují. Správná miss by prostě měla mít srdce na pravém místě,“ řekla krásná modelka, která s rozlámanou pánví přežila vlnu tsunami v koruně palmy, na níž se těžce zraněná držela několik hodin. Dnes prostřednictvím nadace Happy Heart Fund pomáhá především dětem.
Eliška ještě před finálovým večerem naznačovala, že by ráda pokračovala v aktivitách, k nimž ji už v útlém věku přivedli rodiče. Ve své pomoci by se proto chtěla zaměřit hlavně na děti, pro něž spolu s rodiči pořádala různé akce. Až čas ukáže, jestli se jí podaří uskutečnit i tyto sny. Věřím, že s podporou skvělé rodiny určitě ano. Držme jí v tom všichni pěsti. A pokud je někdo ze čtenářů těchto řádků věřící, tak Elišku prosím podpořte také modlitbami.
Text a foto: Lenka Fojtíková
Zápisky ze semináře P. Eliase Velly o nové evangelizaci
Od 23. do 28. února se v poutním domě Stojanov na Velehradě uskutečnil seminář vedený P. Eliasem Vellou z Malty, který byl zaměřený na novou evangelizaci. P. \Elias si během semináře v jednom volném odpoledni udělal čas na rozhovor, který jsem s ním vedla pro zpravodajský web Zprávy z Moravy. Tentokrát jsem se ho ptala například na tetování, proč církev nesouhlasí s umělým oplodněním, a jestli může věřící odmítnout onkologickou léčbu. Celý rozhovor najdete zde
Na semináři kněz hned v úvodu více než sto účastníků upozornil, že žijeme v době, kdy se člověk opět klaní zlatému teleti, které je tentokrát v podobě peněz. Pokud dnes někdo někomu pomáhá, očekává za vše finanční odměnu. Hodnota člověka se soudí podle toho, kolik vydělává peněz a co vytváří. Pokud je někdo starý a nic už nevytváří, společnost ho nepotřebuje.
Světu vládnou politika, ekonomika a věda
Kazatel dále mimo jiné řekl: „Dnes vládnou světu tři síly – politika, ekonomika a věda. Toto jsou nové prvky prostředí, v němž žijeme a máme v něj vnášet novou evangelizaci nejdříve skrze svůj život. V dnešním světě je mezi lidmi velká nerovnost způsobená ekonomikou a politikou.
Ekonomika dnes podporuje konzumismus, který s sebou přináší velmi mnoho problémů. Kdo nemá peníze, cítí se méněcenný. Bída přináší násilí. Žijeme v rozvinuté kultuře. Na jedné straně už nemáme otroky, ale na druhé straně není svoboda náboženské kultury. Dnes jsme svědky obrovského pronásledování křesťanů v různých částech světa – Indie, Čína, Nigérie, Pakistán. Pronásledování křesťanů táhne společnost ke dnu.
Žijeme v éře počítačů
Žijeme v éře počítačů, internetu a médií, což vede k organizovanosti ve všech směrech. Na jedné straně je to výhoda, ale zároveň také nevýhoda. Osobní pastorační přístup nahrazujeme mechanikou. Když jsem byl farářem, přicházelo za mnou mnoho lidí. Někteří z nich třeba nechodili do kostela, ale přišli, aby něco vyřídili – křest, svatbu. Tím mohlo dojít k osobní komunikaci. Dnes už to tak není. Komunikace byla nahrazena počítačem, který nabídne formulář ke křtu, svatbě a ty jsou odeslány elektronicky. Z hlediska administrativy máme farnosti velmi pěkně zorganizované. Pastýř ale nepozná své ovce a ovce nepoznají svého faráře, protože mezi nimi stojí počítač. Je to kultura, bez které se dnes neobejdeme. Nemůžeme už evangelizovat stejně jako před čtyřiceti lety ani jako před deseti lety.
Nevíme, co je hřích
Věřící se dnes může někdy cítit méněcenný, proto i věřící řeknou, že jsou nevěřící. Žijeme v kolektivním hříchu. Víme, co se děje s rodinou. Už vlastně pomalu ani nevíme, co je rodina. Muž a žena? Dva muži? Dvě ženy? Všichni mají právo na dítě, což vychází z modelu genderu. Kdysi měla žena roli matky a otec otce. Dnes se občas děje, že otec zastává roli matky a matka roli otce, což přináší zmatek. A ten se netýká jen dospělých, ale i dětí. Co bylo dříve považováno za nenormální, dnes považujeme za normu, takže vlastně už nevíme, co je hřích.
Žijeme v individualistické společnosti. Často jsou individualisté i manželé. Každý má svůj účet, peníze, auto, kariéru… Co je spojuje? Jenom postel nestačí, protože je úplně jiné myšlení. Stojíme před výzvou inkulturovat víru. Evangelium nemohu změnit. Je to dobrá zpráva. Musím hledat správný čas a jazyk, jak předat víru. Neměnit ji ale, protože to by byl relativismus, kdy bychom pravdu přizpůsobovali naší chuti nebo místu, kde se nalézáme.
V nové evangelizaci se musím dívat, kdy, a jakým způsobem evagelium předávat. Je třeba evangelizovat kulturu, politiku, ekonomii i sex. Jinak se bude předávat dobrá zpráva evangelia v České republice a jinak v Jižní Americe. Před námi je velká pastorační výzva dávat lidem Ježíše. Je zbytečné někoho dovléct na mši svatou, když v něm není živý Ježíš. Pokud je v člověku živý Ježíš, má potřebu se s ním při mši svaté sejít sám, proto tam jde bez nucení.
Každá farnost by měla mít pastorační skupinu složenou z kněží a laiků. Farnost už dnes nemůže být vedena pouze knězem. Svět vás pozná jako mé učedníky podle jednoty mezi vámi. Pokud nejsme sjednoceni, ale každý pracuje na svém políčku, neukazuje to na katolickou integritu. V nové evangelizaci se občas setkávám s proroky beznaděje. Evangelium ale není poselstvím pesimismu. Je to dobrá zpráva. Pokud není dobrá, není to evangelium. Nejsme slepí vůči katastrofám, do kterých svět upadá, ale máme být ti, kdo budují církev a neboří ji.
V pastoraci nelze dělat kariéru
Další pastí může být duchovní světskost, kdy je mentalita světa aplikovaná v duchovním světě. Děláme si z pastorační práce kariéru. Pastorační práce je duchovní záležitost, ale někdo ji dělá kvůli své slávě. Časté pokušení je, když například mezi sebou různí evangelizátoři soutěží, kdo má v kostelech a na svých akcích více lidí.
Když jde dobrý pastýř spát, neklade si otázku, jak byl úspěšný, ale jestli dělal, co chtěl Bůh. Co znamená být dobrý pastýř? Pastýř je úspěšný, když je osel. To myslím vážně! Pán Ježíš o Květné neděli vjížděl na oslu do Jeruzaléma. Pastýř má být v pastoraci osoba, která je oslem, který nese Ježíše. Není důležitý náš úspěch, ale to, že děláme, co po nás Bůh žádá.
Z církve nemůžeme dělat muzeum
Z církve bychom neměli dělat muzeum, kdy jsme posedlí květinovou výzdobou a projekty, na nichž pracujeme. Je důležité, abychom se nesoustředili na výtváření projektů, ale přiváděli lidi k Ježíši. Evangelizace znamená, že máme Ježíše v sobě a přinášíme ho druhým lidem. Mohu předat pouze zkušenost toho, co žiji. Laik se dostane do míst, kam se kněz nedostane. Kněz má za úkol formovat laiky, aby se stali pastýři pro druhé.
Církev je krb a Duch svatý oheň v něm. Krb bez ohně je jen dekorace a nedává teplo. Duch svatý dává lidem charismata, která máme používat uvnitř církve. Musíme být živými kameny ve stavbě nového světa.
Evangelizace má být i péčí o chudé. Sociální práce, katecheze a evangelizace jdou ruku v ruce. Každý evangelizátor prožívá znechucení, cítí se osamělý, prodělává úzkosti, prožívá strach a smutek. Tím vším prošel i Ježíš. Nemůžeme očekávat, že si tím neprojdeme také. Ježíš je ale s námi a prosí Otce, aby nám dal Ducha svatého a měli jsme sílu vším projít.“
Celý zvukový záznam přednášek si můžete objednat u překladatele Václava Čápa na adrese: vacapcz@volny.cz
Starší rozhovory s P. Eliasem Vellou si můžete přečíst zde
Zpravodajský článek o přednáškách v Brumově najdete zde
Zápisky ze semináře P. Velly, na němž ve Vranově u Brna mluvil o tom, jak se modlit za uzdravení druhých najdete zde
O semináři v Hodoníně, kde P. Vella mluvil o blahoslavenství, se dočtete zde
Silný příběh o bezdomovci P. Vella vypráví zde
Text a foto: Lenka Fojtíková
Oslavy fašanku v Bystřici pod Lopeníkem s obchůzkou Bobkovníků
Už před lety jsem chtěla zažít na vlastní oči a kůži obchůzku Bobkovníků v Bystřici pod Lopeníkem. Objížděla jsem tehdy více fašanků na nejrůznějších místech Slovácka. Když jsem se vracela z Komně, tak jsem zamířila i do Bystřice pod Lopeníkem, ale na Bobkovníky jsem tehdy nenarazila. Asi tomu v onom roce ještě nemělo být.
Včera večer jsem zvažovala, kam vyrazit fotit a dokumentovat fašank pro www.zpravyzmoravy.cz . Věděla jsem, že nechci jet tam, kam míří davy lidí, kde se z toho už krapet stala i komerce a vytratila se nějaká spontánnost, protože jde často o pódiové vystoupení, která už jsou prostě někde jinde než fašanková obchůzka našich předků. Ve hře byla Hrubá Vrbka, kde už jsem jeden rok fotila a mělo to hodně atmosféru a Lipov, kde jsem se ve stejném roce jen mihla při cestě zpět. I tam se mně moc líbilo!
Nakonec jsem se rozhodla, že budu letos mapovat Nivnici, kde tradici podle tamního velkého folkoristy a pedagoga Vlastimila Ondry drží sedmadvacet let folklorní soubor Nivnička. Znovu mne ale lákala i Bystřice pod Lopeníkem s Bobkovníky. Nejdříve jsem proto ráno zamířila tam a při cestě zpět jsem chtěla pobýt při obchůzce v Nivnici. Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak, jak už tomu občas bývá…
V Bystřici jsem měla tentokrát štěstí a na družinu Bobkovníku narazila hned! Tady nebyla žádná invaze automobilů a folklorních turistů! V pohodě jsem zaparkovala a začala fotit. Bylo to naprosto úžasné! Lidé na Bobkovníky čekali mezi dveřmi domů s nejrůznějšími dobrotami i něčím tekutým pro zahřátí. Kluci to ale rozhodně nepřeháněli. Obdivovala jsem jejich výkon! Neustále tančili a zpívali. Bylo to až neuvěřitelné! Úžasné! Netančili a nezpívali přitom pro žádné davy diváků, ale převážně jen pro „svoje“ lidi z dědiny…
Úžasné občerstvení na ně čekalo v tamním muzeu, kde měli ale spoustu tradičních dobrot připravených pro všechny fašankové návštěvníky. Fakt jsem si tu atmosféru užila a pelášila domů, abych ještě něco nafotila ve vzpomínané Nivnici. Nakonec na to ale nedošlo. Dvakrát jsem objela dědinu a na průvod nenarazila. Zato jsem objevila stánky s občerstvením a nějakou kapelu s kytarami. Zamířila jsem proto domů. Zcela neplánovaně jsem ve Slavkově u Uherského Brodu narazila na masky hned u hlavní silnice ve směru do Strání, kam od rána mířilo jedno auto za druhým také na oslavy fašanku, ale toho ve velkém stylu folklorního festivalu.
Jedna z masek byla v podobě koronoviru 🙂 Lidská tvořivost nezná mezí. Bylo to tam prostě naprosto jiné než v nedaleké Bystřici pod Lopeníkem. Více můžete vidět a dozvědět se zde
Návštěva u manželů Pavlicových v Hroznové Lhotě
S Františkem a Jitkou Pavlicovými z Hroznové Lhoty se znám jistě už více než dvacet let. Poznala jsem tento sympatický manželský pár díky novinařině, kterou jsem vždy dělala celým srdcem a ze všech sil.
Tento týden jsem za Jitkou a Františkem vyrazila po letech znovu. Museli jsme si přiznat, že jsme krapet všichni zestárli, ale to nic nemění na tom, že by Jitka a František ubrali na svém životním tempu. Ba naopak! Za roky, co je znám, jim přibylo mnoho nových aktivit. A právě proto jsem se k nim do jejich útulného domečku na kraji Hroznové Lhoty v pondělí rozjela.
Za dobu, co jsem u nich byla naposledy, abych napsala o jejich rodinné firmě na výrobu slaměných věnců a také došků, ve dvoře vyrostl nový penzion a v něm litografická dílna.
Už jsem toho o Františkově dílně hodně četla, slyšela a viděla, ale do pondělního dopoledne jsem ji neviděla na vlastní oči. To je už ale minulostí! Ještě před tím, než jsem si zašla povykládat za Františkem o tom, co teď dělá, na čem pracuje, jsem vyzpovídala Jitku, která se svým divadelním spolkem Hrozen právě nacvičuje novou divadelní hru. Více se o tom návštěvníci tohoto webu mohou dočíst zde
Tady najdete můj článek o vskutku renesančním člověku a hlavně mimořádném muži Františku Pavlicovi..
Od Pavlicových jsem z Hroznové Lhoty odjížděla s jakýmsi povznášejícím pocitem ze setkání a našeho dlouholetého přátelství. Je úžasné vidět, že manželství může doopravdy i dnes fungovat a být krásné. Tito lidé spolu vychovali tři děti, společně podnikají a kromě toho dělají zcela zdarma spoustu zajímavých věcí pro druhé, aby je pobavili i jim pomohli. A to se dnes tak moc doopravdy nevidí. Proto jsem za toto přátelství moc vděčná. Jsem vděčná i za čas, který mně ochotně poskytli, když jsem je oslovila s prosbou o rozhovory…
Setkání s úžasnou ženou, kterou nezlomila rakovina ani těžká autohavárie
Díky kamarádce Darje jsem se mohla seznámit s Martinou Ruskou, která vyhrála boj s rakovinou a nezlomila ji ani autohavárie, při níž přišla o levou ruku. Martina je velmi pozitivní člověk. během našeho setkání ani jednou nenadávala na osud, co se jí stalo, nenaříkala, jak má těžký život. Naopak! Hlavu má plnou nápadů, jak pomáhat druhým. Celý příběh si můžete přečíst na webu www.zpravyzmoravy.cz, se kterým spolupracuji. Článek najdete zde
Síň sportu ve Ždánicích skončí
S velkou slávou se v březnu roku 2007 otvírala Síň slávy ve Ždánicích. Byla u toho tehdy i olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková. Letos v březnu Síň sportu skončí.
Více se o této smutné skutečnosti můžete dočíst zde
Premiér Babiš byl dnes zastižen na Baťově kanálu s krumpáčem v ruce
Koncem devadesátých let minulého století jsem byla u toho, když se rozjížděla myšlenka turistiky na Baťově kanálu. Vše vymyslel a do pohybu uvedl vizionář Ing. arch. Ivo Ondračka. Nemohla jsem proto na Baťově kanálu chybět ani dnes, když tam přijel premiér Andrej Babiš, aby kopnul krumpáčem do země a tím zahájil rozšíření přístaviště ve Veselí nad Moravou.
Více jsem o tom napsala zde
Na věčnost odešel vynikající zpěvák, muzikant a malíř Jura Slovák z Javorníku
Včera večer mne zastihla zpráva, že zemřel vynikající muzikant, zpěvák a malíř Jura Slovák z Javorníku na Horňácku. Vesničky, co leží, jen coby kamenem dohodil, u slovenských hranic.
Jeho zpěv jsem posledních dvacet let obdivovala při Horňáckých slavnostech i různých vernisážích. Navštívila jsem ho se ženou i v jejich domku v Javorníku.
Zveřejňuji zde text, který jsem napsala pro město Veselí nad Moravou v květnu roku 2007, kdy jsem byla tiskovou mluvčí města. Nyní jsem na cestách, takže až později zveřejním i rozhovor s Jurou, který jsem vedla i u nich doma…
Slíbila jsem, že zde zveřejním rozhovor, který jsem s Jurou Slovákem a jeho ženou dělala u nich doma v Javorníku, ale nakonec jsem ho zpracovaný nenašla.. Z toho dne našeho setkání jsem ale našla fotky, který nyní zveřejnuji.
Manželé Slovákovi v Javorníku v červenci roku 2007. 
Jura Slovák oslavil kulatiny výstavou
Nebývalý nápor návštěvníků zažilo v sobotu přísálí Kulturního domu ve Veselí nad Moravou. Stovky lidí přilákala výstava malíře Jury Slováka, kterou připravili jeho přátelé a bývalí kolegové z výtvarné Skupiny pěti.
„Skupina pěti už sice dávno zanikla, ale přátelství, která před desítkami let započala, trvají dál. Tato výstava je toho důkazem. Uskutečnila se z iniciativy jednoho z bývalých členů keramika Vladimíra Groše a o instalaci se postaral další člen grafik Jiří Peša,“ řekla při vernisáži Tatiana Pálenská.
Poté připomněla, že se Jura Slovák narodil 22. března 1947 v Uherském Hradišti. Po absolvování Základní školy ve Velké nad Veličkou vystudoval střední průmyslovou školu strojní a poté Strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Spolu s manželkou Annou, synem Jiřím (*1968) a Martinem (*1972) žili dlouhé roky ve Veselí nad Moravou. Nyní manželé bydlí v Javorniku na Horňácku, kam se vrátili na důchod.
Jiří Slovák svou výtvarnou tvorbu poprvé představil v roce 1967 na výstavě ve Vysokoškolském klubu ve Zlíně. V sedmdesátých letech se stal členem veselské výtvarné Skupiny pěti, se kterou se zúčastnil spousty kolektivních výstav nejen na Hodonínsku, ale třeba také ve Skalici na Slovensku. Kromě toho připravil celou řadu samostatných výstav. Jeho díla jsou v současné době nejen v majetku rodiny a přátel, ale vlastní je také soukromí sběratelé na Slovensku, Americe, Švýcarsku, Belgii, Rakousku a Francii.
Hlavní tématikou Slovákovy tvorby je vztah člověka a přírody, stávajícího i mizejícího folkloru. Na olejích se objevují lidé zasazení do krajiny, koně i kytice. V jeho tvorbě se odráží především vztah k rodnému Horňácku, které dokáže prezentovat nejen svými díly, ale také zpěvem a houslemi.
Ve šlépějích otce pokračují i synové. Výtvarné cítění podědil Martin, který je akademickým sochařem. Starší Jiří sice vystudoval ekonomii, ale v posledních letech se zase naplno věnuje hudbě. V současné době působí čtvrtým rokem v Kanadě, kde komponuje. V minulosti už napsal hudbu k několika francouzským filmům.
Pohřeb se koná 18. ledna ve 14 hod. v kostele svaté Máří Magdalény ve Velké nad Veličkou.
Text a foto: Lenka Fojtíková
