Anabáze před vycestováním do Švýcarska

Letos v květnu to byly už tři roky, co jsem nebyla nikde v zahraničí. Vloni v říjnu jsem měla letět fotit podzim v New Yorku, ale covid mně to zatrhnul. Nebylo proto divu, když jsem se před třemi týdny při brouzdání po internetu a virtuálním cestování naprosto spontánně rozhodla si objednat výlet do Švýcarska s cestou tzv. alpským vlakem na trase Tirano – St. Moritz.

Udělat objednávku přes Slevomat bylo spíše dílem okamžiku než nějakého reálného uvažování. V nabízeném termínu jsem měla dovolenou, tak jsem si říkala: „Co jako? To je znamení, že mám volno a můžu se vydat na cestu za necelé dva litry do Švýcarska a něco tam nafotit!“

Nějak jsem přehlédla, že se ještě musí doplatit jízda oním panoramatickým vláčkem, v jehož pohodlí si je možné na plné pecky vychutnat nádheru švýcarských hor, jezer, která mají každé jinou barvu od temně šedé přes světle modrou až pod nádherně tyrkysovou. Už jsem viděla, jak všechno fotím a mám skvělé úlovky do archivu. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že v Alpách pořád není azurové nebe se zářícím slunkem. A to jsem přitom moc dobře věděla, že z těchto nádherných velehor člověk může vidět při troše smůly také jen mraky, které se budou válet těsně nad hladinou oněch krásných jezer, a že mlha bílá a stejně neprodyšná jako mléko, může udělat viditelnost a světelné podmínky pro fotografa na nule…

Na to na nic jsem nemyslela, když jsem onu objednávku odklikávala.  Jako bych v tom okamžiku měla zatmění mozku a temně bílá mlha zalila i mé jinak velmi praktické uvažování.  A že bych myslela na to, že nejsem očkovaná proti covid, tak to už vůbec ne! Však se všechno cestování uvolňuje, že? A do Chorvatska se v tom okamžiku už nemuselo jet s vůbec žádným testem ani jakýmkoliv potvrzením o očkování či prodělané chorobě! 

Stalo se. Já, jinak naprosto opatrný a reálně uvažující člověk, jsem udělala objednávku a ihned ji zaplatila. Po týdnu mne cestovní kancelář upozornila, že ještě nemám zaplacený onen bezva výlet vláčkem! No moje nervy! Na tento lístek jsem zapomněla jako na vlastní smrt! Tak honem doplatit!

Jak se krátily dny odjezdu, tak jsem si uvědomila, že jen tak bez ničeho, jak tomu bylo ve směru na Chorvatsko, to do Švýcarska nepůjde. S dotazem jsem se tedy obrátila na cestovní kancelář, kde jsem se dozvěděla, že musím mít PCR test, který bude potom platit dalších 72 hodin.

Začala jsem zuřivě googlit, kde si test nechat udělat. Zaregistrovala jsem se v Nemocnici Uherské Hradiště. Ještě jsem tam zavolala a ujišťovala se, kdy mám dojít, aby test splňoval požadované hodiny. Paní na telefonu mně řekla, že někdy je test hotový do 24 hodin, což ale nemohou zaručit, že bude, že klidně může být až za 48 hodin. Ale to už by bylo pozdě, protože v cestovce mně řekli, že už měli klienta – klientku, který – á odjela bez výsledku testu a v zahraničí jí – jemu došla zpráva, že je pozitivní a to je potom všechno špatně… Byla jsem tedy objednaná na PCR test o den dříve, co kdyby s tím, že nebudu splňovat požadované hodiny a nakonec se ještě pro sichr objednala i o den později, kdyby to třeba vyšlo – to už jako samoplátce. Říkám vám, že jsem jinak velmi opatrný člověk.

Pár dnů před testováním mně ale volala paní z cestovky, že stačí antigenní test, ale musím si ho nechat udělat až v den odjezdu! No moje nervy! V den odjezdu jsem se totiž musela ještě přesouvat vlakem ze Slovácka do Prahy, odkud byl odjezd.

Tak jsem honem zavolala do nemocnice, že ty dva testy ruším. Moje „honem“ volání trvalo jedno celé dopoledne mé vydřené dovolené, protože to tam nikdo na odběrovém místě nebral. Mohlo to být z mé strany dobrých třicet volání. Nakonec se mně ale podařilo dovolat a PCR testy zrušit a objednat se na antigenní test. Zároveň jsem se ochotné paní zeptala, jestli mně vytisknou i certifikát v angličtině, že nejsem pozitivní. A ona, že ano, ale budu si muset připlatit za vytisknutí jedné A4 stovku. No dala bych i víc!

Potom jsem si objednala zpáteční jízdenku Staré Město – Praha. Na internetu jsem zjistila, že jeden lístek do Prahy lze koupit od 369 do 900 Kč! Poté, co jezdím posledních asi deset let jen autem, jsem se vůbec nestačila divit!!! Za ten nejlevnější zpáteční lístek na vlak jsem dala 738 Kč a za cestu do ST. Moritz ve Švýcarsku 1 990 Kč. Nějak mně to trochu rozum nebere. Je fakt, že do Švajcu jsme jeli busem a já tady řeším cestu vlakem.

Potom jsem se musela ještě přes speciální formulář nahlásit Švýcarsku, kdy a jak k nim míním zavítat. Dále jsem musela našemu státu oznámit, že jsem tam byla, a kdy se vracím. Poté nastoupit do pětidenní karantény, na jejímž konci si nechám udělat další test. No anabáze, jak sviňa! Když jsem odjížděla jedním ranním vlakem, který jsem stihla, směr Praha, tak jsem měla v tašce u foťáku QR kódy antigenního testu na covid, další dva na jízdenky na vlak, jeden na pojištění, vstupu do Švýcarska a návratu domů. Mozek mně to vůbec nebral, když jsem si takto na vlastní kůži uvědomila, cože se to vlastně děje…

Na antigenní test v uherskohradišťské nemocnici jsem byla objednaná na 7.15 hod. Byla jsem tam více než s půlhodinovým předstihem, protože jsem měla hrůzu, že nebudu mít kde zaparkovat, a abych stihla odjet do Prahy plánovaným vlakem. Parkování se podařilo a já vyrazila na odběrové místo. Před sedmou před oním barákem na kraji areálu nemocnice směrem do města nás stepovalo asi třicet. Venku byly tři lavičky s nápisem, že máme udržovat dvoumetrové odstupy. Asi dvě minuty po sedmé vyšla zakuklená sestřička, aby jí dali kartičky ti, kdo jsou objednaní na sedm. Podala jsem hrdě i tu svoji na 7.15, když jsem tam byla dříve než většina těch na sedm, tak co jako, že? Jsem si říkala v duchu.

Seděla jsem pod otevřeným oknem, takže jsem mohla ale slyšet komentáře o tom, jak jsou tam mezi kartičkami na sedm i nějaké na později a sestřička se nestačila divit. Byla ale hodná a nenadávala! Jen se nahlas divila. Na řadu jsem se mezi  těmi na sedm dostala poslední. Před tím jsem měla čas na přemýšlení. Vrátila jsem se o více než čtyřicet let zpátky, kdy jsem v Brně chodila na policajty na tehdejší Leninově (dnes už opět Kounicově) ulici vyřizovat výjezdní doložku za mou sestrou, která žila legálně  v Rakousku díky tomu, že se tam vdala. Dlouhatánskou řadu s ještě větším čekáním jsem si tam ale musela jednou ročně pravidelně vystát a nikdy nebylo jisté, jestli soudruzi dají souhlas. Souhlas dali vždy, ale byl to prostě vopruz. A stejnej vopruz bylo i toto moje páteční testování s davem, který čekal venku před barákem. Jsem si říkala, že Bohu díky za to, že neprší nebo není zima, protože jinak bychom mokli  a klepali kosu venku.

Bylo zajímavé sledovat, kdo na odběry přicházel. Všichni to byli samozřejmě lidé toužící vyjet za hranice naší krásné země. Rodiče s nakakanými dětmi, puberťáky, ale vedle nich i velmi movité, dříve narozené, manželské páry.  Zažila jsem tam scénu, kdy měl jeden chlapeček propadlou kartičku zdravotní pojišťovny a mamince bylo před chlapcem řečeno, že ho kvůli tomu neotestují. Kluk už měl dost rozumu na to, aby si uvědomil: Nebude test, nebude plavání v moři a prázdniny s rodiči. Upřímně se rozplakal a já si v přímém přenosu uvědomila, jak je tato generace už druhým rokem šíleně stresovaná. Ta děcka nemají klid ani o prázdninách! Pořád nějaký stres kvůli debilnímu covidu… Nakonec se vše vyřešilo tak, že mu testy udělali, ale rodiče je museli zaplatit. Ach jo! Nemohli to tak říct rovnou a děcko i rodiče by byli bez zbytečného stresu?

Když jsem vcházela do odběrové místnosti, bylo už před barákem okolo padesáti lidí. Já mám takovou úchylku, když je čas, počítat, kolik je kde lidí. Občas, když sedím někdy vzadu i v kostele, tak také počítám, kolik je tam lidí. Tam hlavně ve všední dny zase počty brutálně klesají…  To jsem ale odbočila.

Po telefonu jsem dva dny předem dostala upozornění, že musím před odběrem připomenout, že chci vytisknout certifikát v angličtině a s tím bezva QR kódem, že jsem negativní. Když jsem to sestře připomněla, tak ona, že to tedy ne, protože mají kolegyně moc práce, a že si to mám vyhledat a z webu vytisknout sama. Trvala jsem na tom, že mně to za poplatek slíbili, a jak bych to asi tak tiskla, když jsem z odběrovky jela přímo na vlakové nádraží a potom směr Praha, že? Tiskárnu a počítač jsem v autě fakt neměla, abych to provedla. S vytisknutým certifikátem jsem z nemocnice odcházela zhruba čtvrt hodiny před osmou. Ti, co byli objednaní stejně jako já na 7.15 právě odevzdávali kartičky…

No a perlička na závěr této anabáze. QR kódy po mně chtěl jen průvodčí ve vlaku. Jinak nás nikde – nikdo na žádných hranicích ani přímo ve Švýcarsku nekontroloval. Je ale fakt, že mohl by a náhoda je sviňa.

Dva dny před odjezdem jsem začala sledovat vývoj počasí, jestli z tohoto výletu budou fotky nebo bude pršet a tím bude vše v pr… Můj syn Filip, který je také fotograf, mně na to lakonicky řekl, že i déšť jde dobře fotit. Na to jsem mu odsekla, že to má sice pravdu, ale představa mlhy a mraků válejících se těsně nad oněmi krásnými jezery, není zrovna bezva světlo na focení.

Nakonec jsem ale měla štěstí. Počasí vyšlo, a tak jsem udělala pár fotek nádherné krajiny, nasála alpského vzduchu, ochutnala slané švýcarské dobroty Käsewäche a sladkou specialitu Bünder nusstorte i jejich proslulé sušené maso. Na vše nás upozornil skvělý průvodce cestovní kanceláře pan Lukáš. Až jsem toto vše absolvovala a měla i tašku dárků pro rodinu, začalo pršet. A tak byl čas zajít do otevřeného kostela, kde jsem pobyla asi hodinku a vydala se na parkoviště k autobusu. Při návratu jsme se ještě zastavili v městě Chur, kde jsem si na závěr dne stihla dát na jedné zahrádce výbornou jahodovou bowli.

Bernina Express se zastávkou na focení 🙂

A co se mne ve Švýcarsku dotklo? No samozřejmě nádherná příroda! A také lidé, kteří jí putovali hodně na kolách i po svých. Byly to všechny věkové generace. A jaký byl rozdíl mezi našimi cyklisty? Na rozdíl od těch našich, kteří se většinou valí v davech po cyklostezkách v okolí velkých měst, ale i mezi těmi menšími, ti ve Švýcarsku uhánějí vskutku nádhernou přírodou a nejsou jich tam na jednom místě takové davy, jak je možné vidět u nás. Dále mne zaujalo, jak se ve Švýcarsku buduje. Nebylo snad místa, kudy jsme projížděli, abych tam nezahlédla jeřáb a čilý stavební ruch. Švýcaři pilně opravují již postavené, ale také budují nové. To mne doopravdy hodně zaujalo. Prostě se tam všude maká…

Pěkný to byl zájezd! Všechno nakonec klaplo,  i když jsem zpočátku nedomýšlela, co se může stát. Užívejte si léto a mějte odvahu jít i do projektů, které nemusí klapnout. Ono to chce někdy i trošku odvahy, aby člověk zažil něco krásného. Mně se to při tomto výletu do Švýcarska podařilo, tak to přeji i Vám!

Krásné léto všem návštěvníkům těchto stránek přeje Lenka!

Kněžské svěcení Milana Werla a jáhna Josefa Janouška obrazem

Milan Werl vypadá jako maximálně pětadvacetiletý student. Nedávno ale oslavil už sedmatřicáté narozeniny, má doktorát z matematiky a je magistrem teologie. V sobotu přijal z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho kněžské svěcení. Spolu s ním přijal jáhenské svěcení Josef Janoušek. Velkou reportáž ze slavnostních okamžiků obou mladých mužů naleznete ve středečním vydání Katolického týdeníku – www.katyd.cz. Do novin se zdaleka nevešly všechny fotky, které budou možná někoho zajímat, proto je zveřejňuji zde.

Moje poznávání naší krásné země

Díky pracovním povinnostem jsem nedávno zavítala do Jaroměřic nad Rokytnou, abych zde udělala reportáž s tamním farářem Tomášem Holcnerem. Do jeho správy totiž spadá oprava farního chrámu sv. Markéty, což je v současné době finančně nejnáročnější rekonstrukce v brněnské diecézi.

Když mně vyprávěl o tom, jak ve svém předchozím působišti v Křižanově byl u vybudování památníku sv. Zdislavy, tak jsem ani ve snu netušila, že tam brzy pojedu. A stalo se tak, protože tam dnes zamířili pracovníci Diecézní charity Brno na svou pouť. Sloužil ji jejich prezident, jinak hodonínský děkan, Mons. Josef Zouhar. Po mši svaté předal pomyslný štafetový kolík svému nástupci brněnskému děkanovi Mons. Václavu Sloukovi.

Na obou místech jsem udělala sadu fotografií, které do novin nepůjdou. Zvěřejňuji je tedy alespoň zde, abychom si připomněli, kolik krásných míst je k vidění v naší malé zemi. Když jsem procházela parkem v Jaroměřicích, tak jsem fakt děkovala Bohu, že jsem tam „musela“ jet, protože je to tam nádherné. Ne náhodou se toto místo nazývá Perlou Vysočiny a park je přirovnáván k Versai ve Franicii. Při mé návštěvě tam nebylo ani živáčka. Miluju krásná místa bez davů turistů. Fotky zveřejňuji coby inspiraci nejen k letním výletům. Úživejte si krásy naší země!

V dnešním ránu jsem si prošla park u zámku v Křižanově. Ten by chtěl tedy, aby na jeho údržbě zabrali zahradníci, ale přesto se mně tam podařilo zachytit krásně kvetoucí stromy.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji, abyste si užívali nádherných dnů bez roušek a světem dokázali chodit s otevřenýma očima i srdcem, abyste byli schopni vnímat všechnu nádheru a krásu kolem sebe, a že jí je „kotel“! 🙂 Ze srdce Lenka

Architekt Ondračka vrátil Cenu města Veselí nad Moravou

Dnes mně přišla zpráva s prosbou o další šíření. Architekt Ivo Ondračka, který stál v devadesátých letech u myšlenky využití unikátní vodní cesty Baťova kanálu k turistice v ní píše:

Na konferenci Voda a městská zástavba ve Veselí nad Moravou dne 28.5.2021 se ing. arch. Ivo Ondračka omluvil a vrátil zástupcům města Cenu města Veselí nad Moravou. Cena mu byla udělena v r. 2001 za přínos na realizaci nového využití Baťova kanálu pro turistiku v rámci mezinárodních projektů. Přínos architekta spočíval v návrhu a managementu Projektu obnovy Baťova kanálu pro cestovní ruch – jako přírodní a technické památky v období 1993-2007. Architekt 90-tých letech záměr předložil i zástupcům ekologických organizací a prezentoval jej jako koncept rozptýlené turistiky minimálně zatěžující životní prostředí. Potřebné investiční stavby (např. výstavba přístavů a úpravy břehů) měly být doprovázeny kompenzačními opatřeními tak, aby rozvojem turistické plavby kanál neztratil své přírodní hodnoty. Technické části stavby, které nebránily plavbě měly být zachovány, pokud možno ve formě technické památky. Podle těchto principů obnova probíhala zhruba do roku 2007. Architekt v roce 2012 neúspěšně podal podnět na ochranu především typických Baťových plavebních domků a vyhlášení ochranného pásma památky na kanálových úsecích. V posledních 15 letech obnova Baťova kanálu probíhá v duchu návratu do doby jeho vzniku – výstavby zmenšeniny Dunajsko-oderského kanálu. Například při rekonstrukci kanálového úseku Veselí nad Moravou Vnorovy byl kanál prostě jen rozšířen o cca 2-4 metry, bez vytvoření mělčinových zón, náhradních biotopů nebo jiných kompenzačních opatření. Pro údajnou neopravitelnost byly z veřejných prostředků zbourány dva historické domky obsluhy. Oba byly zachované téměř v původní podobě a ve vlastnictví státu nebo jím řízených subjektů. Architekt se na konferenci omluvil za to, že vytvořil naivní a falešnou vizi spolupráce mezi obcemi, státem a ekologickými organizacemi při obnově této vodní cesty. Cílem byl rozvoj nejen plavby a podnikání ale i zvýšení diverzity přírodního prostředí nebo alespoň zabránění jeho degradace. Zvýšená tolerance ekologických subjektů se pak projevila při bezproblémové obnově plavby po 50 letech a rychlé rekonstrukci většiny plavebních komor v období 1997-2007. Ivo Ondračka říká – „nejsem staromilec a podporuji technickou rekonstrukci Baťova kanálu ale obnova bez ekologických opatření, bez vytvoření náhradních biotopů a při likvidaci budov a technologie technické památky zcela odporuje původní myšlence. Tady jde o dodržení principů ochrany přírodního prostředí a kulturních hodnot. Bez těchto principů není turistické využití s ohledem na vysoké provozní náklady trvale udržitelné. To není jen moje zkušenost, to je zkušenost z evropských historických vodních cest. Zpětně vidím, že byl omyl tento projekt vůbec zahajovat bez zajištění řádné ochrany přírody a technické památky. Měli jsme o kanálu jen vydat knihy a propagovat jeho hodnoty. Projekt technické a přírodní památky byl v podstatě zneužit pro naši „vlastní českou cestu“ – obnovu zmenšeniny Dunajsko-oderského kanálu s cílem jeho posazení a demolice všeho co je mu cestě. Připravované zbourání údajně nerekonstruovatelné přístavní budovy ve Veselí nad Moravou a náhrada nový objekt s tím nemá souvislost. Velmi se omlouvám ekologickým organizacím a těm, kdo mají vztah k technickým památkám v našem regionu, stydím se za vykonanou práci a vracím Cenu města kterou jsem za ni obdržel.“ Ve Veselí nad Moravou 29.05.2021 ing. arch. Ondračka Ivo

Misionář Václav Čáp nabízí kontemplativní semináře on-line

Kvůli stále trvajícím omezením z důvodu koronavirové pandemie, nabízí misionář Václav Čáp pro zájemce kontemplativní seminář o tichu, prožívání samoty a naslouchání. Seminář se uskuteční formou pěti přednášek s doplňujícími praktickými informacemi, jak v osobním čase ticha a naslouchání praktikovat kontemplativní modlitbu, jak naplnit samotu Boží přítomností.

Přednášky a praktické informace budou vždy od čtvrtku do pondělí v čase od 20 hod. a budou trvat 75 minut. První termín začíná ve čtvrtek 8. dubna 2021 a poslední termín ve čtvrtek 22. dubna 2021. Podrobnější informace ohledně přihlašování, časového harmonogramu, odkazu na aplikaci zoom, atd., lze zjistit zde.

Více se o misionáři Václavu Čápovi můžete dozvědět zde

Zelený čtvrtek v blatnickém kostele svatého Ondřeje

Zeleným čtvrtkem začalo velikonoční triduum. Krátká videa zachycují dnešní bohoslužbu v kostele svatého Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce a velikou radost ze Vzkříšeného Krista navzdory všem omezením, která prožíváme kvůli koronavirové pandemii… Lenka

U studánky na Antonínku zase teče voda!

Neodolala jsem a v dnešním nádherném počasí zase vyrazila na Antonínek. Na lavičce vedle vchodu do sakristie sluníčko tak peklo, že jsem tam dlouho sedět nevydržela. Vydala jsem se proto ke studánce, protože jsem viděla, že je na stromech avizovaná velikonoční hra pro děti i dospělé. S nápadem instalovat na stromy Velikonoční stezku přišly pracovnice DDM Pastelka z Uherského Ostrohu. Zapojila se také ale Matice svatoantonínská. Cesta je to zajímavá. Spoustu věcí vědět budete, ale možná se dozvíte i něco nového. Po načtení QR kódu se dozvíte, jestli byla vaše odpověď správná.

Jakmile jsem dorazila ke studánce, s radostí jsem zjistila, že tam teče voda! Dokonce i z bočních kohoutků vytéká samovolně! No měla jsem z toho mega radost, protože jsem měla obavy, že snad už nikdy nepoteče… Abyste viděli, že nekecám, natočila jsem i krátké video. Když jsem později zjišťovala u kaple, jak dlouho voda vlastně ze studánky teče, tak si strážce kaple myslel, že je to voda natažená a puštěná z kaple. Jedna bystrá a pravidelná návštěvnice Antonínku, co tam zrovna byla, ale tvrdila, že voda ze studánky vytékala už na přelomu letošního roku. Pokud by to byla pravda, tak by šlo o jiný pramen než ten, co zásobuje kapli. Kdyby někdo věděl víc, tak ať se ozve…

Ze studánky na Antonínku zase teče voda!!!

Po jedné hodině bylo na Antonínku jen pár lidí, ale bylo tam nádherně, takže pokud vám vyjde čas, neváhejte a běžte na kopec, kde má člověk dojem, že svět stále zůstal normální…

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji krásný Svatý týden a nádherné Velikonoce!

Lenka

Pandemie koronaviru zastavila i letos malérečky kraslic

Už je to rok, co jsem pro zpravodajský web Zprávy z Moravy napsala příběh o blatnické malérečce kraslic – lidové umělkyni Marii Čihákové. Každým rokem mohli její umění obdivovat lidé nejen v Čechách a na Moravě, ale také na mnoha místech světa. Letos tuto její činnost už druhým rokem blokuje pandemie koronaviru. A protože Maruška dnes slaví své třiasedmdesáté narozeniny, zveřejňuji zde text, který byl vloni napsán a zveřejněn na webu Zprávy z Moravy. Oslavenkyni přeji, aby se brzy zase mohla rozjet všude tam, kde ji pozvou, protože chtějí lidem připomenout křehkou krásu, která vzniká v nenápadném domečku na kraji Blatnice pod Svatým Antonínkem.

MALÉREČKU LETOS PŘI PRÁCI LIDÉ NEUVIDÍ

New York, Mnichov, Čína, Švédsko, Rakousko, Německo… Ne, to není výčet koncertní šňůry nějaké slavné rockové hvězdy. Na všech jmenovaných místech předváděla malování kraslic letos dvaasedmdesátiletá Marie Čiháková z Blatnice pod Svatým Antonínkem.

Dlouhá desetiletí nebylo roku, kdy by tato lidová umělkyně nepředváděla svůj um také na mnoha místech České republiky. Letos ale před Velikonocemi i její činnost zastavila pandemie koronaviru. „Výrobě kraslic se věnujeme vlastně celá rodina. Dcera s vnučkou měla předvádět ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Po pětačtyřiceti letech je to poprvé, co se tato akce nekoná. Já jsem se zase s manželem chystala zamířit do Edenu na Vysočině. Neměli jsme chybět ani v muzeích hodonínského okresu a už tradičně jsem přijala předvelikonoční nabídku rodné obce. Chtěla jsem i zde znovu ukázat, jak vznikají blatnické kraslice. Obyčejně se přišla podívat celá škola i školka. Je důležité, aby děti znaly naše tradice a kořeny předků. Všechno ale padlo,“ povzdechla si zručná žena, která v roce 2014 získala titul Mistr tradiční rukodělné výroby Jihomoravského kraje.

Křehká krása v malém domku

Lidová umělkyně žije ve vínem a poutěmi proslavené vesnici v nenápadném přízemní domku u silnice vedoucí na Slovensko.  Oprýskaná reklamní cedule návštěvníky v několika světových jazycích upozorňuje, že jsou zde k dostání ručně malované kraslice.  Jen málokdo by tušil, kolik křehké krásy se ukrývá za dveřmi skromně vypadajícího obydlí. Dlouhé roky je zde hned několika technikami zdobí malérečka Čiháková. Její um už ale převzala také dcera Olga, vnučka Šárka a dokonce i manžel Zdeněk.

Klikatá cesta k umění

Cestu k malování kraslic přitom měla pěkně klikatou. Už od základní školy ráda malovala. To byl také důvod, proč si přidala přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Když se dozvěděla, že byla přijata, radost nebrala konce. Příliš dlouho ale netrvala. Vzdělávat se zde mohla pouze necelé dva měsíce. Poté si pro ni do školy přijel tehdejší předseda národního výboru s předsedou jednotného zemědělského družstva, že musí pracovat v zemědělství. Z umprumky putovala do Zemědělské školy ve Strážnici.  Ani tam ale dlouho nepobyla.

„Po půl roce jsem musela kvůli zdravotnímu stavu odejít. Přešla jsem do Svitu Zlín, kde jsem se vyučila svrškařkou kožené obuvi. Nebylo to pro mne vůbec jednoduché,“ vzpomíná po více než čtyřiceti letech žena.

Kraslice začala malovat díky babičce

Láska k malování v ní ale stále dřímala. V sedmadvaceti letech začala malovat první kraslice. Tehdy se ocitla v částečném invalidním důchodu a měla dvě malé děti. „U nás doma jsme pekly cukroví na různé rodinné oslavy.  Ženy ze Vnorov od nás chtěly výfuky z bílých vajec. Napadlo mne, že bych to mohla vyzkoušet. Do tajů malování blatnických kraslic mě zaučila babička Marie Petraturová,“ vzpomíná umělkyně na okamžiky, jak se k malování kraslic dostala.

Záhy se naučila také jednoduchou batiku vnorovských kraslic. S přibývajícími lety a získanými zkušenostmi si osvojila další dovednosti a techniky.

Inspiraci čerpá i v muzeích a z výšivek

Dnes už zdobí nejen slepičí, ale také kachní, husí a pštrosí výfuky.  Inspiraci přitom hledala různě. „Staré blatnické vzory se mně podařilo získat například z Muzea v Uherském Hradišti a v Brně.  Každá malérečka má svůj ale samozřejmě svůj rukopis, podle kterého si svou práci pozná,“ tvrdí Marie Čiháková.

Každá doba má své trendy

Vedle tradičních kraslic přináší každá doba nějaké trendy. Jeden čas byl hodně zájem o kraslice vybrušované vrtačkou a leptané kyselinou. „To se naučil i můj manžel. Kromě toho mně ale hlavně dělá řidiče a zajišťuje technické zázemí na cestách,“ upozorňuje žena.  Z dlouholeté zkušenosti už ví, že se lidem líbí husí výfuky zdobené typickými vinařskými búdami a postavičkami v blatnických krojích, které mají na pozadí poutní kopec svatého Antonína

Blatnické kraslice obdivovali i v Číně

Celoživotní záliba Marii Čihákovou přivedla k dalšímu samostudiu. O zdobení kraslice přečetla spoustu knih. Nakonec z nich má velkou sbírkou. Další kolekci tvoří asi pět set kusů kraslic. Jsou mezi nimi exponáty ze Švédska, Polska i Ruska.

„Vážím si, že jsem mohla díky malování kraslic hodně cestovat. Byla jsem tak na místech, kam bych se asi jinak nedostala. Největším zážitkem byla zřejmě cesta do Číny. V roce 2006 tam Czechtourism pořádal propagaci České republiky. V blatnickém kroji jsem tam malovala kraslice. Pro mnoho Číňanů to byla zcela ojedinělá věc. Mnozí totiž nejsou křesťané, takže neznají Velikonoce natož kraslice! Většina také nevěděla, kde je Česká republika. Přesto za mnou jednou přišla paní, donesla mně své kraslice a říkala, že je u nich maluje celá vesnice a potom se vyváží do České republiky a do Německa. To pro mne bylo velké překvapení,“ vzpomíná na jeden z mimořádných zážitků aktivní důchodkyně.

Krásné vzpomínky jí ale zůstaly uložené také z návštěvy New Yorku, kam dostala pozvání v roce 2004 na veletrh krajanů. Při různých předváděcích akcích samozřejmě nechybí na mnoha místech České republiky. Před Velikonocemi mívá hustě zaplněný diář. Naštěstí jí už vypomáhá dcera Olinka a vnučka Šárka. „Mám radost, že mají o kraslice zájem i dcera s vnučkou. Řemeslo a tradice rodné obce tak bude dál živá,“ říká členka Sdružení lidových řemeslníků a Asociace lidových malířek kraslic.

Mezi dveřmi ještě prozrazuje, že do jejího malého domečku na kraji Blatnice několik let pravidelně přijížděli i hosté z Japonska. Obyčejně v době, kdy jeli do nedalekého Vlčkova na Uherskohradišťsku na slavnou Jízdu králů. Jedni mladí manželé ji nejdříve navštívili při své svatební cestě. O tři roky později pak přijeli s maličkým miminkem v náruči.

„To jsou krásná setkání, která nelze koupit za žádné peníze. Přátelský kontakt s lidmi doma i z dalekých zemí je prostě k nezaplacení. Jen letos se nám poprvé za dobu, co se malování kraslic věnuji, nepodařilo vyjet. To mne samozřejmě moc mrzí. Na druhé straně je mně jasné, že zdraví je to nejcennější, co máme. Musíme proto ještě nějaký čas vydržet až se situace zlepší,“ říká při loučení žena, jejíž start do života před téměř padesáti lety nevypadal vůbec růžově. Nepoddala se ale nepřízni osudu. V době, kdy jí komunisté házeli klacky pod nohy a nesložila ruce do klína ani v době nemoci. Nezašlapala v sobě svůj sen, o který ji chtěli někteří lidé okrást, ale šla si za ním jinou cestou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Je čas na tvoření! Dílna Všech svatých nabízí krásné omalovánky

Už nevíte, jak zabavit děti, aby neseděly pouze u televize, počítače a mobilu? Na Slovácku se momentálně z nebe sype jakoby roztržená peřina, a tak je čas na tvoření! S úžasnou nabídkou přichází Dílna Všech svatých, který se primárně zabývá úpravou liturgických prostor a tvorbě mozaiek. Pro blížící se Svatý týden ale připravila také omalovánky pro tento čas. Na stránkách dílny je možné dvoje omalovánky stáhnout zdarma a vytisknout si je doma. Kdo by je chtěl v tištěné verzi, vyjdou jedny na třicet korun. Na dobírku se ale posílají pouze po padesáti kusech. Více se zájemci mohou dozvědět na tomto webu

Ty omalovánky pro Svatý i týden i Křížová cesta jsou tak krásné, že možná nalákají i dospělé, kteří mají čas, si jich vymalovat. Na ukázku, jak vypadají, zde zveřejňuji dva obrázky.