Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli,  kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat.  Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal.  A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“  „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel…  Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším…  Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy.  Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď  pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů…  Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde



Františkánské odpoledne s Kateřinou Lachmanovou na Svatém Antonínku

V sobotu 1. 6. 2019 se na Svatém Antonínku uskutečnilo františkánské setkání. Hlavním hostem byla Kateřina Lachmanová, která zde měla dvě přednášky na téma NOVÁ EVANGELIZACE ANEB KAM DUCH BOŽÍ VANE.

Na přednášky navázala mše svatá, kterou sloužil františkánský kněz P. Didak z Brna. Zde je přepis jeho kázání:

V dnešním evangeliu zaznívá jedna z nejvyšších a nejnáročnějších otázek z celé Bible: „Petře, miluješ mě?“ Když se Ježíš ptá Petra, ptá se i mě. A předmětem je láska. Síť se noří a zachytí nás právě tam,kde jsme nejvíce lidští. Síť utkaná Bohem zachytí Petra, když klesá ke dnu smutku a zklamání. Ježíšovo lidství je dojemné. I jako vzkříšený snažně prosí o lásku – o lidskou lásku. Když se ujistí, že je milován, může odejít.

On se neptá: „Šimone, synu Janův, pochopil jsi mé poselství? Pochopil jsi to, co jsem učil?“ Ne, to není jeho otázka. On se ptá: „Probudil jsem v tobě lásku?“ A vám, kteří si jako Petr nejste jisti kvůli komu, že jste už mnohokrát zradili a přesto pořád milujete, vám svěřuje svá poslání a poselství lásky.

Apoštolové se vrátili do svého domova k jezeru, kde všechno začalo a tam znovu slyší to veliké slovo: „Následuj mě!“ Teď už jim nezáleží na strachu, na iluzích, které skončily krví a útěkem. Nezáleží jim už ani na zapření. Je tu totiž nový začátek, který rozkvétá díky milosti. Jejich víra kráčí od začátku k začátku skrze stále nové začátky. Žít znamená začínat stále s nekonečnou trpělivostí znovu a znovu. A  je to možné, protože ten, který byl zrazen,se vrací. Vrací se jako přítel. Opuštěný se vrací a dává se do rukou těch, kteří ho opustili. Zrazený se vrací a svěřuje se jim zcela.

„Půjdu lovit ryby,“ řekl Petr. Vrací se zpět, všechno skončilo. Tři roky s Ježíšem jsou již nenávratně pryč. Toto je Petrovo rozhodnutí a také jeho šesti společníků. Říkají: „I my půjdeme s tebou.“ Vstoupili na loď, ale tu noc nic neulovili. Byla to hrozná noc i v nitru těch sedmi rybářů. Noc bez užitku, protože pochopil, že vrátit se zpátky k rybaření nejde. Nelze zapomenout na Krista. Je to hrozná noc… Potom za svítání slyší hlas z břehu: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Jak se může ptát po tak hrozné noci, po noci, v níž selhali? Odpoví společně: „Ne!“ V tom „ne“ zní: „Bez tebe nemáme nic a nedaří se nám dobře. Je to prosba o pomoc.

Skutečným zázrakem nejsou plné sítě. Skutečným zázrakem je Petr, který se vrhá do vody, poháněn láskou, která má naspěch. Petr nemá strach z pokárání nebo z potrestání. Je nesen láskou a plave k tomu, kterého zapřel. Příď srdce zamířil k malému ohníčku na břehu.

Skutečným zázrakem je to, že křehkost učedníka, křehkost Petrova, moje vlastní křehkost, není v následování Pána překážkou, ale pomocí. Mistr se nedá znepokojit nedostatky nikoho, ale vysvobozuje a tvoří budoucnost. Říká jako poprvé: „Neboj se, Šimone, od nynějška budeš lovit lidi. Budeš je shromažďovat z té hlubiny, kde žijí, ukážeš jim, že jsou stvoření pro jiný život. Budeš je shromažďovat pro život.“

Zázrakem je to, že slabost, nevyléčitelná slabost, noci bez užitku a zrady, nejsou na překážku, nýbrž příležitost k tomu, abychom se stali novými lidmi. Abychom žili dobře s Pánem, abychom obnovili svou vášeň pro něj. Právě tu rozkvétá pravá svatost člověka, která nespočívá v nepřítomnosti hříchu, v poli zcela zbaveném plevele. Pravá svatost znamená obnovit svou vášeň pro Krista a evangelium.

„Šimone, synu Janův, miluješ mě teď?“ není tu minulost, není tu exhumovaný hřích. Není tu noc kolem ohně v Kaifášově dvoře. Skála…Třikrát přísahal: „Neznám ho!“ To skončilo smazáno tehdejšími slzami a nynější láskou. Včerejší zapření je překonáno ve jménu budoucnosti. A toto platí provždy a pro každého!

Pán neodpověděl jako nějaký zapomnětlivec, ale jakoStvořitel. Na břehu jezera Ježíš vyslovuje tři otázky. Každá je jiná, jsou to tři etapy, kterými se krok za krokem přibližuje k Petrovi. Abychom pochopili tento rozhovor, použiji klíčová slova v originálním znění. 

První otázka: „Šimone synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Ježíš používá slovo agapé. Slovo veliké bezpodmínečné lásky – největší možné. Petr odpovídá jen částečně, vyhýbá se srovnání s ostatními a obejde také Ježíšovo sloveso a použije skromnější výraz pro přátelství – filio. Neodváží se tvrdit, že miluje a už vůbec ne víc než ostatní. A řekne: „Pane, ty víš, že jsem tvým přítelem.“

Druhá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Už není třeba se srovnávat a poměřovat se s druhými. Petr se jako před tím vyhýbá a místo lásky mluví o přátelství. Je to, jakoby jenom Ježíš mohl používat to veliké slovo milovat. Petr právě, protože se zná, odpovídá: „Pane, jsem tvým přítelem, ty to víš…“

Třetí otázka: Ježíš ještě více omezí své nároky, přiblíží se k Petrovi a řekne: „Šimone, synu Janů, máš mě rád? Jsi mým přítelem?“ Alespoň náklonnost, jestliže láska je příliš, alespoň přátelství, jestliže ti láska nahání strach. Ježíš prokazuje svou lásku tím, že nároky lásky třikrát zmenší na úroveň Petra.

Ježíš – žebrák lásky, žebrák bez nároků, prosí o kousek přátelství. A my s Petrem můžeme říci: „Budu tě následovat, protože jsem poznal, že nehledáš dokonalé lid, ale lidi pravdivé a vášnivé pro tebe. Nedůvěřuji skále, která ve mně není, ale chci být tvým přítelem.“

A v poslední den se mě Pán znovu zeptá: „Máš mě rád?“ A i kdybych ho třeba tisíckrát zapřel, on se tisíckrát bude ptát: „Máš mě rád?“ A já budu smět tisíckrát opakovat: „Ano, mám tě rád…“ A  rozpláčeme se společně radostí…

Po slavení mše svaté následovala adorace, na kterou navázaly přímluvné modlitby. Vydařený program skončil večer po osmé hodině.  Na organizaci se spolu s františkány podílelo Společenství P.  Šuránka a společenství pro Novou Evangelizaci Ruah. Obě společenství se pravidelně setkávají na Svatém Antonínku.

Zvukový záznam celých přednášek Kateřiny Lachmanové je možné zaslat na vyžádání přes úschovnu. 



Blatnici pod Svatým Antonínkem dnes navštívila paní učitelka, která zde učila před pětašedesáti roky

Do Blatnice pod Svatým Antonínkem dnes zavítala vzácná návštěva! Paní ředitelka základní školy Ladislava Nosková ve škole přivítala třiaosmdesátiletou Marii Procházkovou, která v Blatnici učila ve školním roce 1954 – 1955.

„Přišla jsem sem tehdy v devatenácti letech na umístěnku ihned po maturitě na Střední pedagogické škole v Třebíči,“ zavzpomínala v pátečním dopoledni vitální dáma, která 25. listopadu oslaví čtyřiaosmdesáté narozeniny.  Spolu s prací učitelky tehdy v Blatnici dostala i ubytování.

„Škola, jejíž ředitelkou byla v té době paní učitelka Hessová, tehdy ale sídlila ve staré budově, kde je dnes obecní úřad. Učila jsem druháky. Ve třídě jsme měli určitě třicet dětí. Ve vyšším ročníku jich bylo i šestatřicet,“ prozradila učitelka ve výslužbě.

Po ročním působení v Blatnici byla Marie Procházková přeložena do Těmic u Bzence. Zde působila další dva roky. Od roku 1957 potom až do odchodu do důchodu v roce 1990 učila na Základní škole v Telči. Její manžel potom vyučoval třiačtyřicet let ve Střední zemědělské škole v Telči. Svatbuoslavili v roce 1958 a společně prožili celý život v Telči, kde si postavili domeček. Vychovali dvě dcery a dnes se radují z šesti vnoučat.

Při návštěvě Blatnice manželé Procházkovi s dcerou a zetěm také nezapomněli na volby do Evropského parlamentu. Předem si vyřídili volební průkazy a v Blatnici zamířili také k volebním urnám. Nenechali si ujít ani návštěvu poutního místa na Svatém Antonínku.

„Kromě toho jsem ale samozřejmě zašla i na hřbitov a hledala hroby svých známých. Máte to tady všechno moc krásné. Upravené předzahrádky, opravené chodníky a samozřejmě, že jsem nadšená z opravené školy, nové třídy mateřské školy i nádvoří. Je to prostě nádhera!,“ řekla nadšeně usměvavá paní. Spolu s manželem,dcerou a zetěm v pátečním odpoledni zamířili také do Těmic, kde prožila coby učitelka další dva roky svého profesního života.

Neuvěřili byste, že za dnešní krásné setkání vděčím facebooku. Právě přes tuto sociální síť mne totiž před nějakým rokem kontaktovala s žádostí o přátelství jedna paní, které se líbily mé fotky. V době, kdy jsem byla starostkou a podařilo se opravit dvě budovy školy a vybudovat nové atrium školy, mě napsala tato žena z Brněnska, že fotky opravené školy poslala svému bývalému učiteli, jehož žena v Blatnici jeden rok v padesátých letech učila. Ta byla ze snímků opravené školy nadšená. Slovo dalo slovo a já se dozvěděla přes facebookovou prostřednici, že se do Blatnice, kde v padesátých letech začínala její učitelská kariéra, přijede v červnu podívat. A tak jsem dnes mohla poznat úžasný manželský pár se skvělou dcerou i jejím manželem.

A ještě perlička na závěr. Bývala paní učitelka Marie Procházková dostala před čtyřmi lety od svých dětí k jejím tehdejším osmdesátým narozeninám počítač a poukaz na čtvrtletní školení jeho obsluhy. Tato dáma dnes má svůj e-mail a na webu si vyhledá a zařídí vše, co potřebuje. Manželovi tak „vygooglila“ a vyřídila zakoupení nového automobilu. „Auto je nové, ale koupili jsme ho z převáděčky, takže bylo za výhodnou cenu. Je to Suzuki,“ prozradila šikovná paní, která jde s dobou.

Texta foto: Lenka Fojtíková

Štramberáci připomněli život a dílo P. Šuránka

V nedělním odpoledni v poutní kapli na Svatém Antonínku vystoupil s komponovaným programem, který byl věnovaný životu a dílu P. Antonína Šuránka, štramberský chrámový sbor pod vedením dirigenta Pavla Hykla. O doprovodné slovo se postarali členové štramberského divadelního souboru Pod věží Dana Macháčová a Josef Hrček. V programu mimo jiné zazněly zhudebněné verše P.  Šuránka v úpravě Pavla Knápka. 

Vystoupení si nenechal ujít ani emeritní biskup olomoucké arcidiecéze Mons. Josef Hrdlička. „Přijel jsem sem rovnou z pouti na Svatém Kopečku u Olomouce. Jsem velmi potěšený, že mohu tento čas prožít se všemi přítomnými vzpomínkou na pátera Šuránka.  On o sobě říkával: „Až budete číst mé básně, nemyslete si, že jsem nějaký básník zaměřený na poezii. Chci jen touto cestou chválit Boha a věřím, že kdo to po mně budete číst, že tam zaslechnete tep mého srdce.“  A to je doopravdy výstižné, protože všechny jeho verše jsou básnicky krásné, oduševnělé, hluboké a přežijí mnoho tzv. poezie, která byla napsána v jiné perspektivě,“ řekl před zahájením samotného programu emeritní biskup.

Dále ve zcela zaplněné kapli připomněl, že měl P.  Šuránek rád básně sociálně a levicově orientovaného Jiřího Wolkera. Ten jednu ze svých básní věnoval i Svatému Kopečku u Olomouce. P.  Šuránek, ale za svého života rozebíral Wolkerovu báseň s názvem Balada o očích topičových.

„Je o mladém urostlém muži, který má rodinu, ženu, dítě acelý život přikládá do ohnivé pece v elektrárně. Jeho žena mu po čase říká, že když si ho před lety brala, měl tak krásné a hluboké oči a teď vidí, že má jen štěrbiny. Básník dále naznačuje, že muž, který stále do pece hází lopatu za lopatou celý život, že tam vlastně nechává kousek po kousku své oči. Že všechno dává  do elektřiny, která jde lidem do domů. Toto na pátera Šuránka velmi zapůsobilo. Jednoho dne tam topič Antonín zvolá: „Nevidím! Jsem slepý!“ A oni ho odvádí k plačící ženě… P.  Šuránek kněžím řekl, že mají být také takovými topiči, kteří stojí u planoucího ohniska lásky Kristovy, kteří se vydávají ze všech sil pro Boží lid, aby tam svítilo světlo Jeho lásky. Že mají také přikládat a nehledět na sebe a  až do smrti se vydávat ze všech sil. Přece i každá matka a otec, že láska něco stojí,“ řekl mimo jiné v úvodní řeči biskup Hrdlička.

Prvotní nápad zpracovat téma věnované P.  Antonínovi Šuránkovi, který zemřel v pověsti svatosti a nyní probíhá proces jeho blahořečení, vznikl v hlavě Anny Hrčkové ze Štramberku. „Měli jsme zhudebněné verše, tak jsme je zhruba před třemi roky využili,“ prozradila iniciátorka nápadu. 

V roce 1946 získal P.  Šuránek doktorát teologie, na který se připravoval od roku 1935. Ze skromnosti dlouho váhal, zda má požádat o obhajobu dříve ukončené disertační práce – asketickopastorální studie „Kořeny kalvarské oběti“. Tato práce byla vydána knižně.

V roce 1948 přešel P. Šuránek z místa spirituála v kněžském semináři na místo odborného asistenta pastorální teologie na CM fakultě v Olomouci. Došlo k tomu na základě přání nového arcibiskupa Dr. Karla Matochy, který byl před tím na této fakultě profesorem. Když za dva roky byla zrušena i tato fakulta, odmítl přestoupit do nově státem zřízeného a kontrolovaného centrálního semináře v Praze, později přeloženého do Litoměřic. Tímto odmítnutím jasně vyjádřil svůj postoj k tehdejším zásahům státu do života církve. Byl proto z Olomouce vykázán a poslán do Velkého Ořechova u Uherského Brodu, kde působil necelý rok jako výpomocný kněz (kaplan). Zde byl tajně hlídán a jeho dopisy byly cenzurovány.

Počátkem července 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přesto, že jeho zdravotní stav byl vážný, Státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a neprodleně převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti, a poté do internačního kláštera v Želivě, aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění. P. Šuránek byl snad jediným vězněm z doby totality, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi, které byly spáchány na Církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“

Po vykázání z věznice v říjnu 1955 si mohl P. Šuránek najít práci, ale pouze manuální. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré jemu nabízené úlevy s odůvodněním:  „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest – vyznamenání, možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával.

V září roku 1968 byl znovu povolán do funkce (tentokrát jen prozatímního) spirituála v obnoveném olomouckém semináři. Mohl se vrátit i na Svatý Antonínek. V roce 1970, na začátku normalizace, byl přinucen ukončit své veřejné působení na Svatém Antonínku.


„Bylo to nádherné,“ pochválil vystoupení emeritní biskup Josef Hrdlička. P. Šuránek byl jeho spirituálem v letech 1968 –1972 a právě díky jemu si zamiloval i poutní místo na Svatém Antonínku. „Párkrát jsme tady spolu byli. Je pravda, že ty chvíle s ním byly krásné, ale na druhé straně také těžké, protože po osmašedesátém roce, kdy do naší země přijely ruské tanky, následovalo období těžké normalizace,“ zavzpomínal biskup. Na závěr uvedl, že by byl rád, kdyby tento pořad mohli vidět lidé ve více farnostech a tím si připomenout život a dílo P. Šuránka.

Text a foto: Lenka Fojtíková


Martin Hudeček z Hrubé Vrbky putuje s kamarády na koňských povozech k soutoku Moravy a Dyje

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky na Hodonínsku si dal vloni k šedesátým narozeninám netradiční dar. V sedle koně sjel moravsko-slovenskou hranici. Na cestě ho tehdy doprovázel Petr Kubíček (56) ze Slovenska a další Slovák s maďarskými kořeny Jiří Nagy (52).

„Nechali jsme se zavézt na pomezí České republiky, Polska a Slovenska do vesničky Herčava. Odsud jsme se potom vraceli domů do Hrubé Vrbky na Horňácku. Za šest dnů jsme na koních ujeli zhruba dvě stě kilometrů,“ zavzpomínal letos jednašedesátiletý Martin Hudeček.

V dnešním dopoledni se tato mezinárodní trojice kamarádů vydala z Hrubé Vrbky na soutok Moravy a Dyje. Tentokrát ale každý jede na svém voze taženém dvěma koňmi. Petr Kubíček ze Sobotiště na Slovensku si s sebou na cestu vzal také manželku Lubicu.

„Vyhneme se silnicím první třídy, kam s koňmi ani nesmíme. Pojedeme přes Strážnici, Rohatec, Hodonín a dnes v pondělí máme v plánu, že přespíme v Moravské Nové Vsi. Dále budeme pokračovat přes Břeclav až na soutok řeky Moravy a Dyje. Zpět se budeme vracet přes Slovensko. Projedeme Gbely, Smrďáky, Sobotiště a potom přes Kobylu a Vojšické louky zase domů. Vrátit bychom se měli za pět dnů a ujedeme zhruba dvě stě kilometrů,“ popsal letošní trasu iniciátor akce Martin Hudeček.

Poté prozradil, že o něm dcera tvrdí, že se musel narodit s opratěmi v ruce, protože koně miluje. Choval je jeho děda a on sám si první koně pořídil koncem osmdesátých let minulého století ještě před revolucí. Vyučený zámečník s koňmi také vyzkoušel práci v lese. Záhy ale zjistil, že je to sice krásná práce, která ho baví, ale není dostatečně zaplacená. To byl důvod, proč si koně nechal jen jako svou lásku a pustil se do podnikání. Posledních šestnáct let se věnuje diagnostice mostů a už se těší do důchodu, kde si koně bude užívat ještě intenzivněji. Dokud byly malé děti, jezdila celá rodina s koňským povozem na prázdniny. Vydali se tak třeba přes Vápenky a Velkou Javořinu na Slovensko do Staré Turé. V minulosti také s partou nadšených folkloristů putoval po vzoru předků do Rakús, kteří do Rakouska jezdívali vypomáhat na žně. K padesátinám si zase vyzkoušel objet okres Hodonín, což bylo také 150 kilometrů.

„Je začátek května a hodně se ochladilo. To ale vůbec nevadí. Pro koně je lepší, když je chladněji a lidé to musí prostě vydržet,“ řekl s úsměvem před odjezdem. „Ne! Žádný hotel ani penzion jsme si nerezervovali. Budeme spát pod stanem, nebo si mezi vozy natáhneme plachtu. A budeme si také sami vařit,“ řekl se smíchem Hudeček. „Já budu spát přímo na voze, kterou plachta kryje,“ doplnil kamaráda Jiří Nagy. A  potom už se dala karavana do pohybu a po poledni už může být klidně v Hodoníně…

Pokud ovšem na tato koňská spřežení nenarazíte při jejich cestě Slováckem, můžete přijet 18. 5. do Blatnice pod Svatým Antonínkem na vyhlášené Putování po blatnických búdách. Mezi jednotlivými búdami totiž návštěvníky v kočáře už několik let rozváží právě Martin Hudeček s kamarádem Petrem Kubíčkem, tak se s nimi v rámci vstupného můžete povozit a třeba povykládat o jejich dnes již netradičním putování krajinou. A pokud budete sedět ve fajnovém kočáře pana Hudečka, tak vám prozradím, že budete sedět na sedadle, na kterém ve voze sedával slavný malíř Joža Uprka, což rozhodně každý neví… Tento kočár dnes samozřejmě zůstal ukrytý ve stodole. Na cestu se pan Hudeček vydal v pracovním voze bez nafukovacích kol, takže mu píchnutí kola nehrozí 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková


Píše se rok 2019 a Brno vypadá jak po válce

Co si budu nalhávat. Brno je moje srdeční záležitost. Zřejmě to bude tím, že jsem se zde narodila a mezi svým čtrnáctým a dvaadvacátým rokem prožila každý den. Přestože to, zvlášť v době mých studií , tak nevypadalo, protože jsem si tehdy snila o tom, že jednou budu žít v New Yorku nebo Praze. Nakonec všechno dopadlo jinak, protože jsem se na dobu neurčitou ocitla na Slovácku. Brno ale přesto všechno zůstalo hluboce zapsáno v mém srdci.

To je možná také důvod, proč mně jdou tak na nervy řeči některých povýšených „Čecháčků“, které Brnem pohrdají  a mluví o něm jako o Dálném východě či místě, kde končí D1…  Možná tam ale právě začíná 🙂 Přestože se o Brnu vždy mluví s přirovnáním velké jako Brno, tak pro mne to byla vždycky jen velká vesnice, kdy se všichni kámoši zcela „náhodó“ potkali na Čáře…

Ze Slovácka sem v posledních letech cestuji výhradně autem. Brno znám, tak se vždy nějak dokáži vymotat ze všech těch uzavřených ulic. V současné době je to tam ale hodně husto uzavřené, takže se tvořijó kolony jak sviňa a člověk jede pár stovek metrů centrem krokem dlouhé desítky minut. Poté, co zavřeli Hlavňas a Nádr byl přistěhovaný do končin Dolního nádraží, kamsi na periferii za Zvonařkó, mě tam vlakem nedostane už nikdo…

Minulý týden jsem měla pracovní schůzku na Cejlu, tak jsem špekulovala, kde nechat auto, abych se nemusela složitě prohryzávat centrem města Po poradě s bratrem, který má Brno prošmejděné jak málokdo, jsem se rozhodla auto nechat nedaleko Vojenské nemocnice. Dál jsem chtěla mazat pěšky, protože jsem věděla, že se tam opravuje most.

Měla jsem štěstí a pro auto našla parkovací flek, což nebylo zase až tak snadné, jak původně vypadalo. No a potom jsem se vydala pěšky přes Zábrdovickou na Cejl a částečně prošla i Bratislavskou. Nestačila jsem žasnout, jak to tam vypadá. Měla jsem dojem, že přes tuto část města právě přešla fronta a je nově ve výstavbě.  Myslím, že fotky jsou dostatečně vypovídající a každý si udělá svůj obrázek.

Můj závěr je ten, že láska – neláska, Brnu bych se měla minimálně do konce letošního roku vyhnout obloukem a počkat až bude po těchto bezva opravách… Kdo tam musí žít či v uvedených lokalitách pracovat, tak mu přeji mnoho zdaru a hlavně pevných nervů…

Lenka



Moje první návštěva plastického chirurga

Na krku se mně udělalo asi šest znamínek. Takových těch, co visí jen na kousíčku kůže. Docela dost mne to štvalo, proto jsem se rozhodla, že musí pryč. Věděla jsem, že tyto zákroky by se měly dělat v zimě, kdy nezáří slunce a člověk se také nepotí. V únoru jsem proto poprosila praktickou lékařku, aby mně doporučila, kam mám na tento zákrok zajít.

Doporučila mně jednu lékařku z nejmenovaného okresního města. Zatelefonovala jsem tam, abych se objednala. Sestřička mně při popisu mého problému řekla, že to nebudou znaménka, ale zřejmě bradavičky. To mne tedy fakt hned při prvním kontaktu potěšila… Objednala mne až na začátek dubna s tím, že se paní doktorka podívá a teprve při osobním setkání udělá zákrok hned nebo mne znovu objedná. Představa, že budu možná čekat další dva měsíce mne také potěšila.

Nicméně bezmála dvouměsíční čekáni uteklo jako voda a den D byl tady! Docela dost mne naštvalo, že jsem musela v čekárně čekat více než půlhodinu oproti předem domluvenému času. Potom mne sestra nechala vyplnit dotazník, který jsem musela nakonec podepsat a doplnit datum. Když jsem jí dotazník odevzdala, tak se za chvilku vrátila dožraná a plná ironických poznámek, že rok 2018 tedy fakt už není, a jak jsem se jako takhle mohla splést… Její „příjemné“ chování mně připomnělo zdravotní sestru, která byla na poporodním v jedné nejmenované krajské nemocnici, kde jsem před více než třiceti lety porodila staršího syna. Ta mne také pořádně „zdrbala“ za to, že jsem si četla svůj chorobopis, který každé rodičce hodila do nohou postele než měla vstoupit vizita. Tehdy to byla scéna jak z hororu, co jsem si to jako dovolila…

Ale zpět do současnosti. Konečně jsem se tedy dostala do ordinace, kde se mně na tu mou hrůzu na krku konečně koukala lékařka. Mrkla a řekla: „To odstraňovat laserem nebudeme! Zbyly by tam jizvičky. Stačí, když s tím takto zakroutíte.“ A se svými slovy jedním výrůstkem zakroutila, že jsem se cukla. A stejně s druhým. „Cítíte, jak to štíplo? Takhle si to postupně udělejte doma se všemi. Ono „to“ za pár dnů odpadne,“ řekla návod domácí „plastiky“ a potom už jsem slyšela jen: „Nashledanou!“

No moje nervy! Z ordinace jsem vypadla jako blesk s fakt bezva radou od plastického chirurga: „Ukruť si své výrůstky sama!“ Je fakt, že mne její rada a zakroucení se dvěma „bradavičkami-znamínky“ nestálo ani korunu… A to jsem si původně myslela, že budu aspoň o tisícovku lehčí.

Jedna „bradavička-znamínko“ (nevím, co to vlastně bylo, protože to paní doktorka neidentifikovala…) se mně druhý den pořádně zanítilo a docela dost to bolelo… Nicméně do čtyř dnů „to“ fakt odpadlo, jak lékařka předpověděla… No tak jsem se pokusila stejným způsobem zakroutit se třemi dalšími. A také do pár dnů odpadly!

Dnes už tedy vím, jak se zbavit nežádoucích výrůstků na kůži zcela zdarma a bez čekání…

Všechny zdravím a přeji, abyste lékaře nikdy nepotřebovali… Lenka

Dubnová návštěva KOVOZOO ve Starém Městě u Uherského Hradiště

Už delší dobu jsem se chystala s vnuky na návštěvu KOVOZOO ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V dnešním dopoledni se nám plánovaný výlet podařilo zrealizovat. Počasí tedy nebylo zrovna super. Sice nepršelo, ale bylo zataženo a fučel studený vítr.

Mělo to ale jednu výhodu. V KOVOZOO jsme byli po desáté hodině prvními návštěvníky. Docela mne překvapilo, že lístky se prodávají na vrátnici firmy. Ochotný pan vrátný, který neměl peníze zpět, takže jsem musela vyškrábat sto padesát korun v kovu na korunu přesně, mně ale sdělil, že brzy by mělo mít KOVOZOO vlastní pokladnu.

Zavřené bylo také občerstvení, ale jinak jsme se dostali úplně všude a děti byly nadšené. Z kovu vyrobena zvířata všeho druhu skvěle doplňovaly další atrakce v podobě vyhlídkových lávek i například labyrintu vyrobeného z kmenů stromů. Jistě není bez zajímavosti, že vstup na vyhlídku majáku byl zdarma a maják byl i v ne zrovna krásném počasí otevřený… Stejně jako loď u něj, kde si děti mohly zatočit kormidlem. Moc se jim ale líbilo i přilehlé dětské hřiště. Vřele proto doporučuji k návštěvě. Za sebe a dvě děti jsem zaplatila vstupné ve výši 150 Kč – dospělý 90 Kč, dítě od tří do patnácti let 60 Kč a malá Nela, která ještě nemá tři roky, nemusela platit nic…

Všechny zdravím a přeji krásné zážitky z cest i po různých koutech naší krásné země…

Lenka


Netradiční Křížová cesta Charity Uherské Hradiště

Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se v dnešním ránu sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli Křížovou cestu.

„Křížovou cestu se takto modlíme venku pod širým nebem už několik let . Dá se říct, že se z toho stala tradice. Hlavně ale jdeme poděkovat Bohu za Boží požehnání i dary Ducha svatého. Pravidelně se účastní nejen pracovníci, ale také klienti některých našich středisek,“ uvedl ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš. 

Účastníci si tentokrát prošli zážitkovou Křížovou cestu. Hned na prvním zastavení byli vyzváni pastorační asistentkou charity Hanou Brigitou Reichsfeld, aby si zavázali oči a jeden úsek šli poslepu, kdy pouze slyšeli tlučení kladiva na desku jednoho z kusů dřeva, ze kterého potom na jedenáctém zastavení všichni stloukli kříž.

„Tuto formu Křížové cesty jsem si letos poprvé prožila na Velehradě, kde ji vedla misionářka Jana Ungerová z Brna. Ona je také její autorkou. Poprvé se jí takhle modlila před mnoha lety s účastníky misií v Polsku. Pro mne to byl velmi silný zážitek, který jsem chtěla zprostředkovat dalším lidem,“ zdůvodnila svou volbu pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.

Celou cestu prošel také františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski, který na závěr v kapli sv. Rocha sloužil pro všechny účastníky mši svatou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Zkrácený a pro psaný text upravený přepis kázání františkánského kněze P. Antonína Klareta Dabrowského:

Slova Pána Ježíše, který v Getsemanské zahradě říká: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ jsou pro nás velká výzva, abychom také svůj život a poslání, přijímali podobně jako on. Kristus je mezi námi stále přítomný. Jak? V těch, kteří trpí, a někdy můžeme sami na sobě prožívat, že je i v nás zvláštním způsobem přítomen, když je nám například úzko. V těchto okamžicích můžeme nechat druhé, aby nám nějak pomohli, aby v nás pomohli Kristu. Vzhledem k tomu, že jste zde většinou z charity, určitě je Ježíš přítomný také v těch, o něž pečujete. Já jsem nemocniční kaplan, takže to mám zase podobně v nemocnici.

Křížová cesta neskončila. Kristus zemřel na kříži, vstal z mrtvých, ale řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Tak, jako je mše svatá zpřítomnění jeho poslední večeře a plná po všechny časy a všechna pokolení. Můžeme si ale na druhé straně připustit, že měl Pán Ježíš při poslední večeři na mysli každého z nás. Skoro bychom mohli říct, že jsme tam byli všichni jednotlivě. Když říká: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ nemyslí tím jenom apoštoly, kteří tam byli s ním. Dokonce nemá na mysli ani jen ty, kdo jsou s ním dnes, ale všechny, kteří budou slavit kdykoliv mši svatou.

To je dobré si uvědomit, když v neděli váháme, jestli jít do kostela nebo ne, protože je to od Krista úžasné pozvání. Apoštolům možná také hned po poslední večeři nedošlo, jaký má význam toto setkání s Kristem.

Křížovou cestu, posvátné okamžiky Ježíšova utrpení, začali v dějinách církve zpřítomňovat františkáni ve čtrnácti názorných obrazech. Musíme si ale uvědomit, že křížová cesta stále probíhá i bez obrazů v našich bratřích, sestrách i v nás a jsme k tomu pozvání. Ježíš se tak pronás stává světlem světa.

Minulé úterý se mně stala taková podivná věc. Navštěvoval jsem nemocné se svatým přijímáním. Šel jsem pěšky, a když jsem byl u mařatického hřbitova, telefonovali mně z ára z nemocnice, že tam umírá jedna paní. Kdybych se tam vydal, zabralo by mně to pěšky minimálně půl hodiny. Řekl jsem zdravotní sestře Monice, která mně volala, že nevím, jak to stihnu, ale budu dělat, co umím. Okamžitě, jak náš hovor skončil, zastavilo u mne auto a řidička se mně ptala, jestli nechci svézt do města. Až když jsem seděl v autě, zjistil jsem, že se s onou ženou vidíme podruhé v životě. Paní se mně svěřila, že jsem jí jednou dával v nemocnici křížek na čelo, když jsme se tam setkali.

Tak jsem jí řekl, že zrovna potřebuji do nemocnice, protože tam umírá jedna žena.  A ona mně na to odpověděla, že na áru zná jen sestru Moniku. A to byla přesně ta Monika, která mně telefonovala. Pan Ježíš to vzal do svých rukou. Člověk úplně žasne,jak dokáže něco zařídit bez naší přípravy.

Můžeme vzít celou tuto příhodu jako náhodu, ale fakt je ten, že od zavolání z nemocnice, jsem byl do pěti minut na místě. Řidička nakonec sestřičce prozradila, že si mne vlastně ani moc nevšimla, jen mne zaregistrovala a něco jí říkalo, aby zastavila a nabídla mně odvoz. V našich životech se odehrávají úžasné věci. Někdy se zdá, že je obyčejný všední den, ale to může být jen proto, že zrovna pořádně nevidíme.

Pro apoštoly byl Pán Ježíš také úplně obyčejný muž. A najednou na hoře Proměnění Páně žasli, s kým to celý čas chodili, když viděli jeho tvář zářit a jeho šat zbělel jako sníh. A byl to pořád jeden a tentýž Ježíš. Ten, který na křížové cestě vypadal jako zločinec, byl zbičovaný, trním korunovaný… Na kříži se najednou otevřou také oči jednomu ze zločinců a ten řekne: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“

Pán Bůh nás umí probudit, abychom lépe vnímali. Vzpomínám si, že jednou v Praze přišel do kostela Panny Marie Sněžné muž, který byl slepý. Zeptal se mne, jestli si může sáhnout na lavice. Šel k lavicím, dotkl se jich a řekl: „To je krása!“ A mně se teprve po jeho slovech otevřely oči. Najednou jsem také viděl, že jsou ty lavice krásné. Člověk kolem nich chodil, nevšímal si jich, protože jsou v každém kostele nějaké pěkné lavice, ale člověk to ani nevnímá. Až slepý mne upozornil na to, jak jsou krásné.

Někdy nás na něco mohou upozornit naši nemocní, nebo situace, do nichž se v životě dostáváme. Stejně jako toto dnešní shromáždění, kdy jsme se zde sešli, může úplně proměnit nejen tento den, ale třeba postní dobu či dokonce náš život, protože jsme součástí poslední večeře a mše svatá má vždy obrovskou moc. Dnes je obětována za vaši nemocnou kolegyni a přítelkyni.  



Holčičí trip aneb Izrael v roce 2019 – díl I.

Letos jsem do Izraele vyrazila popáté. Tentokrát se ke mně přidaly Katka a Romanka. Známe se roky, ale přesto jsem měla trošku v koutku duše obavy, jestli nevznikne problém, když se na cesty vydají tři holky, přičemž jedna z nich (já) má krapet dřívější ročník narození. Nakonec jsme si to ale užily navzdory určítému věkovému rozdílu 🙂

Odlétaly jsme z Bratislavy. Miluji ten pocit, kdy se v březnovém ránu na bratislavském letišti choulím do několika vrstev oblečení a okolo druhé hodiny odpoledne už valím v tričku a kraťasech ulicemi Eilatu k moři. A letos to nebylo jiné. Naopak! Bylo to lepší, protože jsme mohly zážitky sdílet všechny tři dohromady.

Hned na letišti Ovda jsem se od pracovnice pobočky izraelského ministerstva kultury Denisy Kováčikové dozvěděla, že právě v tento den slaví oblast Eilatu sedmdesát let od založení. Tuto oslavu jsem si nemohla nechat ujít, proto jsem se s děvčaty na pláži po páté hodině rozloučila a zamířila na místo oslav. Více jsem o tom psala tady.

Když jsem se večer po oslavě vrátila do našeho hotýlku rodinného typu, tak jsem holky našla na zahradě popíjet izraelské víno. Hned jsem se k nim přidala a donesla slané tyčinky z domova. Podivovaly se, co jsem přibalila do svého zavazadla, o kterém Romanka už na letišti podotkla, že jí připomíná tašku hokejisty 😀 Ale tyčinky se k vínu hodily! V okamžiku, kdy je holky začaly chroupat, netušily, že jich mám ještě pět balení 😀 Jinak víno, které holky koupily v nedalekém obchůdku s prodavači, kteří mluvili mimo jiné i rusky, bylo bílé suché Isolé, jestli tedy dobře čtu „umělecký“ nápis. Další podrobnosti byly už židovsky, tak to jsme si moc nepočetly. Víno nám chutnalo a bylo za lidovou cenu 18,90 šekelů (fotku etikety najdete v galerii), proto jsme nezůstaly jen u jedné láhve. Každopádně šlo toto víno koupit dole ve městě o pět až sedm šekelů dráž. Jeden den jsem zkusila koupit levnější víno s označení Suzanna Semillon, ale to nám fakt nechutnalo! Zuzanu proto nedoporučuji 🙂

Druhý den našeho pobytu byl pátek a tedy počátek šabatu. Dopoledne jsme prošly trh, který je v ulici kolmo k letišti a zamířily na pláž. Po cestě jsem zašla do ruské cestovní kanceláře a koupila na sobotu zájezd k Mrtvému moři, řece Jordán, Betlému a Jeruzaléma. Každou nás to vyšlo stejně jako vloni na padesát dolarů. Ale nejdřív na nás zkoušeli, že za sedmdesát. Nakonec jsme se ale shodli na té padesátce…

V sobotu jsme o šabatu vyrazily směrem na sever. Pracovníci ruské cestovky nás přesvědčovali, že o nic nepřijdeme a navíc budou o šabatu prázdné silnice, což je výhoda. No nevýhoda byla, že jsme se zrovna nestrefily do počasí… Ráno u Mrtvého moře jsme se sice koupaly, ale temné mraky, které se k nám valily, nevěstily nic dobrého. Následovala zastávka u řeky Jordán, kde měl být pokřtěn Janem Křtitelem P. Ježíš, ještě zde sice vysvitlo slunko, ale mraků bylo na nebi mnoho.

Poté jsem zamířili do Jeruzaléma, kde jsme si z Olivové hory nafotili pohledy na město. Odsud jsme se přesunuli do Bethlehemu nejdříve za nákupem suvenýru a následně na oběd. Ten byl oproti loňskému roku formou švédských stolů s mnohem lepší nabídkou než vloni. Oběd byl v rámci výletu, takže cena se mně zdála fakt dost luxusní na to, co jsme všechno viděly a ještě jsme se najedly… Z obědu jsme šli všichni pěšky do Chrámu Narození Páně a po cestě nás chytl pořádnej slejvák! To jsem ještě v Izraeli nezažila! Padaly i kroupy! Nevím, jestli je tam nějaká kanalizace, ale já jsem měla dojem, že jdu chvílemi rozvodněným potokem… Byli jsme rádi, když jsme dorazili do baliziky a byli pod střechou. Zde jsem skupinu na nějakou dobu opustila. Zatímco oni se nejdříve vrhli do jeskyně svatého Jeronýma a poté se tlačili šíleným davem chrámem, já jsem zůstala v přilehlé kapli na zbytek mše svaté, kterou zde měli nějací Asiaté. Bylo krásné, když tam v tom březnovém odpoledni zpívali Tichou noc… Potom jsem zašla také do jeskyně sv. Jeronýma, kde v tom okamžiku nebyli žádní lidé, což mne nesmírně potěšilo, protože jsem si tam užila trošku zklidnění.

Potom jsem už pádila do Jeskyně mléka, kde jsem byla naposledy před pěti lety… Ani tam nebylo mnoho lidí, tak jsem si to užila a také nakoupila nějaké drobnosti. Další dárečky a pohledy jsem nakoupila před Chrámem Narození Páně, ale to už zase začínalo fest pršet. Na skupinu jsem počkala v atriu baziliky, kde jsme se rozešli. Následoval pak společný úprk v lijáku k autobusu. To už jsme byli hodně promočení a v botech nám pořádně čvachtalo. Deštníky ty přívaly vody vůbec nebraly a moje pláštěnka na fotobrašnu také měla co dělat, aby se voda nedostala, kam neměla.

Z Bethlehemu jsme se přesunuli navzdory doopravdy hnusnému počasí do Starého města Jeruzaléma. Navštívili jsme Chrám Božího hrobu a naše deštivé putování ukončili už potmě u Zdi nářků. Do hotelu jsme po několika hodinách v autobuse dorazily mokré, promrzlé, ale se zážitkem deště s krupobitím, který jsem já osobně v Izraeli letos zažila poprvé.

Druhý den jsme se vzpamatovávaly na pláži, kde jsme se vyhřívaly na sluníčku jako kočky. Vzhledem k tomu, že jsme ale neposedné kočky,  tak už nám to v hlavách šrotovalo, kam zamíříme další den. Cílem našeho pondělního putování byla Coral beach a nakonec také Podmořská observatoř, kterou jsme původně v plánu neměly. Já už tam byla a nechtěla jsem holky nutit. Všechno bylo na jejich svobodné vůli. Nakonec se rozhodly, že do observatoře půjdou a já šla po dvou letech s nimi a nelituji.

Ještě předtím jsme ale šnorchlovaly na Coral beach a byl to super zážitek! Jen škoda, že byly velké vlny, což nám znepříjemňovalo plavání a užívání si pohledů na barevný podmořský svět. Nesmím ale zapomenout, jak jsme se na tuto pláž dostaly. To bylo hodně úsměvné. Shodly jsme se, že pěšky „nepovalíme“, ale využijeme možnosti hromadné dopravy. Zjistily jsme, že tam jede bus číslo 15 a 16.  Jenže na zastávku jsme dorazily brzy a  měly jsme před sebou dvacet minut čekání. Najednou ale u nás zabrzdil taxík a usměvavý řidič nabízel, že nás tam za 30 šekelů hodí, začala jsem smlouvat. Nakonec nás tam hodil za pětadvacet šekelů. Zpátky jsme už jely autobusem každá za 4,20 šekelů.

Ale zpět ke šnorchlování. První se do vln Rudého moře vrhla Katka, protože její byly brýle… Já se tloukla do hlavy, že jsem ty stejné nechala doma… Katka nám ale ty svoje, půjčila. Zatímco si Katka začala užívat barevných pohledů pod vodní hladinou, my jsme s Romčou klábosily a zevlovaly z našeho stanoviště. Najednou Romča říká: „Dívej! Katka nám mává!“ Tak jsme taky začaly mávat jako dívé. Vzápětí zvedlým palcem ukazovala, že je to super, tak jsme zase mávaly… No a ono nakonec bylo všechno trochu jinak než jsme si my z pláže myslely.

Katka nám po návratu vyprávěla, že vlny byly fakt hustý a jedna ji nějak plácla, takže si musela sundat brýle a lapat po dechu. Při tomto manévru o ni začal mít obavy plavčík, který na všechno dohlížel z věže a údajně na Katku volal přes amplion, jestli je v pohodě, tak měla zamávat a zvednout palec. Takže Kačka nemávala na nás ale na borce na věži. Tak je to občas i v životě, že si něco o někom myslíme a nakonec to může být všechno jinak.

Postupně jsme se ve vodě vystřídaly všechny tři. Byla to nádhera, ale vlny nám to fakt znepříjemňovaly. Plavčíci na holky doběhly ještě i na pláži, aby je upozornili, že ty vyplavené korály fakt nesmějí sbírat. A to už jsme se raději sbalily a přesunuly kousek dál do Podmořské observatoře.  Lístek tam dospělého vyšel na 109 šekelů. Byl včetně kina, do jehož času promítání jsme se ale netrefily. Příště bychom to koupily bez kina a každá bychom ušetřily deset šekelů.
Při cestě na hotel jsem si zašla směnit peníze a byla sprostě okradena, o čemž píšu více zde. Večer jsme zase daly víno a druhý den vyrazily veřejnou dopravou – busem brzy ráno za chládečku do Red Canyonu. Jedna cesta nás každou vyšla na 12,50, což dělá dohromady pětadvacet  šekelů. Kdybych dala za šekel sedm korun, tak celý výlet vyjde na 175 Kč. Když si představím, že při první návštěvě Eilatu jsem využila služeb turistické kanceláře a zaplatila za stejný výlet 25 dolarů, tak to fakt naštve… Člověk se ale učí. Fotky a další info z Red Canyonu najdou zájemci zde.

Poslední den pobytu už jsme si užívaly jen u vody a v noci potom následovalo nutné balení. Ráno jsme se busem za 21,50 šekelů na osobu nechaly přesunout na letiště Ovda. Zároveň jsme se s tímto letištěm rozloučily, protože příště už budeme přistávat a odlétat z nového letiště Ramon.

A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud bude pro mě v Eilatu ještě nějaké příště, tak jedu do Jeruzaléma soukromě hromadnou dopravou – autobusem bez cestovky za 70 šekelů a hezky si to tam užiji, jak budu chtít sama. A stejným způsobem si zajedu k Mrtvému moři za 42,50 šekelů a pobudu tam minimálně půl dne a ne hodinu a půl, jak to bylo vždy s nějakým zájezdem, protože se pořád někam spěchalo… A pojedu podle počasí, když nebude pršet a nebudou padat kroupy 🙂

Na závěr můžu říct stejně jako každý rok, že Izrael všem vřele doporučuji. Je to nádherná země, kam se mnoho lidí vrací jako já, protože si ji zamilovali…

Lenka