P. Pat Collins: Díky novým technologiím se lidem zkracuje schopnost soustředit se

Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE.  Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.

Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?

Co vidím jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou.  Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji, vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.

Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme v době Ducha svatého?

Bezpochyby! Učil jsem psychologii náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah. Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním, jsou obrovskou nadějí do budoucna.

Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)?  Je pro vás EU čitelná?

Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl, že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to, že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví. Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…

Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Je to obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé, kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené, že některé země přijímají obrovské množství muslimů!

Proč? 

Dle mého mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.

Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Myslím si, že toto nebezpečí rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace, což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy zavedeno právo šaría.

Podle čeho tak usuzujete?

Možná je to jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí. 

Například?

V západní Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak se  k ženám chovají v mnoha muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují, nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.

Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…

Ano, pokud budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství. Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.

Vidíte z této situace cestu ven?

Nevidím žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy působily. Ve Švédsku a Německu se naopak chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje. Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku, když stanovíme hranice.

Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?  

Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.

Setkal jste se s tím osobně?

Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však  tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.

Máte představu, kam to všechno povede?

To teprve uvidíme. Obdivuji novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové, kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy. S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.

A váš názor na Facebook a další sociální sítě?

Mohou hodně ublížit. Například mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm ).

Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?

Vědecký výzkum ukazuje, že lidé touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost. Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má. Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu, vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.

Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?

Bezpochyby ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí bylo pro církev obrovským přínosem.  

Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…

Osobně nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si, že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů Ducha svatého?

Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?

Šest dalších.

Na jaká témata jste se v nich zaměřil?

Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.

Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?

Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.

Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?

Objeví se Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení, zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista. Veškeré vítězství patří našemu Bohu.

Co bude potom následovat?

Přijde vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe. V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem svatým.

V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?

Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice evangelizace.

Kdy by se mohla objevit na pultech? 

Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti představena počátkem roku 2021.

V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?

Byl. Přijel jsem tam tehdy se svými studenty.

Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?

Znám ho, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.

Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?

Jak už jsem řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti, ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie, ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.

Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?

Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků. Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.

Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?

Česká republika má pověst jedné z nejméně náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více, než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě, což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.

Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde

Kartuziánské nakladatelství vydává knihu o životě P. Eliase Velly s názvem Otcem pro každého

Před čtyřmi lety začal překladatel a laický misionář Václav Čáp vést rozhovory s maltským knězem P. Eliasem Vellou. Cílem bylo představit život tohoto výjimečného kněze a řeholníka minority od útlého dětství až po současnost. Předmluvu v knize napsal P. Vojtěch Kodet, O. Carm. Jazykovou úpravu a korektury provedla bývalá novinářka a nyní pastorační asistentka z Hodonína Kateřina Jagošová. Odbornou konzultantkou byla laická misionářka Jana Ungerová z Brna.

Tento týden byla hotová kniha předána do tiskárny. Vyjde v Kartuziánském nakladatelství a prvním čtenářům by se měla do rukou dostat zhruba v polovině října.

Kniha má 255 stran a je rozdělena do tří bloků. První je věnovaný samotnému rozhovoru s tímto výjimečným knězem řádu minoritů z Malty. Jeho součástí jsou černobílé historické snímky P. Eliase, které zapůjčila Eliasova neteř Marie Diane Mule´ Stagno. Za tímto rozhovorem bude následovat barevná foto-příloha. Část naskenovaných barevných snímků zapůjčila neteř Diane, část je z archivu Václava Čápa, Sekulárního františkánského řádu České republiky a okolo stovky fotek je z mého archivu – stejně jako snímky na obálce knihy. Velmi cenné jsou především historické fotky, které otce Eliase zachycují při prvním svatém přijímání, nechybí z jeho primiční mše svaté či ze setkání s papežem Janem Pavlem II.

Za barevnými fotkami v třetím bloku následují rozhovory s lidmi, kteří P. Eliase Vellu poznali blízce. Jsou z Malty, České republiky, Slovenska i Ameriky. První rozhovor je proto s jeho neteří Diane a sekretářkou Dorothy Darmanin. Obě ženy jsou z Malty. Dále na otázky autora odpovídá například Kateřina Lachmanová. Byla to právě ona, kdo P. Vellu jako první pozvala do České republiky v roce 1993. Tím se odstartovala jeho dlouholetá služba v naší zemi a na Slovensku. Celkem jde o devatenáct lidí, kteří v rozhovorech prozradí, jak se s otcem Eliasem seznámili, jak na ně působí jako člověk i kněz, co se díky tomuto setkání v jejich životech změnilo.

O autorovi knihy Václavu Čápovi se můžete více dozvědět v rozhovoru, který poskytl TV NOE. Zhlédnout ho můžete zde

Obálka knihy, která zachycuje život P. Eliase Velly od útlého dětství až do současnost.


P. Elias Vella, jak ho lidé v České republice ani na Slovensku neznají….
Začátek rozhovoru s Kateřinou Lachmanovou
Zadní strana obálky knihy.

Děkovná pouť mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť dnes citelně ovlivnil účast při Děkovné pouti na Svatém Antonínku. Na kopec tentokrát připutovali jen ti největší vytrvalci a některé nepříznivé počasí neodradilo ani od toho, aby se nastrojili do krojů.

Důležité ale bylo, že lidé přišli poděkovat za všechny dary, které každý den dostávají. Ke konci hlavní poutní mše svaté už na účastníky svítilo sluníčko.

Jak už bývá zvykem, ranní mši svatou sloužil od devíti hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Ten ve své promluvě připomněl úsloví našich předků: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání,“ a dále pokračoval: „Musíme si dnes připomenout, že kromě těch, kdo se namáhali na polích, vinicích a sadech, je tu ještě někdo, komu je třeba neustále děkovat. A to je Stvořitel. Nebeský hospodář, který dává vínu růst, který dává slunce. Na to dnes člověk často zapomíná. Když přestane naslouchat hlasům ptáků, přestane si všímat krásy pestrobarevného motýla, když přestane vnímat tajemství klíčící rostliny, bude zítra ještě vidět člověka? Proto nepřestávejme žasnout a obdivovat všechny zázraky a Boží dary, které se nám nabízí v obdivuhodném stvoření přírody a plodech naší práce. A hlavně, nepřestávejme za vše děkovat,“ řekl v závěru kázání. P. Reif.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Věřící putovali nocí na Velehrad s úmyslem vyprosit nepřijetí ratifikace Istanbulské úmluvy. Mši svatou nad ránem sloužil P. Marian Kuffa ze Slovenska

O nočních modlitebních procesích na Velehrad, při nichž věřící vyprošují nepřijetí ratifikace Instanbulské úmluvy a všech dokumentů či směrnic prosazujících gender ideologii a za ochranu tradiční rodiny, manželství i nenarozeného života jsem toho slyšela hodně. Nikdy jsem se ale žádného nezúčastnila. Ruku na srdce – jít několik hodin nocí a potom se nad ránem účastnit mše svaté, chce prostě docela dost sebezapření a oběti. A vždy se našla nějaká výmluva, proč nejít, když jsem tak unavená.

Včera jsem poprvé šla, i když jsem byla unavená možná mnohem více než kdy jindy… Vstávala jsem před pátou a s prací končila večer s tím, že jsem navíc měla za volantem v docela dost silném pátečním provozu přes sto kilometrů. Když jsem po jedenadvacáté hodině znovu sedala za volant, abych zařadila jedničku a zamířila do Starého Města, tak jsem byla utahaná jako pes… Přesto jsem jela, protože jsem věděla, že tam prostě být musím. A táhla jsem i foťák. Nemohla jsem si totiž nechat ujít, abych nebyla na mši svaté, kterou sloužil P. Marián Kuffa, o kterém jsem toho už tolik slyšela, četla, jehož přednášky poslouchám roky přes internet. Je to podle mého mínění borec nad borce, který se stará dlouhé roky o bezdomovce, bývalé vězně a další lidi na okraji společnosti. Ve vesničce Žakovce v podhůří Vysokých Tater vybudoval prakticky z ničeho neuvěřitelné dílo. Více se o něm můžete dozvědět zde.

Na prvním místě jsem tedy jela podpořit úmysl pouti, zažít atmosféru nočního putování a samozřejmě fotit. Fotky naleznete i s popiskami v této fotogalerii. Myslím, že jsou dost vypovídající.

A co mne překvapilo? Už po příjezdu do Starého Města u Uherského Hradiště skutečnost, že okolí kostela Svatého Ducha, kde bylo zahájení programu, bylo před dvaadvacátou hodinou tolik aut, že nebylo kde zaparkovat. Nakonec jsem ale auto odstavila v jedné boční uličce.

V doprovodném programu například promluvil lékař Jozef Mikloško ze Slovenska. Opakovaně upozornil, jak je nezbytná pro zdravý vývoj každého dítěte klasická a fungující rodina s maminkou a tatínkem. Celý večer moderovala vedoucí sekretariátu Českomoravské Fatimy a členka rady světového Apoštolátu Fatimy Hana Frančáková, která v nočním procesí také vedla modlitby a zpěv.

Kostel byl přes noční hodinu plný a někteří lidé postávali i venku. Po závěrečné modlitbě, kterou vedl uherskohradišťský děkan Josef Říha, udělil přítomným požehnání na cestu správce staroměstské farnosti P. Miroslav Suchomel. Procesí za zpěvu a modliteb vyšlo ve 23.30, aby do velehradské baziliky připutovalo před druhou hodinou ranní.

Když jsem zvedla po usazení všech poutníků na svá místa foťák nad hlavu, abych udělala fotku, zjistila jsem, že je bazilika zcela zaplněná včetně bočních lodí. Mohlo tam být okolo tisícovky lidí. Byla páteční noc, kdy byla možnost sedět v hospodách, bavit se na zahrádkách při dobrém jídle a pití, grilování anebo třeba na koncertu Jaromíra Nohavici ve Velké nad Veličkou. Přesto tisícovka lidí dala přednost pěšímu putování hlubokou nocí, které zakončila mše svatá. Pro někoho možná něco naprosto nepochopitelného, co se ale přesto stalo skutečností… Mezi účastníky bohoslužby jsem zahlédla přátele z Hodonínska i Břeclavska. Nechyběl ale ani akademický sochař Otmar Oliva, který se svou rodinou žíje přímo na Velehradě.

P. Kuffa v kázání kromě svých zkušeností z vlastního života především apeloval na to, že každý muž či žena mají jasně každou buňkou geneticky danné, že jsou ženou či mužem a měli by to přijmout, aby byli šťastni. „Gender je ideologie zaměřená proti Bohu i proti přírodě. Já vím, že časem gender padne stejně, jako padl komunismus. Ten ale nejdříve napáchal mnoho zla. I fašismus napáchal mnoho zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti komunismu, nenapáchal by tolik zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti fašismu, nenapáchl by tolik zla… A pokud zavčasu nezačneme bojovat proti genderu, napáchá také mnoho zla, i když potom padne,“ apeloval ve své promluvě P. Kuffa.

„Je to šestá pouť. Poprvé jsme šli vloni v červnu z Bystřice pod Hostýnem na Hostýnek. Impuls k jejich pořádání přišel v průběhu celonoční adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí,“ prozradil iniciátor a zakladatel poutí, který si přeje, aby jeho jméno zůstalo v anonymitě.

Podle jeho mínění jsou nejúčinnější modlitby v noci, protože jsou násobeny obětí deficitu spánku, únavy a ztišení se ve tmě. „Světlo modlitby proráží temnotu a věřím, že takto lze vyprosit více milostí,“ uvedl organizátor. (Rozhovor o nočních procesích zveřejnily Konzervativní noviny zde)

Poutě se nyní konají pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera a kardinála Dominika Duky. Poslední tři už byly uspořádány ve spolupráci s Farností Staré Město, kde bývá zahájení programu a s velehradskou farností, kde je zase vždy ukončeno putování mší svatou. „Páter Miroslav Suchomel ze Starého Města i otec Josef Čunek z Velehradu nám vyšli maximálně vstříc a podporují nás,“ řekl pořadatel.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Vyjádření vydavatele knihy Krvavé jahody pana Jiřího Braunera ke kauze „Věra Sosnarová a gulag“

Velmi mne před časem zaujaly zaručené informace historika Adama Hradílka, který vysvětluje a dokládá svá fakta, že Věra Sosnarová, hlavní hrdinka životního příběhu, který vypráví v knize Krvavé jahody, lže a vše si vymyslela, aby od státu získala peníze.

Od mnoha známých jsem totiž mnohem dříve slyšela, že byli na besedě s touto paní a velmi se jich její životní příběh dotkl. Ostatně stejně jako kniha, kterou o jejich zážitcích v bývalém Sovětském svazu sepsal Jiří S. Kupka. Později jsem mluvila s majitelem Kartuziánského nakladatelství Jiřím Braunerem, který zmíněnou knihu vydal. Ten mně řekl, jak se věci mají také mně poslal toto vyjádření k celé kauze. Měli by si ho přečíst všichni, kdo se do paní Sosnarové pustili i ti, kdo ji na základě medializace odsoudili…

Zde je tedy vyjádření nakladatele Jiřího Braunera:

Nedávno se v mediích, na sociálních sítích i mezi politiky objevila kauza týkající se Věry Sosnarové. Historik Adam Hradilek, který ji odstartoval publikováním rozsáhlé studie, tvrdí, že lže, když říká, že přežila sovětský gulag. Že svůj život popisuje nepravdivě. Razance, se kterou historik o údajné lži paní Sosnarové hovoří, je až zarážející. Částečného útoku jsem nebyl ušetřen ani já, vydavatel knihy Krvavé jahody, a po pečlivém zvážení jsem se rozhodl, že se k tomuto žhavému tématu veřejně vyjádřím.

Jiří S. Kupka, autor knihy Krvavé jahody, sbíral v rozhovorech s Věrou Sosnarovou jeden po druhém obrazy z jejího života, vyslechl hodiny jejího vyprávění a rok knihu připravoval. Poprvé vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2007. Když jsem se s touto knihou poprvé setkal já, velmi mě oslovila, opatřil jsem si potřebná práva a dílo pro další vydání odkoupil. Nejsem historik a míru autenticity příběhu jsem detailně neposuzoval. Nicméně mnohé z jejího života jsem dle svých možností a schopností zjišťoval, ověřoval a stále v pátrání po detailech o jejím životě pokračuji. Dosud nemám důvod o skutečném a pravdivém základu knihy pochybovat.

Silné příběhy naší temné minulosti mě jako člověka zajímají. Zároveň jako vydavatel cítím povinnost či službu veřejnosti je zachovat a připomínat nám i budoucím generacím. Posledních pár let již vydávám téměř výhradně svědecké knihy o ruských a sovětských lágrech. Již dříve proběhlo mým přičiněním mnoho besed s jinou pamětnicí, která přežila Osvětim, vzácnou a statečnou ženou, paní Erikou Bezdíčkovou.- kniha Moje dlouhé mlčení.

Stalinův Sovětský svaz byl jedním hrozným mlýnem, v němž tragicky skončily miliony nevinných lidských životů a jiné byly prožitým utrpením nadosmrti poznamenány. Paní Sosnarová je jednou z posledních žijících pamětnic sovětského lágru, a byla ochotna jezdit po besedách a nebála se o tom mluvit.

Paní Sosnarová svůj příběh poprvé představila ve Slatině v Brně někdy během roku 2010. Já sám jsem se s ní seznámil v roce 2016 před vydáním knihy. Besedy s ní pořádám třetí rok. Tím chci ilustrovat, že přednášky se nekonají 15 let, jak autor studie tvrdil v některém z rozhovorů a nejedná se o modlitební setkání či seance, jak již také bylo bulvárním stylem napsáno.

Život pamětnice narozené v roce 1931 posluchače silně oslovuje a právem mnohdy i dojímá. Vzpomíná na to, co se jí a jejím blízkým skutečně přihodilo, co viděla na vlastní oči nebo slyšela v těch letech utrpení. Paměť ji může mýlit, a některé věci možná neprožila ona sama. Je známo, že prožitky se starým lidem proměňují. Má minimální vzdělání, v dětství chodila do školy 5 let. Pokud by si však vše vymyslela, její herecké výkony a schopnost imaginace by byly ohromující. Pravděpodobně také upřímně věří, že místa, kde se ocitla, jsou všechna Sibiř a zařízení gulagu, ačkoliv se mohlo jednat o lokality blízko Uralu a gulag v jejím slovníku znamená nejen pracovní tábor, ale i další místa pracovního nasazení. Může se mýlit v časových posloupnostech, přesných místech a délce svého tamního přebývání. Na závěr každé přednášky mluví také o tom, jaké máme štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, že máme krásnou vlast, zázemí, domov, jídlo, oděv. Že se máme velice dobře a můžeme také děkovat Bohu za život a bezpečí. Její pohled není jednostranný. Při pořádání besed není a prakticky ani nemůže být vedena nepoctivými úmysly, jsou pro ni fyzicky namáhavé, citově vysilující, přesto cítí povinnost o minulosti mluvit.

Nyní několik poznatků ke studii a materiálům, kterými historik Hradilek chce dosvědčit nepravdivost vyprávění paní Sosnarové, potažmo knihy.

1. Velká pozornost je věnována smutným rodinným poměrům, v nichž paní Sosnarová vyrůstala. Vzniká tak apriorní dojem prostředí lumpenproletariátu, z něhož se líhnou podvodníci a lidé až bájně lhaví.

2. Věřina matka údajně za německé okupace získala pro sebe a dcery německé občanství. Znamená to však, že se po válce chtěla skrýt před potrestáním a do SSSR odešla s dětmi dobrovolně? Tak je usuzováno z materiálů, které na vyžádání vydala ruská strana. Nebylo by pro ně bezpečnější utéct do Německa?

3. Citovaná studie uvádí, že Věra se sestrou byly ruské národnosti a zároveň se Věra narodila v Jižní Americe.

4. Dokumentace vydaná ruskou stranou k pracovnímu zařazení Věry v civilních zaměstnáních, pokud mohu usuzovat z ilustrační fotografie ve sborníku PD – některý dokument je vidět jen částečně, jiný neobsahuje žádná data, další potvrzuje léta 1946 a 1947, ale pochází až z roku 1975 a jméno je začerněné. Přiznání kruté minulosti je pro Rusko stále problémem, tudíž upravení staré dokumentace by pravděpodobně velkým problémem být nemuselo. Padesát roků zapírání zločinu v Katyni, neobjasněný poválečný osud Raoula Wallenberga. Myslím také na bývalého ruského agenta otráveného nedávno v Anglii a na podivné zelené mužíčky na Krymu, o kterých současné Rusko nic neví. Všeobecně známá Gerasimova doktrína praví, že operace v informačním prostoru, tedy dezinformace, záměrně lživé informace, jsou důležitou součástí ruské vojenské strategie.

5. Věrohodnost paní Sosnarové byla zpochybněna také nedoložením dokumentace o pobytu v pracovním táboře na Sibiři a při tom žádala o odškodnění. O odškodnění za nucenou práci v Rusku u nás žádalo 254 osob, získalo ji jen 57 lidí a Věře Sosnarové nárok přiznán nebyl. Znamená to tedy, že 80 procent žadatelů, tedy 200 lidí si pobyt v gulagu vymyslelo? Co když ale nemohli stejně jako paní Věra doložit po padesáti letech žádný doklad?

6. Žádný doklad o působení Věřiny maminky se v Rusku nenašel. Může to samozřejmě vypovídat o stavu matrik nebo táborové evidence. Historik také neví a nenašel žádný dokument, kde a jak skončila její matka Ljuba. Zemřela již někdy dříve na Moravě? Také se neví, jak se vlastně dostaly do Ruska. Je tedy velmi nepravděpodobně, že se spolu dvě sestry – čtrnáctiletá a devítiletá dobrovolně vypravily k Uralu (do matčina rodiště), aby tam mohly pracovat ve stejném metalurgickém závodě, (jak naznačují ruské zdroje), jako jejich matka před rokem 1920. Kromě svých pochybností ohledně některých ruských archivních zdrojů cítím potřebu upřesnit pár nesrovnalostí a nepřesností historika Hradilka:

– besedy nepořádá Kartuziánské nakladatelství, nýbrž společnost Ergo Brauner, s.r.o. Nekonají se 15 let, ale od roku 2017. Neživí, ani nemohou mne živit, mám s nimi výdaje a stojí množství energie.

v textu Pro paměť a dějiny nesouhlasí data narození synů Věry Sosnarové.

– chybně je uvedeno zaměstnání u mladší sestry Naďi, firma Brněnské výstaviště totiž v dané době neexistovala, jednalo se o Brněnské veletrhy a výstavy.

Jsou to detaily, ale ilustrují, že mýlit se může i člověk dosud mladý a plný sil, nezatížený děsivými vzpomínkami, pracovitý a seriózní. Nepochybuji o tom, že Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestřičkou odvlečena do SSSR. Jsem přesvědčen, že i přes různé a možná některé oprávněné námitky má právo prožít závěr svého života klidným způsobem. Rád bych Adamu Hradilkovi poděkoval za to, že se zabývá problematikou obětí ruských zločinů na našem území i za rozpoutání diskuse, která nás v příběhu posune dál, snad i jako společnost.

Co napsat závěrem.

Nepochybuji o tom, že paní Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestrou odvlečena do SSSR. Tato stařičká paní ví, o čem mluví. I přes různé a možná některé oprávněné výtky k podání několika detailů jejího života, jsem přesvědčen, že ve své podstatě nelže. Energické vystupování pana Hradilka proti paní Sosnarové i nepřesná studie mne však přivádí k zamyšlení, zda zachraňuje „ryzost historie“, nebo ničí život stařičké pamětnici stalinistických hrůz a nevytváří zároveň v očích veřejnosti dojem onoho tolik rusky oblíbeného „ničemu a nikomu nevěř“.

Její osud mě připomíná osud JUDr. Karla Goliatha- Zápisky ze stalinských koncentráků. Také přežil gulag a po návratu v Ostravě vyprávěl, co všechno viděl a zažil a byl za to odsouzen na 2 roky do kriminálu.

S úctou Jiří Brauner, majitel a jednatel nakladatelství

P.S. Včera prez. Putin vyzval ruský lid, aby se zapomnělo na gulagy. A dnes mi volala paní Sosnarová s třesoucím hlasem sdělila, že je jí stále vyhrožováno, ale až dnes jí dotyčný řekl: Jest-li chceš žít ty stará…, zapomeň na přednášky!

Pokud vím, Lidové noviny dosud věnovaly tomuto tématu nejméně tři články. Mám proto prosbu: můžete také otisknout mé vyjádření a to pokud možno nezkráceně, aby nedošlo ke zkreslení toho, co chci říci? Děkuji vám. J.B.

Vzpomínky na Květu Fialovou a Jožku Kubáníka

Když jsem na facebooku přečetla tuto zprávu: „1. září by paní Květa Fialová oslavila 90. narozeniny. Při té příležitosti vydá nakladatelství Zeď unikátní knihu Poslední deník Květy Fialové. Její autor, herec a blízký přítel Josef Kubáník v ní po dohodě s rodinou popisuje nejenom poslední tři roky života oblíbené české herečky, ale přes autentický rozhovor se samotnou Květou Fialovou celý její pozoruhodný osud. „Bude to laskavé i kruté, vtipné i smutné, velkorysé i sobecké. Bude to ale pravdivé a poprvé budou zveřejněny věci, o kterých paní Květa nikdy předtím nemluvila,“ slibuje autor.„, vzbudilo to ve mně velkou radost, těšení se na knihu a také nádherné vzpomínky na tyto dva úžasné lidi… Úryvky z připravované knihy si mohou zájemci přečíst zde

Dovolím si zde zveřejnit, co jsem napsala po prvním setkání s paní Květou a Jožkou…Psal se duben roku 2011…

Z toho rozhovoru jsem měla fakt strach a obavy. Vedení chce, aby se na titulce časopisu Náš Zlín objevovaly populární osobnosti. Zjistila jsem, že do města zamíří čerstvá držitelka Thálie Květa Fialová, a tak jsem se pokusila napsat jejímu kolegovi ze Slováckého divadla. Věděla jsem, že je pan Kubáník i tiskovým mluvčím divadla, tak jsem si říkala, že třeba bude mít pochopení pro nebohou novinářku. A měl. Odpověděl téměř hned a ochotně s rozhovorem souhlasil.

První část úkolu byla za mnou. Teď čekalo to nejhorší. Když jsem si domlouvala onen rozhovor, tak jsem ještě nevěděla, do čeho jdu. To přišlo až v okamžiku, kdy jsem se na něj začala připravovat. V jedné noci jsem stahovala z internetu nekonečné rozhovory, které s paní Květou už novináři vedli. Až v té chvíli jsem zjistila, že se o ty dva herce hodně zajímá i bulvár. Špekulují už dlouho dobu, co ti dva vlastně mají kromě herectví společného.

Po stáhnutí mnoha rozhovorů jsem se tedy dala do studování téměř sto stran textů. Nechtěla jsem se ptát na stejné věci. Když jsem vše pročetla, zjistila jsem, že to nebude vůbec snadné, protože ti dotěrní kolegové se už paní Květy a Jožky ptali téměř na všechno. Včetně toho, jestli spolu už měli sex. Začala jsem smolit otázky a říkala si: „Do prčic! To bude zase pěknej průšvih!“ Nicméně jsem to nakonec nějak dala dohromady.

Den předem jsem potvrdila schůzku. Dohoda byla taková, že rozhovor uděláme po vystoupení. Vzhledem ale k tomu, že mám úchylku být všude brzy, dorazila jsem do zlínského hotelu Baltaci, kde se měla akce uskutečnit, s téměř hodinovým předstihem. Právě když jsem přicházela k hotelu, tak z auta vystupovala paní Květa s Jožkou. Hned jsem si ho odchytila, jestli vše platí a on, že jo, ale raději skutečně až po představení, abychom se při povídání nemuseli pořád dívat na hodinky.

Abych vám řekla pravdu, měla jsem z toho obavy. Paní Květa je už přece jen dáma v letech.. No počítejte se mnou. Představení začínalo v sedm s tím, že bude trvat dvě hodiny. Zhruba uprostřed byla ovšem ještě přestávka, takže se to pěkně protáhlo. Ke konci se mně už chtělo docela spát. Paní Květě ale asi ne, protože perlila a byla skvělá. Ve svých jedenaosmdesáti letech po ukončení pořadu sedla za stoleček a neúnavně se všem podepisovala… Lidi, ta fronta neměla konce! A někteří nadšenci se chtěli ještě i vyfotit! A bylo jich dost… V duchu jsem si říkala: „Léňo, z toho nic nebude! Bude utahaná, otrávená a nebude se jí chtít ani mluvit. Natož odpovídat na dotěrné otázky nějaké novinářky!“

Nakonec ale bylo všechno jinak. Ti dva, co usedli naproti mne, se v odpovědích skvěle doplňovali a byli prostě a jednoduše naprosto zlatí a milí. Když už všechno zodpověděli, vypnula jsem diktafon a ještě jsme si chvilku povídali jen tak. Jak jen tak? No mně to připadlo, jako se starými kámoši, s nimiž jsem se jen dlouho neviděla a navázali jsme na to, o čem jsme už kdysi dávno povídali. Bylo to fakt neuvěřitelné. Dalo by se říct, že to bylo povznášející.

Bylo toho víc, a když to teď tak píšu, zjišťuji, že ty věci a pocity z toho setkání jsou nesdělitené. Něco, co prostě nelze dál předat a popsat… Prostě to bylo nádherný. To setkání byl takový balzám na ty srážky s blbci, s nimiž se občas (někdy tedy dost často) setkávám. S nýmandy, kteří závidí snad i nos mezi očima. Sami nic pořádně neumí, a tak se tito blbci snaží znepříjemnit člověku život. O to víc si pak vážím setkání s lidmi, kteří to, co dělají, fakt umí a nemají hromadu komplexů, které si potřebují léčit tím, že budou ubližovat druhým.

Takže: Jsem za tyto vzácné okamžiky, které jsem ve včerejší noci zažila ve Zlíně, velmi vděčná… Jožko, Květo, díky moc! Nikdy na toto setkání nezapomenu… (Zapsáno a zveřejněno 28. 4. 2011)

Podruhé jsem se s těmito dvěma úžasnými lidmi setkala v lednu roku 2012 a tehdy jsem o tomto setkání napsala tyto řádky:

Nebýt paní Lídy Šumové, kterou jsem osobně do dnešního rána neznala, nevydala bych se v pátečním dopoledni do Uherského Hradiště. Počátkem týdne jsem se totiž prostřednictvím mailu právě od této akční ženy dozvěděla, že je dnes ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti veřejná generálka hry Oskar a růžová paní. Dvě ústřední postavy ztvárnili Květa Fialová a Josef Kubáník.

No a právě od těchto dvou skvělých lidí jsem se vloni na jaře dozvěděla, že jejich další hrou bude právě Oskar a růžová paní. Nelenila jsem, knížku si hned koupila a docela mne ten příběh dostal… Autor Eric-Emmanuel Schmitt v něm píše o desetiletém chlapci, který umírá na leukémii. Rodiče si k němu přes tu hrůzu, co prožívají, neumí najít cestu, a tak tento kluk celým srdcem přilne k babí Růžence, jak říká dobrovolnici v růžových šatech, která chodí za dětmi do nemocnice. Ta mu poradí, aby začal psát dopisy Bohu, i když kluk v žádného boha nevěří. Zároveň se společně dohodnout, že jeden den pro umírajícího chlapce bude jakoby deset let jeho života.

Když umírá, má přes sto a prožil si vše – od puberty, přes první lásku, zamilování, svatbu i stárnutí… Příběh přinutí každého k zamyšlení nad podstatnými i méně podstatnými věcmi života. Kdo knihu nečetl a nebyl připravený na to, co přijde, tak to snad ani nešlo, aby alespoň jednou nezašátral po kapesníku.

Jožka Kubáník s paní Květou Fialovou ztvárnili své role skvěle. Chvílemi se člověk smál a hned vzápětí se mu tlačily do očí slzy. Děj umocňovala hudba. Každého z přítomných diváků v sále se dotýkalo něco jiného.

Velkým svědectvím oběma hercům byla paní Lída Šumová, která mně o veřejné generálce řekla. S Jožkou i paní Květou se totiž zná už pět let. Spolupracuje s nimi při svých charitativních aktivitách, jejichž prostřednictvím pomáhá dětem v Africe. Do Uherského Hradiště se dojela na divadlo podívat až z Děčína!!! Cesta jí zabrala deset hodin, takže musela přijet už ve čtvrtečním večeru. Přespala u maminky v Blatničce, odkud pochází a ráno tradááá do divadla…

Po cestě nezapomněla paní Květě koupit kytku. Po představení oběma hercům v slzách prozradila, že si teprve při jejich vystoupení uvědomila, že má doma také nemocného syna a nikdy ho neobjala jako maminka svého synka ve hře Oskar a růžová paní…

Toto vystoupení všem vřele doporučuji. Věřím, že se bude líbit. Jen je otázkou, jestli nebude problém sehnat lístky….

Třetí společné setkání následovalo posledního srpna 2012 a zveřejnila jsem o něm tato slova…:

Nejen Slovácké divadlo blahopřálo Květě Fialové

Oblíbená herečka, která na divadelních prknech, v televizi i filmu září už více než padesát let, přijímala včera v Uherském Hradišti jednu gratulaci za druhou. Odpoledne nejdříve zamířila do Slováckého muzea, kde byla přivítána jak jinak než kyticí s gratulací.

Do tamní galerie si přišla prohlédnout výstavu k filmu Limonádový Joe. „Natáčeli jsme ho ve dvaašedesátém roce, kdy se mně narodila Zuzanka. Je to jako včera,“ zavzpomínala herečka a poté ochotně zapózovala u kostýmů, v nichž hrála.

Večer ji pak čekalo vystoupení po boku kolegy a kamaráda Josefa Kubáníka v divadelní hře Harold a Maude. Po dlouhém aplausu přišlo na gratulace. Paní Květa se za chvilku topila v záplavě květin. Od ředitele divadla Igora Stránského dostala kromě kytky také nečekaný dárek v podobě nové divadelní role ve hře Popel a pálenka. Zkoušet se začne v dubnu příštího roku a paní Květa bude hrát jednu z hlavních rolí.

Mezi dary se na jevišti objevilo i několik lahví šampaňského. Jedno z nich Květa hned věnovala muži v první řadě. Za odměnu si od něj vymohla polibek. Ředitele divadla pak vyzvala, aby vybral deset diváků, kteří budou mít zdarma vstup na premíéru připravované hry. Pan ředitel nejdříve v rozpacích prozradil svůj mobil, že mu mají lidé poslat SMS a prvních deset získá lístky. Nakonec do rozpravy vstoupil herec a mluvčí divadla Jožka Kubáník, který upravil podmínky na zprávy přes sociální síť facebook. Ráno už byli známi výherci.

Co říct k paní Květě Fialové? Snad vyslovím jen přání, aby jí vydrželo zdraví, stálý úsměv na tváři, pozitivní myšlení, nadhled, vtip a přátelé, kteří ji obklopují a dávají ji svou lásku najevo. No a ona ji samozřejmě opětuje, protože tvrdí, že miluje lidi… 

„Jediným majetkem člověka je čas. Ten je nám darován a máme ho prožít. Od rána do večera za něj musíme děkovat.  Jiný majetek nemáme a my ho nesmíme promarnit. Pro mne je každá minuta překvapením. Všechno je krásné. Co? No, že existuju, že tady můžu být a hrát,“ řekla oslavenkyně ve Slováckém muzeu.

A tak co říct na závěr? Že je ve mně obrovská vděčnost, že jsem se s paní Květou mohla setkat, vyprávět si s ní a fotit ji… Pár fotek proto zveřejňuji a nesmírně moc se těším na knihu, kterou píše Jožka Kubáník a už brzy bude na prodejních pultech!!!!

Koclířovem zněla maltština

Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.

V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.

Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.

Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!

Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!

Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.

Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…

Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.

Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.

Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.

A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?

A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…

A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!

No a na závěr zveřejňuji pár fotek z celé akce.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Na věčnost odešel salesiánský kněz P. Jan Komárek, aneb jak mi Johny nedál manuál na to, jak se chovat v kostele…

Dnes jsem se dozvěděla, že včera (17. 7. 2019) odešel na věčnost salesiánský kněz P. Jan Komárek, který byl pro všechny své přátelé Johny. Tento muž se nesmazatelně zapsal do generace mládeže v Blatnici pod Svatým Antonínkem v letech 1986 – 1989, kdy v této farnosti působil. Jako mladý kněz ovlivnil nejen své tehdejší vrstevníky, ale i o více než deset let mladší lidi. Mnozí Blatničané ho znali mnohem lépe než já a také s ním prožili mnoho více věcí a času než já… Já v té době byla hledající ateista, a tak se podělím o jeden zážitek z doby na konci totality.

Do Blatnice jsem se přistěhovala v roce 1987, což bylo o rok později než sem přišel Johny. Samozřejmě, že jsem záhy zaregistrovala, že je tady kněz, za nímž jdou mladí lidé. Já v té době byla také mladá. Sice jsem měla už roční dítě, ale tehdy se prostě rodilo dříve než je dnes zvykem.

Jak už jsem řekla, byla jsem hledající, a tak jsem se osmělila a jednoho dne zazvonila na faře, kde mně otevřel Johny. Když jsem se ho zeptala, jestli nemá nějaký návod – manuál, co dělat při mši v kostele, tak se usmál a řekl památnou větu: „Žádný návod nemám. Začni tam chodit a za chvíli budeš vědět, co máš dělat. Musíš tam prostě chodit.“ A tak jsem začala. Dnes už manuál a vysvětlení na to, co mám dělat v kostele při mši, kdy kleknout, kdy stoupnout atd…, nepotřebuji, ale možná bych teď od Johnyho potřebovala jiný manuál na spoustu dalších věcí v životě…

Naposledy jsem se s Johnym potkala v červenci roku 2017, kdy farní kostel sv. Ondřeje slavil v Blatnici 300 let existence. Johny měl pro každého „starého“ přitele z dob, kdy v obci působil, dobré slovo, pevný stisk a úsměv na tváři. Na mou odpověď, co by k výročí kostelu i Blatnici popřál, tehdy řekl: “ „Já kostelu přeji, aby byl stále plný a bylo to místo, odkud se lidé vrací skutečně posíleni a přivádí sem další lidi, kteří víru ztratili nebo odložili,“ uvedl P. Jan Komárek SDB.

Zveřejňuji zde pár fotografií z té letní slavnosti roku 2017, kdy nikdo v kostele při mši a poté na farní zahradě netušil, že od nás tak brzy Johny odejde. Bylo mu dvaašedesát let, což v dnešní době není žádný věk…

Kéž mu Pán mnohonásobně odplatí vše dobré, co zde na zemi vykonal…. Bylo mi ctí, že jsem ho mohla poznat, a že mně nedal žádný manuál na to, jak se chovat v kostele… Odpočinutí lehké dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí…

Zde je odkaz na stránky salesiánského řádu

Třicátý ročník Katolické charismatické konference je už minulostí, aneb jak jsem letos nechtěla jet do Brna…

Dnes na brněnském výstavišti skončil třicátý ročník Katolické charismatické konference. Zúčastnilo se jí více než osm tisíc věřících, přičemž na tzv. Dětské konferenci bylo bezmála dva tisíce dětí.

Já osobně jsem byla na své první konferenci v Třebíči. Potom jsem absolvovala několik ročníků v Českých Budějovicích a dvakrát na konferenci zamířila do Ostravy. V těch pravěkých dobách jsem si říkala, jak by bylo super, kdyby konference byla v Brně a ne kdesi až v Budějicích. V roce 2007 se tento můj tajný sen stal skutečností! A od té doby se konference koná každým rokem na brněnském výstavišti. Pamatuji doby, kdy moderátor hlásal s nadšením, že padl rekord v návštěvnosti více než tisícovky účastníků. Letost těch účastníků bylo už více než osm tisíc lidí, a tak si říkám, jestli bude nárůst pokračovat, kde se bude konference za pár let konat???

Uvidíme! Každopádně to byl povzbuzující pohled koukat na ty davy nadšených věřících, mezi nimiž převažovali mladí lidé. A to jsme prý ateistický národ… V Brně to tak každopádně od 10. do 14. července nevypadalo! Nezasvěcení museli zase žasnout, když viděli obrovský dav spořádaně čekajících lidí na otevření vchodu do areálu výstaviště. Před vchod přišli více než dvě hodiny před zahájením samotného programu, protože si chtěli „chytit“ dobré místo, aby viděli na přednášející. V hale pavilonu F byla sice velkoplošná obrazovka, takže viděli i ti úplně vzadu, ale mnozí chtěli vidět přednášející prostě z co největší blízkosti.

Hlavním hostem letošní konference byl P. Ing. ThLic. Michal Zamkovský, CSsR (nar. 1948). Je to řeholní kněz a misionář. Vyrůstal na Spiši, r. 1971 absolvoval stavební fakultu v Bratislavě a prožil též svou osobní konverzi. Následujících devatenáct let pracoval v n.p. Skrutkáreň ve Staré Lubovni, ale už roku 1973 vstoupil tajně k redemptoristům. R. 1980 byl vysvěcen na kněze – navenek žil dál jako laik, jen intenzivně působil v hnutí Světlo -Život (oázy). Po převratu nastoupil do kláštera v Podolínci, kde žije dodnes. V letech 92-96 studoval teologii v Lublinu, v letech 2005 – 2011 byl hlavním představeným redemptoristů na Slovensku. V Podolínci organizoval mj. mezinárodní školy evangelizace, díky úzké spolupráci redemptoristů a laiků z komunity Rieka života se klášter stal ohniskem nové evangelizace pro celé Slovensko i pro jiné země bývalého východního bloku.

Tento muž také vedl sobotní modlitební večer s kapelami a modlitebníky Rieka života a starou známou Chapelou, která nechybí na žádné konferenci. Při jejich hudbě se nejen modlilo, ale také tančilo a skákalo jak někde na diskotéce a děly se tam prostě (jako vždy) velké věci.

Ze zahraničí letos přijela Miriam Swaffield. Tato mladá žena pochází z baptistické rodiny v Anglii dokázal o své víře mluvit s takovým přesvědčením a zaujetím, že zaujala ty nejmladší i dříve narozené posluchače.. Jako studentka prožila svou osobní konverzi v prostředí anglikánské církve, kde později vystudovala teologii. Je jednou z vedoucích Hnutí Fusion v rámci Global Student Mission. Tato misie působí v univerzitním prostředí v Evropě a po celém světě pomáhá studentům v jejich cestě s Bohem. Učí je evangelizovat, přičemž místním církvím ukazuje, jak vycházet vstříc vysokoškolákům. Navzdory svému mládí je Miriam uznávaným lídrem a žádaným hostem různých konferencí po celém světě.

Miriam při své přednášce prozradila, že v Brně není poprvé. Byla sem vyslána před pár lety na dva dny, aby se zde modlila za město a hlavně za studenty. Procházela tehdy univerzitním kampusem a modlila se zvlášť za studenty. Když se dozvěděla, že má letět do Brna, vůbec přitom netušila, kde toto město je, a jak má ten jeho název vyslovovat. V té době ji zřejmě také ještě ani nenapadlo, že zde bude přednášet na letošní konferenci.

Dále letos v Brně přednášeli P. Vojtěch Kodet, sestra Veronika Barátová z Komunity blahoslavenství, P. Josef Prokeš, P. Marek Orko Vácha , P. Josef Suchár, P. Vojtěch Koukal a P. Bogdan Stepien.

Jak už bylo řečeno, paralelně probíhala dětská konference, takže rodiče dětí nad čtyři roky mohli v klidu absolvovat program pro dospělé s jistotou, že je o jejich děti skvěle postaráno.

Samozřejmě, že se v sousedním pavilonu téměř po celou dobu konference zpovídalo a adorovalo. Letos byl mimořádný zájem o přímluvnou modlitbu, kde byla neustále nekonečná řada a někteří zájemci na ni čekali i hodiny.

Jedno je jisté, kdo se konference zúčastnil, domů odjížděl naplněný radostí a vším krásným, co v Brně prožil. Konference totiž není zdaleka jen o přednáškách, slavení mší svatých, modlitebních večerech, kulturních vystoupeních, ale také o setkáních. A ta jsou v dnešní době, kdy mnozí jen dřepí připojení na sociálních sítích, velmi, velmi důležitá. Nebylo proto žádným mimořádným jevem, když člověk viděl lidi, jak se hlasitě zdraví, utíkají si naproti a objímají se. A o tom by náš život hlavně měl být.

Zveřejňuji zde jen pár fotek ze soboty. Přiznám se, že jsem se letos do Brna nechystala, ale kamarádka Katka mne v noci z pátku na sobotu „zlanařila“, a tak jsem do Brna po šesté hodině ráno vyrazila. Rozhodně nelituji. Tak za rok třeba zase nashledanou…

A ještě jedna věc na úplný závěr, které jsem si letos v Brně všimla… Zatímco na konferencích v oněch „pravěkých“ dobách, o kterých zde píši výše, bylo vše hodně zaměřeno na uzdravení jednotlivých účastníků a jejich osobním růstu, tak letos zazněl apel k předávání toho, co jsme zadarmo dostali. Abychom se prostě o dar víry podělili s druhými. S těmi, kdo ještě Boží lásku nezakusili, abychom uměli druhým činy, skutky, gesty, úsměvem, dotykem předávat Boží lásku. Abychom evangelizovali na místech, kam nás Bůh poslal – posílá…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Na Antonínek připutoval poutník, který měl v nohou přesně 1 500 kilometrů

Na hlavní pouť na Svatém Antonínku dnes připutovali lidé především automobily. Louku na kopci opět zcela zaplavily. Menší část přijela na kolech a někdo zdolal několik desítek kilometrů pěšky. Zřejmě nikdo ale netušil, že na první poutní mši svaté je poutník, který v tento den měl v nohou přesně 1 500 kilometrů. Šedesátiletý Tomáš Lachman z Plzně se vydal na svou pouť podél hranice České republiky prvního května ze Šumavy. V předvečer pouti byl ochotný odpovědět na pár mých zvědavých otázek.

Putujete podél hranice České republiky. Co vás k této cestě inspirovalo?

Prvotním impulsem byla před třemi lety přednáška Václava Malinského v Plzni. Tento muž obešel po hranicích celé bývalé Československo. Za 97 dnů ušel  3 700 kilometrů. Promítal k tomu fotografie s hudbou a mně se velmi líbilo, že jednotlivé hory znám a mám je několikrát prochozené. Napadlo mne, že by bylo pěkné to propojit a přecházet z jedněch hor do druhých.

Dnes chodí hodně lidí do Compostely.  To vás nelákalo?

Ne. Putování do Compostely je dnes móda. Lidé, kteří tuto cestu absolvují, říkají, že lidí přibývá a stal se z toho už trošku takový Václavák.  Spaní na společných ubytovnách není moc příjemné. Pokud tam někdo chrápe, tak se nikdo nevyspí. Tato cesta mne proto nelákala. V Čechách je krásně, tak jsem to chtěl zmapovat. Motivovaly mne i nějaké cestopisy, které jsem přečetl.

Například?

Inspiroval mne Petr Kosek z firmy Nalehko z Liberce, který přešel v Americe tři nejdelší traily, každý měří okolo čtyř a půl tisíce kilometrů. Testuje tam výstroj, takže pro mne to byla inspirace, co si vzít na cestu. Potom ještě americké traily absolvoval Jakub Čech, který dělá hudbu k filmům. Je velmi úspěšný, ale měl okolo čtyřicítky veliké problémy. Lékař mu tehdy řekl, že pokud bude žít dosavadním stylem života, tak mu zbývá pár let. Říká o sobě, že se zvedl z gauče, začal se hýbat a chodit. Přešel Pacifický trail a k tomu si vloni přidal další. I s ním jsem si psal ohledně zkušeností a vybavení. Všichni tito lidé mne nabudili a motivovali. Zvládli daleko těžší výkony než co já jdu tady v Čechách. Oni začínají například v Mexiku, kde jsou obrovské teploty. Jsou tam ale také hadi, chřestýši a nedostatek vody. Vedle míst s mimořádnými teplotami jsou zase vysoké hory pokryté sněhem. Cestu si musí načasovat tak, aby došli do Kanady dříve, než tam napadne sníh. Tito lidé mají velké zkušenosti. Jsou pro mne inspirací a jejich výkon mně pomáhá při cestě, pokud se vyskytnou nějaké problémy a obtíže. Proti problémům a potížím, které museli zvládat oni, jsou ty moje maličké. Opravdu mně to hodně pomohlo, hlavně ze začátku mé cesty, kdy nebylo dobré počasí.

Jde ve vašem případě o turistiku nebo pouť?

Beru to jako obojí. Odmalička jsem byl v turistickém oddíle, nejdříve ve Skautu, který potom komunisté zakázali. Celý náš oddíl včetně vedoucích přešel pod křídla turistů s názvem TOM, což je turistický oddíl mládeže. V šestnácti, sedmnácti letech jsem chodil každý víkend pětadvacetikilometrové i padesátikilometrové dálkové pochody.

Je to možná i o tom, že díky své zkušenosti z mládí věříte, že cestu zvládnete?

Určitě, ale také mne posiluje běh, který jsem začal provozovat v padesáti letech a vím, že vydržím uběhnout maraton. Na této cestě ujdu denně v průměru kolem pětatřiceti kilometrů.

Bolí vás něco? Nebojujete s puchýři?

Nohy mě nebolí a nemám ani puchýře. 

Můžete prozradit, co na váš nápad říkala manželka?

Před mými šedesátinami se mě zeptala, co bych chtěl k narozeninám. Já jsem jí tehdy řekl, že nechci žádného Harleye, ale že bych si chtěl udělat tuto pouť. Zarazila se, ona je taková přímočará, a řekla: „Co když tě to nějak změní?“ Měla totiž obavu, že se mi zalíbí žít jako tulák a začnu chodit jeden trek za druhým. Řekl jsem jí, že si to chci jen vyzkoušet, že se nemusí bát.  A ona souhlasila. Dala mi k tomu své požehnání a dokonce za mnou jezdí jednou za čtrnáct dnů a putujeme společně celý víkend. Celkem se mnou už ušla tři sta padesát kilometrů. Je to pěkné.

Kolik kilogramů a co nesete na zádech?

Je velice důležité, kolik toho člověk s sebou nese. Jsou vypočítané takové křivky, kolik člověk ujde s třicetikilovým batohem a kolik s dvanáctikilovým, který nesu já. Říká se tomu pozitivní spirála hmotnosti, protože když má člověk lehký batoh, ujde delší vzdálenost, nemusí být tak dlouho na trase, stačí mu méně jídla a není tak opotřebovaný. Když si vezme třicetikilový batoh, tak ho to za chvíli odrovná.

Nechal jste si tedy poradit?

Hoši, které jsem už jmenoval  v úvodu našeho rozhovoru,  testují vybavení. Dováží ho většinou z Ameriky. Je třeba mít lehké batohy i boty. Nesmí být těžké, kožené, s goretexem.  Vhodné jsou běžecké boty se zesílenou podrážkou, ve kterých se netvoří puchýře, protože je noha v suchu. V goretexu jsou v horku za chvíli mokré ponožky. Já používám boty značky Altra Lone Peak. Jsou z Ameriky, ale dají se u nás koupit ve Svitavách u Brna a v Praze.

V čem je jejich výhoda?

Mají rozšířenou špičku boty, takže se v nich netvoří puchýře. Po cestě je pro dovozce testuji. Fotím je, jak vypadají po tisícovce  kilometrů, po tisíci a půl se už začínají pomalu rozpadat.

Pojďme zpět k obsahu batohu, co ukrývá?

Potřebné věci, aby toho člověk netahal zbytečně moc, ale zase aby netrpěl, když se změní klimatické podmínky. Mně se stalo, že v květnu několikrát sněžilo. Měl jsem naštěstí vodovzdorné ponožky, které vypadají jako z neoprenu. Noha je v suchu a zároveň i v teple. Bylo důležité, že jsem měl při nepříznivém počasí v ponožkách suchou nohu a nezáblo mne. To jsou takové vychytávky.

A váha vašeho batohu?

Můj batoh váží i s potravinami dvanáct kilogramů. Bez potravin a paliva je to sedm kilogramů. Vařím zásadně na lihu. Vařič mám také z Ameriky, jeho hmotnost je pouhých osmnáct gramů. Na ohřátí jednoho litru vody spotřebuji třicet mililitrů bio lihu do krbu. Je to levné vaření a já vím přesně, kolik paliva mně zbývá, kdežto do bomby člověk nevidí a je zbytečně těžká.  

Při tak náročné cestě je velmi důležitá strava. Jak doplňujete energii?

Ke snídani mám obvykle vločky nebo kaši, kterou i sám míchám. Přidávám do nich sušené mléko, proteiny, sušené ovoce a kokosovou moučku. Je důležité, aby strava byla kaloricky bohatá. Při běžné práci člověk denně spotřebuje okolo dvou tisíc kalorií, ale při této cestě je to pět až osm tisíc kalorií. Záleží na tom, kolik ujdu kilometrů. Pokud by člověk kalorie nedoplňoval, začal by hubnout a ztratil výkon. Dostavily by se problémy, protože by neměl sílu. Kalorie se doplňují potravinami, které mají v sobě hodně tuku. Nebráním se proto ani smaženým hranolkům, hamburgerům, což jsou jinak samozřejmě nezdravé věci. Kaši navíc zalévám olivovým olejem, což je další výborný zdroj energie. Jím také bramborovou kaši s tuňákem, kuskus a sušená rajčata. Místo chleba jím tortillu, protože ta se nerozláme ani nezplesniví. K obědu ji mám se škvarkovou pomazánkou, ale třeba i s nutellou nebo arašídovým máslem. Pokud je to možné, zastavím se občas na jídlo v restauraci. Rád si tam dám pivo. Je to nejlepší ionťák.

Kdy a odkud jste na cestu podél hranic České republiky vyrazil?

Bydlím v Plzni, takže na Šumavu to mám nejblíž. Je to nějakých šedesát, sedmdesát kilometrů od Plzně. Vyšel jsem proto prvního května ze Šumavy pod horou Ostrý, aby na horách už nebyl sníh. Chtěl jsem se vyhnout případným problémům se sněhem ve vyšších polohách hor. Nicméně letošní květen byl nadprůměrně studený, takže jsem ještě patnáctého května v Krušných horách sníh zažil. Místo spaní ve stanu jsem proto spal v různých penzionech. Nejhorší by totiž bylo, kdyby navlhl péřový spacák. Na všechno šatstvo mám vodotěsné obaly, takže i když jsem kompletně promokl, oblečení na převlečení zůstalo suché. Spím v letním péřovém spacáku Kumulus. Vyrábí se v Polsku a má doživotní záruku. Ze Šumavy jsem šel na západ přes Český les do Chebu, přes Krušné hory, Českosaské Švýcarsko, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Rychnovské hory, Krnov, Opavu, Ostravu, Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty, odkud jsem přišel sem. Dál pokračuji přes Hodonín, Břeclavsko, Podyjí do Novohradských hor a skončím zase na Šumavě. Celá trasa měří 2 200 kilometrů.

Stanovil jste si předem, za jak dlouho tuto trasu ujdete?

Mně se vždy líbil Jules Verne, takže jsem si udělal takové logo: Okolo ČR za osmdesát dní, ale myslím si, že to zkrátím, protože už mám odhad, kolik za den v průměru ujdu. Možná to bude nakonec pouze sedmdesát až sedmdesát pět dnů.

Víte, kolik jste až sem na Slovácko zdolal kilometrů?

Večer před poutí na Svatém Antonínku jsem si vše přepočítal a je to neuvěřitelné. Ušel jsem zatím přesně 1 500 kilometrů.

Zažil jste po cestě nějakou krizi?

Je zajímavé, že přišla hned na začátku mého putování. Spal jsem tehdy u pramene Radbuzy, což bylo asi třetí noc po odchodu z domova, když začalo pršet. Nespal jsem ve stanu, ale v takovém altánu. Byl jsem v suchu, ale začal jsem si promítat, co mne čeká, že druhý den bude také pršet a nevím dopředu, kde budu spát, protože zrovna v Českém lese žádné penziony nebyly. Nemohl jsem z toho ani usnout a říkal jsem si, že to tedy pěkně začíná. Potom jsem si ale vzpomněl, že jsem byl na besedě s horolezcem Radkem Jarošem, který tehdy promítal film, jak lezl na K2. Stan měl zakolíkovaný někde v ledovcové stěně, visel tam, byla vichřice, strašná zima, museli lézt nahoru, byl strašný problém jít na záchod nebo uvařit, protože se u toho museli jistit. A mně v tom přemítání najednou došlo, že já na záchod mohu jít v pohodě, nikam nespadnu, nic se mi neděje, je teplo, nebudu mít omrzliny a nic mně vlastně nehrozí. Tak jsem si řekl: Chlapče, seber se! Byla to pro mne zajímavá lekce a od té doby jsem přestal fňukat.

Objevil jste při cestě místa, která se vás nějak hluboce dotkla? Jak na vás vlastně působí proměna krajiny, kterou putujete?

Krajina je velmi proměnlivá a různorodá. Odkrývá třeba i to, jací lidé tam žijí. Genius loci opravdu funguje.

Podle čeho poznáte, jací tam žijí lidé?

Třeba podle toho, jak se ti lidé starají o svá obydlí, jak se k sobě chovají, když člověk někam přijde. Začal jsem na Chodsku a uvědomil si, jak jsou Chodové zemití. Nebyli odsunutí, jako například sudetští Němci. Jsou původními obyvateli a jsou v tom svém kraji zakořeněni. Byli pro mě čitelní. Potom následovalo pohraničí, které bylo několikrát osídlené, protože se spíše drancovalo. Na informačních cedulích jsem se tam dočetl, že se odsunuly dva miliony sudetských Němců. Ti lidé potom museli někde chybět. Opuštěná hospodářství, co tam zanechali, zpustla. Dodnes v té krajině zůstal jakýsi smutek z toho, co se stalo. Jsou tam fotografie, jak konkrétní místa vypadala před odsunem a potom. Československá armáda pak vesnice srovnala se zemí, aby se tam údajně neskrývali nějací diverzanti. Spíše ale chtěli jednotlivá místa, včetně kostelů, úplně vygumovat. Po zaniklých osadách, kterých byly stovky, zůstaly jen holé pláně. Odsunem Němců byly poznamenané celé západní Čechy a Krušné hory. Vidíte tam třeba rozbité kříže. Když jsem pak procházel Beskydy a Javorníky, všude byly udržované kapličky, křížky v lese, ozdobené svaté obrázky ve skříňkách se stříškou, jsou u toho kytičky. Uvědomíte si, jak kde člověk žije, jestli mu záleží na duchovních věcech. V západních Čechách jsou rozlámané kříže a vybrakované kapličky. A kde se mně líbilo nejvíc? To se těžko říká, protože všude bylo nějak pěkně. Mám rád Jeseníky, protože jsme tam jezdili s manželkou už před svatbou. Jizerské hory mám také rád, ale vždy jsem tam měl smůlu na počasí a bylo to i teď. V době, kdy jsem jimi procházel, napadlo sto milimetrů srážek. Tam jsem úplně nejvíc promokl. V batohu mně čvachtala voda. Věci ve voděodolných pytlích ale byly suché. Potom se mi líbily bukové lesy v Beskydech. Ty stromy mně připomínaly sloupy v kostele. Bylo tam takové šero až tma. Někde to bylo až strašidelné.

Píšete si o své cestě nějaké poznámky?

Každý den si píšu deníček. Moc se mně to osvědčilo. Pokud si něco nenapíšu každý večer, tak se mně vše začíná míchat s jinými zážitky. Píši postřehy o krajině i lidech. Měla by z toho být kniha. Ještě nevím, jak ji uspořádám, ale myslím si, že to bude o tom, co jsem prožil. Radosti i strasti a jako bonus fotky. Chtěl bych z putování připravit i pěkně zpracovanou přednášku. Viděl jsem na internetu, že podobně jako já už naši zemi obešlo několik lidí, ale není jich moc.  

Často jdete lesy, daleko od civilizace. Sledujete alespoň prostřednictvím mobilu zprávy, co se děje doma a ve světě?

Dal jsem si pomyslný půst od zpráv i rádia, i když ho mám samozřejmě v mobilu. Já to nedělám ani při běhání. Myslím si, že jsme všichni tak zahlceni zprávami, že nám to začíná škodit. Najednou je mně lehčeji, že jsem se od toho oprostil. Když si doma ráno pustím zprávy, tak tam jdou různé bouračky, co který politik udělal atd. Jsou to vesměs negativní zprávy, které člověka hned od rána naplní a člověk to v sobě nese a přemýšlí o tom, ať chce nebo nechce. Mě se to prostě nějak hluboce dotýká. Když to najednou není, tak se mysl jakoby vyčistí a člověk se stejně to základní dozví. Třeba o demonstraci na Letné, což je dobré.

Nad čím tedy dlouhé hodiny, kdy kráčíte sám krajinou, přemýšlíte? Cestu berete částečně jako pouť. Modlíte se?

Ano, také se modlím. Mám s sebou růženec, máme pět dětí, takže to je pět desátků. Nemodlím se ale jen za ně a za vnuky, ale i za jejich partnery a širší rodinu. Potom jsou lidé, kteří mne o modlitbu prosili. Modlím se například za jednoho kněze, který skončil svou službu. Našel si ženu, ale bude to mít hodně těžké, protože byl v církvi trošku celebrita. Dále se modlím za rodinu se synem, který nemůže odmaturovat. Do modlitby zahrnuji i lidi, kteří mně při cestě vyvstanou na mysli.

Přírodu jste přirovnal k chrámu…

Jeden mystik říká, že Boží existenci můžeme vyčíst ze dvou věcí. Jednak je to příroda, když se zamyslíme nad dokonalostí stvoření, jak dokonale byl stvořen člověk, ale stejně i různí brouci, kytky… Prostě je všechno v harmonii. A potom můžeme Boží existenci vyčíst z Božího slova. To jsou takové dva pilíře víry. Já teď čerpám především z přírody.

Uvažujete o tom, že byste se ještě někdy vydal na podobnou cestu?

Zatím ani ne. Myslím, že mně to bude docela stačit. Je to silný zážitek. Volají mi lidé a ptají se, jestli se po cestě nenudím. Když jsem před cestou řekl na stavbě, že s tímto barákem končím a vyrážím pěšky na cestu okolo naší země, jeden zedník mi tehdy řekl: Ty vole, to bych se asi zbláznil, být jenom sám se sebou! Tak jsem nad tím přemýšlel a říkal si, že to už je hodně špatně, když člověk nevydrží sám se sebou. Čím vlastně zaplňuje strach a prázdnotu uvnitř sebe? Já nemám strach být sám se sebou…

Takže se nenudíte?

Rozhodně ne. Pořád se totiž na něco těším!

Na co?

Že něco uvidím, večer někde přespím a možná někoho zajímavého potkám. Dnes jsem například potkal mladého chlapce, který šel z Dukly do Bratislavy a už měl pět set kilometrů za sebou. Tak jsme si vyměnili své zážitky. Potkali jsme se v nějakém altánku, kde jsme si každý sám vařili snídani.

Mám z vašeho vyprávění dojem, že je toto putování i obohacující. Je to tak?

Mám rád naučné stezky, kde se člověk dozví spoustu informací o různých místech, jak tam dříve lidé žili, lopotili se, aby uživili rodiny a mnozí odjížděli i do Ameriky. Uvědomuji si, jak se dnes máme úžasně.

Kdo je Tomáš Lachman? Narodil se 10. 10. 1958,  vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, byl několik let projektantem a po revoluci začal podnikat ve svém oboru jako elektrikář. Je ženatý, se ženou vychovali pět dětí a dnes se raduje už ze šesti vnoučat. S rodinou žije v Plzni. Dne 1. 5. 2019 se vydal na svou pěší pouť podél hranice s Českou republikou s mottem „Okolo ČR za 80 dnů“.

Text a foto: Lenka Fojtíková