Lenka Fojtíkova – 23. stránka – Ráda fotím a píšu…

21/10/201921/10/2019

Kniha OTCEM PRO KAŽDÉHO, životní příběh Eliase Velly je už v prodeji!

Minulou středu (16. 10. 2019) jsem prožívala obrovskou radost. Po usilovné práci jsem konečně v rukou držela životopisnou knihu věnovanou P. Eliasovi Vellovi. Nese název OTCEM PRO KAŽDÉHO s podtitulem Životní příběh Eliase Velly. Rozhovory vedl misionář Václav Čáp. O jazykovou úpravu textu a korektury se postarala Kateřina Jagošová z Hodonína, odbornou konzultantkou byla vystudovaná genetička a teoložka Jana Ungerová.

V prvním bloku čtenáři najdou spoustu historických fotek P. Eliase od jeho útlého dětství přes studia, kněžské svěcení a jeho první krůčky ve službě kněze. V druhé části jsou na fotografiích zachyceny jeho časté návštěvy České republiky i Slovenska.

Mám velkou radost, že je většina z mého soukromého archivu, kdy se mně snímky podařilo zachytit sedmnáct let Eliasova působení v prostoru bývalého Československa. Kniha je k dostání za 300 Kč. A zájemci si ji mohou objednat u Václava Čápa na e-mailové adrese: vacapcz@volny.cz

Kdo by se chtěl s autorem knihy setkat osobně, může 2. 11. 2019 přijet do Koclířova u Svitav, kde se v centru Fatimského apoštolátu České republiky uskuteční první představení této výjimečné knihy. Nebude chybět beseda s autorem a podrobnostmi o tom, jak se k jejímu napsání dostal a jak trnitá cesta následovala než se ocitla v rukou čtenářů.

Radost z knihy byla tak obrovská, že jsem si musela hned po převzetí bedny knih od majitele Kartuziánského nakladatelství Jiřího Braunera udělat selfie. Vždyť to jsou první moje fotografie na obálce knihy!!!! 🙂 Foto: Lenka Fojtíková

12/10/201912/10/2019

Vzpomínka na setkání s Karlem Gottem v Hodoníně

Jen jednou jsem měla tu možnost setkat se coby novinářka osobně s Karlem Gottem, se kterým se dnes naše země loučí. Bylo to v březnu roku 2006 v Hodoníně. Ve vzpomínkách ho mám uchovaného jako absolutně nenamyšleného člověka, který byl ke všem novinářům vstřícný a ochotně odpovídal na jejich otázky.

Navždy mně zůstane uchovaný v paměti jako profík, se kterým byla radost se setkat a pracovat…

Spousta lidí v posledních dnech řešila, jestli měl, nebo neměl mít státní pohřeb se všemi poctami s tím spojenými. Připomínali jeho přešlapy a zdůvodňovali, proč by to tak být nemělo. Trefně to dnes při zádušní mši svaté v katedrále sv. Víta na Pražském hradě řekl kardinál Dominik Duka: „Nesuďte, abyste jednou nebyli sami souzeni..“

Mne osobně se po mši svaté hodně dotkla krátká promluva přednosty první interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze profesora Marka Trněného. Populárního zpěváka v posledních letech léčil a ke konci života mu na jeho přání předčítal žalmy. Je zajímavé, že na tento proslov téměř všechna média nějak zapomněla. Lékař na rozloučenou Karlovi Gottovi v katedrále přečetl Žalm 139:

Pro předního zpěváka. Davidův, žalm . Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě . Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo , kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom.Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal . Jak si vážím divů , které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou. Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci. Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé. Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Odpočinutí lehké, dej mu Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá ve svatém pokoji…

(Bez všech dalších zbytečných keců novinářů a nejrůznějších všeználků z davu…)

Text a foto: Lenka Fojtíková

06/10/201906/10/2019

Přednáška irského kněze P. Pata Collinse o empatii

V rámci misijního programu, který se od 30. září do 4. října uskutečnil v Uherském Hradišti, promluvil irský kněz P. Pat Collins C.M. také k pracovníkům Charity Uherské Hradiště. Ve své přednášce se zaměřil na empatii, která je tak důležitá v doprovázející službě. Přednáška se uskutečnila na uherskohradišťské faře 4. října.

Ve Starém zákoně je něco, co nazýváme stříbrným pravidlem. Nacházíme to v knize Job: „Nedělej druhým to, co bys nechtěl, aby dělali tobě.“ Toto učení se nachází ve většině náboženstvích a filozofiích na světě.

V Novém zákoně nacházíme to, co nazýváme zlatým pravidlem. Apoštol Matouš říká (7, 12): „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý zákon i proroci.“

Tento princip najdeme ve většině náboženstvích a také v některých filozofických systémech světa. Je velmi jasný: Jednej s druhými tak, jak chceš, aby jednali s tebou.

Jeden biblický znalec řekl, že právě toto Ježíšovo učeni je asi nejvíce známé. Je to hora Everest morálního učení. Lidé mezi sebou hodně hovoří o lásce a já jsem někdy pokoušen se jich zeptat, co tím myslí. Častokrát máme sentimentální vnímání lásky. Navrhl bych, aby podstatou lásky bylo právě toto zlaté pravidlo: Jednat s druhými tak, jak bychom chtěli, aby jednali s námi.

Když se nad tím zamyslíme, má zlaté pravidlo dva základní prvky. Abych mohl žít, musím mít dobrou vůli. To znamená, že toužím o to nejlepší pro druhého člověka. Pro nás, kteří jsme katolíky, je zajímavé si přečíst Tomáše Akvinského, který je jedním z největších teologů. On si samozřejmě klade otázku o podstatě lásky.

Překvapuje mne, i když by nemělo, kdy říká, že láska je dobročinnost – dobrá vůle, kdy toužím po tom nejlepším pro druhého. Například matka chce pro své dítě to nejlepší, zamilovaný chce to nejlepší pro svého partnera, vojáci, kteří společně bojují ve válce, si navzájem pomáhají tím, že chtějí to nejlepší pro druhého. Toto je v jakékoliv lásce: Chci pro tebe to nejlepší. Když se ale nad tím zamyslíme, zjistíme, že to nejlepší je pro každého něco jiného, protože jsme všichni odlišní.

Já jsem sedmdesátiletý muž a žiji v celibátu. To, po čem toužím, se bude velmi lišit od mladé ženy, která má něco málo přes dvacet let a je vdaná. Osobně jsem úplně posedlý motorkami. Celý život jsem měl aspoň nějakou jednu motorku. Určitě je nesmyslem dát jako dárek mé dvaatřicetileté neteři časopis o motorkách. Ona se o nějaké motorky vůbec nezajímá. Vidíme, že zlaté pravidlo nesmí být vysvětlováno doslovně. Já bych byl šťastný, kdyby mně moje neteř dala tlustou knihu o motorkách, protože by to ukázalo, že ví o mém zájmu. Jednala by se mnou, jak si přeji. Abych ji ukázal dobrou vůli a chtěl pro ni to nejlepší, musím vědět, co prožívá, po čem touží, nač myslí. Vzniká tak samozřejmě otázka, jak to poznám. Klíčem poznání, po čem ten druhý touží, je empatie.

Nevím, jestli znáte kořen tohoto slova, ale pochází z řečtiny. Je to relativně mladé slovo. Vzniklo v devatenáctém století. Doslovně znamená, že jsem schopný se vcítit do tvých pocitů. Jinými slovy lze říct, že mohu vnímat to, co prožíváš. Mě vždy udivuje, že je to jedna z takových tajemných schopností, které člověk má. Že můžeme docela přesně vstoupit do vnitřních zkušeností lidí. V lidských vztazích je právě empatie skvělá hodnota.

Empatie z psychologického pohledu

Můžeme si empatii popsat z psychologického pohledu. Je to schopnost vstoupit a pochopit svět jiného člověka. Přenášet toto chápání na druhého člověka. V této definici chci poukázat na dvě věci. Empatie neznamená jenom vnímat pocity druhého, ale znamená to, že to děláme chápajícím způsobem. Jinými slovy lze říct: „Vím, proč se takto cítíš.“

Pokud se setkáte s dobrým poradcem nebo psychoterapeutem, někteří mají tuto skvělou, hlubokou schopnost. Máte pocit, že mají rentgenové oči, které vás prohlédnou skrz naskrz.

Nejenom, že máte pocit, že ví, co prožíváte, ale zároveň máte pocit, že ví, proč to prožíváte. Matka Tereza z Kalkaty často říkávala, že se máme navzájem milovat. Ale obvykle potom upřesňovala kvalitu této lásky. Říkala, že my potřebujeme chápající lásku. Jinými slovy: Já tě chápu a jednám vůči tobě milujícím způsobem.

V druhé části definice se říká, že nejenom jsme schopni vstoupit do zkušenosti druhého, ale také mu dát najevo, že jsme schopni mu toto pochopení dát najevo. Jinými slovy: při poradenství jste například schopni zrcadlit pocity, které vnímáte u druhého. Tím, že mu ukazujete, že chápete, proč se takto cítí. Dobrý poradce má tuto schopnost. Je to velmi povzbuzující a ujišťující, si člověk uvědomí, že dotyčný ví, o čem mluvím a co prožívám.

Pět ingrediencí empatie

Vzpomínám si, že když jsem psal malou knížečku o empatii, tak jsem si sedl a přemýšlel jsem, jaké jsou hlavní ingredience empatie. Viděl jsem pět prvků:

1. Okamžik po okamžiku jsem schopný vnímat, co emocionálně prožíváš.

2. Mám pocit a vnímám, proč se takto cítíš. Toto je velké téma a dnes na to nemáme čas více rozebrat. Pokud hovoříte s psychoterapeutem, tak je tento bod velmi důležitý. Víme, že naše pocity záleží na našich zkušenostech v minulosti. Pocity jsou vyvolané našimi postoji, přesvědčeními a hodnotami. Je dobré si uvědomit, že každý má jiné pocity. Proto to vyžaduje velmi pozorné vnímání, proč se člověk takto cítí. Z křesťanského pohledu mohu říct, že Duch svatým nám pomáhá pochopit druhého.

3. Lidé, kteří mají tuto schopnost empatie, jsou schopni se naladit na to, co druhý prožívá, aniž by ho soudili nebo odsoudili.

4. Jsou schopni zrcadlit to, co slyšeli. Například žena vypráví o důsledcích smrti své matky. Ten, kdo naslouchá a má tuto empatii, řekne: „Vy se nyní tedy cítíte velmi osamělá a zranitelná.“ Vlastně tak shrnuje, co žena vyprávěla. Je to velmi povzbuzující, protože dotyčný vidí, že mu někdo naslouchá a vnímá, co prožívá a rozumí mu v jeho situaci. To je velmi povzbuzující a ujišťující.

5. Lidé s empatií nesdílí pocity s druhými. Pokud sdílíte pocity s druhými lidmi, jak bychom to pojmenovali? Sympatii! Jedná se o slovo z řečtiny a znamená soucítit s druhým. Pokud vyučujete lidi, kteří budou v pečující roli, kam patří například lékaři, zdravotní sestry, psychologové, psychiatři i duchovní průvodci, tak jim vždy říkáme, že tam nejsou, aby s lidmi prožívali jejich pocity. Protože pokud tak budou dělat, stanou se součástí problémů druhých. Jsou tam ale proto, aby k nim byli empatičtí.

Uvedu příklad. Pokud žena mluví o svém velmi zneužívajícím manželovi a zjistí, že je jí manžel také nevěrný a vyjadřuje svůj vztek slovy: „Ten bastard, jak se ke mně chová?“ A potom třeba řekne: „Všichni muži jsou darebáci! Nemůžeš se na nikoho spolehnout! Zneužívají a využívají poté, co jste jim důvěřovali a dali jim své srdce!“

Pokud jí naslouchá nějaká žena se sympatií, začne jí přizvukovat: „Máš pravdu! Nemůžeš důvěřovat nikomu! Žádnému muži! Jen je vyhodit. Pojďme do baru a tam se napijme, aby žal odešel a budeme nadávat na všechny muže!“

Zamysleme se nyní nad zdravotní sestrou v nemocnici. Přijde tam velmi nemocný starý muž. Zdravotní sestra se o něj musí starat, mluví s ním, začíná ho mít ráda. On s ní sdílí svůj životní příběh. Může začít mít soucit vůči pacientovi. Co se stane, když tento muž zemře? Začne prožívat žal, jako kdyby zemřel její dědeček. Zdravotní sestra ale nemůže být emocionálně zapojená do života všech pacientů, protože jinak vyhoří. Může být ale empatická. Pokud se starým mužem hovoří, může chápat to, jak se cítí, ale když potom přijde domů, tak by už o něm neměla přemýšlet. Může ji mrzet, když zemře, ale ne způsobem jako v případě, kdyby měli hluboký rodinný vztah.

Myslím si, že jedna z hlavních příčin vyhoření v pomáhající službě je, že soucítíme, místo abychom byli vnímaví. Lidé, kteří prochází vyhořením, uvědomí si svou chybu, že se příliš zapojili do pocitů svých klientů.

Rozlišovat a uznávat hranice

Pokud jste v pomáhající profesi, jedna z výborných schopností, kterou byste měli mít, rozpoznávat a uznávat hranice. S lidmi, se kterými jednáte, nejsou vaši přátelé, členové rodiny, ale jsou to klienti. Je zde správný způsob, jak jednat s klienty. Není to žádný cynický postoj, ale jiná forma lásky. Zjistil jsem, že lidé, kteří pracují v pomáhajících profesích, mají velmi vágní smysl pro hranice. Samozřejmě, že empatie má dobrý vliv na vztahy. Když se nějaký člověk cítí izolovaný a opuštěný kvůli utrpení, kterým prochází, tak někdo, kdo má schopnost empatie, může ukončit tento pocit osamělosti. Třeba nemůže udělat nic praktického, aby změnil situaci, protože pokud je zde hluboký žal kvůli smrti člověka, tak ho asi nevzkřísí, ale je velkou pomocí, pokud mu někdo řekne, že chápe, čím prochází. Ten druhý vnímá jeho pochopení a získá často vnitřní sílu, aby pokračoval. Myslím si, že právě v takových případech je empatie nádhernou věcí.

Soucit

Kdybychom si položili otázku, co znamená soucit, je to empatie pro trpící lidi. Víme, že skoro každý trpí tím či oním způsobem. Je zde hluboká potřeba po tomto druhu soucitu. Další dobrý důsledek empatie spočívá v tom, že když přijmete druhé takoví, jací jsou a chápete jejich okolnosti, zvýšíte jim obvykle sebeúctu.

Empatie nás uschopňuje správně reagovat

Empatie nás také připravuje správně reagovat na druhého člověka. To znamená, že budu správně reagovat na emocionálni rovině. Pokud bude potřeba udělat něco konkrétního, jsem schopný to udělat správným způsobem. Empatie mne uschopňuje správně reagovat. To, co bude vhodné pro jednoho člověka, nemusí být vhodné pro druhého. Znamená to, že se nalaďujeme na každou jednotlivou situaci.

Překážky k empatii

Musím ale se smutkem říci, že empatie se nedostává… Řekl bych, že je velmi málo lidí, kteří mají tento dar a jsou v tom dobří. Když se nad tím zamyslíme, můžeme si říct, jaké jsou překážky empatií? Jedna překážka, která brání lidem, aby byli empatičtí, je, že mají nevyřešené emocionální, životní problémy. Nazývám to bolest zubů srdce. Pokud mne bolí zub a vy mně začnete vyprávět o včerejším snu, který jste prožili, tak co si myslíte? Kam upřu svou pozornost? Kde seženu aspirin… Ale představte si, že máte trvalou emoční bolest, máte spoustu nevyřešených vlastních emočních problémů častokrát ještě z dětství. Zkušenosti druhých lidí vás potom ohrožují, protože vám připomínají vlastní problémy, které nejste schopni vyřešit. Zjistíte, že je potom takový člověk místo empatický, apatický a tedy bez citu. Tito lidé se budou soustředit na fakta a ne na pocity.

Dám příklad. Žena vypráví o svém manželovi, který dlouhou dobu trpěl rakovinou a minulý týden zemřel. Člověk, který se bude soustředit na fakta a ne na pocity, položí otázku, který den zemřel. Je to sice skutečnost, ale je naprosto nevhodné se takto zeptat. Koho zajímá den, kdy zemřel? Ona je vnitřně zničená, protože její manžel po dlouhé době, kdy bojoval s rakovinou, zemřel. Toto bývá často chyba mužů. Místo, aby se naladili na emocionální oblast, soustředí se na fakta a pokouší se přijít s nějakým řešením. Tady ale bohužel žádné řešení není. Naslouchej ji! Nejsme tady od toho, abychom vyřešil problém, protože ho nemůžeme vyřešit. To je apatický přístup a obvykle je zakořeněný ve strachu.

Obracení pozornosti na sebe Další překážkou je to, co psychologové nazývají nadměrné soustředění na sebe. Je to efekt bumerangu. I když nasloucháte druhým lidem, převracíte v rozhovoru pozornost na sebe. Vraťme se k situaci hlubokého žalu ženy, která vypráví o nedávném úmrtí manžela, který trpěl rakovinou. Ten, kdo naslouchá, se zeptá: „Jak se cítíte?“ A ona odpoví: „V tomto okamžiku jsou mé pocity utlumené.“ Pokouší se ale vyjádřit své pocity. A ten, co naslouchá, říká: „Přesně vím, jak se cítíš. Před třemi lety mně zemřela na rakovinu teta…“ O deset minut později ještě stále hovoří o své tetě… Já vím, že dotyčný měl dobrou vůli, ale bohužel je to bumerang, který se vrací. Tvůj příběh ve mně vzbudí vzpomínku na mé bolestné události. Místo, abych naslouchal druhému, naslouchám sám sobě. A co je ještě horší, žádám nepřímo, aby mně měl ten druhý naslouchal…

Myslím, že každý z nás prožil zkušenost, kdy jsme chtěli od druhého prožít empatii a najednou zjistíme, že hovoří o sobě. V takových situacích chci zařvat: „Prosím tě odejdi! Toto naprosto nepotřebuji! Je to, jako bys mně dělal díru do hlavy!“ Samozřejmě, že druhý člověk nemá zlý úmysl, ale naprosto postrádá empatii. Jsou pohlceni do sebe.

Další důvod, proč lidé nemají empatii, je, že nejsou v kontaktu se svými vlastními pocity. Pokud si neuvědomuješ své vlastní pocity, tak nejsi schopný naladit se na pocity druhých lidí. Někteří lidé zase naslouchají velmi moralisticky. Poznáte to podle toho, jak odpovídají. Předpokládám, že mají dobrý úmysl. Například to zjistíte, když říkají: „Kdybych byl ve tvé situaci, tak bych udělal to či ono. Říkají to v tónu povinnosti – musíš. Mezi řádky lze vyčíst slova: „Kdybys byl jiný, tak by se to nestalo…“ Je to určitá forma odmítnutí. To nikomu nepomůže.

Naslouchání skrze filtry předsudků

Další problém spočívá v tom, že lidem nasloucháme skrze filtry našich předsudků. Možná mohou být sexuální, náboženské či rasové. Máme svou typickou představu, jak mají lidé vypadat. Mohu se například bavit s homosexuálem a mám určitou představu, jak má vypadat homosexuál. Místo abych skutečně slyšel, co opravdu říká, naslouchám mu skrze filtr mé představy o homosexuálech.

Růst v empatii T

o nás přivádí k velmi podstatnému bodu. Empatie je trvalé volání k obrácení. Protože ve světle reality jsem volán, abych neustále přehodnocoval svůj způsob přemýšlení. Lidé se s empatií neustále proměňují ve světle zkušeností. Myslím si, že je to hluboce náboženská zkušenost. Vytváří to v nás neustálou proměnu toho, kým jsme, jak máme růst v empatii, růst v sebeuvědomování se, protože nemůžeš dát druhému to, co sám nemáš. Uč se, jak máš reflektovat principiální pocity, které vnímáš u druhého člověka.

Empatie a řeč těla

Být dobrý v empatii, znamená být dobrý v četbě řeči těla, protože pětaosmdesát procent naší komunikace je neverbální. Někteří lidé se jen soustředí na to, co druzí říkají, ale lidé s pravou empatií vidí také řeč těla, a tak vnímají pocity druhého. Člověk může dokonce lhát a říkat, že cítí v určité situaci sebedůvěru, ale jejich tělo říká pravý opak. Dobrý poradce toto vše vnímá. Máme se učit poznávat řeč těla a chápat ji. Američtí indiáni mají rčení, že abychom opravdu chápali jinou lidskou bytost, musíme nejdříve kráčet míli v jejich mokasínech. A to je pravda. Můžeme to vyjádřit trochu vážněji, jak to říkala významná židovská filosofka Simone Weilová. Byla to Francouzka, jedna z mých hrdinek a říkala: „Láska vůči svému bližnímu ve své plnosti znamená schopnost vyjádřit to, co člověk prožívá, čím prochází. Téměř většina těch, co si myslí, že mají tuto schopnost, ji vlastně nemají.“

„Kdybych k tomu měl dodat něco ze svého postoje, tak toto: Chtěl bych mít tuto schopnost,“ uzavřel svou přednášku pro pracovníky charity P. Pat Collins.

Přednášku překládal Václav Čáp

Přepis a foto: Lenka Fojtíková

Pracovníkům charity věnoval P. Pat Collins přednášku zaměřenou na empatii. Překládal Václav Čáp (vpravo). Vzácného hosta přivítala pastorační asistentka Charity Uherské Hradiště Hana Brigita Reichsfeld (vlevo). Foto: Lenka Fojtíková

05/10/201908/11/2019

P. Pat Collins: Díky novým technologiím se lidem zkracuje schopnost soustředit se

Od 30. září do 4. října 2019 se v Uherském Hradišti uskutečnily misie s názvem NEBOJTE SE, VYJDĚTE. Během pěti dnů byly na programu přednášky pro širokou veřejnost, pracovníky charity i studenty. Nechybělo praktické vyučování, svědectví lidí, kteří poznali Krista, přímluvné modlitby, adorace a slavení mší svatých. Hlavním hostem byl katolický kněz z Kongregace misionářů sv. Vincenta z Pauly, univerzitní profesor, spisovatel a evangelizátor v jedné osobě, P. Pat Collins z Irska. Tento vzácný muž byl po ukončení misií ochotný věnovat svůj čas našemu společnému rozhovoru o proměnách světa v posledních desetiletích. Rozhovor tlumočila katolická misionářka Jana Ungerová z Brna, která vystudovala genetiku a teologii, ráda píše, tančí flamenco a hraje pantomimu.

Dlouhé roky cestujete do zahraničí. Za tu dobu jste měl možnost poznat mnohé země, jejich kulturu i obyvatele. V čem vy osobně vnímáte, že se svět v posledních desetiletích změnil?

Co vidím jako velmi zřetelné, je sekularizace západního světa. Potvrzuje se to v každé zemi. Je to vidět dokonce i ve Spojených státech, které působily dojmem, že budou v tomto výjimkou. Křesťanské církve mají těžkosti, protože jim ubývá členů. Týká se to katolíků i protestantů. Na začátku roku 2003 vydal papež Jan Pavel II. dokument Církev v Evropě, ve kterém mluvil o „tiché apostazi“, což je odklon lidí od křesťanství na celém kontinentu. Když cestuji, vidím, že tomu tak doopravdy je. Myslel jsem, že Sicílie bude výjimkou. Když jsem ale mluvil s kardinálem v Palermu, ptal jsem se ho, kolik lidí v diecézi chodí do kostela. Zjistil jsem, že ty počty nejsou příliš vysoké. Pokud si dobře vzpomínám, šlo zhruba o deset procent.

Navzdory tomu, co říkáte, souhlasíte s názorem, že žijeme v době Ducha svatého?

Bezpochyby! Učil jsem psychologii náboženství a je velký rozdíl mezi náboženstvím s vnitřními motivy a kulturními motivy. Lidé s vnějšími motivy se budou věnovat náboženství, pokud z toho budou něco mít. Ti, kdo mají vnitřní motivaci, se ptají, co mohou Bohu nabídnout. Řekl bych, že ti druzí jsou v menšině. Od náboženství odpadají spíše ti, kdo měli vnější motivaci. Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy jsou pokřtění v Evropě spíše deisté, nikoliv křesťané. Mají určité povědomí, že existuje Bůh a nějaký posmrtný život. Neprožívají ale osobní vztah s Ježíšem. Mnozí z těchto lidí patří mezi ty, kteří odcházejí. Církev vidí čím dál víc jako své hlavní poslání, aby lidé měli osobní vztah s Ježíšem. Týká se to i lidí, kteří chodí do kostela. Těm musíme pomoci, aby nejen něco o Ježíši věděli, ale měli s ním osobní vztah. Zajímavé je, že všude v Evropě nalezneme skupiny lidí, kteří hoří pro Ježíše a osobně ho znají. Pokud budou schopni předat to, co mají, ostatním, jsou obrovskou nadějí do budoucna.

Myslíte si, že byla dobrá snaha o sjednocení Evropy prostřednictvím Evropské unie (dále EU)? Je pro vás EU čitelná?

Z křesťanského úhlu pohledu bych řekl, že sjednocení je lepší než rozdělení. Víme, že jsme zažili dvě světové války, které začaly v Evropě. Mám za to, že Evropská unie byla trošku idealistickou a odvážnou snahou, jak předejít další podobné válce. Myslím si, že EU je vlastně dobrý nápad. Důkazem je i to, že byl od té doby mír. Je tu ale druhá stránka věci. Evropská unie jako taková nebere v úvahu vliv křesťanství. Jeho roli, nejen v celku, ale i v jednotlivých národech. Před pár lety se uvažovalo o ústavě pro všechny členské státy EU a nebyla tam ani zmínka o Bohu či o křesťanském dědictví. Připadá mi to jako úmyslné smazání křesťanské minulosti a nastolení zcela světského modelu. Není to moc pěkný obraz Evropy…

Může neřízená vlna migrantů, kteří se v posledních letech hrnou do Evropy, nějak zásadně Evropu proměnit? A nezačal tento proces změny už o dvě generace dříve například v Anglii, Francii a Německu, kde se nyní děti bývalých migrantů začínají radikalizovat?

Je to obrovský problém a odpověď není snadná. Přicházejí dva druhy migrantů. Lidé, kteří utíkají z těch nejhorších podmínek ve své zemi, kde zuří války či politický útlak. Evropa jako bohatý kontinent by měla udělat všechno, aby přijala ty, kdo opravdu utíkají z nebezpečných situací. Také ale víme, že existují ekonomičtí migranti, což je úplně jiná skupina. Možná jsem příliš konzervativní, ale myslím si, že těm by se nemělo dostat přijetí automaticky. Každá země by měla mít právo regulovat počet přistěhovalců, protože každá země má jiné možnosti nabídky vzdělání, bydlení, sociálního zabezpečení či lékařské péče. Kromě toho mnozí z těch, kdo do Evropy přicházejí, nepřijímají evropskou kulturu, což je další komplikace. Zdá se mi například úplně šílené, že některé země přijímají obrovské množství muslimů!

Proč?

Dle mého mínění je zločin, když se tito lidé obrátí proti kultuře země, která je přijala. Sice pouze menšina je radikalizovaná a chová se násilně, ale musíme se naučit, jak s tím zacházet, jak to mít pod kontrolou. Nedá se všem měřit stejnou měrou, protože většina muslimů pravděpodobně budou pokojní lidé. Přál bych si ale, aby právě tito lidé pozvedli hlas proti muslimům, kteří působí těžkosti a chovají se násilně. Mám dojem, že slyšet nejsou.

Migranti, kteří v poslední době míří do Evropy, se většinou nesnaží přizpůsobit životu v nových zemích, kde nacházejí domov, ale naopak si docela tvrdě hájí svou víru, tradice a kulturu. Mají mnohem více dětí než původní obyvatelstvo. Nehrozí, že Evropa nebude za pár generací už křesťanská, ale muslimská?

Myslím si, že toto nebezpečí rozhodně hrozí. Před pár lety jsem četl knihu britského sociologa Richarda Jenkinse. Píše v ní, že pokud je deset procent lidí pevně přesvědčeno, že něco chtějí, jsou schopni převálcovat apatický zbytek společnosti. Pokud je porodnost imigrantů vyšší než u původní populace, což je, budou mít čím dál vyšší zastoupení ve společnosti a půjde to rychle. Protože se Evropa z velké části odklonila od křesťanství, nemá žádné velké přesvědčení o ničem. Existuje tady proto liberální demokracie, což znamená, že si každý vlastně dělá, co chce. Toto není žádná síla proti lidem, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, co chtějí. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby během dvou generací bylo v různých zemích Evropy zavedeno právo šaría.

Podle čeho tak usuzujete?

Možná je to jen můj předsudek, ale pokud jsou muslimové v menšině, tak nic až tak velmi neprosazují. Jakmile ale ve společnosti vytvoří většinu, zcela jasně dávají najevo, že si věci udělají podle svých představ. Týká se to různých praktických záležitostí, které jsou nám v Evropě cizí.

Například?

V západní Evropě mají ženy velmi liberální postavení. Nepovažuji za nic pěkného, jak se k ženám chovají v mnoha muslimských zemích. Spousta hodnot, které v muslimských zemích fungují, nemá s námi nic společného. Například ukamenovat k smrti někoho, kdo se dopustil cizoložství. K lidským právům se v muslimských zemích také stavějí úplně jinak. Pokud by měli většinu v Evropě, pravděpodobně by to chtěli zavést i tady.

Toto nebezpečí tedy hrozí, pokud nadále poroste jejich populační křivka a začnou tvořit zákony…

Ano, pokud budou ve většině, vznikne velký nátlak, aby se tyto zákony prosadily. Já toho o islámu zase až tak moc nevím, ale je zřejmé, že to není tolerantní náboženství. Stačí se podívat do Saudské Arábie, kde leží Mekka, kde se vedou ostré spory o to, zda ženám bude dovoleno řídit auto. Nebo už zmíněné kamenování. Jsem si opravdu dobře vědom toho, že mezi muslimy je mnoho dobrých lidí. Ti říkají, že tyto věci rovněž nechtějí. Nedávají to ale najevo tak, aby byl jejich hlas slyšet. Asi je obecně známo, že nejvíce pronásledované náboženství na světě je v současné době křesťanství. Je smutné, že většina pronásledování pochází od muslimů, což nebudí zrovna velkou důvěru.

Vidíte z této situace cestu ven?

Nevidím žádné laciné a snadné řešení. Některé země v Evropě, například Maďarsko, Polsko a Česká republika, si kladou otázku, zda mají muslimům povolit vstup do svých zemí. Říkají: My jsme křesťanská civilizace a nechceme, aby zde tyto vlivy působily. Ve Švédsku a Německu se naopak chovají mnohem liberálněji. Přijímají muslimy ve velkém množství. Je docela zajímavé, že se k tomu katolická církev na nejvyšší úrovni nevyjadřuje. Maximálně se řekne, že musíme být otevření k lidem a pomoct těm, kdo jsou v nouzi, nezávisle na jejich náboženství. Na jednu stranu máme být tedy co nejotevřenější, ale na druhou stranu si myslím, že je naprosto v pořádku, když stanovíme hranice.

Za čtyřiasedmdesát let vašeho života se svět velmi proměnil například v oblasti techniky a vybavení domácností. Mobily, tablety a počítače lidem v posledních desetiletích zcela změnily život. Mnoho lidí v civilizovaném světě dnes žije spíše virtuální než skutečný život. Jak tuto skutečnost vnímáte ve vaší službě kněze? Změnily se s vývojem techniky problémy lidí?

Celkově vzato je rozvoj dobrý a potřebný. Je to ukázka lidské inteligence. Osobně mám techniku rád. Používám ji k různým věcem. Zvlášť využívám GPS, protože bez ní bych se ztratil. Každá věc má ale samozřejmě také stinnou stránku. Ze své perspektivy vidím dva problémy, které vycházejí z dostupnosti moderních technologií. U lidí se zkracuje schopnost soustředit se, proto vyhledávají neustálou změnu obrazu a informací. Když se například dívám na CNN, uvědomuji si, že se obrázky mění do dvou a půl vteřiny. Tvůrci pořadů zřejmě vědí, že se jinak diváci začnou nudit. Věřím, že pro člověka je velmi důležitý vnitřní pokoj a kontemplace. Tyto tendence jsou ale namířeny přímo proti tomu. Anglický básník T. S. Eliot, nositel Nobelovy ceny, řekl: „Rozptýlením rozptýleni z rozptýlení…“ Pokud chci lidi učit, jak se mají modlit, je to velmi nesnadné, protože ztratili schopnost se soustředit a věnovat něčemu pozornost delší dobu. Lidé nahrazují komunikaci tváří v tvář komunikací digitální. Někdy například v restauraci vidím, že u vedlejšího stolu sedí muž a žena, oba ťukají do telefonu a vůbec spolu nemluví. Zřejmě jsou v tom okamžiku v kontaktu s jinými lidmi, píšou jim zprávy, případně jim volají. Jednou jsem byl na Sicílii, seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a já jsem byl jediný, kdo neměl v ruce mobil. Bylo to až vtipné. Mohli bychom říct, že na jednu stranu nám telefony pomáhají, protože jsme ve spojení a můžeme lépe komunikovat, na druhou stranu se zdá, že to není pravda, že to právě naopak. Kromě toho Facebook a další sociální sítě lidem umožňují, aby vyjádřili svůj názor na cokoli. Také jsem si vědom toho, že mnohé zprávy jsou falešné.

Setkal jste se s tím osobně?

Ano. O mně například v médiích psali, že jsem hlavní irský exorcista. Já jsem přitom nikdy nebyl jmenovaný exorcistou ani v Dublinu. Média si to prostě vytvořila, i když jsem to nikde neřekl. Žurnalisté mě potom ale kontaktují a chtějí se mnou mluvit o exorcismu. Vysvětluji jim, že je to novinářská kachna. Žijeme v postmoderní kultuře, která je kulturou postpravdy. Lidé nevidí pravdu jako něco objektivního a skutečného, co má autoritu, ale pravda je dnes chápána jako subjektivní nastavení založené na vlastních předsudcích. Vidíme to například v Británii v souvislosti s brexitem. Na obou stranách se neprezentují objektivní fakta, ale subjektivní názory a pocity. Když například vládní agentury nebo řetězce sdělí, že odchod by měl ty a ty následky, druhá strana prohlásí, že jenom vytvářejí atmosféru strachu. Před dvěma týdny měl papež František zajímavé kázání o pomluvě. Řekl, že šířit lži za účelem někoho poškodit a ublížit mu, je ďábelské. Mám určité podezření, že to řekl, protože sám je obětí mnoha pomluv. Neustále nacházíme v novinách, že řekl něco, co není v souladu s učením katolické církve. Velká skupina lidí věří, že je falešným papežem a heretikem. Jsou-li však tito lidé vyzváni, aby uvedli něco konkrétního, nebudou to umět dohledat a dokázat. Jen budou tvrdit, že vědí, že to tak je. Obávám se, že tímto způsobem média ve společnosti působí obrovské rozdělení. A lidé se nechají vést všemi těmi svými subjektivními pocity a hnutími. Je těžké najít způsob, jak to překonat, protože se zdá, že vliv médii nebude slábnout, ale spíše růst.

Máte představu, kam to všechno povede?

To teprve uvidíme. Obdivuji novináře, kteří riskují pro pravdivé informace život. Jsou to pro mne hrdinové, kteří mají ve společnosti nezastupitelnou roli. Co se týká mého pohledu na média, myslím si, že se dostala velmi daleko od pravdy. S růstem médií může každý říct, co ho napadne. Dříve měla mnohá média vysoký standard, kdy byla zárukou pravdy.

A váš názor na Facebook a další sociální sítě?

Mohou hodně ublížit. Například mladí lidé, kteří trpí depresemi, si snadno na internetu najdou návod, jak se zabít. Všechno to má kořeny v prvotním hříchu. To, co má velký potenciál k dobru, má i velký potenciál ke zlu. My křesťané můžeme evangelizovat skrze média a sociální sítě. Já se o to snažím i na svém webu (pozn. autorky: https://patcollinscm.webs.com/aboutme.htm ).

Kdysi jste řekl, že dnešní lidé potřebují „zažít“ Boha… Máte tipy, jak této zkušenosti docílit?

Vědecký výzkum ukazuje, že lidé touží po náboženské zkušenosti. Když jsem učil psychologii, zmiňoval jsem, že se člověk nemůže dobře vyvinout, pokud neprožil pravou náboženskou zkušenost. Mluvili o tom psychologové jako Frankl, Jung a Maslow. Neznamená to, že každý musel patřit k nějakému náboženství, ale potřebuje nějaký transcendentní dotek. V sedmdesátých letech dělali výzkum, kolik lidí takovou zkušenost má. Zjistilo se, že asi třetina. Většina z nich nechodila do kostela, což bylo zajímavé. Pozoruhodné bylo také to, že lidé nenacházeli slova, jak vyjádřit, co se s nimi stalo. Zatímco v devatenáctém století bylo tabu mluvit o sexu, ve dvacátém a jednadvacátém století je tabu náboženská zkušenost. Lidé ji prožili, ale nemluvili o ní, protože cítili, že by nebyli přijati. Na začátku jednadvacátého století podobný výzkum ukázal, že nyní nějakou náboženskou zkušenost prožívají až dvě třetiny lidí. Nemusí to být nutně v kontextu organizovaného náboženství. Těmto lidem by určitě pomohlo, kdyby mohli vyjádřit, co vlastně zažili. Nepřekvapilo by mne, kdyby byli otevřeni vůči křesťanskému poselství nebo jinému náboženství, protože jsou otevřeni pro něco vyššího. Když jsem před pár měsíci v televizi mluvil o zlém duchu, vyvolalo to obrovskou vlnu zájmu. Říkal jsem si, proč to lidi zajímá, když žijeme v tak sekularizované době. Naše kultura je ambivalentní. Na jedné straně odmítá tradiční vyjadřování transcendence, ale zároveň je jasné, že lidé náboženské zkušenosti prožívají způsobem, který nejsou schopni vyjádřit. Často se obracejí k New Age, aby našli způsob, jak to popsat.

Může k této zkušenosti vést například hnutí charismatické obnovy?

Bezpochyby ano. Na charismatické obnově (dále CHO) se mně líbí, že se zaměřuje více na zkušenost než na doktrínu. Kardinál Ratzinger před mnoha lety řekl, že doktrína bez zkušenosti je mrtvá a zkušenost bez doktríny je slepá. Já bych byl raději slepý než mrtvý. Ideální je, aby člověk měl obojí. Věřím tomu, že křest v Duchu svatém přináší obojí! Dá lidem zkušenost Boží lásky a přítomnosti v souladu s křesťanskou naukou. Myslím si, že charismatické hnutí bylo pro církev obrovským přínosem.

Jak přiblížit charismatickou obnovu těm, kdo se s ní zatím nesetkali nebo u nich budí nedůvěru či odmítání? A mám teď na mysli i duchovní pastýře, kteří tomuto proudu v církvi nejsou nakloněni…

Osobně nepovažuji za důležité, aby kněží znali charismatickou obnovu. Jde o to, aby věděli, co je křest v Duchu svatém. Když papež František doporučuje, aby byly semináře obnovy v Duchu svatém v každé farnosti, nemyslí tím, že by celá církev měla vstoupit do charismatické obnovy. Říká tím, že pokud lidé prožijí křest v Duchu svatém, setkají se osobně s Kristem. Myslím si, že by byla škoda, kdyby lidé dary Ducha svatého nepřijali. Kvůli tomu ale nemusí patřit do charismatické obnovy. Vím ze své zkušenosti i ze zkušenosti jiných, že tyto dary jsou potřeba k evangelizaci. Kde bychom byli bez darů Ducha svatého?

Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor v roce 2012 v želivském klášteře, řekl jste mi, že jste autorem dvaceti knih. Napsal jste za tu dobu nějaké nové?

Šest dalších.

Na jaká témata jste se v nich zaměřil?

Jedna z knih se jmenuje Setkání s Ježíšem a pojednává o evangelizaci v praxi. Další má název Proroctví – pravda pro dnešek, světlo pro zítřek. Dále vyšla kniha Svoboda od zlých duchů s podtitulem Osvobození od strachu z ďábla, a O Božím vedení, tedy o objevování Boží vůle. Nedávno jsem dokončil knihu o blížícím se „soudném dni“, která pojednává o apokalyptickém proroctví, o druhém příchodu Ježíše Krista a o tom, co mu bude předcházet.

Prozraďte něco víc z této knihy. Co můžeme očekávat před druhým příchodem Krista?

Ve Starém zákoně lidé čekali na první příchod Spasitele. Vztahovalo se k tomu mnoho proroctví. Je zajímavé, jak byla tato proroctví přesná. Bible má ale spoustu proroctví také o jeho druhém příchodu. Mnozí lidé se domnívali, že i Ježíš mluvil o konci časů a o svém druhém příchodu, když předpověděl, co vše se stane během jedné generace, ale on mluvil o zničení Jeruzaléma a chrámu, což se se během jedné generace skutečně stalo. Mnoho křesťanů ale od křesťanství odešlo, protože když během následující generace nepřišel, řekli si, že to byl zase jeden prorok, který neměl pravdu. Ježíš to ale použil jako metaforu, jak to bude asi vypadat, až bude přicházet konec. V závěrečném epilogu se snažím celou knihu shrnout. Na některá znamení máme být vnímaví, protože vycházejí z Písma. Patří k nim velký odklon od křesťanství před koncem časů. Židé během krátké doby přijmou, že Ježíš byl skutečně ten Mesiáš, na kterého čekali. Nastane velký zmatek, napětí, války a zemětřesení, doba chaosu a velkého utrpení… Chrám v Jeruzalémě bude obnoven a znovu postaven. Když jsem byl v Jeruzalémě, dozvěděl jsem se, že už jsou všechny plány hotové, je připraveno i veškeré vybavení včetně například svícnů, které budou patřit k výbavě znovu vybudovaného chrámu. Pokud se podaří ho doopravdy postavit, bude to pro mě jasné znamení, že se blíží konec.

Jsou s tím spojena ještě nějaká znamení kromě nově vybudovaného chrámu v Jeruzalémě?

Objeví se Antikrist, který bude mít vliv na celý svět. Bude se jevit jako úžasná postava s vzácným charakterem a mohla by to být i žena. Myslím si, že jím může být i někdo z Židů, pravděpodobně z kmene Dan. Bude dělat velká znamení, zázraky a divy. Bude jen málo těch, kdo zůstanou věrni evangeliu a Kristu. Poté přijde velký útok na Jeruzalém a na Židy. Bude to vypadat, jakoby měli být zcela vyhlazeni. Pak najednou Bůh zasáhne a nastane druhý příchod Krista. Veškeré vítězství patří našemu Bohu.

Co bude potom následovat?

Přijde vzkříšení a soud. Když jsem tu knihu psal, byla pro mne největším překvapením podstata nebe. My si většinou představujeme, že když člověk zemře, jde do nebe. V Písmu je ale jasně napsané, že při druhém příchodu Krista nemusíme jít my do nebe, protože nebe přijde k nám. Bude nové nebe a nová země. Nebe přijde na zem a svět bude zcela proměněn Duchem svatým.

V době našeho posledního rozhovoru nebyla žádná z vašich knih přeložena do češtiny. Nyní už vyšly tři. Připravujete nějakou další?

Setkání s Ježíšem, což bude vlastně učebnice evangelizace.

Kdy by se mohla objevit na pultech?

Byl bych rád, kdyby byla české veřejnosti představena počátkem roku 2021.

V roce 1978 se v irském Dublinu uskutečnila velká charismatická konference, které se tehdy zúčastnilo osm set kněží a řeholníků, okolo dvou tisíc řeholních sester a dvacet tisíc laiků. Byl jste mezi nimi také?

Byl. Přijel jsem tam tehdy se svými studenty.

Znáte P. Eliase Vellu z Malty? Víte, že tato konference zcela zásadně změnila jeho život?

Znám ho, ale nikdy jsme se osobně nesetkali.

Pamatujete si, jak jste vy osobně tuto konferenci prožil?

Jak už jsem řekl, jel jsem tam se studenty ze školy, kde jsem učil. Účastnil jsem se programu pro kněze a bylo to úžasné. Hlavním mluvčím tam byl tehdy dominikán Francis MacNutt, což je zřejmě nejznámější člověk s darem uzdravování v katolické církvi. Pamatuji si, že jsem měl takový divný pocit, že s ním něco není v pořádku. Dobře znám sestru Briege McKenna (pozn. autorky: řeholní sestra, autorka knihy Zázraky se opravdu dějí) a ona mi řekla, že P. Francis má nějaké těžkosti, ale nemluvila o ničem konkrétním. Krátce poté odešel z kněžské služby a oženil se. Pro mnoho lidí to bylo velké zklamání. Dnes už je hodně starý, došel ke smíření s církví a stále se věnuje službě uzdravení a osvobození. Později jsem si uvědomil, že tato konference byla v jistém smyslu kulminační bod charismatické obnovy a potom to začalo postupně ustupovat. To je obvyklý jev v různých hnutích. Domnívám se, že dnes je charismatická obnova dostatečně absorbovaná uvnitř církve. Příkladem by mohly být tyto misie v Uherském Hradišti. Nebyly to charismatické misie, ale přitom jsem měl naprostou svobodu používat dary Ducha svatého a nikdo proti tomu nic nenamítal, protože dnes je to součástí katolického života.

Dnes už tedy není trend pořádat velké charismatické konference s masovou účastí věřících?

Stále se pořádají a některé jsou i veliké, ale ta tendence už není taková jako dřív. V Itálii bývají každý rok konference, kterých se účastní desítky tisíc lidí. V Palermu mívají okolo tisícovky účastníků. Charismatické hnutí se nevypařilo, ale není tak velké, jak bylo.

Vraťme se zpět do Uherského Hradiště, kde právě skončily misie, na nichž jste byl hlavním kazatelem a hostem ze zahraničí. Jak jste své týdenní působení tady na Slovácku prožil a vnímal?

Česká republika má pověst jedné z nejméně náboženských zemí v Evropě. Vůbec jsem proto nečekal, že by přišlo hodně lidí. Musím říct, že jich nakonec bylo mnohem více, než jsem očekával. Bylo povzbudivé, že během celého týdne počet účastníků každým dnem rostl. Očekával jsem spíš, že uprostřed týdne účast poklesne, ale lidí naopak stále přibývalo. Fascinující pro mne bylo, že večerní blok trval dvě a půl hodiny. V Dublinu bychom lidi udrželi hodinu a mohli bychom si blahopřát. Tady tomu tak bylo možná proto, že byl velmi dobře zorganizovaný program. Důležitá byla svědectví laiků, jak Bůh působí v jejich životě, což je vždy velmi zajímavé a inspirující. Každý večer také hrála a zpívala nějaká skupina skvělých hudebníků. Když jsem sem jel, trošku jsem se obával, že to bude příliš didaktické, tedy hodně vyučování a málo inspirace. Na konci týdne vidím, že tam bylo obojí, a jsem tomu rád.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Irský katolický kněz P. Patrick Collins, CM se narodil 28. února 1945 v Dublinu. Na kněze byl vysvěcen 9. června 1971. V letech 1971–1981 učil na střední škole v severním Irsku. V roce 1974 se zapojil do charismatické obnovy. V USA prošel ročním výcvikem v oblasti duchovního doprovázení a poradenství. Devět let vedl farní misie po celém Irsku a také ve Velké Británii. Je autorem dvaceti šesti knih, z nichž mnohé byly přeloženy do několika jazyků včetně češtiny. V roce 2009 založil společenství Nové jaro, jehož prostřednictvím se snaží o novou evangelizaci. Má rád ragby a motorky.

Na další fotografie se mohou zájemci podívat zde a také zde

08/09/201913/09/2019

Kartuziánské nakladatelství vydává knihu o životě P. Eliase Velly s názvem Otcem pro každého

Před čtyřmi lety začal překladatel a laický misionář Václav Čáp vést rozhovory s maltským knězem P. Eliasem Vellou. Cílem bylo představit život tohoto výjimečného kněze a řeholníka minority od útlého dětství až po současnost. Předmluvu v knize napsal P. Vojtěch Kodet, O. Carm. Jazykovou úpravu a korektury provedla bývalá novinářka a nyní pastorační asistentka z Hodonína Kateřina Jagošová. Odbornou konzultantkou byla laická misionářka Jana Ungerová z Brna.

Tento týden byla hotová kniha předána do tiskárny. Vyjde v Kartuziánském nakladatelství a prvním čtenářům by se měla do rukou dostat zhruba v polovině října.

Kniha má 255 stran a je rozdělena do tří bloků. První je věnovaný samotnému rozhovoru s tímto výjimečným knězem řádu minoritů z Malty. Jeho součástí jsou černobílé historické snímky P. Eliase, které zapůjčila Eliasova neteř Marie Diane Mule´ Stagno. Za tímto rozhovorem bude následovat barevná foto-příloha. Část naskenovaných barevných snímků zapůjčila neteř Diane, část je z archivu Václava Čápa, Sekulárního františkánského řádu České republiky a okolo stovky fotek je z mého archivu – stejně jako snímky na obálce knihy. Velmi cenné jsou především historické fotky, které otce Eliase zachycují při prvním svatém přijímání, nechybí z jeho primiční mše svaté či ze setkání s papežem Janem Pavlem II.

Za barevnými fotkami v třetím bloku následují rozhovory s lidmi, kteří P. Eliase Vellu poznali blízce. Jsou z Malty, České republiky, Slovenska i Ameriky. První rozhovor je proto s jeho neteří Diane a sekretářkou Dorothy Darmanin. Obě ženy jsou z Malty. Dále na otázky autora odpovídá například Kateřina Lachmanová. Byla to právě ona, kdo P. Vellu jako první pozvala do České republiky v roce 1993. Tím se odstartovala jeho dlouholetá služba v naší zemi a na Slovensku. Celkem jde o devatenáct lidí, kteří v rozhovorech prozradí, jak se s otcem Eliasem seznámili, jak na ně působí jako člověk i kněz, co se díky tomuto setkání v jejich životech změnilo.

O autorovi knihy Václavu Čápovi se můžete více dozvědět v rozhovoru, který poskytl TV NOE. Zhlédnout ho můžete zde

Obálka knihy, která zachycuje život P. Eliase Velly od útlého dětství až do současnost.

P. Elias Vella, jak ho lidé v České republice ani na Slovensku neznají….

Začátek rozhovoru s Kateřinou Lachmanovou

25/08/201925/08/2019

Děkovná pouť mezi kapkami deště

Vytrvalý déšť dnes citelně ovlivnil účast při Děkovné pouti na Svatém Antonínku. Na kopec tentokrát připutovali jen ti největší vytrvalci a některé nepříznivé počasí neodradilo ani od toho, aby se nastrojili do krojů.

Důležité ale bylo, že lidé přišli poděkovat za všechny dary, které každý den dostávají. Ke konci hlavní poutní mše svaté už na účastníky svítilo sluníčko.

Jak už bývá zvykem, ranní mši svatou sloužil od devíti hodin farář z Ostrožské Lhoty P. Miroslav Reif. Ten ve své promluvě připomněl úsloví našich předků: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání,“ a dále pokračoval: „Musíme si dnes připomenout, že kromě těch, kdo se namáhali na polích, vinicích a sadech, je tu ještě někdo, komu je třeba neustále děkovat. A to je Stvořitel. Nebeský hospodář, který dává vínu růst, který dává slunce. Na to dnes člověk často zapomíná. Když přestane naslouchat hlasům ptáků, přestane si všímat krásy pestrobarevného motýla, když přestane vnímat tajemství klíčící rostliny, bude zítra ještě vidět člověka? Proto nepřestávejme žasnout a obdivovat všechny zázraky a Boží dary, které se nám nabízí v obdivuhodném stvoření přírody a plodech naší práce. A hlavně, nepřestávejme za vše děkovat,“ řekl v závěru kázání. P. Reif.

Text a foto: Lenka Fojtíková

24/08/201924/08/2019

Věřící putovali nocí na Velehrad s úmyslem vyprosit nepřijetí ratifikace Istanbulské úmluvy. Mši svatou nad ránem sloužil P. Marian Kuffa ze Slovenska

O nočních modlitebních procesích na Velehrad, při nichž věřící vyprošují nepřijetí ratifikace Instanbulské úmluvy a všech dokumentů či směrnic prosazujících gender ideologii a za ochranu tradiční rodiny, manželství i nenarozeného života jsem toho slyšela hodně. Nikdy jsem se ale žádného nezúčastnila. Ruku na srdce – jít několik hodin nocí a potom se nad ránem účastnit mše svaté, chce prostě docela dost sebezapření a oběti. A vždy se našla nějaká výmluva, proč nejít, když jsem tak unavená.

Včera jsem poprvé šla, i když jsem byla unavená možná mnohem více než kdy jindy… Vstávala jsem před pátou a s prací končila večer s tím, že jsem navíc měla za volantem v docela dost silném pátečním provozu přes sto kilometrů. Když jsem po jedenadvacáté hodině znovu sedala za volant, abych zařadila jedničku a zamířila do Starého Města, tak jsem byla utahaná jako pes… Přesto jsem jela, protože jsem věděla, že tam prostě být musím. A táhla jsem i foťák. Nemohla jsem si totiž nechat ujít, abych nebyla na mši svaté, kterou sloužil P. Marián Kuffa, o kterém jsem toho už tolik slyšela, četla, jehož přednášky poslouchám roky přes internet. Je to podle mého mínění borec nad borce, který se stará dlouhé roky o bezdomovce, bývalé vězně a další lidi na okraji společnosti. Ve vesničce Žakovce v podhůří Vysokých Tater vybudoval prakticky z ničeho neuvěřitelné dílo. Více se o něm můžete dozvědět zde.

Na prvním místě jsem tedy jela podpořit úmysl pouti, zažít atmosféru nočního putování a samozřejmě fotit. Fotky naleznete i s popiskami v této fotogalerii. Myslím, že jsou dost vypovídající.

A co mne překvapilo? Už po příjezdu do Starého Města u Uherského Hradiště skutečnost, že okolí kostela Svatého Ducha, kde bylo zahájení programu, bylo před dvaadvacátou hodinou tolik aut, že nebylo kde zaparkovat. Nakonec jsem ale auto odstavila v jedné boční uličce.

V doprovodném programu například promluvil lékař Jozef Mikloško ze Slovenska. Opakovaně upozornil, jak je nezbytná pro zdravý vývoj každého dítěte klasická a fungující rodina s maminkou a tatínkem. Celý večer moderovala vedoucí sekretariátu Českomoravské Fatimy a členka rady světového Apoštolátu Fatimy Hana Frančáková, která v nočním procesí také vedla modlitby a zpěv.

Kostel byl přes noční hodinu plný a někteří lidé postávali i venku. Po závěrečné modlitbě, kterou vedl uherskohradišťský děkan Josef Říha, udělil přítomným požehnání na cestu správce staroměstské farnosti P. Miroslav Suchomel. Procesí za zpěvu a modliteb vyšlo ve 23.30, aby do velehradské baziliky připutovalo před druhou hodinou ranní.

Když jsem zvedla po usazení všech poutníků na svá místa foťák nad hlavu, abych udělala fotku, zjistila jsem, že je bazilika zcela zaplněná včetně bočních lodí. Mohlo tam být okolo tisícovky lidí. Byla páteční noc, kdy byla možnost sedět v hospodách, bavit se na zahrádkách při dobrém jídle a pití, grilování anebo třeba na koncertu Jaromíra Nohavici ve Velké nad Veličkou. Přesto tisícovka lidí dala přednost pěšímu putování hlubokou nocí, které zakončila mše svatá. Pro někoho možná něco naprosto nepochopitelného, co se ale přesto stalo skutečností… Mezi účastníky bohoslužby jsem zahlédla přátele z Hodonínska i Břeclavska. Nechyběl ale ani akademický sochař Otmar Oliva, který se svou rodinou žíje přímo na Velehradě.

P. Kuffa v kázání kromě svých zkušeností z vlastního života především apeloval na to, že každý muž či žena mají jasně každou buňkou geneticky danné, že jsou ženou či mužem a měli by to přijmout, aby byli šťastni. „Gender je ideologie zaměřená proti Bohu i proti přírodě. Já vím, že časem gender padne stejně, jako padl komunismus. Ten ale nejdříve napáchal mnoho zla. I fašismus napáchal mnoho zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti komunismu, nenapáchal by tolik zla. Pokud bychom zavčasu bojovali proti fašismu, nenapáchl by tolik zla… A pokud zavčasu nezačneme bojovat proti genderu, napáchá také mnoho zla, i když potom padne,“ apeloval ve své promluvě P. Kuffa.

„Je to šestá pouť. Poprvé jsme šli vloni v červnu z Bystřice pod Hostýnem na Hostýnek. Impuls k jejich pořádání přišel v průběhu celonoční adorace před vystavenou Nejsvětější Svátostí,“ prozradil iniciátor a zakladatel poutí, který si přeje, aby jeho jméno zůstalo v anonymitě.

Podle jeho mínění jsou nejúčinnější modlitby v noci, protože jsou násobeny obětí deficitu spánku, únavy a ztišení se ve tmě. „Světlo modlitby proráží temnotu a věřím, že takto lze vyprosit více milostí,“ uvedl organizátor. (Rozhovor o nočních procesích zveřejnily Konzervativní noviny zde)

Poutě se nyní konají pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera a kardinála Dominika Duky. Poslední tři už byly uspořádány ve spolupráci s Farností Staré Město, kde bývá zahájení programu a s velehradskou farností, kde je zase vždy ukončeno putování mší svatou. „Páter Miroslav Suchomel ze Starého Města i otec Josef Čunek z Velehradu nám vyšli maximálně vstříc a podporují nás,“ řekl pořadatel.

Text a foto: Lenka Fojtíková

16/08/201916/08/2019

Vyjádření vydavatele knihy Krvavé jahody pana Jiřího Braunera ke kauze „Věra Sosnarová a gulag“

Velmi mne před časem zaujaly zaručené informace historika Adama Hradílka, který vysvětluje a dokládá svá fakta, že Věra Sosnarová, hlavní hrdinka životního příběhu, který vypráví v knize Krvavé jahody, lže a vše si vymyslela, aby od státu získala peníze.

Od mnoha známých jsem totiž mnohem dříve slyšela, že byli na besedě s touto paní a velmi se jich její životní příběh dotkl. Ostatně stejně jako kniha, kterou o jejich zážitcích v bývalém Sovětském svazu sepsal Jiří S. Kupka. Později jsem mluvila s majitelem Kartuziánského nakladatelství Jiřím Braunerem, který zmíněnou knihu vydal. Ten mně řekl, jak se věci mají také mně poslal toto vyjádření k celé kauze. Měli by si ho přečíst všichni, kdo se do paní Sosnarové pustili i ti, kdo ji na základě medializace odsoudili…

Zde je tedy vyjádření nakladatele Jiřího Braunera:

Nedávno se v mediích, na sociálních sítích i mezi politiky objevila kauza týkající se Věry Sosnarové. Historik Adam Hradilek, který ji odstartoval publikováním rozsáhlé studie, tvrdí, že lže, když říká, že přežila sovětský gulag. Že svůj život popisuje nepravdivě. Razance, se kterou historik o údajné lži paní Sosnarové hovoří, je až zarážející. Částečného útoku jsem nebyl ušetřen ani já, vydavatel knihy Krvavé jahody, a po pečlivém zvážení jsem se rozhodl, že se k tomuto žhavému tématu veřejně vyjádřím.

Jiří S. Kupka, autor knihy Krvavé jahody, sbíral v rozhovorech s Věrou Sosnarovou jeden po druhém obrazy z jejího života, vyslechl hodiny jejího vyprávění a rok knihu připravoval. Poprvé vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2007. Když jsem se s touto knihou poprvé setkal já, velmi mě oslovila, opatřil jsem si potřebná práva a dílo pro další vydání odkoupil. Nejsem historik a míru autenticity příběhu jsem detailně neposuzoval. Nicméně mnohé z jejího života jsem dle svých možností a schopností zjišťoval, ověřoval a stále v pátrání po detailech o jejím životě pokračuji. Dosud nemám důvod o skutečném a pravdivém základu knihy pochybovat.

Silné příběhy naší temné minulosti mě jako člověka zajímají. Zároveň jako vydavatel cítím povinnost či službu veřejnosti je zachovat a připomínat nám i budoucím generacím. Posledních pár let již vydávám téměř výhradně svědecké knihy o ruských a sovětských lágrech. Již dříve proběhlo mým přičiněním mnoho besed s jinou pamětnicí, která přežila Osvětim, vzácnou a statečnou ženou, paní Erikou Bezdíčkovou.- kniha Moje dlouhé mlčení.

Stalinův Sovětský svaz byl jedním hrozným mlýnem, v němž tragicky skončily miliony nevinných lidských životů a jiné byly prožitým utrpením nadosmrti poznamenány. Paní Sosnarová je jednou z posledních žijících pamětnic sovětského lágru, a byla ochotna jezdit po besedách a nebála se o tom mluvit.

Paní Sosnarová svůj příběh poprvé představila ve Slatině v Brně někdy během roku 2010. Já sám jsem se s ní seznámil v roce 2016 před vydáním knihy. Besedy s ní pořádám třetí rok. Tím chci ilustrovat, že přednášky se nekonají 15 let, jak autor studie tvrdil v některém z rozhovorů a nejedná se o modlitební setkání či seance, jak již také bylo bulvárním stylem napsáno.

Život pamětnice narozené v roce 1931 posluchače silně oslovuje a právem mnohdy i dojímá. Vzpomíná na to, co se jí a jejím blízkým skutečně přihodilo, co viděla na vlastní oči nebo slyšela v těch letech utrpení. Paměť ji může mýlit, a některé věci možná neprožila ona sama. Je známo, že prožitky se starým lidem proměňují. Má minimální vzdělání, v dětství chodila do školy 5 let. Pokud by si však vše vymyslela, její herecké výkony a schopnost imaginace by byly ohromující. Pravděpodobně také upřímně věří, že místa, kde se ocitla, jsou všechna Sibiř a zařízení gulagu, ačkoliv se mohlo jednat o lokality blízko Uralu a gulag v jejím slovníku znamená nejen pracovní tábor, ale i další místa pracovního nasazení. Může se mýlit v časových posloupnostech, přesných místech a délce svého tamního přebývání. Na závěr každé přednášky mluví také o tom, jaké máme štěstí, že žijeme tam, kde žijeme, že máme krásnou vlast, zázemí, domov, jídlo, oděv. Že se máme velice dobře a můžeme také děkovat Bohu za život a bezpečí. Její pohled není jednostranný. Při pořádání besed není a prakticky ani nemůže být vedena nepoctivými úmysly, jsou pro ni fyzicky namáhavé, citově vysilující, přesto cítí povinnost o minulosti mluvit.

Nyní několik poznatků ke studii a materiálům, kterými historik Hradilek chce dosvědčit nepravdivost vyprávění paní Sosnarové, potažmo knihy.

1. Velká pozornost je věnována smutným rodinným poměrům, v nichž paní Sosnarová vyrůstala. Vzniká tak apriorní dojem prostředí lumpenproletariátu, z něhož se líhnou podvodníci a lidé až bájně lhaví.

2. Věřina matka údajně za německé okupace získala pro sebe a dcery německé občanství. Znamená to však, že se po válce chtěla skrýt před potrestáním a do SSSR odešla s dětmi dobrovolně? Tak je usuzováno z materiálů, které na vyžádání vydala ruská strana. Nebylo by pro ně bezpečnější utéct do Německa?

3. Citovaná studie uvádí, že Věra se sestrou byly ruské národnosti a zároveň se Věra narodila v Jižní Americe.

4. Dokumentace vydaná ruskou stranou k pracovnímu zařazení Věry v civilních zaměstnáních, pokud mohu usuzovat z ilustrační fotografie ve sborníku PD – některý dokument je vidět jen částečně, jiný neobsahuje žádná data, další potvrzuje léta 1946 a 1947, ale pochází až z roku 1975 a jméno je začerněné. Přiznání kruté minulosti je pro Rusko stále problémem, tudíž upravení staré dokumentace by pravděpodobně velkým problémem být nemuselo. Padesát roků zapírání zločinu v Katyni, neobjasněný poválečný osud Raoula Wallenberga. Myslím také na bývalého ruského agenta otráveného nedávno v Anglii a na podivné zelené mužíčky na Krymu, o kterých současné Rusko nic neví. Všeobecně známá Gerasimova doktrína praví, že operace v informačním prostoru, tedy dezinformace, záměrně lživé informace, jsou důležitou součástí ruské vojenské strategie.

5. Věrohodnost paní Sosnarové byla zpochybněna také nedoložením dokumentace o pobytu v pracovním táboře na Sibiři a při tom žádala o odškodnění. O odškodnění za nucenou práci v Rusku u nás žádalo 254 osob, získalo ji jen 57 lidí a Věře Sosnarové nárok přiznán nebyl. Znamená to tedy, že 80 procent žadatelů, tedy 200 lidí si pobyt v gulagu vymyslelo? Co když ale nemohli stejně jako paní Věra doložit po padesáti letech žádný doklad?

6. Žádný doklad o působení Věřiny maminky se v Rusku nenašel. Může to samozřejmě vypovídat o stavu matrik nebo táborové evidence. Historik také neví a nenašel žádný dokument, kde a jak skončila její matka Ljuba. Zemřela již někdy dříve na Moravě? Také se neví, jak se vlastně dostaly do Ruska. Je tedy velmi nepravděpodobně, že se spolu dvě sestry – čtrnáctiletá a devítiletá dobrovolně vypravily k Uralu (do matčina rodiště), aby tam mohly pracovat ve stejném metalurgickém závodě, (jak naznačují ruské zdroje), jako jejich matka před rokem 1920. Kromě svých pochybností ohledně některých ruských archivních zdrojů cítím potřebu upřesnit pár nesrovnalostí a nepřesností historika Hradilka:

– besedy nepořádá Kartuziánské nakladatelství, nýbrž společnost Ergo Brauner, s.r.o. Nekonají se 15 let, ale od roku 2017. Neživí, ani nemohou mne živit, mám s nimi výdaje a stojí množství energie.

– v textu Pro paměť a dějiny nesouhlasí data narození synů Věry Sosnarové.

– chybně je uvedeno zaměstnání u mladší sestry Naďi, firma Brněnské výstaviště totiž v dané době neexistovala, jednalo se o Brněnské veletrhy a výstavy.

Jsou to detaily, ale ilustrují, že mýlit se může i člověk dosud mladý a plný sil, nezatížený děsivými vzpomínkami, pracovitý a seriózní. Nepochybuji o tom, že Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestřičkou odvlečena do SSSR. Jsem přesvědčen, že i přes různé a možná některé oprávněné námitky má právo prožít závěr svého života klidným způsobem. Rád bych Adamu Hradilkovi poděkoval za to, že se zabývá problematikou obětí ruských zločinů na našem území i za rozpoutání diskuse, která nás v příběhu posune dál, snad i jako společnost.

Co napsat závěrem.

Nepochybuji o tom, že paní Věra Sosnarová byla jako dítě s matkou a sestrou odvlečena do SSSR. Tato stařičká paní ví, o čem mluví. I přes různé a možná některé oprávněné výtky k podání několika detailů jejího života, jsem přesvědčen, že ve své podstatě nelže. Energické vystupování pana Hradilka proti paní Sosnarové i nepřesná studie mne však přivádí k zamyšlení, zda zachraňuje „ryzost historie“, nebo ničí život stařičké pamětnici stalinistických hrůz a nevytváří zároveň v očích veřejnosti dojem onoho tolik rusky oblíbeného „ničemu a nikomu nevěř“.

Její osud mě připomíná osud JUDr. Karla Goliatha- Zápisky ze stalinských koncentráků. Také přežil gulag a po návratu v Ostravě vyprávěl, co všechno viděl a zažil a byl za to odsouzen na 2 roky do kriminálu.

S úctou Jiří Brauner, majitel a jednatel nakladatelství

P.S. Včera prez. Putin vyzval ruský lid, aby se zapomnělo na gulagy. A dnes mi volala paní Sosnarová s třesoucím hlasem sdělila, že je jí stále vyhrožováno, ale až dnes jí dotyčný řekl: Jest-li chceš žít ty stará…, zapomeň na přednášky!

Pokud vím, Lidové noviny dosud věnovaly tomuto tématu nejméně tři články. Mám proto prosbu: můžete také otisknout mé vyjádření a to pokud možno nezkráceně, aby nedošlo ke zkreslení toho, co chci říci? Děkuji vám. J.B.

07/08/201907/08/2019

Vzpomínky na Květu Fialovou a Jožku Kubáníka

Když jsem na facebooku přečetla tuto zprávu: "1. září by paní Květa Fialová oslavila 90. narozeniny. Při té příležitosti vydá nakladatelství Zeď unikátní knihu Poslední deník Květy Fialové. Její autor, herec a blízký přítel Josef Kubáník v ní po dohodě s rodinou popisuje nejenom poslední tři roky života oblíbené české herečky, ale přes autentický rozhovor se samotnou Květou Fialovou celý její pozoruhodný osud. "Bude to laskavé i kruté, vtipné i smutné, velkorysé i sobecké. Bude to ale pravdivé a poprvé budou zveřejněny věci, o kterých paní Květa nikdy předtím nemluvila," slibuje autor.", vzbudilo to ve mně velkou radost, těšení se na knihu a také nádherné vzpomínky na tyto dva úžasné lidi... Úryvky z připravované knihy si mohou zájemci přečíst zde

01/08/201902/08/2019

Koclířovem zněla maltština

Do Koclířova jsem se poprvé ve svém životě vydala v únoru roku 2002. Procházela jsem si tehdy docela šíleným životním obdobím, kdy jsem nevěděla, jak dál. Tehdy mne do Koclříova zlanařila kamarádka Katka z Hodonína. Nalákala mne sem s tím, že tam má přijet nějaký výjimečný Bohem obdarovaný kněz z Malty, který se speciálně modlí za vnitřní uzdravení lidí. Jméno Eliase Velly mně tehdy nic neříkalo, ale na její nabídku jsem kývla, protože tonoucí se stébla chytá. Ani ve snu mě ale tenkrát nenapadlo, jak mi toto setkání s P. Vellou zásadně změní život.

V Koclířově se onoho února roku 2002 odstartovala zásadní proměna mého života. Nejen, že mi přímluvná modlitba P. Eliase neskutečně pomohla, ale v průběhu sedmnácti let, co se známe, se zásadně proměnil celý můj život. Začali jsme spolupracovat a dnes na různých nejen jeho seminářích, exerciciích a setkáních, sloužím přímluvnou modlitbou se skupinou přátel i já.

Ke Koclířovu mám proto zvláštní, niterný vztah jako k místu, kam se moc ráda vracím. Velký podíl na tom mají všichni tamní služebníci, kteří se o příchozí starají a přijímají je se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Počínaje správcem tamní farnosti a národním prezidentem Českomoravské Fatimy se sídlem v Koclířově P. Pavlem Dokládalem, přes úžasnou služebnici Hanku Frančákovou ( pastorační asistentka biskupství královéhradeckého, sekretářka a členka rady Českomoravské Fatimy a členka celosvětové rady Fatimy) až po všechny pracovníky v prodejně Pastýř, cukrárně či ty, kdo se starají o údržbu celého areálu Českomoravské Fatimy i úklid na pokojích, toaletách a v budovách. Podrobnější informace o Českomoravské Fatimě naleznete zde.

Po onom prvním setkání jsem do Koclířova jezdila několik let pravidelně někdy i několikrát ročně. Jak se ale můj život proměňoval a přinášel nové služby, tak se stalo, že návštěvy onoho místa řídly. Toto pondělí jsem se tam na několikadenní pobyt vydala snad po šestileté přestávce. A opět v tom měla prsty kámoška Katka!

Ta mně totiž v neděli v pozdním odpoledni řekla, že jede s pár lidmi z Hodonína do Koclířova na „nějakou“ duchovní obnovu, kterou vedou duchovní „dcery a synové“ P. Eliase Velly. Já si v tom okamžiku řekla, že mám volno, tak proč bych nejela také! Zvedla jsem telefon, zavolala do Koclířova a dozvěděla se, že mají dokonce ještě volný jednolůžkový pokoj! V pondělí jsem musela sice ještě něco zařídit v Brně, ale v podvečer jsem byla na místě!

Nevěřila jsem svým očím! Z Malty přijelo bezmála čtyřicet lidí! Byli mezi nimi věřící staršího věku, ale i celé rodiny s malými dětmi! Přesně je jich snad 39. Měla jsem dojem, že je Malťanů více než nás účastníků a možná tomu i tak bylo. Od Hanky Frančákové jsem se přitom dozvěděla, že si tito lidé vzali doma dovolenou a hradí si náklady na cestu sami.

Pro českého a moravského člověka trochu nepochopitelná věc, že by někdo vydal tisíce korun na to, aby jel někam do daleké země, kde nebude odpočívat, válet se na pláži a užívat si zaslouženého volna, ale bude svůj volný čas věnovat do té doby neznámým lidem. S tím, aby jim přiblížili svůj živý vztah s Kristem. A navíc s jazykovou bariérou, kdy některé přednášky byly v maltštině a musel tam být překladatel do angličtiny a pro přítomné, kteří angličtinu neznali, také předkladatelka do češtiny. Znám pár takových bláznů i v České republice, ale moc jich není. Rozhodně to nejsou ti tradiční katolíci, kteří si i na zbožném Slovácku myslí, že když byli v neděli v kostele, tak mají splněnou svou povinnost praktikujícího katolíka. Je mně jich líto, protože vlastně zatím nepoznali, že jen o tomto víra zdaleka není…

Ale zpět k naší skupině nadšených lidí z ostrova Malta. Každý den měli dvě přednášky. Kdo chtěl, mohl se účastnit modlitby růžence, mše svaté a adorace. Všechno bylo samozřejmě na svobodě každého z účastníků, ale když jsem tak koukla občas kolem sebe, tak téměř všichni absolvovali celý nabídnutý program, který trval čtyři dny.

Vyvrcholením byl za doprovodu úžasné kapely zahraničních hostů tříhodinový modlitební večer s názvem „Slavení RHEMA“. A děly se v Koclířově věci! Při modlitbě se Bůh dotýkal ran, uzdravoval tělo i duši a lidé zažívali mocné vylití Ducha svatého jak to známe z Bible.

Bylo to něco tak úžasného, že je to slovy jen těžko předatelné. To se prostě musí zažít. Něco podobného jsem prožila v roce 2010, kdy jsem se na Maltě zúčastnila jedné tamní katolické charismatické konference. Podobnou zkušenost jsem také měla z Vranova u Brna, kde před lety vedl exercicie pro menší skupinu lidí tým z Irska.

A co mne z celkového setkání s Malťany, kteří jsou od mé první návštěvy Malty v roce 2002 mému srdci tak blízkým národem, nejvíce dostalo? Radost, která z nich tryskala z toho, komu ve svém životě uvěřili. Opravdová radost! Žádný „americký smile“ na tváři s vybělenými zuby! S tím se prostě až na výjimky, bohužel, v našich kostelech ani při akcích pořádaných katolíky nesetkáte… Je to škoda, ale je to zatím bohužel realita. V klasických farnostech na Slovácku spíše narazíte na zasmušilé tváře ponořené do sebe. Lidi, kteří se často nedívají ani kolem sebe a v lavici při příchodu na mši občas ani kývnutím hlavy nepozdraví souseda, aby ho náhodou nevyrušili z jeho ponoření se do sebe… A to je prostě špatně… Ano. Je čas na kontemplaci, ale potřebujeme se umět i radovat a svou radost z toho, komu jsme uvěřili, předávat dál. Pokud tuto radost nežijeme, jakými jsme svědky Kristovy lásky?

A jedna poznámka na závěr. Od doby, kdy jsem byla v Koclířově poprvé, se tato tehdy po komunistickém období zdevastovaná sudetská obec neuvěřitelně proměnila. Člověk vidí, jak zde všechno pod tou záplavou modliteb a ochranou P. Marie vzkvétá. Jsou vidět opravené chodníky, silnice, veřejné budovy i rodinné domy… V neděli 11. srpna se zde uskuteční pouť ke cti sv. Filomény, které se zúčastní i původní němečtí obyvatelé, kteři odsud byli po válce vyhnáni… Ano… Je třeba usmíření nejen mezi národy, ale i v rodinách a mezi lidmi navzájem. Bez toho se nelze posunout k něčemu dobrému. A v Koclířově se to děje…

A pokud někoho toto moje psaní zaujalo, tak má šanci Malťany v Koclířově zastihnout ještě od zítřka (2. 8. 2019) až do neděle, přičemž v sobotním večeru bude od 17 hod. mše svatá a po ní bude následovat opět Slavení RHEMA, při kterém se včera děly tak úžasné věci. Doporučuji ale, aby se případní zájemci zúčastnili celého sobotního programu, který začíná od 9 hod. Stále je ale šance zúčastnit se s Malťany celého víkendového programu. Ten začíná v pátek (2. 8. 2019) od 15 hod. a zakončení je naplánováno na neděli (4. 8. 2019) ve 12 hod. Vřele to všem doporučuji!!!

No a na závěr zveřejňuji pár fotek z celé akce.

Text a foto: Lenka Fojtíková