Konečně v Dolomitech aneb: Když se daří plnit sny a být NA KROK OD NEBE

Někdy na přelomu loňského a letošního roku, kdy jsem dlouhodobě marodila s kolenem a kvůli bolestem nemohla vloni od loňské návštěvy polské Leby, kam jsem v létě zamířila fotit tamní duny (více zde), jsem sledovala seriál Na krok od nebe. Jo! Zase seriál a tentokrát z prostředí Dolomit na pomezí Rakouska a Itálie. Když jsem viděla tu krásnou přírodu, tak se ve mně probudila touha tuto oblast navštívit.

NA VLASTNÍ PĚST
Po bolestech kolena a následné operaci a rehabilitaci se to semínko touhy více zakořenilo, a tak nebylo divu, že jsem zase jednou tak v noci brouzdala po internetu a hledala, s kým – s jakou cestovkou – bych se „tam“ mohla vydat. Po usilovném pátrání jsem se rozhodla, že pojedu sama, protože stejně mně žádná cestovka nemůže nabídnout, že bych si na jejich zájezdu dělala, co bych chtěla. Což samozřejmě chápu! Jedou si svůj program a chtějí toho obyčejně za tři dny plus dva dny na cestu stihnout, co se dá. No a já nemusím stihnout všechno, ale chci si to jen tak obyčejně užít. Jít krajinou, nikam nespěchat, mnohokrát se zastavit, vyměnit objektivy na foťáku, v klidu se koukat, kde je fakt dobré světlo a potom si třeba sednout jen tak na lavičku a kochat se. No tak jsem tady a mám první fotky! A těšte se! Jestli mně to počasí dovolí, a já věřím, že dovolí, tak budou fotky z více různých míst, kam se chci dostat! Ale nebylo to jen tak se sem dostat! Nejdříve jsem si našla ubytování a potom ho zase pár dnů před odjezdem zrušila, protože meteorologové hlásili „hrůza“ počasí. A potom jsem si bookla jiné ubytování, abych i to zrušila a našla si něco sama a budu tady tak trochu migrovat.

UCPANÁ VÍDEŇ
Vyrážela jsem ze Slovácka v pět ráno a sestra mne varovala, že až budu projíždět Vídní, tak bude zrovinka pěkně ucpaná. Doufala jsem, že nebude mít pravdu, ale měla pravdu, jak už to starší ségry občas mívají. Vídeň mně dala padesátiminutové zdržení. Až na jednu zastávku kvůli tankování a WC jsem zvládla 600 kilometrů na jeden zátah. Velké díky všem, kdo se za mou cestu modlili, protože mne ty modlitby fakt nesly.

ZVÍTĚZILY HORY
A ještě poznámka na závěr. Přiznám se bez mučení, že ještě den před odjezdem jsem kvůli té špatné předpovědi počasí začala zuřivě hledat nějaký super last mimute. Také mně rozum říkal: „Dolomity na volné noze jsou dost drahé. A ta cesta! Plus pojištění auta, sebe, a co kdyby se jako stal defekt, nehoda? S cestovkou to budeš mít za polovinu a nebudeš se muset o nic starat!“ Takový byl našeptávač v mé hlavě… Nabídky cestovek ale byly převážně jen do Turecka a hlavně do Egypta k moři. Kdepak Dolomity nebo Francie! Když jsem tak zírala na ty fotky s mořem a „ohromnými rezorty“, tak jsem si najednou v duchu říkala: „Blbče, co na to čumíš! Vždyť ty nechceš k moři! U různých moří jsi byla „milionkrát“, a že byla některá skutečně nádherná, ale je to prostě moře – hromada slané vody v různých odstínech modré až tyrkysové a krásné západy slunce. To jsi ale už viděla mockrát! Ale v Dolomitech jsi nebyla nikdy! No vlastně jsi jimi projížděla, když jste nočním vlakem z Vídně přejížděli s rodinou do Říma či Pisy a poté pokračovali na Sardínii, Sicílii, Liparské ostrovy, do italské Kalábrie i přes celou Itálii vlakem a poté trajektem na Korfu.“ Pamatuji, jak jsem se na hranicích Rakouska a Itálie vždy probrala, když ještě chtěli celníci vidět doklady. Ukázala jsem je a spalo se dál, takže z Dolomit jsem na vlastní oči vlastně ani nikdy nic neviděla, protože vždy byla hluboká noc a tma. Až do dnešního dne! A je to nádhera! Chtělo se mně normálně radostí zpívat a to je už co říct, protože já jsem úplný nepěvec. A i koleno a paty jakoby přestaly bolet, když jsem se vyhrabala po osmi hodinách z auta, začala fotit a mašírovala jsem si to malebným městečkem sevřeným majestátným masivem hor.

DOLOMITY MAJÍ CO NABÍDNOUT
A ta předpověď? Po cestě jsem potkala pár dešťových přeháněk, ale nebyla to žádná hrůza. A asi sto kilometrů za Vídní začalo mezi šedivými mraky vykukovat i modré nebe! A právě teď svítí slunce na vrcholky hor, které se ale ukrývají v mlze. Je to nádhera! Jakoby byly zachumlané v peřinách a chystaly se  ke spánku.. A jak já se těším na ta jezera Lago di Dobbiaco a Lago di Braies, co mám v plánu, tak snad to počasí alespoň několik hodin každý den vydrží!

Moje cesta do Ramsau

MŮŽOU ZA TO ZÁCHRANÁŘI

Do Ramsau jsem se zamilovala díky seriálu Záchranáři z hor. Jo! Já, co v poslední době vůbec nekoukám na televizi, jsem čučela dokonce pravidelně na seriál, i když jinak seriály ze srdce nemám ráda, takže ani neznám ty naše „hvězdy“ a VIP osoby, co v nich hrají. Ale na záchranáře jsem koukala, protože se mně líbila ta příroda. No a jednoho dne v zimě v noci jsem se rozhodla, že si do Ramsau zajedu a užiji si ho v přímém přenosu a ne jenom v nějaké bedně.  V noci jsem sedla k počítači a začala přes Booking hledat nějaké dobré ubytování pro mne. Přitom jsem zjistila, že Ramsau se říká i okolním dědinkám. Já hledala malý penzion rodinného typu, protože nemám ráda velké hotely, které mně připomínají nádražní haly. Na to já prostě nejsem. No a našla jsem! Necelé dva kilometry od centra Ramsau, tak jsem si to hned objednala. Jenže po pár týdnech mně nebylo nejlíp, a tak jsem to v jednom dni, kdy mne kosila extrémní únava, zrušila…  Sestra mně to potom rozmlouvala, že v horách si odpočinu, jak nikde. To stejné mně řekla kamarádka, a tak jsem to brala jako potvrzení a šla na booking mrknout, jestli je můj pokoj ještě volný. A byl! A o tisícovku levnější! Tak jsem si ho zase objednala.

OBAVY Z CESTY

Potom se ale dostavily obavy z cesty. Navrtět pět set kilometrů za víkend po naší krásné zemi mně nedělá problém, ale sednout do auta a jet do cizí země – včetně průjezdu Vídní, tak z toho jsem měla respekt. Navíc se dostavily obavy, abych neměla defekt, aby se auto nepokazilo, abych nezabloudila atd., atd… Tak jsem si ještě na poslední chvíli zaplatila i pojištění na asistenci auta a hlavně poprosila známé, aby se za tu mou cestu modlili. Asi se modlili (já jsem se tedy také hodně modlila) moc, protože tyto řádky klovu z pokoje onoho penzionu a cesta nebyla úplně snadná, i když nakonec vše jelo – určitě díky těm modlitbám – navzdory obtížím jako po másle.  Když jsem včera večer dala kufr do auta a měla sbalenou  i techniku, tak jsem mrkla na počasí a málem mne kleplo! Na část Evropy, kterou jsem měla projíždět (včetně části naší krásné země) se hnala jakási hrůza v podobě přívalů vody! Kulminovat to mělo do osmi hodin ráno a já chtěla vyjíždět v pět! No moje nervy!

NAVIGACE PRO STARÝ

Ráno na Slovácku ale nepršelo, tak jsem si to švihala směr Rheintal v pohodě a uklidněním. Trošku mne sice rozhodil Waze, který hlásil, že tou nejlepší trasou do místa dojedu za 7,5 hodiny a o den dřív mapy.cz psaly, že za 5,5 hodiny, tak z toho jsem byla krapet vedle. Ještě víc potom, když Waze po přejezdu hranic přestal fungovat pořád mně na dálnici hlásil, že mám na dalším kruhovém objezdu použít třetí výjezd! Moje nervy! Ještě, že jsem měla lísteček s hlavními městy, kterými jsem měla na trase projet. Já si to tak prostě dělám pro strýčka náhodu a ejhle, jak se mně má navigace pro starý, jak to nazývá můj syn, hodila! Prosvištěla jsem Vídeň a valila podle seznamu dál… Mezi tím jsem párkrát zkusila zapnout Waze, ale bylo to marný. Pořád na dálnici mlel, jak mám odbočit doleva a na dalším kruhovém objezdu… No, však už jsem o tom psala. Osvítil mne ale Duch svatý a zkusila jsem zapnout mapy.cz a tato navigace mne fakt nakonec dovedla do cíle. Ještě, že tak, protože sama nevím, jestli bych to dala. Tak podrobný závěr mé navigace pro starý nebyl, protože se mně už včera nechtělo vypisovat další a další města, a kde sjet z dálnice, a kde najet na jakou rychlostní… Řekla jsem si: „Však mám Waze!“ No a prd, přátelé… Zklamal těžce… Pomohla mně ale podpora přátel, co se modlili. No a já se samozřejmě celou cestu promodlila také. Do cíle jsem bez přestávky dorazila za 5,5 hodiny, jak psaly mapy.cz, což považuji s tím deštěm za zázrak..

JE TADY NÁDHERNĚ!

Tak jsem tady a je tu nádherně! A ještě perlička na závěr. Ta kalamita s přívaly deště z nebe mne fakt potkala! Když už jsem myslela, že ne, tak před Vídní začalo valit z nebe, jak „sviňa“ a já pomalu neviděla na cedule, abych držela ten správný směr podle mého papíru a hlavně rady sestry, že mám jet na Graz. S vděčností jsem na ni vzpomínala, že je někdy dobré poslouchat rady starší sestry. Nepřízeň počasí mě na cestě potrápila zhruba šedesát kilometrů… V horách se najednou těžké mraky začaly trhat, a když jsem viděla i kus blankytu, mé srdce poskočilo radostí a já věděla, že dnes bude pěkně. Je tu tedy nádherně. Však mrkněte na fotky. Ty mluví za vše. A teď, co to klovu, tak padá slunce a na modrém nebi plují bílé mrak, jak z kýčovitého obrazu. Ale příroda přece nemůže být kýč, že? Tak ahoj! Zítra jedu lanovkou na Dachstein, tak se tam moc těším a doufám, že zase všechno dobře dopadne.

Tak se mějte všichni pohádkově a plńte si své sny dříve než nám někdo zase zacpe dýchací cesty rouškami a nesmyslnými nařízeními. Vůbec nevíme, co bude zítra…

Lenka

Eilat v březnu roku 2017