Včera jsem slibovala, že dnes nikam nevyrazím, ale nakonec mně to nedalo. Sice jsem poprvé vstávala bez zvonění budíku, ale po snídani jsem sedla za volant a navštívila na různých místech několik kostelů a hřbitovů, které jsou hned okolo kostela. Takže prvním mým dnešním cílem bylo Winnebad/Prato Drava, nad kterým se vypíná krásný štíhlý kostelíček svatého Mikuláše. První fotku kostela jsem udělala od silnice, ještě než jsem vjela to této malé vesničky. Okolo kostelíka je nádherný hřbitůvek. Zaregistrovala jsem, že je tam pohřbených hodně mladých lidí. Například na jednom hrobě jsou barevné fotky mladého muže, který byl zřejmě horolezcem. Má tam anglicky napsáno: „Procházet horským průsmykem je jako překročit hranici a vstoupit do nového světa.“ Potom tam odpočívá další muž. Tomui bylo, když zemřel 61 let. Na fotce je zvěčněný v tyrolském kroji, jak stojí vždy jednou nohou na dvou koních a řídí je. I na fotce je naprosto zřejmé, že ty koně fakt pádí tryskem. Prostě lze z těch hrobů vyčíst příběh konkrétních lidí, co dělali, jací byli, jak moc svým blízkým nyní chybí. Na všech hřbitovech, které jsem tady zatím navštívila je vidět, jak se pozůstalí o hroby starají. Na rozdíl od nás jsem na tomto hřbitůvku viděla především pomníčky a kříže z kovu. Někdy jsou to doslova umělecká díla od kovářských msitrů. Ve větších městech jsou ale také vidět velké hrobky a náhrobky z mramoru jako u nás.
SAN CANDIDO – INNICHEN Z Prato Drava jsem zamířila do San Candido – italsky Innichen. Měla jsem obavy, jak je to tam s parkováním, což jsem se od nikoho nedozvěděla. Takže: Přímo v centru na náměstí tohoto malého městečka zaplatíte 3 eura za každou hodinu. Já jsem si ale našla místečko tři minuty pěšky od náměstí, kde byly dvě hodiny zdarma, když si dal člověk za okno takové ty hodiny, kde se nastaví čas, kdy jste přijeli. Potom tam bylo ještě pár míst pro ty, kdo navštíví přilehlý park a hrad. V tomto případě byly tři hodiny zdarma. Při odjezdu z městečka jsem mrkla, kolik vyjde parkování na záchytném parkovišti, které podle cedule, co tam mají, osm minut pěšky od náměstí. Tak tam jsou první tři hodiny zdarma a potom každá hodina za 1,5 eura, což také není žádná hrůza… Centrum San Candido bylo docela liduprázdné. Zašla jsem do tamního „íčka“ na náměstí s dotazem, kam mám jet vyfotit 3 Zinnen, které se mně včera vyfotit nepodařilo. Řekla jsem milé slečně, že nechci jít pěšky. Tak mně to zakreslila do mapy, a když jsem se na to potom v klidu podívala, tak jsem myslela, že mne klepne, protože mne poslala přesně tam, kde jsem byla včera. Takže jsem asi zamířila na to nejlepší místo na focení, ale holt mně nevyšlo počasí… No pěšky už tam v žádném případě nepůjdu… V městečku mají jinak dva kostely. Ten, který je zasvěcený sv. Michaeli archanděly, jsem se nedostala, protože se právě opravuje. Téměř hned vedle byl ale kolegiátní kostel, který byl otevřený. Vůbec jsem nevěděla, co ten název znamená. Podle strýčka Googla jde o kostel s větším významem, ale zase ne tak velkým jako je například katedrála. Je to ale nádherný kostel. Však mrkněte na fotky.
AUFKIRCHEN S. MARIA Dalším místem mého putování po chrámech byla malá vesnička Aufkirchen S. Maria, kde je svatyně Panny Marie Bolestné. Byl otevřený a má krásný interiér. Okolo opět malý hřbitůvek, ale v rožku také moderní záchod, který byl otevřený, i když nikde nebylo ani živáčka.
V NEDĚLI NENÍ MŠE VŠUDE Při návštěvách kostelů jsem si zjistila, kde bude zítra mše svatá. Rozhodně není, jak jsme zatím zvyklí doma, že by byla v neděli ve všech vesnicích a městech a už vůbec zde nebývá v neděli na jednom místě více mší, jak je tomu u nás v mnoha vesnicích. V neděli večer půjdu do kostela sv. Jana Křtitele v Toblachu. Na více místech je jen bohoslužba slova nebo májová pobožnost k Panně Marii. Tak zase jsem o něco chytřejší, jak je tomu na severu Itálie. A jinak je super, že se tady člověk úplně všude domluví německy, protože z italštiny znám jen pár slovíček.
Někdy na přelomu loňského a letošního roku, kdy jsem dlouhodobě marodila s kolenem a kvůli bolestem nemohla vloni od loňské návštěvy polské Leby, kam jsem v létě zamířila fotit tamní duny (více zde), jsem sledovala seriál Na krok od nebe. Jo! Zase seriál a tentokrát z prostředí Dolomit na pomezí Rakouska a Itálie. Když jsem viděla tu krásnou přírodu, tak se ve mně probudila touha tuto oblast navštívit.
NA VLASTNÍ PĚST Po bolestech kolena a následné operaci a rehabilitaci se to semínko touhy více zakořenilo, a tak nebylo divu, že jsem zase jednou tak v noci brouzdala po internetu a hledala, s kým – s jakou cestovkou – bych se „tam“ mohla vydat. Po usilovném pátrání jsem se rozhodla, že pojedu sama, protože stejně mně žádná cestovka nemůže nabídnout, že bych si na jejich zájezdu dělala, co bych chtěla. Což samozřejmě chápu! Jedou si svůj program a chtějí toho obyčejně za tři dny plus dva dny na cestu stihnout, co se dá. No a já nemusím stihnout všechno, ale chci si to jen tak obyčejně užít. Jít krajinou, nikam nespěchat, mnohokrát se zastavit, vyměnit objektivy na foťáku, v klidu se koukat, kde je fakt dobré světlo a potom si třeba sednout jen tak na lavičku a kochat se. No tak jsem tady a mám první fotky! A těšte se! Jestli mně to počasí dovolí, a já věřím, že dovolí, tak budou fotky z více různých míst, kam se chci dostat! Ale nebylo to jen tak se sem dostat! Nejdříve jsem si našla ubytování a potom ho zase pár dnů před odjezdem zrušila, protože meteorologové hlásili „hrůza“ počasí. A potom jsem si bookla jiné ubytování, abych i to zrušila a našla si něco sama a budu tady tak trochu migrovat.
UCPANÁ VÍDEŇ Vyrážela jsem ze Slovácka v pět ráno a sestra mne varovala, že až budu projíždět Vídní, tak bude zrovinka pěkně ucpaná. Doufala jsem, že nebude mít pravdu, ale měla pravdu, jak už to starší ségry občas mívají. Vídeň mně dala padesátiminutové zdržení. Až na jednu zastávku kvůli tankování a WC jsem zvládla 600 kilometrů na jeden zátah. Velké díky všem, kdo se za mou cestu modlili, protože mne ty modlitby fakt nesly.
ZVÍTĚZILY HORY A ještě poznámka na závěr. Přiznám se bez mučení, že ještě den před odjezdem jsem kvůli té špatné předpovědi počasí začala zuřivě hledat nějaký super last mimute. Také mně rozum říkal: „Dolomity na volné noze jsou dost drahé. A ta cesta! Plus pojištění auta, sebe, a co kdyby se jako stal defekt, nehoda? S cestovkou to budeš mít za polovinu a nebudeš se muset o nic starat!“ Takový byl našeptávač v mé hlavě… Nabídky cestovek ale byly převážně jen do Turecka a hlavně do Egypta k moři. Kdepak Dolomity nebo Francie! Když jsem tak zírala na ty fotky s mořem a „ohromnými rezorty“, tak jsem si najednou v duchu říkala: „Blbče, co na to čumíš! Vždyť ty nechceš k moři! U různých moří jsi byla „milionkrát“, a že byla některá skutečně nádherná, ale je to prostě moře – hromada slané vody v různých odstínech modré až tyrkysové a krásné západy slunce. To jsi ale už viděla mockrát! Ale v Dolomitech jsi nebyla nikdy! No vlastně jsi jimi projížděla, když jste nočním vlakem z Vídně přejížděli s rodinou do Říma či Pisy a poté pokračovali na Sardínii, Sicílii, Liparské ostrovy, do italské Kalábrie i přes celou Itálii vlakem a poté trajektem na Korfu.“ Pamatuji, jak jsem se na hranicích Rakouska a Itálie vždy probrala, když ještě chtěli celníci vidět doklady. Ukázala jsem je a spalo se dál, takže z Dolomit jsem na vlastní oči vlastně ani nikdy nic neviděla, protože vždy byla hluboká noc a tma. Až do dnešního dne! A je to nádhera! Chtělo se mně normálně radostí zpívat a to je už co říct, protože já jsem úplný nepěvec. A i koleno a paty jakoby přestaly bolet, když jsem se vyhrabala po osmi hodinách z auta, začala fotit a mašírovala jsem si to malebným městečkem sevřeným majestátným masivem hor.
DOLOMITY MAJÍ CO NABÍDNOUT A ta předpověď? Po cestě jsem potkala pár dešťových přeháněk, ale nebyla to žádná hrůza. A asi sto kilometrů za Vídní začalo mezi šedivými mraky vykukovat i modré nebe! A právě teď svítí slunce na vrcholky hor, které se ale ukrývají v mlze. Je to nádhera! Jakoby byly zachumlané v peřinách a chystaly se ke spánku.. A jak já se těším na ta jezera Lago di Dobbiaco a Lago di Braies, co mám v plánu, tak snad to počasí alespoň několik hodin každý den vydrží!
Včera jsem byla na pohřbu, na čemž by nebylo nic až tak neobvyklého. Prostě nám v každém věku někdo z blízkých a známých odchází. Tento pohřeb byl ale prostě jiný a bylo to tím, s kým jsme se loučili. Pozor! Z lidského pohledu nešlo o žádnou mediální hvězdu celosvětového, národního, krajského a dokonce ani okresního formátu. Věřím ale, že Mária Nehybová, tak se jmenovala zemřelá žena, z Božího pohledu hvězdou je a dnes září v nebi.
V posledních letech už jsem nějak pohřby moc emocionálně neprožívala. Přisuzovala jsem to skutečnosti, že všichni jednou zemřeme a u mnohých lidí šlo o vysvobození například z utrpení nemoci a stáří. Včerejší pohřeb byl ale úplně jiný. Do kostela svatého Vavřince v Hodoníně jsem přišla mezi prvními, takže jsem byla svědkem poslední zkoušky sboru na chóru. Když jsem uslyšela doslova zpívat housle, začala jsem zakoušet Boží přítomnost. A ta tam byla hmatatelná po celou dobu obřadu. Už to, že při mši svaté zněly písně plné naděje a sbor nádherně zpíval, povznášelo duši až někam k nebesům. Těžko se to dá popsat tomu, kdo tam nebyl. Stejné prožitky mně ale poté potvrdila kamarádka Katka, se kterou jsem dlouhé roky pracovala nejdříve v regionálních novinách Slovácko a poté, co byly tyto noviny prodány německé společnosti, i v týdeníku Naše Slovácko.
Právě díky Katce jsem se s Marií zhruba před dvaceti lety seznámila. Věděla jsem od té doby, že je to hluboce věřící člověk, který ale nechodí jen tradičně do kostela, aby měl čárku, že si splnil povinnosti. Dlouhé roky pomáhala na misiích, založila a vedla v Hodoníně modlitební společenství a skrze brněnskou komunitu Emmanuel byla zapojena do charismatického hnutí. A právě členové této komunity včera na pohřbu byli, zpívali a modlili se. S Katkou jsme se později shodly, že právě oni vytvořili v kostele svým zpěvem, modlitbami a pouhou přítomností onu nádhernou atmosféru, kdy se nebe doslova dotýkalo země. Neměla jsem to v plánu a nechtěla jsem brečet, ale přesto mně slzy valily přes tu debilní roušku, kterou jsme museli mít všichni kvůli koronavirové pandemii na tváři, a sopel kapal přímo do ní…
Když měl hodonínský děkan P. Josef Zouhar začít promluvu a vzpomenout na zemřelou, bylo nejdříve dlouhé ticho, protože ani on nemohl dojetím mluvit. Neměla jsem to v plánu, ale vytáhla jsem mobil a zapnula diktafon, abych zaznamenala, jak na Marii vzpomínal. Tady je část přepisu bez úvodu, protože jsem s nahráváním začala o něco později:
„Připomíná nám to povolání horníků, kteří sestupují do hlubin a temnoty země, aby vydolovali vzácné kovy, které když vyjdou na povrch, září a oslňují svou krásou. Podobné to bylo i u naší sestry, která často prožívala různá zklamání, nepochopení, složité rodinné zázemí a snažila se v těchto věcech vždy vynést na povrch něco ze své víry, naděje a lásky. Možná jsme někdy nechápali, nebo nerozuměli její přímočarosti, nekompromisním postojům, možná až tvrdosti v některých situacích, ale podle vaší účasti a podle mnohého vašeho zájmu, když se roznesla zpráva o její smrti, mohu potvrdit pravdivost toho, jak jsem zmínil na začátku, že její život ovlivnil nás všechny různým způsobem. Chci naší sestře Marii poděkovat především za to, čím ovlivnila naši farnost a život mnohých věřících. Některá modlitební společenství, která vznikla pod jejím vedením a stále pokračují ve svém setkávání, pobožnosti prvních pátků a prvních sobot, pravidelné adorace a pravidelná četba Božího slova. A utrpení, osamocenost, těžká nemoc posledních let a zvláště v posledních měsících přinesou krásu a radost věčného života v Božím království. A děkuji také vám, kteří jste jí byli oporou v její osamocenosti, v jejich bolestech těžké nemoci, kteří jste u ní věrně stáli.“
Po mši svaté promluvil u rakve za komunitu Emmanuel z Brna profesor Augustin Svoboda. Před jeho řečí jsem už byla připravena s prstem na diktafonu, takže mám záznam celé promluvy:
„Vážené smuteční shromáždění, milí bratři a sestry, dovolte mi říct pár slov na rozloučenou s Marií Nehybovou za komunitu Emmanuel. Slyšeli jsme, jak Mária, my jsme jí říkali Marie, byla pevně zakotvena v hodonínské farnosti, kde od svých mladých let sloužila celým tělem, celým srdcem a celou duší, když na počátku sedmdesátých let navázala kontakty s brněnským modlitebním společenstvím a později se připojila k charismatické obnově. Na začátku devadesátých let vstoupila s řadou členů tohoto společenství do laické komunity Emmanuel. Nové obdarování Duchem svatým ji proměnilo v křesťanku plnou radosti v Boha. A tuto radost uměla nejen prožívat sama, ale rozdávala ji všem. Povzbuzovala věřící, burcovala víru u vlažných a zvala k Boží blízkosti nevěřící. Plně přijala a žila spiritualitu komunity – evangelizaci, adoraci a soucítění. Prožívala ji nejen v komunitě, ale i ve svém civilním povolání zdravotní sestry, ve farním společenství, ve službě přímluvnou modlitbou, semináři charismatické obnovy i v každodenních setkáních s lidmi v ambulanci, na ulici, obchodě, při návštěvách nemocných a jinde. Věrnost a láska k Božímu slovu ji doslova budily k přímočaré a účinné evangelizaci. Jsem si jistý, že i řadu z vás zde přítomných oslovila Marie otázkou: „Víš, že v Písmu svatém je od Pána Boha pro tebe vzkaz?“ Věrnost a láska k Ježíšově srdci ji přitahovaly k časté adoraci, ke které zvala i vás farníky. Materiální bída, sociální a duchovní strasti, které v dětství a mládí prožila, připravily její srdce k soucítění se všemi trpícími a strádajícími. A nebyla to jen materiální či finanční podpora misií. Soucítila zejména s lidmi strádajícími duchovně a přiváděla je až ke svátosti smíření. Byla opravdu poslem Kristovým, když prosila potřebné a bloudící: „Nechte se smířit s Bohem!“ Marie, s vděčností si připomínáme tvou příkladnou službu v komunitě. Na tvé službě jsme poznávali, co je to opravdová komunitní angažovanost. Pán tě obdaroval, ale ty ses stala darem pro bratry a sestry v komunitě a určitě i zde v této farnosti. A v žádné tvé službě nebyla křeč. Z každé služby vyzařovala tvoje, vlastně Boží, láska a dobrota. Nakonec o tom svědčí i tvůj stálý úsměv na tváři. A ten nezmizel ani v těžké nemoci ani, když nesloužila paměť. Ten úsměv si připomínají i sestry a klienti Domova pro seniory ve Velkém Újezdu, kde jsi dokončila svůj pozemský život. A připomínáme si ho i my všichni. Měla jsi ve velké úctě Pannu Marii. Věříme, že to byla ona, která ti vyprosila přechod do života věčného právě o první mariánské sobotě, v den, který jsi po léta Matku Boží zvlášť uctívala. Marie, sestro, ať ti dobrý Bůh odplatí vše, čím jsi ho oslavila ve svém životě. A prosíme, ať uslyšíš slova pozvání: „Pojďte, požehnaní mého otce, ujměte se království, které vám připravil od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mne, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A ať uslyšíš i slova ujištění: „Pravím ti, cokoliv jsi učinila jednomu z mých nepatrných bratří, mně jsi učinila. Amen.“
Co víc dodat? Vše bylo řečeno… Když jsem se Mariiných přátel a známých včera ptala, odkdy byla vlastně nemocná, tak odhadovali, že operaci nádoru na mozku prodělala před jedenácti lety. Tehdy jí bylo 58 let. V mailu jsem v noci našla korespondenci, kdy jsem jí oslovila s pár dotazy kvůli novinovému článku do Katolického týdeníku v červenci roku 2013, jak to bylo v její farnosti s pomocí misiím. V Hodoníně všichni ví, že to všechno byla její iniciativa. Ale ona mně tehdy odepisovala za celou farnost…. I v tom je vidět její skromnost a pokora. Tehdy mně napsala:
Milá Lenko, od roku 1978 do roku 1996 jsme posílali z farnosti balíky do různých zemí – např. Indie, Tanzanie, Bolivie, Indonésie… Jelikož velmi rostla cena poštovného, odstoupilo se od posílání balíků. Vyskytla se možnost (po návštěvě sestry Marie Goretti na brněnském biskupství) využít „adopce na dálku“. Farníci se tak „dali dohromady“, adoptovalo se 10 dětí. Od té doby se podporuje každý rok tento počet dětí. Všechny jsou z Indie. Jestli některé dítě školu ukončí, nebo ji opustí, z pražské charity si vyžádáme náhradu za školáky, kteří školu opustili. Někteří absolvovali i vysoké školy. A pokračuje se dál. Já se už nějak neangažuji, po operaci mám své problémy. Kontakt na Moniku Spurnou přikládám. Ona se v Misijním klubku hodně angažuje s dětmi. Je v tom šikovná, také děti. Jinak Ti nic, bohužel, nemohu nabídnout.
Ať Ti Pán žehná! Marie N.
A právě teď, před dopsáním textu a vzpomínky na Marii i její pohřeb, mně došel mail od kamarádky, která poslala známým a přátelům báseň. Jejím autorem je člen komunity Emmanuel Radovan Voříšek a napsal ji pro Marii v den jejího úmrtí…
Vinicím s hrozny stařenek nazrálými na pád do prachu dávala vitální sílu Svá, jenom však navenek brávala za ruku vracela po letech víru Tak už se čas dopotácel zbytek toho pozemského Poklad spásy nepoztrácel daroval jí věčnost Jeho
Milá
Marie,
nemohla jsem jinak. Ač jsem to původně neplánovala, musela jsem na svém webu zveřejnit Tvůj příběh. Příběh neobyčejné lidskosti hluboce věřícího člověka, který si na žádného „svatouška“ nehrál, protože svatost skutečně žil, i když se to tak na první pohled nemuselo někomu zdát. Vše jsem sepsala s velkou vděčností, že jsem Tě mohla na své životní cestě poznat, že jsme se mohly potkat a povzbudit. V mysli stále vidím Tvůj úsměv na tváři, o kterém mluvil i Tvůj spolubratr z komunity Emmanuel Augustin Svoboda… Velké díky za vše!
Kněží a věřící se v dnešním podvečeru sešli v kostele sv. Jakuba Staršího v Ostrožské Lhotě, aby si připomněli třicáté sedmé výročí úmrtí P. Šuránka, který zemřel 3. listopadu 1982. U oltáře sloužilo osm kněží, přičemž hlavním celebrantem byl Mons. Antonín Basler, pomocný biskup olomoucký.
Ve své promluvě mimo jiné řekl: „ Nepatřím už ke generaci, která otce Šuránka zažila jako spirituála kněžského semináře. Letos si připomínáme jeho dvě kulatá výročí. Před devadesáti lety, jedenadvacátého listopadu 1929, byl jmenován spirituálem Kněžského semináře v Olomouci, kde působil až do roku 1948. Na podzim roku 1939 započal své požehnané dílo na Svatém Antonínku, které svým způsobem pokračuje až do dnešních dnů. Letos tomu bude osmdesát let.
Počátkem prosince roku 1951 byl v kroměřížské nemocnici hospitalizován se zápalem plic. Přestože byl jeho zdravotní stav vážný, státní bezpečnost ho v nemocnici zatkla a převezla nejdříve k výslechu do věznice v Uherském Hradišti a poté do internačního tábora v Želivi aniž mu byly sděleny důvody zatčení, uvěznění a nakonec i propuštění.
Páter
Šuránek byl snad jediným vězněm, který odmítl opustit vězení. Řekl: „Kdybych
odešel, dal bych tím najevo, že souhlasím se všemi křivdami a nespravedlnostmi,
které byly spáchány na církvi Boží a na kněžích, které jsem vychovával.“
Po vykázání z věznice v říjnu roku 1955 si mohl páter Šuránek najít pouze manuální práci. Záměrně si zvolil těžkou práci ve vápence ve Štramberku. Odmítal veškeré nabízené úlevy s odůvodněním: „Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratří, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde.“ Práci v těžkých podmínkách považoval za čest a vyznamenání. Možnost projevit svou věrnost církvi a trpět za spolubratry, které vychovával. Tehdy každý znal jeho úděl zapříčiněný světskou nespravedlností. Otec Šuránek se modlil za své nepřátele, odpouštěl jim a laskavě se choval ke každému. Nebylo situace, na níž by nenašel něco pozitivního. Ve všem viděl Boha. Svá utrpení skládal před Pána Ježíše a obětoval je za nová kněžská povolání. Každou kapku potu připodobňoval ke krůpěji Ježíšovy krve. Tím Pánu Ježíši pomáhal nést jeho kříž,“ připomněl v kázání mimo jiné biskup Basler.
Po mši svaté následovala krátká adorace za kněze a na závěr se všichni přítomní přesunuli na přilehlý hřbitov, kde se společně pomodlili u kněžského hrobu, kde bylo po smrti uloženo také tělo P. Antonína Šuránka
Dnes ráno bylo pěkné světlo, tak jsem neváhala, skočila do auta a vyrazila foti na Lhotky, jak se říká Nové Lhotě na Horňácku. Zamířila jsem tam přes Suchov. Zatímco v Blatnici bylo slunce v plné palbě, tak před Suchovem se válela hustá mlha. Světlo se tam ale měnilo každým okamžikem. Zastavila jsem, udělala dva cvaky, a když jsem vyjela nad Suchov, tak už byla mlha pryč. Byl to všechno fakt fofr. Nad Novou Lhotou, kam jsem mířila udělat nějaké fotky, bylo nakonec světlo dost jinak než jsem si doma představovala. Chtělo to tam být alespoň o hodinu dříve. No ale nějaké fotky jsem udělala, tak se na ně tady můžete podívat. Při cestě zpět do údolí jsem se ještě zastavila na hřbitově, protože z Nové Lhoty pocházel P. Josef Malár, který sice prožil většinu života v Bavorsku, ale na sklonku života se vrátil do své vlasti a byl pohřben ve svém rodišti.
Nedaleko Suchova na Horňácku.
Nad Suchovem na Hodonínsku jsem narazila na takovou krásnou kapličku.
Nad Suchovem se mně naskytl takovýto pohled do údolí se zbytkem mlhy…
Nad Suchovem se mně naskytl takovýto pohled do údolí se zbytkem mlhy…
A toto už je podzimní pohled na Novou Lhotu na Horňásku.
A toto už je podzimní pohled na Novou Lhotu na Horňásku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Nad Novou Lhotou na Horňácku.
Kostel sv. Matouše a hřbitov v Nové Lhotě na Hodonínsku.
