Dnes jsem ze svého hotelu, který leží 350 metrů za nádražím Termini, vyrazila do Vatikánu už v 7. 15, i když jsem byla zaregistrovaná k projití svatých vrat baziliky sv. Petra až v 10 hodin. Myslela jsem si, že když tak počkám, ale nakonec bylo všechno jinak!
ŘÍMEM UŽ BEZ NAVIGACE Mapy.cz ukazovaly, že je to necelých pět kilometrů, a že tam půjdu jeden a půl hodiny. Nešla jsem podle map, ale už svou cestou, kterou si už jednou prošlapala a byla jsem tam za padesát minut. A zapomeňte na to, že jsem letěla jako pták! Ty roky, když jsem byla docela dobrou vytrvalostní běžkyní, jsou už zkrátka pryč. Byla jsem ráda, že mě mé zchátralé tělo dlouhými běhy a věkem dovolilo jit takovým normálním krokem. Musím připomenout, že jako siamské dvojče s sebou stále vláčím svou brašnu s foťákem, vodou a dalšími nezbytnostmi, která pár kilo má a při více než 22 000 krocích, které jsem dnes nachodila, se holt pronese. PUTOVÁNÍ S RAKUŠÁKY U pointu jsem se krátce po osmé zeptala, jestli mohu jít se skupinou, která byla už s křížem připravená vyrazit koridorem, do kterého se jinak lidé nedostanou. V prosklené budce odklikli můj QR kód a řekli, že v pohodě. A tak jsem se dostala ani nevím jak do skupiny rakouských poutníků. Oni se modlili z papíru německy a já z mobilu česky – například litanie a další modlitby. Když zpívali něco, co jsem znala, tak jsem se přidala. V okamžiku, kdy jsme prošli bezpečnostní rám s kontrolou, co máme v taškách, jsem poprosila, aby mně půjčili kříž a jejich vedoucí mne vyfotil. Na fotce můžete vidět, jak v tom okamžiku bylo na náměstí ve vymezeném prostoru málo lidí. Stačí si přivstat! Společně jsme ještě prošli svatou branou a poté jsem se od nich odpojila. ŽIVOTNÍ POUŤ Bylo úžasné, že jsem tam byla sama bez nějaké skupiny, protože jsem se mohla zdržet, jak dlouho jsem chtěla. Měla jsem tu milost, že jsem se přímo v bazilice zúčastnila i mše svaté. Myslela jsem tam na všechny blízké a známé, co o modlitby prosili, ale i ty, co neprosili. S cestou koridorem, mší svatou, časem na modlitbu i focení jsem se v bazilice zdržela přes tři hodiny. Plně jsem si tam uvědomila, že je to moje životní pouť, i když jsem už byla na mnoha nejrůznějších poutích včetně Fatimy, Lurd, Medžugorje, Izraele a dalších… Prostě to tak je. Hluboce to cítím ve svém nitru. POSÍLENÍ NEJEN DUŠE, ALE I TĚLA Poté jsem využila toalety v blízkosti baziliky a vracela se boční ulicí vpravo, i když je člověk zády k bazilice. Věděla jsem, že je tam kostel Božího milosrdenství, který mám moc ráda, tak jsem se tam chtěla zastavit. Ještě předtím jsem se ale zastavila na snídaňo-oběd v malé Caffetterii – baru AL SAN MICHELE, kde měli plno dobrot. Bylo už bylo po jedenácté hodině a já od rána nic nejedla. Poutník přece musí snášet i nějakou újmu, že? Tam jsem si dala výborné jídlo s luxusním capuccinem, které bylo tak dobré, že lepší snad nepamatuji. Hlavně se mně líbilo, že ho servírovali v porcelánu s poctivou těžkou nerezovou lžičkou. To vše za pouhých 10,5 euro. SVATÁ FAUSTYNA A NEJVYŠŠÍ PAHOREK ŘÍMA Potom jsem už valila do kostela Božího milosrdenství, kam jsem mohla dorazit tak o půl dvanácté. Ve dvanáct kostel zavřeli a mně se ještě nechtělo jít domů. Šla jsem tedy opačným směrem podél Tibery a koukala na takový vršek a říkala si, že by bylo super se dostat nahoru a udělat pár fotek z nadhledu. A podařilo se! Vůbec jsem nevěděla, kam jdu! Minula jsem dětskou nemocnici a poté se po dalších schodech vyškrábala na Janiculský pahorek – Gianicolo který je údajně jedním z nejvyšších bodů v Římě a nabízí tedy nádherný výihled na město. Než jsem se tam ale vyškrábala, tak se pokazilo počasí byly špatné světelné podmínky na focení. Navíc jsem si na vršku uvědomila, že tentokrát by se mně hodil ten teleobjektiv, který mám v pokoji zamčený v kufru a zatím jsem ho s sebou nikam nevlekla a nechyběl. Dnes tedy chyběl moc, i když bylo špatné světlo. Uvidím! Možná se tam vydám znovu ve čtvrtek, kdy ještě nemám nic v plánu. Na tom vršku je kromě výhledu na město, který mně mimochodem připomínal pohled na Prahu z Letné, Památník Garibaldiho, což je jezdecká socha věnovaná Giuseppe Garibaldimu, italskému vojevůdci a hrdinovi sjednocení Itálie. Kromě toho je tam také mnoho soch mužů, protože toto místo hrálo klíčovou roli v bojích za sjednocení Itálie, zvláště během obrany Římské republiky v roce 1849 proti francouzských vojskům, ktrá podporovala papeže. Janiculský pahorek je považován za symbol italského vlastnectví a boje za svobodu.. MIMO DAVY A víte, co bylo ještě super? Že tam nebyli téměř žádní turisté. No krapet byli, ale žádná hrůza jako jsem pak zase zažila v úseku od Tibery až po odbočku na Romanum Forum. Tam já top ale rychle stočila do „svých“ klidných – bočních uliček, kudy jsem se dostala zase k bazilice Santa Maria Maggiore, kde jsem si dala kousek od baziliky vynikající zmrzlinu v cukrárně – zmrzlinárně Maggiore – ja jinak, že? Potom jsem koupila pár suvenýru a valila si domů dát sprchu. Byl to zase krásný den, za který jsem moc vděčná. Tož všem přeji, aby měli také krásné dny! Teď je tu 11 stupňů a přes den jsem měla termo triko a dvě tenké bundy, z nichž jsem za svého pobytu venku ani jednu neodložila. Prostě nebylo žádné vedro, ale mám zprávy, že u nás byl ráno mínus jeden, tak co bych chtěla, že?
Dnes jsem hned ráno zamířila do baziliky Santa Maria Maggiore a prošla tak při svém putování Věčným městem první svatou branou Svatého roku v Římě. V bazilice jsem se zúčastnila mše svaté v boční kapli vlevo přímo u hlavního oltáře. Přestože karta poutníka Jubilejního roku, kterou je možné získat přes webové přihlášení, nabízí registraci do této baziliky, tak žádná registrace nebyla zapotřebí. Hlásala to cedule u vchodu do vymezeného prostoru k čekání. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla před osmou ráno, tak jsem v daném okamžiku vstupovala pouze já a dva mladí Asiaté. Všichni ale musí projít bezpečnostním rámem. V bazilice jsem si to užila. Pořádně jsem si ji prohlédla a myslela na všechny doma, blízké, přátele a tak vůbec. Třeba i na lidi, kteří to ani netuší.
NĚCO Z HISTORIE S VAZBOU NA NAŠI ZEMI Bazilika Santa Maria Maggiore je jeden z nejvýznamnějších kostelů v Římě. Stojí na severním okraji pahorku Esquili blízko hlavního nádraží Roma Termini. Byla postavena v letech 432-440, a i když byla v průběhu staletí dále zdobena a přestavována, zachovala se v původní podobě jako příklad starověké římské baziliky. Až dnes jsem se dozvěděla, že v tomto kostele roku 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, a tak je schválil a povolil jejich užívání. Středověký název „Panny Marie Sněžné“ vznikl z legendy, podle níž byl kostel postaven na místě, které se v srpnu pokrylo sněhem.
PŘEDPOVĚĎ POČASÍ NEVYŠLA V bazilice jsem pobyla celkem zhruba dvě hodiny. Když jse vyšla ven, doslova mne šokovalo ostré slunce a blankytně modré nebe. Proč? No protože dnes mělo být nejhorší počasí mého týdenního pobytu v Římě – s přívaly deště. Tak to se nekonalo. A já si na hotelu nechala sluneční brýle, že je dnes rozhodně nebudu potřebovat, ale zato jsem vláčela deštník. Zatáhlo se až zhruba o půl třetí a k večeru tedy sprchlo, abych nebyla nespravedlivá. Tak snad to ještě nepřijde třeba zítra… Teploměr mně v mobilu ukazoval dvacet stupňů a na sluníčku bylo jistě ještě víc. Chodím v letní bundě a pořád je mně horko. Někdo chodí v tričku, ale viděla jsem i hodně lidí v prošívaných bundách a nevypadali upoceně. asi přijeli z teplých krajin.
PO DVACETI LETECH VE VATIKÁNU Z baziliky Panny Marie Sněžné jsem s navigací v mobilu vyrazila do Vatikánu, kde jsem byla v dubnu před dvaceti lety na pohřbu Jana Pavla II. Navigace ukazovala, že je to tam něco přes čtyři kilometry. Po cestě jsem poznávala místa, kudy jsem šla včera a začínám se v centru města orientovat už i bez navigace. Opět jsem se ocitla u kostela sv. Kateřiny Sienské, kde byla i dnes adorace, tak jsem tam na chvilku spočinula. Jinak s mobilem v ruce tady jde snad téměř každý. Někdo telefonuje, fotí, poslouchá něco do sluchátek a jiný ho využívá stejně jako já k pohybu po městě. S papírovou mapou jsem asi nikoho nepotkala. Ostatně včera mně v informačním centru u Kolosea místo ní nabídli, že si mohu mapu stáhnout zdarma přes QR kód do mobilu. Všechno se mění. Do Vatikánu jsem se dostala bez bloudění. Čím jsem byla blíž Andělskému hradu, tak tím více lidí šlo se mnou. Ve Vatikánu byla fakt davy. Omkrla jsem, kde se budu hlásil se svým QR kódem, který jsem získala po registraci ke vstupu do svaté brány baziliky sv. Petra. Je to takový prosklený „likusák“ kousek od Andělského hradu. Dál půjde skupina nahlášených lidí s dobrovolníkem až ke svaté bráně. Na pointu jsou dřevěné kříže pro poutníky naděje, které nesou a za pochodu se modlí, zpívají. Je to vlastně taková malá pouť od toho pointu. Myslela jsem si, že mohu jít po přihlášení sama, ale to možné není, jak jsem dnes zjistila. Ono bylo v instrukcích, že se sejdeme na tom místě, ale nechála jsem proč a teď už to vím. U baziliky jsem si vyslechla hovor pár lidí z naší krásné země, že je tam nepustili protože nešli ve skupince. Holt když jsou nastavená nějaká pravidla, tak se musí kvůli pořádku dodržovat, protože jinak by tam byl chaos.
PIZZA A PROSECO Při zpáteční cestě jsem se zastavila v jedné restauraci u Panny Marie Sněžné, kde jsem si dala pizzu, Proseco a sklenici čestvě vymačkané šťávy z pomeranče. To vše za dvacet euro, což se mně zdá levnější než u nás doma. Obecně se mám dojem, že je u nás dráž než v Itálii. A to jsem jedla a pila v centru Říma, takže jinde bude zřejmě ještě levněji. Zítra mám v plánu projít svatou bránu v bazilice svatého Jana v Lateránu, tak potom zase zveřejním nějaké fotky a info pro ty, kdo budou mít zájem. Jo a dnes jsem nachodila 17 600 kroků, což je podle aplikace 9,6 kilometru.
V záchvatu cestovatelské horečky si několikrát do roka booknu nějaké ubytko a koupím letenku, a jak se blíží čas odletu, vyvrbí se v mém mozku myšlenky, že jsem se na to měla vykašlat a raději zůstat doma a nikam nejezdit. Stejně tomu bylo i nyní před mou cestou do Říma.
OBAVY Z CESTY Hotel jsem si našla už někdy v září, říjnu loňského roku a stejně to bylo s letenkou. Před odjezdem jsem měla hrůzu z milionu nejrůznějších věcí, které nemusely klapnout. Hlavou se mně honily myšlenky typu: Najdu to parkoviště v Bratislavě kdesi u letiska? A bude tam po páté ráno obsluha? Nebude tam fronta aut? Atd., atd… Stejně to bylo s hotelem, na který jsem v hodnocení nenašla jen samé pozitivní informace. Hlavně si mnoho lidí stěžovalo, že ho nemohli vůbec najít! A tak mnou zmítala před odjezdem hrůza, jak vše dopadne, jestli půjde v hotelu internet, nešoupnou mne někam do sklepa a najdu ho? A tak jsem čuměla na mapy.cz a otiskávala si do mozku cestu, jak pojedu na to odstavné parkoviště u letiště, jak potom jít v Římě k hotelu. No a všechno klaplo – díky Bohu a modlitbám mnohých kámošů i kmošek šlo vše jako po másle! Autem jsem nebloudila, chlapík mně hned otevřel bránu a po zaparkování hodil firemním autem na letiště. V Itálii jsem se na letišti, kde jsem nikdy nebyla, dostala do prvního busu, co jel od mé společnosti k nádraží Termini v Římě, protože i když tam čekalo asi 30 lidí přede mnou, tak to byly dvojice a rodiny, které se nechtěly rozdělit a v buse bylo jen jedno místo pro mne! Singl totiž moc lidí necestuje. Tak jsem byla na hotelu už před 13. hodinou a musela nakonec ještě chvilku čekat, než jsem mohla na pokoj.
JAK SE V ŘÍMĚ NEPO…T Cíl byl dnes jasný! Chtěla jsem zvládnout fontánu di Trevi, Forum Romanum, Koloseum a baziliku Panny Marie Sněžné, kde chci zítra projít svou první svatou bránu tady v Římě. A fakt jsem to stihla, kousek od kašny si dala špagety s pepřem a sýrem, což je údajně římská specialita a také jsem potom neodolala a koupila si picollo gelato, což byl obří kopec dvou druhů zmrzlin a byla vynikající. To jsem ale asi neměla dělat, nebo nepít studenou vodu po špagetách… Při cestě k Foru Romanu se mně daly do pohybu střeva a já myslela, že se mně stane to nejhorší a já se tam mezi těmi davy lidí po….u! Pořád jsem fotila krásné památky, které jsme míjela, ale nutkavé tlaky v zadní části těla mně do mozku vyslaly důrazný signál, abych se vyprdla na focení, nebo si prdnu do gatí a bude z toho pohroma. V hrůze jsem se zeptala jednoho kněze – vedoucího jakési německé skupiny, jestli neví, kde jsou toalety. A on, že ne, ale že byli právě táááám vzááádu za tou světelnou křižovatkou na kafe, kde si můžu dát za 1,5 euro kafe a jít tam na záchod. Poděkovala jsem mu a řekla, že bych klidně dala i pět euro a bez kafe! Hlavně, abych mohla tlaky ve střevech vypustit hodně rychle do záchodu. Chvílemi jsem si musela zkřížit nohy a držet se, aby svěrač vydržel nápory z útrob mého těla. Hlavou mně letělo leccos: Jak půjdu zpět přes půl centra Říma s hnědou náloží v kalhotech? Skočit tam k té zdi a vypustit to tam? To nemůžu! Ty lidi by mne hned natočili na mobily a ještě dnes by z toho byl virál… DNEŠEK A DALŠÍ PLÁNY Nakonec jsem fakt použila jednu restauraci a katastrofa se nestala! Když jsem potom kráčela už lehce ke Koloseu, tak jsem míjela u informací toalety. To už mně ale bylo hej! Potom jsem stihla i nafotit baziliku Panny Marie Sněžné a mši svatou v salesiánském kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova kousek od nádraží Termini, kde působí už šest let misionář P. Pavel Ženíšek, kterému přátelé říkají Gambi. Máme se setkat ve středu a věřím, že z tohoto bude pěkný článek do Katolického týdeníku. Plánů mám spoustu! Ve středu budu s kámoškou, se kterou mne vlastně v roce 2000 spojila cesta na Sicílii se zastávkou v Římě. O pět let později jsem u ní spala, když jsem pro Deník dokumentovala pohřeb papeže Jana Pavla II. Tak a valím spát, abych si toho Říma užila! A pokud by to někoho zajímalo, tak dnes nepršelo. Spadlo jen pár kapek, kvůli kterým jsem ani nevytahovala deštník z tašky. Tož tak! Hlavně se z toho všeho nepos…t!
Do Říma jsem poprvé s manželem a starším synem vyrazila v roce 1995. Vlastně to pro nás bylo jen místo přestupu při cestě na Sicílii. Putovali jsme tehdy vlakem, který nás tam i zpět všechny z Vídně vyšel i s trajektem na nějakou stovku – plus – mínus deset korun… No necestujte za ty prachy, že? Naše cesta vlakem byla téměř zadarmo díky tomu, že byl můj muž zaměstnancem Českých drah a my měli režijní průkazy, na které jsme mohli čerpat v některých státních vlacích i cesty do zahraničí, tak jsme toho ty roky hojně využívali. Dojeli jsme vlakem a poté trajektem na řecký ostrov Corfu, projeli jsme nejen celou Itálii, ale také Sardínii atd., atd… Dnes už takto možné cestovat vlakem za pár kaček nejde. A tak jsme jeli, i když jsme neměli zajištěné ubytování, protože internet jsme tehdy ještě fakt nepoužívali. V té době jsem také ještě neměla ani tušení, že se mně už o tři roky později splní můj životní sen a stanu se redaktorkou týdeníku. Pamatuji si, jak jsme vystoupili na Sicílii v Taormině a manžel mne poslal do hospody sehnat ubytování. Byla to taková malá typická hospůdka, ve které seděli jen chlapi – praví Siciliáni a ani jedna žena, takže přestali mluvit a civěli na mne. A já na ně spustila jedinou italskou větu, kterou jsem se nabičovala před odjezdem: „Prego! Uno camera per tre persona.“ No a zvedl se jeden chlap, později jsem se dozvěděla, že je to stavební inženýr, který nás ubytoval ve své vile, kde z části pronajímal krásný apartmán včetně kuchyně. Byla to haluz jak sviňa. Bydleli jsme tehdy přímo pod Etnou.
JUBILEJNÍ ROK 2000 Podruhé jsem se v Římě ocitla v roce 2000, kdy jsme zde měli opět celodenní zastávku při cestě na Liparské ostrovy – konkrétně na ostrov Vulcano. Tentokrát jsme jeli vlakem čtyři včetně mladšího syna Filipa. Na Vulcanu jsme měli zajištěné ubytování, protože jsme si to tam omrkli s manželem rok předem sami, kdy jsme tam navštívili nejen Vulcano, ale také Lipari a Stromboli. Ubytování jsme měli hodně na punk – spali jsme jen pod celtou, kterou jsme natáhli mezi dva stromy. Však na Vulcanu bylo termální moře, tak tam jsme se vykoupali solidně a teplo tam bylo krásně i v noci. Netuším, jestli by to bylo možné nyní. V té době totiž bahnité jezírko ještě na Vulcanu nebylo oplocené, jak v roce 2002, když jsem tam zavítala díky poutnímu zájezdu s P. Červenkou Tehdy jsme projeli celou Itálii, Sicílii i Maltu a ostrov Gozo. Přátelé, tento poutní zájezd mne v roce 2002 vyšel na pouhých 14 000 Kč. To už se asi nikdy nebude opakovat, abych toho tolik viděla za tak málo peněz.
ŘÍM V ROCE 2005 S POHŘBEM PAPEŽE JANA PAVLA II. Zpět ale do Říma, kam jsem naposledy vyrazila v dubnu roku 2005, abych dokumentovala pohřeb Jana Pavla II. Opět jsem jela asi za dvacet korun vlakem. První rozhovory vznikaly už ve vlaku. Z římského hlavního nádraží Termini se potom valil dav přímo k bazilice sv. Petra, kde bylo tělo papeže vystavené. Nešlo proto zabloudit. Akreditace probíhala jen faxem a mně se nepodařilo předem akreditovat. Tehdejší Deník, pro který jsem psala, mně napsal v angličtině potvrzení, že jsem novinářka a jedu tam dělat reportáž z pohřbu. S tímto papírem se mně podařilo zařadit do fronty čekajících až přímo u baziliky a u katafalku s papežem jsem byla snad za necelé tři hodiny, zatímco obyčejní smrtelníci čekali i čtyřiadvacet hodin. Na zádech jsem měla v batohu počítač, spacák a na krku zrcadlovku jen s jedním objektivem. Takový hodně dobrý středák od Canonu to byl, ale jen první řada zrcadlovky – Canon 300D, takže fakt žádná hitparáda. Přesto se mně s tím podařilo udělat pěkné fotky a zvládla jsem z jedné kavárny vše průběžně odesílat do redakce. Tehdy jsem vše kopírovala ještě na diskety!!! No pravěk to byl… Ale zvládla jsem to a to se počítá!!! Před bazilikou mně nakonec udělal dvě fotky jeden z dobrovolníků, který čekajícím v dlouhatánské řadě nabízeli vodu. Můj hlavní cíl byl udělat dobré fotky a z nich poskládat celou stranu fotoreportáž, což se podařilo. Zázemí mně tehdy dělala kámoška Blanka z Blatnice, se kterou jsem se díky jejím rodičům v Římě setkala poprvé v roce 2000 při cestě na Liparské ostrovy. Daly jsme si na baru kafe, pokecaly a mnohem více se potom skamarádily při tom pohřbu, kdy jsem u ní nějakou noc spala. No a od té doby jsme fakt hodně dobré kámošky.
CESTA DO ŘÍMA V ROCE 2025 A proč to všechno píšu? No protože příští týden odlétám do Říma a bude to návrat do Věčného města po dvaceti letech! Jak já se těším! Jen se modlím, abych neonemocněla a všechno klaplo, jak má klapnout! Tentokrát tam budu spát osm nocí v hotelu, který jsem si objednala už v říjnu přes booking. Až dnes jsem zjistila, že jsem byla v Římě zatím vždy v roce s pětkou na konci a jednou dokonce v jubilejním roce 2 000. Tentokrát si to chci užít úplně jinak. Jak? No prostě žádná hoňka, ale nasávání atmosféry města, ochutnání italských specialit na místech, kde „to“ dělají fakt dobře, fotit a prostě se jen tak flákat… Ne, doopravdy nechci jet s žádným zájezdem a poslouchat povely průvodce, kdy, kde, v kolik musíme být, abychom všechno stihli za dva, tři dny… Cestu tam a zpět nepočítám, protože ten den je obyčejně solidně zabitý samotnou cestou na místo…
Dnešek jsem si chtěla užít, protože je mým posledním dnem v Dolomitech. Ještě večer jsem ale nevěděla, co budu dělat, protože na dnešek nebyla žádná skvělá předpověď počasí. Když jsem se ale ráno probudila, tak venku svítilo slunko. Nebylo co řešit. Rozhodnutí, že si ještě jednou zajedu užít Lago di Braies, bylo dílem okamžiku. Nasnídala jsem se, hupla do auta a vyrazila. Na místě jsem byla v 8.40 a přede mnou byly tři hodiny pouhého flákání se u jezera. Pár cvaků jsem sice udělala, ale dnes jsem nejela fotit, ale jen si „to“ užít! Když jsem přijela, bylo nad jezerem krásně modré nebe. Hned jsem udělala pár fotek a šla si na „svou“ lavičku, kterou jsem si užívala už posledně. Tehdy jsem ale oběhla celé jezero a cvakala jako divá. Dnes ne! Sedla jsem si, koukala na tu nádhernou přírodu, meditovala a prostě si to všechno na plné pecky užívala s vědomím, že si sem prostě už nezajedu. Proč? No prostě to vím. Je tady nádherná příroda, ale na světě je tolik nádherných míst, na kterých jsem ještě nebyla a to i v České republice. A to nemluvím o horách a jezerech v sousedním Rakousku.
SENIOŘI, KAM SE PODÍVÁŠ Jak jsem si tak užívala pohled na jezero a okolní přírodu, nešlo nevšímat si těch, kdo přicházeli a zase odcházeli. Převažovali starší senioři. Třeba takový autobus seniorů 75+ z Francie. Ti si na jednu lavičku kousek ode mne dovlekli obří plastovou chladničku. Bylo mně jasné, že tam mají nějaké dobroty. Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že po deváté ráno začnou z chlaďáku vytahovat láhve vína – no i nějaké nealko tam bylo a něco malého na zub. To mně připomnělo včerejšek, kdy jsem sjížděla autem z hor, tak jsem na jednom parkovišti u silnice viděla autobus – z jedné strany k přírodě seděli u tzv. našich pivních setů senioři a cpali se něčím dobrým a z druhé strany jeden účastník zájezdu u skládacího stolu v lavoru zrovna umýval nádobí. Jsem si říkala, jak jsou ti důchodci nejen u nás vynalézaví a někteří si umí užívat život i v hodně pokročílém věku.
CVRKOT U JEZERA Další část návštěvníků tvořily rodiny s malými dětmi – hodně malými a také pejskaři. K vodě dnes přišli fakt nejrůznější čtyřnozí krasavci a bylo zajímavé sledovat, jak má i každý pes úplně jinou povahu. No mazec sledovat ten cvrkot. Ihned po svém příjezdu jsem udělala za chůze také tři cvaky novomanželského páru z Asie, který se tam fotil. Novomanželé se u jezera většinou fotí ve všední dny brzy ráno, a když má člověk čas, tak je také zajímavé sledovat kolegu fotografa, co s nimi vymýšlí, do čeho je tlačí, do čeho se ještě nechají zatlačit… NA SVĚTLE HODNĚ ZÁLEŽÍ A ještě jeden postřeh od jezera, co se týká fotek. Poprvé jsem ho fotila, když bylo úplně šedivo a dnes modré nebe nad hlavou. Ale pozor! Modré nebe bylo zhruba jen hodinu. Jak se totiž posouvalo slunce, tak modrá obloha logicky bledla – v tom sledovaném úhlu pohledu. Potom se na obloze navíc objevila temně šedivá mračna. Tak jsem si říkala, že pokud by tam někdo jel fotit i za pěkného počasí, musí být u jezera brzy ráno. Podle mne tak v 7 hodin, aby případně stačil všechny různé úhly pohledů na jezero oběhat. Stejně tak ty svatby tam prostě musí být brzy, protože dobré světlo je jinak rychle pryč, i když svítí slunce. S tím sluncem je dobré světlo ještě možná mnohem horší a rychleji pryč. Když nebylo modré nebe a slunce, tak měla voda v jezeře krásně tyrkysovou barvu. Za slunce a modré oblohy byla voda spíše průzračná…
VYPLATÍ SE PŘIVSTAT Když jsem odjížděla okolo půl dvanácté, tak jsem zjistila, že je dobré tam být tak brzy i kvůli parkování, protože parkoviště č. 4, které je neblíže jezeru, bylo už úplně plné. Pod ním je 3, což také není daleko, ale 2 a 1 jsou už dost daleko pro takové lenochy, jako jsem já. Vzhledem k tomu, že jsem tady poslední den, tak jsem si ho chtěla udělat hezký se vším všudy.
KULINÁŘSKÝ ZÁŽITEK – NEBE V PUSE! Rozhodla jsem se, že znovu zamířím do restaurace Rienz, kde jsem byla včera. Přestože je pondělí a tedy pracovní den, tak restaurace byla zase plná! A hádejte koho? Seniorů na kolech! A zase byli všeho věku a všech postav – tencí i tlustí. Po včerejším úspěchu vynikající polévky jsem si ji dnes objednala znovu. Prý to byl bramborový krém s krutonky chleba, slaniny a posypané čerstvými bylinkami. Nevěřili byste, jak z tak jednoduchých surovin může mistr kuchař připravit něco tak vynikajícího, kdy jsem si už včera říkala, že to šlo rovnou do ledvin, jak prohlašoval Kája Mařík. Dnes jsem si prozíravě nedala hlavní jídlo, protože včera toho bylo tolik, a tak syté, že jsem ani vše nesnědla. Dala jsem si další teplý předkrm – domácí těstoviny plněné špenátem a sýrem, posypané parmezánem a opraženými, drcenými lískovými oříšky. To byla dobrota! A jako sladká tečka následoval na závěr teplý štrůdl s kopečkem vanilkové zmrzliny, jahodami a borůvkami. Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedla. To těsto jakoby bylo třené – vláčné, vlahé, žádná sušina či lístové těsto. Jablíčka nebyla nastrouhaná, ale byly to malé plátky. Jak říkám – dobrota a k tomu cappuccino – všechno šlo také rovnou do ledvin! No a můžu balit. Natankovat už jsem stihla – bezmála dvě eura za litr, ale auto říká, že mám dojezd přes 800 kilometrů, tak hlavně ať už jsem doma bez havárky – bez poruchy – bez pokuty. Za oknem právě prší, tak jsem ráda, co jsem dnes zvládla. A úplná poznámka na závěr.
PARKOVÁNÍ A VÝHODA KARTY MOBILITY Tady se musí téměř všude platit parkování. Blbé je, když člověk dostane onu kartičku mobility, se kterou může jezdit tady po severu autobusy i vlaky zdarma. Pokud je ale ubytovaný například dva kilometry od vlaku, tak už je to zase větší komplikace kombinovat a synchronizovat busy s odjezdy a příjezdy vlaků. To byl také důvod, proč jsem si všude jezdila autem a vlastně bezva kartičku mobility vůbec nevyužila. Mnohokrát jsem si za ten týden tady říkala, že to auto mně dávalo svobodu být tam, kde jsem chtěla být. V Toblachu je například u vlakového nádraží napsané, že z rozhodnutí obecního zastupitelstva se tam může parkovat maximálně 3 hodiny. Paní v íčku mně sice řekla, že když tam bude stát auto jeden den (ne noc), pokud bych si chtěla zajet vlakem do Bolzana, jak jsem měla jeden den v plánu, takže je to prý v pohodě. Já jsem to ale nechtěla riskovat. Pro představu trvá cesta vlakem do Bolzana dvě hodiny a dvě hodiny zpět, že… Takže tam člověk musí jet brzy ráno a vrátit se večer ne-li v noci, aby něco viděl. Nerada bych potom vystoupila na nádraží a auto bylo odtáhnuté nebo bych musela platit pokutu. Proč to ale říkám? Paní v íčku mně vůbec neřekla, že mohu zcela zdarma a neomezeně parkovat o pár desítek metrů dál u Domu v přírodním parku, kde se nachází například také Mahlerův sál a restaurace. Tak radím těm, kdo sem pojedou, že tady se může zdarma parkovat a vlak je za rohem.
Nevěřili byste tomu, ale je to tak! Dnes jsem znovu vyrazila do hor, abych ulovila snímky 3 Zinnen. Proč, když jsem se zařekla, že do výšky 2 330 metrů už rozhodně pěšky dusat nebudu? No protože jsem tak trošku asi magor a ty fotky jsem fakt chtěla. Navíc podle předpovědi meteorologů mělo na severu Itálie téměř celou neděli svítit slunce a déšť měl spadnout jen na pět procent. No tak jsem to zkusila! Je fakt, že jsem v hloubi duše doufala, že možná v neděli otevřou mýtné, já zaplatím třicet euro a vyvezu si zadek až do průsmyku ve výšce 2 330 metrů nad mořem a zbylé zhruba dva a půl kilometru dojdu už s téměř žádným převýšením pěšky. To jsem se ale škaredě přepočítal. Kruháč ve směru nahoru měl opět ceduli se zákazem vjezdu, takže nezbývalo než jít po svých, takže jsou ty fotky docela draze vykoupené… Brzy ráno jsem ale vůbec netušila, jestli se do hor mám vůbec vydat, protože dole v údolí byla mlha, že hory nebyly vůbec vidět. Nakonec jsem ale vyrazila a na parkovišti, odkud se vyráželo, jsem byla krátce po sedmé hodině. Moje auto bylo v tom okamžiku na parkovišti první. Jak jinak, že? Jsem prostě v těchto věcech blázen… Měla jsem ale štěstí, protože hned za kruháčem jsem si stopla dva mladé kluky z Polska, kteří mne posunuli blíže k horám a vysadili na druhém parkovišti u jezera. Dál museli pěšky i oni. Na prvních fotkách vidíte, že nejdříve to na azuro vůbec nevypadalo, ale jak jsem stoupala výš a výš, tak se slunce prodralo a přišla nádherná podívaná, kdy jsem zjistila, že předevčírem jsem ve špatném počasí neměla ani tušení, jak nádhernou krajinou kráčím, protožem jsem z ní nic neviděla… Dnes se mně ale šlo po silnici úžasně! Hnalo mne nahoru určitě i to úžasné počasí, které se pomaličku rozbalovalo, jak začalo ubývat mlhy a prodírat se slunce. Navíc jsem tu cestu už znala, takže se šlo líp. Když jsem dorazila nahoru, téměř nikdo tam nebyl. Dnes už jsem věděla, že i když bude dobrá viditelnost, tak od chaty Rifugio Auronzo 3 Zinnen nevyfotím, že musím jít dál zhruba dva a půl kilometru. Na nohách jsem měla tentokrát sice pohorky, ale moc mne ani dnes nepotěšilo, když se pěkná betelná cesta v jednom místě zase změnila v úzký chodníček pokrytý namrzlým sněhem. Zase jsem našlapovala hodně opatrně. Poté se ale cesta rozšířila, já minula kapličku Panny Marie a dorazila k dřevěné chatě, která byla také zavřená, jako zatím v těchto výškách vše. No a dál už se šlo jen sněhem a muselo se jít úzkou stezkou i do takového kopce a překonat po tom sněhu průsmyk. No a netušila jsem, co by mne čekalo za průsmykem, takže jsem se k focení toho hlavního z nejlepšího pohledu nedostala. U oné dřevěné chaty mně ale jedni mladí německy mluvící lidé řekli, že stojím u 3 Zinnen, ale zezadu. Nejsem si jistá, jestli je to pravda, tak budu ráda když mně někdo dá vědět, jak to vlastně je. Přiznám se bez mučení, že jsem prostě neměla odvahu pokračovat dál, protože únavou už jsem si nebyla svýma roky opotřebovanýma nohama prostě jistá. Když jsem se potom vracela, tak jsem toho měla dost a byla jsem nakonec ráda, že jsem nepokračovala. Děkovala jsem Bohu, že mně v tom okamžiku rozhodování, jestli pokračovat v cestě, ráčil zachovat rozum a já to otočila. Vždyť na nějaké fotce svět nestojí. Ostatně jich je už stejně plný internet a já si tam svou nerozvážností nechtěla způsobit nějaký problém. Jak už jsem zmínila, stejně jsem toho měla i dnes plné kecky, ale vůbec se to nedá srovnat s tím, jak jsem si nahorui kráčela v nevhodných polobotkách a riflích. Dnes jsem si oblékla elastické třičtvrťáky a hned se lépe šlapalo. Při cestě zpět jsem měla štěstí u Lago Antorno, kde u cesty stálo otevřené auto s českou poznávací značkou. Tak jsem hned strčila hlavu dovnitř s prosbou, jestli jedou dolů. Jeli! Tak druhý dotaz byl, jestli by mne vzali k prvnímu parkovišti, kde mám auto. A tito mladí lidé byli velmi ochotní. Slečna ze Slovenska skočila do zadní části auta, i když tam neměli sedačky, a mne nechala sedět vpředu. No zlatí lidé! Ušetřili stařence dobré dva kilometry, zač jsem ji ještě teď nesmírně vděčná! Při cestě zpět jsem se ještě zastavila u Lago di Misurina. Jen tak na mrk. Udělalo to na mne dojem poklidného lázeňského městečka. A potom jsem frčela na zasloužený oběd do doporučené restaurace Rietz v Toblachu. Vaří tam fakt výborně! Mňam! No a dnešek jsem zakončila na mši svaté v Toblachu, kde jsem s italsky mluvícímí obyvateli oslavila Nejsvětější Trojici.
Hurá! Podařilo se! Mise je splněna! Hlavním cílem mé návštěvy Dolomit bylo nafotit Lago di Braies, což se mně dnes podařilo a mám z těch fotek fakt velkou radost! Jasně, zase to nebylo jen tak…
Netušila jsem, jak je jezero položené, jaké tam budou světelné podmínky. Každopádně meteorologové dnes předpovídali, že od deseti hodin dopoledne bude pršet. Zadala jsem proto buzení před šestou. Jakmile začal mobil drnčet a já vykoukla z okna, tak jsem chvilku sama se sebou zase bojovala, jestli nezalézt do postele, protože světlo bylo docela hrůza a děs. Nakonec jsem si ale vzpomněla na svého švagra Bernda, který procestoval kus světa, že když už je člověk na dovolené, nemůže ležet v posteli, ale musí co nejvíce využít všechen čas, aby toho co nejvíce viděl, protože ležet v pelechu může doma. Tak jsem dala na jeho staré dobré rady a vyrazila k jezeru, které jsem obdivovala v seriálu Na krok od nebe. A už mohu říct, že jsem udělala moc dobře, protože jsem přijela na úplně prázdné parkoviště a okolo jezera se pohybovali doopravdy jen jednotlivci. Zaregistrovala jsem ale nevěstu s ženichem, kteří se sem tak brzy přijeli vyfotit. Mám jich na pár fotkách ale jen tak krapet z dálky. Mne lákalo jezero, a tak jsem vyrazila po jeho břehu. Bez zbytečného spěchu s hromadou zastávek na focení a v jednom místě, kde byla WC, tak se zastávkou i tam, jsem jezero obešla za dvě hodiny. Potom jsem posnídala na jedné lavičce u východu, užila si další hodiny a zamířila zpět na parkoviště. O půl desáté přijel první zájezd školáků a potom už se turisté začali brutálně valit, ale to já jsem už odjížděla zpět. Nyní je krajina z velké části pokrytá mlhou a drobně s přestávkami prší. Tentokrát se předpověď vyplnila měrou vrchovatou a já jsem moc ráda, že jsem vyrazila fotit hned ráno. Tak pokud máte chuť, pokochejte se a absolvujte prostřednictvím mých fotek alespoň virtuální procházku okolo jezera. A ještě něco musím připomenout. Rodina mně letos ke kulatým narozeninám věnovala můj první iPhone. Prý, abych už nemusela s sebou tahat těžký foťák s objektivy. No já ho zatím dál tahám, ale dnes jsem využila skvěle i mobil. Posloužil mně k širokoúhlým záběrům, protože to největší šíro leží doma u PC, protože jsem myslala, že mi budou stačit objektivy, co jsem vlekla s sebou. A to šíro by se tedy dnes fakt hodilo. Skvěle ale posloužil nový mobil i k videím a živým fotkám. Takže jsem s velkou vděčností myslela na staršího syna Johnyho, který ten dárek vymyslel, ale i na všechny, kdo na něj přispěli. Sice jsem nebyla nejdříve nadšená, že se budu muset učit ovládat novou techniku, ale mobil je fakt svělej! Jinak za tři hodiny parkování jsem zaplatila 10 euro. Vyfotila jsem pro všechny návštěvníky mého webu i ceník komplet, protože je moc zajímavý. Tak mrkněte. Končím, protože ještě valím ven na procházku – kapky – nekapky (deště) se projdu, i když už bez focení. Toho bylo ostatně dnes až moc. Užívejte si každý den naplno, protože nikdy nevíme, co bude zítra. Já dnes celý den Bohu děkovala, že tady mohu být, nohy slouží, vidím a fototechniku i se svačinou zatím unesu na zádech. Moc dobře vím, že to vůbec nemusí být samozřejmost…
Už je to dlouhých šestnáct let, co mne oslovil tehdejší tým velocipedisty Josefa Zimovčáka, abych se stala součástí jejich výpravy a dělala PR tomuto borci z Veselí nad Moravou, který trať Gira zdolávala před závodním pelotonem vždy s jednodenním předstihem. Po dlouhých šestnácti letech zde zveřejňuji kolekci fotografií nejlepších snímků, na kterých je znovu a znovu Josef Zimovčák na svém kostitřasu. Pokud by se někdo divil, že je všude Pepa, tak se nedivte, protože ten mne tehdy „najal“ , abych mu dělala reklamu ve všech možných novinách… Níže proto zveřejním i texty, které jsem tehdy napsala pro různá média, jak jsem vše viděla z doprovodného vozu..
Na tratiGiro d´Italia v roce 2006 těsně před startem
Včerejší noc prožili členové týmu Josefa Zimovčáka, osminásobného mistra světa v jízdě na vysokém kole, za volantem až po střechu zaplněných automobilů zavazadly, jídlem, pitím a samozřejmě koly. Někteří řidiči přiznali, že kvůli spánkovému deficitu, zažívali v silném provozu kruté chvíle. Po necelých jedenadvaceti hodinách cesty výprava dorazila do města prvního noclehu belgického Namuru. Dnes Zimovčáka čeká start zahajovací časovky ve městě Seraing. To je od místa ubytování vzdáleno necelých šedesát kilometrů.
„Profesionálové úvodní šestikilometrovou časovku s desetiprocentním stoupáním na druhém kilometru pojedou o den později. Já ji budu muset absolvovat se spolujezdci za plného provozu,“ upozornil Zimovčák. Velocipedista se cítí v pohodě, ale je z něj cítit předstartovní napětí.
Zatímco ostatní snídali, Pepa si první den dal na parkovišti pár kliků
V Belgii včera panovalo slunečné, téměř letní počasí, které mu vyhovuje. „Je úžasné, že se po šestadvaceti letech, které utekly od mého posledního velkého závodu, mohu zase dostat do centra dění a opět prožívat fantastickou atmosféru. Už se těším až vyrazíme na trať,“ svěřila se několikanásobná medailistka z mistrovství světa v dráhové cyklistice Iva Zajíčková. Odvážná osmapadesátiletá žena je součástí týmu, který bude Zimovčáka při jednotlivých etapách provázet v sedle kola.
Zimovčáka vítají prázdné ochozy, do cíle ho žene pouze silná vůle
NAMUR – Rozkvetlé sakury, pasoucí se krávy, sluníčko, ale i kapky deště tvořily kulisu úvodním čtyřem etapám cyklistického závodu Giro d´Italia na území Belgie. V těchto hodinách je ale pro velocipedistu Josefa Zimovčáka již vše jinak. Zatímco profesionální jezdci teprve dnes absolvují čtvrtou etapu, on ji má již za sebou a čeká ho volný den. Volný je ale pouze v uvozovkách, protože se již v noci celý tým musel přesunout do Itálie, kde závod pokračuje.
Dojezd do cílé prologu s prázdnou tribunou v Seraignu
„Předem jsem si dal za cíl, že Belgie bude jakýmsi pomyslným testem mé výkonnosti. Úvodní etapy napověděly, že to nebude jednoduché, jako tomu bylo na počátku Tour de France, kde se nejdříve jezdilo po rovinách. Tady se krajina vlnila hned nahoru a dolů. Itálie bude samozřejmě ještě těžší. Přesto věřím, že tento náročný projekt zvládnu. Cítím formu,“ uvedl několikanásobný mistr světa v jízdě na vysokém kole. Dvousetkilometrové etapy jezdí reprezentant Veselí nad Moravou na replice historického kola průměrnou rychlostí něco málo přes dvacet kilometrů. Z kopce ale dokáže svištět i padesátkou. Podle profilu trati střídá různě velká kola. Velocipedista se zatím drží bez zdravotních problémů. V pohodě je i dalších pět doprovodných cyklistů včetně osmapadesátileté Ivy Zajíčkové. Podle Zimovčáka jde o famózní dámu, které se dokonce podařilo udělat si nový osobní rekord. „Až do soboty jsem v jednom dnu ujela maximálně sto šedesát kilometrů. Od soboty mám na své kontě sto devadesát sedm a o den později dokonce něco málo přes dvě stovky,“ uvedla několikanásobná vicemistryně světa v rychlostní cyklistice. Iva Zajíčková je ale realistka a míní, že všechny etapy po Pepově boku nezvládne. Velké obavy má především ze stoupání v Dolomitech.
Dojezd časovky 3. etapy v Namuru
Zimovčáka zastavila trať F1 a přesun do Itálie zbrzdil déšť
Déšť, déšť a zase déšť, tak vypadal přesun karavany Josefa Zimovčáka při nočním přejezdu z Belgie na území Itálie. Počasí zapříčinilo několikahodinové zpoždění.
Zamčená brána belgického okruhu F1 Zimovčáka zastavila jen na pár okamžiků.
„Vytrvale pršelo, proto jsme z bezpečnostních důvodů rozhodli, že si dáme několikahodinovou pauzu na jednom z francouzských parkovišť,“ uvedl důvod zdržení Zimovčák. Včera ještě mohl jezdec na vysokém kole odpočívat a klid skutečně potřeboval. Velocipedista připustil, že poslední etapa na území Belgie byla tvrdá. „Třičtvrtiny trati, která neustále klesala a pak zase stoupala, jsme bojovali se silným protivítrem a ostrými poryvy. „Pro pana Zimovčáka, který má na nejvyšším kole hlavu ve výšce více než dva a půl metru, to muselo být obzvlášť těžké. Musel zvládnout více než tři sta metrová převýšení. Kdybych to měl přirovnat k terénu doma, tak to byla taková naše Vysočina,“ uvedl člen cyklistického doprovodu Jiří Kaláb z Brna. O obtížnosti vypovídala skutečnost, že Zimovčák musel sedmadvacetkrát měnit kolo. Celkovou trasu v délce 193 kilometrů přitom dokázal v náročném terénu ujet průměrnou rychlostí 18,2 kilometru. „Nějaké krize si nepřipouštím. Jsem zticha a šlapu, protože je mi jasné, že jsem to sám chtěl,“ řekl borec, který chce po loňské Tour de France letos pokořit i druhý nejslavnější cyklistický závod Giro d´Italia. K úspěšnému zvládnutí už učinil první krůčky. Při pondělní etapě vedoucí z Wanze do Hottonu přitom jezdce na okamžik zastavila zavřená brána belgického okruhu F1 v městečku Spa. Právě tudy totiž včera prosvištěli profesionální cyklisté. V době, kdy k okruhu s jednodenním předstihem dorazil Zimovčák, na trati trénovali cestovní vozy. Řetěz na bráně ale borce nezastavil. Zmíněný úsek objel s doprovodným týmem přes kopec. „Hluboce před Pepou smekám. Je obdivuhodné, co v úvodních čtyřech etapách předvedl,“ řekla vicemistryně světa v rychlostní cyklistice Iva Zajíčková. Dnes Zimovčák pojede osmatřicetikilometrovou časovku a další dny pak budou následovat etapy s dávkami nad hranicí dvou set kilometrů.
Josef Zimovčák včera projel San Marinem
SAN MARINO – Ulicemi San Marina včera proudili turisté, lidé posedávali v kavárnách, popíjeli kávu a obchůdky se v klikatých uličkách probíraly z ospalého rána. Nikdo netušil, že se jen o pár stovek metrů níž na replice historického kola vzhůru šplhá Josef Zimovčák.
Tady peloton 12. května 2006 projíždí San Marinem
Najednou se se svým doprovodem objevil u brány svatého Františka. U policisty řídícího dopravu elegantně seskočil, nasedl na větší kolo a bez jakéhokoliv zdržování začal sjíždět dolů. Na společné fotografování nebyl čas. Včera totiž zdolával nejdelší etapu letošního cyklistického závodu Gira d´Italia, která měřila 236 kilometrů. Do cíle borci z Veselí nad Moravou zbývalo ještě téměř dvě sta kilometrů. Druhou nejdelší trať letošního závodu Gira přitom zdolal o den dříve, kdy jel z Busseto do Forli 227 kilometrů. V Rio Saliceto na Zimovčáka čekalo překvapení. U silnice stáli Veselané, kteří Pepu vítali s českou vlajkou a nápisem v italštině: Kdo není slepý, vidí velkého českého šampióna Josefa Zimovčáka. PEPO DO TOHO! „Jsme tady na návštěvě v družebním městě Crespellano. Nemohli jsme si nechat ujít, abychom Pepu nepovzbudili. Vždyť je členem našeho Veselského klubu nezávislých cyklistů,“ řekl za čtyřčlennou výpravu prezident klubu Jaroslav Miklenda. Ovace si nenechala ujít ani Italka Irena Pasagrande, před jejímž domem se neplánované setkání uskutečnilo. Ani na okamžik nezaváhala, natrhala kytky a předala je jezdci v růžovém dresu. „Přestože mám dnes narozeniny a květiny bych měla dostat já, daruji vám je coby vyjádření obdivu,“ řekla vitální šestasedmdesátiletá dáma. Dnes Josefa Zimovčáka, který se zatím cítí v pohodě, čeká osmá etapa v délce 171 kilometrů.
Zimovčák: Člověk má v sobě skryté rezervy
Josef Zimovčák má za sebou deset etap legendárního závodu Giro d´Italia. První čtyři se přitom jely na území Belgie a další pak již v Itálii. Jezdec na vysokém kole musí celkem absolvovat jedenadvacet etap. Na trati již bojoval s prvními většími kopci, silným protivítrem i únavou.
Josef Zimovčák bojuje na trati legendárního závodu Giro d´Italia s vítrem, kopci i únavou.
Máte za sebou deset etap a dalších jedenáct vás čeká. Dalo by se říct, že jste v polovině závodu. Můžete už porovnat Giro d´Italia s loňskou Tour de France.
Myslím si, že Giro teď teprve začne, protože nás to nejhorší čeká. Každá etapa, která se jede, nás přibližuje k cíli v Milánu. Je to rozhodně těžký závod. Máme za sebou kopce, na kterých nás čekalo převýšení osmnáct až dvacet procent. Byla tam místa, kdy jsem musel slézt z kola a tlačit. Mám pocit, že loňská Tour de France nebyla zpočátku tak těžká, jako letošní Giro. Stoupání nebyla tak strmá jako jsou tady, ale Francie byla náročná samozřejmě také.
Slyšela jsem od spolujezdců, že byste kopce vyjel, kdyby to bylo technicky možné. Replika historického kola ale údajně na povrchu podkluzovala a některé úseky se prostě vyšlapat v sedle nedaly. Je to pravda?
Je to tak. Šlapal jsem, ale kolo se protáčelo a nejelo nahoru. Byl jsem přinucen sesednout ne z fyzických, ale z technických důvodů. Vždy chci totiž jet tak dlouho, jak jen je to možné. Je mi jasné, že když z kola sesednu, tak se značně zpomalím. Pěšky mohu jít a tlačit dvacetikilové kolo rychlostí jen tak čtyři kilometry za hodinu a budu pak velmi unavený.
Cyklisté, kteří vás na trati doprovázejí, tvrdí, že jste etapu od etapy v lepší kondici. To je docela nepochopitelné. Cítíte to tak také?
Určitě ne. Spíš začíná fungovat připravenost a regenerace. Svým způsobem jsem se na tento cyklistický závod připravoval mnoho let. Praktický celý život.
Teď jste řekl sám, že začíná fungovat regenerace, jak je to možné, když na ni máte velmi málo času a mnohdy spíte jen pár hodin.
Kapacita lidí je nekonečná. Člověk má v sobě skryté rezervy a ani by netušil, kolik je ze sebe schopen vydat energie. Hodně jsou důležité schopnosti jednotlivce. Já mám štěstí, že se mé tělo rychle regeneruje a obnovuje síly. Je pravda, že tady někdy spíme jen čtyři až pět hodin, protože na dlouhé úseky musíme vyrážet velmi brzy ráno a dojíždíme do cíle za tmy. K tomu je nutné přičíst čas nutný na přejezd do místa ubytování, masáž a jídlo. Do postele se pak dostaneme třeba po půlnoci a ráno musíme zase v pět hodin ráno vstávat. Jak již jsem ale řekl, vše je o vytrénovaném organismu. Giro trvá tři týdny a věřím tomu, že kdyby bylo o týden déle, tak už by se nasazení nezvládlo. Dnes už například vím, že jsem po prvních devíti etapách zhubl dvě kila. Máme sebou totiž váhu. Je to jasný důkaz toho, že za dvanáct až čtrnáct hodin v sedle kola tělo nějakou energii vydá.
Zažil jste na závodě Giro nějaké dramatické okamžiky? Přišla krize?
Krize zatím ani ne. Jsou ale dny, kdy jsem strašně unavený a mám obavy, co bude ráno, jestli člověk bude schopný vše vydržet, zda vystoupám kopec. Mám totiž zodpovědnost nejen vůči sobě, ale i k lidem kolem sebe, přátelům a samozřejmě ke sponzorům. Nejedu pro slávu ani za každou cenu. Všichni, kdo tu jsou, chtějí, aby náš projekt dobře dopadl. Mnohdy jsem už zcela mimo hru. V době, kdy počívám či spím, kuchař vaří, masér, technik a vlastně všichni ostatní ještě do noci pracují. Po dojezdu slezu z kola, bolí mne nohy a vlastně všechno. Je nádherné, že ráno skočím na kolo jako na začátku.
Nalezlo se v úvodních etapách Gira něco, co vás potěšilo?
Mám příjemný pocit z lidí kolem. Itálie je země, kde nás v podstatě nikdo nezná. Postupně se lidé dovídají, kdo jsme a proč jsme na Giro přijeli. Italové ale nechtějí věřit, že je něco podobného možné. Když projíždíme městy, tak nás sice zdraví, ale mnozí si myslí, že jen projedeme manifestačně nějaký úsek trati. Velmi milé bylo, když jsem na při časovce potkal Pavla Padrnose, který jezdí v týmu Discovery. Zakřičeli jsme na sebe: „Ahoj.“ Velmi mile mne překvapili krajané z Veselí nad Moravou, když za mnou přijeli. Čekali u trati v městečku Rio Saliceto. Měli s sebou českou vlajku i transparent v italštině. V cíli osmé etapy ke mně přišel Argentinec Enrique Nanni, který vyrábí vysoká kola coby suvenýry z jednoho kousku drátu. Chtěl si se mnou prostě popovídat. Jeden den se k nám zase na třicet kilometrů přidal neznámý cyklista, protože nevěřil, že vyšlapu kopec. Na závěr jsme si v cíli vyměnili mailové adresy. Spontánně tak vznikají nová, úžasná přátelství. Tato setkání jsou pro mne bezesporu povzbuzením a dopingem k dosažení náročného cíle, kterým je dojezd v Milánu.
Na trať přijeli Zimovčáka povzbudit i Veselané.Fanynka slavící narozeniny předává na trati Pepovi kytku. Josef Zimovčák po náročné etapě v horách
Pepa jede okolo moře i v horách
Etapy s desítkami kilometrů podél moře i vražedná stoupání v horách má za sebou Josef Zimovčák z Veselí nad Moravou. Jezdec na vysokém kole je na nejlepší cestě zdolat letošní ročník Giro d´Italia. Dnes jede desátou etapu a zítra borce čeká den odpočinku, kdy se s celou výpravou přesune do Pontedery. Tam ve středu absolvuje padesátikilometrovou časovku.
Josef Zimovčák se s replikou vysokého kola zatím vyjel do nadmořské výšky 1360 metrů . Ještě horší kopce ale teprve přijdou v Dolomitech.
Dojet do cíle etapového závodu v Milánu Zimovčákovi pomáhá celý tým. „Každé ráno míchám dvacet lahví iontového nápoje, které na kolech veze šest doprovodných cyklistů. Jakmile pití dojde, zastavím a míchám nové. Při vedrech nebo prudkých stoupáních bývá spotřeba samozřejmě vyšší,“ uvedl Alexandr Zimovčák, který zároveň řídí jedno z aut. Velkou zásluhu na pohodě sportovce má také kuchař výpravy Pavel Sup. Na cestu s pomocníkem připravuje tzv. traťovky. „Jsou to minisedviče na dvě kousnutí,“ prozradil kuchař. Kromě toho cyklisté vezou různé musli tyčinky. Na správné stravování i zdravotní stav dohlíží lékař Jiří Spáčil z Brna. Zimovčák musí být v celkové pohodě. Vždyť při nejdelší etapě ujel 236 kilometrů a v sedle vysokého kola prožil neuvěřitelných třináct a půl hodin čistého času. Na trati ho přitom čekala dvě osmnáctiprocentní stoupání. „Bylo to, jakoby se proti nám zvedl asfalt,“ uvedl podnikatel Jiří Kaláb z Brna, který je členem doprovodného cyklistického týmu. Nejtěžší kopce ale teprve přijdou v Dolomitech, kde se bude muset s vysokým kolem vyšplhat až do výšky 2618 metrů.
Z deníku reportérky a fotografky na Giro d´Italia
Když jsem dostala nabídku psát pravidelné zpravodajství a fotit pouť Josefa Zimovčáka v sedle vysokého kola na Giro d´Italia, s radostí jsem ji přijala. Teprve vzápětí se dostavily obavy, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Bylo mi naprosto jasné, že psát denně zpravodajství a zároveň fotit, nebude žádná procházka růžovým sadem. Obavy se naplnily mírou vrchovatou
Při odjezdu ze starého areálu RI Okna ve Bzenci jsem byla plná nadšení. Právě bzenecký výrobce oken pan Ingr byl hlavním sponzorem tohoto náročného projektu a dokonce sám se ho účastnil v sedle kola. Foto: Karel PrchalTěsně před tím než jsme se vydali ze Bzence na dalekou cestu. Foto: Karel PrchalS Ivou Zajíčkovou ve starém areálu firmy RI Okna ve Bzenci, odkud jsme vyráželi na dlouhé putování po trati Giro d´ Italia…. Foto: Karel Prchal pro tehdejší týdeník NAŠE Slovácko
Mnohdy vstáváme po páté hodině ráno. Po snídani vyrážíme s týmem na start jednotlivých etap. Ten bývá v drtivé většině případů na jiném místě, než bydlíme. Ráno nejdříve s kolegou Honzou Šilpochem nafotíme start a pak sedáme do auta a jedeme po trase dál. Za jízdy vyhlížíme nejlepší místo pro záběr. Máme ho! Na obzoru jsou temně modré mraky a silnici lemují olivové háje. Vše krásně ozařuje slunce. Prostě nádhera. Zastavujeme a čekáme deset, patnáct, třicet, čtyřicet minut… Slunce se mezitím schovalo, mraky odpluly…. Všechno je jinak, ale Josef Zimovčák už jede! Čekám až je co nejblíže a mačkám spoušť. Záběr nakonec vypadá úplně jinak, než jsem chtěla… Balíme a jedeme dál. Narážíme na železniční přejezd. Zastavujeme s touhou, že třeba spadnou závory a my si Pepu vyfotíme s projíždějícím vlakem. Slyším Honzu, jak si říká: „Cínk, cink… Spadněte, spadněte…, cink, cink…“ (myslí závory). Ty samozřejmě nakonec nespadnou a na přejezdu se při Pepově průjezdu setká hned několik automobilů kazících záběrů, i když tudy předtím dlouhou dobu neprojelo nic. Balíme a jedeme dál. A tak je to za celý den nespotčetkrát. Po dojezdech jednotlivých etap sedám do auta, kde začínám vše na notebooku zpracovávat. Procházím jeden snímek za druhým. Mažu neostré a špatné záběry.Poté vše procházím znovu a vybírám fotky, které zmenším a zveřejním na webu. Další posílám do redakce. Nakonec mne čeká napsat zpravodajství do novin a pokud je to jen trochu technicky možné, tak i na web. To ale nebývá tak jednoduché. Internetové kavárny nejsou všude a také tam nemívají otvírací dobu do hluboké noci, kdy ještě obyčejně pracuji. Dřív než o půlnoci se do postele nedostanu. Někdy je to i o půl druhé a po páté hodině ráno zase vstáváme a vyrážíme na trať další etapy, kterých je celkem jedenadvacet. Občas se ptám sama, proč jsem raději nezůstala doma, kde jsem se nemusela takto honit. |Hned ale tuto myšlenku zaháním do kouta. Mám možnost být svědkem mimořádného sportovního výkonu a především lidské vůle. Jen těžko se ještě najde podobný borec, který pojede Giro d´Italia v sedle vysokého. A pokud by se přece jen snad našel, bude už vždy jen tím druhým….
Kuchař téměř nespí
GIRO D´ITALIA – Ráno vstává po čtvrté hodině a dříve než po půlnoci se do postele nedostane. Taková je pracovní doba mistra kuchaře Pavla Supa ze Vnorov, který vaří výpravě Josefa Zimovčáka na Giro d´Italia.
O výpravu jezdce na vysokém kole se výborně staral mistr kuchař Pavel Sup.
Všichni členové si pochvalují výbornou stravu a mají obavy, že přes výjimečný výdej energie ztloustnou. Kuchař je navíc neustále dobře naladěn. Se všemi vtipkuje, takže vedle vynikajících dobrot přináší i dobrou náladu, která je na podobné cestě to nejcennější. „Hned jak vstanu, musím připravit snídani pro pětadvacet lidí. Bývá formou švédských stolů. K tomu navařím deset litrů čaje. Kdo chce, dostane kávu,“ popsal svou činnost ihned po probuzení kuchař. Po odjezdu cyklistů z tábora musí projít se svým pomocníkem všechny pokoje a zkontrolovat, zda někdo něco nezapomněl. Po odevzdání klíčů na recepci a případné úhradě různých doplatků vyráží s karavanem do dalšího místa noclehu. Přesuny bývají dlouhé až dvě stě padesát kilometrů. Po cestě nesmí zapomenout nakoupit pečivo a maso. Jakmile dorazí do nového kempu či hotelu, začnes přípravou teplé večeře. Tou vždy bývá vynikající polévka, hlavní chod, zeleninový nebo ovocný salát či dezert. Kromě vaření, údržby a řízení karavanu navíc vede i účetnictví výpravy. „Věděl jsem, do čeho jdu. Pepa mne upozorňoval. Že to bude ale tak náročné, jsem skutečně netušil. Nejhorší je spánkový deficit. Pokud si člověk neodpočine, tak nemůže podávat ani dobré výkony. První týden jsem měl chuť sbalit si kufr a odjet domů. Nakonec jsem si ale říkal, že musím vydržet a podpořit Pepu k dosažení cíle v Milánu. Vždyť proto tady také jsem,“ řekl Sup, který je již dvaatřicet let kuchařem.
V Zimovčákově týmu šlape dvojnásobná vicemistryně světaIva Zajíčková
Vcyklistické přilbě a dresu vypadá v sedle kola jako útlý, droboučký kluk. Teprve při zaostření člověk zjistí, že do pedálů na trase Giro d´Italia s vytrvalostí a zarputilostí šlape žena. Jedinou cyklistkou Zimovčákova týmu je osmapadesátiletá Iva Zajíčková.
Cyklistická vicemistryně světa Iva Zajíčková byla v roce 2006 morální i psychickou podporou Josefa Zimovčáka.
„Někdy počátkem února jsem na benzince v Mikulově potkala Jirku Mikšíka, který trénuje rakouskou reprezentaci. Chystal se spolu s nimi a týmem mistra světa na vysokém kole Josefem Zimovčákem trénovat na Mallorcu. Slovo dalo slovo a jela jsem s nimi,“ zavzpomínala na počátek letošního února cyklistka. V tréninkovém kempu pak padla nabídka, že by se mohla zúčastnit ojedinělého projektu, při němž chce Josef Zimovčák pokořit Giro d´Italia na vysokém kole.
Iva Zajíčková na trati Gira s redaktorem České televize
Nabídku přijala a začala s přípravou. Měla na ni pouhé dva měsíce. Se závodní cyklistikou totiž skončila již před šestadvaceti lety. Ve věku, kdy si ženy obvykle, naříkají na nejrůznější zdravotní neduhy, dokázala za neuvěřitelně krátkou dobu natrénovat dva tisíce kilometrů. Zažila sice dobu, kdy jezdila rychlostní cyklistiku na dráze a trénovala trojfázově. Vždy šlo ale o menší objemy. Až do začátku letošního Giro d´Italia měla proto na svém kontě v jednom dnu ujeto „pouze“ sto šedesát kilometrů. Hned v druhé a třetí etapě po Zimovčákově boku odšlapala zhruba dvě sta kilometrů a tím si hned dvakrát po sobě překonala svůj osobní rekord. „Mám z toho radost. Cokoliv se mi podaří dále, bude už navíc. Giro ale nejedu proto, abych si dokazovala něco sama sobě. Především jsem součástí týmu, který chce Pepovi pomoct a podpořit ho, aby úspěšně dojel do cíle. I když proto některé etapy nepojedu v sedle kola, chci mu být takovou morální a psychickou podporou,“ připomněla skromná žena.
ALESSANDRIA, LA THUILE (13. etapa) – Jen vycházející slunce, popeláři a občas ojedinělý člověk venčící psa, bývá svědkem brzkých ranních startů Josefa Zimovčáka na Giru d´Italia. Velocipedista, který slavný etapový závod zdolává vždy s jednodenním předstihem před hlavním pelotonem v sedle historické repliky vysokého kola, během čtrnácti etap zdolal neuvěřitelných dva tisíce dvacet tři kilometrů.
„Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce. Je to jakoby šlapal rukama,“ tvrdil masér Pavel Michálek
„Od začátku závodu jsem zhubnul dvě a půl kila,“ prozradil borec z Veselí nad Moravou. Zimovčák si na nic nenaříká. Připouští ale, že je letošní trať Gira velmi náročná. Přestože už s kolem vyjel až do výšky dva tisíce metrů, to nejtěžší teprve přijde v devatenácté etapě, kdy ho čeká zdolat vrchol ve výšce 2 239 metrů. Hned následující den bude muset vyšlapat kopec vysoký 2 618 metrů. Nezasvěcení přitom asi netuší, že velocipedista musí do pedálů šlapat i z mírného kopce.„Vysoké kolo má totiž jen pevný převod. Jediná úleva přijde pouze v okamžicích prudkých sjezdů, kdy si stoupne na tak zvaného špačka a řítí se z kopce dolů,“ připomněla členky cyklistického doprovodu Iva Zajíčková. Na zdravotní stav výpravy dohlíží lékař Jiří Spáčil. „Sportovci potřebují zvýšené množství vitamínů, které jsou nutné k regeneraci. Magnesium je pak proti křečím a zlepšuje i srdeční činnost. Pokud by nedoplňovali vitamíny, organismus by se dříve vyčerpal,“ uvedl lékař. Plné ruce práce má o přestávkách a především po dojezdu do cíle masér Pavel Michálek. „U Pepy kromě samotných nohou dostávají pořádně zabrat trapézové svaly. Jezdec na vysokém kole musí dělat úplně specifické pohyby, než jsme zvyklí na klasické závodničce. Musí pořádně zabírat rukama, aby sílu z nohou mohl přenést na pedály. Vedle svalů na nohou jsou proto velmi zatěžovány mimo jiné i ruce. Je to jakoby šlapal rukama,“ připomněl Michálek.
Josef Zimovčák zdolává alpské velikán Iva Zajíčková v rozmezí let 1970 až 1980 získala dvakrát stříbrnou a čtyřikrát bronzovou medaili na mistrovství světa ve sprintu. Nechtěla se ale politicky angažovat, proto v roce 1980 emigrovala. Poté ji tehdejší Československý cyklistický svaz vymazal ze všech tabulek. A to i přes to, že byla první československou ženou, která vybojovala hned několik medailí na mistrovství světa. Málokdo dnes také ví, že skončila na desátém místě na mistrovství světa v silniční cyklistice, což se doposud žádné reprezentantce České republiky nepodařilo.
Masér: Pepa šlape i rukama
MERGOZZO, BRESCIA – Náročná trať slavného cyklistického závodu Giro d´Italia přivedla velocipedistu Josefa Zimovčáka v sobotu do nadmořské výšky 2005 metrů, kdy ve Švýcarsku zdolal Passo del Sempione. To nejtěžší ale teprve přijde ve čtvrtek a pátek.
Stoupání na Passo del Sempione.
V devatenácté etapě bude muset v sedle repliky historického kola vyšlapat na vrcholy Passo di Fedaia Marmolada ve výšce 2057 metrů a Passo Porcii ve výšce 2239 metrů. Hned druhý den borec z Veselí nad Moravou se svým cyklistickým doprovodem vystoupá do výšky 2618 metrů na Passo di Gavia.
Na Giro d´Italia doposud borec z Veselí nad Moravou absolvoval patnáct etap. Dalších šest ho ještě čeká. Pokud nepřijdou nějaké nepředpokládané komplikace, tak do cíle v Milánu dorazí v sobotu 27. května.
Zimovčáka zbrzdili carabinieři
TERMENO,TRAMIN, PLAN DE CORONES (17. etapa – 23. 5. 2006) – Dramatické okamžiky zažili včera členové výpravy Josefa Zimovčáka, který v sedle vysokého kola zdolává s jednodenním předstihem před profesionálními týmy trať cyklistického závodu Giro d´Italia. Ve vesničce Longega, pouhých sedmnáct kilometrů před cílem sedmnácté etapy, tým zastavili italští carabinieři a velocipedistu hodinu a půl zdrželi.
„Jeli jsme oblastí Tyrolska, kde je policie mnohem přísnější než ve zbytku Itálie. Policisté tvrdili, že řidič motorky týmu režiséra Břetislava Rychlíka, který o Zimovčákovi natáčí dokumentární film, nedodržoval stanovenou rychlost. Údajně měl jet také přes plnou čáru. Navíc se jim nelíbilo, že filmovali, i když je policie upozornila, že nemají,“ uvedla překladatelka Anna Osičková. „Předpisy jsem dodržoval,“ oponoval řidič Petr Kraus.
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia. Pokutu nakonec zaplatila překladatelka Anna Osičková (uprostřed).
Přes napjatou atmosféru ani na chvilku neznervózněl Josef Zimovčák. „Věřil jsem, že se vše vyřeší. I s touto možností jsem musel počítat a být připravený. Již doma jsem všechny řidiče upozorňoval, že pojedeme v plném provozu, takže se budou muset dodržovat dopravní předpisy země, ve které trasa Gira povede. Pokud tedy někdo přejede plnou čáru, tak to samozřejmě policajti uvidí,“ připomněl cyklista. Poté uvedl, že byl velmi vděčný za přítomnost překladatelky, která perfektně vzniklou situaci zvládla.
Italští carabinieři způsobili 23. 5. 2006 při 17. etapě zdržení velocipedisty Josefa Zimovčáka na cyklistickém závodě Giro d´Italia.
Anna Osičková nakonec za celý tým zaplatila pokutu ve výši sto čtyřiceti eur. Paradoxní je, že doklad policisté vystavili na její jméno, i když žádné vozidlo neřídila. „Je to jen symbolická pokuta, protože za špatné parkování se tu běžně platí až dvě stě euro,“ připomněla Osičková. Poté mohl velocipedista na trati pokračovat dál.
Josef Zimovčák přijel domů z Gira d´Italia předčasně Tragická dopravní nehoda zastavila velocipedistu na cestě do cíle v Milánu
TRENTO, APRICA – Pod pražícím sluncem, ale i v dešti, chladu a za silného protivětru odšlapal Josef Zimovčák v sedle vysokého kola na Giro d´Italia 3 260 kilometrů. V okamžiku, kdy mu do cíle zbývalo pouhé jeden a půl etapy s 266 kilometry, dostal zprávu, že kuchař výpravy havaroval a při střetu zahynul motorkář z Německa.
Sesedl z kola a spolujezdcům oznámil, že končí.
Jo, jo… Tak blbě a nešťastně tato výprava tehdy skončila…
Dnes
je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát
tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho
pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala,
jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu
a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké
volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?
Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.
V Římě
jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou,
protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve
Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy
nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili
do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po
několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.
Z domova
jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec
nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině,
ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu.
Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas,
který ale už měl Photoshop.
V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.
S tím,
co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice,
jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu
plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky,
vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala
do redakce přes počítač kavárny.
To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.
Ten
pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu
vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené
na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi
návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.
Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…
Tady je jeden ze zveřejněných článků:
Mladí lidé při pohřbu volali: „ Vivat papa!
Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: „Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.
„Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. „ Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.
Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.
Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.
Prožíváme
náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma
Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně zasáhla i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.
S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.
Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.
A toto byl komentář k fotoreportáži:
Tisíce
lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve
Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma
se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní
hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.
Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.
Někteří
v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na
kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné,
jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze
Sicílie.
Římská
radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala
řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města
stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých
domovech.
Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…
Dnes
mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva,
abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili
dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte
se? Já určitě…
Papež dnešní ranní mši svatou, kterou sloužil v domě sv. Marty ve Vatikánu, obětoval za autority. Před zahájením mše svaté mimo jiné řekl: „Pro autority v této situaci není lehké se rozhodovat a jsou často kritizováni.“
Měl naprostou pravdu. I v České republice se objevuje na sociálních sítích spousta kritizování toho, co kdo udělal špatně. Uvědomme si ale, že je velmi lehké kritizovat rozhodování vedoucích činitelů z pohodlného křesla obýváku. Kritizovat ty, kteří dnes téměř nemají čas se vyspat, aby zabezpečili náš národ a ochránili ho, jak je v jejich silách.
Kritizuje se především, že je nedostatek zdravotnického materiálu. Ukažte mně některou z evropských zemí, kde je ho v současné době dostatek. Namísto, abychom byli rádi, že k nám začíná proudit to, co potřebujeme, tak jen kritizujeme. Proto vyzývám především věřící, aby se namísto zbytečné kritiky raději za ty, kdo mají nyní zodpovědnost za náš stát, více modlili, aby se modlili i za Itálii a další státy, kde se virus nekontrolovaně šíří a zdravotníci tuto pandemii nezvládají. A ti, kdo věřící nejsou, mohou vyprošovat všem výše uvedeným dobro, zdravý rozum a odvahu dělat rozhodování v situaci, kterou historie novodobého světa nezažila. Posílejte jim prostě dobrou a pozitivní energii. Už tomu říkejte, jak chcete, ale nenadávejte a nešiřte tím zlo, protože to k ničemu nevede. Je přece stará pravda, že zlo plodí zase jen zlo.
Připojuji video z Itálie, abyste měli přestavu, co nás může v dalších týdnech a měsících čekat. A všimněte si výzvy, aby lidé nevycházeli ze svých domovů, protože venku číhá virus, který zabíjí… V naší zemi to v posledních dnech vypadalo úplně jinak. Cyklostezky a oblíbená místa v přírodě byla díky krásnému jarnímu počasí plná lidí na kolech a při běhu bez povinných roušek… Kdy pochopíme, že tady končí všechna legrace a jde každému jednomu z nás o život?
Silné video z první linie bojů v Itálii se zatím neporazitelnou nemocí naleznete zde
A tady je překlad komentáře k promítaných fotografiím z terénu…:
Nemáme už dost času. Nemůžeme už více ztrácet čas.
Nemáme už volná místa, kde uložit lidi.
Jsme nuceni používat ochranné pomůcky, které si sháníme sami, protože chybí.
Jsme v neustálém nebezpečí a riskujeme každý den, že se nakazíme.
Žijeme v neustálém strachu, že přineseme virus do našich domovů.
Už nemáme čas ani plakat.
Nemáme na to čas při dlouhých únavných službách.
Vidíme smrt bez vzdání holdu důstojnosti člověka.
Jsme vzdáleni od svých blízkých.
Jsme zkoušeni a je nás málo ať už v nemocnici nebo venku.
Vstupujeme do domů lidí jako vojáci, kteří jsou v první linii bez ochrany na území, které nedokáže vyhovět požadavkům na léčbu.
Jsme sami.
Nejsme vyškoleni vůči této nákaze.
Platíme příliš velkou cenu.
A zakoušíme hroucení se celého systému a všeho, pro co má smysl žít.
Potřebujeme nemocnice, personál… Rychle, ne zítra…
