Úplně jiné Dny lidí dobré vůle na Velehradě než jsme zvyklí…

Dny lidí dobré vůle na Velehradě jsem dokumentovala mnoho let. Potom jsem si ve funkci starostky dala od novinařiny na čtyři roky pohov a letos se po dlouhé pauze na Velehrad zase s foťákem a diktafonem vrátila.

No… Byly to úplně jiné oslavy Cyrila a Metoděje na Velehradě než jaké jsem zažívala před lety. Až na jednu výstavu věnovanou 75. výročí ukončení druhé světové války nebyl vlastně žádný doprovodný program… Ani stánky nebyly. Snad jen tři, kde si bylo možné koupit pití, párek a víno… A nikdo u nich téměř neseděl… V sobotním podvečeru se v bazilice uskutečnil modlitba za naši vlast a potom následoval Večer lidí dobré vůle. Přímo na místě ho sledovala hrstka vyvolených, mezi nimiž převládali politikové a zástupci církve. Docela dost mne zklamala hlavní hvězda večera v podobě slovenského zpěváka Mira Žbírky. Až do včerejšího odpoledne jsem si myslela, že je to stále takový skromný a spíše tichý nekonfliktní chlapec (navzdory jeho věku…). Trpělivě jsem čekala bezmála hodinu než skončí zkouška, abych se ho zeptala na dvě fakt banální otázky. Absolutně ale neměl zájem komunikovat , prchal a dal jasně najevo, že jsou pro něj novináři obtížný hmyz. No co už… Asi má špatné zkušenosti. To Jura Pavlica byl mnohem vstřícnější a naprosto ochotný krátce „pokecat“. Prozradil mně, že na Velehradě nechyběl ani v roce 1990, když sem přijel po revoluci na první návštěvu papež Jan Pavel II. a byl to pro něj zážitek, na který se prostě nezapomíná.

„Jak jsem prožíval koronavirovou dobu? Museli jsme zrušit koncerty, takže jsme čtyři měsíce nehráli. Byl jsem doma, ale stále něco dělal. Rozhodně jsem nezahálel. V první fázi jsem se snažil uklízet, ale i psát. Teď nás čeká v Uherském Hradišti koncert 11. července. V rámci Slováckého léta vystoupíme na stadionu. Další vystoupení budou následovat v rámci projektu s Hankou a Petrem Ulrychovými a Javory Beatem. Na to se těším, protože už jsme spolu hráli na Špilberku a v kongresovém centru ve Zlíně. Potom budou koncerty v Telči (29. 7.a na zámku ve Valticích (30. 7.),“ vyjmenoval skvělý muzikant a zpěvák Jiří Pavlica, co ho čeká v nejbližší době.

Ty letošní oslavy byly ale na Velehradě doopravdy zvláštní… Až mrazivě na člověka působil pohled shora na poloprázdné nádvoří s hromadou neobsazených židliček… Uvidíme, jak to bude vypadat příští rok, jestli se podaří obnovit masová účast věřících nebo půjde vše do úpadku… I fotografů – novinářů tam bylo poskrovnu… Když jsem zaslechla, jak se regionální redakce scvrkávají, tak jsem si říkala, že se vracíme v tomto směru jakoby do předrevoluční doby, kdy bylo maximálně pár lidí v krajských redakcích a ti pokrývali jednotlivé okresy z krajské centrály… Já zažila ještě devadesátá léta, kdy byly v okresech redakce plné lidí a všichni měli co dělat… No ta doba je zjevně pryč…

Pokud by někoho zajímalo, jak jsem letošní Velehrad viděla přes hledáček fotoaparátu, může mkrnout na reportáž, kterou jsem ze dvou dnů na Velehradě udělala pro Zprávy z Moravy. Najdete ji zde Kromě fotek je k tomu i pár písmenek 🙂

Tak se mějte nádherně a užívejte léto!!! Lenka

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II.

Dnes je tomu přesně patnáct let, co zemřel papež Jan Pavel II. Když jsem se tenkrát tuto zprávu dozvěděla, neváhala jsem ani chvilku a věděla, že chci být na jeho pohřbu. Zeptala jsem se vedení tehdejšího deníku, pro který jsem pracovala, jestli můžu jet. To souhlasilo s tím, že si budu veškeré náklady na cestu a pobyt platit sama a ze strany zaměstnavatele dostanu pouze „volno“. Jaké volno, když jsem tam makala asi na tisíc procent, že?

Souhlasila jsem ale se vším! Hlavně, že jsem mohla jet do Říma! Manžel tehdy pracoval u Českých drah, takže mně vyřídil „volnou“ jízdenku, se kterou jsem se snad za dvacet korun dostala vlakem přes Vídeň do Věčného města. První rozhovory jsem tehdy dělala už ve vlaku s Poláky, kterých byly plné vagony. Ubytování jsem si zajistila z domova u rodačky z Blatnice pod Svatým Antonínkem. Sice jsme se tehdy znaly, ale je pravda, že nijak důkladně. Přesto byla ochotná poskytnout mně na několik dnů střechu nad hlavou.

V Římě jsem už několik let před pohřbem Jana Pavla II. byla asi dvakrát s rodinou, protože jsme měli ony levné jízdenky na vlak. Trošku jsem se tedy uměla ve Vatikánu orientovat. Moc se mně to hodilo! Z vlaku jsem šla pěšky, což tehdy nebyl žádný problém, protože se davy lidí valily jedním směrem – všichni mířili do Vatikánu. Každý se chtěl dostat do baziliky svatého Petra, kde bylo po několik dnů vystavené tělo zemřelého papeže.

Z domova jsem se snažila akreditovat, ale nebylo to snadné jako dnes. Akreditaci se mně nakonec nepodařilo vyřídit, ale měla jsem u sebe novinářský průkaz a dopis v angličtině, ve kterém můj zaměstnavatel psal, že jsem novinářka a jedu dělat reportáž z pohřbu. Na krku jsem měla foťák a na zádech z dnešního pohledu prehistorický noťas, který ale už měl Photoshop.

V ulicích města jsem vše dokumentovala až jsem se dostala k náměstí svatého Petra. Dnes to považuji za zázrak, ale do fronty čekajících jsem se s foťákem na krku navzdory zátarasám zařadila až na úrovni podloubí, když člověk stojí čelem k bazilice, z pravé strany. Neptejte se mně, jak se mně to podařilo. Sama nevím. Každopádně za hodinu a půl jsem už byla v bazilice a za chůze fotila zemřelého papeže na katafalku. Vybavení jsem měla z dnešního pohledu mizerné – Canon 300D a k tomu žádné dlouhé sklo elkové řady. Přesto se mně bez blesku podařilo udělat pár ostrých fotek, což považuji za další zázrak.

S tím, co jsem nacvakala v ulicích, při čekání v řadě a v bazilice, jsem mazala do bočních uliček Vatikánu, kde jsem našla internetovou kavárnu plnou novinářů a jeden počítač tam byl volný. Naklovala jsem článek, popisky, vybrala fotky, upravila je, nahrála snad ještě na disketu!!! a poté vše poslala do redakce přes počítač kavárny.

To bylo den před pohřbem a já se rozhodla, že nevyužiji velkorysé nabídky kamarádky Blanky, ale zůstanu celou noc na náměstí, budu vše dokumentovat a poté nafotím pohřeb. Důvod byl jediný. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla akreditovaná, chtěla jsem se na náměstí dostat co nejblíže k rakvi. Nakonec jsem stála pár metrů před obeliskem a opět se mně podařilo udělat pár použitelných fotek a zažít neopakovatelnou atmosféru.

Ten pohřeb totiž nebyl vůbec smutný. Byla to síla. Člověk tam uprostřed toho davu vnímal přítomnost Jana Pavla II. Zvlášť, když vítr začal listovat v Bibli položené na rakvi. Silná byla také noc na náměstí, kde tam snad nikdo nespal. Mezi návštěvníky převládali Poláci, kteří svému papeži zpívali a tančili.

Jeden můj článek se poté objevil na první straně deníku, pro který jsem psala, další uvnitř a ze samotného pohřbu byla zveřejněna fotoreportáž přes celou stranu i s článkem na titulní stránce celostátního vydání deníku. Přesto mně po návratu domů tehdejší šéfredaktor okresních novin řekl, že jsem odvedla mizernou práci, a že měl chuť rozkousat obrazovku televize, když se díval na přímý přenos. Dodnes nevím, co se mu nelíbilo. A už se to ani nikdy nedozvím, protože zemřel…

Tady je jeden ze zveřejněných článků:

Mladí lidé při pohřbu volali: Vivat papa!

Jan Pavel II. velmi miloval mladé lidi. Jak moc ho měli rádi i oni, ukázali včera při jeho pohřbu. S papežem se přišli rozloučit snad všichni významní státníci světa. Kdo ale vytvořil úžasnou atmosféru, byli právě mladí lidé. To oni vyvolávali opakovaně skandované výkřiky: Vivat papa! Vivat papa!“ Stali se také spouštěcím motorem stále se opakujícího aplausu, který mohli slyšet televizní diváci v přímém přenosu. Mezi zúčastněnými miliony přítomných měla totiž jednoznačnou převahu právě mládež.

Změnil naše myšlení. Naučil nás, že musíme druhé milovat a umět si s nimi třeba povídat,“ připomněla Alzbeta Michno z Polska. Byl to náš skutečný otec! Milovaný papež! Polák! Byl prostě jedním z nás,“ doplnila další Polka Karolina Pivovar.

Při pohřbu chtěli být mladí křesťané Svatému otci co nejblíže, a tak nelitovali námahy a u zátaras bránících ke vstupu na náměstí, prožili noc pod širákem, aby měli jistotu, že se druhý den dostanou co nejblíže. Dlouhé hodiny čekání si ve velmi chladné noci krátili zpěvem a tancem. K tomu, aby se bavili, přitom nepotřebovali alkohol ani jiné drogy.

Při mši svaté dali spolu s ostatními jasně najevo, že tam nejsou ze zvědavosti, ale protože se chtějí rozloučit s otcem kterého skutečně milovali. Jan Pavel II. vkládal do mladých křesťanů po celý život naději. Včera ho nezklamali.

Prožíváme náročné, ale krásné dny, říká obyvatelka Říma

Poslední dny byly pro obyvatele Říma velmi hektické. Zvláštní atmosféra bezprostředně i Blanku Vyskočilovou, která pochází z Blatnice pod Svatým Antonínkem. V hlavním městě Itálie žije sedmým rokem. „Uplynulé dny byly náročné. Na jedné straně velmi smutné a na druhé nádherné. Byla jsem na náměstí svatého Petra ve chvílích, kdy Svatý otec umíral. Atmosféra se nedá popsat. Panovala tam neskutečná nálada, kdy se sjednotili jak věřící, tak i nevěřící,“ zavzpomínala mladá žena. Poté upozornila, že za celou dobu svého několikaletého pobytu v Itálii něco podobného nezažila.

S jejím názorem souhlasila Slovenka Anna Tomanová. V Římě žije třináct let a ze své vlasti se sem přestěhovala, aby mohla být blízko Svatého otce. „Sobotní setkání lidí pod okny umírajícího papeže pro mne bylo velmi emotivní. Řekla bych, že šlo o nejsilnější okamžik mého života,“ svěřila se žena.

Blanka Vyskočilová pochází z tradiční katolické rodiny Slovácka. „Rodiče mi dali základy víry. Je ale pravda, že živou víru jsem našla až tady. Myslím si, že si každý člověk musí v dospělosti projít vnitřní konverzí, aby se posunul dál. Potom už chodí do kostela ne proto, že musí, ale protože si s Bohem vytvořil vztah,“ řekla.

A toto byl komentář k fotoreportáži:

Tisíce lidí nocovaly v noci na pátek v okolí náměstí svatého Petra ve Vatikánu, aby získaly co nejlepší místa na pohřeb papeže Jana Pavla II. Do Říma se na pohřeb sjeli v nebývalém počtu nejen politici, králové a církevní hodnostáři, ale i poutníci, kterých je v Římě na dva miliony.

Na třídě della Conziliazine (Smíření) nocovali na zemi především mladí z Polska zabalení v dekách a spacích pytlích. Někteří byli přikryti i vlajkami. Mnozí se usadili v dalších ulicích u baziliky svatého Petra, aby zaujali co nejlepší pozici.

Někteří v okolí náměstí svatého Petra v noci pospávali, někteří hráli na kytaru a zpívali. „Připomíná to hudební festival ve Woodstocku. Je to úžasné, jak se tato třída během několika hodin změnila,“ řekla Ersilia Bazzanová ze Sicílie.

Římská radnice rozhodla, že v pátek budou uzavřeny úřady, školy a muzea a vyzvala řidiče, aby pokud možno nevyjížděli do ulic. Stejně tak zřídila na kraji města stanové městečko a současně požádala obyvatele, aby přijímali poutníky ve svých domovech.

Po pohřbu konečně přišel čas na odpočinek, kdy jsme v bytě kamarádky ležely dlouhé hodiny v posteli a povídaly a povídaly… A když jsme si odpočinuly, šly jsme znovu do města, protože bydlela jen kousek od Vatikánu. A od té doby jsme fakt dobré kámošky a zatím nebyl rok, kdy bychom nějaký den neprožily spolu. Letos je to ale v ohrožení, i když už má Blanka koupenou letenku domů. Letos totiž celý svět a Itálie v první linii prožívá velmi náročné dny kvůli ničivé pandemie koronaviru, kdy ještě nevíme, co bude v létě…

Dnes mně každopádně kamarádka Blanka poslala plakát, na němž je v italštině výzva, abychom se dnes ve 21 hodin spojili všichni v modlitbě růžence a prosili dnes už svatého Jana Pavla II. o přímluvu za zastavení šíření pandemie. Přidáte se? Já určitě…

Text a foto: Lenka Fojtíková

Papež František udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi

V Římě jsem byla naposledy coby novinářka v dubnu roku 2005 na pohřbu papeže Jana Pavla II. Prožila jsem tam několik intenzivních dnů před pohřbem. Na svatopetrském náměstí jsem byla ale i celou noc před samotným pohřbem. Náměstí bylo plné mladých lidí, kteří zpívali a tančili. Převažovali mezi nimi samozřejmě Poláci, i když tam byli věřící ze všech možných zemí.

Všichni se přišli rozloučit s milovaným papežem, kterému svou přítomností přišli poděkovat za všechno, co udělal pro svět. Ten pohřeb nebyl vůbec smutný. Byla to vlastně oslava a poděkování za život výjimečného muže. Prvního papeže z východního bloku, který byl u toho, když v Evropě padla vláda komunismu.

Na to všechno jsem dnes myslela, když jsem se prostřednictvím televizního přenosu TV Noe účastnila mimořádného požehnání Urbi et Orbi, které ve Vatikánu v dnešním podvečeru udělil současný papež František. Na rozdíl od pohřbu Jana Pavla II., kdy bylo náměstí svatého Petra ve Vatikánu zaplněno do posledního místečka, současný papež František sloužil svému lidu před naprosto prázdným náměstím. Jaký kontrast…

Přes svůj pokročilý věk a zřejmé zdravotní problémy a omezení, která se s jeho věkem pojí, papež neváhal a v této mimořádné době, kdy svět drtí pandemie koronaviru, udělal pro svěřený lid nejvíce, co mohl. Udělil mimořádné požehnání Urbi et Orbi, se kterým se pojí plnomocné odpustky.

Nejdříve zaznělo evangelium, na něž papež navázal promluvou k současné situaci, kterou prožíváme. Dále následovala adorace a vzpomínané požehnání.

Web www.radiovaticana.cz zveřejnil celý překlad papežovy meditace:

»Téhož dne večer« (Mk 4,35). Tak začíná evangelium, které jsme slyšeli. Již několik týdnů se zdá, že nastal večer. Husté temnoty zahalily naše náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím tichem a bezútěšnou prázdnotou, ochromujícími cokoli se namane. Je to cítit ve vzduchu, je to patrné na gestech a vyjadřují to pohledy. Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři. Uvědomili jsme si, že jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní, ale zároveň důležití a nezbytní, všichni jsme povoláni veslovat společně, všichni se potřebujeme navzájem těšit. Na této lodi… jsme všichni. Jako oni učedníci, kteří jedním hlasem a s úzkostí říkají: »Hyneme« (v.38), tak i my jsme postřehli, že nemůžeme jít každý dál na vlastní účet, nýbrž pouze společně.

Je snadné vžít se do této příhody. Obtížné je pochopit Ježíše. Zatímco učedníci jsou přirozeně vylekaní a zoufalí, On byl na zádi, v té části lodi, která se potápí nejprve. A co dělá? Navzdory pozdvižení klidně spí, s důvěrou v Otce – v evangeliu vidíme Ježíše spát pouze tady. Když je probuzen, utiší vichr a vody a obrátí se k učedníkům vyčítavým tónem: »Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?« (v.40).

Snažme se porozumět. V čem spočívá nedostatek víry učedníků, který je protikladem Ježíšovy důvěry? Nepřestali v Něho věřit, vždyť se na Něho obracejí. Podívejme se však, jakým způsobem: »Mistře, je ti to jedno, že hyneme?« (v.38). Je ti to jedno. Mysleli, že Ježíšovi na nich nezáleží, nestará se o ně. Je to jedna z nejhorších věcí, slyšíme-li mezi sebou, v našich rodinách slova: „Nezáleží ti na mně?“. Tato věta zraňuje a rozbouří srdce. Otřásla také Ježíšem, protože nikomu jinému na nás nezáleží více než Jemu. A vskutku, jakmile je požádán, zachraňuje svoje  malomyslné učedníky.

Bouře demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své  programy a plány, zvyky a priority. Ukazuje nám, že jsme nechali usnout a opustili to, co živí, podporuje a posiluje náš život a naši komunitu. Bouře odkrývá všechny snahy o vytěsnění a opominutí toho, co oživuje duši našich národů, odhaluje každý pokus o umrtvení pomocí zdánlivě „spasitelných“ návyků, neschopných dovolávat se našich kořenů a evokovat paměť našich starců, čímž se zbavujeme imunity nezbytné pro vyrovnání se s protivenstvím.

Bouří spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje „ego“ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, tvoje Slovo nás dnes večer zasáhlo a dotýká se všech. V tomto našem světě, který miluješ více než my, jsme se hnali vpřed plnou rychlostí a měli dojem, že jsme mocní a schopní všeho. Chtiví zisku, jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář planetárním válkám a nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety. Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: „Probuď se, Pane!“.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Pane, obracíš se k nám výzvou, výzvou k víře. Výzvou, v níž nejde ani tak o to věřit, že Ty existuješ, nýbrž jít za Tebou a důvěřovat Ti. V této postní době zní tvoje naléhavá výzva: „Změňte smyšlení“, »obraťe se ke mně celým svým srdcem« (Jl 2,12). Voláš nás, abychom se chopili tohoto času zkoušky jako času volby. Není to čas tvého soudu, ale našeho soudu: čas vybrat si mezi tím, na čem záleží, a tím, co pomíjí, oddělit to, co je nezbytné, od toho, co nezbytné není. Je to čas k opětovnému usměrnění běhu života vstříc Tobě, Pane, a vstříc druhým. A cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří vprostřed strachu reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jež se vylévá a přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost. Život Ducha je s to vykoupit, docenit a ukázat, jak jsou naše životy spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů, ani na velkých přehlídkách nejnovějších show, ale nepochybně dnes píší rozhodující události našich dějin: lékaři, ošetřovatelé a ošetřovatelky, zaměstnanci supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravci, pořádkové síly, dobrovolníci, kněží, řeholnice a mnoho a mnoho dalších, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám. Tváří v tvář utrpení, v němž se poměřuje opravdový rozvoj  našich národů, objevujeme a zakoušíme Ježíšovu velekněžskou modlitbu: »ať všichni jsou jedno« (Jan 17,21). Kolik jen lidí denně prokazuje trpělivost a dodává naději, snaží se nerozsévat paniku, nýbrž sdílenou odpovědnost. Kolik otců, matek, prarodičů a učitelů ukazuje našim dětem nepatrnými všedními gesty, jak čelit a překonat krizi novým uzpůsobením zvyklostí, pozvednutím zraku a podnětem k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech. Modlitba a tichá služba jsou naše vítězné zbraně.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?«. Počátkem víry je uznání, že potřebujeme spásu. Nejsme soběstační, sami se utopíme: potřebujeme Pána jako kdysi mořeplavci hvězdy. Pozvěme Ježíše  na loďky svých životů. Odevzdejme mu svoje obavy, aby je přemohl. Jako učedníci zakusíme, že s Ním na palubě neztroskotáme. Vždyť v tom je Boží moc, že obrací v dobro všechno, co se stane, i to nepěkné. On vnáší klid do našich bouří, protože s Bohem život nikdy neumírá.

Pán nás uprostřed bouře interpeluje a vybízí, abychom vzbudili a aktivovali solidaritu a naději, jež jsou s to upevnit, podpořit a dát smysl těmto hodinám, kdy se zdá, že všechno ztroskotává. Pán se probouzí, aby probudil a oživil naši velikonoční víru. Máme kotvu: v Jeho kříži jsme byli spaseni. Máme kormidlo: v Jeho kříži jsme byli vykoupeni. Máme naději: v Jeho kříži jsme znovuzrozeni a obejmuti, aby nás nic a nikdo neoddělil od Jeho výkupné lásky. Uprostřed izolace, v níž trpíme nedostatkem přízně a setkání, zakoušíme nedostatek mnohého, slyšme ještě jednou zvěst, která je naší spásou: vstal z mrtvých a žije vedle nás. Pán nás volá ze svého kříže, abychom opět nalezli život, který nás čeká, hleděli na ty, kteří se nás dovolávají, posílili, rozpoznali a podnítili milost, která v nás přebývá. Nezhášejme skomírající plamínek (Iz 42,3), který nikdy neochoří, a dejme vzplanout naději.

Obejmout Jeho kříž znamená najít odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli svého bažení po všemohoucnosti a majetku a dát prostor kreativitě, kterou může vzbudit jedině Duch svatý. Znamená to najít odvahu otevřít prostory, kde všichni pocítí, že jsou povoláni, a dopustit nové podoby pohostinnosti, bratrství a solidarity. V Jeho kříži jsme byli spaseni, abychom přijali naději, které umožníme posilovat a podporovat všechna možná opatření a cesty, jež nám mohou pomoci se opatrovat a chránit. Obejmout Pána, abychom objali naději: to je síla víry, která osvobozuje od strachu a dává naději.

»Proč se bojíte? Proč ještě nemáte víru?« Drazí bratři sestry, z tohoto místa, které vypráví o skálopevné Petrově víře, chtěl bych dnes večer svěřit vás všechny Pánu na přímluvu Madony, Spásy jeho lidu, mořské hvězdy uprostřed bouře. Z této kolonády, která objímá Řím a svět, ať na vás sestoupí Boží požehnání jako útěchyplné objetí. Pán ať žehná světu, daruje zdraví tělu a útěchu srdci. Žádáš nás, abychom neměli strach. Naše víra je však slabá a jsme bázliví. Ty však, Pane, nenechej nás napospas bouři. Zopakuj znovu: »Vy se nebojte« (Mt 28,5). A my, spolu s Petrem, »hoďme na Něj všechnu svou starost, vždyť Tobě na nás záleží« (srov. 1 Petr 5,7).

Přeložil Milan Glaser

Foto: Lenka Fojtíková ( přímého přenosu TV NOE)