O páteru Josefu Malárovi jsem se dozvěděla koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem dělala reportáž v Nové Lhotě na Horňácku se soukromým zemědělcem Františkem Malárem.
Majitel stáda ovcí mi tehdy řekl: „O mně nepište! Napište o mém strýci, který žije v Německu. Opravil nám tady kostel a příští rok se budou žehnat nové zvony. Jeden z nich on daroval. Ozvu se vám, až přijede na dovolenou,“ slíbil. Své slovo dodržel a já se tak o pár měsíců později mohla seznámit s tímto mužem, malým vzrůstem ale za to s hodně velkým srdcem. Od té doby trvá naše přátelství.
„Čtrnáct dnů bojuji se střevní chřipkou. Kdybyste přišla včera, tak bychom si ani nepovykládali. Byl jsem totálně k.o.,“ vítal mě P. Malár s úsměvem na tváři v na přelomu ledna a února roku 2008 při mé návštěvě. Na Slovácko se vrátil definitivně až loni, a to ze zdravotních důvodů.
Jinak žil od roku 1965 v Německu, po roce 1989 ale jezdil pravidelně na Horňácko, do rodné Nové Lhoty, které vydatně pomáhal. Svůj nynější domov nalezl v Domě s pečovatelskou službou v Dolním Němčí. Pokud by si někdo myslel, že zde především odpočívá a zahálí, hodně by se pletl. Přestože nemoc ohnula jeho páteř téměř do pravého úhlu a bolest ho omezuje v pohybu, duševně je stále velmi svěží. Ve svém pokojíku každý den slaví mši svatou a pravidelně čte české i německé noviny, které mu přátelé posílají z Německa, pozorně sleduje domácí i světovou politiku.
Při mé zatím poslední návštěvě právě slavil třiaosmdesáté narozeniny. Naše setkání přitom několikrát přerušilo drnčení telefonu. Telefonáty měly jedno společné – všechny byly z Německa, bývalí farníci chtěli svému panu faráři popřát k narozeninám. Další gratulanti pak přicházeli po několik dnů osobně, spoustu blahopřání ukrývala také poštovní schránka. Vedle většiny odesílatelů z Německa přišla gratulace i od olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Ze všech uvedených faktů vyplývá, že P. Josef Malár je ve své bývalé farnosti v Německu i mezi svými spolubratry oblíbený. Přátelství trvá, i když je kvůli nemoci už izolován.
Pomoc přišla od „sponzorky“ z Prahy
P. Josef Malár přišel na svět 19. ledna 1925 v Nové Lhotě a svým způsobem je živou kronikou dvacátého století. Na vlastní kůži prožil důsledky fašismu i komunismu, až nakonec skončil v emigraci. Osm tříd základní školy absolvoval v rodných Lhotkách ležících jen pár kroků od slovenských hranic. Tehdy tam ovšem žilo dvakrát, možná i třikrát více obyvatel než nyní.
„Rozhodně jsem nepatřil mezi hodné a vzorné chlapce. Spíše jsem šmejdil s prakem, kde se dalo. Potom ale přišla puberta a s ní jakési první zamyšlení nad životem. Ve čtrnácti jsem se rozhodl, že bych chtěl být knězem,“ zavzpomínal na dávnou dobu. Podle jeho slov byla tehdy výuka náboženství a pravidelná návštěva kostela samozřejmostí. Elektřina byla do vsi zavedena až v roce 1947, nebylo rádio a prakticky chyběla jakákoliv informovanost. Největší společenskou událostí týdne proto byla nedělní mše svatá. Od církevního života se potom odvíjelo vše ostatní.
„Toužil jsem studovat církevní gymnázium na Velehradě. Rodiče ale byli rolníci, a tak nebylo peněz nazbyt. Do školy se dojíždět nedalo, protože ze Lhotek nebylo žádné dopravní spojení. Musel bych bydlet na bytě. Nájem by tehdy přišel na dvě stě padesát korun měsíčně. Za to se ale dala koupit i kráva! Proto tatínek rozhodl, že zůstanu doma hospodařit.“
Nakonec se ale na mladého chlapce usmálo štěstí. Z Prahy se ozvala bohatá žena, která chtěla na studiích podpořit chudé studenty z hor. P. Malár tak mohl nastoupit do benediktinského řádu a začít studovat jezuitské gymnázium v Praze. „Na tu dobu rád vzpomínám. Vstávali jsme v pět hodin ráno. Po mši svaté následovala výuka. Odpoledne jsme museli za každého počasí absolvovat hodinovou procházku po Praze. Neexistovalo, aby někdo zůstal doma. Díky tomu jsem velmi dobře poznal naše hlavní město.“
Místo studia tvrdá práce
Na gymnáziu mladého muže zastihla druhá světová válka. Nacisté klášter zrušili, ale internát fungoval dál. Zavřeno bylo také arcibiskupské gymnázium. Ve studiu ovšem mohl pokračovat na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici, kde také v sedmačtyřicátém roce odmaturoval. Do padesátého roku ještě stačil absolvovat tři ročníky bohosloveckého studia v Olomouci. Po komunistickém puči v osmačtyřicátém roce ale odmítl studovat na státem kontrolované fakultě v Litoměřicích. Za své rozhodnutí musel nést důsledky. Záhy mu pošťák doručil povolávací rozkaz k neblaze proslulé jednotce PTP. Ze dne na den musel narukovat. Od otce tehdy uslyšel i tato slova: „Chlapče, jdeš do koncentráku. Na kněze jsem tě jít nenutil. Zachovej si ale věrnost.“ „Sloužil jsem přesně tři roky, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Kdyby nezemřel Stalin, zůstali jsem tam ještě déle,“ míní kněz.
V PTP pracoval na stavbě. S odstupem mnoha desetiletí P. Malár tvrdí, že ho práce u PTP posílila ve víře. Po propuštění dostal nabídku, že pokud se nebude stýkat s žádným knězem, může pracovat v kanceláři. To ale odmítl. Uzavřel smlouvu se stavební firmou, která potřebovala dělníky na stavbu. „Tím jsem si zachoval vnitřní svobodu. V kanceláři nikdo nevěděl, kdo je špicl a udavač. Manuálně jsem pracoval patnáct let,“ připomněl kněz. Po skončení každodenní práce na stavbě se dál vzdělával. Začal navštěvovat jazykovou školu. Z obecné školy uměl dost dobře německy, z gymnázia latinu a na vojně se začal učit angličtinu.
Po návratu do civilu studoval portugalštinu a španělštinu. „Nedělalo mi to velké problémy, protože jsem měl dobrý základ v latině. Cizí jazyky pro mne byly koníčkem. Udržoval jsem si tím duševní svěžest, abych nezkostnatěl. Nejenže jsem si cvičil paměť, ale navíc jsem měl možnost být ve styku se vzdělanými lidmi,“ poukázal na některé klady svého jazykového vzdělávání kněz. Matku už nikdy neviděl
Časem se ukázalo, jak velmi se mu znalost jazyků v pozdějších letech hodila. Když se začala v pětašedesátém roce dočasně uvolňovat politická situace v zemi, rozhodl se Josef Malár emigrovat. Koupil si zájezd do Bulharska. Když na „dovolenou“ odjížděl, nikdo kromě jeho bratra nevěděl, že uteče. Před odjezdem se přišel domů rozloučit s maminkou. Už byla tehdy nemocná a ležela. Přestože nic nevěděla, posadila se na posteli a řekla: „Chlapče, tebe už nikdy v životě neuvidím…“ Její slova se ukázala jako pravdivá.
„Samotný útěk, kdy jsem v Bělehradě vystoupil a pak přes hory přešel do Rakouska, byl dosti těžký, ale ještě horší byly předcházející nekonečné hodiny strávené v nočním rychlíku z Prahy do Bělehradu. V životě jsem pak už nezažil horší chvíle. To čekání, jak všechno dopadne, bylo strašné. Kdybych se ale bál, nikdy bych tuto cestu nezvolil,“ tvrdí kněz.
V Rakousku dostal po měsíci azyl a v Německu pak dokončil bohoslovecké studium. Závěrečnou zkoušku složil v roce 1967. Na kněze P. Malára vysvětil augsburský biskup Josef Stimpfle. Prvních pět let působil coby kaplan a poté se stal farářem. Životní sen se chlapci ze Lhotek nakonec splnil. Celý život sloužil v Bavorsku, které má podle jeho mínění blízko k Moravě – vaří se tam podobná jídla a Bavoráci mají stejně jako Češi rádi pivo.
Domů se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990. Při svém návratu některá místa na Horňácku nepoznával. Dříve malé chaloupky nahradily novostavby. I život se zde hodně změnil. Jeho rodná ves se stala rájem chatařů. Lidé se stěhují pryč, protože je zde velká nezaměstnanost a dojíždění za prací je komplikované.
Kostel svatého Matouše zažil 12. srpna roku 1990 velkou slávu. P. Josef Malár zde slavil svou primiční mši svatou. Když tehdy viděl, v jakém stavu je kostelík, kde byl pokřtěn, rozhodl se, že našetřené peníze věnuje na jeho opravu. Šlo o výraz vděku za to, že zde od útlého věku čerpal víru. Generální oprava kostela byla završena v červnu 2000 slavnostním svěcením zvonů. Ke stávajícím zvonům svatého Matouše (z roku 1722) a sv. Antonínovi (z roku 1962) přibyl zvon s názvem Panna Maria, který daroval právě P. Josef Malár. Druhý ze zvonů nese jméno Svatý Josef a darovali jej farníci z Nové Lhoty. Životní cesta horňáckého kněze jakoby se symbolicky uzavřela opět doma.
Lenka Fojtíková
A tento text jsem zveřejnila 8. 8. 2010 na svém starém webu…
Přes veškeré povinnosti jsem včera už od brzkého rána myslela na otce Malára. Když jsem se oblékala do tmavého kostýmku, brala tašku s foťáky a kytici, tak jsem si říkala: „Musím udělat poslední službu zemřelému.“ V okamžiku, kdy jsem se minulou neděli dozvěděla, že zemřel, vůbec jsem nebrečela. Prostě nic. Spíš jsem si říkala, že je mu už dobře, protože netrpí a je u Pána, jemuž tak věrně celý život sloužil.
Myslela jsem si, že i pohřeb prožiji ve stejném klidu. Už jsem byla na pár pohřbech kněží a nebyly vůbec smutné. Spíš jsem tam cítila takovou radost, že se vrátili zpět domů, kde není žádný pláč, bolest a utrpení. Jenže jsem se opět přesvědčila, že člověk míní a nakonec může být všechno jinak. Na místě jsem byla s více než hodinovým předstihem a začala vše dokumentovat. Stále jsem byla v klidu a docela i v pohodě.
Potom začal obřad a ani nevím, kdy se to zlomilo, najednou bylo všechno jinak. Zřejmě od okamžiku, kdy vzal P. Jan Jankovic, nástupce ve farnosti P. Malára, do rukou kytaru a začal zemřelému hrát a německy zpívat. Najednou jakoby se v tom malém kostelíku, kde byl otec Josef před pětaosmdesáti lety pokřtěn, začalo dotýkat nebe země. Slzy se mně začaly valit z očí a prostě nešly zastavit. Najednou mně docvaklo, jak moc jsme si my dva byli blízcí.
Sklonila jsem hlavu a divila se, co se to se mnou děje. Mokré kápance dál padaly na zem. Potom začal P. Pavel Kučera kázání tím, že se nemáme stydět za slzy, že i Ježíš plakal, když mu umřel jeho přítel Lazar. A tak mě to uklidnilo. Ano, i když věříme, že je otci Malárovi už dobře, že je na věčnosti v Boží náruči, nic to nemění na tom, že se našich srdcí může dotýkat jeho odchod.
Tím ale proud slz neskončil. Při závěrečném děkování německých farníků jsem se dozvěděla, že otec Josef neopravil kostel jen ve své rodné obci, ale také další dva v Německu. Dále se tam díky jeho iniciativě opravila také kaple. V Bachhagelu, kde působil, se postavilo farní středisko, opravila se fara i její dvůr. Opravy přitom prý řídil s úžasnou rozvahou, taktem a citem pro umělecké hodnoty. Všichni také pěkně vzpomínali na jeho přátelskou, společenskou a pohostinnou povahu.
Možná i za to se stal před pěti lety čestným občanem města. Za ty roky, co jsem za ním jezdila do Dolního Němčí, kde prožil v pečováku poslední roky života, se přitom o ničem z toho nezmínil. Při našich setkáních jsme se bavili o všem možném. Často přišla na přetřes jeho obava z islamismu, že v Evropě časem zůstane jen hrstka křesťanů. Ti pak budou pronásledovaní mnohem víc než za komunistů. Zároveň ale upozorňoval, že Bůh svou církev padnout nikdy nenechá.
Při tom našem povídání se ale nikdy nestočila řeč tak, že by se začal chválit, co kde udělal, vykonal a jaký metál za to dostal. No a to byla další věc, která mne na tom pohřbu dostala. Na pohřeb došlo odhadem okolo tří stovek lidí, přičemž třiadvacet přijelo z Německa. U oltáře pak bylo čtrnáct kněží. Jednalo se vesměs o přátele a duchovní z blízkého okolí. Z biskupů na Lhotky nepřijel nikdo. Jeden měl biřmování a druhý byl právě v zahraničí. Asi to tak mělo všechno být. Jak otec Josef skromně žil, tak skromně odešel.
Když jsem se pak vracela domů, koukala jsem z auta po kopcích a okolních lesích. Vzpomínala jsem, jak mně při jednom setkání vyprávěl, že za jeho mládí autobusy na Lhotky nejezdily, a tak musel na vlak do Javorníku přes les pěšky. Po cestě si prý opakoval slovíčka z němčiny a latiny. Vše, co viděl, pojmenovával v duchu v obou jazycích. Stromy, zvířata, nebe, zemi, louky, slunce… Prostě všechno…
Těch vzpomínek je samozřejmě mnohem víc. Vím, že pokud mně bude paměť sloužit, tak na něj nikdy nezapomenu. Už dnes se na něho obracím s prosbou o přímluvu. Vím, že se za mne a naši rodinu přimlouvá. Modlil se za nás už tady na zemi a jsem přesvědčená, že teď ještě víc.
V mém srdci zůstává velký dík, že jsem ho mohla poznat, že to bylo zařízené tak, že jsme si byli velmi blízcí. Proč jsem za ním vlastně začala před lety jezdit? Bylo mně ho líto, že je tak sám, že po svém aktivním životě zůstal vězněm jednoho pokoje ve vlastně pro něj cizí vesnici.
A on si zase zřejmě moc dobře dokázal představit, vcítit se, jak je někdy mně. V něčem jsme to měli oba hodně podobné a možná proto jsme si tak rozuměli. Ke konci jsme kromě modlitby třeba ani nemluvili. Prostě jen v tichosti vnímali přítomnost druhého. Jezdila jsem ho potěšit, ale přitom jsem mnohdy dostala povzbuzení sama. Ty mše svaté, které sloužil za naši rodinu, mu nikdy nebudu nijak moct vynahradit…
Nějak mně to mozek nebere, že už tady navždy není, že za ním nikdy nepojedu, že už nikdy nezvedne svou na kost vyhublou ruku a neřekne: „AHOJ! Ad Honore Jesus! Ke slavě Boží!“
Lenka
Tady je odpověď dalšího rodáka z Nové Lhoty P. Miroslava Kazíka, kterého jsem se zeptala, co pro něj P. Josef Malár znamenal:
P. Josef Malár byl velkým obhájcem tradice
Celý den jsem přemýšlel nad Vaší otázkou, co pro mě znamenal P. Josef Malár.. Řekl jsem Vám, že byl pro mě první z Nové Lhoty, kdo se stal knězem a ve své době také zřejmě dosáhl nejvyššího vzdělání. Ale to není to hlavní. Pro mě, a myslím si, že i pro ostatní kněze, byl především velkým obhájcem tradice. Když se v katolickém prostředí dnes řekne příznivec tradice, myslí se na Bratrstvo Pia X. (lefebristé).
P. Josef se s většinou jejich postojů ztotožňoval. Po nástupu Benedikta XVI. se v Církvi tyto postoje staly více méně legitimní. Kromě několika témat. Před tím to však bylo horší než být zednářem. Alespoň u nás. Vyžadovalo to odvahu. Než jsem se seznámil s P. Josefem (to je asi 15 let), měl jsem představu o kněžích v Německu, jako o těch, kteří už smysl pro skutečnou tradici dávno ztratili a nejsou jí vůbec schopni. P. Josef mě z tohoto omylu vyvedl. V tomto byl vyhraněný. To je asi to nejdůležitější, co pro mě znamenal.