Jak jsem putovala za mandloněmi v Hustopečích

Už několik let jsem si plánovala, že se musím v době květu zajet podívat a fotit do mandloňových sadů nad Hustopečemi. Dnes se mně podařilo můj plán zrealizovat, i když jsem přišla, jak se říká, s křížkem po funuse. Mandloně už byly většinou odkvetlé, ale nějaké kvítky se mně na stromech ještě vyfotit podařilo. Rozhodně ale už stromy nebyly v plném květu, jak jsem si je vysnila fotit. No co už! Ale v mandloňovém sadu jsem už byla!

A docela neplánovaně. Měla jsem den volna a hlavní úkol dne, z pohledu mé letos osmdesátileté matky, byl, že je třeba před Velikonocemi upravit hrob. Vzhledem k tomu, že má kvůli pandemii zákaz vycházení z bytu, vyrazila jsem nejdříve na hrob. Potom bylo mým plánem zajet nakoupit česká jablka za velmi dobrou cenu do sousední Nosislavi.

„Když už budeš v Nosislavi, tak si zajeď do Velkých Němčic na rajčata! Prodávají je tam přímo u skleníku a jsou nejlepší, co jsme v poslední době jedli,“ radila mně starší sestra. No a vzhledem k tomu, že se starší ségry vyplatí poslouchat, tak jsem zajela na rajčata. A když už jsem byla pár kilometrů od Hustopečí, tak jsem si řekla, že bych mohla zrealizovat svůj výlet do mandloňových sadů.

Naivně jsem si myslela, že podjedu dálnici na Bratislavu a nějak se tam dostanu. To jsem se ale hodně spletla. Naštěstí to šlo otočit. U první firmy na kraji Hustopečí jsem se na vrátnici dozvěděla, že když jedu od Brna, tak mám jet ve směru do města a u koupaliště zabočit vlevo a potom zase vlevo. Poslechla jsem a dostala se tam, kam jsem chtěla! Pokud by někdo jel od Břeclavi, musí odbočit vpravo před koupalištěm a potom doleva.

Vzhledem k tomu, že bylo úterní dopoledne, nebyl tam téměř žádný pohyb turistů. Auto jsem odstavila kousek od Předního rybníku a dál se vydala pěšky. Lebedila jsem si, že tady nejsem v den Slavností mandloní, kdy Hustopeče zavalí desetitisíce návštěvníků. To bych fakt absolvovat nechtěla.

Dnes bylo nádherně, tak jsem po cestě fotila, co mně padlo do oka a přemýšlela nad tím, jak je v naší zemi krásně. Kdyby nebyla pandemie koronaviru, tak bych se pomalu chystala na můj plánovaný výlet do Švýcarska k Ženevskému jezeru, abych si tam zavzpomínala na Freddieho Mercury, který tam na konci svého života dost často pobýval. Švýcarsko ale padlo, takže se dostávám k tomu, že až nebudu moct jezdit do zahraničí, tak si pořádně prošmejdím naši zemi. Něco jsem z ní samozřejmě už viděla, ale zbývá spousta míst, kde jsem nebyla. Mezi ně až dodnes patřily mandloňové sady, i když Hustopečemi projíždím při cestách do Židlochovic hodně často.

Když jsem si šlapala krajinou, která je tak typická pro jižní Moravu, přemýšlela jsem o tom, kdeže se vlastně v Hustopečích mandloně vzaly. Po návratu domů jsem mrkla na internet a zjistila,  že zde mandloně nemají vůbec dlouhou historii. Prvních devět hektarů se vysadilo v roce 1949. V šedesátých letech minulého století bylo už vysazeno pět tisíc stromů na 185 hektarech. Cílem bylo, abychom se stali soběstačnými v produkci mandlí.

„Postupně však mandloně začaly ustupovat více perspektivním meruňkám. Tak se sady zmenšovaly, až na konci osmdesátých let zůstaly poslední dva malé sady. Po změně společenských a ekonomických podmínek po listopadu 1989 přestal být zájem i o úrodu z těchto sadů, až zůstaly zcela nevyužívané a neudržované. Mnoho let bez ošetřování a prořezu stromů vedlo k zahuštění větví v korunách, jejich prosychání a častému rozlamování. V sadech se začal rozšiřovat nálet nežádoucích dřevin, včetně invazního akátu.“ Tolik citace z webu města Hustopeče. Díky dotacím se podařilo sady obnovit a na kopci byla postavena rozhledna, na kterou se člověk dostane po naučné stezce. Díky tomu sem v posledních letech míří stále více turistů.

Osobně mne překvapilo, že Hustopeče byly už v šestnáctém století největší vinařskou obcí na Moravě i v celém Českém království!!! Žádné mandloně, ale víno se tady pěstovalo!!! To na Moravu patří, že? A ne mandloně… Ale zpět k vinařství. V polovině 19. století byla výměra vinic více než 1 200 hektarů!!! Po napadení vinic révokazem ale klesla na pouhých sto hektarů. Vrcholu ale vinohradnictví dosáhlo ve třicátých letech dvacátého století, kdy se vinice rozkládaly na rekordních 1 350 hektarech. K přelomu došlo po vyhnání Němců, kteří vinice obhospodařovali. Nově příchozí obyvatelé pěstování vinné révy neovládali a ani o ně neměli zájem. Vinice proto postupně pustly a následně byly vyklučeny. V šedesátých letech minulého století už byly pouze na 89 hektarech. Dnes je v katastru Hustopečí 273 hektarů vinic. Věděli jste to? Já tedy až do dneška ne. A už vůbec ne to, že se o rozvoj vinohradnictví ve městě zasloužili Němci, a když je po válce vyhnali, tak s jejich odchodem téměř zanikly i vinohrady.

A do toho nám najednou zapadá vysazování mandloní. Je to trošku postavené na hlavu, že? Jakoby noví obyvatelé vyhnaným Němcům chtěli dokázat, že se zde dá pěstovat i něco jiného než jen vinohrady. Z mandloní asi zdaleka nebyl (a není ani dnes) takový zisk jako z vína, ale pro dnešní turistický ruch je to zase jiné lákadlo, když vinařských obcí je na Moravě bezpočet… Tož tak… Zajímavé věci jsem se dnes dověděla…

Když jsem šlapala  k rozhledně, tak mně v souvislosti s mandlemi v hlavě naskočily i makronky, které se z mandlí pečou, a kterých jsem viděla pěkně vyskládané hromady v cukrárnách v Paříži. Samozřejmě, že dnes dostaneme makronky v leckteré cukrárně i u nás, ale nikde jsem z nich neviděla takové úhledné pyramidy jako právě v Paříži.  

Také jsem myslela na to, jaká je to svoboda kráčet si přírodou bez „hadrových“ či papírových náhubků, kterými se všichni „zdobíme“ kvůli řádícímu koronaviru. Myslela jsem na to, že navzdory pandemii si nesmíme nechat proklouznout letošní jaro, které je v plném proudu.

Po cestě jsem se také radovala z toho, že nepotkávám žádné turisty. Na ty jsem narazila až pod rozhlednou, ke které se oni zřejmě dostali z druhé strany než já. Tu jsem ale nestačila prozkoumat. Kromě dobrého výhledu do okolí jsem ocenila i kadibudku kousek od rozhledny.

Rozhledna byla zapáskovaná a opatřená nápisem, že je až do odvolání uzavřena. Kdo ví, proč ji město Hustopeče zavřelo? Že by turisté nesměli kvůli viru ani na rozhlednu? Těžko říct. To na zákazu napsáno nebylo.

Každopádně všem tento výlet doporučuji. Dá se sem v pohodě dojet i s kočárkem. Takže užívejme si všichni jara a věřme, že sluníčko většinu virů spálí a budeme zase žít ve svobodě. Při zpáteční cestě k autu jsem potkala jednu paní s pejskem. Na rozdíl od něho jsme měly obě náhubky… Svět se mění… Žijeme v jednadvacátém století, které by naši předci nepochopili. Honíme se, abychom vydělávali co nejvíce peněz a potom si za ně jeli s vyplazeným jazykem koupit vodu v petkách místo, abychom si pro ni zašli lesem ke studánce. To už je ale jiný příběh a jiné povídání než bylo to o mém putování za mandloněmi.

Užívejte jaro, opatrujte se a zůstávejte zdraví!!!

Lenka

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky putuje s kamarády na koňských povozech k soutoku Moravy a Dyje

Martin Hudeček z Hrubé Vrbky na Hodonínsku si dal vloni k šedesátým narozeninám netradiční dar. V sedle koně sjel moravsko-slovenskou hranici. Na cestě ho tehdy doprovázel Petr Kubíček (56) ze Slovenska a další Slovák s maďarskými kořeny Jiří Nagy (52).

„Nechali jsme se zavézt na pomezí České republiky, Polska a Slovenska do vesničky Herčava. Odsud jsme se potom vraceli domů do Hrubé Vrbky na Horňácku. Za šest dnů jsme na koních ujeli zhruba dvě stě kilometrů,“ zavzpomínal letos jednašedesátiletý Martin Hudeček.

V dnešním dopoledni se tato mezinárodní trojice kamarádů vydala z Hrubé Vrbky na soutok Moravy a Dyje. Tentokrát ale každý jede na svém voze taženém dvěma koňmi. Petr Kubíček ze Sobotiště na Slovensku si s sebou na cestu vzal také manželku Lubicu.

„Vyhneme se silnicím první třídy, kam s koňmi ani nesmíme. Pojedeme přes Strážnici, Rohatec, Hodonín a dnes v pondělí máme v plánu, že přespíme v Moravské Nové Vsi. Dále budeme pokračovat přes Břeclav až na soutok řeky Moravy a Dyje. Zpět se budeme vracet přes Slovensko. Projedeme Gbely, Smrďáky, Sobotiště a potom přes Kobylu a Vojšické louky zase domů. Vrátit bychom se měli za pět dnů a ujedeme zhruba dvě stě kilometrů,“ popsal letošní trasu iniciátor akce Martin Hudeček.

Poté prozradil, že o něm dcera tvrdí, že se musel narodit s opratěmi v ruce, protože koně miluje. Choval je jeho děda a on sám si první koně pořídil koncem osmdesátých let minulého století ještě před revolucí. Vyučený zámečník s koňmi také vyzkoušel práci v lese. Záhy ale zjistil, že je to sice krásná práce, která ho baví, ale není dostatečně zaplacená. To byl důvod, proč si koně nechal jen jako svou lásku a pustil se do podnikání. Posledních šestnáct let se věnuje diagnostice mostů a už se těší do důchodu, kde si koně bude užívat ještě intenzivněji. Dokud byly malé děti, jezdila celá rodina s koňským povozem na prázdniny. Vydali se tak třeba přes Vápenky a Velkou Javořinu na Slovensko do Staré Turé. V minulosti také s partou nadšených folkloristů putoval po vzoru předků do Rakús, kteří do Rakouska jezdívali vypomáhat na žně. K padesátinám si zase vyzkoušel objet okres Hodonín, což bylo také 150 kilometrů.

„Je začátek května a hodně se ochladilo. To ale vůbec nevadí. Pro koně je lepší, když je chladněji a lidé to musí prostě vydržet,“ řekl s úsměvem před odjezdem. „Ne! Žádný hotel ani penzion jsme si nerezervovali. Budeme spát pod stanem, nebo si mezi vozy natáhneme plachtu. A budeme si také sami vařit,“ řekl se smíchem Hudeček. „Já budu spát přímo na voze, kterou plachta kryje,“ doplnil kamaráda Jiří Nagy. A  potom už se dala karavana do pohybu a po poledni už může být klidně v Hodoníně…

Pokud ovšem na tato koňská spřežení nenarazíte při jejich cestě Slováckem, můžete přijet 18. 5. do Blatnice pod Svatým Antonínkem na vyhlášené Putování po blatnických búdách. Mezi jednotlivými búdami totiž návštěvníky v kočáře už několik let rozváží právě Martin Hudeček s kamarádem Petrem Kubíčkem, tak se s nimi v rámci vstupného můžete povozit a třeba povykládat o jejich dnes již netradičním putování krajinou. A pokud budete sedět ve fajnovém kočáře pana Hudečka, tak vám prozradím, že budete sedět na sedadle, na kterém ve voze sedával slavný malíř Joža Uprka, což rozhodně každý neví… Tento kočár dnes samozřejmě zůstal ukrytý ve stodole. Na cestu se pan Hudeček vydal v pracovním voze bez nafukovacích kol, takže mu píchnutí kola nehrozí 🙂

Text a foto: Lenka Fojtíková


Vzpomínka na úžasné setkání s pamětnicí dávných časů

Dnes na věčnost odešla ve svých devadesáti letech paní Marie Vyskočilová .
V lednu roku 2010 jsme s mým synem Filipem tuto paní navštívili, protože Filip tehdy fotil cyklus věnovaný stáří. Dovoluji si zde proto zveřejnit vzpomínku na toto vzácné setkání před osmi lety….
30. ledna .2010  – Putování za pamětníky

Tak jsme se dnes zase s Filipem vydali za dalšími pamětníky. Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová už na nás čekala. Pravda, myslela jsem si, že se jmenuje Bubenkařová, protože takto ji snad všichni v Blatnici nazývají. Tato dobrá žena mne ale rychle vyvedla z omylu. „Mě to neuráží! Vyskočilů je v Blatnici moc, a tak nám začali říkat Bubenkařovi, protože tatínek mého muže Jan Vyskočil byli kapelníkem a hráli na takový malý bubínek a z toho vzniklo ono pojmenování. Osm let působil v Americe. Tehdy tam z Blatnice odjela celá krojovaná muzika. Hráli na Floridě,“ zavzpomínala na hodně dávnou dobu hned v úvodu na vysvětlenou naše hostitelka. Potom se rozvyprávěla a my nestačili koukat, co všechno v životě prožila. Vdávala se už v osmnácti letech, přičemž její muž František byl o osm let starší. Na svatbě vážila jen osmačtyřicet kilo, a tak se některé ženy obávaly, že život v rodině sedláka dlouho nevydrží. Tetička Bubenkařová ale nakonec vydržela všechno. Spolu s mužem vychovali čtyři děti a dnes se raduje z dvanácti vnuku a stejného počtu pravnuků, přičemž třinácté je už na cestě. „Zažila jsem první republiku, válku i kolektivizaci. Doba nebyla nikdy lehká. Když nás ale přinutili podepsat vstup do družstva, vzali nám deset hektarů polí a odváděli koně, krávy i prasata, tak jsem ve stodole plakala,“ připomněla jeden z nejtěžších okamžiků života žena.

Dvaaosmdesátiletá Marie Vyskočilová, zvaná Bubenkařová, má ve své kuchyni nástěnku se svými dvanácti vnuky a dvanácti pravnuky, za něž se dvakrát denně modlí. Foto Filip Fojtík

Se svým mužem Františkem společně vychovali čtyři děti. Třináct let je už ale vdova. Foto Filip Fojtík

Zažila prvni republiku, druhou světovou válku i těžkou dobu kolektivizace, když jim komunisté ze stáje odváděli koně a krávy, tak ve stodole plakala…

Foto Filip Fojtík

„Nedovedu si představit život bez víry v Boha,“ tvrdí pamětnice.

Foto Filip Fojtík

„Jedenadvacet let jsem vstávala každé ráno o půl čtvrté, protože jsem chodila do družstva dojit krávy. Když se mně narodilo čtvrté dítě, musela jsem se do práce vrátit už tři měsíce po porodu. To jsem přitom doma ještě měla dva školáky a roční dcerku,“ vzpomíná Marie Vyskočilová. Foto Filip Fojtík

Kromě práce v družstvu zpívala Marie Vyskočilová také padesát let v chrámovém sboru. Foto Filip Fojtík

„Odpočinutí věčné dej jí Pane a světlo věčné ať ji svítí, ať odpočívá v pokoji…“

Pohřeb zemřelé se uskuteční v pondělí 21. 5. 2018 v 15.30 hod. ve farním kostele sv. Ondřeje v Blatnici pod Svatým Antonínkem.