kostel – Lenka Fojtíkova

10/10/202510/10/2025

Tři roky od úmrtí P. Eliase Velly

Dnes jsou to přesně tři roky, co odešel na věčnost P. Elias Vella, proto jsem také do jeho rodné (tehdy) vesnice – dnes je to velké turistické centrum – St. Paul’s Bay na Maltě jela. Tajně jsem doufala, že se budu moct zúčastnit mše svaté, která bude obětována za tohoto kněze. A dnes večer jsem se jí tedy zúčastnila díky kamarádce Věrce, která mně řekla, kde se bude sloužit právě dnes v Eliasově klášterním kostele Panny Marie Bolestné.
Trošku mně bylo smutno z malé účasti věřících. Kostel je velký, takže na fotkách zezadu vypadá, že byl úplně prázdný. Tak tomu ale nebylo. Někteří lidé byli i v lodích napravo a vlevo od oltáře. Většina ale seděla v přední části hlavní lodi chrámu. Na závěr mše svaté jsem napočítala zhruba do stovky lidí. A tak jsem si při cestě zpět na ubytování říkala, kde jsou všichni ti lidé, kteří sedávali v čekárně kláštera jak někde u doktora na to až je P. Elias Vella přijme, vyslechne a pomodlí se za jejich uzdravení, osvobození a všechny problémy, které právě každý jeden z nich prožíval? Kde byli ti jeho nejbližší spolupracovníci, co ho doprovázeli při cestách na Slovensko, Moravu a do Čechl? Z těch, s nimiž jsem se seznámila na Moravě a na Slovensku na mši nebyl ani jeden. Dnes jsem se ale po mši seznámila s paní, která prozradila, že byla s otcem jednou na Slovensku. A tak z toho všeho mám takový smutný a rozpačitý pocit…
Ještě před začátkem mše jsme seděla u jeho bysty, která je umístěna na vyhlídce na zátoku sv. Pavla a otec Elias se jakoby kouká na svůj klášter. Seděla jsem tam, myslela na své blízké, známé, ty, co mne o modlitby prosili i ty, co mne o ně neprosili, ale nějakou pomoc potřebují. Seděla jsem tam a koukala na ten jeden hotel vedle druhého a domy nastavené podél pobřeží až kam to jen jde, plavecký bazén, hřiště na beach volejbal, restaurace, obchůdky a říkala si, představovala jsem si, jak to v těchto místech vypadalo, když se zde v roce 1941 otec Elias narodil. Snažila jsem si odmyslet všechny ty ubytovací kapacity pro obrovské množství lidí a vše s tím spojené a vyšla mně z toho úplná pustina, prázdný prostor… A napadalo mne tolik věcí, na které jsem se měla otce Eliase zeptat a nezeptala se… Škoda…
Ale výročí jeho odchodu do nebe zakončím pozitivně. Jeho spolubratři při středeční bohoslužbě za osvobození od kleteb na závěr prozadili, že jim přichází mnoho dopisů z celého světa, jak se lidé k otci Eliasovi modlí a prosí ho o přímluvu. Jestli už se po jeho úmrti nějaký zázrak na jeho přímluvu stal, nevím, ale vím, že se na jeho přímluvu dělo mnoho zázraků už v době, kdy žil a sloužil po všech možných koutech světa.
Připojuji i evangelium, které se dnes při mši svaté četlo, protože v den třetího výročí úmrtí P. Eliase Velly bylo velmi příhodné, jelikož sloužil dlouhé roky jako exorcista. Tady je:
Lukáš 11,15-26
Někteří z nich však řekli: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“

Od rána do jedné hodiny jsem si opět užívala pláž u Meliehy. Takto krásně ji udržují každý den v čistotě.

Vzpoínání u bysty P. Eliase Velly v zátoce sv. Pavla na Maltě. f

09/10/202509/10/2025

Koupání na severu Malty a návštěva města Mellieha

Dnes jsem se jakoby vrátila v čase do léta a užívala si koupání v moři, opalování a objevování města Mellieha, kde jsem ještě nikdy za svých čtyř pobytů na Maltě nebyla.

Když jsem přijela před desátou na pláž, byla téměř prázdná.

Když jsem vnučce poslala fotku moře, tak se ptala, kde je babička. Babička tam fakt byla a při focení jí vítr načechral vlasy.

08/10/202508/10/2025

Putování k hrobu P. Eliase Velly

Na Maltu jsem se letos vlastně znovu vydala především proto, že jsem chtěla být na tomto ostrově v době, kdy bude třetí výročí úmrtí P. Eliase Velly. Při objednávání letenek a ubytování jsem v lednu vůbec netušila, že se budu moct zúčastnit i dvou mší svatých, při nichž se bude speciálně vzpomínat na tohoto výjimečného kněze.
Dnes jsem tedy věděla, že chci jít nejdříve k hrobu P. Eliase, protože to není jen tak se na ten hřbitov dostat. Je totiž otevřený jen ve středu, sobotu a neděli od 7.30 do 16 hodin. No tak jsem tam vyrazila pěšky. Vzala jsem to okolo vyhlídky v zátoce svatého Pavla, kde je bysta P. Eliase a hned naproti klášter minoritů, kde žil a sloužil. Ke klášteru patří kostel Panny Marie Bolestné, kde se večer od půl sedmé slavila mše svatá za osvobození od prokletí. Skončila po půl deváté. Přestože kamarádka Věrka domluvila s jednou svou kamarádkou z Malty, že nás kus svezla autem, domů jsem se stejně dostala až hodně po deváté. Ale to předbíhám. Během dne jsem měla zajímavé zážitky.
POZNÁVÁNÍ MALTY BUSEM
Jak jsem byla na hřbitově, rozhodla jsem se, že zpět pojedu busem a uvedu tak do provozu svou sedmidenní kartu. Nasedla jsem do prvního autobusu, co přijel a jel pro mne cestou-necestou. Potřebovala jsem se svézt zpět do zátoky sv. Pavla. Přímo tam ale tento bus nejel, takže jsem záhy zjistila, že frčím na opačnou stranu než jsem zamýšlela. Až zpětně jsem zjistila, že jsem jela na sever. Můj plán byl, že až dojedeme na konečnou, tak se prostě s autobusem, co jsem jela tam, zase vrátím a vystoupím, kde jsem měla vystoupit a nevystoupila. To jsem se ale hodně přepočítala, protože řidič mne dovezl do přístavu, odkud se jezdí na ostrov Gozo a měl pauzu. Zrovna ale k jedné ze zastávek najel jiný bus, tak jsem do něj hupsla a v tom okamžiku v něm jela sama a zase jsem nevěděla kam. No sranda to byla…
PLÁN NA ZÍTRA
Díky mému putování se sedmidenní kartou na autobus jsem ale zjistila, které busy mne zítra dovezou do městečka Melieha, kde je krásný kostel na kopci a také kaple Our Lady of the Grotto. Kamarádka Věrka mně doporučila, abych tuto kapli určitě navštívila, že tam na přímluvu Panny Marie bylo vyslyšeno mnoho proseb věřících, které jsou označeny jako zázraky. No a za městečkem Melieha jsou nádherné písčité pláže, kde se i dnes za velkého větru dalo koupat. V zátoce sv. Pavla to fakt nešlo, protože je tam skalnaté pobřeží a velký vítr vytvářel obrovské vlny, které se o ty skály jen tříštily. Kvůli tomu větru jsem také celý den snesla lehkou větrovku. Zítra vyrazím na tu pláž a uvidím, jestli se v tom větru dá koupat. Hodně lidí se tam ale dnes koupalo a pláže byly docela zaplněné. No a potom plánuji prohlídku historického centra Melieha.
Dnes jsem nachodila něco přes osm kilometrů, což je necelých 15 000 kroků. Za doby mého běžeckého života to byla menší denní dávka. Dnes je ale vše jinak a já jsem ráda, že kolena a ostatní klouby zatím drží a můžu chodit. Už jsem zažila období, kdy mně bolest kolena chodit nedovolila a nikomu bych nic podobného nepřála.
Všem návštěvníkům mého webu přeji krásné dny s dobrými lidmi, jako jsem dnes měla já. A také umění být sám se sebou, i když kolem vás zrovna nikdo není. I to se dá nádherně užít, prožít, anebo naopak z toho mít deprese. Tak ať si umíme užívat obojí.

Zatímco jsem vloni bydlela o kousek dál v Hiltonu, letos jsem dala přednost apartmánu kousek od moře s těmito vstupními dveřmi.

Dnes pořádně foukalo a na moři byly v zátoce velké vlny, které se tříštily o skalnaté pobřeží.

Moře dnes bylo kvůli větru v zátoce svatého Pavla pořádně divoké.

Začátek mše svaté v kostele Panny Marie Bolestné, který je v zátoce sv. Pavla na Maltě ve správě minoritů. Patřil mezi ně i zemřelých P. Elias Vella, který před dlouhými lety založil tradici slavení mší svatých za osvobození a uzdravení.

21/09/202525/09/2025

Hody v kostelíku sv. Matouše v Nové Lhotě na Hodonínsku

Po dlouhých letech jsem se dnes vydala, dalo by se říct, že služebně, do Nové Lhoty na Horňácku, jak se zde říká „na Lhotky“. Kamarádka, tamní kostelnice, Ludmila Fojtíková mne před časem poprosila, jestli bych nepřijela fotit na Lhotky hody svatého Matouše, kdy bude zároveň znovuotevřený jejich kostelíček, který od dubna opravovali. Měla jsem volno, a tak jsem souhlasila.

Když jsem tak jela krajinou Horňácka, nešlo nezavzpomínat. Tato nejvýchodnější oblast hodonínského okresu, kde je to jen skok k bratrům Slováků na Slovensko, byla totiž mým rajónem v dávných dobách, kdy jsem začínala s novinařinou na plný úvazek nejdříve ve Slováckých novinách se sídlem v Uherském Hradišti a poté ve Slovácku, které mělo redakci v Hodoníně. Dnes už jsou oba tyto týdeníky součástí Deníku.
Jedna z mých prvních reportáží byla koncem devadesátých let minulého století v Nové Lhotě primiční mše svatá P. Miroslava Kazíka, jehož rodina odsud pocházela. Nevím proč, ale jela jsem tenkrát na tuto slávu jako správný poutník na kole. Ne, tehdy jsem ještě neměla zrcadlovku a samozřejmě se fotilo na filmy. Přesný rok si už nepamatuji… Možná to bylo v roce 1998. Nechápu, proč jsem jela na kole, když jsme měli služební auta, ale možná jsem si chtěla zasportovat, protože jsem byla v tomto směru dost velký blázen a ještě plná síly. Pamatuji si, jak jsem se po docela drsném stoupání převlékala před dědinou v keři z propoceného trika do slušného a suchého oblečení. No masakr. Je to sice jen nějakých 17 kilometrů, ale zatímco Blatnice pod Svatým Antonínkem, kde žiji, odkud jsem startovala, je v nadmořské výšce 214 metrů, Nová Lhota ve výšce 484 metrů. A kdo zná cestu do této vesnice, odkud už žádná silnice dál nevede a pěšky lze jít třeba na Velkou Javořinu a jiných míst na Slovensku, jela jsem přes Suchov, kde byl pořádný krpál. Potom ale člověk valí s větrem ve vlasech z kopce do Suchovských Mlýnů, aby potom s posledními kilometry zdolával serpentiny do Nové Lhoty. Zpět si to potom samozřejmě zase sviští částečně s větrem ve vlasech.
Zpět ale k dnešku. Na Lhotky jsem potom v průběhu let jela za různými reportážemi mnohokrát. Nikdy jsem ale nedokumentovala tamní hody svatého Matouše, na které mne pozvala Liduška.
Kostelík zasvěcený tomuto evangelistovi Matoušovi po revoluci počátkem devadesátých let opravil tamní rodák P. Josef Malár, který za komunistů utekl za dramatických okolností přes Jugoslávii do Rakouska. V zahraničí vystudoval teologii, byl vysvěcený na kněze a celý svůj kněžský život sloužil v Bavorsku. Po revoluci se vrátil do své rodné obce a sloužil zde primiční mši svatou a poté v roce 1995 opravil kostelík, ve kterém byl pokřtěný a také inicioval pořízení nových zvonů, čímž byly opravy v roce 2000 završeny. Více o P. Malárovi píšu zde.
„Mechaniku těchto zvonů jsme opravili vloni a letos jsme se po velikonočním pondělí v dubnu pustili do opravy kostela, protože zdivo ničila vlhkost. Uvnitř se musela po obvodu celého kostela obouchat omítka do výšky zhruba dvou metrů. Do hloubky to potom bylo někde až deset centimetrů. Dávali jsme asanační omítku. Potom následovala výmalba interiéru, instalovali jsme nové ozvučení, opravily se lavice a položily nové koberce. Mše se v té době slavily ve vedlejším Selském muzeu – bývalé stodole vedle kostela přes cestu,“ popsala postup prací akční kostelnice Ludmila Fojtíková, na kterou aniž by to nějak plánovala, nakonec připadla organizace oprav.
Oprava se podařila realizovat díky štědrosti podnikatelů, jednotlivců i vedení obce, které odsouhlasilo příspěvek ve výši 200 000 Kč. Stejnou částku vloni obec díky dotaci z Jihomoravského kraje věnovala i na opravu mechaniky zvonů. Všem dárcům dnes správce farnosti Boršice u Blatnice, P. Norbert Waclaw Nawrath, do které spadá i Nová Lhota, děkoval na závěr mše svaté. Nezapomněl poděkovat ani těm, kdo opravu podporovali modlitbami. „Velké díky patří všem, kdo se jakkoliv zapojili do prací. Bez jedno jediného ze všech by to nešlo,“ doplnila slova kněze kostelnice.
Na dnešní slavnost zamířili v horňáckém kroji nejen někteří místní, ale do kroje se nastrojili také hosté ze Staré Turé na Slovensku, s nimiž se Nové Lhotě podařilo díky spolupráci společně dosáhnout na dotace z Evropské unie, za něž na obou stranách hranice vybudovali muzeum.
Hlavní celebrant, veselský děkan a farář P. Andrzej Jan Bystrzycki mimo jiné ve své promluvě řekl: „Sešli jsme se zde, abychom poděkovali za znovuobnovení chrámu. Je dobré si vzít od evangelisty Matouše několik jeho vlastností. Je to jeho upřímnost, síla modlitby, která pramení z důvěry, že modlitbou mohu mnoho dosáhnout. Matouš byl mužem modlitby a důvěřoval Bohu. Věříme také v sílu modlitby? Tento chrám nám to má připomenout. Třetí věc, kterou bychom se měli od Matouše inspirovat jsou konkrétní projevy lásky. Matouš rozdal svůj majetek. Co můžeme dát my? Ať je žitá víra vždy v našem srdci, abychom dokázali naplňovat odkaz svatého Matouše. Nezapomeňme se modlit, nezapomeňme být těmi, kteří před Bohem stojí v upřímnosti, aby nic z naší minulosti, z naší slabosti, v nás neničilo Boží milosti. Tyto Boží milosti potom dál rozdávejme. Ať se vám to daří s Boží pomocí,“ popřál účastníkům bohoslužby P. Bystrzycki.

Před hřbitovem, kde stojí kostel sv. Matouše vlály prapory Vatikánu, České republiky i Nové Lhoty.

27/05/202528/05/2025

Druhý den mé návštěvy Gdaňska byl zalitý sluncem

Dnes jsem se probudila do slunečného rána a rozhodně mé tělo nemělo potřebu válet se v posteli, proto jsem vyrazila docela brzy do ulic a stihla jsem toho doopravdy hodně.
Nejdříve jsem zamířila na hlavní vlakové nádraží, abych si cestu prošla ulicemi města pěšky, když jsem se včera nechala odvézt taxíkem. A bylo to krásné poznávání města. Podobně jsem to měla i v Římě. Nakonec jsem vypnula navigaci a šla po „čuchu“. To je taková moje metoda a dnes to tedy vyšlo a nebloudila jsem. Nádraží jsem si vyfotila v pěkném světle a jeden cvak dala i krásné nádražní hale. Na informacích jsem se dozvěděla, že do nedalekých Sopot jezdí vlaky každých deset minut. Proč mne to zajímalo? Protože tam chci zítra zamířit, i když bude podle předpovědi pršet. Prý je to krásné lázeňské město a mají tam nejdelší dřevěné molo v Evropě, které má délku 511 metrů.
Ale zpět k mému dnešnímu průzkumu města. Hned naproti nádraží přes hodně rušnou čtyřproudovou silnici je obchoďák Biedronka, což je něco jako náš Kaufland a podobné obchody. Zastavila jsem se tam na menší nákup a omrknout, co tam mají. Pokud někdo jezdí na nákupy do Polska, tak mně se nezdá, že by to tady bylo oproti nám nějak extra levnější. Koupila jsem si pečivo, něco k tomu, láhev džusu Cappy a tři banány. Nákup mě vyšel zhruba na dvě stovky. Netuším, jestli by to u nás bylo dražší. Při cestě zpět do mého přechodného bydliště jsem navštívila kostel sv. Kateřiny a hned vedle omrkla kostel sv. Brigity, který byl v době mého toulání městem ještě zavřený. Od 15 hod. se tam ale měla modlit Korunka k Božímu milosrdenství. Potom už jsem zcela jistě přistála v mém apartmánu, kde jsem odložila nákup a valila fotit úžasnou architekturu podél řeky Motlawy, kde bylo dopoledne logicky jiné světlo než ve včerejším podvečeru. Od vody byla mým dalším cílem věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Věděla jsem, že se tam může jít až od 10 hodin. Na věž vedlo 400 schodů, a když jsem se drápala se svou nadváhou nahoru, funěla jsem jako prase z bukvic, jak říkával můj taťka. Ale zvládla jsem to a ta panoramata na město byla úžasná. Zase jsem cvakala a zažívala hrůzu, aby mně při focení nevypadnul z ruky mobil, protože to by bylo po něm..
Dalším cílem mého dnešního putování bylo Muzeum druhé světové války. Co mne v atypické stavbě překvapilo, bylo, že jsem u pokladny nemusela platit lístek. Vyjeli mně ho zdarma a přitom na webu je uvedené, že dospělý zaplatí 29 zlotých, což je nějakých cca. 180 Kč. To se nekonalo. Expozice je luxusně udělaná a připomíná zrůdnost nacismu. Onu šílenou prokletou dobu připomínají obří historické černobílé fotografie i filmy. V jednom okamžiku se návštěvník také ocitne v kulisách židovského gheta. Celá expozice na mne působila šíleně depresivně, protože o hrůzách druhé světové války a nacismu jsem v mládí přečetla kilogramy knížek a viděla spoustu dokumentů i filmů z oné doby. Dělalo se mně tam proto až fyzicky špatně. Jakmile jsem se dostala ven, zamířila jsem do cukrárny nedaleko kostela sv. Brigity a sv. Kateřiny, abych si trochu osladila život. Až když jsem měla vybraný mls na stolečku předzahrádky, zjistila jsem, že jsem si z široké nabídky cukrárny vybrala jogurt s malinovou vrstvou na dně a to vše zasypané vločkami. Zrovna na tomto v poslední době ujíždím doma. K tomu jsem si objednala capuccino. Slečna se ptala, jestli velké a já na to, že normální a nakonec to byl podle mne obří kýblík. No a na zapití Prosecco – však mám dovču – ne?
No a potom jsem se vrátila do kostela sv. Brigity, kde začal duchovní program, který zakončila mše svatá. Po skončení jsem ještě chvilku zevlovala na lavičce a sledovala cvrkot na pěší zóně. Krásný den to zase byl a viděla jsem spoustu krásného. Uvidíme, co přinese zítřek.

V ulicích města jsem hned po ráná potkala tohoto pejska.

Historická budova vlakového nádraží Gdaňsk glowny.

13/11/202413/04/2025

Mše svatá u hrobu P. Eliase Velly

Dnes jsem se probudila do sluncem zalitého ostrova. Předpověď hlásila krásný den jen s nějakou oblačností, tak jsem vyrazila jen tak nalehko a bez deštníku. V druhé třetině cesty na hřbitov, kde měla být v 11.30 sloužena v kapličce, ve které je uložené tělo otce Eliase Velly, mše svatá, mne ale zastihla přeháňka. Tak to jsem fakt nečekala. Schovala jsem se na autobusové zastávce a potom už bylo po celý den slunečné počasí.
Ta mše svatá byla jen díky tomu, že je listopad, kdy je hřbitov otevřený celý měsíc každý den. V průběhu roku je otevřený jen pár dnů v týdnu v určité hodiny a mše svaté tam bývají úplně výjimečně. Kdyby dnes ostatně pršelo, tak by mše nebyla. Mohlo nás tam být okolo třiceti. Většina stála venku při zdi ve stínu, ale před vchodem byly i plastové židličky, které se potom uklidily po mši do kapličky. Já byla s kámoškou jsme seděly hned v první řadě. Mši sloužil františkánský kněz z Indie. Indové totiž nyní posílili komunitu minoritů v klášteře, kde žil P. Vella, protože maltských minoritů ubylo. Po otci Vellovi zemřelo několik dalších kněží z komuniot.
Na hřbitově jsme se sešly s kamarádkou Věrkou, která otce Eliase občas doprovázela při jeho evangelizačních cestách do České republiky. Neviděly jsme se od vypuknutí covidu, což bude v únoru pět let, tak jsme si měly co vyprávět. Ještě před tím jsme společně zašly do kostela Mater Dolorosa, kde otec Elias sloužíval mše svaté a v přilehlém klášteře žil a přijímal věřící na modlitby.
Potom jsme zamířily na dobré jídlo i pití a vyprávění nebralo konce. Bylo úžasné pochutnávat si na čerstvých rybách, popíjet míchané nápoje, koukat na moře a poslouchat hukot moře v zátoce sv. Pavla. Dnes tady bylo příjemných 24 stupňů.
Doufám, že jsem na Maltě nebyla naposledy. Moc ráda bych se sem příští rok vrátila a pobyla minimálně týden. Už mám plány, co tu podniknout, tak uvidíme, jestli to klapne! Zítra ráno už ale opět vzhůru k domovu! S velkou vděčností, že jsem tady mohla být a všechno si užít.

Do kapličky, kde je uložené tělo o. Eliase, jsem přinesla květinu, která nezvadne.

19/10/202421/10/2024

Návraty do Koclířova a seminář misionáře Václava Čápa

Také máte místo, kam se vracíte a cítíte se tam jako doma? Mým takovým místem je Koclířov u Svitav. Konkrétně kostel sv. Alfonse z Liguori a přilehlé prostory bývalého kláštera s vynikající cukrárnou.
Poprvé jsem sem zamířila v únoru 2002 na exercicie P. Eliase Velly z Malty. Od první návštěvy jsem tuto obec dokumentovala skrze objektiv foťáku a ukládala obrázky nejdříve na DVD a později na externí disky. Mám tak zdokumentované nejen ve svém mozku, jak to tady vypadalo před 22 lety, a jak to vypadá dnes, ale i prostřednictvím reálných snímků z různé doby.
USMÍŘENÍ A PROMĚNY OBCE
Při každé návštěvě této obce, která pamatuje poválečný odsun německých obyvatel, vidím neskutečné proměny. Nejdříve to byla oprava vzpomínaného kostela, kláštera a celého přilehlého areálu. Přiznám se bez mučení, že jsem první roky vůbec nevěřila, že se jednou dočká opravy i farní kostel sv. Jakuba Staršího a sv. Filomény. A vidíte, už opravený je a dnes jsem zastihla při posledních nátěrech malíře u opravené křížové cesty, která jakoby celý kostel objímá a navazuje na ni hřbitov. Právě tato křížová cesta mohla být opravená díky potomkům německých obyvatel, kteří byli po válce vyhnáni ze svých domovů. Vnímám v tom velký symbol jejich odpuštění a vzájemného usmíření.
DŮM LUCIE
Stejně, jak za 22 let prošly zásadními opravami církevní stavby, se postupně zvelebila ale většina budov v obci. Ať už těch obecních, tak i v soukromém vlastnictví. Však mrkněte do galerie. Jsou to proměny vskutku neskutečné a člověk z toho má radost.
A další velká stavba má už stavební povolení. Co to bude? Dům s pečovatelskou službou LUCIE. Vyroste vedle parkoviště bývalé restaurace a penzionu, kde bývaly v minulosti ty lepší ubytovací kapacity Českomoravské fatimy, která v obci sídlí. Veškerou proměnu celého Koclířova přičítám právě přímluvě a ochraně Panny Marie.
BOŽÍ POŽEHNÁNÍ
V pátek 18. října jsem do Koclířova přijela na seminář misionáře Václava Čápa. Něco z jeho vyučování tady zveřejním, ale prvně jsem se musela podělit o to, jakou proměnu tady v té obci už roky sleduji. Podařilo se mně tady zveřejnit některé fotky z archivu a dávám je do kontrastu s nejnovějšími snímky. Významně se na této proměně podílí nejen farnost a Fatimský apoštolát, ale také obec. Ale víte, jak to je, co už dávno věděly naše babičky a prabičky! Co? No, že bez Božího požehnání, marné naše namáhaní. A to platí pro jednotlivce i celou společnost. V Koclířově je vidět na každém kroku, že je tato obec pod zvláštní ochranou a přímluvou Panny Marie, která vyprošuje dobrému dílu v Koclířově Boží požehnání. A to je přece super – ne?

Seminář a zápisky z přednášek misionáře Václava Čápa na téma Zjevení sv. Jana Apokalypsa III
O víkendu 18. – 19. října se do Koclířova u Svitav sjelo okolo čtyřiceti účastníků ze všech koutů naší země na seminář Václava Čápa, který zde přednášel a rozebíral Zjevení sv. Jana od 12. kapitoly až do konce. Jednalo se totiž už o třetí víkendový seminář se zaměřením na tuto část Písma.
Hned v úvodní přednášce v pátek řekl:
„Janovy vize mají svůj charakter, je to spíše symbolické vyjádření, které nám nechce dát, nějaké konkrétní instrukce, co a jak máme dělat. Chce nám ale připomenout základní principy, jak žít víru a zůstat věrný. O to se máme v těchto dramatických časech snažit a všechno ostatní máme nechat na Ježíši, který je hlavní postavou Apokalypsy, který je Alfa a Omega, který je Pán Pánů a Král a Králů.
Je zde i vize Božího lidu a prorocké poslání světu každého z nás v těchto těžkých situacích, abychom svědčili těm, kteří neznají Boha, aby se mohli Bohu otevřít a přijali jeho naléhavé volání po spáse, pokání a očištění.
Jde o temné a náročné téma, protože na konci 12. kapitoly se mluví o konečné konfrontaci času, závěrečné fázi uzavírání dějin člověka. Může nás to trochu vyděsit, protože temnota, která se dá nahmatat, na nás může negativně působit. Neustále ale budeme vidět před každou dramatickou kapitolou ujištění o Boží přítomnosti a věrnosti.
Jednotlivé kapitoly v knize Zjevení nejsou dlouhé, ale významově bohaté. Pro nás možná trochu nepochopitelné, protože odkazují na stovky a stovky textů ze Starého zákona, které když pochopíme, tak se nám otevře Apokalypsa svatého Jana a vidíme, že Jan těmto tradičním výkladům ve Starém zákoně dává nový, hlubší význam.
Pozemské události ovlivňují dobří i padlí andělé. To musíme mít na paměti, když mluvíme o duchovním boji. Zároveň se povzbuzujme, že v tomto duchovním boji používáme duchovní zbraně. Svatý Jan odkazuje na archanděla Michaela, který vede tento boj na nebi a bojuje za Boží lid na konci dějin spásy.
Mějme při četbě těchto náročných textů, které zjevují hloubku a působení zla, že už zároveň probíhá vítězství Božího působení. Hospodin tvoří věci nové. Je to náročné téma, kterému často nerozumíme. Na Boží dopuštění a aroganci zla, není jednoduchá odpověď, ale vidíme i v Apokalypse, jakým způsobem Bůh reaguje na problém zla, jak ho řeší. Bůh používá i zlo k dovršení dokonalosti. Konečným cílem je nebeský Jerusalém. Bůh dopouští zlo, protože respektuje naši svobodu a přitom z toho největšího mravního marastu vytěží největší dobro, i když se zlo nestává dobrem. Věřím, že i z morálního marastu LGBT, do kterého jsme záměrně nořeni, může Bůh udělat něco dobrého.

Tento snímek kostela sv. Alfonse s P. Eliasem Vellou vznikl v únoru 2002.

V roce 2004 měl už klášter i kostel novou fasádu.

25/05/202420/03/2025

San Candido a kostely i hřbitovy v Dolomitech

Včera jsem slibovala, že dnes nikam nevyrazím, ale nakonec mně to nedalo. Sice jsem poprvé vstávala bez zvonění budíku, ale po snídani jsem sedla za volant a navštívila na různých místech několik kostelů a hřbitovů, které jsou hned okolo kostela.
Takže prvním mým dnešním cílem bylo Winnebad/Prato Drava, nad kterým se vypíná krásný štíhlý kostelíček svatého Mikuláše. První fotku kostela jsem udělala od silnice, ještě než jsem vjela to této malé vesničky. Okolo kostelíka je nádherný hřbitůvek. Zaregistrovala jsem, že je tam pohřbených hodně mladých lidí. Například na jednom hrobě jsou barevné fotky mladého muže, který byl zřejmě horolezcem. Má tam anglicky napsáno: „Procházet horským průsmykem je jako překročit hranici a vstoupit do nového světa.“ Potom tam odpočívá další muž. Tomu bylo, když zemřel 61 let. Na fotce je zvěčněný v tyrolském kroji, jak stojí vždy jednou nohou na dvou koních a řídí je. I na fotce je naprosto zřejmé, že ty koně fakt pádí tryskem. Prostě lze z těch hrobů vyčíst příběh konkrétních lidí, co dělali, jací byli, jak moc svým blízkým nyní chybí. Na všech hřbitovech, které jsem tady zatím navštívila je vidět, jak se pozůstalí o hroby starají. Na rozdíl od nás jsem na tomto hřbitůvku viděla především pomníčky a kříže z kovu. Někdy jsou to doslova umělecká díla od kovářských mistrů. Ve větších městech jsou ale také vidět velké hrobky a náhrobky z mramoru jako u nás.

SAN CANDIDO – INNICHEN
Z Prato Drava jsem zamířila do San Candido – italsky Innichen. Měla jsem obavy, jak je to tam s parkováním, což jsem se od nikoho nedozvěděla. Takže: Přímo v centru na náměstí tohoto malého městečka zaplatíte 3 eura za každou hodinu. Já jsem si ale našla místečko tři minuty pěšky od náměstí, kde byly dvě hodiny zdarma, když si dal člověk za okno takové ty hodiny, kde se nastaví čas, kdy jste přijeli. Potom tam bylo ještě pár míst pro ty, kdo navštíví přilehlý park a hrad. V tomto případě byly tři hodiny zdarma. Při odjezdu z městečka jsem mrkla, kolik vyjde parkování na záchytném parkovišti, které podle cedule, co tam mají, osm minut pěšky od náměstí. Tak tam jsou první tři hodiny zdarma a potom každá hodina za 1,5 eura, což také není žádná hrůza…
Centrum San Candido bylo docela liduprázdné. Zašla jsem do tamního „íčka“ na náměstí s dotazem, kam mám jet vyfotit 3 Zinnen, které se mně včera vyfotit nepodařilo. Řekla jsem milé slečně, že nechci jít pěšky. Tak mně to zakreslila do mapy, a když jsem se na to potom v klidu podívala, tak jsem myslela, že mne klepne, protože mne poslala přesně tam, kde jsem byla včera. Takže jsem asi zamířila na to nejlepší místo na focení, ale holt mně nevyšlo počasí… No pěšky už tam v žádném případě nepůjdu…
V městečku mají jinak dva kostely. Do toho, který je zasvěcený sv. Michaeli archanděly, jsem se nedostala, protože se právě opravuje. Téměř hned vedle byl ale kolegiátní kostel, který byl otevřený. Vůbec jsem nevěděla, co ten název znamená. Podle strýčka Googla jde o kostel s větším významem, ale zase ne tak velkým jako je například katedrála. Je to ale nádherný kostel. Však mrkněte na fotky.

AUFKIRCHEN S. MARIA
Dalším místem mého putování po chrámech byla malá vesnička Aufkirchen S. Maria, kde je svatyně Panny Marie Bolestné. Byl otevřený a má krásný interiér. Okolo opět malý hřbitůvek, ale v rožku také moderní záchod, který byl otevřený, i když nikde nebylo ani živáčka.

V NEDĚLI NENÍ MŠE VŠUDE
Při návštěvách kostelů jsem si zjistila, kde bude zítra mše svatá. Rozhodně není, jak jsme zatím zvyklí doma, že by byla v neděli ve všech vesnicích a městech a už vůbec zde nebývá v neděli na jednom místě více mší, jak je tomu u nás v mnoha vesnicích. V neděli večer půjdu do kostela sv. Jana Křtitele v Toblachu. Na více místech je jen bohoslužba slova nebo májová pobožnost k Panně Marii. Tak zase jsem o něco chytřejší, jak je tomu na severu Itálie. A jinak je super, že se tady člověk úplně všude domluví německy, protože z italštiny znám jen pár slovíček.

První fotku sv. Mikuláše ve Winnebad/Prato Drava jsem udělala z velké vzdálenosti od silnice.

Kostel v. Mikuláše ve Winnebad/Prato Drava.

22/05/202427/05/2024

Konečně v Dolomitech aneb: Když se daří plnit sny a být NA KROK OD NEBE

Někdy na přelomu loňského a letošního roku, kdy jsem dlouhodobě marodila s kolenem a kvůli bolestem nemohla vloni od loňské návštěvy polské Leby, kam jsem v létě zamířila fotit tamní duny (více zde), jsem sledovala seriál Na krok od nebe. Jo! Zase seriál a tentokrát z prostředí Dolomit na pomezí Rakouska a Itálie. Když jsem viděla tu krásnou přírodu, tak se ve mně probudila touha tuto oblast navštívit.

NA VLASTNÍ PĚST
Po bolestech kolena a následné operaci a rehabilitaci se to semínko touhy více zakořenilo, a tak nebylo divu, že jsem zase jednou tak v noci brouzdala po internetu a hledala, s kým – s jakou cestovkou – bych se „tam“ mohla vydat. Po usilovném pátrání jsem se rozhodla, že pojedu sama, protože stejně mně žádná cestovka nemůže nabídnout, že bych si na jejich zájezdu dělala, co bych chtěla. Což samozřejmě chápu! Jedou si svůj program a chtějí toho obyčejně za tři dny plus dva dny na cestu stihnout, co se dá. No a já nemusím stihnout všechno, ale chci si to jen tak obyčejně užít. Jít krajinou, nikam nespěchat, mnohokrát se zastavit, vyměnit objektivy na foťáku, v klidu se koukat, kde je fakt dobré světlo a potom si třeba sednout jen tak na lavičku a kochat se. No tak jsem tady a mám první fotky! A těšte se! Jestli mně to počasí dovolí, a já věřím, že dovolí, tak budou fotky z více různých míst, kam se chci dostat! Ale nebylo to jen tak se sem dostat! Nejdříve jsem si našla ubytování a potom ho zase pár dnů před odjezdem zrušila, protože meteorologové hlásili „hrůza“ počasí. A potom jsem si bookla jiné ubytování, abych i to zrušila a našla si něco sama a budu tady tak trochu migrovat.

UCPANÁ VÍDEŇ
Vyrážela jsem ze Slovácka v pět ráno a sestra mne varovala, že až budu projíždět Vídní, tak bude zrovinka pěkně ucpaná. Doufala jsem, že nebude mít pravdu, ale měla pravdu, jak už to starší ségry občas mívají. Vídeň mně dala padesátiminutové zdržení. Až na jednu zastávku kvůli tankování a WC jsem zvládla 600 kilometrů na jeden zátah. Velké díky všem, kdo se za mou cestu modlili, protože mne ty modlitby fakt nesly.

ZVÍTĚZILY HORY
A ještě poznámka na závěr. Přiznám se bez mučení, že ještě den před odjezdem jsem kvůli té špatné předpovědi počasí začala zuřivě hledat nějaký super last mimute. Také mně rozum říkal: „Dolomity na volné noze jsou dost drahé. A ta cesta! Plus pojištění auta, sebe, a co kdyby se jako stal defekt, nehoda? S cestovkou to budeš mít za polovinu a nebudeš se muset o nic starat!“ Takový byl našeptávač v mé hlavě… Nabídky cestovek ale byly převážně jen do Turecka a hlavně do Egypta k moři. Kdepak Dolomity nebo Francie! Když jsem tak zírala na ty fotky s mořem a „ohromnými rezorty“, tak jsem si najednou v duchu říkala: „Blbče, co na to čumíš! Vždyť ty nechceš k moři! U různých moří jsi byla „milionkrát“, a že byla některá skutečně nádherná, ale je to prostě moře – hromada slané vody v různých odstínech modré až tyrkysové a krásné západy slunce. To jsi ale už viděla mockrát! Ale v Dolomitech jsi nebyla nikdy! No vlastně jsi jimi projížděla, když jste nočním vlakem z Vídně přejížděli s rodinou do Říma či Pisy a poté pokračovali na Sardínii, Sicílii, Liparské ostrovy, do italské Kalábrie i přes celou Itálii vlakem a poté trajektem na Korfu.“ Pamatuji, jak jsem se na hranicích Rakouska a Itálie vždy probrala, když ještě chtěli celníci vidět doklady. Ukázala jsem je a spalo se dál, takže z Dolomit jsem na vlastní oči vlastně ani nikdy nic neviděla, protože vždy byla hluboká noc a tma. Až do dnešního dne! A je to nádhera! Chtělo se mně normálně radostí zpívat a to je už co říct, protože já jsem úplný nepěvec. A i koleno a paty jakoby přestaly bolet, když jsem se vyhrabala po osmi hodinách z auta, začala fotit a mašírovala jsem si to malebným městečkem sevřeným majestátným masivem hor.

DOLOMITY MAJÍ CO NABÍDNOUT
A ta předpověď? Po cestě jsem potkala pár dešťových přeháněk, ale nebyla to žádná hrůza. A asi sto kilometrů za Vídní začalo mezi šedivými mraky vykukovat i modré nebe! A právě teď svítí slunce na vrcholky hor, které se ale ukrývají v mlze. Je to nádhera! Jakoby byly zachumlané v peřinách a chystaly se ke spánku.. A jak já se těším na ta jezera Lago di Dobbiaco a Lago di Braies, co mám v plánu, tak snad to počasí alespoň několik hodin každý den vydrží!

Pohled z okna auta kousek od hranic s Itálií.

16/04/202416/04/2024

Dvaatřicet let služby P. Jana Fialy v bývalých Sudetech a seminář P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm.

Před dvaatřicet lety začal působit v Olbramovicích, pár kilometrů za Pohořelicemi, P. Jan Fiala. Do obce, která byla v minulosti součástí Sudet, přišel z kaplanské služby v Hodoníně.

„Fara tehdy byla v dezolátním stavu a tam, kde dnes stojí farní sál s kuchyňkou a sociálním zařízením, byl rozpadající se kravín,“ vzpomíná na své začátky v Olbramovicích farář.
Farní sál se mu podařilo postavit před patnácti lety a dnes plní účel, za kterým byl postavený. Konají se zde různé aktivity farníků i obyvatel, kteří zatím Boha nepoznali. Dochází tak k propojení všech bez rozdílu vyznání víry. „Bývají zde i svatby, různé rodinné oslavy a nyní se zde druhou dubnovou sobotu uskutečnila první duchovní obnova. Přijel k nám jihlavský rodák, karmelitánský kněz P. Vojtěch Kodet,“ říká kněz. Od loňského roku se zhruba jednou za půl roku v sále schází lidé při modlitbách s prosbou za fyzické uzdravení.
Že to nemá P. Jan Fiala ve svěřené farnosti snadné, svědčil fakt, že před mší svatou se ujal role kostelníka a poté také ministranta. Skutečnost, že byly Olbramovice historicky součástí Sudet, se prostě na osudu této farnosti tvrdě podepsal.

Při sobotním semináři P. Vojtěcha Kodeta, Th.D., O.Carm., který v promluvách zaostřil na velikonoční události, v Olbramovicích mimo jiné zaznělo:

Ježíš jako jediný věděl, že Otcova vůle je to největší dobro pro nás. Neexistuje nic lepšího, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Neseme pečeť svého Boha. Jsme stvořeni pro lásku na celou věčnost, a proto jedině Bůh ví, co je pro nás dobře.

Jeden z našich základních hříchů je, že si nenecháme do svého života mluvit, ale spoustu věcí děláme v nezávislosti na Bohu.

Dnes je takový moderní postoj, který se nazývá svobodou. Mladí jsou svobodní tím, že si dělají, co chtějí. To je prostě přeznačení hříchu nezávislosti a svévole. Nemůžeme se ale divit, protože dnes se všechno přeznačuje. Láskou se nazývá něco, co vůbec není, svobodou se nazývá závislost a můžeme jít dál, jak to všechno ve světě je.

Pro nás je důležité, abychom poznali, že Bůh je jenom dobro a to Ježíš věděl.

Od ráje ďábel pokřivil obraz Boží a lidé se Boha bojí. Kolikrát lidé řeknou, že se bojí Bohu odevzdat život, protože by třeba mohli onemocnět.

Bůh poslal svého Syna, aby z nás sňal ty nemoci a uzdravil,ale lidé mají strach, že když se odevzdají Bohu nemoc sešle, nebo že je potrestá. Kdyby nás Bůh chtěl trestat, tak nás musí ale trestat od rána do večera. On ale přece neposlal svého Syna, aby nás soudil, ale aby nás zachránil.

Úplně jinak se staví k problémům života člověk, který od dětství zakoušel, že je přijatý a milovaný. Přijdou překážky a on ví, že jsou od toho, aby se zdolaly, přijdou těžkosti a on ví, že tím musí projít, protože ví, že k tomuto životu ve světě těžkosti patří. Tady nemáme na růžích ustláno. Pán Ježíš na sebe sice vzal všechno to těžké, co prožíváme, ale to neznamená, že už nebudeme prožívat nic. My to ale můžeme prožívat s ním a potom v odevzdanosti do Otcovy vůle, v blízkosti Otce, který je milujícím a nese nás v náručí, dává nám sílu Ducha Svatého, abychom prošli tím těžkým. Ale to musí mít člověk zkušenost lásky a dobroty Boží, že tváří tvář v utrpení vlastním i druhých nezpochybní Boží dobrotu.

Za námi kněžími přicházejí lidé a říkají: „Jak se na to Pán Bůh může dívat? Proč nás tohle to potkalo? Onemocněla jsem a potom i manžel a dítě začalo blbnout s drogami. Proč to ten Pán Bůh na nás dopouští?“ To je pohanská představa Boha, který na nás sesílá trápení. Ale on poslal svého Syna, aby z nás to trápení sňal. Problém je ale v tom, že mu nejsme schopni zcela důvěřovat a patřit. Kdybychom mu opravdu patřili a na jeho lásku odpovídali, tak by to těžké bylo nakonec k našemu dobru. Těm, kdo milují Boha, všechno napovídá k dobrému. Předpoklad je láska a důvěra, že nezpochybním Boží dobrotu, i když jsou v životě těžké věci.

Pán Ježíš nám neslíbil, že budeme všemu rozumět. Slíbil nám, že nás nikdy neopustí, vždycky bude s námi, a když se ho budeme držet, dá smysl i tomu, co je těžké.

Když čteme Písmo svaté, je třeba vnímat každé slovo.

Na mnoha místech Písma svatého čteme, že nemáme soudit. Je to velmi důležité, protože my vůbec nevíme, co toho člověka vedlo k tomu, že dnes jedná nebo mluví tak, jak jedná. Nevíme, co si donesl na svět, kdo ho vychovával, jaká zranění, touhy, co všechno jím lomcovalo. My nevíme… To ví Bůh. Ale Ježíš vždy hrál na touhu srdce.

Touha po Bohu je základem všeho. Probouzí se v nás, když čteme Písmo, modlíme, prosíme o Ducha Svatého, účastníme se chval, naše srdce se v těch chvílích jakoby nadechne a touží, aby Bůh byl v nás, aby nás plně obsadil a plně obsadil náš život.

Když v sobě nemáte světlo, tak nás to atomizuje, odtahuje od sebe, člověk se vymlouvá, že má rád samotu a jde do přírody. On je ale rozdíl, jestli tam jde rozjímat nebo utíká z napětí, které je u nich doma. Vnitřní rozbitost se vždy projeví rozbitostí ve vztazích. Pokud nemám v srdci pokoj, nemůžu ho mít ve vztahu k lidem. Ve vztahu k lidem, kteří byť mají jiné názory, mohu mít pěkný vztah, pokud mám pokoj v srdci. Když ale nemám pokoj v srdci, hádám se na potkání kvůli největším blbostem. A když se nehádám, tak si aspoň myslím, že ti druzí jsou blbí a to stačí, abych hřešil.

Největším motorem v životě je láska, ale má jednu velkou konkurenční sílu a tou je lidská pýcha. Lidé udělají nejvíce buď z lásky, což je k dobru druhých, ke slávě Boží anebo z pýchy a to je k oslavě sebe sama. Tento svět vsadil na pýchu, sebestřednost, lidskou důležitost, ale evangelium vsází na jinou sílu. Sílu lásky a láska nikdy nehledá sebe, ale vždy hledá, co chce Bůh a co pomůže druhým lidem.

Víra roste s osobním vztahem lásky. Víra nejsou duchovní vztahy, ale dar Boží. Čím více žijeme v důvěrném vztahu s Ježíšem, tím více víra roste. A také tím, když víru používáme a dovolujeme sami sobě smýšlet na základě Písma, víry a jednat na základě víry, tak se víra rozmnožuje. Když se víra nežije, tak se ztrácí. Když nebudeme spolupracovat s Duchem Svatým, tak zvítězí náš duch v srdci. Když si nebudeme vážit daru Božího slova, nebudeme ho rozjímat, nebudeme podle něho jednat, k ničemu nám nepomůže, že budeme vědět, že Ježíš vstal z mrtvých.

Nestačí vědět, že Ježíš vstal z mrtvých! My se s ním musíme setkat. Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.

Spousta lidí v našich kostelích, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý národ ví, že křesťané si o Velikonocích připomínají smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A co to dělá s lidmi? Nic, protože to, co proměňuje, je, když se s ním setkáte. A to je drama života každého z nás. Zažít živého Boha a poznat, kým je.

O co vlastně více v životě jde? Čím více poznáváte Ježíše, tím víc ho milujete. A čím víc ho milujete, tím více se proměňujete v něho. Lidé chtějí poznat všechno možné. Každému přeji exotické dovolené, někoho baví věda, ale nad tím vším musí být touha poznat Boha. Každým krůčkem tohoto poznání poroste naše láska, důvěra a nás to bude měnit, budeme se mu podobat.

Někdy máme dojem, že Pána Boha zajímají naše hříchy. Ty on ale zná! Za ně zemřel. On ale chce, abychom ho začali poslouchat, milovat, abychom dělali, co chce on. Definitivně dostaneme smysl svého života tehdy, kdy přijmeme poslání, které nám Bůh dal a to vždy souvisí s tím, že nežijeme pro sebe.
Strach je jedna z největších překážek našeho života s Bohem. V Písmu svatém je údajně 366x řečeno: „Neboj se.“ To je proto, když je přestupný rok, aby to bylo na každý den v roce. A možné je dobře si to často připomínat, protože Boží nepřítel se snaží strach nějakým způsobem do našeho života vnést a tím strachem nás od Pána odvést.
Strach ze smrti, nemoci, strach o druhé, strach z toho, co bude chtít Bůh, jsou všechno strachy, které nás vzdalují Bohu. Když to zjistíme, musíme se proti tomu postavit.
Pán pokáral strach, démony i bouři. Učedníky tak osvobodil od moci strachu.
Pokoj vám – to je největší Ježíšův dar pro nás, protože v něm je odpuštění našich hříchů, smíření s Bohem, nový život. Ten pokoj způsobuje pokoj mezi námi a Bohem, zrození k novému lidství. Pokoj jde proti každé nesrovnalosti, proti každému nedorozumění, proti každé rozbitosti ve vztazích. Ježíš učil své učedníky, aby byli šiřiteli pokoje. Pokoj nevytvoříme, je to Ježíšův dar, ale jsme povoláni předávat ho dál jeden druhému od srdce k srdci. To znamená nesoudit, nekritizovat, odpouštět, přijímat druhé jací jsou a vědět tak, jako Bůh pomohl mně, pomůže jemu. Pán Bůh se dívá na naše nepřátele určitě jinak než se na ně díváme my. Pro Ježíše jsou všichni lidé, včetně těch největších zločinců, lidé, kteří mají potenciál uvěřit a změnit svůj život. A moje maminka říkávala, co nejde po dobrým, nejde vůbec. A my se to musíme učit. V tom smyslu věřit, že Boží dobro je mocnější než veškeré zlo na celém světě. Ta moc jeho lásky a odpuštění a to je v tom slově: „Pokoj vám!“
Nejde o náš hřích, selhání a strachy! Jde o to, že si nás Bůh vyvolil, abychom pokračovali v Ježíšově životě tady na zemi. V jeho poslání, které dal. Nic víc, nic míň. Nic víc už být nemůže, protože to nemají ani andělé! Jsme povolání žít životem Ježíše Krista, Božího Syna. Když budeme poznávat Ježíše, budeme poznávat, jak žít toto synovství, jak žít toto poslání, proto rozjímáme evangelia, jak to ten Pán Ježíš dělal, jak to dělat s těmi nemocnými, chudými, nepřáteli, chytrými, co říkal, jak se choval, kdy se modli. To je takový poklad! Největším vzorem našeho života je Ježíš sám.
My nemáme svůj byznys. Pro mnohé z vás to znamená žít pro Boha ve své rodině, vychovat děti, starat se o stárnoucí rodiče, zvěstovat evangelium sousedům, být připraveni nést evangelium dál v práci. Když v sobě budete mít Boha, tak to nepůjde zatajit. K tomu ale potřebujte Ducha Svatého. Bez Ducha Svatého křesťanství neexistuje. Přijímáme odpuštění a dáváme ho dál, přijmeme pokoj a dáváme ho dál, protože Bůh nemůže jinak působit, když žijeme v nenávisti, napětí. Víte kolik je mezi lidmi arogance, agrese. hněvu, neodpuštění…Jak v tom má Pán Bůh působit? Jak to může fungovat? Nikoho to trvale nebaví žít v takových vztazích, takže potom utíkají k chytrým mobilům, počítačům, tabletům, nebo drogám. Dříve chlapi více utíkali do hospody a dnes mají zase jiné možnosti. Každý takový útěk je jen znamením nepokoje, který mají v srdci.
Dotýkat se Kristových ran znamená žít z Boží lásky. A vědět, že i Kristovo tělo má rány stejně jako naše společenství církve. A ty rány mohou být místem, kde se Pán oslaví.
Velikonoce nejsou o tom, abychom prožili hezké obřady, ale abychom se setkali se Vzkříšeným Kristem, aby se znovu naše víra, láska a vděčnost k němu rozhořela, abychom s ním žili každodenní život. Nám se ani ten nejsvětější obřad nemůže stát nějakou náhradou víry. Křesťanství je vztah s živým Bohem. Vztah lásky a důvěry.
Jsme povoláni věřit i na základě znamení, která nám Pán Bůh dává. Ježíš několikrát vyzývá své učedníky, aby měli oči otevřené, učili se dívat, aby dobře naslouchali, protože Bůh žije mezi námi, žije v nás, v našich vztazích. Když budeme vidět jeho skrytou přítomnost nebo budeme jeho přítomnost vidět v utrpení, tak ho budeme vidět i ve slávě.
‚
Musíme se naučit vidět Boha v utrpení, abychom ho viděli i ve slávě, ve znameních, která nám dává, ve slově Božím, protože Bůh je všude, jenom my jsme slepí. Je důležité, abychom nepřestávali hledat a toužit po svém Pánu. Je důležité, abychom celým srdcem milovali svého Boha. Poslání, které nám Pán Bůh dal, můžeme správně žít jedině v jeho lásce, tak jako on miluje nás, abychom nejprve na jeho lásku odpověděli a milovali ty, které nám svěřil. To je poslání Velikonoc, které nám Pán Bůh dal – podíl na jeho životě a lásce.

Na místě, kde dnes stojí farní stál, byl původně kravín...