Křížová cesta – Lenka Fojtíkova

17/03/202417/03/2024

Dnešní křížovou cestu na Antonínku doprovázelo krásné počasí

Letos je to přesně pětasemdesát let, co byla na Svatém Antonínku z iniciativy rodáka z Ostrožské Lhoty P. Antonína Šuránka instalována Křížová cesta. Autorem reliéfů jednotlivých zastavení byl tehdy akademický sochař Julia Pelikán.
Dnes jí v modlitbě a zamyšlení nad texty P. Antonína Šuránka prošlo okolo stovky věřících nejen z Blatnice pod Svatým Antonínkem, Blatničky a Ostrožské Lhoty, ale přijeli také poutníci z Brna, Strážnice, Veselí nad Moravou a dalších obcí Slovácka. Nejpočetnější skupina poutníků ale i letos dorazila z Velkého Ořechova, kde P. Šuránek působil. Přijel jich plný autobus a další účastníci přijeli automobily.
Mnohé návštěvníky překvapily prořezané a pokácené stromy, což bylo ale nutné před poutní sezonou udělat, aby nedošlo k poranění návštěvníků tohoto krásného místa.

Na Antonínku dnes panovalo krásné počasí.

Některé návštěvníky mohly překvapit pokácené a prořezané stromy.

Podrobnosti o budování křížové cesty:

Netypické nápisy jednotlivých zastavení navrhl P. Šuránek a o vyobrazení pašijových výjevů požádal akademického sochaře Julia Pelikána.
Jedno z jeho „kukátek“ je o Mistru Pelikánovi a zminíl v něm také kžížovou cestu.
… „Poprosil jsem Mistra Pelikána, aby vytvořil reliéfy pro jednotlivá „zastavení“. Byl velmi ochoten a dal se ihned do práce. Vyžádal si nápisy, které ponesou ta „zastavení“ a do čtrnácti dnů měl čtrnáct modelů. „Prožíval jsem přitom znova minulou válku, tu naši křížovou cestu, a tak jsem se do toho vložil, že mně dílo přímo rostlo pod rukama …“ Pak vtesával výjevy do kamenů, které dnes vyvolávají v poutnících a turistech hluboké úvahy o smyslu utrpení. Křížová cesta končí vítězným: „Smrtí se život nekončí, pouze mění.“…

Zdroj: Kukátka 2

Díky strážci kaple, kterým od roku 1943 byl pan Dominik Budař, máme řadu zajímavých poznámek týkajících se budování křížové cesty. 81 let staré řádky se pro nás mohou stát svědectvím našich předků a inspirací pro naši generaci.
Jak by prace probíhaly dnes?

Obdivuhodný je nejen počet lidí, který se do budování zapojil, ale i fakt s jakým nadšením a úctou k celému dílu přistupovali. Stávající prostor křížové cesty bylo potřeba nejdříve koupit od obce a hlavně srovnat terén a vyčistit od stromů, keřů a kamení.

Začtěme se do řádků, která pro nás ukrývají staré pamětní knihy:

„Dne 7. ledna 1949 bylo započato u Sv. Antonínka s přípravnými pracemi ku postavení Křížové cesty na této posvátné hoře. Místním rozhlasem byli občané blatničtí upozornění, aby přiložili ruce k dílu, které bude věrným svědkem a teploměrem lásky. Dílo sv. Antonína na blatnické hoře a občanů blatnických. Ač bylo počasí krajně nevlídné, dostavilo se první den (tj. 7. 1) . 46 ochotnýchu mužů a jinochů. Druhý den jich přišlo 57. Dne 10. 1. tj. v pondělí 68. V úterý dokonce 87 mužů a jinochů, ve středu za hrozné sněhové vánice bušilo krumpáčem do zmrzlé země a tuto nakládali na vlečňák traktoru 56 párů pracujících rukou.

Když jsem pozoroval, kdo všechno zde bral účast na tomto Bohu milém díle, zaběhnul jsem v myšlence 10 r. zpět, kdy tito dnešní brigádníci byli mezi těmi, kteří nás vyháněli ze dveří, když jsme chodili dům od domu, aby většina svým podpisem rozhodla, by obec blatnická prodala pozemek na postavení exercičního domu u Sv. Antonína a zdůrazňovali svůj nesouhlas slovy: Dokud my jsme zde, tak se u Antonínka nic nezmění.

A dnes – roztál led na srdcích mnohých a poznali svůj omyl.

Díky vám všem, kteří jste pochopili. Bůh vám buď na přímluvu ochránce Blatnické hory a milého Slovácka štědrým oplatitelem.

Jako štědří dárcové, kteří přispěli hmotnými věcmi, aby v této nepohodě bylo něco teplého v poledne ku zahřátí podáno, budiž jméno jejich v kronice Sv. Antonínka zapsáno: Stanislav Vyskočil, mistr zámečnický – 5 l vína, cukr Jaroslav Cícha č. 360 – 5 l vína, cukr Jan Bachan č. 188 (bývalý strážník) – 6 l vína, cukr Jan Lukáš, pekař – 10 l vína, cukr Jan Valášek, rolník (za branou) – 6 l vína, cukr Jan Hlavinka, obchody – 1 l slivovice, cukr Jan Janás, mistr sedlářský – 5 l vína
D. B. – kuchař
A. C. – kuchařka

Všem, kteří se zúčastnili v brigádě Sv. Antonína srdečný dík a Pán Bůh zaplať. U Sv. Antonínka dne 15. ledna L. P. 1949.“

∗∗∗

„Dne 2. března 1949 na popeleční středu byly posvěceny (14 kamenů) základní kameny ku stavbě křížové cesty. Kameny byly vylámány u Sv. Antonínka a dovezeny na ověnčeném voze ku farnímu kostelu a po popelci veledůstojným panem farářem P. Františkem Křeháčkem posvěceny.“

„Dne 11. 3., v den svátku čtyřiceti sv. mučedníků

V pátek byl položen základní kámen ku 1. zastavení křížové cesty – Pán Ježíš na smrt odsouzen.

Kámen položil a zazdil do základu pan Jan Durna (Ostr. Lhota) za spolupracujících těchto dělníků:
Antonín Páč ze Lhoty, J. Křápek, jeho bratr František Bachan, František Turčín, Jan Těthal, Ludvík Vaněk, Josef Budař z Blatnice.

Dále při stavbě pomáhali:
Antonín Bogar, J. Kotača, J. Smějsa, Těthal st. aj. Těthal ml., J. Karlík z Blatnice a F. Petratur č. 11 a Fr. Smějsa.

Materiál jako: cement, štěrk, písek a jiné hmotiny navozilo traktorem Zemědělské stroj. družstvo z Blatnice pod Sv. Antonínkem za obětavého řízení hospodáře tohoto družstva pana Josefa Hanáka obětavého a starostlivého člena Matice svatoantonínské v Blatnici č. 186 obětavým traktoristou panem Josefem Smějsíkem z Blatnice.“

∗∗∗

„24. 3. 1949 jest čtvrtá neděle postní.
Jarní slunce přímo praží, na výsluní jest 32 °C.
Tytam jsou studené dni březnové zimy, kdy jsme pracovali zde při 18 °C pod nulou.
Posvátný kopec blatnický jest zaplaven návštěvníky jako o poutích. Mladí, staří, obojího pohlaví puzeni zvědavostí jak daleko pokročila práce na křížové cestě.

I kostel sv. Antonínek byl obléhán poutníky, hlavně těmi, kteří jak sami prohlašují „nevytáhnul jsem celou zimu paty z chalupy“.Byli jsme zde až do pozdního večera 20h.“

∗∗∗

„ Píšeme 2. dubna L. P. 1949.

Slunéčko mile ohřívá matičku zemi, skřivánek vysoko pěje svůj věčný hymnus Pánu svému Stvořiteli a rolník nedaleko stírá z čela pot a velí svým koním zpoceným, aby ustali a vydechli si v těžké dřině. Je jim toho třeba.

Starostlivý hospodář pan Josef Hanák ač sám má mnoho práce doma, najmul si pomocníka pana Josefa Hrušku k neodkladné práci u Sv. Antonínka.

Vláčíme a oséváme navezený prostor mezi řadou křížové cesty, kterou aby, dá-li milý Bůh deště, se místo toto zazelenalo a porostlo travou. My urovnáváme zbylé jámy a pan Hanák seje. …

Končíme dnešní práci a jdeme domů. Je zítra neděle Smrtná.

Jan Durna, J. Křápek, Ant. Páč, J. Budař, Jan Těthal, L. Vaněk

(Josef Turčín daroval svůj zasloužený výdělek zde u Sv. Antonínka o obnosu 400 Kč pro budování Matice svatoantonínské. Pán Bůh mu to zaplať.“

∗∗∗

„Dnes tj. 10. 5. byla skončena práce se stavbou křížové cesty. Poslední tj. 14. zastavení dokončil pan J. Kaňa č. 215 z Ostrožské Lhoty.

11. března bylo započato se zabetonováním 1. zastavení a 10. května bylo dokončeno poslední zastavení.

Základní kameny posvětil na popeleční středu veledůstojný pan farář P. Fr. Křeháček.

Na stavbě pracovali tito dělníci:
Jan Durna z Ostr. Lhoty, Jan Stehlík, Jan Kaňa, Jan Křápek, Antonín Páč, Josef Budař

Kamenické práce provedl pan J. Roháč, sochař z Uh. Ostrohu.

Ostatní práce provedli naši domácí lidé pod vedením pana Jana Durny.

Sv. Antonínek pomáhal našim ochotným a obětavým dělníkům.

Pán Bůh jim to zaplatí a vynahradí na přímluvu sv. Antonínka.“

Dalším z plánů bylo vybodovat v zadní části křížové cesty malou kapli a hřbitov.
K realizaci nikdy nedošlo a zbyl nám jen zápis v kronice z roku 1951.
Skrze nástup totality ustaly práce na Antonínku, ale víra lidí a láska k poutnímu místu naštěstí přetrvávala dál.

„Vše k větší cti a slávě Boží!

Dnes, dne, 26. června 1951 v den svatých mučedníků sv. Jana a Pavla (rodných bratrů) bylo přikročeno ku položení záklaního kamene, pro postavení kapličky na lesním hřbitůvku u křížové cesty zde na kopci u Sv. Antonínka.
Dohodou, představenstva Matice svatoantonínské a z iniciativy našeho milovaného otce veledůstojného P. Antonína Šuránka bylo usneseno, aby mezi 7. a 8. zastavením křížové cesty byl pořízen malý hřbitůvek jako jest na Sv. Hostýně a na něm byla vybudována kaplička s oltářem a v té kapličce byly zasazeny mramorové desky, které by budoucím generacím připomínaly, že se na Cirilometodějské Moravěnce (na Hané) r. 1850 v Beňově (na Přerovsku) narodil J. E. Mons. Th. Dr. Antonín Ciryl Stojan, arcibiskup a metropolita Moravský, miláček a tatíček všeho katolického lidu, budovatel Velehradu, (Stojanova) a Sv. Hostýna a dobrodince Sv. Antonínka na blatnické hoře, který zde u Sv. Antonínka kázal a udílel sv. biřmování.
Počátek byl tedy učiněn dnešního dne.

Bůh a Matka Boží, na přímluvu sv. Antonínka žehnej a pomáhej uskutečnit toto Bohu milé dílo, v této neklidné době.

28/10/202328/10/2023

Dušičková pouť uzavřela letošní poutní sezonu

Kaple na Svatém Antonínku dnes patřila tzv. Dušičkové pouti, která byla obětována za zemřelé členy Matice svatoantonínské. V sobotním podvečeru ji sloužil spirituál Kněžského semináře v Praze františkánský kněz a rodák z Hluku P. Jan Maria Vianey. V přímluvách ale zazněly i prosby za mír na Ukrajině, v Izraeli a i dalších místech světa, kde se válčí.
P. Vianey ve své promluvě mimo jiné řekl: „Před sebou máme nejenom podzim a smrt, ale také jaro a nový život, který je naprosto jedinečný v přesahu, protože Bůh není žádný troškař. Už apoštol Pavel v Písmu říká, že oko nevidělo, ucho neslyšelo a na mysl nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
Bůh počítá s každým z nás, že se k němu jednou v plnosti dostaneme. Má to ale jakási kritéria. Dnes jsme slyšeli obraz, který nám Ježíš předkládá, o konci časů. Jaké to bude, když přijde Syn člověka ve slávě, aby rozdělil lidstvo podle života na ty po pravici a levici. Mezi těmito dvěma kategoriemi není žádná jiná varianta. Těm po své pravici potom oznámí to nejsilnější, co můžeme kdy slyšet: „Pojďte požehnaní mého Otce a přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.“
NÁVOD, JAK SE DOSTAT DO NEBE
To je něco, co musíme slyšet i my. Musíme žít tak, abychom to jednou slyšeli. Nemáme jinou variantu než žít tak, že to jednou budeme slyšet. Ježíš potom rozvádí, na jakém základě máme žít. Tím nám dává jakousi osnovu života, velmi jednoduchý návod, jak se dostat do nebe. Byl jsem hladový, dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít a rozvíjí to dál. V podstatě rozvíjí skutky milosrdenství a lásky. Máme k tomu milion možností v drobných situacích se takto zachytit, abychom budovali takové zajištění, aby si nás Pán jednou přiřadil po pravici. Těm po levici pak řekne: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně!“ To je to nejstrašnější, co může kdo slyšet. Nechtějme to slyšet, protože odsud už není záchrana. Je to ortel, který je jednou provždy. Do věčného ohně, který je připravený pro ďábla a jeho anděly.
NEBE NEBO PEKLO ŽIJEME UŽ ZDE
Je mnoho křesťanů, kteří si říkají, proč bychom se nemohli užívat, nám je tady dobře, a kdo ví, jak to jednou bude. To je tragédie, jestli někdo takto smýšlí dokonce i jako věřící. To ale není věřící, protože věřící je ten, kdo žije zapálený pro Ježíše a pro Boží království. Nemáme varianty, že bychom si mohli manévrovat někdy tak a jindy tak, jak se nám to kdy hodí či nehodí, že bychom uvažovali, jestli Boží slovo je či není skutečné. Prostě je skutečné a je jednou provždy dané a my ho přijměme s plností víry, důvěry, naděje a lásky. Pozvání do nebe nezačíná až na věčnosti, ale kdo žije lásku, žije nebe už zde na zemi. Boží království je už tady, když se máme rádi, když si pomáháme, když odpouštíme z lásky, když si vycházíme vstříc, když si nasloucháme, když dokážeme být vnímaví na milion věcí, které se nás denně dotýkají, tak nebe žijeme už tady. Nikdo nežije radostněji a krásněji než ten, kdo žije už na zemi tou pravicí. Nebe můžeme potom i šířit.
Zrovna tak ti, kdo žijí sobectví, egoismem, touhou po moci, hněvem, zlobou a nenávistí, tak už tady na zemi kolem sebe šíří peklo. Pekla je na zemi více než dost. To, co se děje ve světě v hrůzách konfliktů a válek, není jenom tam. To peklo začíná v každém jednotlivci a možná i v našem srdci, když se na někoho hněváme, někoho proklínáme, neodpouštíme, když se na někoho rozzlobíme, tak my vytváříme podklad k tomu, že někde potom může bouchnout něco tak hrůzného jako je teď válka na Ukrajině či ve Svaté zemi a všude, kde se dějí podobné věci.
Už zde máme jednoznačnou volbu pro Boží království, milosrdenství a lásku, kterou si chceme dnes a denně prokazovat. Celé dějiny církve jsou o nespočtu svatých, kteří v nejrůznějších dobách skutečně žili evangelium a stali se znamením doby.
Jestliže dnes vzpomínáme na naše zemřelé a věříme, že se s nimi jednou s nimi setkáme, tak dělejme vše pro to, abychom se s nimi skutečně jednou setkali. Pokud jsou v nebi, tak se těšme a dělejme všechno pro to, abychom se i my jednou k Bohu dostali, když Bůh dělá všechno pro to, aby si nás k sobě přitáhl. Poddejme se mu a nechme se jím nést, aby nebe, které nám přislíbil, se jednou stalo skutečností, a abychom jednou mohli slyšet i my: „Pojď, požehnaný mého Otce a přijmi jako úděl království, které je pro tebe, pro každého z nás připravené od založení světa. A když budeme toto žít, tak věřte, že i kolem nás bude kus nebe na zemi.“
Po mši svaté následovala v přírodním areálu modlitba křížové cesty podle P. Antonína Šuránka. Dušičkovou pouti se uzavře poutní sezóna. Nedělní mše sv. budou v zimním období vždy jen první neděli v měsíci od 15.00 hod. Kaple je však přístupná KAŽDÝ DEN v čase od 11.00 do 15.00 hod.

Kdo zavítal v pozdním odpoledni na Antonínek, přivítala ho nádherná hra barev a světla.

21/03/202121/03/2021

Je čas na tvoření! Dílna Všech svatých nabízí krásné omalovánky

Už nevíte, jak zabavit děti, aby neseděly pouze u televize, počítače a mobilu? Na Slovácku se momentálně z nebe sype jakoby roztržená peřina, a tak je čas na tvoření! S úžasnou nabídkou přichází Dílna Všech svatých, který se primárně zabývá úpravou liturgických prostor a tvorbě mozaiek. Pro blížící se Svatý týden ale připravila také omalovánky pro tento čas. Na stránkách dílny je možné dvoje omalovánky stáhnout zdarma a vytisknout si je doma. Kdo by je chtěl v tištěné verzi, vyjdou jedny na třicet korun. Na dobírku se ale posílají pouze po padesáti kusech. Více se zájemci mohou dozvědět na tomto webu

Ty omalovánky pro Svatý i týden i Křížová cesta jsou tak krásné, že možná nalákají i dospělé, kteří mají čas, si jich vymalovat. Na ukázku, jak vypadají, zde zveřejňuji dva obrázky.

Omalovánky Svatý týden z Dílny všech svatých

19/09/202023/09/2020

Dnešní úžasný den ve viniční trati Svidrunk, kde byla požehnána nová křížová cesta

Za svůj život jsem při svých cestách ze Židlochovic na Slovácko a zpět snad už „milionkrát“ projížděla Hustopečemi. Ani jednou, skutečně ani jednou, jsem nezaregistrovala, že je v centrum města odbočka na „nějaké“ Popice. A přece je! Zjistila jsem to teprve před pár dny, když jsem na mapách.cz hledala, jak se dostanu do viniční trati Svidrunk, kde se dnes žehnala nová křížová cesta.

Do poslední chvíle jsem netušila, co mne v Popicích čeká. Ještě minulý týden jsem si myslela, že se tam vůbec nedostanu, protože se žehnání křížové cesty překrývalo s plánovanou poutí pekařů v Tasovicích na Znojemsku. A já stále nevěděla, kam mám jet, čemu dát přednost. Nakonec se vše vyřešilo samo, protože pouť pekařů byla kvůli koronavirové karanténě tamního pana faráře nakonec zrušena.

A tak jsem se dnes vydala do Popic pod Pálavou. Opět jsem na místo přijela se značným předstihem a opět jsem si mohla potvrdit, že jsem udělala moc dobře. U kaple P. Marie, kde byl sraz, jsem jako první zastihla vinaře Annu a Rudolfa Žídkovi, kteří křížovou cestu vybudovali mezi svými vinicemi na vlastní náklady. Zapomeňte na to, že by mně prozradili, kolik to stálo. To fakt neřekli, ale podělili se o to, že realizovat záměr, který zrodil v hlavě pana Rudolfa před patnácti lety, nebyla žádná legrace. Jen vyřízení stavebního povolení jim trvalo rok a půl. Kolega z Francie se nad tím pozastavoval, že oni ve Francii by pro něco podobného žádné stavební povolení na svém pozemku nepotřeboval. No… Holt nejsme ve Francii, ale v České republice, kde je všechno jinak.

Dobré dílo se ale nakonec podařilo! A je to něco naprosto nádherného!!! Vzhledem k tomu, že jsem byla na místě se značným předstihem, stihla jsem před zahájením žehnání, kterého se ujal děkan Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně Mons. Jiří Mikulášek, celou křížovou cestu proběhnout a vše si nafotit bez lidí. A potom samozřejmě i s lidmi. Však mrkněte do galerie. Ty fotky mluví za všechna písmenka, která tady naklovu…

U prvního zastavení Mons. Jiří Mikulášek řekl: „Kdo projde křížovou cestu, ví, co to znamená být nespravedlivě odsouzen, dívat se na to, jak trpí moje matka nebo někdo z blízkých. Mít odvahu pomoct potřebnému a nebát se přihlásit k pravdě, jak mně to říká mé svědomí. Tak bychom mohli pokračovat zastavení za zastavením,“ upozornil v úvodu kněz. Podle jeho mínění jde o nabídku, aby tato křížová cesta připomínala, že jsme také na cestě života, jejímž cílem je setkání s Kristem.

Dnes jsem při té křížové cestě viděla v mnoha očích účastníků slzy. A draly se do očí i mně. To místo, kudy kráčely dějiny Moravy, má obrovskou sílu. Z každého zastavení je výhled na nedalekou Pálavu i Mušovská jezera a všude kolem zeleň vinic. To musí brát za srdce snad každého. Pevně věřím, že se toto místo stane vyhledávaným nejen věřícími, ale i turisty a cyklisty. Jen se tam tak zastavit a koukat na tu nádheru kolem stojí za to…

Pokud by nebyl covid, tak se v tyto dny pomaličku balím do New Yorku, kde jsem chtěla fotit podzim… Dnes jsem si několikrát říkala, že toto je něco úplně jiného než New York, ale asi mnohem krásnější. Je to prostě naše! Taková srdcovka, kde musí snad každému Moravákovi srdce radostí zaplesat…

Takže vinařství rodiny Žídkovy patří obrovské poděkování za mimořádný dar, který jeho členové dali tomuto kraji a budoucím generacím. Pan Žídek totiž všechny upozorňoval, že je přístup na křížovou cestu volně přístupný všem. Hned jsem si vzpomněla na jednu rodinu v úplně jiné obci, jak postavili kapličku na ochranu své vinice, ale pro jistotu ji vybudovali za plotem své vinice… To ve viniční trati Svidrunk žádné ploty nejsou! A je to dobře, protože nehyzdí nádheru tamní přírody…

A vzhledem k tomu, že jsme na jižní Moravě, tak nechyběli krojovaní, mužský pěvecký sbor ani víno. Po požehnání ještě Žídkovi pro všechny připravili úžasné agapé se spoustou dobrot a burčákem, který si každý mohl sám načepovat. A to vše samozřejmě zdarma… A poté ještě všechny zvali do svého vinařství ve vsi na raut. Tam já už jsem nešla, protože jsem musela mazat domů, abych všechno stihla napsat a vybrat fotky. Zpravodajský článek vyjde v Katolickém týdeníku.

Takže, jestli jste naštvaní, že jste letos nemohli letět do Karibiku nebo jako já do New Yorku, nebuďte! Zajeďte si do Popic na Břeclavsku, které leží jen pár kilometrů od Hustopečí a užijte si úžasnou atmosféru viniční trati Svidrunk s novou křížovou cestou.

Výtvarné řešení křížové cesty vytvořila výtvarnice Jaroslava Sojneková a textem jej doplnil básník Jindřich Zogata. Sochařské zpracování návrhu do mramoru provedli sochař Václav Kyselka a výtvarník Jan Sojnek. K realizaci rodina Žídkova vybrala bílý supíkovický mramor. Ten úžasně ladí s pálavskou krajinou stal se tak pomyslným šperkem v krajině.

Tamní křížová cesta nekončí čtrnáctým zastavením, jak tomu bývá zvykem, ale zve návštěvníky k bráně Života.

Text a foto: Lenka Fojtíková

10/04/202015/04/2020

Velký pátek na Antonínku

Dnes je Velký pátek, kdy si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista. Je to den velkého postu, ztišení se a modliteb. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že tentokrát se v kostele žádných velikonočních obřadů nebudu moct zúčastnit, byla moje volba naprosto jasná. Půjdu na Antonínek!

S kamarádkou jsme se domluvily, že se na kopci sejdeme ve čtrnáct hodin a pomodlíme se tam společně pod širým nebem křížovou cestu, kterou zde nechal instalovat P. Antonín Šuránek, který zemřel v pověsti svatosti. Jak jsem si naplánovala, tak jsem i udělala! Nakonec jsem se rozhodla, že vzhledem ke krásnému počasí půjdu pěšky. Vždyť je to ostatně kousek! Na kapli se dívám z okna a dvou dalších pokojů našeho domu.

Aniž bych to předem plánovala, vzala jsem si s sebou foťák, kdyby mně něco padlo do oka. A padlo! Začala jsem fotit hned, co jsem opustila zastavěnou část Blatnice pod Svatým Antonínkem. Na fotky můžete kouknout ve fotogalerii.

Na kopci jsem byla se značným předstihem. Na místě jsem zjistila, že stejný nápad – pomodlit se tam o Velkém pátku pod širým nebem křížovou cestu, dostalo docela dost lidí! Převažovaly mezi nimi rodiny s malými a dospívajícími dětmi. „Tady jsou dnes opravdoví věřící,“ říkala jsem si s pohledem na tyto lidi. Opět všichni dodržovali doporučené rozestupy. Vysledovala jsem, že u každého zastavení křížové cesty byla vždy jedna rodina s pár lidmi, a tak se pomaličku všichni v rozjímání posunovali.

Ještě než přijela kámoška, narazila jsem na kopci na rodinu Pavelkovu. Hned mne napadlo, že bychom se k nim mohly s Hankou přidat, protože Pavelkovi krásně zpívají a určitě budou mezi modlitbami i zpívat. Pro ně je totiž zpívání něco jako dýchání. A podařilo se! Skutečně jsme se k nim připojily. Hance, která je členkou sekulárního františkánského řadu, udělali radost, protože si vybrali křížovou cestu svatého Františka. Takže toto „náhodné“ setkání nemělo chybu.

Od Pavelků jsme se dozvěděli, že se má na kopci objevit Česká televize, protože chtějí natáčet požehnání P. Stodůlky. Doopravdy dojeli. Všichni, kdo dnes byli na kopci, ale i všichni dole v údolí a v celé zemi, dnes dostali od správce blatnické farnosti P. Stodůlky požehnání křížem. Kněz také krátce před kaplí za zpěvu kříž uctil slovy: „Hle, kříž, na kterém zemřel Spasitel světa!“

Byl to nádherný den, který si dnes věřící mohli prožít sice bez velkého shromáždění v kostele, ale třeba o to hlouběji. Takto jsem tedy prožila dnešní den, který ale ještě nekončí, já. A jak jste ho prožili Vy?

Všem návštěvníkům těchto stránek přeji požehnané Velikonoce, a abyste ve svých životech všichni zakusili živého Krista. Podstatu toho, proč se slaví Velikonoce. Tyto svátky nejsou svátky jara, slepiček a králíků. Už více než dva tisíce let si v tomto období připomínáme, že za nás zemřel syn Boží, abychom s ním jednou měli život věčný. Nezemřel pouze za ty hodné a zbožné křesťany, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Zemřel za všechny a chce, aby všichni jednou byli spaseni a mohli se s ním radovat ze všeho krásného na věčnosti.

Krásné Velikonoce!!! Ze srdce Lenka

Blatnice v probouzející se přírodě.

05/04/202005/04/2020

Květná neděle na Antonínku

Kdo o Květné neděli zavítal na Antonínek, čekalo ho v kapli překvapení. Hned u vchodu byl stoleček, na kterém ležely požehnané snítky kočiček, které připomínají slavný vjezd Ježíše Krista. Tehdy ho lidé oslavovali, provolávali mu: „Hosana!“ a na cestu, kudy projížděl na oslátku, pokládali palmové ratolesti. O pár dnů později ho ti stejní lidé poslali na kříž a křičeli: „Ukřižuj!“

Tuto biblickou událost připomíná také výzdoba kaple na Svatém Antonínku. Členka Matice svatoantonínské Alena Skřenková zde před oltář nainstalovala výjev slavného vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Připojila také komentář, oč vlastně jde i část kázání papeže Františka z Květné neděle v roce 2013.

Po třetí hodině se u svatostánku opět modlil P. Zdeněk Stodůlka s prosbou o zastavení pandemie koronaviru nejen v naší zemi, ale na celém světě. Poté i dnes venku udělil požehnání na všechny světové strany.

Květnou nedělí křesťané vstoupili do tzv. Svatého týdne, který vyvrcholí slavením velikonočního třídenní (triduum). Toto třídenní začíná večerní mší (po západu slunce) na Zelený čtvrtek a končí modlitbou večerních chval o Velikonoční neděli. Slavnost Velikonoc je tak tvořena Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Nedělí zmrtvýchvstání. (Podle židovského počítání začínal nový den po západu slunce, proto jsou tyto dny skutečně tři.)

Letos si budou muset všichni věřící prožít oslavu Velikonoc doma bez návštěvy kostelů. Velikonoční obřady a mše svaté bude možné sledovat a prožít pouze přes televizi, počítače, mobily, tablety a prostřednictvím rádia.

Na Antonínku je ale možné se například soukromě, za předpokladu dodržování všech nařízení a doporučení vlády, pomodlit venku Křížovou cestu P. Šuránka. I toho dnes někteří lidé díky nádhernému počasí využili.

Text a foto: Lenka Fojtíková

29/03/202029/03/2020

Každodenní požehnání ze Svatého Antonínku nejen lidu Slovácka

V Itálii městy zasaženými koronavirem procházejí kněží s Nejsvětější svátostí oltářní a žehnají lidem. Slovenští biskupové zase žehnali svému národu z vrtulníků. Správce blatnické farnosti P. Zdeněk Stodůlka už několik dnů pravidelně přichází na Svatý Antonínek, což je poutní místo na kopci nad obcí, modlí se zde a poté vyjde s Eucharistií v monstraci z kaple ven a žehná slováckému kraji i celé zemi na všechny světové strany. Je to jeho vlastní iniciativa, o které jsem se dozvěděla při sobotní návštěvě Antonínku zcela náhodou. Byly jsme na kopci s kamarádkou, když jsme najednou uviděly, jak kněz vychází z kaple svatého Antonína Paduánského s Nejsvětější svátostí a dává požehnání na všechny strany. A co je požehnání? Je to vyprošování dobra pro všechny – v tomto případě s prosbou o zastavení šíření pandemie Covid-19.

Dnes měla být na Antonínku venku také společná modlitba Křížové cesty. Ta se zde v postní době koná vždy jednou ročně. Kvůli zákazu shromažďování lidí, aby se zabránilo šíření pandemie, byla zrušena. Přesto se zde sešlo pár jednolivců, kteří se Křížovou cestu P. Antonína Šuránka pomodlili. Všichni chránili sebe i druhé rouškami a dodržovali předepsané rozestupy, aby nedošlo k šíření nemoci. Slovácký lid tak upíná svou naději skrze víru v Boží zásah a zastavení dalšího šíření smrtícího viru.

Přepsala jsem zde modlitbu, kterou se na Antonínku modlí P. Zdeněk Stodůlka. V duchu se s ním mohou spojit lidé ze svých domácností z jakéhokoliv místa světa každý den okolo patnácté hodiny:

Kající modlitba

Hospodine, dobrý Bože, obracíme se k tobě ve své tísni. Přiznáváme nejen svou omezenost, ale i bezmocnost. Vracíme se k tobě a vyznáváme, že ty jsi všemohoucí. Ty jediný jsi Pán. Jen tobě patří všechna moc a sláva. Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé, ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já. Z toho pak pramení mnohé naše konflikty.

Ve své zaslepenosti jsme neuměli číst znamení. Hlasatelé radostně oznamovali, že zase bude sluníčko. Většině nevadilo, že schnou stromy a množí se myši, že v zemích bez deště je hlad a lid utíká za chlebem. Jiní prchají před válkou, která se vede proto, aby měl někdo větší zisk, vliv a moc, aby byl odbyt zbraní a jinde měli slušní lidé práci. Peníze a zisk se nám staly nejvyšším bohem, jemuž jsme obětovali spravedlnost a právo i bídu chudáků v rozvojových zemích. Štěstí jednotlivců jsme stavěli výš než zodpovědnost, chvilkové pocity nad věrnost manželským slibům, práva dospělých nad práva dětí na lásku obou rodičů, na jistotu domova a zdravé morální životní prostředí, protože jsme se nedokázali zříct špatného příkladu. Sobectví nám zabránilo žít pro další generaci, milionům počatých dětí jsme nedovolili se narodit, a tak vymíráme a nemá na nás kdo pracovat. Uprchlíky nepřijímáme, protože se jich bojíme. Jako bezohlední kolonizátoři přijímáme z jiných zemí jen šikovné ruce a chytré hlavy, zatímco jejich země bez nich upadají a nedokáží se samy pozvednout.

Přijmi, Pane, naši kajícnost a pokorné vyznání. Očisti nás, když s lítostí uznáváme svou vinu. Dopřej nám znovu povstat a vrátit se k tobě, který jsi Cesta, Pravda, Jistota a Moudrost. Spoléháme na tvou lásku a tvé milosrdenství. Zastav lavinu nemoci. Obrať nás a my se k tobě vrátíme. Vezmi nám srdce kamenná a dej srdce z masa. Vrať nám radost ze své ochrany a bezbožné budeme učit tvým cestám, svědčit o tvé lásce a hlásat tvou dobrotu. Dej nám svého Ducha, aby v nás miloval on, když ze sebe nezištně milovat nedokážeme. Dej nám odvahu umírat sobě a žít pro tebe, nechat se vést moudrostí tvého slova, aby v nás vítězil tvůj život a rostlo tvé království, království spravedlnosti, lásky a pokoje. Ty jediný jsi naší nadějí a my pevně věříme, že nás, Bože, nezklameš. Amen.

(modlitba olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera)

Text a foto: Lenka Fojtíková

26/10/201928/10/2019

Dnešní Dušičková pouť na Svatém Antonínku obrazem

Dušičková pouť na Svatém Antonínku ukončila už tradičně letošní poutní sezonu. Po mši svaté, kterou sloužil P. Antonín Bachan z Hluku, následovala venku Křížová cesta.

P. Antonín Bachan z Hluku ve svém kázání mimo jiné řekl: „Před pár dny jsem zpovídal v jedné farnosti, kde prožívají misie. Jeden z misionářů si posteskl, že ač je to blízko Velehradu, tak to oslovuje jen málo lidí, jak jsou tvrdí. Možná už ani mnozí lidé nepotřebují slyšet Boží slovo, které nám sem do míst Velké Moravy přinesli ve srozumitelném jazyce Cyril s Metodějem.

Stará generace často zklamala, což je výsledkem ubývání návštěvníků kostelů i na Slovácku. Co s tím? Víte, napadla mne slova kardinála Duky, která zazněla při pohřbu Karla Gotta. Řekl: „Lidé zapomněli na majestát Hospodinův. Každý z nás ať věřící nebo nevěřící jednou před tento majestát předstoupí.“

Často tady ve farnostech zdůrazňuji jednu důležitou věc, kterou se místní kněží bojí možná říct, aby v jejich farnostech nebyla revoluce. Je tady hodně tradice a zvyků. Člověk to vidí okolo prvního svatého přijímání. A říkám znovu, že tady zklamali a klamou rodiče. Nejenom při křtu, kdy slíbili, že budou děti vychovávat ve víře. Při křtu zazní zásadní otázka, jestli jsou ochotni vychovávat své děti ve víře a být jim příkladem. Kdyby řekli, že ne, tak pan farář končí, protože bez tohoto slibu rodičů nemůže jejich děti pokřtít. Že je budou vychovávat ve víře, že jim budou dávat dobrý příklad, že je povedou cestou víry. To neřekli před kněze a nějakým kmotrem. To slíbili před Bohem! Nechtěl bych být před majestátem Hospodinovým v jejich kůži až se bude ptát: „Co jsi udělal s tím dítětem, když jsi slíbil, že ho povedeš, že mu budeš dávat dobrý příklad?“

A po svatém přijímání, kdy bylo plno slávy, všichni byli v krojích, nazdobené byly snad i kandelábry a já nevím, co všechno, tak další neděli přijdou do kostela na mši svatou ze třiceti dětí jen tři. To není chyba dětí! To je chyba rodičů! Za ně se musíme modlit! Za jejich obrácení a záchranu těchto rodin. Protože slova, co jsme slyšeli v evangeliu, vybízí nás živé, abychom byli připraveni, protože nevíme, kdy přijde Pán.

Kolik je dnes náhlých úmrtí! Minulý týden jsem byl na západě země. Dvaašedesátiletého muže plného síly si Pán povolal během čtrnácti dnů. Tak rychlý průběh měla jeho rakovina. A to nemluvím o náhlých tragických úmrtích při autohaváriích.

My jsme často zatemnění hmotou, penězi, kdy lítáme a chvátáme. Z práce a mnohé další činnosti jsme si udělali peklo. Pořád máme málo a tím jsou zasaženy naše rodiny! To se netýká jen někoho. To se týká nás všech!

Jeden z misionářů kladl důraz na to, co je nejdůležitější v našich životech. A tou by měla být snaha po věčnosti! My musíme vyprošovat věčnost sobě i našim blízkým! To je to nejdůležitější v dnešní době!

Často vzpomínám na jednu babičku, která mně říkávala: „Já mám hodné děti!“ Ale ty ji přivezly na mši svatou jednou za měsíc, i když jim dala na benzín, protože se jim bála častěji říct. „Já mám hodné děti! Ty mají všechno!“ „A kam chodí do kostela?“ ptal jsem se. „Víte, oni nemají čas,“ odpovídala. Takových je! Nemají čas! A budou mít čas umřít? Budou mít čas si dát do pořádku své věci, aby odcházeli připraveni a smířeni?

To je modlitba, na kterou zapomínáme: „Pane, od náhlé a nenadále smrti ochraňuj mě a pomoz mi, abych byl připraven na odchod a setkání s tebou!“ To je milost šťastné smrti a právě za to se musíme modlit! A ten misionář říkal: „Toto je nejdůležitější, za co se máme modlit za své děti a vnoučata! Ne, aby měly patnáct baráků a auta, aby se při dědictví všichni pohádali a do konce života spolu potom nemluvili! A to se děje…

Pane, dej nám světlo! My vyprošujeme světlo věčného života zemřelým, ale na sebe zapomínáme… Potřebujeme světlo Ducha svatého, aby v nás zářilo! Víte, v dnešní době a právě v tomto čase zaznívá, že se lidé se svými blízkými už vůbec neloučí. To je doslova hrůza a odlidštění! Kam jsme v lidskosti dospěli. Ve velkých městech a zvlášť na západě naší země je to už hodně rozšířené. Bohu díky, že tady na Slovácku ještě ne! I křesťané, ale si neuvědomují, co je katolický pohřeb a tím je pohřeb do země. Správný způsob pohřbu je do země. Jsou případy, kdy to technicky nejde, ale to jsou výjimky.

Vyprošujme si milosti, abychom i tyto dny, kdy budeme opět chodit na hřbitovy a hroby svých blízkých, tam jen neuklidili, nedali parádu za spoustu tisíc, ale nezapomínali přitom na modlitbu za zemřelé!

Víte, já jdu na hřbitov třeba i bez svíčky, ale jdu se tam pomodlit za zemřelé. Oni už jsou před tváří Boží. Chodím tam vyprošovat pro sebe i ostatní živé, aby se za nás zemřelí přimlouvali. Budeme prožívat svátek Všech svatých. To nejsou jen ti, kdo byli oficiálně svatořečeni, ale je tam i spousta duší z našich rodin.

Tři měsíce jsem teď doprovázel jednu umírající ženu. Prožívala náročnou křížovou cestu. Pro mne to bylo vždy osobní setkávání nejen s ní, ale s trpícím Kristem v této ženě. Úplně jsem tam prožíval Kristovu přítomnost a jeho utrpení. Bolest utrpení má veliký význam. Vždyť Kristus nikomu z nás neslíbil, abychom uvěřili, protože potom budeme zbaveni všech bolestí, utrpení a nesnází. Mnozí křesťané to ale takto bohužel berou. Potom řeknou: „Celý život chodím do kostela a potom se stane toto…“

Víra v Krista je cesta zkoušek. On nás skrze všechny bolesti a utrpení vyučuje. Kéž bychom to takto brali a sobě i všem našim blízkým vyprošovali světlo, abychom byli dnes a denně připraveni setkat se s Bohem tváří v tvář, aby byl náš odchod z tohoto světa šťastným, abychom neplakali jen nad svými blízkými, ale uvědomovali si, že život smrtí nekončí. A oni, pokud prošli životem a křížovou cestou, se mají lépe než my všichni dohromady. A tak Pane, děkujeme ti za toto setkání a tvé slovo, které nás učí počítat s tebou v každém okamžiku a učit se být připraven na setkání s tebou tváří v tvář. Amen!“

Foto, přepis a úprava mluveného textu: Lenka Fojtíková

04/06/201904/06/2019

Pouť Matice svatoantonínské

Na Antonínku se v neděli uskutečnila pouť Matice svatoantonínské. Hlavním celebrantem byl salesiánský kněz a rodák z Veselí nad Moravou P. Zdeněk Jančařík. Ten ve svém kázání hned v úvodu připomněl, jak za svého dětství jezdíval s rodiči na Antonínek Trabantem.

„Když jsme sem přijeli, kostel byl zavřený. Já jsem ani pořádně vlastně nevěděl, že je to kostel a co se v něm dělá, protože my jsme se na Antonínek jezdili opalovat. Tam, kde dnes parkují auta, jsme roztáhli deku. Měli jsme s sebou vždy nějakou svačinu a tata něco brblal, že mama něco zapomněla. Tenkrát tady většinou nebyla ani noha. Já se vám přiznám, že jsem ani nevěděl, že je to poutní místo, protože jsem tehdy ještě nebyl pokřtěný.

Když jsem se v dospělosti nechal pokřtít a šel jsem do semináře, byl ve zkušební komisi páter Vymětal. A ten mně řekl: „Zdeněčku, co ty tady děláš???“ On byl totiž ve Veselí nad Moravou dvacet roků farářem. Naši nechodili do kostela, tak se velice divil. Tak jsem mu na to odpověděl, že jsem se nechal pokřtít. A on na to: „Tož já ti dám nějakú lehkú otázku. Řekni mně nějaké poutní místo na Moravě.“ Byl jsem roztřesený a četl jsem v té době samé takové intelektuální knížky. Poutní místa nebyla můj obor, tak jsem řekl: „Svatá Hora.“ „No to je u Příbrami… Už jsi blízko! A tady na Moravě?“ Antoníček mne opravdu nenapadl, tak jsem přemýšlel… Byl tam ještě profesor Čepka a ten řekl: „Ve.“ A Vymětal řekl: „le“. A já jsem dodal: „hrad.“ Tak mně řekli: „Výborně! My tě vezmem, ale musíš se ta poutní místa doučit!“

Dnes už vím, že svatý Antoníček je poutní místo svatého Antonína Paduánského. Už tuším, kdo je to Panna Maria. Už tuším, kdo je Bůh, ale pořád jenom tuším… Byl jsem zde vloni. Procházel jsem křížovou cestu a u každého zastavení jsem se dotýkal Kristových ran a snažil jsem se prosit Boha, aby se mě dotknul, aby moje srdce zase začalo bít pro Pána Boha, protože ono to není jen tak. Není to nic samozřejmého, protože Veselí je plné supermarketů, protože v televizi dávají všechno jiné jenom ne nějaké zbožné věci. Jak se vás může Bůh dotknout?

Četli jsme čtení ze Zjevení sv. Jana. Svatý Jan ve svém stáří začal být vizionářem, měl vidění, měl živé sny. A ten sen se mu proměnil v celou knihu Apokalypsy, kde vidí církev pronásledovanou, kde vidí církev, která se musí bránit zlému draku, kde se objeví jakási žena s měsícem pod nohama a s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Kde se z církve stává zástup těch, kteří si vyprali doběla své šaty v Beránkově krvi. Jak je možné vyprat si něco v krvi doběla? Krev je přece červená… Ale ti, kteří prošli mučednictvím, tak si vyprali šaty doběla, protože Bůh je světlo a Bůh je Beránek, který sedí na trůnu. V něm je spojeno dobro, láska a milosrdenství a zároveň spravedlnost.

Na konci Bible slyšíme jediné slovo: „Maranatha! Přijď Pane, přijď… Kdo žízní po živé vodě, tak říká: Přijď Pane, přijď…“ A tak i tady teď pod tím sluníčkem říkejme: „Přijď Pane, přijď…“ A říkejme to možná i celou cestu domů… Odnesme si to jako slovo této naší pouti. Přijď Pane, přijď do mého srdce a zůstávej tam…“

Zápis přepsala a mluvené slovo upravila Lenka Fojtíková

V roce 2015 zveřejnil Katolický týdeník rozhovor s P. Zdeňkem Jančaříkem. Zájemci si ho mohou přečíst zde

08/04/201908/04/2019

Netradiční Křížová cesta Charity Uherské Hradiště

Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se v dnešním ránu sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli Křížovou cestu.

„Křížovou cestu se takto modlíme venku pod širým nebem už několik let . Dá se říct, že se z toho stala tradice. Hlavně ale jdeme poděkovat Bohu za Boží požehnání i dary Ducha svatého. Pravidelně se účastní nejen pracovníci, ale také klienti některých našich středisek,“ uvedl ředitel uherskohradišťské charity Jiří Jakeš.

Účastníci si tentokrát prošli zážitkovou Křížovou cestu. Hned na prvním zastavení byli vyzváni pastorační asistentkou charity Hanou Brigitou Reichsfeld, aby si zavázali oči a jeden úsek šli poslepu, kdy pouze slyšeli tlučení kladiva na desku jednoho z kusů dřeva, ze kterého potom na jedenáctém zastavení všichni stloukli kříž.

„Tuto formu Křížové cesty jsem si letos poprvé prožila na Velehradě, kde ji vedla misionářka Jana Ungerová z Brna. Ona je také její autorkou. Poprvé se jí takhle modlila před mnoha lety s účastníky misií v Polsku. Pro mne to byl velmi silný zážitek, který jsem chtěla zprostředkovat dalším lidem,“ zdůvodnila svou volbu pastorační asistentka charity Hana Brigita Reichsfeld.

Celou cestu prošel také františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski, který na závěr v kapli sv. Rocha sloužil pro všechny účastníky mši svatou.

Text a foto: Lenka Fojtíková

Zkrácený a pro psaný text upravený přepis kázání františkánského kněze P. Antonína Klareta Dabrowského:

Slova Pána Ježíše, který v Getsemanské zahradě říká: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš,“ jsou pro nás velká výzva, abychom také svůj život a poslání, přijímali podobně jako on. Kristus je mezi námi stále přítomný. Jak? V těch, kteří trpí, a někdy můžeme sami na sobě prožívat, že je i v nás zvláštním způsobem přítomen, když je nám například úzko. V těchto okamžicích můžeme nechat druhé, aby nám nějak pomohli, aby v nás pomohli Kristu. Vzhledem k tomu, že jste zde většinou z charity, určitě je Ježíš přítomný také v těch, o něž pečujete. Já jsem nemocniční kaplan, takže to mám zase podobně v nemocnici.

Křížová cesta neskončila. Kristus zemřel na kříži, vstal z mrtvých, ale řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Tak, jako je mše svatá zpřítomnění jeho poslední večeře a plná po všechny časy a všechna pokolení. Můžeme si ale na druhé straně připustit, že měl Pán Ježíš při poslední večeři na mysli každého z nás. Skoro bychom mohli říct, že jsme tam byli všichni jednotlivě. Když říká: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává,“ nemyslí tím jenom apoštoly, kteří tam byli s ním. Dokonce nemá na mysli ani jen ty, kdo jsou s ním dnes, ale všechny, kteří budou slavit kdykoliv mši svatou.

To je dobré si uvědomit, když v neděli váháme, jestli jít do kostela nebo ne, protože je to od Krista úžasné pozvání. Apoštolům možná také hned po poslední večeři nedošlo, jaký má význam toto setkání s Kristem.

Křížovou cestu, posvátné okamžiky Ježíšova utrpení, začali v dějinách církve zpřítomňovat františkáni ve čtrnácti názorných obrazech. Musíme si ale uvědomit, že křížová cesta stále probíhá i bez obrazů v našich bratřích, sestrách i v nás a jsme k tomu pozvání. Ježíš se tak pronás stává světlem světa.

Minulé úterý se mně stala taková podivná věc. Navštěvoval jsem nemocné se svatým přijímáním. Šel jsem pěšky, a když jsem byl u mařatického hřbitova, telefonovali mně z ára z nemocnice, že tam umírá jedna paní. Kdybych se tam vydal, zabralo by mně to pěšky minimálně půl hodiny. Řekl jsem zdravotní sestře Monice, která mně volala, že nevím, jak to stihnu, ale budu dělat, co umím. Okamžitě, jak náš hovor skončil, zastavilo u mne auto a řidička se mně ptala, jestli nechci svézt do města. Až když jsem seděl v autě, zjistil jsem, že se s onou ženou vidíme podruhé v životě. Paní se mně svěřila, že jsem jí jednou dával v nemocnici křížek na čelo, když jsme se tam setkali.

Tak jsem jí řekl, že zrovna potřebuji do nemocnice, protože tam umírá jedna žena. A ona mně na to odpověděla, že na áru zná jen sestru Moniku. A to byla přesně ta Monika, která mně telefonovala. Pan Ježíš to vzal do svých rukou. Člověk úplně žasne,jak dokáže něco zařídit bez naší přípravy.

Můžeme vzít celou tuto příhodu jako náhodu, ale fakt je ten, že od zavolání z nemocnice, jsem byl do pěti minut na místě. Řidička nakonec sestřičce prozradila, že si mne vlastně ani moc nevšimla, jen mne zaregistrovala a něco jí říkalo, aby zastavila a nabídla mně odvoz. V našich životech se odehrávají úžasné věci. Někdy se zdá, že je obyčejný všední den, ale to může být jen proto, že zrovna pořádně nevidíme.

Pro apoštoly byl Pán Ježíš také úplně obyčejný muž. A najednou na hoře Proměnění Páně žasli, s kým to celý čas chodili, když viděli jeho tvář zářit a jeho šat zbělel jako sníh. A byl to pořád jeden a tentýž Ježíš. Ten, který na křížové cestě vypadal jako zločinec, byl zbičovaný, trním korunovaný… Na kříži se najednou otevřou také oči jednomu ze zločinců a ten řekne: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“

Pán Bůh nás umí probudit, abychom lépe vnímali. Vzpomínám si, že jednou v Praze přišel do kostela Panny Marie Sněžné muž, který byl slepý. Zeptal se mne, jestli si může sáhnout na lavice. Šel k lavicím, dotkl se jich a řekl: „To je krása!“ A mně se teprve po jeho slovech otevřely oči. Najednou jsem také viděl, že jsou ty lavice krásné. Člověk kolem nich chodil, nevšímal si jich, protože jsou v každém kostele nějaké pěkné lavice, ale člověk to ani nevnímá. Až slepý mne upozornil na to, jak jsou krásné.

Někdy nás na něco mohou upozornit naši nemocní, nebo situace, do nichž se v životě dostáváme. Stejně jako toto dnešní shromáždění, kdy jsme se zde sešli, může úplně proměnit nejen tento den, ale třeba postní dobu či dokonce náš život, protože jsme součástí poslední večeře a mše svatá má vždy obrovskou moc. Dnes je obětována za vaši nemocnou kolegyni a přítelkyni.

Křížová cesta Charity Uherské Hradiště