Kněz při Děkovné pouti věřící vyzval, aby v životě nikdy nevzdali boj být dobrými lidmi

Paleta barev krojů z nejrůznějších koutů Slovácka i z Čech v dnešním dopoledni zaplavila Antonínek. Jak už bývá zvykem, lidé přišli na tzv. Děkovnou pouť děkovat.

Ranní mši svatou od devíti hodin sloužil za své živé i zemřelé farníky správce farnosti Ostrožská Lhota P. Miroslav Reif. Hlavním celebrantem následující mše svaté byl o půl jedenácté rektor Kněžského semináře v Praze P. Jan Kotas. Hned v úvodu mše svaté prozradil, že jeho kořeny sahají do nedaleké Blatničky, která je součástí Farnosti Blatnice pod Svatým Antoníkem, takže toto poutní místo poznával už od útlého dětství.

Antonínek přivítal všechny příchozí mímořádnou výzdobou, na které se podílely desítky lidí. Ostatně fotografie hovoří za vše.

Přepis kázání P. Jana Kotase:

„Když jsme sem teď stoupali nahoru, tak jsem si všimnul, kolik přicházelo rodin s dětmi, tak chci také pozdravit všechny děti. Já jsem totiž poprvé na toto místo přišel jako maličký kluk. Myslím, že mně tehdy byly tak tři roky. Proto jsem tady dnes moc rád. Tehdy mne sem přivedla maminka s tatínkem a moje prababička, která žila v Blatničce. Tady nahoře jsme se setkali s páterem Šuránkem. Mí rodiče potom vzpomínali, jak kráčeli alejí dolů ke studánce a moje prababička a páter Antonín už coby velmi starý kněz šli v takovém moudrém rozhovoru. Byl na ty dva dozrálé lidi prý velmi pěkný pohled. A mezi nimi jsem se motal já asi coby tříletý chlapec. Tak to je takové mé první pouto s touto horou, s tímto vzácným místem pod ochranou svatého Antonína.

Dnes jsem tady s vděčností také proto, že letos je to pětadvacet let, co jsem přijal kněžské svěcení a co jsem měl v Blatničce první mši svatou. Myslím, že každý sem přicházíme a můžeme si vybavit v srdci něco, za co jsme vděční, co patří k bohatství našeho vlastního života, naši vlastní životní cesty. Od těch nejmenších dětí až po ty úplně nejstarší, jejichž hlavu už zdobí stříbrné vlasy a věřím, že i moudrost srdce.

Možná to je první věc, kterou bych rád v rozjímání nad texty Božího slova začal. V průběhu života se měníme. Běží čas. Nejdříve jsme plní síly a potom nám síly začnou pomaličku ubývat. Nakonec ale nezáleží na tom, jestli nás nosí v náručí, nebo jestli chodíme s velikou silou a sebevědomím po svých, nebo jestli se už musíme opírat o nějakou hůlku, nebo nás někdo musí doprovázet a přivézt na vozíčku. Možná, že vlastně na prvním místě nejde vůbec o tom, kolik nám je let a kolik máme síly. Myslím, že si můžeme všimnout, že běží čas a mezi námi jsou lidé, se kterými je dobře, k nimž rádi přicházíme, jsou pro nás povzbuzením a oporou. Aniž o tom přemýšlíme, tak je nám u nich dobře.

Páter Antonín Šuránek, který tady žil a je tak spjat s touto horou a krajem, byl mužem, knězem, u kterého bylo lidem dobře, a proto za ním přicházeli. Hledali jeho radu a smíření s Pánem Bohem a s lidmi z jeho rukou. Vzpomínám si na svou prababičku, že to také byla žena, u níž bylo dobře.

Myslím, že Pán Bůh nás zavolal na tento svět a obklopuje nás spoustou dobrých darů, z nichž některé tady máme okolo oltáře. Chce, abychom z těch dobrých darů pochopili, jak je on sám dobrý. Jakou velikou moudrost, sílu a krásu v sobě nosí. Abychom v tom přátelství s ním se mu stávali podobnými, protože jak běží čas, tak se můžeme s během času proměňovat. Mohou se z nás buď stávat lidé, jako byl páter Antonín, moje prababička nebo kdokoliv na koho si vzpomenete, u koho je dobře. Lidé vděční, lidé i uprostřed těžkostí s jiskrou radosti.

Také se ale můžeme měnit k horšímu. Můžeme se proměňovat v lidi, kteří si stále stěžují. Kteří do srdcí druhých lidí zasévají nespokojenost a svár. Můžeme se začít  podobat takovým nevrlým starcům nebo zlým starým ženám. To, co znají staré pohádky, jako zlé jízlivé starce nebo ježibaby, to nejsou pouze postavy z pohádek! To je reálná podoba, do které, bohužel, člověk může také dorůst. Když se Ježíš modlil a my jsme slyšeli to krásné zvolání: „Velebím tě otče, Pane nebe a země…“ tak v té modlitbě je o kousek dál ještě jedno krásné slovo, kde Ježíš říká: „Nikdo nezná otce, jenom syn.“ Tím Ježíš myslel sebe, ale také ten, komu to chce syn ukázat. Proto přicházíme za Ježíšem, proto se od něj učíme, posloucháme jeho slovo, proto jsme přijali v jeho jménu křest, abychom se mu podobali, protože když se mu budeme podobat, pochopíme, jak veliký a dobrý je Bůh. Potom se budeme radovat z jeho tajemství a s tím se během času budeme proměňovat k jeho podobě. Potom se staneme lidmi, u nichž je dobře.

Víte, je to jako strom. Mnohé z vás chrání jeho větve před prudkým sluncem, a kdyby lilo, tak možná i před deštěm. To je také obraz lidské podoby. Strom může vyrůst, být rovný s velikou korunou a lidem je pod ním dobře. Nebo se může proměnit v pokroucené křovisko, které není schopné člověku poskytnout útočiště, protože se pod ním nedá spočinout. Dává jen bodláčí a hloží.

Když jsme přišli na sklonku léta s radostí a vděčností za tuto krásnou zemi, jak to opěvuje Mojžíš, když opěvuje zemi Izrael, když se my sami radujeme z této země, kterou nám Hospodin dal, radujeme se z polí a vinic, ze stromů, luk, z toho, že máme kde bydlet, že máme co jíst a okolo sebe lidi, kteří nás mají rádi, bychom neměli nikdy zapomenout na to, že nás Pán Bůh nosí v srdci. Že on je tím, kdo zná tajemství života a je šťastný. Že nás má tolik rád a chce se s námi o to štěstí podělit. On na nás den za dnem a minutu za minutou myslí s nesmírně starostlivou láskou.

Vzpomínám si, že jsem před lety četl vzpomínky jednoho mořeplavce. Byl to člověk, který na moři prožil spoustu let svého života a velmi často plul sám. Měl plachetnici a pouštěl se do takových dobrodružných podniků, kdy obeplul celou zeměkouli na své plachetnici sám. Doma měl ženu, děti a rodinu. Měl takový zvyk, že si ke kormidlu dával fotografii svých blízkých. Na velkých oceánech zažíval bouře, kdy desítky hodin nespatřil slunce, nebe, protože nebe bylo zatažené mraky a vlny byly větší než jeho loď. Nemohl usnout, protože musel loď vést. Musel dávat pozor, aby ji vítr a vlny nepřeklopily. Docházely mu síly a bývaly chvíle, kdy už byl tak unavený, že by nejraději jen usnul a poddal se oceánu a nechal se potopit. Možná je to něco podobného, co zažívají horolezci, když už je opravdu veliká zima, jsou vyčerpáni, začínají mrznout a přijde chvíle, kdy by chtěli jen usnout. Ti chlapi a ženy v horách i mořeplavci vědí, že v takové chvíli usnout nesmí. Tomuhle mořeplavci vždy pomáhalo, když umdléval a už by to nejraději vzdal, že měl u kormidla fotografii své milované ženy a dětí. Říkal si, že to nemůže vzdát, musí doplout do přístavu, aby se jim vrátil.

Pán Bůh nás má takhle vyryté do svých dlaní a den za dnem se na nás takto dívá a nikdy na nás nezapomene. A také my, když putujeme tímto světem, máme mít v srdcích obraz svých blízkých a obraz Boží, abychom to nikdy nevzdali, abychom nikdy neusnuli a nepoddali se tomu, jak se různě převalují dějiny světa.  Abychom zráli, byli věrní a blízko těm, kteří nás mají rádi, abychom se k nim vždy dokázali z velkých dálek vracet.

Až nám přibydou šedivé vlasy, budou nás bolet záda a nohy, budeme chodit s hůlkou nebo jezdit na vozíčku, abychom stále byli lidmi, ke kterým druzí rádi přicházejí. Protože dozráli, protože se podobají Bohu, protože být u nich znamená vnímat, že skrze ně přichází do našich životů požehnání.

Běží čas, přibývají nám šedivé vlasy, všichni zestárneme. Nemusíme se ale stát starými jízlivými starci nebo zlými starými ženami. Můžeme být starými, krásnými a požehnanými lidmi. Můžeme druhým dělat s radostí a láskou kříž na čelo a dávat jim požehnání do jejich životní pouti. Zvláště maličkým, kteří jsou okolo nás. Možná až budeme úplně staří a půjdeme tady tou alejí dolů ke studánce, tak si nás někdo všimne, uvidí krásu zralého lidského života, jako to bylo tenkrát v době mého dětství vidět na páterovi Šuránkovi a na mé prababičce a řekne si, že stojí zato v životě to nevzdat, že stojí zato stát se někým, kdo druhým přináší požehnání. A tak vám všem ze srdce přeji, a za to se budu za chvilku modlit u oltáře, abyste nesli v srdci obraz Pána Boha. Obraz, který na vás myslí. Abyste nikdy v životě nevzdali zápas o to být dobrým člověkem, aby až jednou úplně zestárnete, bylo úplně jedno, jestli vám nohy slouží, ale aby všichni okolo věděli, že tam u dědy, babičky, mámy či starého kněze je dobře. Při pohledu do jejich očí člověk chápe, že je život zázrak. Že za něj máme velikou zodpovědnost.

Všechna ta krása, kterou máme dnes okolo sebe, ukazuje někam do budoucna. Jakoby z ní nezůstalo nic, ale přece. Ochutnali jsme to dobré, co nám Bůh dává, a čím nám ukazuje, na jak velké dary se můžeme těšit. Křesťané jsou lidé vděční, zrají do krásy a požehnání a křesťané jsou lidé, kteří vědí, že přítomný svět vlastně mluví o budoucnosti. A tak putujme dobře životem, jako jsme dnes připutovali na tuto horu. Staňme se dobrými lidmi, nesme požehnání, buďme vděčni a podobejme se Bohu.

Božím jménem vám chci jako kněz poděkovat, že jste přijali svůj život, který vám Pán Bůh dává, jako dobrý dar. Že za ten život bojujete, snažíte se ho opatrovat a rozvíjet. Pomáhat jeden druhému a opatrovat i svůj vlastní život. Víte, Pán Bůh k nám přichází jako někdo, kdo je velmi dobrý. Kdo nám ukazuje své poklady a těší se, když se z nich těšíme my. Božím jménem děkuji, že přijímáte dar života a kéž stárneme dobře jako otec Antonín, který zde chodíval.“

Text a foto: Lenka Fojtíková

Oslavy fašanku v Bystřici pod Lopeníkem s obchůzkou Bobkovníků

Už před lety jsem chtěla zažít na vlastní oči a kůži obchůzku Bobkovníků v Bystřici pod Lopeníkem. Objížděla jsem tehdy více fašanků na nejrůznějších místech Slovácka. Když jsem se vracela z Komně, tak jsem zamířila i do Bystřice pod Lopeníkem, ale na Bobkovníky jsem tehdy nenarazila. Asi tomu v onom roce ještě nemělo být.

Včera večer jsem zvažovala, kam vyrazit fotit a dokumentovat fašank pro www.zpravyzmoravy.cz . Věděla jsem, že nechci jet tam, kam míří davy lidí, kde se z toho už krapet stala i komerce a vytratila se nějaká spontánnost, protože jde často o pódiové vystoupení, která už jsou prostě někde jinde než fašanková obchůzka našich předků. Ve hře byla Hrubá Vrbka, kde už jsem jeden rok fotila a mělo to hodně atmosféru a Lipov, kde jsem se ve stejném roce jen mihla při cestě zpět. I tam se mně moc líbilo!

Nakonec jsem se rozhodla, že budu letos mapovat Nivnici, kde tradici podle tamního velkého folkoristy a pedagoga Vlastimila Ondry drží sedmadvacet let folklorní soubor Nivnička. Znovu mne ale lákala i Bystřice pod Lopeníkem s Bobkovníky. Nejdříve jsem proto ráno zamířila tam a při cestě zpět jsem chtěla pobýt při obchůzce v Nivnici. Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak, jak už tomu občas bývá…

V Bystřici jsem měla tentokrát štěstí a na družinu Bobkovníku narazila hned! Tady nebyla žádná invaze automobilů a folklorních turistů! V pohodě jsem zaparkovala a začala fotit. Bylo to naprosto úžasné! Lidé na Bobkovníky čekali mezi dveřmi domů s nejrůznějšími dobrotami i něčím tekutým pro zahřátí. Kluci to ale rozhodně nepřeháněli. Obdivovala jsem jejich výkon! Neustále tančili a zpívali. Bylo to až neuvěřitelné! Úžasné! Netančili a nezpívali přitom pro žádné davy diváků, ale převážně jen pro „svoje“ lidi z dědiny…

Úžasné občerstvení na ně čekalo v tamním muzeu, kde měli ale spoustu tradičních dobrot připravených pro všechny fašankové návštěvníky. Fakt jsem si tu atmosféru užila a pelášila domů, abych ještě něco nafotila ve vzpomínané Nivnici. Nakonec na to ale nedošlo. Dvakrát jsem objela dědinu a na průvod nenarazila. Zato jsem objevila stánky s občerstvením a nějakou kapelu s kytarami. Zamířila jsem proto domů. Zcela neplánovaně jsem ve Slavkově u Uherského Brodu narazila na masky hned u hlavní silnice ve směru do Strání, kam od rána mířilo jedno auto za druhým také na oslavy fašanku, ale toho ve velkém stylu folklorního festivalu.

Jedna z masek byla v podobě koronoviru 🙂 Lidská tvořivost nezná mezí. Bylo to tam prostě naprosto jiné než v nedaleké Bystřici pod Lopeníkem. Více můžete vidět a dozvědět se zde

Oslavy fašanku s Bobkovníky v Bystřici pod Lopeníkem. Foto: Lenka Fojtíková

Vzpomínka na Živý betlém v Hroznové Lhotě v roce 2007

Několikrát jsem byla fotit Živý betlém v Hroznové Lhotě. Chystala jsem se tam i letos, ale nakonec jsem svůj záměr nenaplnila. Nebylo zrovna ideální počasí, a tak jsem dala přednost pobytu doma.

Nedalo mně to ale, abych nenahlédla do archivu a nezavzpomínala na mou fotoreportáž z roku 2007. Nyní se s Vámi o tyto již historické snímky dovolím podělit. Tento článek a několik foteček k němu byl tehdy zveřejněný v týdeníku NAŠE Slovácko, který ale už bohužel zanikl… Tady je:

Betlémem ožila celá Hroznová Lhota

Svatá rodina, Tři králové na koních, obecní písař, mlynář, přadlena, pekař, kominíci, ale třeba také malíř byli k vidění při živém betlému v Hroznové Lhotě. V dlouhém průvodu nechyběly desítky účastníků v zimních krojích. Nezasvěcený návštěvník mohl mít dojem, že se dívá na scenérie z Ladových obrazů. 

„My slavíme narození Krista svým vlastním způsobem. Někdo, kdo sem přijíždí, možná vše vidí jako divadlo. To ale není pravda. Pro nás jde o součást života,“ řekl starosta obce Petr Hanák, jehož jsme zastihli v převleku obecního úředníka. Všem přihlížejícím ochotně rozdával pamětní lístky se speciálním razítkem.

Do Živého betlému, který se v Hroznové Lhotě poprvé uskutečnil v roce 1994, se zapojují nejen místní, ale také obyvatelé Kozojídek, Tasova a Žeravin. Všechny obce jsou totiž součástí jedné farnosti. „Je tady velmi dobrá spolupráce farnosti s obecním úřadem. Snažíme se vytvářet rodinné prostředí, kdy chceme jeden druhému vyhovět a podpořit se,“ řekl správce farnosti P. Jan Žaluda. Také letos mezi návštěvníky procházeli černoušci s pokladničkami. Výtěžek tentokrát poputuje na podporu křesťanské televize Noe.

Pro týdeník NAŠE Slovácko: Text a foto Lenka Fojtíková

Blatnické kroje zářily na Setkání přátel jižní Moravy v Břeclavi

Olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík v Ostrožské Lhotě posvětil oltář

Sobota 18. 11. 2017 patřila k slavnostním okamžikům Ostrožské Lhoty na Uherskohradišťsku.  Dopoledne se do posledního místa zaplnil kostel svatého Jakuba staršího, aby zde věřící slavili první mši svatou od Velikonoc, kdy se začalo s opravou chrámu.

Zároveň olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík posvětil nový oltář. V promluvě biskup mimo jiné řekl:  „Slovo oltář patří mezi málo slov, které si zesvětštělá kultura kolem nás  nepřivlastnila. Oltář je místo, kde se má člověk setkávat s Bohem a my to setkání s Bohem potřebujeme. Dnes nejsme chudí na pozvánky. Cestujeme, vybíráme si a všechna pozvání na kulturní akce a veselí ani nestíháme. Dávají nám ale tato setkání to, co hledáme?

Kolikrát jdeme na nějakou akci jenom proto, že oni byli u nás, proto musíme návštěvu oplatit. Člověk ale potřebuje a hledá něco víc. Potřebujeme se setkávat s Bohem. Naše duše ani srdce se nedá oklamat. Člověka i veřejnost lze oklamat, ale srdce ne. Přicházejte proto k oltáři, protože se potřebuješ i ty sestro, i ty bratře, setkávat s Bohem.

Oltář je a vždycky byl symbolem oběti. Tuto oběť za nás přinesl Ježíš, který je stejný včera, dnes i na věky. Po každé oběti ale nastává změna. Oltář a oběť, která se na něm přináší, je zdrojem síly, na jejímž základě se uskutečňuje změna člověka. Změna srdce. Změnit vnější věci umíme, ale změnit nitro, srdce, to, co, tvoří člověka člověkem, dokáže jen Bůh.

Oltář je symbolem toho největšího daru. Ježíš dal sám sebe a oltář nás vybízí, abychom také dávali. Když se dělá nějaká analýza dnešní společnosti, proč je svět takový, jaký je, proč je  v západním světě stále méně dětí, vyšlo najevo, že člověk ztratil sílu oběti. Oltář nás to učí, a proto ho chceme zasvětit, abychom byli i my schopni každý na svém místě přinášet drobné oběti do života.

Oltář nás přibližuje Bohu, a tak zasvěťme tento oltář Bohu. Pro něj byl postaven. Bylo by to ale málo, kdybychom zůstali jen u oltáře. Zasvěťme dnes všichni znovu svůj život Bohu. Co je dnes člověk ve světě? Viděno některýma dnešníma očima je člověk jen kvóta, číslo, občan, který má právo užívat dobra svého státu. Někdy je dnes ale člověk také  otrokem průmyslu, který chce za nejlevnější cenu vyrábět. Je to správný obraz? Není… A co je tedy člověk? Svatý Benedikt, patron Evropy, už ve čtvrtém století řekl, že člověk je ten, kdo si přeje štěstí. Ano, oltář nám ukazuje, že Bůh nám chce přát štěstí, že chce, aby naše dny byly pokojné. Tak prosme, abychom i my vnímali tímto způsobem slovo, které k nám dnes promlouvá. Ať je tato slavnost zasvěcení toho prostředkem.“

Správce farnosti  P. Miroslav Reif  na závěr poděkoval všem, kdo se na opravě kostela podíleli. Zvláště potom Václavovi Hájkovi, který se na několik měsíců bezplatně proměnil v manažera, který prakticky veškeré  práce řídil.

Farář P. Reif prozradil, že po svém příchodu do farnosti toužil po novém oltáři. Tehdy nevěřil, že by mohlo dojít k tak zásadní rekonstrukci, kdy byla vyměněna celá podlaha a zároveň bylo instalováno nové podlahové topení. Zbrusu nové jsou také kostelní lavice, ambon, výmalba, elektroinstalace, boční vchodové dveře, nábytek v sakristii. Na jaře se plánuje, že bude vybudována také nová uzavíratelná zpovědnice.

Dle P. Reifa zasáhla vyšší moc. Když před lety v Ostrožské Lhotě začínal sloužit, byla podlaha chrámu deformována a různě zvlněná. Vloni se ale chrám v některý místech propadl o šest až osm centimetrů, protože jej předkové před 109 lety postavili na bývalém hřbitově. Generální oprava byla tedy nezbytná. Olomoucké arcibiskupství farnosti poskytlo bezúročnou půjčku ve výši tří a půl milionů korun, kterou bude nyní třeba splácet. Pozitivně se ale k opravě kostela postavila také obec, kdy zastupitelé schválili milionový příspěvek. Kromě toho by kněz ale ještě rád vybudoval vzpomínanou zpovědnici a na nové lavice je třeba také pořídit čalounění.

Text a foto: Lenka Fojtíková

 

Blatnické vinobraní 2017 obrazem

Po loňském propršeném vinobraní, kdy jsme zároveň slavili také 970. výročí od první písemné zmínce o obci, jsme se museli při oslavách vinobraní uchýlit pod střechu kulturního domu i letos.

Hned v úvodu zaznělo, že kde se sejdou dobří lidé, tak se umí pobavit i navzdory počasí. A tak tomu také v Blatnici v sobotním odpoledni bylo. Na scéně se představily domácí pěvecké sbory mužů a žen i děti z folklorního souboru Vavřínek. Na oslavu vinobraní ale zavítaly také zpěvačky ze sousední Ostrožské Lhoty, Krasavci z Ostrožské Nové Vsi, Kuželovjan a Kuželovské zpěvulky s cimbálovou muzikou.

Díky různým generacím, které se na pódiu střídaly, měl program spád a lidé si na závěr pochvalovali skvělou zábavu. Ta ostatně neformálně pokračovala i po ukončení oficiálního programu, kdy došlo na spontánní zpěv i tanec už mimo podium. S chlapy si s chutí zazpíval i poslanec Jožka Uhlík, který do Blatnice zamířil na vinobraní už potřetí. Jinak je o tomto politikovi známé, že pravidelně už dlouhé roky jezdí na poutě na Antonínek, i když ve vysoké politice ještě vůbec nebyl.

Na závěr je třeba poděkovat kulturnímu výboru v čele s paní Zdislavou Kuřinovou lza perfektně připravenou akci, blatnickým vinařům, kteří dodali na oslavu víno a společnosti Víno Blatel, která věnovala hrozny na výrobu obřího hroznu, který zdobíl sál kulturního domu.

Na Antonínku se uskutečnila první pouť Jízd králů

První květnovou neděli (4. 5. ) roku 2014 se na Antonínku sešli letošní králové z Hluku, Kunovic a Vlčnova. Kunovickým králem byl Radovan Siman, králem Hluku František Libosvár a vlčnovským králem se stal František Šobáň. Všechny tři chlapce doprovázely královské družiny, které na Antonínek připutovaly od studánky nad Ostrožskou Lhotou. Hlavním celebrantem byl rodák z Kunovic P. Antonín Hráček. Kázání se potom ujal rodák z Vlčnova P. Rudolf Repka. 

Tady je v kompletní podobě:  

Milí spolubratři v kněžské službě, milí bratři a sestry,

dovolte, abych dnešní promluvu zahájil netradičním oslovením přítomných. Vaše nejdůstojnější královské milosti – páni králové, Důstojní členové královských družin, Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci, Vážení dvořané, milí bratři a sestry v Kristu.   Dnes je veliký den – den králů.   Společně jsme připutovali na toto posvátné místo, abychom vzdali hold králům.

Jeden každý z vás je hrdý na to, že žijete nebo pocházíte z města nebo obce, která se pyšní přídomkem „Obec jízdy králů“. Ano, jsme hrdí na to, že jízda králů stále žije a máme veliký zájem na tom, aby byla zachována i budoucím generacím. A každý z vás pokračuje v tradici, kterou převzal od svých předků. Když mluvíme o tradici, je třeba připomenout význam tohoto slova. Slovo tradice je převzato z latinského „trado – tradere“, což v překladu znamená „předávám – předávat“. Tradice je tedy to, co jsme přijali a předáváme dál.

Tradice jízdy králů je tak stará, že vlastně neznáme její původ. Mnozí historici a etnografové se zvláště v poslední době upřímně snaží najít kořeny jízdy králů a nabízejí nám nejrůznější varianty historického vývoje a vzniku této neobyčejné tradice. Jsem jim za to vděčný. I když musím přiznat, že s přibývajícími variantami začínám být trochu nesvůj. A možná právě proto jsem se i já v posledních dnech začal zaobírat touto otázkou.

A dospěl jsem k tomuto závěru: Není podstatné, kdy a jak vznikla jízda králů, i když beru zcela vážně práci historiků a etnografů. Zřejmě se nikdy nedopátráme, co bylo tím prvotním impulzem k jejímu vzniku. V případě „tradice“ to ani není možné. Neboť když něco přijímáme a zase předáváme dál, vždy do toho přidáme kus sebe a tak aniž chceme, tradici pozvolna měníme a utváříme. A tak v každém místě kde se jízda králů jezdí, máme odlišné zvyky. Jinak zdobíme koně, jinak probíhá samotná jízda, jinak pojímáme celou slavnost.

Jedno máme ale společné. Je to „JÍZDA KRÁLŮ“. A právě tento název, „jízda králů“ mě přivedl na myšlenku nehledat původ, ale předobraz této slavnosti.

Dnes, při této příležitosti, jsem četl evangelium o vjezdu Krista do Jeruzaléma. Toto evangelium jsem vybral záměrně. O letošní květné neděli jsem si uvědomil, že jízda králů má v této biblické události výmluvný předobraz. Nikoli původ, ale předobraz!

Je nezbytné, abychom si uvědomili, co to znamená mít svého krále, být králem, mít jízdu králů! Dávno před všemi dostupnými prameny o jízdě králů se udála jízda skutečného Krále a Pána. Jak ho křesťané dodnes nazývají: „Pán pánů a Král králů“. V osobě Ježíše Krista se naplnila jediná a skutečná jízda Krále. Boha a člověka. A tato událost, kterou známe z křesťanských dějin, je podložena starozákonním proroctvím z proroka Izaiáše, jak jsme dnes četli:  Řekněte sionské dceři: Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.“ (Iz 62,11)

Tento starozákonní text je fundamentem – bytostným základem pro naše předávání tradice jízdy králů. Být králem, mít svého krále, znamená pro každého z nás, abychom zachovali úctu Nejvyššímu Králi králů! Jestliže chceme zachovat tuto tradici, tradici jízdy králů, je nezbytné, abychom byli pokorní před Bohem. Je totiž jediný Velekněz a Král a to je Ježíš Kristus.

Jak se nazývali králové našich dějin? Vždy nesli titul: „Z Boží milosti král.“ A proto vy, kteří nosíte titul: „král“ i my, kteří vás, milí králové, do vašeho úřadu uvádíme, musíme společně k tomuto vznešenému úkolu a úřadu vždy přistupovat s hlubokou pokorou. S pokorou před našimi předky, kteří jízdu králů přejali od svých otců, kteří jízdu králů utvářeli a kteří nám jízdu králů předali. A zároveň buďme pokorní před Bohem, neboť on je jediný Pán a Král nad celou zemí.

Na začátku své promluvy jsem kromě oslovení králů a královské družiny použil květnaté oslovení: „Velevážení královští ministři, Vážení královští tajemníci a Vážení dvořané.“

Toto oslovení patřilo vám všem, kteří se podílíte na realizaci jízdy králů. Ať už jste hlavními hybateli, skalními organizátory, starosty obcí a měst či nadšenými udržovateli této obdivuhodné tradice. Každému z vás patří dík a upřímný obdiv nad tím, s jakou vytrvalostí a zapálením přijímáte odkaz otců a předáváte ho svým synům. A dovolím si do tohoto výčtu přidat i nás všechny, kteří jsme dnes připutovali s vámi i ty, kteří sem, na toto posvátné místo, přijet nemohli a podílejí se na udržování tradice jízdy králů a jsou s námi spojeni na dálku.

Nás všechny znovu vybízím! Přistupujme k tradici jízdy králů s náležitou úctou a hlubokou pokorou! Pokorou před našimi předky, kteří nám tuto tradici předali a především před samotným Bohem, který jediný je pravý Pán a Král všeho tvorstva. Jestliže samotný Král přichází s pokorou, jak je uvedeno u proroka Izaiáše: „Hle tvůj král k tobě přichází, pokorný.“, čím spíše my, kteří královský úřad předáváme, máme k němu přistupovat se stejnou pokorou a úctou.

Buďme pokorní před Bohem a Bůh naše dílo ať požehná!