Moje poznávání Českého Švýcarska místo cesty do milovaného New Yorku

S ročním předstihem jsme se sestrou plánovaly náš druhý společný výlet do New Yorku. Chtěla jsem tam fotit podzim v Central parku, protože jaro se mně v NY už nafotit podařilo.. Pandemie nám ale udělala čáru přes rozpočet stejně jako ostatně všem lidem na celém světě. New York kvůli covidu padl a přede mnou najednou bylo patnáct volných dnů. Co s nimi?

Zcela spontánně jsem se rozhodla, že si na pár dnů zajedu do Českého Švýcarska, kam jsem měla ostatně namířeno už několik let. Doposud jsem se ale nerozjela, protože jsem si říkala, že po naší zemi budu cestovat až nebudu mít dost sil jezdit do dalekých krajin. Síly by tedy zatím byly, ale objevily se zcela jiné okolnosti, které mně cestování za oceán znemožnily.

Zcela bez problémů se mně podařilo sehnat slušné ubytování přímo v centru Hřenska s tím, že mým cílem bude především Pravčická brána a jízda na lodičkách v Divoké a Edmundově soutěsce. Všechno jsem zvládla v jednom dni, kdy mně večer chytré hodinky ukazovaly, že mám v nohách 26 756 kroků, což dělalo zhruba 18,5 kilometru. No byla jsem nadřená jako kůň… Co Vám mám povídat… Ta taška s foťákem a objektivy se pořádně pronesla… Zvlášť mne zpětně štvalo, že to dlouhé sklo jsem s sebou vláčela docela zbytečně, protože jsem ho téměř nepoužila. Kdybych ho ale neměla, tak by mně určitě chybělo… Ale podařilo se mně udělat slušné fotky, což byl hlavní cíl mého putování. Je pravda, že jsem si po cestě říkala, že jsem vlastně pořádný magor, který neumí vůbec odpočívat… Jednu chvíli jsem si dokonce říkala, že do toho hotelu ani nedolezu… Ale potom jsem si vzpomněla na paní, se kterou jsem se setkala v Divoké soutěsce. Spadla a dost jí z nohy tekla krev. Museli jí pomáhat hasiči. Její kamarádka prozradila, že jí je devadesát. V duchu jsem si řekla: „Devadesát! Ty vogo! Ta je o čtyřiatřicet let starší než ty a lítá po horách jak srnka. No trochu zraněná srnka, ale přesto! Do hotelu se musíš doplazit, kdyby bylo, nevím, co!“ Doplazila jsem se!

S doplazením se do cíle mně hodně pomáhala vidina, že se na závěr putování zastavím na oběd-večeři v restauraci Stará plynárna, kterou mně doporučila kamarádka Katka. Dala jsem si menu, jehož součástí byla cibulová polévka se sýrem a masová roláda plněná špenátem se šťouchanými brambory, okurkovým salátem a malinovkou. To vše za 199 Kč, což je na Hřensko luxusní (míněno nízká) cena. A jídlo bylo skutečně luxusní. Byl to gurmánský zážitek. Dlouho jsem si tak na něčem dobrém nepochutnala. Však mrkněte do fotogalerie, jsou tam fotky exteriéru, interiéru stavby i samotného jídla.

České Švýcarsko je nádherné. A vůbec nevadilo, že nebylo blankytně modré nebe. Důležité bylo, že nepršelo a občas vylezlo i sluníčko. A hlavně jsem po cestě potkávala pouze ojediněle turisty. Nebyly tu prostě žádné davy, skrze něž by se člověk musel prodírat. Je pravda, že poslední den mého pobytu svítilo sluníčko celý den a teplo bylo jako v létě, ale to jsem, pravda, zjistila až odpoledne, protože jsem celé dopoledne seděla na pokoji hotelu a musela bušit do počítače články.

I tady je vidět, že turismus silně poznamenal covid. Svědčí o tom prázdné restaurace. Číšník ve Staré plynárně mně řekl, že po páté hodině už přicházeli lidé pomalu na večeři a bývalo plno. Při mé návštěvě jsem byla v restauraci sama… Z tohoto pohledu je to pro všechny podnikatele velmi těžká a smutná doba. Tak snad bude brzy líp!

Jinak mne docela překvapilo, kolik je tady prodejen, které vlastní naši vietnamští spoluobčané. V jejich stáncích jsem viděla zaručeně originální bundy od Adidas a Nike, ale také kabelky a peněženky od mé oblíbené značky Tommy Hilfiger…. Kromě toho ale mezi triky a mikinami byly potisky s propagací nacismu. Fuj! Prostě dva vojáci v nacistických uniformách a z boku dva muklové z koncentráku a jednomu z nosu tekla krev… To nevymyslíš… Pětasedmdesát let po válce… Všichni Vietnamci také valili snad jen německy a nápisy byly také v němčině a ceny v eurech… Na stáncích zněly z trazistoráků nějaké německé hity, které já samozřejmě neznám… Prostě němčina v Hřensku zurčí, jak za Hitlera… Kde byli Vietnamci, když tady byli lidé mučeni a hromadně likvidováni v koncentračních táborech? Jak by jim bylo, co by na to říkali, kdyby někdo na stáncích prodával trika s vietnamskými vězni v zajetí Američanů?

Jinak mně přátelé doporučovali, abych si zajela prozkoumat i Saské Švýcarsko, kam je to z Hřenska coby kamenem dohodil, že je tam ještě hezčí příroda, ale navíc také úžasné lázně se slanou vodou. Ráda bych, ale neměla jsem víc času, tak možná někdy jindy… Při procházce před odjezdem jsem zjistila, že se člověk do lázeňského městečka v Německu může dopravit po Labi lodí. Kdyby byla příležitost, tak toho bych určitě využila. Kdo ale ví, jestli se sem ještě někdy dostanu?

Všechny zdravím a přeji Vám, abyste se nenechali otrávit covidem ani nikým a ničím jiným. Nezůstali zavření doma a šli ven – třeba na kopec, do lesa či louku, co máte za barákem…

Lenka

První návštěva New Yorku a hned láska na první pohled