Píše se rok 2019 a Brno vypadá jak po válce

Co si budu nalhávat. Brno je moje srdeční záležitost. Zřejmě to bude tím, že jsem se zde narodila a mezi svým čtrnáctým a dvaadvacátým rokem prožila každý den. Přestože to, zvlášť v době mých studií , tak nevypadalo, protože jsem si tehdy snila o tom, že jednou budu žít v New Yorku nebo Praze. Nakonec všechno dopadlo jinak, protože jsem se na dobu neurčitou ocitla na Slovácku. Brno ale přesto všechno zůstalo hluboce zapsáno v mém srdci.

To je možná také důvod, proč mně jdou tak na nervy řeči některých povýšených „Čecháčků“, které Brnem pohrdají  a mluví o něm jako o Dálném východě či místě, kde končí D1…  Možná tam ale právě začíná 🙂 Přestože se o Brnu vždy mluví s přirovnáním velké jako Brno, tak pro mne to byla vždycky jen velká vesnice, kdy se všichni kámoši zcela „náhodó“ potkali na Čáře…

Ze Slovácka sem v posledních letech cestuji výhradně autem. Brno znám, tak se vždy nějak dokáži vymotat ze všech těch uzavřených ulic. V současné době je to tam ale hodně husto uzavřené, takže se tvořijó kolony jak sviňa a člověk jede pár stovek metrů centrem krokem dlouhé desítky minut. Poté, co zavřeli Hlavňas a Nádr byl přistěhovaný do končin Dolního nádraží, kamsi na periferii za Zvonařkó, mě tam vlakem nedostane už nikdo…

Minulý týden jsem měla pracovní schůzku na Cejlu, tak jsem špekulovala, kde nechat auto, abych se nemusela složitě prohryzávat centrem města Po poradě s bratrem, který má Brno prošmejděné jak málokdo, jsem se rozhodla auto nechat nedaleko Vojenské nemocnice. Dál jsem chtěla mazat pěšky, protože jsem věděla, že se tam opravuje most.

Měla jsem štěstí a pro auto našla parkovací flek, což nebylo zase až tak snadné, jak původně vypadalo. No a potom jsem se vydala pěšky přes Zábrdovickou na Cejl a částečně prošla i Bratislavskou. Nestačila jsem žasnout, jak to tam vypadá. Měla jsem dojem, že přes tuto část města právě přešla fronta a je nově ve výstavbě.  Myslím, že fotky jsou dostatečně vypovídající a každý si udělá svůj obrázek.

Můj závěr je ten, že láska – neláska, Brnu bych se měla minimálně do konce letošního roku vyhnout obloukem a počkat až bude po těchto bezva opravách… Kdo tam musí žít či v uvedených lokalitách pracovat, tak mu přeji mnoho zdaru a hlavně pevných nervů…

Lenka



Olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík v Ostrožské Lhotě posvětil oltář

Sobota 18. 11. 2017 patřila k slavnostním okamžikům Ostrožské Lhoty na Uherskohradišťsku.  Dopoledne se do posledního místa zaplnil kostel svatého Jakuba staršího, aby zde věřící slavili první mši svatou od Velikonoc, kdy se začalo s opravou chrámu.

Zároveň olomoucký biskup Mons. Josef Nuzík posvětil nový oltář. V promluvě biskup mimo jiné řekl:  „Slovo oltář patří mezi málo slov, které si zesvětštělá kultura kolem nás  nepřivlastnila. Oltář je místo, kde se má člověk setkávat s Bohem a my to setkání s Bohem potřebujeme. Dnes nejsme chudí na pozvánky. Cestujeme, vybíráme si a všechna pozvání na kulturní akce a veselí ani nestíháme. Dávají nám ale tato setkání to, co hledáme?

Kolikrát jdeme na nějakou akci jenom proto, že oni byli u nás, proto musíme návštěvu oplatit. Člověk ale potřebuje a hledá něco víc. Potřebujeme se setkávat s Bohem. Naše duše ani srdce se nedá oklamat. Člověka i veřejnost lze oklamat, ale srdce ne. Přicházejte proto k oltáři, protože se potřebuješ i ty sestro, i ty bratře, setkávat s Bohem.

Oltář je a vždycky byl symbolem oběti. Tuto oběť za nás přinesl Ježíš, který je stejný včera, dnes i na věky. Po každé oběti ale nastává změna. Oltář a oběť, která se na něm přináší, je zdrojem síly, na jejímž základě se uskutečňuje změna člověka. Změna srdce. Změnit vnější věci umíme, ale změnit nitro, srdce, to, co, tvoří člověka člověkem, dokáže jen Bůh.

Oltář je symbolem toho největšího daru. Ježíš dal sám sebe a oltář nás vybízí, abychom také dávali. Když se dělá nějaká analýza dnešní společnosti, proč je svět takový, jaký je, proč je  v západním světě stále méně dětí, vyšlo najevo, že člověk ztratil sílu oběti. Oltář nás to učí, a proto ho chceme zasvětit, abychom byli i my schopni každý na svém místě přinášet drobné oběti do života.

Oltář nás přibližuje Bohu, a tak zasvěťme tento oltář Bohu. Pro něj byl postaven. Bylo by to ale málo, kdybychom zůstali jen u oltáře. Zasvěťme dnes všichni znovu svůj život Bohu. Co je dnes člověk ve světě? Viděno některýma dnešníma očima je člověk jen kvóta, číslo, občan, který má právo užívat dobra svého státu. Někdy je dnes ale člověk také  otrokem průmyslu, který chce za nejlevnější cenu vyrábět. Je to správný obraz? Není… A co je tedy člověk? Svatý Benedikt, patron Evropy, už ve čtvrtém století řekl, že člověk je ten, kdo si přeje štěstí. Ano, oltář nám ukazuje, že Bůh nám chce přát štěstí, že chce, aby naše dny byly pokojné. Tak prosme, abychom i my vnímali tímto způsobem slovo, které k nám dnes promlouvá. Ať je tato slavnost zasvěcení toho prostředkem.“

Správce farnosti  P. Miroslav Reif  na závěr poděkoval všem, kdo se na opravě kostela podíleli. Zvláště potom Václavovi Hájkovi, který se na několik měsíců bezplatně proměnil v manažera, který prakticky veškeré  práce řídil.

Farář P. Reif prozradil, že po svém příchodu do farnosti toužil po novém oltáři. Tehdy nevěřil, že by mohlo dojít k tak zásadní rekonstrukci, kdy byla vyměněna celá podlaha a zároveň bylo instalováno nové podlahové topení. Zbrusu nové jsou také kostelní lavice, ambon, výmalba, elektroinstalace, boční vchodové dveře, nábytek v sakristii. Na jaře se plánuje, že bude vybudována také nová uzavíratelná zpovědnice.

Dle P. Reifa zasáhla vyšší moc. Když před lety v Ostrožské Lhotě začínal sloužit, byla podlaha chrámu deformována a různě zvlněná. Vloni se ale chrám v některý místech propadl o šest až osm centimetrů, protože jej předkové před 109 lety postavili na bývalém hřbitově. Generální oprava byla tedy nezbytná. Olomoucké arcibiskupství farnosti poskytlo bezúročnou půjčku ve výši tří a půl milionů korun, kterou bude nyní třeba splácet. Pozitivně se ale k opravě kostela postavila také obec, kdy zastupitelé schválili milionový příspěvek. Kromě toho by kněz ale ještě rád vybudoval vzpomínanou zpovědnici a na nové lavice je třeba také pořídit čalounění.

Text a foto: Lenka Fojtíková